L I S T Y č. 58

Sudetendeutsche Zeitung z 11. srpna 2005, č. 32

Steinbachová vysvětluje

Erika Steinbachová, prezidentka Svazu vyhnanců, otevřela výstavu „Centra proti vyhánění“, kterou proti kritice obhajovala. V diskusi se zástupci tiskové agentury AFP charakterizovala výstavu. „Naše výstava má evropský charakter. Výstava ´Vynucené cesty – vyhnání v Evropě 20. století´ (výstava zatemňuje důležitou skutečnost, že o odsunu Němců rozhodla Postupimská konference – pozn. red.) je instalována v Berlíně v paláci Korunního prince v ulici Pod lipami. Výstava zahrnuje období od osmanské říše až po Balkán dnešní doby. Tím jsme znázornili, že vyhánění jsou vždy vítaným prostředkem, jak se zbavit nevítaných skupin ve vlastní zemi.“ (Příhraniční Němci, kteří byli národnostní menšinou v ČSR a občany ČSR, v roce 1938 dokázali vyhnat, ve spolupráci s nacistickou mocí, dokonce 180 000 Čechů, tedy příslušníků národa, který žil ve své vlasti. V současnosti příslušné orgány SRN odpovídají za pokračující germanizaci Lužických Srbů v jejich vlastní zemi. Přinese zmíněná výstava také nějaké informace o vyhánění Lužických Srbů z jejich domovů?– pozn. red.)

Podle slov Steinbachové má výstava podávat důkazy o tom, že v Centru se nejedná jenom o německé vyhnance, ale že podává zprávy i o osudech vyhnanců v jiných zemích a že my stojíme na straně těchto vyhnanců.(Stojí E. Steibachová na straně statisíců vyhnaných Srbů z jejich odvěkých domovů? – pozn. red.) Steinbachová, která je také předsedkyní nadačního centra, uvedla také to, že současně se koná také v Berlíně i výstava „Útěk, vyhnání a integrace“. Tato výstava , která bude otevřena v berlínském Historickém muzeu až do 27. 8., nenahrazovala to, co my děláme v Centru proti vyhánění. Byla zaměřena především na německé vyhnance a na jejich integraci na západě.

Výstava „Vynucené cesty…“ chce pomoci četných evropských příkladů ukázat na společné, ale i rozdílné příčiny a následky útěků a vyhnání.

(Autor neuveden)

Země nikoho pro armádu

Krajina Doupovských vrchů se nedávno stala centrem pozornosti českých medií. Konala se tam technoparty  s mezinárodní účastí. (Následuje obvyklé zdůrazňování, jak byla na příkaz premiéra Paroubka brutálně rozehnána. –pozn. red.)

Od roku 1948 jsou Doupovské vrchy prostorem pro cvičení oddílů vojsk. V jednom článku autorka (Jana Michalická, redaktorka Lidových novin- pozn. red.) vznáší dotaz, proč zatím nikdo proti cvičením armády neprotestoval. Autorka se diví, že po sametové revoluci nebyla armáda nemilosrdně vyhnána z tohoto překrásného a jedinečného místa severozápadních Čech. (Pokud existují armády, musí mít své cvičné prostory, a to i v Německu. Zkuste, paní redaktorko, protestovat proti armádním cvičištím v Německu, Americe. Když budete aktuálnější, můžete protestovat proti zřízení americké raketové či radarové základny, u nás v republice nebo příp. v Polsku. Rádi si váš článek přečteme. –pozn. red.)

Správní okres Doupov zahrnoval 17 německých obcí s 98,8 % německých a je 1,2 % českých obyvatel. Dnešním obyvatelům doupovské krajiny doporučuje autorka článku Jana Michalická, aby se dobře podívali jak, kde a v čem žijí. (Doufáme, že takto bude podněcovat i občany žijících v blízkosti amerických základen na Okinawě, v jižní Koreji, či německých základen v Německu.- pozn. red.)

Milan Kubeš

Žádné vyhnání Čechů v roce 1938

Podle rozsáhlé dokumentace od F. P. Habela „Politická legenda – masové vyhnání ze sudetských oblastí v letech 1938-39“ postrádá od oficiálních míst ČR rozšířené a léty stále vylepšované tvrzení jakéhokoli podkladu.

Proč by měli také Češi Sudety opustit? Dařilo se jim přece dobře. Mužové nebyli odvedeni do armády, vydělávali si částečně i dobré peníze ve zbrojních podnicích, pořádali svá vlastní sportovní a hudební setkání a dostávali stejné příděly potravin jako Němci. Ale zejména je ještě třeba zdůraznit, že v Sudetech Čechům, kteří tam zůstali a bydleli zůstal veškerý movitý i nemovitý majetek a dostávali ve všech privátních zaměstnaneckých poměrech dobré peníze a měli i dobré důchody.

Podle doložených zpráv zůstaly také četné řemeslnické a průmyslové podniky v českách rukou ještě dlouho po začlenění Sudet do Říše. „Nebylo provedeno specifické národnostní vyvlastnění a rozpuštění spolků.“

Nemůže být proto žádná řeč o nějakém vyštvání nebo dokonce vyhnání Čechů v roce 1938. (Rudolf Heider, 65830 Kriftel.)

(Vzpomínky Čechů vyhnaných v r. 1938 vydáváme, aby pravda zvláště o pomnichovském období nebyla zapomenuta. Pamětníci tohoto vyhnání usvědčují pana Rudolfa Heidera z docela obyčejné lži nebo neznalosti poměrů , o nichž píše. A tak máme opět jeden důkaz o snaze přepisovat dějiny, který Sudetendeutsche Zeitung ochotně, ostatně jako vždy, přetiskují. Uvažte, vážení čtenáři, zda stojí za to napsat vysvětlující dopis panu R. Heiderovi– pozn. red.)

Sudetendeutsche Zeitung z 18. srpna 2006

Odpouštět, ale nezapomínat

V roce 1946 také do hornobavorského města Schrobenhausen přišel široký proud vyhnanců z vlasti. Počet obyvatel stoupl nad 8 000. Srovnáme-li tento nárůst s rokem 1939, bylo to více než o 50 %. Letos, 60 let po těchto událostech, toto město na ně vzpomíná a oslavuje je odhalením pamětního pomníku a výstavou. A také myšlenkami na včerejšek, dnešek a zítřek.

Již od roku 1987 plánoval Heinz Eibel, předseda Eghalanda Gmoi ze Schrobenhausenu, postavení pamětního pomníku.

Ten nyní stojí na Pergerově náměstí přesně proti pomníku válečných bojovníků. V polovině července byl tento pomník slavnostně odhalen a vysvěcen. Ještě před tím se Eibel spojil s s Juliusem Winterem ze Svazu Šumavy a místním předsedou sudetoněmeckého landsmanšaftu Burkhardem Tromplerem. Nedopřál jim klidu, pokud jeho myšlenku nepřijali.

Současnou podobu dal pomníku schrobenhausenský umělec Rolf-Dieter Wührl, který jako Šumavan dobře zná dějiny vyhnání. Granit ať stojí za ztracenou půdu, na které vyhnanci kdysi žili, rozdělení sloupce uprostřed symbolizuje bolest..

Pomník není vázaný časem, není příliš moderní, ale je především dobře srozumitelný. Bronzovými písmeny stojí na něm napsáno: „Odpustit, ale nezapomínat“.

O několik dní později, po slavnostním odhalení pomníku, otevřela spořitelna ve Schrobenhausenu výstavu, která dokumentuje vyhnání, jeho příčiny a tehdejší poměry ve Schrobenhausenu. O historii města od roku 1946, o jejím ohodnocení a následcích nechal ředitel záložny Thomas Schwarzbauer referovat odborníky. Starostka města Inge Eberleová ukazovala na příkladech plynulé včlenění vyhnanců do města.

Johan Böhm, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu a dlouholetý prezident bavorského zemského sněmu, vysvětlil záměry a následky Benešových dekretů. Vyhnání je bezpráví, řekl, a vyslovil politování nad tím, že navzdory dobré vůli několika málo významných českých politiků, Česká republika i nadále trvá na Benešových stanoviscích. Mluví-li někdo o „reakci na Hitlerovy zločiny“, vyhýbá se úmyslně skutečnosti, že vyhnání bylo bezprávím na jednotlivcích. Konečně také Václav Havel, po převratu první prezident ČR, připustil, že vyhnání sudetských Němců bylo aktem pomsty. (Pan Böhm patří mezi již dlouhodobé přepisovače dějin. Vzhledem k funkcím, které vykonává, značně tak napomáhá k narušování česko-německých vztahů. –pozn- red-)

Jak se vyhnanci starají o „novou kulturu ve staré vlasti“, vylíčil Otto Reigl, dříve viceprezident bavorské státní spořitelny, který nyní již žije 60 let ve své „nové vlasti“, v Bavorsku, ale na starou vlast nezapomněl. Tam se angažuje s ostatními věrnými v obci Walsech (?). Zde byl renovován její kostel a nalezen dobrý partner v jejím starostovi Petru Susankovi. Bývalý docent filosofie vytvořil regionální pracovní skupinu a společně s ostatními starosty novou politickou sílu, která by měla napravit to, co centrální pražská vláda zanedbává. Toto je dalším příkladem toho, jak vzdor klamné nedbalosti na nejvyšší úrovni se vztahy mezi zcela normálními Čechy, Němci a sudetskými Němci dále polidšťují.

Alois Tchannerl, 82178 Puchheim

Pravé hříšníky vzít na paškál

K prvnímu obrazu vyhnání z nové série G. Wildta: Zármutkem a zděšením to naplní každého, když při prohlížení takového jedinečného dokumentu z té doby, bude vzpomínat na „divoké vyhnání“.

Celá Evropa byla tenkrát otřesena takovým „humánním odsunem obyvatel“. Tito vyhnaní Němci a Maďaři nejenom ztratili své veškeré jmění a svoji vlast, ale byli i velmi hluboce poníženi a zbaveni své lidské důstojnosti. Otištěný obraz ukazuje celé tehdejší utrpení těchto lidí – žen, malých dětí a starých lidí, tedy těch nejslabších lidí ve společnosti. Téměř nikdo neprovedl dokumentaci tohoto období mezi koncem války, tj. od května 1945 až do posledního transportu koncem roku 1946, aby pomocí fotografického materiálu se pořídil dokument pro příští generace. Z pochopitelných důvodů to neprovedli Češi. Němcům byly zabaveny kamery a mnoho jiných věcí (radia, jízdní kola další). Proto by z tohoto hlediska bylo nutné a žádoucí, aby tyto noviny vyzvaly čtenáře, aby poslali příslušný obrazový materiál a aby bylo možné jej uložit do archivu.

A ještě něco: z minulých dějin lze odvodit. Že násilí, nenávist a ukrutnosti na nevinných lidech se nevyplácejí. Jak je to ale nyní vidět na masakrech nebo vyhánění v Bosně – Hercegovině nebo v Kosovu a aktuálně i na Blízkém východu, není tomu tak. Bojím se, že mnozí již nejsou schopni poučit se z dějin a zachovat si bystrý rozum. (Považujeme za vrcholnou tragedii, že někteří přesídlení Němci nedovedou ještě v současnosti rozlišit pravdu od lží. Vrcholem všeho však je, že existují ještě noviny, či jiné sdělovací prostředky, které polopravdy, nepravdy či lži dále šíří, často s pomocí neodpovědných politiků. Plně souhlasíme s tím, aby praví hříšníci, nesli plnou odpovědnost, aby o nich veřejnost věděla. Snad pan Tschnnerl se alespoň dodatečně z dějin poučí. –pozn. red.)

Alois Tschannerl, 82178 Puchheim

Krajanský spolek jižní Moravy, 58. setkání v patronátním městě Geislingen

Začátkem srpna 2006 se sešli dřívější obyvatelé jižní Moravy na 58. setkání ve svém patronátním městě Geislingen an der Steige v Bádensku – Wirtenbersku. Sešlo se hodně krajanů, zejména těch, kteří mají Rakousko jako svou druhou vlast. Některé obce byly k prezentaci vyrobeny ve zmenšeném měřítku.

Krajané společně vzpomínali a ukazovali si fotografie. Na malou chvíli opět ožila stará jižní Morava se svými domovskými okresy: Nová Bystřice, Slavonie, Znojmo a Mikulov. Chuť do života se jakoby obnovila. Přes to se tu ozýval zármutek nad tím, o co jsme ve skutečnosti přišli, nad úpadkem kultury, který po našem vyhnání neodvolatelně připravil tuto zemi o její identitu.

U kříže východní země, který vysoko nad městem přicházejícím vše připomínal, vzpomínali krajané a jejich představitelé na ztracenou vlast a oběti vyhnání. ( Snad krajané také vzpomínají na 200 000 svých blízkých, kteří padli v boji za nacistické pořádky. –pozn. red.) V sobotu nastaly dny kraje a potom s nimi i „Krajanský den“. Franz Longin, pověřenec za krajanský spolek, podal zprávu o činnosti krajanského spolku a Spolku jižní Morava. Podal zprávu i o nově založeném krajanském kruhu v Mikulově, společně s popisem všech míst v kraji.

V červenci se konala krajanská shromáždění i v celé řadě dalších měst a krajů: V Kyjově, v Plané u Tachova, Šluknově a Orlických horách, i v Německu ve Šlesvicko- Holštýnsku.

Slavnost s patrony

V polovině července se sešli obyvatelé Trutnovska již po 63. ve Würzburgu. Toto setkání připomínalo již 50 let patronátu Würzburgu nad vyhnanými občany z Trutnovska.

K tomuto 50. výročí obdržel každý ze 700 hostů z Trutnovska oslavný sborník. Mezi nimi byl i Rudolf a Irmgard Schulzovi z USA a občané, kteří v Trutnovsku zůstali. Na radnici předal pověřenec krajanského spolku Werner Haase starostce města paní Marion Schäferové čestnou listinu za 50 let patronátu Würzburgu nad Trutnovskem.

Peter Barth, Krajanský spolek

Byl jsem při tom

(Přípis k obrazu vyhánění č. 3)

Oto Schwarz z Lampertheimu v Hesensku nám napsal k „Obrazu vyhnání“ uveřejněném v SDZ číslo 32, k obrazu, který byl zachycen v severních Čechách.

Zde jsem byl při tom. Byla to mírně stoupající cesta plná zatáček. Dříve než přistoupím blíže k obrazu, mohl bych Vám sdělit, jak se odehrával divoký odsun v mé vlasti.

Narodil jsem se v roce 1931 v Soběnicích a chodil jsem ještě jeden rok do školy v tehdejším Československu. Moje rodiště Soběnice v litoměřickém kraji mělo sotva 400 obyvatel. Všichni byli Němci a katolíci. V každé třídě naší obecné školy visely obrazy Masaryka a Beneše. Soběnice leží mezi městem Úštěkem a Litoměřicemi. Při státních svátcích visela na naši škole československá vlajka.

8. května 1945 skončila druhá světová válka,. Ještě v květnu jsem slyšel jak český hlasatel v radiu říkal, že společné česko-německé dějiny skončily. Ještě v květnu přišli Češi ze středních Čech a v české řeči vyvěsili plakáty v naší vesnici.

Červen 1945: začal divoký odsun. Viděli jsme, jak v sousední vesnici projížděly otevřené nákladní vlaky přeplněné lidmi, z nichž bylo vidět jen hlavy a ramena. Starosta s Čechy přišel k mým rodičům, že jsou budoucími majiteli hospodářství a požadoval plné zapojení celé rodiny.

3. července: v hospodě musely být odevzdány cenné předměty.

4. července: To byla středa. Starosta přišel k nám ještě s jedním Čechem a vyzval nás, abychom opustili náš dům. Nastoupili jsme do vozu taženého koňmi, a tak jsme opustili naši vesnici. Ti, co ve vesnici zůstali, nám mávali na rozloučenou. To byl pro mne velmi bolestivý pohled.

Za našim vozem běžel nějaký Čech v uniformě a trvala si pohrával s revolverem. Přijeli jsme na nádraží do Ploskovic. Toto malé město mělo překrásný zámek se statkem o 2000 hektarech, s velkými sady a 500 ha lesa. Až do roku 1918 zde pracovalo 300 námezdních Slováků. Po roce 1918 zde byli Češi. V roce 1938 šli Češi zpět do své vlasti (celé Litoměřicko bylo dávnou součástí našeho státu a v r. 1938 byli z něho Češi násilně vyhnáni. Proto ne Češi šli zpět do své vlasti, ale vy, Němci z ČSR, jste se museli vrátit do vaší původní vlasti, do Německa, jak jste ostatně chtěli. – pozn. red.).

V Ploskovicích jsme byli registrováni a naloženi do otevřeného dobytčího vagónu. Vlak pak odjel do Litoměřic, kde jsme zůstali hodinu. Na podlaze jsme se třásli strachem. Modlili jsme se, prosili a naříkali. Každý občan Soběnic si myslel, že až vlak zůstane stát na mostu přes Labe, že nás Češi vyhodí do řeky a zastřelí pod mostem. Přece však k tomu jen nedošlo a vlak dojel až do Teplic. Ozbrojení Češi v uniformách vytrhli dveře vagónu a poručili nám, abychom vystoupili.

Nyní jsme viděli celou bídu a utrpení a poznali jsme vážnost situace. Vyjma kočárků, ručních vozíků a lidí s batohem na zádech nebylo vidět nic jiného. Vedle na kolejích stál nákladní vlak s otevřenými vagóny, plně naloženými lidmi. Ženy a děti křičeli : „Máme hlad a žízeň, jsme z Krnova a jsme zde jen ženy a děti.“ Dr. Edvard Beneš své umění vyhánět modernizoval. Vyháněl občany odděleně podle pohlaví.

Byli jsme na pochodu od 6. července. Šli jsme odděleně až do pozdního odpoledne. Přešli jsme přes hranice do Saska. V Geisingu nám ozbrojení Češi v uniformách řekli: „Nyní jste doma v Říši. Můžete jít, kam chcete, ale ne zpátky!“ Nyní jsme byli poprvé bez Čechů… Jednou jsem si vzpomněl na četné proti nám přijíždějící ruské nákladní vozy. Lidé na těchto vozech byli vyhnaní Němci, kteří z velké slabosti někde na cestě zůstali ležet.

My jsme pochodovali stále na pravé straně silnice, která vede z Teplic přes Cínovec do Saska do Geisingu. Když jsme přišli do tohoto města, zavírali lidé před námi okenice. První noc jsme spali v Geisingu v kostele, druhou v kupkách sena, třetí ve stáji.

Po třech dnech celodenních pochodů jsme přišli ke známým do Ebersbachu

Beneš nechal lidi vyhánět přes nové hranice jako prašivé psy. Bez cíle, kdyby byla větší zima a vlhko, bylo by ještě více mrtvých. ( Dá se vůbec mluvit o diskusi a smíření s panem O. Schwarzem, když myšlenkově je stále upevněn v minulosti, v Říši? – pozn. red.)

Otto Schwarz

Výstava německých dějin v německém Historickém muzeu v Berlíně

„Vzpomínky na vyhnání Němců a osudy vyhnanců patří do německého muzea, a to bude stát v Berlínu“ – tímto argumentem bylo již léta poukazováno významnými německými politiky na nutnost vybudovat v Berlíně „Centrum proti vyhánění“. Nyní bylo v Berlíně na třídě Pod lipami znovu otevřeno německé historické muzeum. Na to se již léta čekalo.

V tomto muzeu má být trvale instalována výstava politických dějin Německa. V renovované barokní stavbě je na 7.500 m2 8000 exponátů, z nichž je 99 % originálních. Ve dvou patrech jsou návštěvníci provedeni německými dějinami za 2000 let.

Helmuth Boldt

Sudetendeutsche Zeitung z 1. září 2006, č.35

„Ženy na útěku“

Institutu Marianne-Weber v Oerlinghausen patří dík a respekt za zveřejnění Marianne Weberovou shromážděných zápisků „Ženy na útěku“. Vdova po známém ekonomovi a sociologovi Maxu Weberovi shromažďovala ve čtyřicátých letech a hlavně bezprostředně po 2. světové válce zápisky, které byly původně sepsány několika ženami za účelem osobních vzpomínek. Tyto zápisky se paní Weberové zdály být natolik důležitými, že se na počátku padesátých let rozhodla je zveřejnit. Tato doba byla však k podobným snahám nevhodná. Nikdo tehdy nechtěl nic slyšet o vyhnání a útěku německého obyvatelstva nebo o hrůzných činech na něm způsobených.

V roce 2005 se konečně kniha dostává do rukou svých čtenářů. V předmluvě se říká: „Během 2. světové války zničili Němci nepředstavitelným způsobem východní Evropu. Milióny lidi byly Hitlerovými vojáky vyvražděny. Protiúder následoval. Ti, kteří přežili, se pomstili. 14 miliónů Němců bylo po prohrané válce vyhnáno ze své vlasti. Každý sedmý z nich zemřel. Většinou ženy, děti na útěku. Pachatelé se stali oběťmi – na základě příslušnost k určitému národu. A tak trpěli především nevinní. Žádní nacisté, nýbrž děti a jejich matky“.

O nich a jejich katastrofálních zkušenostech je v této knize řeč. Jedná se o třináct zpráv , kde jednotlivci nezávisle na sobě líčí utrpení útěku, popřípadě život pod Rusy, Poláky a Čechy až do jejich konečného vyhnání. Pisatelky ve shodě a bez příkras vyprávějí o chamtivosti, zvrhlosti a surovosti. Vydavatelé poukazují na skutečnost, že do textu nebylo nic doplněno, nebo v textu samém něco pozměněno. Výroky těchto žen, často naplněné nenávistí, jsou otisknuty doslovně, neboť odpovídají historicky a situačně podmíněnému cítění. Musí být chápány „jako reakce bezmocnosti, hněvu a ponižujícího jednání“. V zájmu dobrých sousedských vztahů mezi Němci a jejich východními sousedy, by mělo ustat vzájemné přisuzování viny. Esther Knorr-Anders

Sudetoněmečtí učitelé a vychovatelé přichází s novou sbírkou

Co může generace, která na vlastní kůži mnohé zažila, ještě udělat? „Sepsat vše, co jsme zažili, všechno vědění, které jsme získali , abychom to mohli dál předávat dalším generacím. Slyšíme otázky vnuků a pravnuků. Nic nezůstane utajené. Vše vyjde i ve vzdáleném čase na světlo a bude to znovu připomenuto těm, kteří by toto události nejraději ponechali v temných hlubinách zapomnění.“ Tolik k předmluvě pracovní skupiny sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů k jejich čtvrtému svazku sbírky „Skutečnosti – názory – stanoviska“.

Ze sudetoněmeckého hlediska je obzvlášť zajímavý příspěvek Josefa Weikerta o „Kolaboraci Čechů 1939 – 1945“. Pozornost vzbuzují i příspěvky ruského profesora Vladimíra Gilmanova nebo Itala Marca Chiodo, který píše o vyhnání sudetských Němců. Z jeho pera pochází práce „… neboť nám celý svět závidí“, ve které se zabývá rolí Itálie v historických souvislostech.

Také devadesátiletá Maria Angermüllerová popisuje svůj vlastní život v sudetoslezském městě Grulich až do hrůzných dnů vyhnání. Působivě mluví o následcích, které navždy poznamenaly její osud. Také Hilde Albert-Gundermannová, vnučka posledního postoloprtského starosty, otevřela své deníky. K posthum vydaným vzpomínkám Petra Glotze se vyjadřuje jeho dlouholetá spolupracovnice Erika Steibachová..

Gernot Wildt

Velký orchestr

V září otevře pracovní skupina Bad Reichenhall u příležitosti Dne vlasti výstavu „Vyhnání před šedesáti lety. Integrace v Bavorsku“. Výstava se koná v místním Lázeňském parku a dokumentuje události roku 1946 v městě Rupertiwinkel, kam do přechodného tábora Piding dorazily dva miliony vyhnaných, kteří byli přijati, ale mnozí z nich pak byli nuceni putovat dál. Mnoho pomníků v okolí připomíná tuto těžkou dobu. Výstava je obohacena obrazy a průvodními texty.

Hlavní shromáždění ke Dni vlasti se koná v koncertním sále „Rotundy“, které bude opět provázeno místní filharmonií. Slavnostní proslov pronese pan Reinhard Heinisch ze Salzburgu.

Eduard E. Korkisch

Svět naruby

Polsko se stává stále smělejším. Podle nich by měli Němci nahradit pojem „vyhnání“ slovem „přesídlení“ a toto jako právoplatné akceptovat. Poláci a Němci se pokoušejí o intenzivnější dialog. To řekli Norbert Lammert (CDU) a jeho polský partner Marek Jurek. „Musíme mluvit o rozdílném vnímání historických událostí v obou zemích.“ Od poloviny sedmdesátých let se v některých učebnicích dějepisu mluví o vyhnání Němců z německých východních oblastí jako o legálním „transféru obyvatelstva“. Zcela v tomto duchu se teď vyjádřil i Jurek v rozhovoru s Frankfurter Allgemeinen. Kritizoval pojem „vyhnání“, který prý dělí Poláky a Němce. Korektní výraz pro proběhlé události by měl podle jeho mínění znít „přesídlení“. Takto poučuje prezident polského parlamentu Němce. Dále dodává, že o přesídlení Němců rozhodly vítězné mocnosti, nikoliv Poláci. Přesídlení po roce 1945 bylo prý součástí pokusu vystavět novou Evropu. Šlo o to, aby byla vytvořeny hranice, které by garantovaly bezpečnost země. Na otázku, v čem spočívá rozdíl mezi vyhnáním a přesídlením, Jurek odpověděl: „Jde o jazyk. Po tom všem, co se během druhé světové války událo, nevěřím, že jsou jakékoli řeči vedoucí k odsuzování Polska nepřípustné.“( Polsko nám může být příkladem v úsilí, jak v polsko-německých vztazích prosazovat pravdu a odpovídající terminologii. Němci byli přesídlení. Společně s Poláky bychom měli i my na tomto termínu trvat. O přesídlení, transféru německého obyvatelstva rozhodly vítězné mocnosti. Je samozřejmé, že toto rozhodnutí bylo zcela v zájmu Polska i Československa a nadto v zájmu uchování míru v Evropě. Němci dodatečně nemohou vyhrát druhou světovou válku. Jsou povinni ctít stav, vytvořený vítěznými mocnostmi po válce. I slovo transfér je zakotveno v příslušných smlouvách, které vytvořily nové uspořádání Evropy. Přepisovat dějiny tak, aby „svět byl naruby“, usilují především přesídlení Němci. Oni to jsou, zejména jejich organizace, které ztěžují zlepšování česko-německých i polsko-německých vztahů. Oni to především jsou, kdo usilovně přepisují dějiny. A neustále nastolují nové a nové problémy z minulosti, požadují navrácení zkonfiskovaného majetku, aniž by vzali v úvahu, že ČSR byla povinna v souladu mezinárodními normami tak učinit a nadto zajistit, aby německý majetek se nikdy nevrátil do německých rukou. Žádají odškodnění a vůbec neberou v úvahu, že bychom právě my na nich , přesně na právním nástupci nacistického Německa, tj. na SRN, měli žádat proplacení reparací, které činí cca 360 miliard předválečných Kč, a to bez jakýchkoliv úroků či finančních sankcí. -pozn. red.)

Herbert Hupka zemřel v požehnaném věku 92 let. Byl čestným předsedou zemského slezského landsmanschftu (dříve byl jeho mnohaletým předsedou; patřil k těm, kteří se snažili i o něco více, než o pouhé přepisování dějin. – pozn. red.) a autorem článků, publikovaných v SDZ.

Překlad a redakce: dr. J. Čermák, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov

…………………………………………………………………………………………………

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006