Listy č.69

(Studijní texty, volné a krácené překlady  z německého tisku, r. 2007-2008))

Němci a Židé v letech 1933 až 1945

V Mnichově vyšla v r. 2006  v nakladatelství Olzog publikace Konráda Löwyho „Lid je útěchou“. Jde o posouzení soužití Němců a Židů v hodnocení židovských novin. Autor je právník a po dlouhá léta profesorem politických věd. Popisuje důležitá období nacistické politiky pronásledování Židů od jara 1933, kdy dochází k prvním veřejným bojkotům Židů. Události řadí až ke „Křišťálové noci“ na podzim 1938, aby končil deportacemi a holocaustem v letech 1940 až 1945.

V druhé části publikace pojednává o různých stránkách tématu „katolická církev a Židé v Třetí říši“. Kupodivu autor bere pod ochranu i papeže Pia XII., který býval často v těchto souvislostech kritizován. V knize je komentář k fotografii, na které mnichovský arcibiskup kardinál Faulhabere pochoduje na nacistickou schůzi mezi uniformovanými SA-many.

(Sudetenpost 5/08)

Rakouští studenti demonstrovali již v r. 1918 pro „anšlus“

To jest pro připojení k Německu. Ve dvacátých a třicátých letech na vídeňské univerzitě zanechával po sobě smutnou stopu antisemitismus. Židovští vědci nebyli habilitováni, někteří přednášející byli zjevně antisemitští.

Již v roce 1919 spolek „Němečtí vysokoškoláci“ (DSt), jenž měl za členy jedině studenty „arijského původu“, byl představitelem „agresivního antisemitismu“. Téměř denně jeho členové dělali výtržnosti v posluchárnách vysokých škol. Vykřikovali „Juda verrecke!“ (Židé chcípněte!). Mlátili každého, kdo vypadal jako Žid. Nacisticky jednající DSt byl dočasně v r. 1933 zrušen. Na univerzitě byla zřízena policejní úřadovna. V lednu 1938 zdravili nacistickým pozdravem s hlasitým „Heil Hitler!“ Zapsaní Židé byli z vysokých škol vylučováni a počet vysokoškoláků v semestru 1938/39 klesl o 23%, dokonce značná část z nich byla nacisty zabita. Situaci na univerzitě ve Vídni popisuje publikace Posch-Ingrisch-Dressel: „Anschluss und Ausschluss 1938 (Připojení a vyloučení 1938), kterou vydalo LIT-Verlag, Titul má 552 str.

Organizace odsunutých se obviňují z extrémismu

Zatímco sudetoněmecký landsmanšaft v Rakousku se rozhodl přistoupit k Evropské unii utečenců a odsunutých (EUFV), německý Svaz vyhnanců (BdV) přistoupit odmítl. Celoněmecký výbor BdV 16. února zasedající ve Frankfurtu nad Mohanem velkou většinou rozhodl nepřistoupit k EUFV v Itálii. Údajně z toho důvodu, že členové EUFV ztrácejí podstatnou část své suverenity. Místopředseda BdV, Vilém Gottberg, patřil k té třetině vedení BdV, která byla pro přistoupení k EUFV.

Terstského prohlášení EUFV z 31. března 2008 se z Německa zúčastnily některé osoby, které podle Úřadu pro ochranu ústavy mají kontakty s pravičáckými extrémisty. K EUFV patří jedenáct organizací utečenců z Německa, Rakouska, Itálie, Finska, Kypru a Velké Británie.  Sídlem organizace je italský Terst. EUFV na odmítnutí německého BdV reagovala vyjádřením, že nemá nic společného s extrémisty. 

(Sudetenpost, 5/08)

Používali Schwarzenbergové koncentráčníky jako bílé otroky?

Jelikož Schwarzenbergové jsou v Rakousku hodně populární, věnoval rakouský tisk pozornost tvrzení amerického historika Pavla Polanského, že rodiče českého ministra zahraničí, Karla Schwarzenberga, používali jako pracovní síly vězně.

Karel Schwarzenberg, senior (1911-86) měl používat k budování pracovního tábora poblíž svého sídla nejen Židy, ale také Romy. Schwarzwenberg senior  dal podnět k budování pracovního tábora, kde pak Romové i Židé byli ubytováni, když pracovali v lesích Schwarzenbergů.

Podle listu Die Presse (31.5.08) ministr zahraničí, Karel Shwarzenberg, taková tvrzení odmítl.

Hitlerovy „rozhovory u stolu“ v Rusku zakázány

Vyšly před několika lety v ruském překladu, byly po rozsudku soudu v Uljanovsku zařazeny mezi nežádoucí extrémistickou literaturou. Hitlerovy „Rozhovory u stolu“ byly zachyceny M. Bormanem a zpracovány anglickým historikem Hugem Trevorou-Roperou.

V ruském městečku Sasvijašsku shledalo rodičovské sdružení dílo, které je označené hákovým křížem, za odsouzeníhodné. Když cigarety mají varování, že kouření škodí, měla by mít každá kniha o Hitlerovi jako dodatek brožurku o koncentračním táboru Buchenwald nebo Osvětim.

Hitler často označoval Rusy za „zvířata“, Slovany za „rozené otroky“ a Židy za „parazity“. (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 164/08)

Zdravotně postižený Polák žaluje SRN o odškodné

Winijusz Natoiewski, dnes již sedmdesátník,  byl za druhé světové jako dvouletý klučina těžce zraněn německou armádou. Má znetvořený obličej, bolestivé jízvy a problémy s plícemi. Jeho právník Nowosielski tvrdí, že podobně jako jeho klient žalovat by mohly další tisíce Poláků z oblasti Lublina a Zamoszcze, odkud byli Němci vyhnáni. (Sudetenpost)

Rakousko Hitlerova oběť?

Otto Habsburský  vždy tvrdil, že Rakousko bylo první obětí Hitlerovy agrese. Stanovisko, že Rakousko bylo spoluviníkem na zločinech nacistů, označil za skandální. Podle něj v Evropě neexistuje žádný jiný stát, který by měl právo označit se za Hitlerovu oběť jako Rakousko. U příležitosti uplynutí 70 let od připojení Rakouska k Třetí říši označil masovou účast na Hitlerově vystoupení na náměstí Hrdinů ve Vídni v březnu 1938 za davové nadšení srovnatelné s podobnými jevy na fotbalových utkáních. Při každém větším srocení si řada lidí ráda zatleská. Také po skončení projevu O. Habsburského si honorace lidové strany  (ÖVP) ve stoje zatleskala, nadšení neznalo konce.

Bývalý kancléř Schüssel však uvedl, že Rakušané také byli spoluviníky, a že masy na náměstí Hrdinů nebyly tak nevinné jako na nějakém fotbalovém utkání. Sociálně demokratický ministr obrany Norbert Darabos označil závěry Otty Habsburka za skandální. Požadoval, aby se lidovci distancovali od Habsburkových názorů. Podle ministra Darabose se má Rakousko stavět ke svým dějinám zodpovědně a nikoli je překrucovat. V Rakousku je nadále hodnocení nedávné minulosti jádrem sporů.

(NZZ 60/08)

Výstava „70 let poté – oběti, viníci, souputníci“

Do 30. června 2008 byla v Mahlerově síni Vídeňské státní opery výstava, která přiblížila důsledky uchopení moci nacisty v Rakousku. Do Vídně byl tenkrát nuceně dopraven generální intendant Německé opery v Berlíně Carl Bert. Ten výstižně popsal část událostí kolem „anšlusu“ takto: „Když jsme opouštěli Operu, byli jsme jako opaření nadšením na ulici, davy ječely, zpívaly, objímaly i líbaly, někteří stáli na stupátkách kolemjedoucích aut, mávali vlaječkami s hákovými kříži, plápolaly pochodně.“ Toto hodnocení nadšení Rakušanů tvoří úvodní text na katalogu výstavy. „Anšlus“ je stále ožehavé téma pro straší generaci. Není to však již přitažlivé téma pro rakouskou mládež. Ve Vídni je hodně tureckých, ale i jugoslávských přistěhovalců.

Mnozí se domnívají, že návštěva výstavy „70 let poté – oběti, viníci, souputníci“ může přispět k tak potřebné historické hygieně Rakouska. (SZ, 63/08)

Velvyslanec SRN přijal české oběti nacismu

Organizace „Živá paměť“, která se stará o české oběti nacistického režimu, uspořádala setkání pronásledovaných nacismem z doby druhé světové války. Setkání se konalo na pozvání velvyslance NSR  Helmuta Elfenkämpera a jeho choti. Setkání se též zúčastnila německá mládež, která u organizace „Živá paměť“ dobrovolně absolvuje sociální rok.

Miloš Dobiáš vyprávěl o jednom roku otrocké práce v továrně na barvy v krušnohorském městěčku Aue, kde mu v r. 1944 arsenové výpary spálily obličej. M. Dobiáš ocenil setkání kladně, ale ne všichni Češi s ním souhlasí. Miriam Gossenová z Cách, jež  od září 2007 pracuje u organizace „Živá paměť“, uvedla, že jeden postižený Čech jí řekl, že již její přítomnost ho psychicky deptá a připomíná mu zažité utrpení. Článek uveřejnil list rakouského SL (č.2/08, Sudetenpost). Redakce se ptá, zda čeští velvyslanci dělají obdobná setkání s oběťmi odsunu, které předtím pracovali v uranových dolech.

Odsunutí Němci si stěžují u OSN

Proti České republice podalo u Výboru pro lidská práva OSN stížnost 47 odsunutých Němců. Stěžují si na diskriminaci v restitučních zákonech. Kvůli platnosti Benešových dekretů byly jejich žádosti na vrácení majetku v ČR českými soudy zamítnuty. Ministerstvo spravedlnosti ČR potvrdilo, že republika musí během několika měsíců přeložit uvedenému výboru své stanovisko. (Landeszeitung, 4/08)

Sudetští Němci o Topolánkovi

V listu rakouského landsmanšaftu Sudetenpost (č.2/08) Gustav Chalupa napsal několik postřehů o Topolánkovi. Poškodil auto novináři, který odhalil jeho milostný vztah k atraktivní kolegyni z ODS, L. Talmanové. Po návratu z Bulharska si Topolánek zase odskočil letadlem do Insbrucku na lyžování.

Chalupa se v článku zmiňuje i o Temelínu, o obrněnci Pandur, a také o tom, že přes protesty postižených obcí v Brdech se má v České republice vybudovat americká radarová základna.

Také prý mnozí emigranti si ztěžují na špatné zacházení v České republice, takže rakouský záchytný tábor Traiskirchen je pro ně jakoby ráj. Podle Chalupy „zelená hranice Šumava“ je prý málem jako kdysi „železná opona“, o čemž Češi prý nechtějí ani moc slyšet podobně jako o prý tisících Starorakušanů, vyhnaných z Čech a Moravy. Údajně bezpodmínečný souhlas Vídně se vstupem České republiky do EU přináší nyní své ovoce. (Sudetenpost 2/08)

Odsunutí se zajímají o zásoby měnového zlata v Praze

Rakouský list Sudetenpost (2/08) uveřejnil z pera Josefa Weikerta celostránkový článek o dějinách československého měnového zlata. Ještě před vznikem československého státu získaly čs. legie na Rusi 6. srpna 1918 část ruského zlatého pokladu, který byl z Petrohradu přemístěn do Kazaně. Celý poklad o váze 61 500 pudů (1 pud se rovnal 16,38 kg) byl naloděn a přepraven do Samary a poté přepravován po železnici na východ ve třech vlacích po 40 vagonech  přes Ufu do Čeljabinsku a počátkem listopadu 1918 do Státní banky v Omsku. Od 18. listopadu 1918 ruským státním pokladem disponoval velitel bílých admirál Alexandr Kolčak.

V beznadějné situaci požádal 4.1.1920 Kolčak vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského generála Janina, o ochranu.  Ten jej svěřil pod ochranu čs. legií. V té době byla založena banka čs. legií, pozdější Legiobanka, která byla i spořitelnou legionářů. 1.3.1920 předaly čs. legie zbytek ruského pokladu revolučnímu ruskému výboru v Irkutsku za právo bez boje odjet směrem na Vladivostok. Americký parník Sheriddan přivezl do Terstu bedny s účetními doklady Legiobanky a čs. legií, které byly pod vedením hlavního účetního čs. legií, Josefa Fialy, přepraveny vlakem do Prahy.

Dokáží Němci někdy být demokraty?

Návštěva tureckého premiéra Erdogana v Německu přispěla počátkem roku 2008 ke zvýšenému napětí v německo-tureckých vztazích. Turecký předseda vlády označil při návštěvě SRN asimilaci Turků ve SRN za zločin. Oponenti však tvrdí, že prý záleží na každém jedinci, jak chce žít, zda se chce asimilovat. Jiní jsou zastánci bilinguálních škol, druzí zase jsou proti tomu, aby turecké děti ve SRN učili učitelé vystudovaní v Turecku.

Celá problematika do určité míry souvisí i s kvalitou patriarchálního islámu. Mezi vášnivé kritiky takovéhoto islámu ve SRN patří Necla Kelek, která se v r. 1957 narodila v Istanbulu a jako desetiletá přišla do Německa. Studovala zde národní hospodářství a sociologii. Diplomovou práci vypracovala na téma „Islám všedního dne“. N. Kelek je stálou členkou Německé islámské konference, nemá problém s pojmem „asimilace“. Tuto považuje za uznání společnosti, ve které žije.

Po 40 letech přistěhovalectví do SRN si imigranti již vytvořili vlastní identitu a oddělují se od německé společnosti. Souvisí to s islámským přesvědčením, že s nevěřícími se nemají spojovat, ani splynout. Lidé s takovým myšlením nemohou však být ani integrováni. Ve SRN jsou školy, kde o svátku ramadánu je školní jídelna uzavřena a po několik dní tam neprodají ani chlebíček.

Premiér Erdogan rozvířil svými tezemi i tak dost neklidné soužití mezi Němci a Turky. Co však lze očekávat od vztahu Němců k imigrantům z Turecka, jichž jsou asi 3 miliony?

Obdobné množství Němců žilo kdysi v demokratické Československé republice. Zde Němci měli 1 univerzitu, 2 techniky, 337 středních škol, 400 škol měšťanských, 3400 obecných, německý rozhlasový vysílač, 17 stálých divadel, desítky nakladatelství, 63 deníků, 148 politických listů. Počet německých knihoven vzrostl ze 458 v r. 1920 na 3484 v r. 1934. Němci měli i 9 politických stran.

Je naděje, že Turci v Německu budou mít někdy takové školství, jaké měli Němci v ČSR? Porovnejme to se situací Čechů v okupovaném pohraničí, kde po Mnichovu zůstalo přes 300 000 Čechů. Česká menšina měla jen 5-6 obecních škol s převahou výuky v němčině. Český dorost nesměl nastupovat ani do učení ve všech řemeslech. Po šest let byla česká mládež zbavena možnosti získávat vzdělání či jakoukoli kvalifikovanou přípravu pro život. Přemýšlela vůbec někdy německá vládní elita o tom, že těmto lidem by mělo být vyplaceno odškodnění za způsobenou újmu? Faktem je, že Němci dosud nevyplatili odškodné ani Čechům vyhnaným z pohraničí v r. 1938.

Příslušní činitelé ve SRN nejsou nakloněni tomu, aby menšinové školství svou kapacitou bylo úměrné počtu příslušníků menšin. SRN ve svých statistických ročenkách vůbec neuvádí početní stavy menšin. Ani do předchozího návrhu Ústavy EU nikdo z Německa nenavrhl, aby státy EU měly povinnost uvádět ve svých statistických ročenkách početní stavy jednotlivých menšin. Pro odpor Nizozemců a Francouzů návrh Ústavy EU neprošel. Ani v návrhu Lisabonské smlouvy potřebné ustanovení není. Jsou snad obavy, že by podle „kosovského syndromu“ mohly početné menšiny, zvláště ty, které obývají ucelené oblasti , požadovat také o samostatnost? Nebo „Lisabonská smlouva“ poškozuje nejen menší státy, ale také menšiny? 

Dozorkyně z koncentračního tábora Majdanek zemřela nepotrestána

Bývalá dozorkyně z koncentračního tábora Erna Wallischová zemřela 16. února 2008 ve věku 86 let. Sloužila v nacistickém koncentračním táboře Majdanek, kde byli první Židé zavražděni v plynových komorách již v r. 1942. Od té doby zde „pracovala“. Sloužila zde až do ledna 1944. Všemi vězněnými byla považována za velkou sadistku, která se účastnila selekcí, oběti pak sama vodila až k plynovým komorám.

Po válce se E. Wallischová přestěhovala do Vídně. Měla rakouské státní občanství a klidně si žila v ústraní. (NZZ 44/08)

Se smrtí odsunutých Němců vše končí?

Na celoněmeckém zasedání Svazu Chebanů přednesl ředitel Domu německého východu, Ortfied Kotzian, přednášku, aby povzbudil mnohé „sudeťáky“, ze kterých se již stali škarohlídové. Jejich osud ostatní Němce již moc nezajímá, větší pozornost věnují hrozící islamizaci.

Podle dr. Kotziana je nutné zachovat optimismus, založený na určitých předpokladech.  1. Především každá složka národa potřebuje k přežití zachovat svou vlastní identitu. 2. Musí mít vybudovanou kladnou představu o své existenci mezi ostatním obyvatelstvem. 3. K přežití potřebuje různé instituce, jako např. Sudetoněmecký dům, Chebský kulturní dům v Marktredwitz, Muzeum  Jizerských hor v Kaufbeuren – Novém Jablonci, Šumavský dům v Pasově. Jsou nutné i knihovny a archivy. Kulturní život má pulzovat, věda se stane zvlášť důležitou, až nebudou žít pamětníci. „Špatná kniha nadělá více zla, než stačí 20 celoněmeckých kulturních zasedání napravit. 4. Nezbytná je též nezávislá hospodářská základna. Stát má poskytovat dotace, ale to nemá být jediný zdroj příjmů. 5. K přežití složka národa potřebuje elity, pokud možno mladé elity.

Na setkáních „sudeťáků“ se udělují kulturní ceny. Vyznamenaní se rozplynou ve světě, proč nepořádáme více akcí s vyznamenanými?  Hrozí vymírání? Po roce 1945 jsou „sudetští“ Němci roztroušeni. Řešení spočívá v korektním vypořádání se s Čechy a soužití s nimi v EU. Návrat ke statusu quo je nemožný. Nelze myslet, že s naší smrtí vše skončí. (SdZ, 48/08)

Téma „vyhánění“ ve Spolkovém sněmu SRN

Nacistické zločiny záměrné politiky vyhánění ve východní Evropě a po r. 1945 následující „vyhánění“ Němců z východní Evropy nesmí být ve svých historických příčinách a rozsahu srovnávány a stavěny na roveň. Konstatovalo to spolkové ministerstvo vnitra v souvislosti s interpelací poslanců Levicové strany ve Spolkovém sněmu.

List Sudetendeutsche Zeitung (48/08) uveřejnil otázky a odpovědi podle spolkového tisku 16/10752 z 3. listopadu 2008.

Svaz vyhnanců (BdV) je spolkovou vládou podporován částkou 920 000 euro. Podle zdůvodnění v rozpočtu jsou mnozí vyhnaní z vlasti „vyslanci usmíření a porozumění“ a z toho titulu navíc povoluje spolková vláda Svazu vyhnanců další částku 1,1 milionu euro na projekty, které jsou „vhodné pro porozumění a usmíření s našimi východními sousedy“ a napomáhají jednotě Evropy.

Spolková vláda je pěvně přesvědčena, že za zločiny nacismu je odpovědné Německo. To se týká také zločinů v sousedních východních zemích. Tato odpovědnost je státní odpovědností Spolkové republiky Německo. Není však záležitostí spolkové vlády, aby komentovala diskuse uvnitř Svazu vyhnanců.

Nacistický stát způsobil nuceně nasazeným, deportovaným, vězněným závažné bezpráví. V rámci odškodnění  bylo zákonem o zřízení nadace „Vzpomínky, odpovědnost a budoucnost“ z 2. srpna 2000 pamatováno na odškodnění všech, kteří byli neprávem postiženi za nacismu. (SdZ 48/08)

Poslední lovec nacistických biřiců

Již po 25 let pronásleduje Efraim Zuroff Hitlerovy biřice. Nerad mluvívá o posledním nacistickém ráji – o Rakousku. Narodil se v Brooklynu, New York. Až šestidenní izraelsko-arabská válka jej přivedla k zájmu o osud jeho předků. Při studiu shromáždil materiály, jejichž pomocí dosáhl zařazení Kurta Waldheima, rakouského státníka, na zvláštní seznam. Podle dochovaných důkazů se údajně dopustil válečných zločinů.

Později převzal Středisko Simona Wiesenthala v Jerusalemě a po jeho smrti v r. 2005 se stal jeho nástupcem v lovu nacistů. Stěžoval si na nedostatek ochoty ke spolupráci v některých mladých demokraciích střední a východní Evropy a v „ráji nacistů“ v Rakousku. Někdy mu pomohly zprávy medií, jako např. fotografie listu „Sun“o biřici ustašovci Milivoji Ašnerovi, který se volně pohyboval v Korutanech.

V roce 2002 zahájil E. Zuroff operaci „Poslední šance“. Jde o akci směřující k vypátrání nacistických zločinců. Lovec nacistů odhaloval i neonacistické internetové stránky.

Výstava „Krádež a restituce“

V Židovském museu v Berlíně téměř až do konce ledna tohoto roku probíhala výstava „Raub und Restitution“ (Krádež a restituce). Od roku 1933 se konalo pod označením „arizace“ drancování židovského majetku, které nezahrnovalo jen banky a nemovitosti., ale též kulturní statky a způsobilo největší změny ve vlastnických poměrech v dějinách Evropy od doby sekularizace církevního majetku.

Zdůvodnění pro své krádeže museli Němci sami vymýšlet. Mohli navázat na staré antisemitské stereotypy nebo existující měšťanská právní nařízení, která se pouze poněkud ve výrazech zostřila. Židé prý měli pouze peněžní zájem na německých kulturních statcích a vlastně byli nespolehlivými správci německého národního dědictví, takže bylo nutné jim tyto kulturní statky odejmout. Takové názory existovaly za dob vilémovských císařů. Také „Reichsflutsteuer“ (Říšská milionářská daň) nebyla vymyšlena Adolfem Hitlerem, nýbrž byla zavedena za Výmarské republiky v r. 1931. Samozřejmě demokratické režimy nebyly tak perfidní jako Němci za nacistů, kteří Židům usilujícím o vycestování formálně odebrali „pouze“ čtvrtinu majetku jako daň, avšak de facto osoby usilující o výjezd přišly o vše.

Jak vrátit majetek okradeným, stanovili Spojenci ještě před koncem druhé světové války. Ihned po prohře Německa šli přímo k  věci, ale ačkoli se to zdálo být snadné identifikovat vlastnictví nemovitostí, u kulturních statků to bylo těžší a dosud to zaměstnává mnohé zúčastněné.  Washingtonské prohlášení se týkalo jen veřejných muzeí, ale nikoli soukromých sběratelů.

Výstava v Židovském museu v Berlíně ukázala, že „krádež umění“ je víc, než ve středu zájmů stojící obrazy. Předmětem kulturních krádeží bývají knihy, rukopisy, porcelán, sošky, mince, tepané stříbrné práce, nábytek, hudební nástroje a sbírky  „judaica“ atd. 

Maďarský parlament vzpomíná na vyhnání maďarských Němců, předsedkyně parlamentu obdržela vyznamenání Svazu vyhnanců

K tomu dodává předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV), Erika Stainbachová,: Maďarský parlament ukázal dne 16.11. další cestu při styku s vyhnanými Němci. Již v roce 1992 byla přijatelně vysvětlena otázka jejich vlastnictví. Nyní dr. Katalin Sziliová, předsedkyně maďarského Národního shromáždění, pozvala nás na „Vzpomínkou konferenci u příležitosti 60. výročí odnětí práv a vyhnání maďarských Němců“.

Předtím byla vždy proti – podle ní – „nelidskému, bezprávnímu a nedůstojnému vyhnání maďarských Němců“ a považovala za svou záležitost požádat oběti za odpuštění a vlastním prostředky napomoci k tomu, aby se tato historie už nikdy nemohla opakovat.

Účastníky konference jsou mezi jinými předseda Spolkového sněmu, dr. Norbert Lammert, maďarský spisovatel György Konrád, jakož i zástupci maďarsko-německého landsmanšaftu. Před zahájením této konference jsem propůjčila čestnou plaketu Svazu vyhnanců, naše nejvyšší vyznamenání, dr. Katalině Szilliové. Od roku 1962 vyznamenává BdV každým rokem osobnosti z politického a veřejného života, kteří se zasloužili o vyhnance z vlasti a o lidská práva. Prominentními nositeli čestné plakety jsou mezi jinými  předseda Říšského sněmu ve výslužbě , Paul Lobe (1962), bývalý spolkový kancléř dr. Konrád Adenauer (1964), spolkový kancléř dr. Helmut Kohl (1984), Lennard Meri, prezident Estonska (1999), jakož i pátrací služba Německého Červeného kříže a církevní pátrací služba.

Z projevu dr. Eriky Steinbachové, předsedkyně BdV, při předávání čestní plakety Svazu vyhnanců dr. Kapalin Sziliové dne 16.11.2007 v Budapešti:

„Velice vážená paní předsedkyně Sziliová, při Vašem nástupu do úřadu jste si sama vzala za vzor Řeka Solona, podle kterého mravně a lidsky chcete svůj úřad vykonávat.Tento předsevzatý úkol jste povšimnutí hodným způsobem splnila. Dobře vycházet s menšinami je pro Vás příkazem a lidská práva značnou hodnotou. Je a vždy bylo Vaší snahou si připomínat osud vyhnaných Němců po celé Evropě. V působivém projevu u příležitosti slavnostního odhalení pomníku vyhnaných v obci Wudersch, nedaleko od Budapešti, jste projevila  dojemnou účast, kterou jste vyjádřila i následujícími slovy: ´Zbavení Němců práv, vyhnání z jejich vlasti nemohou být dnes žádným nedotknutelným tématem.´

Vážená paní předsedkyně, Vy jste nejen něco slíbila, ale i svůj slib jste dodržela.

Předsednictvo Svazu vyhnanců se v říjnu jednomyslně rozhodlo poctít Vás nejvyšším vyznamenáním našeho svazu. Tím se dostáváte do stejné řady  s německými spolkovými kancléři Konrádem Adenauerem a Helmutem Kohlem, jakož i s estonským prezidentem estonským prezidentem Lennartem Merim.

Naše vyznamenání, které Vám dnes, velevážená paní předsedkyně, mohu předat, znamená rovněž to, že s velkou radostí se chápeme Vašich rukou, vztažených ke smíření. Pro generace, které prožily vyhnání, je Vaše chování útěchou na konci někdy velmi těžkého života. Velmi doufám, že politici všech zemí EU i mimo ní najdou morální sílu jít cestou, kterou ukázal maďarský parlament. (Překlad: ing. arch. N. Žečeva, ing. J. Liška)

Papež Benedikt XVI. ke „Dni vlasti“

Dne 18.8.  2007 ve 12.00 hodin zaslal papež Benedikt XVI. Svazu vyhnaných následující poselství: „ Jeho Výsost papež Benedikt XVI. se dozvěděl, že letošní „Den vlasti“ bude Svaz vyhnaných slavit 18.8. v Berlíně. Svatý otec zajistil účast svých blízkých duchovních a vzkázal po nich své požehnání. Motto ´Vlast je lidské právo´ zdůrazňuje, že člověk má nárok na plnocenné dobro vlasti. Vlast je spoluzakládající částí lidské identity a proto potřebuje ochranu. Opravdová vlast je nesrovnatelně více než zabezpečení základu a půdy, řeči a kultury. Je úzce spojena se zásadním zachováním lidských vztahů a solidaritou. Takto mohou najít svůj domov i ti, kteří tragickým způsobem ztratili svou původní vlast. V důvěře, že státní autorita a mezinárodní lidská společnost  bude vždy ostražitě chránit právo na vlast a že mnoha lidem podle Kristovy lásky k bližním bude poskytnut opravdový domov, prosí Jeho Výsost papež Benedikt XVI. o stálou ochranu všech účastníků ´Dne vlasti´a posílá jim své požehnání.“ (Překlad: ing.arch.N. Žečeva)

Prof. dr. Hans-Gert Pöttering, předseda Evropského parlamentu,:

„… heslo dnešního ´Dne vlasti´ zní ´Vlast je lidským právem´.

Němečtí vyhnanci z vlasti mají velký podíl na tom, že v uplynulých desetiletích se mohla vyvinout mírová a vstřícná Evropa. ´Charta vyhnanců z vlasti´ z 5. srpna 1950 je velikým evropským dokumentem, který dodnes vyvolává můj velký obdiv. Po hrůzách války, útěků a vyhnání napřáhly zástupci milionů německých utečenců svou ruku. Odpuštění a smířeni – to byly klíčové pojmy, které je podnítily ke spoluvytvoření nové Evropy. …

Bylo by proti lidské důstojnosti, kdybychom v EU připustili jakýkoliv způsob diskriminace. A bylo by proti důstojnosti člověka, kdybychom dovolili porušovat tuto důstojnost a lidská práva kdekoliv uvnitř i vně EU nečinně a bez komentáře. Jsme tím povinováni sami sobě a své vlastní cti, abychom se postavili proti bezpráví, proti útisku, útěkům a vyhánění kdekoliv na světě… (K vyhánění a zabíjení Srbů však mlčí! Termíny Postupimské smlouvy ignoruje, např. transfer je pro něj vyhnáním.)

Bez úsilí utečenců a bez jejich zaujetí, ochoty a solidarity by se demokracie a hospodářský zázrak v poválečném Německu nezdařily…Došlo mezitím k mírovým kontaktům, a uzavřela se i přátelství mezi vyhnanými a obyvateli našich sousedních zemí, z nichž byli vyhnáni. Chceme na evropské úrovni učinit vše, abychom tento dialog podporovali. (Překlad: ing. I. Herold,CSc.)

Redakce a volný překlad: Ing. J. Liška                                              Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, leden 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                         E-mail:Vydavatel@seznam.cz