L I S T Y č. 47

Landeszeitung z  8. 11. 2005

Zapuzení Němců zpřetrhalo staré tradice

Trutnov. Z bývalých sudetských zemí byla většina německého obyvatelstva zapuzena. Místo nich přišli jiní lidé z vnitrozemí. Teprve v posledních letech se o těchto událostech vedou veřejné diskuse. Starostové měst v kraji Královéradeckém, kam před šedesáti lety přišli noví obyvatelé, souhlasně potvrzují, že tato výměna obyvatelstva přerušila kulturní a společenské tradice.

Již léta se pokouší městská rada v Trutnově o oživení těchto starých tradic a zvyků. Spolupracuje proto s bývalými spoluobčany, kteří dnes žijí v Německu a společně usilují např. o rekonstrukci starých a dnes silně zanedbaných pomníků. Tito Němci přispěli význačně nejen na rekonstrukce starých, především církevních staveb, ale díky jim se podařilo navázat na staré, zpřetrhané tradice některých lidových zábav. Od roku 1998 se např. opětovně koná představení, které upomíná na bitvu u Trutnova v roce 1866.

„Myslím, že by dnes již nikdo nepoznal, že sem po válce přišlo úplně nové obyvatelstvo. Zažil jsem ale již často, že někdo ze starých obyvatel kraje řekne, že jede domů a myslí tím město nebo kraj ve vnitrozemí našeho státu“, říká starosta města Trutnova a senátor Ivan Adamec.

Vztahy k bývalému obyvatelstvu kraje oceňuje i starosta města Rokytnice v Orlických horách, pan Antonín Štefek, který nám řekl : „Vztahy mezi dřívějšími a nynějšími obyvateli jsou velice dobré. V posledních letech jsme od bývalých obyvatel obdrželi 1,5 miliónů korun, kterých bylo použito výhradně k rekonstrukci hřbitova, kde bylo hodně zničených hrobů německých rodin a některých dalších pomníků v kraji“.

Po šedesáti letech najdeme i v oblasti Svitav jizvy, které způsobilo vyhnání původním obyvatelům. Poválečné události zapříčinily mnohé. Svitavy muselo opustit mnoho obyvatel. Podle údajů historika Radka Fikejze bylo jen v roce 1946 odbaveno na místním nádraží 31 transportů s asi 36 tisíci Němců. Teprve v posledních letech se oblast kolem Svitav přiznává ke své sudetoněmecké minulosti. Je to kromě jiného jistě i zásluhou Centra setkávání německé menšiny v Moravské Třebové a Společnosti pro německo-české porozumění, které již po 13 let společně s partnery z oblasti pořádají Dny německo-české kultury, jejímž účelem je vzájemné poznávání těch, kteří po staletí žili vedle sebe.

S Němci zmizela paměť měst

Turnov. Původní německé obyvatelstvo muselo jít a s ním šly i jeho tradice. Zmizely domy i pole, vesnice zarostly plevelem. Do pohraničí přišli Češi a příslušníci jiných národností, kteří dnes objevují dědictví jejich německých předchůdců. Toto je zkrácený obsah z přednášky mladých historiků, Petra Mikšíčka a Ondřeje Matějky, která byla určena studentům gymnázia v Turnově. Oba historici patří k týmu autorů knihy „Zmizelá sudetoněmecká zem“.

„Turnov nebyl sice nikdy německým městem, ale chtěli jsme studentům říci o našich zkušenostech, kterých jsme nabyli jen několik kilometrů severně od města“, řekl pan Matějka.

V roce 1945 byly z českého pohraničí vyhnány asi tři milióny Němců. I když si tito lidé směli s sebou vzít jen malé zavazadlo a vše ostatní z jejich majetků muselo zůstat v Čechách, nastal zde proces „mizení“. Zmizeli lidé a s nimi i paměť. Opuštěné domy se po několika zimách rozpadly. Tento proces pokračuje v podstatě dodnes. Nestojí za tím již komunistická ideologie, ale nedostatek peněz. Mizí historická německá jádra měst a technické pomníky kvůli novým investicím. Jako příklad uvádí pan Mikšíček zbourání podniku Textilana v Liberci, kterou nechal postavit Johann Liebig a které Liberecko za mnohé vděčí. V protiváze k tomuto procesu „mizení“ působí aktivity některých občanů, kteří v pohraničních oblastech dnes žijí. Mají zde své domovy a zajímají se mnohem více než dřív o minulost svého kraje. Zjišťují, že k jejich minulosti patří i německá minulost. Paměť se musí chránit a s tím souvisí i péče o technické pomníky. Do pohraničních oblastí se vrací zapuzení Němci a jejich potomci už jen jako turisté. Čeští obyvatelé mají prý strach z nich a z jejich možných požadavků na návrat jejich majetků, což je právně vyloučené. Oba historikové říkají : „ Naše zkušenosti z pohraničních oblastí jsou jiné. Němci nepřichází do oblasti s požadavky na návrat svých majetků a lidé zde z nich nemají strach. Tento strach rozšiřují jen politikové ve svých proklamacích“.

Velvyslanec a poradce v Terezíně

Praha. Velvyslanec Spolkové republiky Německo v České republice, pan Helmut Elfenkämper, navštívil dne 25.10.2005 společně s Tomášem Kostou, poradcem premiéra Paroubka, bývalý koncentrační tábor v Terezíně. Důvodem k návštěvě bylo předání fotografie ve jménu tehdejšího spolkového kancléře, pana Gerharda Schrödera, terezínskému muzeu. Snímek ze 17.5. tohoto roku zachytil objetí kancléře Schrödera a pana Kosty v Terezíně. Německý kancléř v té době pobýval na oficiální návštěvě v Čechách. Pan Tomáš Kosta byl v době nacionálně-socialistické okupace vězněn nejen v Terezíně, ale také i v koncentračním táboře Auschwitz.

Německá „menšina“ v České republice

Dříve více než jedna čtvrtina obyvatel země – dnes jen 0,5 %.

Před 2. světovou válkou žilo na území dnešní České republiky 3,1 miliónů Němců. To bylo 28 % z celkového počtu obyvatel. Dnes je to pouhých 39 tisíc. Za těmito čísly se skrývá ukrutný osud nespočetných obětí zapuzení, lidí, kteří zde po staletí žili.

Jak se této „menšině“ dnes daří předestřela na kulturním semináři Sdružení Ackermann-Gemeinde Essen jedna z nejpovolanějších, paní Irene Kunc, prezidentka zemského sněmu Němců v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku. Informovala o cílech zmíněné organizace, kterými jsou především zachování německého jazyka a německé kultury, úzká spolupráce i s roztroušeně žijícími Němci a především dosažení jejich rovnoprávnosti, neboť je jim i nadále odpíráno právo na navrácení, v roce 1945 konfiskovaného, majetku a to i navzdory skutečnosti, že ČR byla již v roce 2004 přijata za člena EU. Činnost zemského sněmu se opírá i o 23 „center setkávání“ a o dvakrát měsíčně vycházející Landeszeitung . Dále jsou pořádány vzdělávací a informační semináře, které jsou většinou určeny mládeži. Všechny tyto aktivity jsou v rámci zákona o menšinách, podporovány českým státem. Podpory se německé menšině v ČR dostává bohatě i od německé spolkové vlády, od spolků zapuzených a od Sdružení Ackermann-Gemeinde.

V zemském sněmu organizovaná německá menšina čelí třem základním problémům : velká zeměpisná roztroušenost, strach především starších lidí přiznat se veřejně ke svému německému původu a konkurence vůči „Kulturnímu svazu Němců“, který je přežitkem komunistické minulosti. Tento podzimní seminář Ackermann- Gemeinde byl veden z Čech pocházejícím historikem, dr. Wilhelmem Platzem.

Franz Olbert obdržel státní vyznamenání

Praha. Prezident ČR, pan Václav Klaus, předal 28.10.2005 „Medaili za zásluhy 2. třídy“ panu Olbertovi, který byl dlouholetým sekretářem německého katolického Sdružení Ackermann-Gemeinde a který se zasloužil o pozitivní vývoj historicky zatížených česko-německých vztahů.

Historik Jan Křen vyznamenání pana Olberta uvítal. „Je to výborná zpráva, pan Olbert si ocenění jistě zasloužil“. Podle pana Křena patří Franz Olbert k těm umírněným sudetským Němcům, kterým jde pouze o usmíření. Pan Olbert odmítl Německo-české prohlášení z roku 1997 a to na rozdíl od sudetoněmeckého landsmannšaftu. R. 1998 předal jménem Ackermann-Gemeinde 5,2 miliónů korun pro oběti povodní v České republice. V rámci státního aktu bylo dále vyznamenáno 23 dalších osobností. Mezi nimi byla i bývalá předsedkyně české Akademie věd, paní Helena Illnerová a posthum televizní střihač, pan Michal Velíšek, který byl zastřelen v jednom pražském parku ve chvíli, kdy se snažil pomoci napadené ženě.

Dodnes žádná omluva kanadským Němcům

Praha. V městečku Tomslake, nedaleko hranice Aljašky, stojí na okraji silnice pomník. Tento pomník představuje otce, matku a dítě, vedle kterých stojí velký kufr. Je to symbol pro ty Němce, kteří po obsazení sudetských zemí v roce 1938 z pohraničních oblastí utekli, protože se nechtěli podvolit Hitlerovu režimu a jeho pomocníkům. Kdyby zůstali doma, jistě by skončili v jednom z koncentračních táborů, které na konci třicátých let plnili Hitlerovi odpůrci. Na pomníku můžeme číst : „V tváří v tvář většině nevzdali boj za svobodu a demokracii, přestože za to zaplatili pronásledováním“. Na dalekém západě Kanady udržují dodnes tradice své daleké vlasti, v městě Dawson Creek mají dokonce vlastní muzeum – „Sudeten Hall“. Hned u jeho vchodu je obraz Hradčan a velká fotografie prezidenta Tomáše Garyka Masaryka.

Pan Luděk Štípl navštívil v roce 2001 západní území Kanady a bývalé indiánské rezervace. Při své cestě se dostal i do města Dawson Creek, kde stál udiven před dřevěným domkem s názvem Sudeten Hall. Klíč od muzea měl muž jménem Tony Kuenzl, jehož angličtina měla německý akcent. Vyprávěl, že mu bylo deset let, když přišel se svou rodinou pocházející z Aše, do Kanady. Při návštěvě muzea se pan Štípl dozvěděl o osudu více než jednoho tisíce německých antifašistů, kteří ještě před začátkem 2. světové války přišli do Kanady. Byli proti Hitlerovi ještě před obsazením sudetských oblastí a při mobilizaci šli rádi do československé armády. Po zabrání pohraničí se stávali oběťmi přívrženců Henleina, kteří je označili za zrádce říše. Utekli proto napřed do českého vnitrozemí a později na západ. Francouzská a britská vláda pro ně zřídila fond a dohodla s Kanadou, že tito utečenci dostanou v zemi povolení k pobytu. 518 Němců přišlo takto do pouštní oblasti Dawson Creek, kde končila železnice i silnice. Zde založili své sídliště Tomslake, zde postavili své domy začali nový život. Jen málo z nich mělo zkušenosti se zemědělstvím. Většina z nich byla učiteli, techniky nebo funkcionáři sociální demokracie. Doufali na brzký konec války, vystavěli zde svůj dřevěný domek Sudeten Hall, při jehož otevření zpívali česky „Kde domov můj“. V roce 1989 slavili 50. výročí otevření svého muzea a i v té době se stále ještě považovali za německy mluvící Čechoslováky. Modlili se za svou vzdálenou vlast a za svůj návrat do Evropy.

Po kapitulaci Německa přijeli někteří do pohraniční oblasti Československa. Tam se ale dozvěděli, že jim jejich majetek nebude navrácen a že i oni patří ke zločincům, protože mluví německy. Jeli tedy zpět do Kanady a ztratili naději na návrat domů. Dodnes nechápou proč je československá vláda považovala po válce za své nepřátele. Omluvu za to by uvítali.

LZ z 22. 11. 2005

Spor o „domovské právo“ pro Karlovarské oplatky

Česká vláda požádala komisi EU, aby název „Karlovarské oplatky“ byl chráněn jako původní zeměpisné označení. Tím ale rozlítila funkcionáře sudetoněmeckých zapuzených.

Praha. Odkud pocházejí nejlepší Karlovarské oplatky? Člověk by si myslel, že z Karlových Varů, ale tím by byl na omylu, jak tvrdí Bernd Posselt. Posselt, který nepohrdne žádnou kulinářskou dobrotou, usiluje vším svým vlivem, aby oplatky, které byly vyrobeny v Dillingenu na Dunaji u rodiny Wetzel, mohly i nadále zachovat svůj název „Karlovarské oplatky“, neboť podle názoru pana Posselta se jedná o nejlepší oplatky na světě. Důvodem ke sporu je ustanovení EU, podle kterého je možné název oblastních specialit chránit. Jako příklad je uváděna Parmská šunka nebo Mnichovská bílá klobása. Česká republika podala odpovídající žádost na ochranu názvu „Karlovarské oplatky“. Jestliže bude této žádosti vyhověno, bude si muset rodina Wetzel najít nový název pro svůj produkt.

Podle pana Posselta musí prý ale komise EU zohlednit skutečnost, že mnoho pekařů oplatek bylo po válce z Karlovarské oblasti vysídleno a mnozí z nich se po té usadili právě v Bavorsku nebo v Rakousku. Posselt požádal dokonce EU komisařku pro odvětví zemědělství, Dánku Mariann Fischer Boel, aby přezkoumala, zdali v této době již mezinárodně známé označení určitého produktu, může být skutečně zeměpisně ohraničeno. Pan Posselt říká, že by to bylo „zchudnutí“ naší evropské kultury a odvolává se na skutečnost, že on jídlu rozumí. Komisařka zatím pouze vyslovila naději, že i ona snad jednoho dne tyto extrémně lahodné vafle ochutná. Podpory se Posseltovi dostalo zcela nečekaně od víceprezidentky evropského parlamentu, paní Sylvie Yvonne Kaufmann (PDS), která potvrdila, že tyto oplatky chutnají skutečně výborně.

Pan Tibor Herák z firmy Bodan, která v Karlových Varech oplatky vyrábí, požádal před několika měsíci, aby název oplatek byl jako původní označení zaregistrován a chráněn. Je totiž názoru, že zmíněná značka může být užívána pouze firmou Bodan a nikoli nějakými výrobci v zahraničí. Během následujících měsíců bude tedy ve Štrasburku rozhodnuto o ochraně názvu „Karlovarské oplatky“ a také „Olomoucké syrečky“.

Základní škola německo-českého porozumění

Škola je otevřena všem dětem, jejichž rodiče si přejí výuku němčiny již od první třídy. Cílem školy je připravit žáky na studium gymnázia Thomase Manna v Praze.

Škola byla založena Sdružením Němců v Československu již v roce 1991. Společně s pedagogy byl vytvořen učební plán s rozšířenou výukou němčiny. Tento plán byl povolen jako projekt pražským ministerstvem školství. Ve škole se děti učí německý jazyk v malých skupinách, což odpovídá moderním metodám výuky. Neodmyslitelnou součástí vyučování jsou soutěže v odvětví sport, zpěv a recitace. Každoročně se koná lyžařský kurz, školy v přírodě, velikonoční a vánoční projekty, společné školní slavnosti a karneval na ledě.

Každý listopad pořádá škola den otevřených dveří, kdy mohou rodiče navštívit výuku ve všech třídách. Škola je partnerem Schillerova gymnázia v saské Pirně, které pro pražské děti organizuje pobyty spojené se školní docházkou. PhDr. Eva Marešová, ředitelka

LZ z 6. 12. 2005

Česká a německá mládež si rozumí dobře

Praha-Čelákovice. Koncem listopadu letošního roku se sešlo na 80 účastníků výroční konference sdružení Ackermann-Gemeinde ve středočeských Čelákovicích. Během třídenního setkání se mluvilo o vztazích mezi německou a českou mládeží, konaly se prezentace mládežnických organizací, které se již léta podílejí na uspořádání německo-českých vztahů, dále referoval šéfredaktor Landeszeitung, Lukáš Novotný o vztahu české a německé mládeže k historii a o jejím zájmu navazovat vzájemné kontakty. Pan Novotný konstatoval, že navzdory úsilí a intenzivních programů, neprojevuje česká mládež o Německo a o německou mládež žádný velký zájem. Jen několik málo mladých lidí z ČR udržuje hranici přesahující kontakty. Podle výsledků provedené ankety nemá 73% obyvatel pohraničních oblastí žádný kontakt s Německem a na německé straně to nevypadá lépe. Historik Jaroslav Šebek vyslovil ale naději, že návrat ke svobodě a demokracii po roce 1989 otevřel cestu k prohloubení německo-českých vztahů u mladé generace, což by mohlo vést k odstranění překážek z minulosti a pomoci vytvořit novou duchovní identitu v Evropě.

Bavorsko usiluje o zákazníky z České republiky

Plzeň. Když ještě před deseti lety přijížděli Češi do bavorského pohraničí, setkávali se zcela běžně s nápisy, na kterých bylo česky napsáno : „Nekraďte“. Dnes se v této oblasti bavorských měst a obcí naskytuje jiný pohled. Na tabulích českých a bavorských obchodníků stojí ty nejzdvořilejší pozdravy. Ještě před deseti lety by tomu sotva někdo uvěřil. Vstup ČR do EU a špatná hospodářská situace v Německu učinily z Čechů vítané hosty. Zvláště v době předvánoční proudí do Bavorska tisíce Čechů, aby zde levněji nakoupili. Aby Češi přicházeli jako zákazníci častěji, učí se teď Bavoři dokonce česky. Již v této době probíhají kurzy českého jazyka, kterých se může ve skupině účastnit maximálně 20 lidí. Na jaře r. 2006 budou vzhledem k velkému zájmu zahájeny kurzy další.

V oblasti Horní Pfalsko vznikl projekt na podporu sousedských vztahů dotovaný 100 000 Eur. Každý, kdo se projektu zúčastní, dostane polovinu svých investic nazpět. První krok, který obyvatelé oblasti mají v plánu učinit, je lepší poznání českých zákazníků, aby podnikatelé zjistili proč Češi přijíždějí do Bavorska, co chtějí nakoupit a kolik peněz mohou vydat. Mezi českými zákazníky se z tohoto důvodu provádějí ankety, jejichž účastníci mohou dokonce vyhrát pěkné ceny. Dalším krokem je nalákat Čechy do Bavorska. Němečtí podnikatelé budou inzerovat své nabídky v českých novinách nebo na webových stránkách. V rámci projektu byly vyhotoveny přehledné seznamy zboží, především potravin, jehož ceny jsou v Bavorsku nižší než standardní ceny české. Při vstupu do prodejen jsou již dnes čeští zákazníci odkazováni na česky mluvící spolupracovníky. Jako další plánují Bavoři speciální nabídky pro české turisty a to v odvětví kultury a sportu.

Muzeum chce prezentovat Háchu v jiném světle

Blansko. Muzeum v Blansku uskutečnilo v těchto dnech výstavu o kontroverzně diskutované osobnosti doby protektorátu Čechy a Morava, Emilu Háchovi (1872-1945). Výstava chce tohoto politika ukázat v jiném světle. Historik Pavel Košťál říká : „Je to pokus o jeho rehabilitaci. Dnes ví jen málo lidí, že se pan Hácha ve svém prezidentském úřadu vždy zasazoval o ty, kteří byli nacisty pronásledováni“. Podle pana Košťála věří stále ještě většina Čechů, že Emil Hácha s nacisty kolaboroval. Mnoho historiků již před lety toto tvrzení vyvrátilo. Hácha vlastně ani nechtěl být prezidentem protektorátu. Až do Mnichovské dohody 1938 byl prezidentem Nejvyššího správního soudu. Po odstupu Edvarda Beneše 30.11.1938 ho přemluvili jeho spolupracovníci,aby prezidentský úřad přijal. Po vyhlášení nezávislosti Slovenska byl pozván dne 14.3.1939 do Berlína k jednání. Tam byl Hitlerem a Göringem vystaven obrovskému nátlaku, jehož následkem utrpěl srdeční příhodu. Po té souhlasil s obsazením naší země Němci. Tak se stal pan dr. Emil Hácha 16.3.1939 prezidentem protektorátu. V následujících letech se Hácha snažil udělat vše co bylo v jeho silách ku prospěchu českého obyvatelstva. Proto byl zpočátku v kontaktu se zahraničím. Od roku 1941 byl okupační mocí stále více izolován, což vedlo k následné rezignaci. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, trpěl pokročilou arteriosklerózou. Od roku 1943 nebyl již schopen svůj úřad vykonávat, přesto byla jeho osoba Němci dále využívána a používána. Po osvobození Prahy byl dne 12.5.1945 v Lánech zatčen a uvězněn. V jedné vězeňské nemocnici zemřel jen o několik dnů později.

LZ z 20.12.2005

Schüssel chce otevřený dialog s Českou republikou

Vídeň. Rakouský spolkový kancléř navštívil ve Vídni „Dům vlasti“, sídlo sudetoněmeckého landsmannšaftu Rakouska. Pan kancléř ocenil gesto české vlády pod vedením premiéra Paroubka a doplnil, že toto ale není ještě tečkou za minulostí. Dialog musí být dále otevřeně veden. Jako příklad zmínil Chorvatsko, se kterým jeho zem vedla dialog, během kterého se podařilo zodpovědět rozumně a za vzájemného souhlasu otevřené otázky společné minulosti. Chorvatsko podepsalo s Rakouskem smlouvu, která Rakušanům umožňuje žádat odškodnění, jestliže byli po roce 1945 z oblasti dnešního Chorvatska zapuzeni. To se týká především dunajských Švábů.

Žádná relativizace dějin

Berlin. Český premiér Jiří Paroubek se setkal 6.12. v Berlině se spolkovou kancléřkou dr. Angelou Merkelovou a se spolkovým ministrem zahraničí, panem Frankem Steinmeierem. V otázce možných žalob sudetských Němců se kancléřka vyjádřila jasně : „Její vláda nepodporuje žádným způsobem případné požadavky z německé strany, tak jako vláda předchozí v čele s panem dr. Gerhardem Schröderem“.

Po skončení války bylo zapuzeno celkem 12 miliónů Němců, kteří byli pak následně integrováni v poválečném Německu. Podle paní dr. Merkelové nechce nikdo v Německu relativizovat dějiny, neboť všichni Němci si jsou své zodpovědnosti vědomi. Paní kancléřka přijala pozvání pana Paroubka k jarní návštěvě Prahy. Je připravena intenzivně s českou vládou spolupracovat a i přes momentální nedostatek peněz ve spolkové pokladně dále finančně podporovat česko-německý fond budoucnosti. Všichni tři politikové označili vztahy mezi Českou republikou a Německem za výborné a hodlají je v oblasti kultury a hospodářství dále rozvíjet.

Spolkový předseda sudetoněmeckého landsmannšaftu, pan Bernd Posselt, doufá, že návštěva pana Paroubka u německé kancléřky Merkelové bude novým začátkem mezi Berlínem a Prahou. „Potřebujeme více upřímnosti a méně předsudků, teprve pak se může rozvinout skutečné partnerství, které zahrne, jak zapuzené sudetské Němce, tak i jejich potomky. Sudetoněmecká landsmannšaft je odhodlána, hrát při tom aktivní roli. Rozhodujícím krokem na cestě k porozumění mezi Čechy a Němci je požadavek zapuzených Němců na přímý rozhovor u kulatého stolu, kterého se zúčastní zodpovědní zástupci Čechů a sudetských Němců. Pouze takto by mohly být všechny otevřené otázky v evropském duchu zodpovězeny“ řekl Posselt.

Vánoce 1959 ve vězení

V době vánoční byly v opavském vězení návštěvy vězňů povoleny. Jedna hodina. Moje žena s naší sedmiměsíční dcerou Helenou a s mým otcem jeli celou noc vlakem z Prahy. Potom museli ještě dlouhé hodiny čekat ve staré budově vězení. Konečně jsem byl přiveden do návštěvní místnosti. Nebral jsem na vědomí stoly, u kterých seděli cizí návštěvníci, viděl jsem jen ten, u kterého seděli moji drazí. Jak dlouho asi museli čekat? Po stranách stolů stáli dozorci. Nesměli jsme se ani obejmout. Má žena položila dceru na stůl. Její velké oči hleděly zvědavě do neznámé vyhublé tváře. Přesto, že mě neznala, začala lézt po stole k mé na stole ležící ruce. Dozorce jakýkoli dotek přísně zakázal a tak mi nezbylo nic jiného než ruku ze stolu stáhnout. Co má člověk v těch několika minutách říci? Co smí říci? Můj otec ukázal dozorci pytlík s jablky. Bylo mu zakázáno dát mi je. Snažili jsme se vědomě využít každého okamžiku a najednou byl nám vyměřený čas u konce. Stáli jsme každý na své straně stolu a dívali se na sebe se slzami v očích. Jako z velké dálky jsem uslyšel otcův hlas. Snažil se přemluvit dozorce, aby mi směl dát alespoň jedno jablko ze stromu, který jsme kdysi společně zasadili. Šel jsem pozadu ke dveřím, abych ty své viděl co nejdéle a tak si je vtisknout do paměti. Naše loučení přerušil ostrý povel dozorčího : „Otočit se“. Hlavou mi bleskla otázka, kdy se asi zase uvidíme? Měl jsem štěstí v neštěstí. 9. května 1960 přišla amnestie a já mohl konečně domů. Vánoční vzpomínka od Josefa Škrábka

Mírová fronta a vánoční mír roku 1914, aneb co se může stát o Vánocích

V prosinci 1914 udělala 1. světová válka krátkou pauzu. Obyčejní vojáci z Německa, Francie a Anglie odložili do svých zákopů na západní frontě své zbraně, aby mohli společně slavit Vánoce. Jejich generálové byli zděšeni. Vojáci, kteří měli rozkaz po sobě střílet, si najednou vyměňovali na frontě dárky, zpívali vánoční písně a hráli na rozbombardovaném území nikoho fotbal.

Začalo to na Štědrý večer světélky a písněmi, které se stále dokola zpívali. Jeden z vojáků vzpomínal : „Najednou jsme slyšeli zpívat Němce jejich Tichou noc. Naši kluci začali zpívat s nimi. Nepadl ani jediný výstřel a na kraj se snesla nepopsatelná atmosféra klidu a pohody“.

I na Boží hod mlčely zbraně. Vojáci opatrně vykukovali ze zákopů, aby viděli, co dělají „ti ostatní“. Britské khaki uniformy se mezi zákopy setkaly s německou polní šedí. Vlastně nenávidění nepřátelé stáli ve skupinách, bavili se, smáli se a podávali si ruce. Na některých úsecích fronty pochovávali vojáci dokonce společně své mrtvé. 1. vánoční den roku 1914 byl pro vojáky dnem plným zázraků. V noci usínali na obou stranách se stejnou myšlenkou : Co bude zítra ? Válka nebo mír? Na Štěpána panovalo napjaté očekávání na všech úsecích fronty, kde se den předtím slavil „malý“ mír. Pak přišlo to, co si všichni přáli. Zbraně mlčely dál.

Vezměme si z tohoto krátkého pravdivého příběhu každý své poučení. I my si můžeme podat ruce, bavit se, smát se a zpívat se svými „nepřáteli“ a to nejen o Vánocích. Je na nás, co uděláme.

Výstava o českém odboji

Berlín. 8. prosince 2005 byla v Berlíně otevřená výstava o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Haydricha na jaře 1942. Výstava je společným projektem Českého institutu válečných dějin a Technického muzea v Berlíně. Jak řekl ředitel institutu, pan Aleš Knížek, jedná se o největší český muzeální projekt v zahraničí za posledních deset let. Vystavené objekty detailně dokumentují přípravu a provedení atentátu dne 27.5.1942. Operace českých parašutistů se stala symbolem českého odboje proti nacionálně-socialistické okupaci.