Listy č. 65
Studijní
texty
Landeszeitung č.
2 z 15. ledna 2008
Co je se
Slezskem?
Často se mne naši členové
německého Kruhu přátel ptají, proč nebyli do prezidia Zemského shromáždění
Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN) zvoleni žádní zástupci ze
Slezska. Otázka, která se dá obtížně zodpovědět a zároveň vede
k zamyšlení, neboť více než třetina všech německých Svazů ZSN je ze
Slezska; pět a více z malého Hlučínska. Že volby probíhají demokraticky,
to nikdo nepopírá, ale přece: nikdo ze Slezska při konajících se volbách neobdržel
dostatek hlasů; asi není něco v pořádku.
Naše zastřešující organizace se skládá
z členů tří zemí: Čech, Moravy a Slezska. Kdo ale bude v nejvyšší
instanci, tedy v prezidiu, zastupovat zájmy slezských Svazů? Na to musíme počkat.
Možná by měl být nalezen jiný klíč ve stanovách, který lépe bere ohled na
všechny tři země.
Tvrdá byla a je rozmluva se
Slezany, ale vždy byla těžká i jejich práce v dolech a průmyslu. Slezsko
bylo i přes tu a tam stoletými politickými hranicemi „ neohraničené“. Leží na
okraji státu, ke kterému patří. Již tehdy vznikl most přátelství – mezi
východem a západem, mezi severem a jihem, mezi Němci a Slovany.
Horst
Kostritza
Landeszeitung č.
3 z 29. ledna 2008
Mnichov. CSU chce
bavorsko-české vztahy vybudovat na nových základech. Cílem budiž „úspěšná a
stálá východní politika Bavorska“, tak je řečeno ve schváleném usnesení.
Konkrétně jde o péči o společné
kulturní dědictví, vybudování českého vyučování na školách a posílení osobních
kontaktů prostřednictvím výměny mládeže a obecných partnerství.
Pro „naléhavě vyžádané“ udržuje CSU
v Praze zařízení bavorského centra. V minulém roce zřízené
hospodářské zastoupení se stalo hodnotným přínosem pro prohloubení spolupráce,
ale přece chybí v Praze ještě stále „přiměřené politické a kulturní
zastoupení nezávislého státu“. Poslanci CSU vítají zahájené rozhovory předsedy
vlády Günthra Becksteina s českou vládou. Tyto by měly již vést k
„znatelnému zlepšení“ vztahů.
V tezích budou sporné Benešovy
dekrety jen ještě v krátkém odstavci uvedeny. „V Evropě, která je
chápána jako společenství hodnot, nesmějí mít ještě platné dekrety o vyhnání
místo“, říká se k tomu. Mnohem více očekávají vyhnaní z vlasti
dobrých 60 let na jevy „morální rehabilitace“.
Neznámí
sousedé?
Hranice
překračující spolupráce a civilní společnost v pohraničí
Existuje
na německo – české hranici spolupráce přes hranice nebo žijí lidé na obou
stranách zády k sobě? Jakou roli hrají přitom civilní společnost a media?
Odpovědět na tyto otázky není lehké. Pokusíme se v této příloze nějaké
najít.
Připojení k EU a přijetí České
republiky do Schengenského prostoru: Obojí by mělo urychlit vzájemné poznání
Němců a Čechů jakož i zlepšit přeshraniční
spolupráci. Místo toho pozorujeme opak. Němci a Češi si nejsou bližší,
jejich kontakty stagnují a většina obyvatel neprojevuje větší zájem o ty druhé.
Strach
na hranicích
Jak vědečtí pracovníci university
v Kaiserslauten poznali, strach a závist formují kvalitu sousedství.
Prováděli rozhovory s obyvateli v pohraničí a stanovili, že přinejmenším
narůstající strach má vliv na mínění obyvatel. To se týká především německého pohraničí,
které je citlivé vůči organizované drobné kriminalitě.
Dokonce při debatě o odstranění
hraničních kontrol po rozšíření Schengenu přišel v Německu ke slovu
strach. Zatím co německý ministr vnitra Wolfgang Schäuble podporoval konec hraničních
kontrol, varovala odborová organizace policie Spolkové republiky před
vynecháním kontrol, protože důležité systémy pátrání a komunikace ještě nejsou
v pohotovosti. Obává se, že bude narůstat kriminalita regionech. Rovněž
ilegální přistěhování bude tím usnadněno. Viditelná přítomnost policie SRN je
tedy nadále nutná.
Také sociologové z Mnichova a Prahy nedošli před nedávnem při svém
výzkumu k žádným pozitivním závěrům. Pozorují, jak málo především němečtí
obyvatelé znají sousedy a kolik z nich má před nimi strach.
Tyto závěry by byl sotva někdo před
patnácti lety očekával.
Jak si můžeme tuto stagnaci
v hranice překračujících kontaktech vysvětlit a kdo má v pohraničí vůbec
kontakt na sousední zemi?
Převrat
jako nový začátek
Na tento obrázek si vzpomínají mnozí.
Celým světem proběhla fotografie, na které československý ministr zahraničí
Jiří Dienstbier a jeho kolega v úřadu Hans – Dietrich Genscher, dne 26. prosince
1989 přestřihli symbolický pohraniční drát mezi oběma zeměmi. Tím demonstrovali
přímo na hranici ve Waidhaus-Roßhaupt vůli obou zemí, odstranit hraniční plot
jednou provždy.
V této době měli oba národy velkou
chuť se poznávat. Vznikly četné kontakty na všech možných úrovních, atmosféra
byla skoro idylická.
Však když Němci a Češi toho druhého
stále více poznávali, vznikly také první rozpory a problémy. Dost brzo po
převratu bylo zřejmé, že oba mají zcela jiný životní styl a myšlení. Zároveň
vznikly spory o německo – české historii. A s tím souvisí také paradox:
V pohraničních oblastech to byly často vyhnaní a jejich regionální spolky,
které většinou udržovali kontakty s Čechy.
Na obou stranách byla po prvních fázích
poznání větší opatrnost a bdělost. Zhoršené pochopení sousedů. Tu a tam již
nepřevažovala vstřícnost, nýbrž bariery v myšlení. Paralelně k tomu
se zmenšoval také počet aktivních zprostředkovatelů mezi oběma zeměmi.
Najednou se u mnoha lidí ukázalo zase to,
co bylo typické pro studenou válku: hledalo se neúnavně něco negativního na
sousedech. Tento poznatek přežívá do dneška, na české straně, především u
radikálního klubu pohraničí, ve kterém jsou sjednoceni bývalí pohraniční
policisté.
Lhostejnost
K těmto dvěma fázím, které trvají
v různých formách ještě dnes, je třetí etapa, lhostejnost. Vytvořila se
především po přístupu ČR k EU. Až do dneška není překonána. Mnoho pokusů
dokázalo, že většina obyvatel v pohraničí nezná základní historické a
geografické informace o sousední zemi.
A je typické, že Němci vědí mnohem méně
o Češích, než obráceně.
Po representativní anketě sociologického
institutu Akademie věd z roku 2006 nemá 3/4 Čechů v pohraničí žádný
kontakt do Německa a k Němcům. Stejné závěry lze také zaznamenat pro
bavorské a saské pohraniční oblasti. Stejný průzkum v Čechách ukázal, že
hlavní příčinou pro negativní vývoj vzájemných vztahů je rozdílná životní
úroveň (68 %), minulost (63 %), vzájemné předsudky (45 %) a jazykové bariery
(38 %).
Vedle statisticky podchycených zájmů u
sousedů mohli sociologové rovněž potvrdit, že se počet zprostředkovatelů
vzájemných kontaktů snižuje. Ke skupině s vysokým zájmem o sousedy a živé
kontakty patří nyní jen nejvýše 5 % obyvatel v pohraničí. Pěstují sice
nadále čilé kontakty a iniciují nové společné projekty a shromáždění, ale
přesto jsou jen málokdy posíleni novými příchozími.
Smrt
a zmrtvýchvstání občanské společnosti v Čechách
Jak
totalismus a demokracie ovlivňují angažovanost občanů
17.
listopadu 1989 šlo do ulic v Praze tisíce lidí, aby mírově demonstrovali pro
svou víru ve svobodu a proti komunistickému bezpráví. Úspěch sametové revoluce
byl slaven jako vítězství občanské společnosti. Přesto má Česká republika nedostatek
občansko společenských institucí a jejich angažovanosti.
Autorka
Anett Browarzik se zabývala již ve své profesorské práci pochopením
historického vývoje občanské společnosti. V tomto článku píše o historii a
vypořádání se s problémy české civilní společnosti.
Občanská společnost byla uvedena
všeobecně do spojení s demokracií. Představa zůstává přitom často neostrá.
Nyní obvyklá definice uvádí, že civilní společnost představuje oblast mezi
státem a ekonomikou a skládá se z velkého množství nezávislých organizací,
spolků a asociací, které veřejně formulují své zájmy. Tím se sice aktéři
civilní společnosti dostávají do kontaktu s politikou, ale nesnaží se o získání
politických funkci.
Mnoho známých myslitelů se již zabývalo
pojmem civilní společnosti, počínaje Aristotelem přes Johna Locka až ke G.
W.F. Hegelovi. V každé době rozuměli něco jiného pod pojmem „občanská
společnost“. V jádru šlo vždy o spravedlivý a demokratický svět, ve kterém
by jednotliví lidé a občané státu nebyli ponecháni bez ochrany. Jelikož
demokratický stát vzhledem k absolutistickým, fašistickým nebo
komunistickým režimům dlouhou dobu zůstával utopií, byla občanská společnost
většinou prostředkem kritiky stávajících
mocenských vztahů.
Život
ve lži
Také v Československu přišla
v roce 1948 únorovým pučem k moci komunistická strana. Zbavila brzy
zemi svobody, veškeré demokracie a pluralistických forem života. Během
nejkratší doby vznikla striktní diktatura sovětského bloku. Zejména doba
normalizace, po porážce Pražského jara v roce 1968, slovy Václava Havla „
Éra apatie a rozsáhlé demoralizace, éra šedé totalitně konzumní každodennosti“.
Občanská společnost byla mrtvá.
Havel charakterizoval komunistický stát
jako totalitní systém založený na ideologických lžích. Přitom každý jedinec
přispíval k existenci systému, ve kterém se smířil se „životem ve lži“.
V pozdějších sedmdesátých letech se dostaly věci do pohybu. Havel popsal
ve své eseji „ Pokus žít v pravdě. Moc bezmocných“ v roce, jak může každý
jednotlivec „životem v pravdě“, podílem na státně neschválených
aktivitách, trváním na základních lidských a občanských právech zpochybňovat
komunistický režim a vybudovat civilně společenské struktury. Občanská
společnost byla v tomto duchu opoziční strategie proti morálně a lidsky
nemorálnímu státu a zároveň doufání v demokratizaci stávajících poměrů.
Charta
a samizdat
Výrazem této občansko společenské moci
bezmocných bylo v roce 1977 založení Charty 77, nejstarší hnutí za lidská
práva ve střední Evropě, která chtěla být „ svobodnou, neformální a otevřenou
společností“, „spojená vůlí se jednotlivě a společně zasadit za respektování
občanských a lidských práv“. Československý stát se oficiálně hlásil
k základním lidským a občanským právům, vnitrostátně je však pošlapával.
Přes masivní pronásledování zůstala Charta 77 až do roku 1989 aktivní a
upozorňovala četnými samizdatovými publikacemi na osud své země. Ukazovala také
obyvatelstvu oblast kritického povědomí. To byla důležitá příprava pro
sametovou revoluci občanské společnosti proti komunistickému režimu od ledna
1989. Tisíce lidí demonstrovalo za demokracii a svobodu a dokázalo, „že
soukromé přesvědčování se může stát veřejným míněním. A že národ je schopen, se
zase z hlavy postavit na nohy“, jak se vyjádřil Timothy G. Ash.
Budování
budoucnosti
Systém převratu ponechal mnoho
osobností občanské společnosti v opozici, když přišli k moci Václav
Havel a Jiří Dienstbier. Mnoho nadějí, také ze západu, směřovalo k těmto
držitelům moci. Zrušením totalitního systému, jak se tehdy věřilo, vznikne sám
od sebe svobodný, demokratický stát s fungující občanskou společností. Ve
skutečnosti došlo v letech 1991 až 1993 k rychlému rozmachu občansko
společenských aktivit. V roce 1989 bylo například méně než 2000
registrovaných organizací, v roce
1992 stouplo toto číslo již na 20000. Nové získaná svoboda, ale přinesla brzo
sebou problémy, tady šlo méně o opozici a kritiku a více o nové uspořádání státu.
Tehdejší polský premiér Tadeusz
Mazowiecki popsal dilema politické elity: „ Je nutné a důležité nejen odbourat
špatné, nýbrž také vybudovat budoucnost. Až dosud stačil nesouhlas
s totalitou. Nyní se musí společenské struktury demokracie vytvořit. Dosud
jsme řídili všechno proti protivníkům; nyní musíme sami sebe měřit na hodnotách,
pro které se zasazujeme“.
Evropa od roku 1989 byla zasažena novými
společenskými poměry a ekonomickou krutosti, kterou transformace po občanech
žádala. Občané se stáhli zpět do svého soukromí. Desetiletí komunismu
nezanechalo žádnou demokratickou zkušenost politické kultury. Tento nedostatek
uvědomělosti občanské společnosti, jak na straně politické elity tak také u
obyvatelstva, odrážel první velký politický konflikt postkomunistického Československa.
Rozdělení obou států 1. ledna 1993 bylo tehdejší politickou elitou, českým
premiérem Václavem Klausem a slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem podepsáno
za zavřenými dveřmi. Tak došlo k paradoxu sametového rozdělení, přestože
80 % obyvatelstva se ještě v červenci 1992 vyjádřilo pro udržení
společného státu.
Žádná
chuť pro práci na neplacených úřadech
Dobu vlády Václava Klause (1992 – 1997)
je třeba celkově hodnotit vývoj občanské společnosti. V jeho na ekonomickém
liberalismu vybudované politice nebylo žádné místo pro občansko společenské
iniciativy a spolky: “Není jasné, co pojem občanská společnost znamená – na
jedné straně je stát a na druhé jsou občané a nic mezitím“, řekl Klaus.
Podle toho redukoval kooperaci mezi
občansko společenskými aktéry a státními orgány na minimum. A blokoval důležité
zákonné iniciativy, které měly regulovat právní status neplacených organizací a
nadací.
Po odstoupení Klause se citelně zlepšilo
politické klíma pro občanskou společnost.
Počet registrovaných organizací znovu stoupal a v roce 2003 jich bylo
přes 46
000 . Přesto je množství spolků v porovnání se západními zeměmi
nízký a organizační zapojení obyvatelstva minimální. Ačkoli vůči státu je pociťována
velká nedůvěra, nehraje občanská společnost při zabezpečení obyvatelstva žádnou
roli. Čestná práce je posuzována skepticky. 66 % si myslí, sám stát je
zodpovědný za jejich blaho. Z tohoto důvodu je také sponzorování v ČR
velmi nepatrné.
Přestože existuje demokratický základ,
není žádná vůle ke společnému jednání. Živá občanská společnost je přece
důležitá část demokratického státu. Tak mohou aktivní obyvatelé své zájmy,
rovněž zájmy menšin, dostat do politického procesu. A kontrolují a korigují
zároveň jednání státu a zamezí rozštěpení na držitele moci a bezmocné, jako za
komunistické doby. Toto přináší ovšem konstruktivní a zároveň kritický vztah
mezi státem a občanskou společností. Aktivní účast na veřejném životě je tím,
slovy Tocquevillese, školou demokracie. Ve spolupráci s jinými se učí lidé
demokratickým ctnostem a zodpovědnosti. Civilní společnost je šance, patří
k bytí, měla by být využívána.
Anett Browarzik
Konference
o politické kultuře
Karlovy
Vary. Vědci z Německa a České republiky se setkali 18. a 19. ledna
v Karlových Varech na konferenci o politické kultuře a civilní společnosti
v pohraniční oblasti. Jednání organizované Institutem politických věd na
Karlovarské universitě a Technické universitě Limenau porovnalo občanskou
společnosti v Německu a ČR. Mezi referenty byli socioložka Jiřina Šiklová novinář
Václav Žák a bývalý jednatel Euroregio Egrensis, Jens Gabbe.
Landeszeitung č.
4 z 12. února 2008
Ministr
Svoboda u společnosti Ackermann-Gemeinde
Bavorsko - české vztahy se zřetelně
zlepšují, což můžeme pozorovat při návštěvách politiků.
Mnichov,
konec ledna. Po svém setkání s bavorským ministerským předsedou
Güntherem Becksteinem šéfem CDU Erwinem
Huberem přišel český ministr Cyril Svoboda k Ackermann-Gemeinde.
Ministr chválil práci katolického
sdružení. Zvládlo důvěru ve vztah obou zemí a přispělo tedy k vypracování
historie. „Příspěvek byl vždy konstruktivní, neboť stál v centru lidí“,
zdůraznil Svoboda. Adolf Ullmann, spolkový předseda Ackermann-Gemeinde gratuloval Svobodovi k propůjčení
spolkového záslužného kříže 8. ledna. Zejména se Svoboda zasloužil o
pokračování činnosti německo-českého fondu budoucnosti, ocenil Ullmann
angažovanost bývalého ministra zahraničí.
Při jeho dvoudenní návštěvě Mnichova
šlo Svobodovi o kvalitu bavorsko- českých vztahů. Poslanec zemského sněmu
Günter Gabsteiger (CSU) podtrhl vůli na vybudování sousedských vztahů
k Čechům. „Rozhovory jsou ústřední element“ potvrdil bavorský zemský
politik. „ Čím je intenzivnější komunikace, o to lépe budeme moci sousedské
vztahy budovat“. Ullmann potvrdil, že plánované
bavorské centrum v Praze by mohlo být k tomu přínosem.
Takové zařízení je požadováno
v poslední době frakcí CSU zemského sněmu. Dalšími tématy setkání na
spolkové pobočce katolické Ackermann-Gemeinde byly vztahy státu a církví
v Čechách a angažovanost křesťanů ve státě a společnosti. Svoboda je známý
katolík. Oceňoval četné renovace kostelů vyhnanými v českém pohraničí.
Tato podpora není samozřejmostí, připojil k tomu ministr. Jeho zájem platil
mimo to archivu Ackermann-Gemeinde, který podporu pronásledované církve
v komunistickém Československu potvrzuje. Mezi tím dopis současného
pražského kardinála Miloslava Vlka z osmdesátých let, ve kterém píše, jak musel
pracovat jako čistič oken.
Ackermann-Gemeinde je společenství
křesťanů a byla založena v roce 1946 katolickými vyhnanci z Čech,
Moravy a rakouského Slezska. Již během
komunistické doby podporovala pronásledované církve a německou menšinu
v Československu. Angažovala se pro utváření sousedských vztahů
mezi Čechy a Slováky, zpracování
politováníhodné historie, zachování a další rozvíjení společného kulturního
dědictví.
Období
končí
Někdy se jeví Slezsko jako území
nikoho. Je obydleno hodně obyvateli, bylo mnoha státy vykořisťováno a bylo
mnohými hlavními městy vysmíváno. Slezsko leží uprostřed Evropy a je zároveň
meziprostorem. Odevšad je sem daleko: pro Pražana by bylo nepředstavitelné,
každý druhý víkend strávit ve vlaku pět hodin tam a pět hodin zpět. Pro mého
bratra, který studuje v Praze, a proto tak pendluje mezi hlavním městem a
jeho rodičovským domem ve Slezsku, je to normální. Docela mlčet o skutečnosti,
že svůj slezský akcent l popírá, když něco chce v Čechách dosáhnout, ano
dokonce, když chce vůbec něco začít, není možné. Mnoho Slezanů, na základě svého německého původu a
Benešových dekretů, bylo rovněž více než šedesát let po válce vyloučeno z restitucí.
Je nám trapné se proto bouřit. My se
nehodíme do národního státu. Ale obrat se rýsuje. Kompetence podle jiných předávají
národní státy Evropské unii. Že konstrukce
„EU“ bude brzy národní státy podrývat, není jen jedna z mnoha fobií
českého státního prezidenta Václava Klause. Je to realita. Období národních
států je pro Čechy jen okamžik v historii lidstva. Je jen krátkou epochou,
která se blíží ke konci.
Ne každý bude bezpochyby plakat. Bezpochyby
máme stát v jeho klasické formě, která se vyvíjela od Westfálského míru
1648 a teprve 1918 dosáhla plné zralosti. Státu můžeme za mnohé vděčit. Například
plnou alfabetizaci a samozřejmě také parlamentní demokracii. Národní státy nám
také hodně vzaly: nejprve zatáhly naše dědy do války, o několik roků později
vyhnaly naše prastrýce, strýce nebo bratrance. Vlastně se všechno vrací do starých kolejí. Musíme se ptát, zda
Němec z Hlučína, Němec z Ratiboře, Němec ze Šumavy a Bavor, Němec z Ústí a Němec z Drážďan mají něco společného?
Neožijí znovu později, od vstupu do Schengenského prostoru, regionální
pospolitosti a partnerství, jak byly po mnoha staletí přirozenou věcí? Neleží perspektiva v regionech pod
společnou evropskou střechou? Budoucnost nebude růžová, neboť také minulost
se nedá zapomenout. S „velkou vlastí“, s její
pomalou, línou, ale vysoce kvalifikovanou byrokracií a uměním věčného nacházení
kompromisu, jsme se již, my Středoevropané, setkali, dříve než ve vřavě první
světové války, kdy po nějakou dobu zaplnlinil národní stát jeviště. Na
konci zůstává ostatně příslušnost ke kulturní společnosti a evropské regiony. A
v těchto věcech se vyznáme jako menšina a i jako vlastenci.
Dušan Kořený – Pöllich
Jazyk
nic jiného …
Jeden z největších zaměstnavatelů
v Jihlavě je od roku 1993 německý strojírenský podnik Bosch Diesel. Mnoho
lidí tím dostalo po převratu dobře placenou práci, zatímco státní podniky
zkrachovaly. Jejich mínění proti Němcům
se pomalu mění. Nejsou to již „ všichni fašisté“. Zajímají se o německou
kulturu a jazyk. Suzanne Beckmann mluvila s předsedou jihlavského Kulturního
svazu Mojmírem Kolářem a jeho manželkou Štěpánkou. V ZSN se počítají k mladší generaci.
Skoro polovina předsednictva je jejich věku.
Existuje mladá německá menšina?
Nepočítám nás k mladší generaci.
Je nám již přes 40 let a to je člověk v Čechách již „hrobka“ (směje se).
Ale souhlasí, uvnitř ZSN dochází k výměně generací. To shledávám
pozitivní.
Ve společnosti se nedají stále dělat
vlny. Od převratu uběhlo skoro 18 let. Říká se, že každých 20 let přijde něco
nového. Tak také v ZSN; doufám, že vývoj přinese positivní výsledky.
Od kdy jste oba aktivní v Jihlavě
v menšinové práci?
SK: Po převratu, v roce 1990, jsme
členy jihlavského regionálního svazu. Můj muž byl později zvolen předsedou.
MK: Ano, bylo to v roce 1997.
Tehdy došlo k první výměně generací. Od té doby vedu jihlavský Kulturní
svaz. Díky aktivitám svazu, přesněji řečeno, při „Jihlavských rozhovorech“
Ackermann-Gemeinde jsme se poznali.
Co Vás přivedlo ke spolupráci?
SK: V protikladu k mému muži
nemám žádné přímé německé předky. Studovala jsem germanistiku. Zajímalo mne,
kde v našem regionu zůstal německý jazyk. Na universitě se mluvilo o
ostrovu, na kterém se ještě udržuje nějaká forma němčiny. Neumím mluvit po
Jihlavsku.
Později, jako učitelka jsem využila
možnost, žáky a studenty na prázdninové pobyty nebo praktika posílat do
Německa. Když jsem potom přišla na vyšší odbornou školu (od roku 2005
Polytechnická vysoká škola), byl rektor nápadem cizojazyčné knihovny nadšený.
Rok před tím jsme začali sbírat knihy. Naše garáž byla plná.
Je neobvyklé, ve Vašem tehdejším věku
říci „Budeme spolupracovat se Svazem“? Co pro Vás znamená mít německé kořeny?
MK: Pro mne to byla dobrodružná cesta. Dříve
přišel k příbuzným do Německa, nerozuměl jsem jim. Oba jsme vyrostli
v Čechách. Postupně jsem objevoval jiný svět a rovněž kontakty na staré
Jihlavany. Najednou jsem celé historii
porozuměl; ve škole jsem se to učil docela jinak. Později jsem poznal jinou kulturu. Prozkoumat
ji, bylo pro mne velmi zajímavé. Tak jsem objevil také nějaké kořeny. Vzali
jsme se a narodila se nám naše dcera Anna. Chceme, aby uměla německý jazyk a
eventuálně lépe mluvila než my. To je pro nás nebezpečná motivace, angažovat se
ve svazu. Být čestně činný není v Čechách absolutní samozřejmostí.
Jaký je Váš kontakt na Německo nyní?
MK: Naším sňatkem jsme získali velké
německé příbuzenstvo. Moje žena po převratu navázala kontakt s pratetou
z blízkosti Kolína/R. Naše styky s náhle velkou rodinou musí být
„organisované“. To děláme.
Udělá to hodně radosti,
s příbuznými vycházíme velmi dobře, to nás těší. Naše dcera Anna
s tím vyrůstá. Bude pro mne báječný zážitek, až jednou řekne: „Tatínku,
teď to převezmu já, vyřizovat poštu a telefonovat“. Dříve se neodvážila
k telefonu, když volala teta z Kolína. Dnes ale jde k telefonu a
baví se bez váhání.
Jak vypadala práce spolku v roce
1991? Co svaz dělal?
MK: Bylo to tak, jak to vidíte u jiných
svazů. Byla vánoční slavnost a Den matek a nějaké jiné schůze.
SK: Po převratu jsme viděli, že ti,
kteří zůstali, měli velkou radost z toho, že se budou moci setkávat. Tehdy
byl předsedou umělecký kovář z Jihlavy. Jeho rodina se angažovala,
navázala kontakty do Německa, rovněž na vyhnané Jihlavany. Po 50 letech se
mohli bývalí spolužáci zase vidět. Tehdy šedesátiletí jsou nyní o dvacet let
starší. To také pociťujeme. Ze zdravotních důvodů si například nemohou dovolit
žádné cesty autobusem do Německa. Ale na oslavách se rádi setkají.
Kolik máte ve svazu členů?
MK: V současné době je 80 členů.
Klesající tendence je cítit všude. Proto se chceme trochu podívat přes okraj
talíře , nejen se soustředit na vlastní německou menšinu. Chtěli bychom oslovit všechny, kteří mají zájem o německý jazyk a
kulturu. Nemusí být bezpodmínečně německého původu.
Tuto myšlenku zastával již druhý
president ZSN, Walter Piverka. Nová
německy mluvící společnost nemusí být složená jen z původních Němců.
To je správná cesta pro budoucnost, my nebudeme nikomu nic slibovat.
Rozhodli jste se nevytvářet v
Jihlavě centrum setkávání. Místo toho
jste vybudovali cizojazyčnou knihovnu. Kde vidíte výhody a nevýhody?
MK: Knihovna je projekt budoucnosti a
je to velká výhoda. Nechceme, aby šla menšina do ztracena, tím že starší
generace vymře. Zní to kacířsky, co nyní řeknu: Když se setkáváme každý čtvrtek
při kávě, to nepřivádí nikoho dál. Nesmíme zapomínat, že menšina byla pod
velkým tlakem asimilace. Pokud někdo řekne „jsme Němci“, pak se musíme zeptat,
co to vlastně znamená.
Podle mého mínění, by se mělo téma
menšina jinak chápat. Německá menšina v Dánsku nebo Polsku je o něco dál
než v Čechách. Typicky české je hodně bojovat. Nyní sedíme před vlastním
koláčem, obrazně řečeno. Musíme uznat, že se Evropa mění a dochází ke
globalizaci. Přitom musí menšina spolupracovat, jinak nemá žádnou šanci a zmizí
z dějin.
Co mohou dělat svazy?
MK: Je to těžké. Dělat návrhy zvenčí.
Na začátku jsme měli setkávací centrum, které bylo v roce 1996 zavřeno.
Německé velvyslanectví v Praze prohlásilo, že chybějí aktivity. Byli jsme
nuceni hledat jinou cestu.
Hledáme ji a tendence je dobrá,
velvyslanectví nás zase podporuje. Možná je naše knihovna příkladem pro jiné svazy.
Nemá nic proti tomu, se pravidelně setkávat, je to konečně jako v rodině.
Ale to samotné nemůže stačit.
Jaké publikum přichází do knihovny?
SK: Sem nepřicházejí jen studenti,
nýbrž všichni ti, kteří se zajímají o jazyk. V současné době má čtenářský
průkaz vystaveno 244 čtenářů. Mnozí chtějí jazyk ovládat a později obdržet
certifikát. Jiní se jazyk naučili v zahraničí a chtějí jej udržovat. Nebo
to jsou zahraniční studenti. Jednou ze
čtenářských skupin jsou německy mluvící zaměstnanci firmy Bosch a jejich rodiny.
Tímto doprovodným programem jsme
vytvořili úzký přátelský kruh, ale ne všichni mluví německy. Přesto se zajímají
o dvojjazyčná témata. Starší členové svazu rádi přicházejí, pokud jim to dovolí
zdravotní stav.
MK: Vzdělávacími výstavami o umění,
hudbě, divadle a promítání filmů, ale také chceme představovat kulturu našich
sousedů. Jsou zde často témata, která jsou Čechům dobře známa, jiné jsou pro ně
nová.
Pokoušíme se oslovovat různé cílové
skupiny a připravit pro ně kulturní program ušitý na míru. Přitom nás podporoval Goethe-Institut a Rakouské kulturní centrum
v Praze. S oběma institucemi spolupracujeme úspěšně již delší
dobu. Našimi akcemi se pokoušíme, prezentovat přínos třem skupinám obyvatelstva
– Čechům, Němcům a židům – ke společnému česko-německo-rakouskému kulturnímu
dědictví. Náš koncept je, aby naši návštěvníci objevili kulturu jiných. To se
také daří částečně díky edici: „Česká knihovna“, kterou naší knihovně věnovala
nadace Roberta Bosche.
Těší mne, když se našich akcí účastní
čeští vysoce postavení politici. Již přišli
bývalý předseda senátu Pithart a bývalý náměstek premiéra Mareš. Tyto
návštěvy jsou jasným uznáním německé menšiny a oceněním její práce pro celý
region.
Můžeme říci, že je knihovna vedle vaší
dcery vaše druhé dítě?
SK: Naše druhé dítě, přesně, to jsou
vždy moje slova.
MK: Přesně. Ale trvalo to přibližně
šest let, než jsme knihovnu v roce 2004 mohli pro všechny otevřít. Bylo
namáhavé mluvit s městem. V regionu
měli strach před plíživou germanizací. V této době jsme přesto sbírali
knihy a skladovali doma. V našem archivu máme ještě 10000 knih, které
čekají na roztřídění.
SK: Knihy pocházejí od příbuzných z Německa,
mnohé z toho nám přinesla Ackermann-Gemeinde, když byli její zástupci na
studijní cestě v Čechách. Jsou to také knižní dary, které jsme získali od
účastníků „Jihlavských rozhovorů“.
Jaká očekávání máte pro budoucnost, pro
vaší knihovnu a pro německou menšinu?
MK: Budoucnost vidím optimisticky, Myslím, že lidé, kteří se
v našem regionu hlásí k německé menšině, sem cestu najdou. A ti jiní
pochopili, že je výhoda, mluvit cizím jazykem. Nejde o to, postavit si pomník.
Nýbrž chceme pro všechny vybudovat budoucnost.
Když porovnáme čísla posledního sčítání
lidu s čísly předposledního, pak se dá říci, že počet občanů německé národnosti
v našem regionu je stabilní. Je to také díky práci našeho svazu.
SK: Čeho se ještě nedostává, jsou
kontakty na anglické a francouzské učitele v příslušné zemi, abychom mohli
knihovnu rozšířit. Ačkoli v tomto momentě vůbec nevím, kam s těmito
knihami.
Porozumění mezi národy je úkolem
kulturního svazu. Jde o jazyk. Jak vypadá komunikace na ulici?
MK: Jako dítě jsem zažil, jak moje
babička s přáteli na ulici německy klábosila, tedy jihlavským dialektem.
Když šli kolem Češi, mluvili česky a pak zase německy. Dnes je to jedno.
S kolegy z Bosche a jejich dětmi naše
Anna mluví její obdivuhodnou němčinou a potom česky, starší ženy se jen diví.
Dříve zmiňovaná výměna generací
proběhla také v lokální politice. Politici mají pochopení pro jinou
kulturu, mluví více jazyky, nejen rusky. Vidíme, že Čechy mají za sebou po
převratu obrovský vývoj.
Poslední otázka, mluví vaše dcera lépe
německy než vy?
SK: Ne, ještě ne. Doma mluvíme vlastně
jen česky, neboť to je mateřský jazyk nás obou. Anna se již v mateřské
škole učila německy hrou a dík Boschovi potom dále v první třídě základní
školy. Já osobně velmi lituji, že v Jihlavě není žádná bilingvální škola.
Ale Anna se umí dobře dorozumět. Gramaticky není vždy všechno přesné, Až bude
trochu starší, může to dohonit.
MK: Jsme ale na Annu velmi hrdi.
V minulém roce jako nejmladší složila rakouský jazykový diplom.
Velký
dík za rozhovor - Jméno není
uvedeno – pozn. překl.
Setkání
národních menšin
Brno.
Zástupci menšin dvou největších měst Česka, Praha a Brno, se učí stále více se poznávat. Tak se setkali
v posledním roce v Pražském domě menšin. Rovněž brněnský jazykový a
kulturní spolek přijal pozvání na toto setkání.
Sedm našich členů přicestovalo
s naším předsedou DSKV, Jiřím Nestraschillem, do Prahy. Tam jsme byli my a
další zástupci menšin pozdraveni zástupci města. Jednak Jiřím Janečkem
z Prahy a Milošem Vraspírem z Brna. Po pozdravném projevu generálního
tajemníka národnostní rady české vlády, Andreje Sulitka, a představením Domu
menšin jeho vedoucím Marcelem Stanovským, mluvili jednotliví vedoucí Svazu
menšin o své činnosti. Sjednotili jsme se, že i v Brně je takový dům
potřebný!
Pro naše tělesné blaho bylo celý den
znamenité postaráno. Odpoledne jsme si po skupinách dům prohlédli. Hráli jsme
již známou divadelní scénu „Domácí ze Zelného trhu“. Scéna ukazuje způsob
porozumění bývalých občanů Brna, smíšený jazyk německý a český, kterým byl
tehdy každý obyvatel Brna poznatelný.
Mimo nás účinkovala také slovenská
folklorní skupina Limba, ruská skupina z Moravy s paní Mášou
Kubátovou, ukrajinská skupina Ignis a bulharská skupina Lyra z Prahy.
Hrála kapela pod vedením dirigenta Milana Čenkla. Unaveni, ale bohatší o
zajímavé, pěkné zážitky cestovali jsme večer zpět do Brna.
Michaela
Knapek
První
slezsko-německé setkání
Kravaře
/Deutsch Kravaren ( Německé Kravaře).
19. ledna došlo k prvnímu
slezsko-německému setkání. Jeho příprava započala v listopadu 2007.
Poněvadž se dorozuměli Slezsko-německý svaz z Opavy (Troppau) a Německý
kruh přátel z Kravař o možném setkání všech německých svazů nacházejících
se na území Slezska.
Mělo to být historické setkání a již
hodinu před začátkem byly sály pro nás určené plně obsazené. Organizovaný
autobus z Ludgeřovic, Hlučína, Bolatic, Štěpánkovic a Opavy ale přivezl
ještě více účastníků přímo k zámku Eichendroff.
Mezi hosty byla prezidentka ZSN Irena Kuncová. Dala na srozuměnou, že
přítomnost německý smýšlejících občanek a občanů ukazuje jednotu tam žijící
německé menšiny. Také přišla pozvaná předsedkyně Německého kruhu přátel Lidie
Burdzik z Ratiboře v Polsku. Po pozdravném projevu předsedy DFK(Německý
kruh přátel) Reinharda Večerky moderoval další program předseda
Slezsko-německého svazu z Opavy Josef Abel. Dále se představil DFK pěvecký
sbor z Kravař a dívčí sbor německými písněmi a pěvecká skupina z Bolatic,
jakož i dětské maňásky z Hlučína a Bolatic.
Tuto akci, Slezsko-německého svazu
z Opavy a DFK z Německých Kravař, lze považovat za úspěšnou a poblahopřát
200 hostům za účast.. Nakonec nesmí být zapomenuto, že se to povedlo
z větší části díky seniorům německé národní skupiny ve Slezsku. Právě díky
iniciativám slezsko-německých Svazů můžeme mluvit o velkém pokroku
v oblasti kulturní spolupráce.
Horst
Kostriza
Německé
Kravaře a katolická víra
Kravaře. Historie Kravař
je spojena s osudem svého kostela. Bohužel nám nemohou církevní matriky
podat informaci o nejstarší době, protože začínají teprve rokem 1667, a až do
roku 1684 jsou zachovány neúplně. Je však zjištěno, že Kravaře musely mít
katolický kostel již před rokem 1420. To je zřejmé z kupní smlouvy a
zprávy o uvedení faráře Zazky v roce 1454.
Celé Hlučínsko je nyní, na rozdíl od
dřívějška, ještě nábožensky živé, zatím
co po druhé světové válce bylo hluboce věřící. V některých obcích se tehdy
hlásilo až 95 % obyvatel ke katolické církvi. Nyní to je sotva 30 %, což
částečně souvisí s nastolenými formami útlaku komunistického režimu. Jedna
z jistot byla církev, na kterou se často obraceli. Zatímco
v padesátých letech byly kostely v neděli přeplněné, klesl mezitím počet
návštěvníků kostela na polovinu. Ještě v roce 1958 navštěvovalo 80 až 85 %
obyvatelstva bez rozdílu věku katolické boží domy. Víra ztrácí pomalu u mladé
generace vážnost.
Německý Kruh přátel uvádí ve své
činnosti pravidelně se konající bohoslužby v německém jazyce již od roku
1990. Na tehdejší bohoslužbě byl také přítomen spolkový předseda
Landsmannschaftu Horního a Dolního Slezska
Herbert Hupka a obdržel slavnostně předaný průkaz čestného člena. Zatím
co kněz z Katovic (Polsko) celebroval mši v němčině, převzal
v Kravařích narozený farář Max Jarosch bohoslužby. Jednou v roce podporuje
mši pěvecký sbor z Rybniku (Polsko). Také tyto pravidelně konané
bohoslužby, vedené v němčině, pomáhají členům Německého kruhu přátel a
obyvatelům města znovu dosáhnou důvěru v německou kulturu.
Horst
Kostriza
Týdny
setkání v Bad Kissingen
Vzdělávací a setkávací místa „Der
Heiligenhof“ (Svatý dvůr) v Bad Kissingen zve krajany, kteří zůstali ve
vlasti na shromáždění do Bad Kissingen. Od 2. do 7. března se bude konat
seminář pod heslem „ Domov a původ“. Domov
je v německém jazyce emocionálně vysoce obohacené slovo. Mezi vyhnanými
z vlasti, možná ve všech emigrantských kruzích, se často mluví o staré a
nové vlasti. Od událostí válečné a poválečné doby uběhlo více než šest
desetiletí. Ještě dnes se setkávají lidé se stejným místem původu a stejným
životním osudem. Referovat přislíbila presidentka ZSN Irena Kuncová.
Od 9. do 14. března se bude konat druhý
seminář na téma „ Život těch druhých – vyhnaných z vlasti a – ti kteří
zůstali, vyprávějí si vzájemně své osudy“.
Žal je vždy subjektivní. Každá skupina obětí ve svém myšlení. Zabývají
se a připomínají si svůj žal. Osud těch druhých bývá málokdy brán vážně.
Příčiny, proč byli Němci vyhnáni, jiní naopak směli nebo museli zůstat, jsou
zapomenuty. Na oba dolehl těžký osud.
Tak ti jedni ztratili skoro svou mateřštinu
a neměli žádné možnosti vzdělání v německém jazyce. Ti druzí přišli do zničené
země a často nebyli v Německu dobře přijati. Pro jedny i druhé trvalo
akceptování společností dlouho.
O svých zkušenostech budou mimo jiné
mluvit: dřívější prezident ZSN Walter Piverka a ředitelka Collegia Bohemika,
Blanka Mouralová.
Jednotýdenní semináře začínají většinou
v neděli odpoledne a trvají do pátku. Jako vždy jsou vedle přednášek i diskuze,
filmy a pracovní skupiny. Pozváni na semináře
jsou všichni příslušníci německé menšiny v České republice. Přihlášky
jsou možné telefonicky nebo e-mailem: telefon:0049/971/71470, fax:
0049/971/714747 nebo Info heiligenhof.de.
Turisté
přicházejí kvůli Oskaru Schindlerovi
Svitavy.
Ve staré kůlně ve Svitavách chce městská správa zřídit informační centrum a
kavárnu, které budou věnovány nejznámějšími synu města. Kavárna má být
pojmenována po Oskaru Schindlerovi. V blízkosti kůlny se nachází
restaurovaný rodný dům Oskara Schindlera.
Schindler byl sudetoněmecký průmyslník,
který v roce 1939 převzal od jednoho žida továrnu na smaltované zboží
v blízkosti Krakova. Vyráběl kuchyňské potřeby pro německou armádu. Během
několika měsíců továrna vzrostala. Schindler nabyl velké jmění. V této
době zaměstnával 370 židů z krakovského ghetta.
Továrna na smaltované zboží byla
zařazena jako „válečně důležitá“. To umožňovalo Schindlerovi zaměstnat další
židovské dělníky, kteří byli pod kontrolou SS. Podle jeho vysvětlení byli
židovští dělníci nutní pro splnění válečně důležitých zakázek. Jinak by výrobu
sotva splnil. Schindler falšoval v této souvislosti podklady. Často
podepsal židům, že jsou kvalifikovanými kovodělníky. V roce 1944
přestěhoval svou továrnu do Brněnce nedaleko od Žitavy. Tam zaměstnal 1200 židů
nuceně nasazených a tak je zachránil, svým známým „Schindlerovým seznamem“, před transportem do
záhuby.
„ Těší nás zájem o Schindlera. Kvůli
němu navštěvuje mnoho turistů naše město“, řekl senátor a dřívější starosta
Václav Koukal. Žitavští doufají, že nová kavárna s informačním centrem bude
lákat do regionu další zájemce. Kavárna by měla vzniknout v bývalé stodole
v parku Jana Palacha. „ Část kavárny bude výstavním prostorem našeho
muzea, ve kterém bude ukázán život Oskara Schindlera a holocaust Židů
z našeho regionu“, řekl současný starosta Jiří Brýdl. Židovští dělníci
z továrny byli osvobozeni 10. května 1945.
Landeszeitung č.
5 z 26. února 2008
Stojím
radou a skutky za německou menšinou
Centra
setkávání Němců v ČR mají se svou práci představit tak, aby o ně vzrůstal zájem české veřejnosti. Johann
Klomfass je zmocněnec pro německou menšinu v ČR. Doufá, že najde stále
více mladých lidí v centrech setkávání. Německý jazyk a práci mládeže podporuje
také německé velvyslanectví v Praze. O jeho spolupráci se ZSN s ním mluvila Susanne Beckmannová.
Pane Klomfass, jste novým zmocněncem
pro německou menšinu v ČR. Čím se budete v budoucnu zabývat?
Zmocněnec pro německou menšinu zní
nabubřele. Budu to formulovat tak, že jsem mluvčím pro menšinu. Tuto úlohu jsem
převzal od paní Lebender. Budu se v budoucnu zabývat finančními otázkami
menšiny a za druhé se snažit vytvářet osobní kontakty, o důvěrný vztah mezi velvyslanectvím
a menšinou. Centra setkávání by měla vědět, že je tu nový spolupracovník velvyslanectví,
ke kterému mohou přijít se svými otázkami a že jsem jim k dispozici radou
i pomocí.
V minulých
třech letech jste byl na německém velvyslanectví v Pákistánu kompetentní
pro hospodářský rozvoj. Kde vidíte paralely ve Vaší úloze?
Nevidím žádné paralely mezi svou
činností v Pákistánu a ČR. Tam jsem byl zodpovědný za hospodářské vztahy.
Zde jsou pro mne úkoly v oblasti kultury a obzvláště naší menšiny.
Měl jsem styčný bod v Rusku, a
sice s tam žijícími ruskými Němci. Také
v Brazílií, kam jsem byl před časem přidělen, bylo hodně Němců. Oni se
nepokládali ovšem za Němce, nýbrž za Brazilce.
Jsou
rozdíly mezi Němci žijícími zde a Němci žijícími v Brazílií?
Ano, je to značný rozdíl, Brazílie je
typická země přistěhovalců! V Brazílii mluví především na jihu
hodně starších lidí německy. Ve svém nitru se ale cítí být Brazilci. Sní o
Německu. Myslím, že by byli překvapeni,
kdyby poznali dnešní Německo a porovnali se svými sny. V ČR žijí Němci po
staletí. Můj dojem, který jsem v ČR
získal, je, že se příslušníci menšiny cítí jako Němci a pěstují svůj jazyk a
svou kulturu. Právě protože žijí tak blízko hranic Německa, mohou vývoj
Německa sledovat a získat aktuální obraz o zemi.
Vůči
ZSN jste zástupcem Německa. Co očekává německý stát od menšiny?
K ZSN chci říci, že jsem rád, že
tato organizace vůbec existuje. Je pro mne velkou pomocí. Od roku 2006 je ZSN
pověřeno rozdělovat prostředky spolkového ministerstva vnitra jednotlivým
svazům a po uplynutí rozpočtového roku prověřit výdaje. Před rokem 2006 to byla
úloha velvyslanectví, které nyní funguje jako kontrolní orgán. Spolupracujeme
úzce se ZSN . Setkávám se pravidelně s panem Dzinglem. Nebudu mluvit
o očekávání německého státu od menšiny, jejímiž členy jsou občané ČR. Německo
hledá možnost poskytnutí příspěvků, aby Němci, kteří zůstali v ČR, mohli
udržet svůj jazyk a kulturu. Proto podporujeme centra setkávání.
V době
založení center setkávání měla česká veřejnost částečně obavy před „plíživou
germanizací“. Je nyní nutné obraz německé menšiny v české veřejnosti pozitivně
posilovat?
Myslím již ne. Tehdy byla situace jiná,
české obyvatelstvo vidí dnes soužití volněji. Ale myslím, že práce center je
s postupem doby snazší. A věřím pevně, že, pokud centra představí svou
práci široké veřejnosti, bude zde také hodně zájemců. Tyto možnosti by měla centra
využívat.
Uvnitř
menšin jsou různé zájmové skupiny. Může se navrhnout úspěšný model menšin?
Generace uvnitř menšin by se měly dále
propojovat. Podpora práce mládeže a německý jazyk jsou nadále stěžejnými body pozornosti
německého velvyslanectví. Toho by si měla centra vážit. Ale vlastní osobnosti
by neměly být hozeny přes palubu. Dnes je sotva rozdíl přání, potřeb a představ
mezi německým a českým mladým člověkem. Právě v dobách globalizace se
posunuly země blíže k sobě. Rozdíly se zmenšily. Do té míry je také docela
důležité kus minulosti uchovat, aby přicházející generace mohla zjistit, jak to
bylo dříve.
Že dříve nebylo všechno špatné, nýbrž
byly i pěkné stránky, dokládají například písně, tance a svátky. Ale chtěl bych
zdůraznit, že se nesmí děti k tomu nutit. Pokud mají zájem a chtějí to,
pak by měly chodit do tanečních a pěveckých skupin.
Za další bychom měli mládeži ukázat,
jak je důležité mluvit dalším jazykem. Mohou se naučit jazyk v jazykových
kurzech a doma procvičovat. To je veliká přednost proti jiným, kteří se jazyk
učí jen ve škole. Němčina nabízí později lepší možnosti povolání. Do Čech
přichází stále více německých firem, které hledají spolupracovníky, kteří mluví
německy.
Uvažoval
jste o prognose budoucnosti a jak bode německá menšina vypadat za pět let?
Prognosy budoucnosti jsou vždy jedna
věc, ale pět let je ještě krátká doba. Centra setkání budou s určitostí
ještě existovat. Doufám a přeji si, aby mladí lidé našli cestu do center. A že
se centra nadále a ještě lépe budou presentovat na veřejnosti, aby na sebe
upozornila.
Jaké
úkoly by měla centra konkrétně zastupovat?
Vedle práce s mládeží to je péče o
tradice. Přitom nejde o akce v malém kruhu. Když se uzavřou do malých
skupin, pak zůstane malá menšina.
Otevření hranic dává menšině možnost,
častěji se podívat přes okraj talíře. Mohou se u sousedů, například
v Polsku, zeptat, jak tam menšina žije. To, co se naučí od jiných,
přinesou do své vlastní země a mohou to zde použít. To je velká šance pro další
vývoj.
Co
může menšina od Vás očekávat?
Ode mne může očekávat, že jako mluvčí,
partner jsem v každé době k dispozici. Pokusím se navázat osobní
kontakty. A samozřejmě se pokusím dostat pro menšinu co možná nejvíce
prostředků. Udělám to nejlepší, aby byla vytvořena dobrá spolupráce, a kde budu
moci podpořit menšinu.
Upozornění: Ne všechny v textu
uvedené údaje lze považovat za důvěryhodné, ne se všemi stanovisky se lze
ztotožňovat, ba naopak! Je nutné kriticky je zkoumat! Zastáváme stanovisko, že
ani stokrát opakovaná lež se nestává pravdou! –red.
Překlad a redakce: Irma von Tirb Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí
při Národní radě Klubu českého pohraničí a Kruhem občanů České republiky
vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Publikace je určena pro vnitřní
potřebu vlasteneckých organizací, Praha, březen 2008
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail:
Vydavatel@seznam.cz