L I S T Y č. 48
Prager Volkszeitung
č. 47 – 48 z 24. 11. 2005
Dlouhá cesta do nové vlasti
Rok 1945. Rok války a vyhnání. Válka skončila a mír je
strašný. Zapuzení, vyhnání. Postavy v nekonečně dlouhých kolonách
z východu na západ. Armáda ztracených a zatracených. Navždy a na věky ze
staré vlasti, z jejich milované sudetské země, „odsunuti“.
Mladí nebo staří, všichni se vlečou přes hřebeny Krušných
hor, přes vrcholy Lužických hor, kulhají podél toku řeky Labe. Tlačí před sebou
kočárky, táhnou za sebou káry, jsou ověšeni několika málo uzlíky se svými
osobními věcmi. K těmto apokalyptickým obrazům patří i nákladní vlaky,
které jedou opuštěnou a zničenou krajinou. Nikdo se nesměje a nikdo nemává.
Veselí a radost zemřely. Přes noc
zestárlé ženy a muži sedí nebo leží na zbytcích staré slámy. Skrz pootevřené
dveře vagónů jsou vidět jen neuvěřitelně smutné oči dětí. Tato utrápená
stvoření byla oloupena o dětství,
bezpečí o ochranu. Nad tím vším se vznáší strašidlo : hlad. Krajíc chleba a pár
doušků vody se staly nedostižnou cenností. Kdo má chleba a vodu, je králem.
V té valící se márnici je ale mnohem více žebráků než králů. Každou hodinu
někdo zemře. Pana Bože, opustil jsi své ovečky? Jestliže pro nás není
východiska, vezmi si nás k sobě. Náš osud leží v tvých rukách. Je zde
mladá a přece již stará matka se svým polorozpadlým kočárkem. Tlačí ho ze všech
sil, běží, jen pryč odsud. Matka si ani nevšimla, že v kočárku, který
tlačí přes ty zaprášené cesty, leží již mrtvé dítě. Úplně vyčerpaná žena zůstane
po chvilce stát a plna starostí se sklání nad kojencem. Dítě zemřelo hladem a
žízní. V naprosté panice nechává matka stát kočárek s dítětem
uprostřed cesty a běží za kolonou. Cesta pokračuje přes lesní paseku, kde ještě
nedávno byl život. Stihači zde způsobili masakr. Jejich smrtonosný náklad
roztrhal lidi, zvířata a vozy. Zbily zde jen mrtvoly, mršiny a zničený majetek.
Sedm osob, z toho pět dětí ve věku dva až deset let, leželo v trávě
blízko rybníka.
Hladoví a vyčerpaní lidé se vlečou dál. Jsou pokousáni od
vší a blech, na sobě pár hadrů, jejich žaludky kručí a jejich vředy bolí.
Jsem nejstarší dítě v „trupě“. Mým úkolem je táhnou starý
vůz s několika zavazadly, která byla naším jediným majetkem. Tento vehikl
vyměnila matka za několik balíčků „zachráněných“ cigaret, které otec přinesl
během jedné své dovolené z Ruska. Jak často jsme byli v posledních
dnech přepadeni vojáky Rudé armády, kteří nám ukradli i těch pár maličkostí,
které nám zbyly. Po cestě jsem se snažil zchladit si nohy v potůčcích,
neboť moje sandály se již dávno rozpadly. Dvacetikilometrové pochody denně jsou
běžné. Málo odpočinku, nedostatek spánku, hadry ovinuté nohy. Jen slunce to
s námi myslí dobře. Sluneční paprsky nás zahřívají a nechají nás na chvíli
zapomenout naší bídu, smutek a bolest. Má osmiletá sestra říká : „Tady je to
skoro jako u nás doma, jen lesy a zvětralé rozhledny na vrcholcích hor zde
chybí“. Po cestě se živíme šťovíky, které žvýkáme jako dobytek. Před spánkem
zpíváme naší píseň na dobrou noc – „Žádná hezká země v této době“. Zpívají
všichni a já v polospánku slyším ještě matčinu modlitbu, která ukončí
další náš den. Kolik dní ještě uběhne, než budeme mít konečně střechu nad
hlavou, dostatek jídla, novou vlast? Než se k nám vrátí mír, klid a láska.
Zbyteček naděje zbývá. Pane, dej nám znamení. Zítra jdeme dál… Werner Pflughaupt
Vina
zlehčování
Zapuzení
jako politický prostředek se táhne jako červená nit historií lidstva
Rok 2005 nebyl jako žádný jiný předešlý rok. Byl to rok,
který nabízel mnoho příležitostí k zamyšlení a ke vzpomínce. Před šedesáti
lety skončila 2. světová válka se všemi svými hrůzami. S milióny mrtvých,
zničenými městy a vypálenou zemí. Skončil Holocaust. Skončila německá okupace
mnoha evropských zemí. Skončila nacionálně-socialistická nadvláda, která
znásilnila „Protektorátem Čechy a Morava“ Československou republiku. Šedesát let
od konce války, šedesát let od následujícího zapuzení patnácti miliónů Němců
z jejich staré vlasti ve východní, středovýchodní a jihovýchodní Evropě.
Vyhnáni do nejisté budoucnosti. Nepopsatelná bída, žal, utrpení a smrt po
cestě. Všem vyhnaným byl radikálně zabaven majetek, který byl výsledkem těžké
práce mnoha generací. Zavazadla s několika kilogramy osobních věcí, někdy
po cestě vypleněná lupiči na nulu.
Bezpříkladné zlo. Krátkost času, množství postižených,
z toho vyplývající posun obyvatelstva, to vše bylo historickým prvenstvím
v Evropě a v tomto měřítku jistě i ve světě. Hrstka těch, kteří směli
zůstat, byla vystavena brutálnímu násilí, nuceným pracím, ztrátě majetku a
diskriminaci na dlouhá léta.
Na co se často rádo zapomíná je, že tato katastrofa nepřišla
zčista jasna. Nebyla ani bezprostředním následkem nacionálně-socialistické
nadvlády. Byla již dávno předtím plánovaná. Již zpočátku 20. století
spekulovali vědci, jak by bylo možné řešit latentní problémy národnostní a
problémy menšin. Řešení, které se nabízelo, bylo zapuzení. Beneš, Stalin,
Hitler a jiní převedli všechny jejich teorie do praxe. (Jiní vědci se na jiných
místech, zvláště v Německu, také zabývali různými podobnými otázkami, a to
nejen otázkami menšin, ale také jak „vyřešit“ otázku tzv. méněcenných národů,
např. Poláků, Čechů a dalších Slovanů, zvláště pak Židů. Od představ
o přesídlení celých národů přešli ke genocidní praxi likvidace řady
národů. Jak vypadaly pochody smrti vězňů z východních nacistických táborů na
Západ, všichni dobře víme. Ještě v dubnu a dokonce i v květnu 1945
Němci vraždili ve velkém vězně v koncentračních táborech, po tisících je
ubíjejí tím nejsurovějším způsobem na
vzpomenutých pochodech smrti. Proč o tom nenapíší tiskoviny německé menšiny ani
slovo? Zřejmě se jim to nehodí do jejich protičeského křížového tažení. Jak se
chovali příhraniční Němci k sestřeleným spojeneckým pilotům?
V nejednom případě se i německá mládež a ženy z pohraničí podíleli na
jejich zvěrském ubití. Tisíce Čechů Němci zabili v průběhu květnového
povstání českého lidu, české civilní skupiny hnaly jako štíty před svými
útočícími tanky v Praze. Je z těchto a mnoha jiných důvodů
nepochopitelné, že v této revoluční době došlo k excesům?
V mnohých místech osvobozené ČSR, zvláště v pohraničí, v té době ani neexistovaly orgány
policejní, justiční, ani národní výbory.–pozn. red.) Jen ve 20. století bylo po
celém světě zapuzeno 250 miliónů lidí (z toho, jak uvádí prof. dr. Rajko
Doleček, DrSc., bylo 1 milion Srbů. V r. 1938 bylo z našeho pohraničí
vyhnáno téměř 200 000 lidí. Nikdo z nich nedostal alespoň nějaké
odškodnění. – pozn. red.) Poučení si
z toho lidé nevzali. Výraz „etnická čistka“ se stal strašákem naší doby,
synonymem pro smrt a zbídačení.
Přitom mohlo být vše jinak. (Souhlasíme, např. kdyby
příhraniční Němci zůstali věrni Československé republice. Pak by nemuseli ani
sloužit v nacistických ozbrojených silách. 200 000 jich padlo pod
nacistickým hákovým křížem. Odsun nebo odsouzení by se pak týkalo jen malého
zlomku z nich, ale uvedené možnosti je dosud snad ani nenapadly. –pozn.
red.) Příklad smírného řešení konfliktu ležel na stole :
„Moravské vyrovnání“ mezi Čechy a německými Moravany z roku 1905. Některé
stavební elementy tohoto „Moravského vyrovnání“ byly aplikovány r. 1948 při
řešení problémů jižního Tyrolska, před padesáti lety se o ně opíralo i
Bonn-kodaňské prohlášení, které upravilo práva německých občanů ze severního
Šleswicka v Dánsku a dánských
občanů v jižním Šleswicku. V roce 1933 byly pak použity při přestavbě
Belgie ve stát tří národností – Valonů, Flámů a Němců. Tyto „stavební kameny“
najdeme i v ústavě Chorvatska z roku 1990, Slovenska z roku 1991
a v maďarském zákoně o místní správě menšin z roku 1993. Také
smlouva, která byla uzavřena v předchozích letech v Ochridu mezi slovanskými
a albánckými Makedonci, se inspirovala ve svých důležitých částech stoletým
„Moravským vyrovnáním“. Nic lepšího se o tomto historickém díle říci nedá.
Před šedesáti lety začaly také „Norimberské procesy“
s vůdci zaniklého Německa. Tyto procesy měly být základem mezinárodně
akceptovaného práva proti válečným zločinům a nelidskosti. To se podařilo jen
částečně, neboť na straně soudících mocností byli ve smyslu některých
vznesených bodů obžaloby i jejich pachatelé. Teprve v dnešní době je naděje
na nové právo. Prabuňkou dnešní EU, jejímž členem je i Česká republika, je 55
let stará iniciativa francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana o
vytvoření Evropské společnosti pro uhlí a ocel (EGKS), která měla Evropu od
základu změnit. EU dnešní doby se
pokusila dát našemu společenství společnou ústavu, což se prozatím nepodařilo.
Tento pokus se stal i v Německu důvodem ke sporům.
Před 55 lety vznikla i Charta německých zapuzených
z vlasti, ve které se tito zřekli jakékoli pomsty a odvety proti zapuzujícím
zemím. Byl to velký historický čin, který na straně adresátů nenašel vytouženou
akceptanci. (Opět jen nepravda.“ Zdobí“ je nejen revizionismus, ale již
dlouhodobá nenávistná protičeská kampaň – pozn. red.)
Dne1.srpna 1975 byla uzavřena Helsinská dohoda o bezpečnosti
a spolupráci v Evropě, která stanovila základní principy evropského míru :
uznání existujících hranic v Evropě a ochrana národnostních menšin
uprostřed těchto hranic. Před 15ti lety, v listopadu 1990 byl premiéry
evropských států vyhlášen evropský mír. Opět se ovšem ukázalo, že papír má
hodně trpělivosti. Principům nenásledovaly činy. Roku 1991 vypukla válka
v Chorvatsku, 1992 v Bosně. (Na přípravě a vzniku této války se SRN
značně podílela, a proto nese i krvavý díl odpovědnosti. –pozn. red.) Oběma byl
udělán konec teprve po deseti letech utrpení, která by civilizovaný svět dneška
nepovažoval za možná. Ukončit zapuzení by mělo být nejdůležitější úlohou
zodpovědné politiky. Zlehčování, trpění, zalhávání, mlčení – tak jak je to od
zapuzení Němců běžné – je spoluvinou.
Hans Gebe
Oficiální návštěva českých parlamentářů v Sudetoněmeckém
domě
Při příležitosti své první oficiální návštěvy pobyli čeští
parlamentáři ze senátu a poslanecké
sněmovny v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, sídle sudetoněmeckého
landsmannšaftu, sudetoněmecké rady a dalších organizací sudetoněmecké
národnostní skupiny. Viceprezident senátu Edvard Outrata (nezávislý), senátoři
Zdeněk Bárta (KDU-ČSL)a Jan Hadrava (US) a poslanec Svatopluk Karásek (US)
pohovořili s mluvčím skupiny, panem Johanem Böhmem, s předsedou
sudetoněmeckého landsmannšaftu, panem
Posseltem, s jeho zástupcem, panem Sehlingem a panem Franzem Olbertem
o politické situaci a o možných krocích na cestě k porozumění. Rozhovoru
se účastnil i generální konzul Karel Borůvka a konzul Jan Hloušek, stejně jako
pan Paul Hansel z bavorské státní kanceláře. Senátor a farář evangelické
církve Zdeněk Bárta položil pod krucifix ve foyer Sudetoněmeckého domu kytici
na paměť sudetoněmeckých obětí zapuzení se slovy : „Bože, promiň nám naše viny,
jako i my odpouštíme naším viníkům“. Bylo to skutečně dojemné gesto usmíření.
Prager
Volkszeitung, č. 37-38, 15.9.2005
„Německá
choroba“ naléhavě vyžaduje léčení. Po volbách odchod k novým břehům? Země
upadla do dluhů. Vztahy jsou zcela bez konfliktní až na jednu výjimku
K jakým následkům došlo pro Českou republiku po změně
moci v Berlíně? Každopádně nenastaly žádné rozdělující změny. K čemu
také? Hospodářské vztahy fungují k oboustrannému prospěchu a užitku téměř
bez konfliktů. … Tolik proklínaný český sklon ke korupci byl daleko předstižen
na německé straně. Německá turistika je v rozkvětu.
Spolková kancléřka Merkelová by měla věnovat i pozornost
složitým sudetoněmeckým-českým vztahům. Samozřejmě i ona je pro vyrovnání a
porozumění v této otázce, ale nikoliv za každou cenu. … Při veškerém
respektu pro zájmy jiných hodlá hájit i zájmy německé. U předchozích vlád k tomu
málokdy docházelo.
Když Klaus chtěl vést
ještě přímé rozhovory
Zde se bude muset kabinet předsedy vlády Paroubka a skupina
spolupracovníků státního prezidenta postavit na jinou stranu jednání. Takto
dále se ničeho nedosáhne. Vláda se vyslovila pro gesto usmíření se
sudetoněmeckými antifašisty. Státní prezident, který jej striktně odmítl, měl
by uvažovat o tom, že on měl dříve v sudetoněmecké kauze jiné názory, než
má dnes.
Klaus, který nyní příkladně zatracuje přímé jednání vládních
činitelů se zástupci sudetských Němců, by si měl vzpomenout, že i on počátkem
devadesátých let vše viděl jinak.
Tenkrát jako šéf uložil své koaliční vládě, aby vytvořila speciální
pracovní skupinu, která měla za úkol účastnit se jednání se zástupci
sudetoněmeckého Landsmanšaftu. Když jedna z koaličních stran se zdráhala
vyslat své zástupce do takové pracovní skupiny, k jednání nedošlo.
Kdo ví, jak by tenkrát
vše proběhlo, kdyby Klaus na svém rozhodnutí dále trval. Možná, že by
sudetoněmecká otázka nebyla již sporná. Myslíme-li na to znovu a vše zvažujeme,
není ještě tak pozdě. Prezident je skutečně jediný politik v Čechách,
který by měl tu sílu vstoupit do přímých rozhovorů se sudetskými Němci. Bylo by
to jenom ku prospěchu v nazírání na republiku v Evropě a v celém
světě. Paní Merkelová by jej měla o to požádat, až přijede na návštěvu do Prahy
jako spolková kancléřka.
Hans Gebe
Prager
Volkszeitung, č. 43-44, 27. říjen 2005
Před
šedesáti léty chtěli Lužičtí Srbové připojení k ČSSR
Téměř
zapomenutá kapitola dějin. – Sny, které vyprchaly. – Stalin odmítl. – Beneš se
držel zpátky.
Po nedávném schválení nedostatečného zákona o menšinách
v Polsku, je pro nás zajímavý pohled na Lužické Srby v Německu
s jejich velkými právy a velkorysou finanční státní podporou. (Skutečností
je, že lužickosrbské školy jsou rušeny, do orgánů a institucí lužickosrbské
menši nastupují Němci. Finanční pomoc se zmenšuje a není zdaleka velkorysá.
–pozn. red.) V Německu jsou Lužičtí Srbové malou menšinou. (Dříve Lužičtí
Srbové byli samostatným národem, kterému Němci vzali jeho samostatnost a hubily
ho ohněm i mečem, později násilnou germanizací, zejména po bitvě na Bílé Hoře,
kdy se brzy dostal pod nadvládu Sasů a následně i Braniborů. V důsledku
tohoto vývoje žijí Lužičtí Srbové jen na zlomku svého původního území. Ostatní
již postupem staletí zcela germanizovali Němci. Pokud bychom přistoupili na
„usmiřovací“ podmínky Němců, mohl by náš národ čekat podobný osud. Barevnou
mapu německého Drang nach Osten můžeme, vzhledem k její finanční
náročnosti, i nadále rozesílat jen postupně. – pozn. red.)
Přesto ale dostali zvláštní výsadu: budou od státu finančně
podporováni a tím budou i chráněni.
Ale přesto jsou vymírající menšina, je jich stále méně. A ti
početně klesající Srbové mluví stále méně Srbsky. „Území osídlené Srby je možno
srovnat s ledovou krou, která pomalu taje a postupně se rozpadá
v drobné kusy“,tak tuto situaci názorně charakterizuje Ditrich Schulze,
ředitel srbského Institutu v Budišíně (pan ředitel je, jak jméno svědčí,
také Němec – pozn. red.).
Srbština
Horní Lužice se podobá češtině
Kolik obyvatel má vůbec tento malý západoslovanský národ. To
je sporné. Po dobu čtyřiceti let trvání NDR se stereotypně udávalo, že
v Lužici žije asi 100 000 Srbů. Tak to nařídila SED (Jednotná
socialistická strana Německa). V noci, kdy spadla železná opona,
9.11.1989, muselo 40 000 Srbů náhle zmizet nebo zemřít, protože během
hodiny se mluvilo jen o 60 000 Srbech. Tak to zůstalo až do dnešního dne.
Při každém zveřejňování údajů se udává stereotypní formule 60 000 Srbů,
z toho v Horní Lužici a
v Sasku 40 000 a v Dolní Lužici a v Braniborsku
20 000.
Podle srbských pramenů se ale došlo k počtu 42 000
Srbů, z toho 22 000 v Horní Lužici a 20 000 v Dolní
Lužici, a ti jsou označování jako „Wendové“ – Lužičtí Srbové, ostatně tak byli
již po staletí označováni, také si udrželi svou
vlastní řeč. Ta se podobá polštině. Ta hornosrbská, v Horní Lužici,
se podobá češtině.
Na svoji identitu byli Srbové tázáni jen jednou. Totiž
krátce po válce při sčítání lidu 29. října 1946. Již tehdy se hlásilo
k srbské národnosti jen 62 000 občanů. Bylo to ve stejné době, kdy
v Německu vládla bída a Praha lákala balíčky s potravinovými dárky a
jinou pomocí. (ČSR dodávala Lužickým Srbům potraviny a v severních Čechách
pro jejich mládež zřídila školy – pozn. red-). To bylo více než před
půlstoletím. V listinách výsledků sčítání lidu je poznamenáno:
K srbské národnosti se přihlásilo 7% obyvatelstva ve starých zemských
krajích Budyšín a Kamenec, v kraji Zhořelec jen 2 % … (Není divu. Bylo to
po 12 letech nacistické tyranie, která usilovala o vyhubení všeho
lužickosrbského. –pozn. red.)
Vlastní
srbský stát až k hranicím Berlína
V ústředí „Domoviny“, organizace Srbů, se tenkrát po
válce v Budyšínu uvažovalo o tom, že když poražené Německo nemá vlastní
vládu, ale je spravováno čtyřmi okupačními mocnostmi, že by bylo možné vytvořit
vlastní srbský stát. Německá veřejnost, plně zaujatá svojí nouzí, si toho vůbec
nevšimla. Já jsem tenkrát v v domě „Domoviny“ držel v ruce hotový návrh státního znaku plánovaného
srbského státu, který chtěli vytvořit. Měl dosahovat až k jižní hranici
Berlína. …
Tehdy se uvádělo, že by české oddíly hned vpochodovaly a
dokončily připojení. Pověsti nebyly nepodložené. V Praze se ihned po ukončení
války 9.5.1945 vytvořil nový „Srbský národní výbor“, který již jednou vznikl
v roce 1918. Již tenkrát byla poslána petice vítězným mocnostem, které ve
Versailles jednaly o poraženém Německu. Hlavním iniciátorem nového pokusu byl
farář Jan Cyz, nedávno propuštěný z koncentračního tábora v Dachau.
Ten se ihned obrátil na pražskou vládu: „Prosíme československý národ a jeho
vládu, aby nám pomohly a aby nás vzaly do svého státu., nechceme již dále žít
pod vládou německého národa, který nás stále potlačoval.“ Heslo znělo: „Země
k zemi, krev ke krvi, bratr k bratru.“
Výrazně byl podporován českou společností „Přátel Lužice“
(za nacistů byli funkcionáři i někteří členové této české společnosti vězněni a
zavražděni- pozn. red.), ta usilovala nejen o okamžité připojení Lužice, ale
postarala se také o vysílání pražského rozhlasu v srbské řeči, o zavedení
stipendií srbským studentům na Karlově univerzitě, o zřízení srbského gymnázia
ve Varnsdorfu a o uvedení srbské tiskárny do provozu. Organizovala dokonce
vydávání srbských novin „Nase Dzelo“ (Naše věc“), ty však v sovětské
okupační zóně nesměly být vydávány.
Srbské gymnázium v severočeském Varnsdorfu
Tehdy také vyšel plakát s nápisem: „Nyní nebo nikdy,
Lužičtí Srbové žádají připojení k Československu“ (Horní i Dolní Lužice
asi 300 let patřily k zemím Koruny české a Němci si je neoprávněně
přivlastnily – pozn. red.). Mluvčí této společnosti tehdy na manifestaci v Praze 24.7.1945
pateticky řekl: „Země k zemi, krev ke krvi, bratr k bratrovi, Lužice
k Československu.“ Vědomě bylo ignorováno, že v Lužici žila většina
Němců, že tu měla svůj význam i dlouhotrvající asimilace a že Srbové
představovali jen malou většinu. (To bylo bráno v úvahu a bylo to také
důvodem, samozřejmě mezi řadou dalších, proč od uvedených úmyslů bylo
upuštěno.Jedny Němce jsme odsunovali, a to i do Lužice, jiné jsme měli získat?
–pozn. red.)
Srbský Národní výbor se pokusil o řešení v situaci, kdy
Německo nebylo schopno jednat. Již 12.5.1945 poslal memorandum o připojení
Edvardu Benešovi, prezidentu Československa, a Josefu Stalinovi. Jeho úřad,
zřízený již na konci června v Budyšínu, poslal pamětní list postupimské
konferenci. V něm bylo požadováno, aby autonomní země Lužice byla
připojena k Československu.
Skupina bankéřů začala mezi sebou rozdělovat Lužici bohatou
na hnědé uhlí. Pražský ministerský předseda Fierlinger se dotkl tohoto tématu, když v Moskvě
byl na něj vznesen požadavek, aby Podkarpatská Rus byla připojena
k Sovětskému svazu. Pravděpodobně tady mohl dostat Lužici jako vyrovnání,
tak si to představoval. … Také Beneš, který již v roce 1919 se stavěl
kladně k delegaci prvního, tenkrát ještě Lužickosrbského národního výboru,
který prosazoval napřed jen autonomii Lužice v německém státu a později i
vytvoření samostatného „státu Lužice“, se držel nápadně zpátky.
Komunistická strana Německa (KPD) a později i SED (Jednotná
socialistická strana Německa) tyto plány ostře odsoudily. Jen malá část Srbů
tento plán národní odluky podporovala. Domovina měla obavu, že v jednom
západoslovanském společenství s velmi podobnými jazyky a kulturou by se
mohla srbská národnost ještě rychleji a beze zbytku asimilovat než v německo-srbském soužití. Také
„Domovina“ podporovala separatistické
akce velkými projevy v srpnu 1945 v Budyšínu, ale jen krátce.
Asi o rok později se v Budyšínu 30.11.1946 konala první poválečná valná
hromada. 297 z 300 delegátů se postavilo proti návrhu na připojení. Za
předsedu zvolili Pavla Nedo, který připojení odmítl. … Jednání o samostatnosti
Srbska probíhalo ještě určitou dobu mezi Budyšínem, Moskvou a Prahou, až jej
ukončil pražský převrat v roce 1948.
Spisovatel Petr Jakostra ze Sprembergu popisuje ve své knize
„Bobrowski a jiní, kronika Petra Jakostry“:
„Toto území si vlastně bezprostředně po válce vymohlo určitou autonomii.
Byli fanatikové, kteří s pomocí Čechů a pražské vlády chtěli prohlásit
vlastní „srbskou národní republiku“, která měla zaujímat pohraniční území Horní
Lužice včetně Spreewaldu. …
Předčasný a neplánovaný konec Slánského a jeho přátel
ukončily tyto separatistické plány, ale dobré vztahy s Prahou Srbové
rozvíjeli dále po dobu trvání NDR, ale
k nelibosti SED.
Domovina …byla velmi tvrdě vedena v duchu
marxisticko-leninské politiky. SED nechala Srbům volný prostor pro jejich
folklor. … Srbové se sami velmi bránili zvláště kolektivizaci svého
zemědělství.
Dnes
jsou jednou ze čtyř národnostních menšin v
Německu
Vychází deník „Nowa Doba“, v srbštině Dolní Lužice
„Nowy Casnik“. Vychází také kulturně-politický měsíčník „Rozhlad“, pedagogický
časopis „Srbská sula“, dva dětské časopisy, vědecký časopis „Letopis“, jeden
evangelický a jeden katolický církevní časopis, „Ponhaj Bole“ a „Katolicki
posol“.
Pro Srby důležitá „Domovina“ byla založena 13. října 1912
v Hoyerswerdě. Nacisté ji v roce 1937 zakázali. Dnes je její sídlo
v Budyšínu. Srbové jsou vedle Dánů, Friesů a Sinti/Romů jednou ze čtyř
národnostních menšin v Německu. Po sjednocení Německa měla srbská menšina
velkou konjunkturu. … Organizace byla finančně posílena, takže Srbové mohli
zřídit vysoké školy. Dosáhli toho, že v Lužici byly silniční ukazatelé
označeny dvojjazyčně. Velmi levně dostali v srbštině rozhlasové a
televizní vysílání. Největším úspěchem bylo založení Nadace pro srbský národ,
financované zejména Saskem a Braniborskem.
V roce 2004 v důsledku zkracování státního
rozpočtu dostala Lužice o 350 000 euro menší podporu.
Odchod
ohrožuje namáhavě udržovanou identitu
Nyní vypustili Srbové do světa dobrodružně působící
myšlenku. Chtějí „Národní zastoupení národa Srbů“. Po svém zvolení by získalo
kompetence a pravomoci v oblasti vzdělávání a kultury. Jak by toto mělo
být uvedeno v soulad s německými základními zákony, to je zatím
tajemstvím. Jediná Srbka ve Spolkovém sněmu, Marie Michalková (CDU), řekla:
„Nepotřebujeme žádného srbského krále, ani srbského ministerského předsedu.
Jsou náznaky, že Domovina to chce říci a tak získat peníze.“
Pokud jde o samostatnou srbskou stranu Bernard Ziesch,
předseda Domoviny, řekl: „Tady nemáme žádnou šanci. Pro jeden mandát je
zapotřebí minimálně 20 000 hlasů. V našem národu volební potencionál
k tomu nedosahuje. Proto založení strany není pro nás žádným řešením pro
získání většího politického vlivu. Vyzýváme Srby, aby při volbách volili
etablované strany.“ …Modročervenobílá srbská vlajka v území obývaném Srby
může být použita rovnoprávně se státními symboly.
Menšina vymírá se svou řečí
Nespočetné je množství menšin po celém světě, na všech
kontinentech. Velké menšiny jsou ty, které mají význam ve své zemi, malé ty,
kterým hrozí vymření. … Menšiny musí dostávat státní podporu. Nevyskytuje se
téměř žádná menšina, která by v cizí zemi mohla přežívat z vlastních
sil. … Pro každou menšinu je rozhodující udržet si vlastní kulturu, vlastní
dějiny, obyčeje a zvyky a folklor, především však vlastní řeč. … Srbsky již
nemluví mnoho Srbů. Nestojí to tedy dobře s Lužickými Srby.
Werner Bader
Sudetendeutsche Zeitung z 9. 12. 2005
Chorvatský prezident Stipe Mesič vyzval vládu země, aby
plánovanou smlouvu s Rakouskem o odškodnění vyhnaných dunajských Švábů ještě
jednou zvážila. Znění smlouvy by prozatím nemělo být ani předloženo
chorvatskému parlamentu. Prezident Mesič říká : „Jsem názoru, že by se tato
smlouva stala precedenčním případem, proto by měla být stažena“. Mesič se
v této záležitosti telefonicky spojil s prezidentem ČR, Václavem
Klausem, který o plánované smlouvě mezi Chorvatskem a Rakouskem mluvil jako o
„nepříjemném překvapení“. Pan Klaus odmítá jakýkoli rozhovor o odškodnění
sudetských Němců ze strany České republiky. Gesto pana premiéra Paroubka vůči
sudetoněmeckým antifašistům označil prezident Klaus za „mimořádně nešťastné a
nebezpečné“. Podle jeho slov se tímto gestem „otevřela Pandořina skříňka“.
Ze strany
ministerstva zahraničí ve Vídni bylo zdůrazněno, že mezi plánovanou smlouvou a
podpoře Chorvatska pro vstup do EU z rakouské strany není žádná
souvislost. Text smlouvy byl vyhotoven 5. 4. 2005 a rozhodnutí o rozhovorech
pro vstup do Unie padlo až 3. 10. Smlouva má být jen „noblesním gestem“, jak
zdůraznil kancléř Schüssel, který doufá, že k jejímu podpisu již brzy
dojde. …Od roku 1991 požádalo Chorvatsko o odškodnění 4 211 osob. Na jejich
odškodnění by Chorvatsko vydalo 102,96 miliónů Eur.
Sudetendeutsche
Zeitung z 16. 12. 2005
Předseda národní rady
českého pohraničí, Josef Groušl důrazně protestoval proti návštěvě delegace
českého senátu v Mnichově, kde jednala se zástupci „protičeského a
revanšistického hnutí“, což není v zájmu českého státu. V souvislosti
s návštěvou mluví „prorok“ Groušl o následujících „nebezpečích“:
- spolková kancléřka podporuje revanšistický
projekt Centrum proti zapuzení
-
katolická
církev se angažuje v projektu „Usmíření“
-
revanšistická
sudetoněmecká kancelář v Praze se prosazuje.
Groušl
končí svůj výčet hrozbou : „Vyhrazujeme si právo vystoupit proti krokům senátu
ČR “.
Poslankyně
EU Zuzana Bobošíková protestovala proti účasti generálního konzula ČR při výše
zmíněném jednání v Sudetoněmeckém Domě v Mnichově. Bylo jí
odpovězeno, že je zvykem a dokonce i povinností konzula doprovázet oficiální
delegace při návštěvách v zemi.
pb
Překlad a redakce“:
dr. J. Čermák,CSc.,
Připravil: dr. O. Tuleškov
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
vlasteneckých organizací. Praha,
leden 2006.