L I S T Y č. 52

Sudetendeutsche Zeitung, Národní posel, 20.1. 06, čís. 3, str. 4

Gernot Wildt: Nová kniha Sidonie Dědinové

„Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše“

(aneb ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou – red.)

V í t ě z s t s v í s e z á v i s t í a n e n á v i s t í

Proč není možné tuto knihu vlastně odložit z ruky, ačkoliv obsahuje vše možné, ale není poučná. Čteme a stále dále čteme, hněv stoupá, ale současně i zadostiučinění. Neboť konečně někdo v této knize říká, že není koncipována jako vědecké pojednání, ale jako pravda o osudu sudetských Němců. A protože autorka této knihy je rodilou Češkou, tím je tato pravda těžší.

Při tom Sidonie Dědinová pokračuje stejným způsobem, jaký si vytvořila ve svém prvním svazku „Edvard Beneš – likvidátor“; je to směs dokumentace a románové techniky, ale při tom se tato kniha nestal románem. Film o únosu H. M. Schleyera bandou Baad – Meinhoferová v roce 1977 a drama o letadle „Landshut“ z Lufthansy, které se zřítilo v Mogadišo, dostaly před několika lety poprvé označení „dramatický dokument“, který představuje smísení historických faktů a nahraných scén, jež jsou založeny na rozhovorech, které se skutečně udály. Tento způsob, poprvé použitý Sidonií Dědinovou, byl v této knize velmi průkazný a to propůjčilo knize „Likvidátor“ zvláštní důraznost. Druhá kniha (Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše) na to navazuje a dělá to celé také lépe čtivé než nějaké suché, vědecké pojednání.

Této knize se nedá vytknout to, že by byla nevědecká. I pro tuto druhou knihu prostudovala Sidonie Dědinová nesčetné prameny, historické dokumenty, zprávy současných a očitých svědků, memoáry politiků z té doby a mnoho jiného. Dialogy politiků, kteří spolu jednali v Postupimi, pocházejí jak jen bylo možné z předložených protokolů, a také jejich myšlenkové postupy jsou autentické.

Kniha se tedy řídí podle motta jednoho německého zpravodajského magazínu „fakta, fakta, fakta“ a nechává tyto skutečné události výstižně rozvíjet před čtenářem, který při jejím pročítání rychle nabývá pocitu, že je přímo ve středu těchto událostí a nikoliv jen při nich.

Tyto informační prameny a na nich založené rozhovory s konečnou platností činí konec z české strany s radostí používaným tvrzením, že v Postupimi bylo dohodnuto vyhnání sudetských Němců, a že nebylo jiné volby než přijmout požadavky na vyřizování účtů spojených mocností. Vyhánění bylo již dlouho prováděno před tím, než se sešli v Postupimi Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt a Josef Stalin. Stalinova pozice stále nabývala na síle, protože churavý prezident USA F.D. Roosevelt zemřel. Jeho nástupce viceprezident Harry S. Truman byl v Postupimi chladně přijat. Churchill byl při volbách v dolní sněmovně prohrál, takže na konci července 1945 zaujal jeho místo u jednacího stolu Clement Attlee. Proti těmto dvěma nováčkům měl Stalin, jako stará liška,, která neměla nikdy žádný problém v překračování mrtvol, velikou převahu, a to bezohledně a bez váhání využíval pro svoje účely.

Je ale také zřejmé, že při vyhnání sudetských Němců byl Stalin jen jakýmsi kmotrem teroru. Protokoly z ústních jednání prokazují, že tento zločin na národním právu nese jen jedno jméno, a to jméno Edvarda Beneše. Benešovy prodloužené ruce jako Zdeněk Fierlinger, Václav Nosek, Prokop Drtina, Antonín Zápotocký, Bohumil Laušman a celá řada dalších protiněmecky smýšlejících a ideologicky zaslepených psychopatů, a to nikoliv jen na ministerských křeslech, nade všechny míry nařizovala opovrhování lidmi a prosazovala, že je žádoucí dopustit se tohoto zločinu v tomto rozsahu. I Jan Masaryk, slaboch jako ministr zahraničí, uctívaný pro domnělou humanitu, si dovolil k tomu podat svůj neblahý příspěvek.

Právě tak jako Heinrich Himmler, Hermann Göring nebo Josef Goebbels potřebovali nemocný mozek jednoho Adolfa Hitlera k tomu, aby mohli provést vyvraždění Židů, tento epochální projekt hororu, právě tak potřebovali Nosek a jeho společníci jeden zvrácený mozek jako pohánějící prostředek, aby mohli provést vyhnání sudetských Němců („minimálně 10 000 denně“) způsobem, jakým ho provedli. Tímto mozkem byl prokazatelně Edvard Beneš.

Historický rozsah těchto událostí by nebyl úplný a působil by méně dramaticky, kdyby v něm chyběly zprávy o životních prožitcích lidí, kteří tuto hrůzu prožili na vlastním těle. Sidonie Dědinová prostudovala nejen četná vylíčení těchto životních příběhů, které již dříve byly zařazeny do protokolů, ale také i četné zprávy od lidí, kteří k ní přišli po uveřejnění „Likvidátora“ a vykládali jí své osobní příběhy nebo příběhy svých rodin.

Bezprostřednost těchto příběhů ale činí také něco jasnějším: Je to historické objasnění první třídy popsat jen hrůzy „divokého odsunu“. Postupimská konference, která neskončila jenom „dohodou“, hleděla přímo na postupy vyhnání, které probíhalo již několik týdnů a jehož brutalita byla nepřekonatelná. Nesouhlasila se způsobem vyhnání, ale už je nemohla zastavit, a proto požadovala, aby probíhalo uspořádaným a „humánním způsobem“. Tento požadavek nenašel své místo v postupimském protokolu, který neobsahuje ani stať o právech národů, a proto byl pravděpodobně po této stránce ignorován od těch, kteří vyhánění prováděli. Jenom když se jim to hodí „do krámu“, řadí to jejich právní zástupci do jedné „dohody“. Údaje postižených občanů jednoznačně dokládají, že se prý ta „nařízení vyhnání“ stěží odlišují od těch „divokých“. Podnětnou se také stala ideová mnohostrannost těch, kteří vyháněli, třeba ještě zřízením mučíren a trestních táborů, které dokonce ještě nazývali „koncentračními tábory“ a v nich bylo usmrcování lidí na denním pořádku.

Pyrrhos je známé jméno jednoho krále z Epiru (území mezi Řeckem a Albánií), který v letech 280 a 279 před narozením Krista ve dvou bitvách porazil Římany, ale při tom utrpěl tak těžké ztráty, že na konci zůstal prakticky bez armády a tak se stal lehkou kořistí pro pronásledujícího útočníka. Od té doby se vítězství, která vlastně představují porážku, označují jako „Pyrrhova vítězství“. Ze žárlivosti a z nenávisti se zrodilo „Pyrrhovo vítězství“, kterého dosáhl Edvard Beneš vyhnáním sudetských Němců. Pokořoval lidi, s potupou a pokořením je vyháněl ze země, aby tato byla do budoucnosti „etnicky čistá“. Odnárodnil tímto způsobem rozsáhlé zemské kraje, staletí již starou kulturní zemi, kterou ti, kteří tam zůstali, nemohli nebo nechtěli udržovat v pořádku. Ve starých sudetoněmeckých územích je tento rozpad ještě dnes, po 60ti letech, všudypřítomný. Vesnice jsou zaneseny hlínou, některé se rozpadají v sutiny, v mnoha městech se od převratu v roce 1989/90 sotva něco změnilo. Místo „Benešově mánie“, Češi dále označovali vše po tomto muži jeho jménem, náměstí, ulice, mosty a stavěli mu pomníky, měli by Češi již nejvyšší čas k tomu, aby změnili své názory. Od vyhnání sudetských Němců se tato země dosud nevzpamatovala. Muž, který je za toto vše odpovědný, si vůbec neudělal žádné zásluhy o tento stát, nýbrž ho posléze zničil.

(Knihu S. Dědinové „Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše vydal krajanský kruh Mies-Pilsen Stříbro u Plzně?)

SDZ, Národní posel, 20.1.2006, čís. 3, str. 4

13 otázek Sidonií Dědinové

1. Proč odebíráte Sudetendeutsche Zeitung?

Jako informační zdroj jsou pro mne nenahraditelné. Předplatila jsem je také pro jednoho českého přítele a badatele v Praze. Tiskový orgán spojuje občany dohromady. Jako rodilá Češka (nikoliv tedy odrodilá! –pozn red.) cítím se krajansky spojena se sudetskými Němci.

2. Z kterého kraje Vaší vlasti pocházíte Vy nebo Vaši předkové?

Narodila jsem se v Praze, kde jsem také chodila do školy, přes Staré Město často pěšky. Byla jsem si stále dobře vědoma toho, že tato metropole získala svůj charakter jak od Němců, tak stejně i od Čechů a ostatních evropských národů a stala se tak světově známou.

3. Kdo nebo co Vás přimělo k tomu, abyste se tolik angažovala v této národnostní skupině?

V letech 1953 až 1958 jsem měla jednoroční praxi na Šumavě v Christianbergu (Křišťanov?) a posléze jsem řídila malé okresní noviny ve Vimperku. Tam jsem spolupracovala s tradiční tiskárnou Steinbrenner. Třebaže její němečtí majitelé byli vyhnáni, vzpomínali si čeští obyvatelé Vimperku na tuto rodinu s velkou úctou. Velkým kulturním šokem pro mne bylo zpustošení této krajiny po vyhnání Němců. Od té doby jsem s vyhnanými Němci velmi sympatizovala. Po své emigraci z republiky v roce 1966 jsem se stále snažila mít s nimi spojení.

4. Co Vám dělá radost při opakovaných schůzkách s Vašimi krajany?

Rozumíme si často hned napoprvé, třebaže jsem českou krajankou. Nejlepším vysvětlením pro to byl mohl být krajanský patriotismus, jak ho dobře definoval Bernard Bolzano. Příslušnost k vlasti se projevuje silněji než uměle vyvolávaná nenávist mezi etniky. Němci stejně jako Češi prožili spolu částečně špatné časy. To všechno by mělo být analyzováno, co je všechno třeba udělat, aby byly nalezeny nové cesty.

5. Co Vás znervózňuje při setkávání s krajany?

Tady bych mohla mluvit o svých českých krajanech. Znervózňuje mě, že když ve vztahu na minulost stále si říkáme kritické připomínky. Němce jsme týrali a vyháněli, udělali jsme jim mnoho zlého, třebaže ti, co o tom mluví, byli tenkrát ještě děti a nic nespáchali. Je to podvědomá, falešná identifikace s vlastními zločinci, kterými tenkrát byli Beneš, Gottwald a celá řada dalších známých jmen. Měl by se správně označit „jezdec a kůň“ a odtrhnout se od zlých postav. Jinak se stále točíme v kruhu a usmíření se zdá nemožné. K žádnému nemůže dojít s těmi, kteří to způsobili!

6. Kdy jste byla naposledy v rodném místě svém nebo svých předků?

26. listopadu mne k účasti na plánovaném setkání v Praze zabránila sněhová kalamita. Jinak tam jezdím několikrát ročně a navštěvuji své známé. S mým mužem nakupujeme kilogramy zajímavé literatury. Někteří čeští autoři vydávají cenné knížky, právě tak jsou tam i důležité překlady, které je možno mít za přiměřenou cenu.

7. Prožila jste s Čechy již něco dojemného?

Ovlivňují mě církevní iniciativy, a tam právě vidím nadějné využití. Jednomu svému blízkému příbuznému jsem již několikrát řekla: „Pamatuj si, prosím, že milý Pán Bůh není žádný Čech!“ Mnozí čeští teologové to ještě více prohloubili. Základy lidských práv a právě tak i láska k bližnímu by mohly tyto příkopy překonat.

8. Co si přejete od velké politiky v Praze?

Dle mého názoru je to špatná politika. Za velmi drzou nadutost považuji odpírání českých politiků k jednání s vyhnanci. Jako národ nejsou Češi v Evropě nejmenším národem (ve srovnání s pobaltskými státy, Slovinskem nebo Maltou), ale také nejsou příliš velkým. Středně velké národy, jako je Švýcarsko, Rakousko, Maďarsko nebo i Čechy, musí si dávat pozor na to, aby dobře vycházely se svými sousedy. Právě na to nedbali zakladatelé ČSR v roce 1918 a nalili Čechům falešný pocit převahy. Jeden britský úředník označil toto vyhnání ve své době jako imperialismus malého národa. Jak je známo, jsou ojedinělí čeští politici, především v Senátu, kteří by rádi chtěli prosadit zcela opačný, protilehlý způsob myšlení. Takové jejich tendence ukazují celé české vládě cestu do budoucnosti.

9. Které výpovědi nebo která opatření politiků Vás dříve nejvíce potěšily nebo které Vás nejvíce rozzlobily?

Těší mě, že nová německá kancléřka Merkelová bude podle svých slov pracovat ve prospěch vyhnanců. Zlobí mě projevovaný euroskepticismus českého prezidenta Klause a jeho bariéry vůči restitucím… .

11. S kterou sudetoněmeckou osobností byste se ráda setkala, kterou byste nejraději osobně poznala?

Jsem ráda, že znám osobně četné sudetoněmecké vedoucí a zástupce vyhnanců a že mohu s nimi častěji komunikovat kvůli knihám. Dobře si rozumíme a já neváhám před nimi vyjadřovat své názory, i když ty mé se někdy liší od těch jejich (je to vůbec možné? – pozn. red.). Velmi pozorně naslouchám jejich argumentům. Tak by se mohl německo-český dialog podařit. Ráda bych poznala Rudolfa Lodgmana, Wenzel Jaksche, českého generála Lva Prchala a ráda bych od nich slyšela, co bychom mohli dělat jinak nebo i lépe. Také rada bych se setkala s hrabětem Richardem Coudenhove-Kalegri, kterého bych ráda poznala jako prvního Evropana.

Vložil velký rakousko-český přínos do budoucí, tj. dnešní Evropy. …

13. Co Vám zejména leží na srdci pro budoucnost naší národnostní skupiny?

Dovedu si představit, že zase jednou bude možné společné soužití Němců a Čechů v Čechách a na Moravě. Nejlepším způsobem by bylo to, co doporučovaly vedoucí osobnosti v roce 1919 v Paříži Československu, ale pak to nebylo dodrženo: 26 kantonů, etnicky vyhraněných, ale volně prostupných pro 70 % německy mluvícího obyvatelstva, 20 % frankofonního, 10 % italského a sotva jedno procento rétorománského. Žádná z těchto skupin netvoří blok proti ostatním. Nejsou zde tak zvané menšiny. Všechny si mohou udržovat svůj jazyk, svoji kulturu i autonomii. Nemohla by také být celá Evropská unie vybudována na podobných principech, aniž by se to předem ohlašovalo? Domnívám se, že ano, a to je moje naděje. Sudetští Němci neztratili svoji identitu, třebaže byli vyhnáni. Samozřejmě by měli mít právo na restituce v České republice, což jim bylo svévolně odepřeno Václavem Klausem.

Redaktor kladoucí S. Dědinové otázky není uveden.

(Sidinie Dědinová, Ježíšková, se narodila v roce 1935, bydlí v Ismaningu poblíž Mnichova. Jako spisovatelka obdržela v roce 2004 od sudetoněmeckého landsmanschftu kulturní cenu za literaturu.)

Sudetendeutsche Zeitung, NP, 27. ledna 2006, čís. 4, strana 1

Gernot Wildt: Brod nad Lesy před 60ti lety

Kde se prokázalo, že vyhnání byl do očí bijícím zločinem

V pátek 25. ledna 1956 dorazil první transport německých vyhnanců na nádraží v Brodu nad Lesy, v Horním Falcku. 1197 občanů z Budějovicka, každý s 30 kg zavazadel, které jim ponechali čeští plundrovníci, byli po 30ti lidech nacpáni do dobytčích vagonů plných odpadu, aby mohli být ze své vlasti odsunuti „spořádaně a lidsky“.

Přesně na tento den se po 60ti letech konala v Brodu nad Lesy slavnostní pamětní hodina. Bernd Posselt, předseda landsmanšaftu a poslanec Evropského parlamentu za CSU, si před tím prohlédl poslední ještě zachovaný „barák“ z bývalého tábora na hraničním přechodu a nádraží v Brodu.

Den v lednu 2006 vypadal jako perfektní repríza toho dne v roce 1946. Zima před 60ti lety byla podobně tvrdá jako letos. V poledne byly teploty kolem -6° C, Sníh ztuhnul a vytvářel ledové stěny. Na cestách bylo hrbolaté, ledové náledí. Lidé, kteří měli snahu podívat se k osamělému starému baráku za nádražím, pociťovali na vlastním těle totéž jako účastníci prvního vyhnání.

Zájem regionálního tisku a televize, zúčastnit se tohoto dne, byl velký. Bavorská televize vyslala pracovní tým, zastoupena byla i česká televize. K tomu přišli také svědkové, přímí účastníci z této doby vyhánění, sudetští Němci téměř všech věkových skupin a politici. Vzpomínkový den organizovala zástupkyně předsedkyně sudetoněmecké krajanské skupiny z města Cham, Elke Pecherová.

Velký nával byl i v samotném baráku. Bernd Posselt vyzýval všechny přítomné svědky z doby odsunu, aby se oni především vyjádřili přímo před redaktory z tisku a televize. Nyní nový starosta města Brodu nad Lesy ,Johanes Miller, který nastoupil do svého úřadu po náhlé, nečekané smrti starosty Rheinholda Macho, se jako mladý člověk octl v úloze zajímajícího se posluchače, pro něhož vylíčené události byly jenom částí historie doby, která byla před tím prožita. Pro tento svaz občanů je spojeno jméno obce „Brod nad Lesy“ nejenom s pouhou hrůzou, ale současně mají dva různé nedobré pocity: jednak byli násilně vyhnání ze své vlasti, ale současně byli také přímo vystaveni nebezpečí smrti. To strašné „zabte je, nenechávejte nikoho naživu, usmrťte je!“, jim zní stále ještě v uších.

Přirozeně, že se tento barák již nenachází v původním stavu, jak si na to vzpomíná vdova po tehdejším táborovém lékaři, dr. Reznickovi. Tenkrát použité dřevo by už dávno zpráchnivělo. Jiný současný svědek z té doby věděl, že před 60ti lety tu stálo asi 40 takových baráků. Pro Berndta Posselta to byla vhodná příležitost vložit do tohoto jednání konkrétní a trvalou vzpomínku. Obrátil se na starostu obce s tím, že „pamětní deska na nádraží by byla jistě vhodná a tento barák by také měl zůstat jako pomník“.

SDZ, Národní posel, 27. ledna 2006, č., strana 1. a 2.

Gernot Wildt: 750 000 vyhnanců přešlo přes Brod nad Lesy

M í s t o n ě m e c k ý c h d ě j i n

Tak velký nával účastníků organizátoři vzpomínkové slavnosti k 60. výročí prvního transportu vyhnanců do Brodu nad Lesy (Furth im Wald) neočekávali. Dostatečně velký radniční sál byl naplněn do posledního místa, musely se ještě přinášet židle z celé radnice, a když byla naplněna celá kapacita sálu, zůstalo jen několik míst k stání.

Tímto velkým návalem byl překvapen i Theo Zellner, kterému jako radovi kraje Cham patřilo první pozdravné oslovení. Dějiny kraje Cham jsou i dějinami sudetských Němců, to ukázal na velkém úsilí při výstavbě města u těch, kteří zůstali v Brodu a jeho okolí. I po 60ti letech jsou vzpomínky nejenom velmi živé, ale také i velmi oprávněné, ztráta vlasti je konečně také ztrátou elementárního práva.

Pro 750 000 lidí, tj. asi jednu čtvrtinu těch údajně „uspořádaně a lidsky“ vyhnaných sudetských Němců, byl Brod prvním krokem na Západ, kam si mohli odnést pouze to, na co jejich síly a schopnosti stačily. Zellner se zmínil o vybudování pomníku vyhnání v hlavním městě spolkové republiky, a ten by jenom pomáhal vstřícným gestem těm, kteří utrpěli bezpráví. Předseda zemské rady Alois Hiebel ve svém pozdravném projevu přivítal nejenom Ondřeje Matějku z pražské občanské iniciativy „Antikomplex“, , jehož výstavu „Zmizelé Sudety“ je nyní možno vidět ve foyer radnice Brodu. … Ale ani termínovaný nával práce nezabránil Millerovi v tom, aby nebyl přítomen vzpomínkovému loučení v posledním táborovém baráku, jehož je od 2. ledna 2006 domácím pánem. „Pro moji a ještě mladší generaci je téměř nepředstavitelné, co se tehdy těm lidem přihodilo“, řekl Miller ve svém pozdravném projevu. Byl při tom pod bezprostředním vlivem zpráv svědků tehdejší doby. Tyto zprávy slyšel asi hodinu před tím v bývalém táborovém baráku.

Z rodinných důvodů se nemohla do Brodu dostavit z Hösbachu u Aschaffenburgu přímá svědkyně těchto dobových událostí. Sama byla v prvním transportu. Svoji zprávu poslala přece alespoň písemně. Tento text za ni přečetla právě tak v této době vyhnaná, nyní již městská radní v Brodu, Gerlinde Wolfová. Podle tohoto textu mnozí účastníci v sále mohli poznat i svůj vlastní osud. Vedle úzkosti, strachu, pokořování a okrádání museli tito postižení strávit ještě řadu dní ve smrtelné úzkosti ve sběrném táboře v Budějovicích. Byli odvezeni v dobytčích vagonech. Většinou to byli ženy, děti, staří lidé, jen velmi málo mladých mužů, většina z nich padla nebo byla umučena od Čechů v koncentračních táborech, či byla ve válečném zajetí. Nejistota byla veliká, byl to strach nejenom ze sovětské zóny, ale také z možnosti odvlečení na Sibiř. 25. ledna 1946, při příjezdu tohoto prvního vlaku, nebyl ještě tábor na přechodu hranic připraven pro ty, kteří byli do Brodu přivezeni. Dobročinným skutkem bylo podávání horké polévky, která musela stačit, pokud se jelo v bývalém vojenském vlaku ještě 7 hodin, do kraje u Würzburgu. Vzpomínání není tedy k tomu, aby se znovu otvíraly staré rány, nýbrž aby napomáhalo k pozitivnímu vytváření budoucnosti. To by šlo jen tenkrát, když bychom se postavili proti minulosti a jejím černým bodům, a kdo by tak učinil jednal by vlastenecky správně. Sudetští Němci společně i s ostatními Němci tyto černé body nikdy nepopírali. A ani nerelatizovali. Proto by mělo být dovoleno mluvit o tom, jaké zločiny byly po válce spáchány na Němcích.

Posselt s jistotou určil, že v roce 1946 bylo vyhnáno ohromné množství sudetských Němců – 3,5 milionů. To bylo a je důkazem toho, že vyhnání není následnou škodou druhé světové války, ale že se jedná o chladnokrevně naplánovaný a provedený zločin poválečný. Sudetští Němci jsou také z toho důvodu velmi citliví na to, že jsou označováni jako „uprchlíci“. Vyjma nepochybně provedeného útěku před Rudou armádou a jejími ukrutnostmi, útěku především z východního Pruska, Pomořanska a Slezska (všichni víme, že mnoho Němců, zřejmě tisíce, kteří se dopustili zločinů na našem lidu, uprchlo z území ČSR, aby se vyhnuli trestnímu stíhání a dlouholetým trestům), bylo také „systematické vyhánění“ formou kolektivní deportace, kterou si nikdo ani v nejhorší fantazii nemohl představit.

Posselt také zdůraznil, že „humánní vyhánění“ po Postupimské dohodě nebylo od svého začátku o nic méně nelidské a přineslo právě tolik lidských obětí jako „divoké vyhánění“…

Posselt také připomněl, že velký Evropan a zakladatel Panevropské unie, Richard Coudenhove-Kalegri, pochází z blízkého okolí, z Ronšperku u Horšovského Týna. ..

Podle Posselta je cílem sudetských Němců mimo jiné i spolupracovat na vybudování mezinárodního řádu, který by zajišťoval všem národům a národnostním skupinám právo na jejich vlast. Při tom by se neměla udílet lidská práva první a druhé třídy; „lidská práva nemají žádný pas“.

Závěrem upozornil na velmi zajímavou věc prof. Hans-Michael Körner, který sám pochází ze Šumavy. Přesně k datu vzpomínkového dne objevilo se druhé vydání knihy od Susany Maierové „Průchozí pohraniční tábor v Brodu nad Lesy v letech 1946-1957.“ Studie mladé rodačky z Brodu byla původně její zkušební prací na připuštění ke zkoušce v učitelském úřadu.

Sudetendeutsche Zeitung, Národní posel, 3.2.2006, č. 5, str. 3

Domácí úkoly v Mnichově, Berlíně a Praze

(Edmund Stoiber při slavnostním aktu k 20. výročí založení Sudetoněmeckého domu v Mnichově)

Před 60ti lety přijížděly první vlaky se sudetskými Němci do Bavorska. Každý z nich jich přivážel 1 200. Vyhnaní, vyrváni z jejich milované vlasti, byli lovnou zvěří těchto let. Ztroskotali v nějaké vesnici nebo městě, často i v nějakém táboře zničeného Bavorska, kde i jeho obyvatelé trpěli nouzí. Jen v roce 1946 přišlo do Bavorska 800 000 vyhnaných. K nim se přidali další vyhnaní z jiných oblastí: Slezka, Slovenska, Maďarska …

Kdo by si tehdy pomyslel, že během pouhého jednoho desetiletí byli všichni šťastně integrováni. Samozřejmě, že docházelo k určitému napětí mezi domorodými a vyhnanými. Mnozí sedláci ze Sudet pracovali v Bavorsku jako pomocné síly. Mnohý podnikatel musel vzít v nové vlasti jakoukoli práci, ale nejhorší byla duševní trýzeň, ztráta vlasti a nejbližších. Tento smutek neskončil po prvním desetiletí, trvá do dnes. Po válce následoval hospodářský zázrak, ale také zázrak integrační. Jeden souvisel

s druhým. Bez integrace, sociálního míru, bez jednoty tehdejší společnosti a bez neúnavné práce by se nevedlo dobře nikomu. Byl to báječný výkon, na který mohou být právem hrdi domorodí i vyhnaní …

Není pochyb, že Bavorsko profitovalo z vyhnaných, kteří se stali jeho čtvrtým kmenem vedle Franků, Švábů a Starobavorů, kteří se před 200 lety spojili a spolu srostli. Z různorodosti jejich kultury, historie a mentality se vyvinula dnešní bavorská identita…

Sudetským vyhnaným patří velký respekt. Vždy byli jednotní jako skupina, nešetřili časem ani penězi, přicházeli s mnohými nápady, vykonali něco, co nemá obdoby. Příkladem jejich iniciativy je i Sudetoněmecký dům v Mnichově, který slaví své dvacáté narozeniny. Tento dům je krví jejich i Svobodného státu Bavorsko …

U této příležitosti řekl pan E. Stoiber: „Jako patron tohoto domu si přeji, aby tento byl i nadále viditelnou a uctívanou vizitkou sudetských Němců a také důležitým pilířem v dialogu s Čechy … Velká koalice si dala za cíl řešit všechny problémy, před kterými naše zem stojí. Velká koalice neznamená pouze pro Německo, ale také pro Němce vyhnané z vlasti velký obrat. Unie prosadila v kolektivních dohodách, že bude v Berlíně zřízen Dům proti vyhnání jako viditelný symbol nespravedlnosti a odsouzení vyhnání. Můžete mi věřit, že prosazení tohoto centra mi obzvlášť leželo na srdci. I paní A. Merkelová projevila svůj souhlas. Zaručuji vám, že jestliže nedojde v této otázce k pohybu, budu ji na každém koaličním zasedání, kterého se jako předseda CSU zúčastním, tematizovat. Jeden český novinář nedávno prohlásil, že centrum proti vyhnání je znamení normalizace Německa. Německo má právo vzpomenout své minulosti a svých mrtvých, aniž by mu do toho někdo zvenčí mluvil. K tomu není co dodat. Vedle úkolů, které musíme splnit v Mnichově a v Berlíně, zůstává otázka léčení ran vyhnaných…

Vraťme se tedy ještě jednou do roku 1946. Na podzim tohoto roku psaly noviny New York Times o bezejmenné bídě a zoufalství. Pojmenovaly to zločinem proti lidskosti, za který si dějiny vyžádají strašnou pomstu. To první konstatování souhlasí. Zapuzení Němců bylo nespravedlností a zločinem proti lidskosti. Již v roce 1989 ho Václav Havel označil za hluboce nemorální čin. Konstatoval též, že odpovídat na zlo zlem neznamená zlo vymítit, nýbrž ho rozšiřovat. Druhé konstatování newyorského deníku se bohudíky nedostavilo. Sami vyhnaní se svou Chartou z roku 1950 zřekli jakékoli odplaty. To je jejich velká historická zásluha …

I dnes jsou slova právo a pravda klíčem k porozumění. Byl to opět V. Havel, který 15.3.1990 řekl: „Jsme zajedno v tom, že základním předpokladem pro skutečné přátelství mezi našimi národy je pravda, i když by měla být řečena tvrdě.“ Tato slova byla sudetskými Němci přijata s vděčností. My ale víme, že následovala i jiná slova. Nikomu jistě nemusíme opakovat slova Zemana nebo Špidly, která nás v procesu usmíření vrátila zřetelně zpět. Když se ale podíváme na rok předešlý, můžeme s radostí konstatovat, že jsme se dočkali řady příjemných gest, které nás opravňují doufat v lepší budoucnost mezi Čechy a sudetskými Němci: Upomínám na pamětní desku na mostě v Ústí nad Labem na vzpomínku masakru spáchaném na sudetských Němcích.

Upomínám na snahy v Ústí vytvořit Collegium Bohemikum a přiblížit v něm historii Němců v severních Čechách.

Upomínám na skutečnost, že Franz Olbert obdržel v posledních měsících dvě vyznamenání z rukou prezidenta Klauze.

Upomínám na iniciativu Paroubka, kterou jsem velice uvítal. Přirozeně není tím ospravedlněno kolektivní vyhnání.

Upomínám na návštěvu vašeho mluvčího J. Böhma v Praze, Lidicích, Terezíně a v Ústí. Tato návštěva vzbudila mnoho pozornosti a inspirovala k zamyšlení v ČR.

Na pozvání státního ministra Sinnera přijeli čeští senátoři a poslanci do Mnichova. Vrcholem byla jejich návštěva Sudetského domu, při které položili květiny na kříž ve foyer pro oběti vyhnaných. To bylo dojemné a ctnostné gesto. Prominout v křesťanském duchu, ale nezapomenout – to je pravá humanita.

Dialog je začátek. Jde mi v něm především o hodnoty etické, nikoliv o materiální. Bylo by to v pravém slova smyslu vítězství humanity, práva a evropské myšlenky, kdyby na konci tohoto dialogu byly zrušeny Benešovy dekrety, které se vás, jako sudetských Němců, bezprostředně týkají. Toto zrušení by znamenalo konec vaší diskriminace a zavedlo by vás zpět do vaší vlasti – do Čech. Opakuji znovu, že ruce sudetských Němců, stejně jako jejich patrona, jsou napřažené. Jsme připraveni k dialogu. Dvacet let je pro dům, který je pevně postaven, dost krátká doba. Přesto již hodně viděl. Obrat v Evropě, sjednocení Německa, svobodu a demokracii pro vaši vlast Čechy, přijetí Čech do EU, humanitární gesto českých senátorů zde v domě … Jsem přesvědčen, že tento dům uvidí i dialog mezi Bavory, Čechy a sudetskými Němci … Vše nejlepší a požehnání Boha pro tento dům a pro celou sudetoněmeckou skupinu. Ad multos annos“!

Překlad a redakce: dr. J. Čermák,CSc. , Připravil: dr. O. Tuleškov. Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a OR KČP v Praze 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.Praha, duben 06.