L I S T Y č. 51

Landeszeitung č. 5 / ročník 8 z 28. 2. 2006

Kardinál Vlk kritizuje českou církevní politiku

Praha. Pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk mluví o selhání české politiky vůči církvi. I šestnáct let po pádu komunismu je vztah státu k církvi z nepochopitelných důvodů zanedbáván. Ministr kultury Jandák, stejně jako i jiní politikové, mnoho slíbil, ale až do dnes nic nesplnil. Zklamán je pan kardinál také tím, že pro ratifikaci konkordátu s Vatikánem bude v této legislativní periodě pravděpodobně málo času.

Česká republika je jednou z posledních středoevropských zemí, které stále ještě nemají žádnou státní smlouvu se svatou stolicí. Vlk kritizuje i novelu církevního zákona, která není v souladu s právy církve garantovanými Ústavou. Střetnutí kvůli konkordátu a církevnímu zákonu zrcadlí „myšlenky těch, kteří se působení církve a jejího případného vlivu ve společnosti bojí“, píše pan kardinál Vlk.

V této souvislosti vyzývá papež Benedikt XVI. přívržence církve k trpělivosti, která je i podle slov kardinála Vlka nezbytnou nutností.

Dům národnostních menšin v Praze

Pražský magistrát si již více než čtyři roky přeje dům, ve kterém by organizace národnostních menšin mohly působit. Plánování zatím bylo z důvodu restitučních nároků zbržděno, ale spor skončil po dvou letech ve prospěch magistrátu.

Při druhém sezení komise pro národnostní menšiny v roce 2006 zazněla dobrá zpráva. Na základě rozhodnutí vlády České republiky č. 92 z 25. ledna 2006 o plánovaném zřízení domu pro národnostní menšiny v Praze, může město začít s rekonstrukcí objektu ve Vocelově ulici. Náklady na rekonstrukci jsou stanoveny na 35 miliónů korun. 20 miliónů poskytne stát a zbytek magistrát. V hlavním městě žije dvanáct národnostních menšin. Největší tvoří Slováci (25 000), zhruba stejně početná je skupina Rómů, po které následují Maďaři.

Jaroslav Balvín, referent magistrátu pro národnostní menšiny, vyzval zástupce menšin, aby si pozorně přečetli koncepci hlavního města Prahy pro národnostní menšiny a případné návrhy a přání, např. pro prostorové uspořádání, adresovali pražskému magistrátu.

Všichni zástupci národnostních menšin, včetně německých, uvítali plány magistrátu. Německá menšina má dva zástupce v komisi, paní Margit Řehoříkovou z pražského Svazu Němců a paní ing. Liběnu Glogowski z Kulturního svazu.

Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945

Kniha s tímto názvem vznikla ve spolupráci německých a českých badatelů. Autory jsou ústečtí historici Jan Havel a Vladimír Kaiser a jejich mnichovský kolega Otfried Pustejovsky. Jan Havel, který se již třicet let věnuje výzkumu ústeckého masakru, líčí v publikaci průběh posledních červencových dnů roku 1945. Otfried Pustejovsky přispěl poznatky z výpovědí v Německu žijících očitých svědků. Fotografie a dobové dokumenty vybral pan Kaiser.

Autoři popisují všechny projevy násilí na německých obyvatelích severočeského města, ke kterým došlo v důsledku exploze muničního skladu v ústecké čtvrti Krásné Březno. K největším potyčkám došlo na městském mostě, v prostorách před nádražím, a na městském trhu. Kniha dokumentuje ale také projevy solidarity českých občanů. Po tom, co se roznesla zpráva o událostech ve městě, nechaly některé podniky své německé zaměstnance proti zvůli fanatického a proti Němcům cíleně hecovaného lidského davu chránit.

V dnešní době usmíření se snaží autoři i město Ústí nad Labem o společné zpracování této katastrofy mezi Čechy a Němci. Žádají, abychom diferencovali aktivity ústeckého obyvatelstva. Autoři věnují hodně místa i situaci československé armády. Krátce před 31. červencem přišel do města 28. pluk, který se účastnil bojů během Slovenského národního povstání. Zmíněný regiment v té době již na jiných místech, jako v České Lípě nebo v Dubé, projevil svou protiněmeckou nenávist. Také v Ústí po explozi rozšiřovali vojáci jasně protiněmeckou náladu. Na základě archivářských prací byl redukován počet obětí asi na čtyřicet. Autoři poukazují ale na skutečnost, že německé obyvatelstvo utrpělo i psychické škody a společný život ve městě utrpěl rozhodující ránu.

Po vyhnání využily obě strany tohoto masakru, aby mohly toho druhého prezentovat jako nepřítele.

Strašidla noci hrozí a číhají

„Když bylo něco takového možné, co bude ještě potom? K čemu ještě válku? K čemu ještě svět“? Své poslední roky života strávil Oskar Rosenfeld v ghettu města Lodž. Spolupracoval tam na kronice, která byla psána den co den od roku 1941 - 1944. Rosenfeld byl novinář a spisovatel. Po své deportaci se snažil vnést trochu normality do světa, který neznal slitování. Po připojení Rakouska k Německu v roce 1938, emigroval Rosenfeld se svou ženou do Prahy. Zde pracoval jako korespondent pro londýnské noviny „Jewish Chronikle“. 1939 utekla jeho žena do Velké Británie, on sám to již nestihl. V listopadu 1941 byl s dalšími pěti tisíci pražských židů deportován.V Lodži našel práci v archivu, kde psal i reportáže pro již zmíněnou kroniku, která má být později pramenem poznatků o „životě židovské obce v jejich nejtěžších časech“… Ve svých denících se Rosenfeld snažil každodenní hrůzy vyjádřit slovy. Jeho deník se čte jako telegram. Bez „a“, bez „potom“, bez „pro“ nebo „na“. I zájmena ten, ta, to přestal používat. Struktura věty se rozpouští, gramatika je děravá, určitost rozptýlená. Sama slovesa přestává časovat. Vše se roztéká, stává se neosobním, nepřesným, bez formy, stejně jako lodžské ghetto. Tento styl odpovídá okolnostem. Odcizuje si jazyk, aby dokumentoval hrůzu. Jeho experiment jde až na samý okraj únosnosti, jak pro čtenáře, tak i pro autora.

V srpnu 1944 vyklidili nacionální socialisté ghetto a deportují všechny, kteří ještě žijí do likvidačního tábora Auschwitz-Birkenau, kde je zavraždí. Z původně 160 000 lidí se dočká pouze 870 osvobození tábora Rudou armádou v lednu 1945. Oskar Rosenfeld, rodák z Koryčan (1884), mezi nimi není. Jeho stopa se na věky ztrácí na rampě tábora Auschwitz-Birkenau.

Hlučínsko a jeho lidé

Kravaře. K mnoha krásným krajinám dřívější východoněmecké oblasti patří i Hlučínsko, jihovýchodní část Slezska. Poprvé byla tato oblast odstoupena Československu 4.2. 1920 na základě Versailské smlouvy bez hlasování a proti vůli obyvatel Německé říše. Tato oblast má sotva 340 čtverečních kilometrů. Většina obyvatel našla práci v zemědělství nebo v uhelných dolech. Část obyvatel tvořili stavební odborníci, kteří prováděli zakázky ve všech zemích Evropy. V tomto smyslu bylo Hlučínsko vysoce vyvinutou oblastí. Země byla tehdy řídce osídlená. Vesnice byly založeny podél cest, sedlácké usedlosti byly většinou franského typu s typickou franskou bránou. I názvy mnoha obcí vypovídají o svých zakladatelích : Markersdorf, Ludgerstal. Osadníci byli ve 12. století povoláni do země šlechtou nebo církví. V Kravařích panoval vždy obchodní život, což městečku vyneslo název „Malý Londýn“.

Z Hlučínska pochází i celá řada slavných osobností : církevních hodnostářů, politiků, básníků, hudebních skladatelů, malířů a stavebních mistrů. Vyhnáním mnoha Němců po druhé světové válce byla kulturnímu životu zde zasazena těžká rána.Kéž by to neznamenalo zánik Hlučínska! Horst Kostritza

Landeszeitung č. 6 / ročník 8 ze 14. 3. 2006

Dobré vztahy navzdory ilegálnímu transportu odpadu

Pirna. 28. února se sešli prezidenti Václav Klaus a Horst Köhler v saském městě Pirna k výměně názorů na téma Evropa. Oba prezidenti považují za nutné oživit přímý dialog mezi občany a politickými zástupci, který by se týkal budoucnosti Evropy. „Oba jsme názoru, že mezi tím co politická Evropa říká a dělá a mezi tím, jak to občan chápe, existuje hluboká propast. Tato propast musí být skutečným dialogem mezi politikou a občany překlenuta“. Horst Köhler zdůrazňuje : „Občan chce jasně vědět : co znamená Evropa pro mne osobně?“

Podle názoru spolkového prezidenta jsou mezi Českou republikou a Německem velice dobré vztahy a to především na poli hospodářském. Zmíněn byl i aktuální problém, ilegální transporty německého odpadu do naší země. Prezident Klaus požadoval, aby podobné transporty byly, pokud možno co nejdříve zastaveny. Pan prezident Köhler připomněl i centrum proti zapuzení, které chce otevřít Svaz vyhnaných v Berlíně. Podle jeho názoru nebude tento projekt v žádném případě zatěžovat česko-německé vztahy. Přeje si, aby byly v Evropě vedeny diskuse s cílem zpracovat minulost útěku a zapuzení, kterých by se měla účastnit i česká strana. Podle Václava Klause by podobné debaty měli vést především historici a politici. Spolkový prezident brzy navštíví naši zem. S největší pravděpodobností navštíví české pohraničí. In

Nepříjemné pravdy od Petra Glotze

Bylo zapuzení Němců spravedlivou odplatou nebo bezpříkladnou genocidou? Přijatelnou cestu mezi oběma extrémy našel německý politik a historik Petr Glotz (1939 – 2005 ) ve své knize „Vyhnání“. Glotz byl jako malý chlapec vyhnán se svou rodinou z Liberce. Možná proto se k tomuto tématu nestaví pouze jako nezaujatý historik. Ve své knize líčí na základě historických událostí, že samotná skutečnost a způsob, jakým byli Němci ze země vyhnáni, byla neštěstím a zločinem.

Jako příčinu problémů mezi Čechy a Němci vidí Glotz traumata, která musely oba národy prodělat. Češi po bitvě na Bílé hoře a Němci po rozpadu monarchie Rakousko-Uhersko, v jehož důsledku vzniklo Československo a Němci se stali ze dne na den menšinou. První republiku označuje pan Glotz za nacionální stát. Aby tento stát mohl být utvořen, byla tehdejšími politiky prosazována myšlenka tzv. „čechoslovakismu“. Ochota přiřknout německé menšině v zemi více práv přišla pozdě a hlavně kvůli tlaku hitlerovského Německa. Protektorát znamenal konec společného života. Němci dostali poprvé po dvaceti letech možnost „vládnout“. Glotz věnuje pozornost jak zavření vysokých škol, tak tajnému projevu Heydricha o tom, že „Češi tady konec konců nemají co hledat“. Věnuje se éře Heydricha, vypálení Lidic a Ležák, stejně jako podrobení odboje.

To vše vedlo podle jeho názoru k tomu, že Češi v zemi stejně jako v exilu došli přesvědčení, že další společný život již není možný.

Obzvlášť zajímavý je jeho názor na Edvarda Beneše. V exilu žil prezident v atmosféře boje proti zločincům, s komunisty v zádech měl silnou konkurenci. Rodina jeho manželky byla ve vězení, jeho příbuzní a spolupracovníci byli buď zavražděni nebo uvězněni. Glotz považuje Beneše za mírného a schopného politika, který byl dobou, okolnostmi a myšlenkou vzniku homogenního státu deformován. Slavil sice úspěchy, ale zaplatil za ně mnoho. Němci platili za spolupráci s Hitlerem, Češi za své diplomatické sblížení s Moskvou.

Z tohoto důvodu je kniha „Vyhnání“ velice prospěšnou četbou pro česko-německý dialog. Pro Němce, protože se dočtou, že Beneš nebyl žádným zloduchem a pro Čechy, protože zjistí, že se někteří z jejich předků v poválečné době ve jménu nacionální revoluce dopustili násilí na svých německých spoluobčanech.

Stane se kniha, kterou si nyní i čeští čtenáři mohou přečíst, skandálem? Možná, ale dospělí lidé by měli umět podívat se pravdě do očí.

Němčina a angličtina jsou nejpoužívanější jazyky

Praha. Téměř dvě třetiny Čechů prohlašují, že umí alespoň jeden světový jazyk. Tím se Češi pohybují na základě různých studií kolem průměru. Bylo zjištěno, že největší zájem projevují o němčinu a na místě druhém o angličtinu. Zatímco němčinu umí Češi různých generací, o angličtinu jeví zájem jednoznačně mladá generace.

Landeszeitung č. 7 / ročník 8 z 28. 3. 2006

Exhumované kosti vojáků Wehrmachtu uskladněny v Ústí nad Labem

Ústí nad Labem. V jedné tovární hale  tohoto severočeského města jsou již tři roky uskladněny kosti asi čtyř tisíc německých vojáků, kteří byli během druhé světové války na území tehdejšího Československa zabiti. Národní svaz pro péči o hroby německých vojáků původně zamýšlel uložit tyto ostatky do společného hrobu v Praze, v městské čtvrti Strašnice. Zde měla být v místě bývalého německého hřbitova v roce 2002 zřízena centrální hrobka. Po dlouhých tahanicích bylo od projektu kvůli protestům členů Rady obětí nacismu upuštěno. Co se s kostmi stane, je teď nejasné. Německé velvyslanectví v Praze se snaží najít řešení. Východiskem by bylo jejich pohřbení na jiném místě republiky. Během války padlo a zemřelo v České republice asi 100 000 německých vojáků. Wehrmacht měla na území protektorátu mnoho nemocnic. Většina padlých Němců byla pohřbena na Moravě a v západních Čechách. (Mariánské Lázně 5 200, Karlovy Vary 2 100, Rakovník 36, Plzeň 584, Pacov 284, Jihlava 288, Brno 6 500, Valašské Meziříčí 3000, Opava 800, Olomouc 800)

Rakušané hosty Zemského shromáždění (Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku)

Praha. 14. března navštívila rakouská parlamentní delegace úřad zemského sněmu v Praze. Mezi členy delegace byli i reprezentanti sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku. Setkali se s reprezentanty Zemského sněmu a informovali se navzájem o zkušenostech práce v procesu pro usmíření mezi Rakouskem a Českou republikou. Jak sdělil vedoucí delegace Gerhard Zeihsel, měla by jejich návštěva přispět k lepšímu porozumění mezi sudetskými Němci a Čechy. Delegace cestovala dále do centra setkání v Liberci, kde byly vedeny rozhovory s vedením svazu. V Praze byli přijati několika členy českého parlamentu.

Odsunutí nebylo dokonáno?

Praha. Česká Národní strana tvrdí, že odsun Němců nebyl vlastně řádně dokončen. Vznesla totiž požadavek na odsunutí Sudetoněmecké kanceláře, to znamená českých zaměstnanců neonacisty Bernda Posselta a všech dnešních kolaborantů z řad české politiky. Národní strana totiž navrhla, že koupí všem Čechům, kteří s neonacisty sudetoněmeckého landsmanšaftu spolupracují, jízdenky jen jedním směrem. Jmenovitě byli osloveni pánové : Mandler, Palata, Tigrid, Ruml, Graubner a Mareš, aby si tyto jízdenky vyzvedli a dostavili se k odsunu. Tímto strana přispěla k protisudetoněmecké kampani.

Podpora vyhnaných z vlasti

Berlin. Pracovní skupina „Vyhnaných a uprchlých z vlasti“ frakce CDU / CSU spolkového sněmu vytvořila před nedávnem nový pracovní program. Předseda frakce Konrad Fromme řekl : „Také v šestnáctém volebním období německého spolkového sněmu stojí CDU / CSU na straně německých vyhnaných z vlasti. Obzvlášť důležité je morální uznání těžkého osudu Němců, kteří museli vykonávat nucené práce, formou humanitárního gesta. Pan Fromme slíbil zlepšení podpory spolkem a zřízení centra proti vyhnání.

Nové o znevýhodnění karpatských Němců

V Čechách a na Slovensku se dostává historii národnostních menšin po roce 1945 stále větší pozornosti. Institut pro současné dějiny v Praze vydal publikaci „K problému menšin v Československu v letech 1945 – 1989“. Publikace pojednává kromě jiného i o Němcích na Slovensku. Ze 150 000 karpatských Němců muselo 70 000 zemi opustit. Většina z nich byla již před tím vyhnána Rudou armádou. Zbylí Němci byli v době komunismu pronásledování a trvale znevýhodňováni. Státní orgány chtěly, podobně jako v Čechách a na Moravě, asi 4000 z nich na území Slovenska přesídlit. Milan Olejník popisuje ve své práci organizační problémy a průběh tohoto přesídlení. Protože mnoho Němců žilo v Bratislavě, byla věnována jejich přesídlení a vysídlení značná pozornost. V Bratislavě bylo v té době málo bytů a tato opatření měla vést ke zlepšení situace. Slovenské úřady se v této záležitosti dokonce obrátily na československé ministerstvo vnitra se žádostí o povolení přesídlit některé z těchto Němců do Jáchymova v západních Čechách. Zodpovědní v Praze tuto žádost odmítli s odůvodněním, že v této oblasti již žijí mnohé, z jejich hlediska nespolehlivé, osoby.

Olejník poukazuje i na skutečnost, že státní orgány urychlovaly vysídlování a přesídlování, čemuž se továrny a podniky v pohraničních oblastech bránily, neboť 70 % z nich byli odborníci, bez nichž byla produkce ohrožena.

Na území dnešního Slovenska se Němci usazovali již od 12. století. Zakládali zde hornické osady jakou byla např. Banská Bystrica a kulturní centra jako Levoča nebo Košice. Také v Bratislavě, tří jazykové metropole Rakousko-uherské monarchie, žili vedle Slováků a Maďarů početní Němci. Velký kulturní vliv měli také německy mluvící židé, předtím než byli nacisty deportováni a vyvražděni. Publikace je přínosem ke zpracování minulosti národnostních menšin v Československu.

Dřevo z Děčínska se bude zpracovávat v Sasku

Lesní zpráva města Děčín rozhodla, že se bude v budoucnosti dřevo vytěžené na Děčínsku, Ústecku a Teplicku dovážet do Saska ke zpracování. Do nynějška se vozilo do východních Čech. Tím se uspoří náklady na dovoz. Navíc odkoupí saská firma sama velkou část dřeva, takže výdělek bude větší.

Landeszeitung č. 8 / ročník 8 z 11. 4. 2006

Přístup k německému pracovnímu trhu zůstává omezen

Berlin. Přístup k německému pracovnímu trhu zůstává pro občany zemí, které přistoupily k EU v roce 2004, do 30.4.2009 dále omezen. Toto omezení se týká všech občanů východoevropských členských zemí, kteří v Německu hledají práci. Výjimku tvoří občané Malty a Kypru. Omezení platí i pro východoevropské firmy určitých branží, které by v rámci svých poskytovaných služeb vysílaly do Německa vlastní pracovníky. Týká se to sektorů stavba, úklid budov a vnitřní dekorace.

Šéf saské státní kanceláře, státní ministr Hermann Winkler, je s tímto opatřením spokojen. Spolková vláda tímto chrání saské pracovníky v pohraniční oblasti. Zamezí se také tomu, že by přivandrovalci, ochotní pracovat za nižší mzdy, ještě zostřili situaci na pracovním trhu. Dtpa

Uctění obětí brněnského pochodu smrti

Praha/Brno. Delegace rakouského parlamentu, kterou vedl mluvčí vyhnaných Norbert Kapeller, navštívila ve dnech 27. a 28. března centra setkání německé menšiny v Brně, Šumperku a Opavě, kde se informovala o jejich situaci. Přestože je tato menšina, na základě Benešových dekretů z jakékoli restituce vyloučena, je její vztah k Čechům označován za dobrý. Parlamentáři položili v Pohořelicích věnec na památku obětem brněnského pochodu smrti

Eliáš má odpočívat na Vítkově

Praha. Alois Eliáš, nacionálními socialisty dosazený člen vlády protektorátu, má najít místo svého posledního odpočinku na pražském Vítkově. Rozhodl o tom vládní úřad po domluvě s prezidentskou kanceláří a Národním muzeem.

Eliáš se jako premiér snažil uchránit svůj národ před nejhoršími represemi a tajně podporoval antifašistický odboj v zahraničí. Urnu s jeho popelem předala jeho manželka krátce před svou smrtí své přítelkyni, Janě Pasákové. Tato jí nyní svěřila do rukou historika Eduarda Štehlíka, který se zasadil o její řádné uložení. Pietní akt se bude konat dne 7.5. na hoře Vítkov za účasti celého kabinetu a zástupců mnoha států.

Dohodněme se přece!

V listopadu letošního roku to bude již sedmnáct let od návratu demokracie. Číslo 17 je pro mne číslo šťastné. I já jsem byl v občanském fóru v listopadu 1989 aktivní. Můj mandát v Národnostní radě vlády České republiky s touto vládou končí. Přemýšlím proto o budoucnosti německé menšiny. Dva roky vedly mé cesty do vládní budovy. Většinou proto, abych se zasadil v záležitostech příslušníků naší skupiny, která má pouhé dva zástupce, mou maličkost a Ericha Lederera. Pokaždé, když musíme vypracovat nějaké dokumenty, děláme to vlastně dvakrát. Já pro Zemské shromáždění (Němců v Čechách na Moravě a ve Slezsku-pozn.red.) a můj kolega pro Kulturní svaz. Naše „díla“ se dostanou do sekretariátu Národnostního výboru, kde jsou pak spojeny. Pokaždé se stydím. Sedmnáct let po převratu a lidi nejsou schopni dosáhnout dohody.

Když v roce 1918, za ne právě „fajnových“ podmínek, vzniklo Československo, chtěli jsme i my Němci dosáhnout práva na sebeurčení ( právo na sebeurčení náleželo pouze národům, nikoliv národnostním menšinám.-pozn. red.) Na tomto místě chci zmínit 4. březen 1919. Tento den muselo zemřít padesát nevinných obětí. My, zástupci Němců v Čechách, se nemusíme obětovat. Mohli bychom vlastně dělat pouze jedno - být velkorysí! Velkorysostí se vyznačuje skutečný vítěz. Až do dnes jsme se jí nedočkali, přestože po ní toužíme. Není to krásný pocit, když silnější může být ke svému slabšímu bratru velkorysý? Touto myšlenkou se zabývám již několik let.

V posledních měsících jsem utrpěl čtyři osobní ztráty. Opustili nás vzácní lidé z řad mých blízkých přátel a spolupracovníků. Jsme na tom všichni podobně. Je nás stále méně a náš dorost nemůže zacelit trhliny vzniklé odchodem „starých“.

Na základě svého mandátu se cítím být povinen poprosit vás všechny o jednu laskavost : sjednoťme prosím všechny Němce v naší krásné zemi! Richard Šulko

Benešovy dekrety z rakouského, německého a českého pohledu

Kniha „Die Beneš-Dekrete“ vyšla v roce 2002 ve Vídni. Jejím jádrem jsou referáty rakouských, českých, německých a amerických autorů. Kniha je doplněna o ukázky z vlastních memoárů Eduarda Beneše. Výrazný je jeho pokus prezentovat vyhnání sudetských Němců jako nutnost. Ospravedlňuje své kroky vůči W. Jakschovi a jiným sudetoněmeckým emigrantům.

Václav Havel, který se postavou a politickou rolí Beneše zabýval, ho vidí spíše jako tragickou postavu (sam však je tragikomickou postavou. –pozn. red.). Dvakrát, 1938 a 1948 stál Beneš před rozhodnutím : kapitulovat, nebo jít do boje, který s téměř  naprostou jistotou skončí porážkou s mnoha oběťmi.

Další otázkou je, proč jsou Benešovy dekrety i po šedesáti letech aktuální a proč se o nich stále mluví. Nejdůležitější je ale otázka, jak se s dekrety, jako historickou skutečností, vypořádat. Nesmí být v žádném případě překážkou na společné cestě do Evropy. Dlouhodobá korespondentka ORF v Praze, Barbara Coudenhove-Kalergi, doporučuje seznámit se s názory všech stran a teprve potom je společně prodiskutovat.

Omluva antifašistům

V souvislosti s oficiální omluvou premiéra Paroubka vůči německým antifašistům a sociálním demokratům za nedostatečné ocenění jejich odboje, obrací se na nás řada publicistů a žurnalistů s prosbou o zprostředkování kontaktu se zůstalými Němci, kteří by mohli o poválečných událostech vyprávět. Hledáni jsou hlavně očití svědkové, kteří jsou ochotni mluvit o svém osudu veřejně, aby se o nich dozvěděla i široká veřejnost.

Vydání č. 14/2006 časopisu Respekt přineslo článek od Jáchyma Topola „Dík českým Němcům“, který se zabývá problematikou Němců v poválečné době. Podle premiéra Paroubka by mělo v naší zemi vzniknout dokumentační centrum ke zpracování příkoří minulosti. Zaslaný materiál zde bude zpracován a archivován.

Překlad a redakce: prof. J. Rychlý Připravil:JUDr.O. Tuleškov

V rámci česko-německé diskuse o minulosti, považujeme za důležité, aby se také jednalo o reparacích, které je SRN povinna nám zaplatit, jak zakotvují příslušné mezinárodní smlouvy. Jde přibližně o 35O miliard předválečných korun, z nichž nám Německo dosud zaplatilo pouhých několik set milionů korun.

Náš ministr zahraničních věcí, dr. C. Svoboda, na reparace, v zápalu boje, jak říká za lidská práva na Kubě a v Bělorusku, jaksi zapomíná. Z jeho nečinnosti v tomto směru trpíme již dlouhodobě psychickým traumatem. Pane ministře, kdy začnete vymáhat na SRN reparace?

……………………………………………………………………………………………………………...

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, duben 2006. Webova adresa: Křesťanskosociální listy wz.cz