L I S T Y č. 60

Landeszeitung č. 1, ročník 9 z 2. ledna 2007

Co přeji německé menšině v novém roce 2007 ?

O. Stránský, bývalý vězeň z Osvětimi (známý svými proněmeckými stanovisky-red)

„V posledních měsících jsem se účastnil mnoha přednášek o německo-českých vztazích. Setkal jsem se tam i s mnoha příslušníky německé menšiny. Většina z těch, kteří se o vztahy mezi Čechy a Němci zajímají, se narodili až v době, kdy tragédie byla již za námi. Jak říkáme my oběti, je to druhá generace. Jejich rodiče byli na jedné či na druhé straně, na straně Čechů nebo na straně Němců. Jsem rád, že se během šedesáti lety od těchto událostí našli historikové, filozofové a sociologové, kteří zpracovali minulost a odhalili, jak jednoduché byly příčiny, které k této tragédii vedly. Během svého života jsem několikrát viděl, jak lehce se lidé nechají zmanipulovat. To nám ukázal Hitler a Franko, ale také Lenin a ostatní komunističtí vládci. To je hlavním důvodem proč odmítám kolektivní obvinění všech sudetských Němců z rozbití Československa (němečtí komunisté, sociální demokraté a někteří angažování křesťané ČSR bránili, nerozbíjeli ji; to ví i pan Stránský a přesto mluví o kolektivní vině –red.) a proč odmítám něco takového i u československých komunistů. Jsem přesvědčen, že přesídlení sudetských Němců bylo nespravedlností.Tohoto názoru nejsem sám. Podobně smýšleli mnozí jiní, například někteří členové Benešovy exilové vlády (opět nepravda z neznalosti nebo lež –red.)

Všechny země střední Evropy zažily ve 20. století diktaturu. Některé z nich dokonce dvě. Naši rodiče trpěli podle toho, na které straně stáli. Ti, kteří tyto nespravedlivosti na obou stranách zažili, nebo se narodili až později, se z nich chtějí poučit. Nedopřávejte sluch těm zahořklým na obou stranách! Musíme bojovat za svobodu, kterou si zasloužíme. Každý spolubojovník za svobodu a demokracii by měl být naším přítelem. Vím, že se mnozí z našich přátel nacházejí v německé menšině a proto ji přeji, hodně pochopení, štěstí a spokojenosti v této zemi“.

Bernd Posselt, člen Evropského parlamentu a předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Spolkové republiky Německo :

„Příslušníkům německé národnostní skupiny v České republice a jejich zástupcům přeji především zdraví, štěstí a Boží požehnání. Starší generace si po svém neobyčejně těžkém osudu zasloužila prožít hezké roky a hodiny ve společnosti, která byla po desetiletí utiskována, ale která teď opět rozkvetla. Naše mladá generace má teď jedinečnou šanci navázat na dědictví svých předků a toto použít v plodné práci pro Evropu. Konkrétně přeji našim lidem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - zachování a další rozvoj vaší společnosti; překonání hrobů, které mohou stále ještě stát v cestě jednotlivým skupinám nebo osobám; aktivní střední a mladou generaci; dobrou a partnerskou spolupráci s českými sousedy, stejně jako s vyhnanými sudetskými Němci; silný publikační orgán jako spojovací článek a hlásná trouba k veřejnosti, která toho ví příliš málo o osudech a dnešním životě Němců v této zemi; dokumentaci historické pravdy také na školách, univerzitách a v médiích; zachování a obnovu našich kulturních kořenů, bez kterých by Evropa byla mnohem chudší a také oficiální uznání, pokud možno i nápravu křivdy, kterou čeští občané německé národnosti ve 20. století často i několikrát utrpěli. (Historická pravda je něčím, o čem Posselt jen mluví, ale nebere na vědomí. Náprava křivd na českém obyvatelstvu vyžaduje zaplacení reparací Německem ČR –red.)Lz

Landeszeitung č. 2, ročník 9 z 16. ledna 2007

Hrozí nové jednání o německo-polské hraniční smlouvě

Praha/Varšava. Žaloby na odškodnění, které i nadále zastupuje neblaze proslulá pruská společnost „Preußische Treuhand“, opětovně zatížily vztahy mezi Polskem a Německem. Polská ministryně zahraničí Anna Fotyga hrozí případným znovu projednáním německo-polské hraniční smlouvy z roku 1990, ve které se obě země zřekly jakýchkoliv budoucích územních požadavků. Polský předseda vlády Kaczynski řekl, že proti možným požadavkům německých odsunutých musí být podniknuta legální opatření, neboť se jedná o vážný problém. Zvažuje prý zákon, který by posílil vlastnická práva Poláků, kteří dříve vlastnili německé majetky. „Potřebujeme jasnou deklaraci, že Polsko nepřijme žádný rozsudek, který by mohl práva Polska v této otázce zpochybňovat“. Na události, jako jsou žaloby o odškodnění německých vyhnaných u Evropského soudu pro lidská práva, je třeba jasných reakcí, řekla paní Fotyga. Na otázku, zdali tím míní výše zmíněnou německo-polskou smlouvu, odpověděla : „Ano, přesně to“. Žaloby 22 německých „vyhnanců“ na odškodnění, popř. na návrat majetku, byly pruskou jednací společností podány v prosinci minulého roku. Přestože se spolková vláda od těchto distancuje, jsou vztahy mezi Varšavou a Berlínem napjaté.Iz

Nucené práce, pumové útoky, vězení – pohled do života pěti německých antifašistů

Praha. Gerhard Blaschke se brzy dožije devadesátky. Narodil se v Brně a po obsazení Československa nacisty musel sloužit u letectva. Neznamenalo to ale, že by s nacionalismem souhlasil. Vzepřel se a byl říšským válečným soudem žalován pro sabotáž. I po té musel sloužit u německých obranných sil. Pak konečně přišel dlouho očekávaný konec války. Blaschke v posledních válečných dnech dezertoval a chtěl se přidat na stranu pražských povstalců. Nebylo mu to dovoleno, přestože jim řekl, že je antifašista. Vedoucí povstalců, vypráví Blaschke, ho chtěl dokonce zastřelit. Když zvedl zbraň, utekl. Walter Tschappek, narozen 1928 v Bertolticích u Frýdlantu, se pral již ve škole s henleinovci. V jejich vesnici byli Tschappkovi jedinou antifašistickou rodinou. Jeho otec byl dokonce komunistou. Po obsazení Československa uprchla rodina do Anglie. „Pro Brity, kteří souhlasili s Mnichovskou dohodou, jsme byli říšští Němci a proto nás chtěli deportovat do Německa. Československá exilová vláda se snažila dokázat, že i my jsme českoslovenští občané. Po vypuknutí války jsme přišli do internačního tábora pro nepřátelské obyvatelstvo. Byli tam převážně antifašisté a židé. Kdyby se do tábora dostal fašista, nedožil by se příštího dne“. Lorenz Knorr řídil před „Mnichovem“ místní skupinu socialistické mládeže v Chebu. Všech třicet členů se podílelo na odbojové činnosti. „Roznášeli jsme letáky a vylepovali plakáty. Když jsme zjistili, že je nás málo, organizovali jsme pumové útoky“. Ernst Schmutzer z Tachova byl kvůli svému politickému přesvědčení nějakou dobu slepý. Jako sociální demokrat byl jednou přívrženci Henleina tak zbitý, že oslepl. „Po válce začalo vše dobře. Američané dosadili na místo starosty města mého otce, který byl známým antifašistou. Pak přišel český důstojník, který promluvil před všemi tamními Němci. Řekl, že Československo má být vystavěno po švýcarském vzoru, kde si jsou všichni občané rovni. (Lež, to čs. důstojník nemohl říci, poněvadž věděl, že bylo již zásadně rozhodnuto o odsunu Němců-red.) To se nesplnilo. Naopak. Setkal jsem se později s jeho rodinou v transportu zapuzených z vlasti“. Starší bratr Marie Šiškové z Tišnova dezertoval na počátku války z německé armády společně s dalšími třiceti přáteli. Všichni byli dopadeni a popraveni. Po osvobození skončila Marie se svou rodinou v internačním táboře. „Musím říci, že jsme od Čechů mnoho vytrpěli“, říká plačící Marie Šišková při vzpomínce na dávné časy. (Až jednou LZ bude napíšou o utrpení Čechů za tzv. protektorátu, o jejich masových vraždách, o zničení čs. hospodářství, přiblíží se k pravdě. –red.)

„My jsme tyto věrné spoluobčany prostě vyhnali“ – Osudy německých antifašistů z Československa

I když mluvili německy, bojovali za 2. světové války na československé straně proti Hitlerovi. Historička Alena Wagnerová sbírá již šest let systematicky vzpomínky německých antifašistů, aby jejich zážitky uchránila před zapomněním. Paní Wagnerová vypráví : „Myšlenka věnovat se podobné práci vzklíčila již v roce 1969, kdy jsem se provdala do Německa. Patřím ke generaci, která vyhnání Němců na vlastní oči viděla. Hodně jsme tehdy o tom diskutovali. Měla jsem pocit, že jsme německým antifašistům zůstali mnohé dlužni. Bojovali na naší straně a pak za to ještě trpěli. Proto považuji za nutné, aby se lidé seznámili s jejich životními příběhy a aby byly díky tomuto poznání překonány všechny předsudky Čechů proti Němcům. Diskuse o vyhnání se koncentrovaly na dialog mezi českou společností a sudetoněmeckým landsmanšaftem, přičemž se obě strany vždy vzájemně provokovaly. Já jsem přistupovala ke své práci jinak. Zveřejnila jsem rozhovor v novinách Nové Německo a po té se přihlásilo asi šedesát lidí, které jsem navštívila. Byli rádi, že se o ně někdo zajímá. Imponoval mi jejich zájem o politiku a jejich solidarita. Často to byli chudí lidé, někteří z nich nezaměstnaní. Většina z nich byla sociálními demokraty, někteří po roce 1921 tendovali ke komunismu, protože se snažili o spravedlivý svět a sociální demokracie jim nebyla dostatečně radikální. Po Mnichovu uteklo mnoho z nich do vnitrozemí, kde byli Čechy dost přátelsky přijati. Hledali zde jakoukoli příležitost zapojit se do odboje. To platilo i o mladých, kteří museli narukovat. Když se jim spojení s odbojem nezdařilo, styděli se. Je velice smutné, že československý stát nepodporoval tyto spojence v jejich boji proti fašismu v době, kdy to ještě bylo možné. (Autorka zřejmě neví, že ústřední orgány německé sociální demokracie sídlily a pracovaly na území ČSR s podporou mnohých čs. organizací. V Praze tento fakt připomíná i pamětní deska.-red.) A po válce jsme tyto věrné vyhnali…(Opět nepravda, mnozí antifašisté odjeli dobrovolně, desítky tisíc jich v ČR zůstalo. –red.) Obhajovat svou pravdu nebylo pro ně lehké. Někteří to nevydrželi a přešli k henleinovcům, kde jim byla přislíbena práce a peníze. Tyto sliby nalákaly mnoho lidí žijících v bídě po světové hospodářské krizi. Po roce 1945 nechtěli být odsunuti. Bránili se proti tomu. Jak jim asi bylo, když se jich v internačních táborech bývalí nacisté ptali, zdali se jim vyplatilo paktovat se s Čechy? Jiří Paroubek se omluvil a já se jich ptala, co to pro ně znamená? Měli jste vidět jejich zářící obličeje. Řekli mi, že na to dlouho čekali“.Iz

„Němci odešli, ale jejich stopy zůstávají … „

Praha. Citátem Milana Augustina otvírá spisovatel Peter Becher předmluvu své knihy „Svědkové historie“. Na 144 stranách jsou dokumentovány příspěvky, které zazněly na stejnojmenné konferenci v Horní Plané před dvěma lety. V roce 2002 vstoupil do platnosti pohřební zákon, který ohrožuje existenci starých hrobů a hřbitovů dřívějšího německého obyvatelstva v České republice, neboť předepisuje lhůty, v kterých je nutno uzavřít smlouvy o užívání hrobů. Vzhledem k tomu, že rodiny vyhnaných Němců a jejich potomci často ztratili kontakt ke svým rodinným hrobům a staré smlouvy již dávno vypršely, hrozilo, že stopy starého německého osídlení nenávratně zmizí. Konference v Horní Plané stála proto plně ve znamení ochrany, péče a zachování těchto hrobů a hřbitovů, neboť pro sudetské Němce jsou jejich staré hřbitovy posledním poutem k jejich vlasti a jejich bolestné minulosti… (Kdyby Němci měli v Německu zachovat každý hrob jimi zavražděných občanů jiných států, bylo by Německo jedniným velkým hřbitovem.-red)vci

Landeszeitung č. 3, ročník 9 ze 30. ledna 2007

Nadace „Most“ otevírá v Praze svou kontaktní kancelář

Praha. 18. ledna byla otevřena kancelář nadace „Most“ v Rytířské ulici č. 31. Má sloužit německo-českému porozumění a spolupráci. Jedním z cílů je podpora školních a mládežnických skupin z německy mluvících zemí, které navštíví Prahu s tematicky orientovaným a pedagogickým programem. Má zprostředkovávat např. kontakty ke školám v Praze, organizovat rozhovory s očitými svědky k historickým tématům nebo zprostředkovávat zkušené německy mluvící referenty. Patronem tohoto projektu, je Ministerstvo školství, mládeže a sportu. Nadace byla založena již v roce 1997. lz

Vraždy z roku 1945 nejsou promlčené

Praha. V nedávno zveřejněné statistice o počtu vražd za rok 2006 je zmíněn dotaz německé policie, kterým se severočeští policisté museli zabývat. Německá strana se obrátila na své české kolegy s prosbou o pomoc při vyšetřování vražd , které byly spáchány v roce 1945 v oblasti Podbořan. Během první spontánní vlny zapuzení německého obyvatelstva měli prý příslušníci českých Národních gard zastřelit sedm německých dětí. V Německu k promlčení tohoto zločinu nedošlo, přestože vrahové již s největší pravděpodobností nežijí. (LZ otiskuje tolik polopravd a lží, že na ně nelze ani reagovat. –red.)Iz

Na pokračování : Násilí na Němcích, část 9. – Plzeň

Hrůzy v plzeňském vězení na Borech

Plzeň. V Američany osvobozené Plzni, měly v květnu 1945 vzniklé Revoluční gardy stejný úkol jako v jiných městech. Měly osvobodit město od „vůči státu nespolehlivých občanů“. Tak byli na konci války označováni Němci. Jen několik dní po 8. květnu 1945 nechali gardisté – údajně pod dohledem americké armády – nastoupit Němce na prostranství plzeňského výstaviště. Podle očitých svědků byl neznámý počet z nich zabit. Tyto svévolné exekuce byly pravděpodobně Američany filmovány. Tak zvané internační tábory pro Němce byly v Plzni – Karlově a v plzeňském vězení na Borech. Někteří vězni z věznice na Borech se podíleli na osvobozovacích bojích a na prvních násilných akcích proti Němcům. Podle historika Tomáše Staňka, byla jejich pomoc označena za potřebnou. Přesto se krátce po osvobození města ocitli opět ve svých vězeňských celách. V květnu 1945 se ve vězení na Borech nacházelo asi 2 400 vězňů, z toho asi 400 žen. Zřízeno bylo pro 1000 vězňů. Situace ve vězení odpovídala poměrům ve společnosti. Byla protiněmecká, docházelo k hrůzám.V roce 1945 tam zemřelo 417 mužů, z toho 115 na tyfus. Tím se plzeňské vězení zařadilo vedle Prahy – Pankráce a Terezína k vězením s největším počtem zemřelých. V okresním vězení v Plzni zemřelo v témže roce dalších 17 uvězněných. Nelidské podmínky panovaly v prvních poválečných dnech i v internačním táboře v Milošově v okrese Rokycany. Objekt stál pod správou partyzánů z brdských lesů. Při zavraždění v oblasti zatčených Němců měl vedení důvěrník gestapa František Foukal ze Zlína. Po té, co tito „partyzáni“ opustili tábor, se podmínky o něco zlepšily. Podle očitých svědků bylo v táboře asi šest až osm hromadných hrobů, každý s asi deseti Němci. Podobné „akty pomsty“ prováděli gardisté často za pomoci civilního obyvatelstva i v obci Třemešná nebo Stříbro. (V osvobozených německých koncentrácích a věznicích umírali vězni ještě v srpnu a září. –red.)Lz

Svalnaté hry Prahy proti Evropě

Praha/Berlin. Téma Ústavy Evropské unie stále dělí české a německé politiky. Sotva opustila spolková kancléřka Angela Merkel Prahu, ozývá se stará rétorika. Německý předseda Ústavního výboru EU, Jo Leinen (SPD), je zklamán, že prezident České republiky Václav Klaus otevřeně proti Ústavě EU bojuje. Leinen si myslí, že prezident Klaus vede svou zemi do možné izolace. Na toto prohlášení poslal poradce prezidenta Ladislav Jakl SMS novinářům, ve které Leinemu předhazuje, že si tento pravděpodobně přeje návrat nacionálně-socialistického „Protektorátu Čechy a Morava“. Vicepremiér a evropský ministr Alexandr Vondra zesměšňoval německého politika ze Sárska jako „poslance Lenina, nebo jak se jmenuje“. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg označil kritiku osoby Leineho za hlupáctví. Zdůraznil, že nebylo důvodu k diplomatické reakci na Leineho poznámky. K reakci by byl důvod pouze v případě, že by podobná slova přišla od člena Evropské exekutivy. Leinen reagoval na Jakla obzvlášť dotčeně a žádal omluvu od prezidenta, neboť ho jeho poradce srovnal s nacistou. Doslova řekl : „Je odstrašující vidět, jak se v některých členských zemích EU stále používají nepřátelské obrazy minulosti a nacionalistické reflexi, aby byla odvedena pozornost od interních potížích ve vlastních zemi a ospravedlnit vlastní proti evropskou politiku“. V Evropském parlamentu hrozil : „Evropský parlament se bude velmi brzy těmito zpátečnickými tendencemi zabývat“. Sociálně demokratický místopředseda české Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek kritizoval výroky Jakla i Vondry. Řekl, že takové chování není pro slušnou zemi vhodné. Tyto výpadky nejsou pro vládnoucí ODS žádnou výjimkou. Vondra vzbudil pozornost již svými předchozími výroky na adresu Angely Merklové, které byly i českými komentátory označeny za urážlivé. Vondra se nechal slyšet, že se Česká republika nebude podřizovat ambicím německé kancléřky, neboť ona není pro Českou republiku žádným partnerem. Nic konstruktivního k Ústavě EU se z Prahy nedá očekávat. Topolánek pověřil jednáním v této záležitosti Jana Zahradila, který je nejzavilejším odpůrcem Ústavy, kterého město na Vltavě může nabídnout. In

Zapuzení bylo národnostní vraždou

Praha/Vídeň. Češi se na Němcích provinili národnostní vraždou a kdo to popírá má být potrestán. To je nový návrh sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku. Stejně jako je v Rakousku, Německu a České republice zakázáno rozšiřování tzv. Osvětimské lži, to znamená popírání vyvraždění šesti miliónů lidí, mají být odsouzeni ti, kteří popírají, že po 2. světové válce byli zabíjeni sudetští Němci. Během nuceného vysídlení Němců z Československa jich zahynulo několik desítek tisíc. „Nebyla to žádná genocida, tedy státem organizovaná masová vražda, byla to pomsta jednotlivců“ řekl spisovatel Jiří Stránský, jehož otec přežil Osvětim. Šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Rakouska, Gerhard Zeihsel,(jeden z největších protičeských štváčů –red.) zůstává oproti tomu u svého vlastního názoru. „Byla to genocida a čeští politikové to zapírají. Obzvlášť Václav Klaus“. Českého prezidenta označuje pan Zeihsel za šovinistu. Ln

Na pokračování : Násilí na Němcích, část 10 – Hranice na Moravě - oběti nacismu se mstí

V květnu 1945 soustředila armáda všechny ze zrady a kolaborace obviněné Němce z oblasti Hranice na Moravě na třech místech. Byli „vyšetřeni“ a později dopraveni na jedno místo, do budovy německé školy v Motošíně. Velitelem tohoto prozatímního tábora byl obchodník s knihami Vladimír Bouda, který byl během okupace zatčen. Jeho zástupcem byl úředník Národního výboru František Bögl, který byl také nacisty uvězněn. Oba proto neměli žádný důvod zacházet s Němci shovívavě. Používali tvrdé a hrůzné metody proti „nepřátelskému obyvatelstvu“. Minimálně pět Němců jejich šikanu a rány nepřežilo. Podle zprávy očitého svědka se měl jeden Němec sám před oběma veliteli oběsit. Na šibenici prý visel v češtině nápis „K volnému použití“. Na konci roku 1945 bylo to tábora posláno pět mužů, kteří mluvili slovanskou řečí. Bez jakéhokoli vyšetřování byli oběma „šéfy“ a Rudou armádou označeni za chorvatské esesáky a byli popraveni. Aby popravu zamaskovali, byli mrtví pohřbeni pod fiktivními jmény. V budově školy zemřelo asi padesát lidí. Vzhledem k tomu, že bylo i několik osob pohřešovaných, je možné, že počet mrtvých byl vyšší. Bouda a Bögl údajně i „půjčovali“ německé ženy ruským vojákům, kteří je znásilňovali. V červenci 1945 byli velitelé tábora zatčeni, aby byli následně obviněni z krádeže. Měli při prohlídkách v bytech Němců zcizit velký počet cenností. Ve vězení si ovšem nepobyli dlouho. Přes veškerá obvinění k procesu nedošlo. Bögl byl pouze vyloučen z komunistické strany a Bouda přišel o místo v Národním výboru.

Na podzim roku 1946 byli oba obžalováni v Novém Jičíně za jejich zločiny ve funkci velitelů tábora. Historik Tomáš Staněk studoval v archivech vyšetřovací protokoly a došel k přesvědčení, že se soud snažil zbavit obžalované jakékoli viny. Soudce dokonce napsal : „Nelze vyloučit, že pohlavní styky s německými ženami, byly druhem odplaty“. Dále se lze dočíst, že obžalovaní za to nemohou být odsouzeni, neboť se jednalo o ženy „se špatnou pověstí“. Toto „vyšetřování“ jasně ukazuje, jak malá byla vůle potrestat „vítěze“ nad Němci. Nejdříve sice byli jednotliví viníci pro své činy obviněni, po velice krátké době však byli jakékoli viny zproštěni. Nejpozději se zákonem o amnestii. Iz

Landeszeitung č. 5, ročník 9 z 27.2. 2007

Topolánek a Kascynski jsou pro rozšíření EU bez Ústavy

Praha. Oba politici se vyjádřili ve smyslu, že podporují politiku otevřených dveří pro země, které mají o evropskou perspektivu zájem. „Ukrajině, Moldávii, Turecku, balkánským státům a v budoucnosti Bělorusku a státům jižního Kavkazu by v případě jejich zájmu o vstup do EU neměly být kladeny žádné jiné požadavky než ty, které musely vyplnit i ostatní země, včetně Polska a České republiky. EU by se neměla od ostatních oddělit zdí“. Oba politici diskutovali i o Ústavě EU, která byla již ve Francii a Nizozemí odmítnuta. Nedomnívají se, že by odmítnutí Ústavy mohlo vyvolat krizi. „Společnost 27 zemí řádně funguje na základě platných pravidel“. Doporučují, aby EU investovala svou energii raději na vypracování nových podkladů, než stále oživovat návrh starý. Nový text by měl členské státy spojovat a zohledňovat zájmy jich všech. Lz

Na pokračování : Násilí na Němcích, část 11. – Krnov

Místní velení Rudé armády v Krnově jmenovalo v prvních poválečných dnech německého antifašistu Niessnera za správce města. V žádné jiné obci nebyl počet německých antifašistů v městské samosprávě tak vysoký jako právě v Krnově. Ale i těmto antifašistům se stala jejich německá národnost osudnou.

14. června 1945 přišlo 1280 Němců z Ostravy do oblasti Krnova. Na jejich nucené přesídlení dohlíželo několik stovek vojáků „Moravské brigády“. Velitel brigády, Lysec, obdržel údajně zprávu, podle které mělo dojít ve městě k revoltě, vedené známým nacistou Niessnerem. Vojáci informovali velitelství v Olomouci, že se krnovské revolty účastní asi 400 ozbrojených nacistů a vzali následně právo do svých rukou. Niessner a jeho antifašističtí kolegové byli jako první zatčeni. Ve městě a okolí bylo vyhlášeno stanné právo, které platilo až do podzimu. Přestože někteří Němci přišli do internačního tábora již před 14. červnem 1945, nastala až po tomto datu největší vlna násilí. 11 tisíc lidí bylo uvězněno v táborech, ve vězeních a sběrných místech. Celé ulice ztratily své obyvatele, kteří byli posláni do nejisté budoucnosti.Nejhorší podmínky panovaly v táboře v Opavské ulici.Podle očitých svědků se tam ve dne v noci ozývaly výstřely. O těchto událostech píše Tomáš Staněk ve své knize „Poválečné excese v českých zemích“. Pro loajální Němce byl zřízen tábor v dělnické kolonii v Pancéřové ulici. Také na Hradní hoře byl zřízen tábor, kde se v srpnu roku 1945 nacházelo asi 8000 Němců, z toho na 1000 dětí. Po 20. červnu organizovali partyzáni pochod asi tří tisíců Němců směrem k dnešnímu Polsku. Odtamtud byli tito lidé ale posláni zpět. Zcela vyčerpaní dorazili do obce Králíky, odkud byli několik dní poté odvezeni vlakem přes Teplice do Německa. Očití svědkové vypověděli, že během pochodu docházelo k násilnostem, které byly často namířeny i proti dětem. Přesné počty obětí z Krnova nejsou známy. Dostupné jsou pouze dokumenty z doby od podzimu roku 1945. Jisté je, že na Hradní hoře zemřelo v době od srpna do prosince 1945 nejméně 79 Němců. Další dokumenty svědčí o nejméně 43 sebevraždách. Historik Staněk je názoru, že počet obětí byl větší.

Velice dramatická situace panovala ve městě dne 11. července 1945. Všichni dosud volně se pohybující Němci se museli okamžitě přihlásit v táboře v Opavské ulici. Většina z nich tam zůstala uvězněna. Zároveň ukončili vojáci praxi volných vycházek a přestali zkoumat, zdali se mezi Němci nacházejí antifašisté nebo ne. Do tábora přišlo dokonce i několik Čechů, kteří byli ženatí s Němkami. Paralelně s tím probíhalo přesídlení německého obyvatelstva, při kterém často došlo k rozdělení rodin. Odtransportováni byli i němečtí antifašisté. Zřejmě se vojáci chtěli tímto způsobem zbavit kritiků, neboť antifašisté poukazovali na to, že se se všemi Němci zachází bez rozdílu. Na podzim roku 1945 bylo hlášeno, že do této doby bylo z oblasti vyhnáno 14 000 Němců.Lz

Sudetští Němci opouštějí zemi … a vrací se do své staré vlasti

Vrací se domů. Češi si říkají : opět přicházejí a asi si u toho nic nemyslí. Střední Evropa se dostává do pohybu. To, že se do České republiky stěhují Holanďané, není žádným tajemstvím. Potkáváme v zemi i některé Bavory. Nikdo se proto nesmí divit, že se i sudetští Němci vrací domů. V českých médiích se občas najde o tomto tématu zmínka. Na zvonec se to ovšem nevěší. Jednou ze senzací byla zpráva, že majitel největších pozemků v oblasti přehrady Lipno je Němec a to dokonce sudetský Němec. V oblasti podnikají i Holanďané. Dá se proto předpokládat,že historie Horní Vltavy bude v budoucnosti psána holandskou rukou. Sudetští Němci se vracejí. Zatím nenápadně, ale plynule. Někdy to bude mít i dopad na politiku Bavorska. Nabízí se otázka, co může být na Sudetoněmeckém dni 2007 v Augsburku ještě řečeno. Návrat do vlasti už nemusí být extra požadován. Již dávno v oblasti od Chebu po Šumavu existuje. Možná nás čeká něco úplně nového. Třeba bude plocha augsburského výstaviště sloužit spíše jako velká kancelář, kde se zájemci o návrat do staré vlasti zeptají na cestu, kde jim bude pomoženo s formuláři, kde jim budou vysvětleny zákony a paragrafy, nebo zodpovězeny otázky k majetkům, nabídkám a dosavadním zkušenostem. Možná by mohlo tuto kancelář otevřít české Ministerstvo vnitra. Česká skupina v krojích by k tomu mohla zpívat a hrát. Oficielní proslovy k sudetským Němcům by dostaly úplně jiný obsah. Když mluví Edmund Stoiber, je dvakrát, třikrát zajímavější co říká a jak to říká. I on ví, že místo opozice proti Čechám dojde ke spolupráci s touto zemí. Edmund Stoiber své možnosti jistě využije, neboť je to jeho poslední příležitost říci Čechům něco pozitivního. Mnoho pozitivního prožívá Wilhelm Sitter, majitel nejrozsáhlejších pozemků na Lipně. Pochází ze Šumavy a po 2. světové válce byl s rodinou odsunut do Bavorska. Hned na počátku 90. let se vrátil do staré vlasti a koupil zde 1 200 hektarů půdy. Češi se k němu chovají vlídně. Starosta Horní Plané si svého „sudetského Němce“ nemůže vynachválit. Pan Sitter přinesl do rodiště Adalberta Stiftera práci, neboť zaměstnává na padesát Čechů. Hlava obce, Jiří Hůlka, požívá respektu v kruzích sudetských Němců. Vždy má radost, kterou dává otevřeně najevo, když bývalí obyvatelé Šumavy přicházejí a zůstávají… Wilfried Baumann

Landeszeitung se částí svých materiálů stává tiskovinou, která ač verbálně mluví o dosažení porozumění mezi Čechy a Němci, včetně odsunutých, stává protičeským periodikem. Není možné všechny jeho polopravdy a nepravdy osvětlovat a komentovat.

Přebral zřejmě štafetu po Prager Volkszeitung, které v poslední době byly ostře protičeské. Již nevycházejí. I my máme na tom zásluhu. ČR nemůže platit protičeské štvaní ze státního rozpočtu.

Pokud bude Landeszeitug ve svém štvaní pokračovat, budeme ve spolupráci s ostatními vlasteneckými organizacemi naše příslušné české orgány informovat a žádat vyvození důsledků.

Je podivuhodné, že takováto tiskovina může v České republice za pomoci státu vůbec vycházet.

Překlad a redakce: prof. J. Rychlý Připravil: dr. O.Tuleškov

………………………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, březen 2007;

Webová str.: www.ksl.wz.cz,

E-mail: Vydavatel@seznam.cz