Studijní texty, volné a krácené překlady z německého, rakouského a švýcarského tisku
Hans-Jörg Schmidt: „Popravování po česku“
Televizní dokument o hrůzách na Němcích pobouří mysl. Na jednom pražském předměstí 10.5.1945 byly tucty německých civilistů vyhnány na volné pole. Museli se postavit u příkopu a byli pak zastřeleni zezadu. Ti, kteří nepadli hned mrtví do příkopu, byli přejeti autem.
Takové strašné výjevy bylo možné vidět v dokumentárním filmu „Popravování po česku“, který vysílala pražská televizní stanice ČT ve čtvrteční večer ve vhodnou vysílací dobu. Většina jednohodinového vysílání byla věnována případu Postoloprty, kde bylo téměř 800 Němců bestiálně připraveno o život. Dva hlavní odpovědní za tento masakr nebyli potrestáni, jelikož pražský parlament amnestoval takové zločiny na Němcích.
V anketě televize ČT 24 k tomu sdělilo 87% dotázaných, že tím nebyli překvapeni. 13% to považovalo za nemožné. Deník Lidové noviny 6.5. 2010 ve svém komentáři uvedl, že film za zradu považují ti, kteří dosud považují Čechy za „univerzální oběti“ a Němce za „univerzální viníky.“
Problematičtější než brutalita obrazů z minulosti, je, že i dnes Benešovy dekrety a zákon o amnestii Češi obhajují. Die Presse, 7.5.2010, str. 7
Pozn. red. Ve všech státech osvobozených od nacistické hrůzovlády došlo bezprostředně poté k revolučnímu násilí na Němcích. Nová moc nebyla ještě konstituována, nemohla proto ani tomuto násilí zabránit. Mezi mstícími byli lidé, kteří se dostali z gestapáckých mučíren, z koncentračních táborů a i ti, jímž Němci zavraždili blízké. Němci se zpravidla ani nepokusili nikde o včasné předání moci do rukou nově vznikajících mocenských struktur, takže takovéto nežádoucí mezivládí bylo jen důsledkem jejich počínání. Toto vysvětlení však neomlouvá následné činy. Každé násilné smrti je nutné litovat. V tu dobu však ještě umírali i Češi. Některé německé vojenské jednotky, ač byly povinny kapitulovat, bojovaly ještě i 9.5. Boje českých partyzánů s Němci ukončila, např. na Příbramsku, až sovětská armáda hromadným nasazením tanků a děl. V Praze ještě 9.5. někteří Němci v civilu stříleli po Češích, také civilistech. Že česká televize, jejíž proněmecká stanoviska jsou známá, ukázala jen násilí na Němcích a nikoliv také Čechy jako německé oběti, jí usvědčuje z jednostrannosti, kterou tak dobře známe i v jiných případech. Složitost tehdejší situace nelze osvětlit několika větami.
Susanne Habelová: Já jsem zdrženlivě nacionální (40 let od smrti J. Urzidila)
Mnichovský spolek Adalberta Stiftera uspořádal s postupimským „Německým kulturním fondem východní Evropy“ a s Českým střediskem v Mnichově u příležitosti 40 let od úmrtí českého spisovatele Johanese Urzdila večer přednášek v Sudetoněmeckém domě v Mnichově.
J. Urzidil pocházel z Teplicka, jeho otec, železniční inženýr, byl německým nacionalistou. Urzidilova matka pocházela z česko-židovské rodiny a zemřela těsně před Johannesovými 4. narozeninami. Otec se v r.1903 oženil s Češkou. Vznikaly četné problémy, které později poznamenaly Urzidilovu tvorbu. Ještě za studií na německém gymnáziu v Praze na Příkopech Urzidil v r. 1913 uveřejnil svou první báseň „Matka“ v listě Prager Tagblatt. Brzy poté následovaly překlady českého básníka Otakara Březiny. V té době se Urzidil spřátelil s českými literáty, jako s Maxem Brodem, Franzem Kafkou, Felixem Weltschem, Franzem Werfelem a Ludvíkem Windwerem. V r. 1922 se stal tiskovým referentem německého velvyslanectví v Praze. V r. 1934 byl překladatel Urzidil propuštěn ze služeb generálního konzulátu jako „neárijec“. V červnu r. 1939 se mu podařilo uprchnout s manželkou do Anglie, kde byl v kontaktu s československou exilovou vládou dr. Beneše. Od roku 1951 pracoval Urzidil v rakouském oddělení vysílací stanice „Hlas Ameriky“. Psal četná díla. Santo Teutonico. Kniha „Winter den Nationen“ vyšla v Postupimi v r. 2010. SdZ, 23.4.2010
Skandál kolem Steinbachové a Klausova truchlohra
Počátkem dubna 2010 se sešli delegáti zemské skupiny SL Bádensko-Würtembersko na zemském shromáždění v Stuttgartském domu vlasti. Zemský vedoucí dr. Werner Nowak pochválil činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze i aktivity zemského vedoucího SL, Franze Panyho. Dále se zmínil o „politickém skandálu vyhnanců“ kolem Eriky Steinbachové a též o „truchlohře“ českého prezidenta Klause kolem podepisování Lisabonské dohody. Oba případy dokazují opětovně, že vyhnanci nemohou v Německu očekávat žádnou politickou podporu ze strany zodpovědných politických osobností.
Zemská skupina intenzivně podporuje činnost „střediska Adalberta Stiftera“ v Horní Plané, z kterého se stalo „duchovní středisko pro krajany, kteří zůstali ve vlasti“. Zemské shromáždění bylo zakončeno třetí slokou hymny „Deutschland, über alles“.
SdZ, 23.4.2010, str. 11
J. Arnold – D. Süs – M.M.Thiesen: Letecká válka
V publikaci, která vyšla v r. 2009 v nakladatelství Wallstein (374 str.) popisuje autorské trio, jak vzpomínají Evropané na letecké bombardování.
Od podzimu 1940 do jara 1941 bombardovalo německé letectvo Londýn. V listopadu 1941 bylo postiženo bombardováním nejvíce středoanglické průmyslové středisko Coventry. V noci ze 14. na 15. listopadu přišlo 550 lidí o život. Mluvilo se o „covenrování“, sám Hitler vyhrožoval, že celá Anglie bude coventrovaná. V důsledku leteckého bombardování Velké Británie přišlo o život 66 400 lidí. Koncem války byly bombardováním postiženy Drážďany: ve 4 náletových vlnách mezi 13. a 15. únorem 1945 byla zničena průmyslová a vojenská infrastruktura a o život přišlo 18 000 až 25 000 lidí.
Ve Velké Británii mají vzpomínky na leteckou válku značnou váhu. V Německu se letecká válka proti německým městům připomíná v duchu nacistické propagandy, málem se vytváří legenda o „teroristickém bombardování Angloameričanů“ a mluvívá se o „masovém vraždění“, takže do pozadí ustupuje i holocaust vůči Židům. Někteří lidé v Německu se přesto dovedli angažovat v mírovém hnutí, jiní nadále mluví jako nacisté. SüZ, 26.4.2010
W. Lues – T. Schulz: Peníze a tituly v kapitalismu a kdysi
V našem předvolebním spěchu nezaškodí vysokoškolákům připomenout, jak se dnes studuje v „bohatém“ Německu, kde také bohatí jsou jen někteří. Spolkové ministerstvo osvěty NSR financovalo reprezentativní studii o finančních poměrech vysokoškoláků. Ankety se zúčastnilo více než 16 000 vysokoškoláků z 210 vysokých škol.
Studenti v Německu mají průměrný příjem 812 euro za měsíc, každý pátý však musí vyjít se 600 euro. Děti z dělnických rodin zřídka dodělají v Německu univerzitu. Přesto poprvé v Německu stoupl podíl vysokoškoláků z dělnických rodin, a to na 15%, v r. 2006 to bylo 13%, počátkem osmdesátých let však 23%.
V 6 spolkových zemích školné činí 300 až 500 eur za semestr. Na školné u vysokoškoláků platí v 50% případů rodiče, 30% má vlastní příjmy a 11% si bere půjčky. Téměř čtvrtina z platících školné žije ve finančně napjatých poměrech. Většina vysokoškoláků dostává peníze od rodičů. V průměru 445 euro měsíčně. Stipendia dostává třetina vysokoškolák., v průměru je to 413 euro za měsíc. Ve starých spolkových zemích dostává 21% studentů stipendium, v chudších východních zemích je to 34%. Svobodní studenti, kteří nežijí s rodiči, si přijdou měsíčně na 812 euro.
Počet studujících z úřednických rodin je 4x větší než studentů z dělnických rodin. Dvě třetiny vysokoškoláků si přivydělávají, pracují v průměru 13,5 hodiny týdně, pracují obzvláště o pátcích a sobotách. Bohužel mnozí mívají tabulku s nápisem „Prosím o dar na mé studium. Děkuji i za pár grošů.“ SüZ, 25.4.2010, str.5
Willi Winkler: Berlínský mufti
Jedním z největších antisemitů 20. století byl Mohammed Said Al-Hussein, jeruzalémský mufti. Z Berlína přes Rakousko koncem války za pomoci solnohradského hejtmana Gustava Adolfa Schneela utekl přes hranice do Švýcarska.
Jeho propaganda z Berlína pro země Blízkého východu byla někdy až strašidelná: „Musíte Židy zabíjet, dříve než oni začnou na vás střílet.“
Velká škoda, že al-Hussein nikdy nebyl obžalován kvůli válečným zločinům a zločinům proti lidskosti. Pouze Jugoslávie požadovala vydání vůdce oddílů bosenských esesáků, ale Británie, Francie a USA se raději staraly o svůj vliv na Blízkém východě. SüZ, 28.4.2010, str. 1
B. Tomaschitz: Kosovo nikdy neuznáme
V rozhovoru pro list Zur Zeit odpovídal srbský velvyslanec Milovan Božpovič. Kdy dojde k řešení kosovské otázky? – To je otevřená otázka, důležitá nejen pro Srbsko, ale i pro celou oblast. Brzy očekáváme názor Mezinárodního soudního dvora. Stojíme na stanovisku, že Kosovo je součástí Srbska a musí jím zůstat.
Bylo by Srbsko ochotno po výroku Mezinárodního soudního dvora uznat Kosovo? Určitě ne! Nikdy nebudeme ochotni Kosovo uznat. Kosovo je součástí našeho území a je zakotveno v naší ústavě. K řešení může dojít po dialogu a nikoli po nějakém zvenčí řízeném procesu.
Jakou úlohu v tomto procesu má EU? EU nemá jednotné stanovisko. Jsou státy, které Kosovo neuznaly.
Od kdy existuje úsilí kosovských Albánců o nezávislost? Pořád slyšíme, že vše zavinilo špatné zacházení Miloševiče s Kosovany. Ve skutečnosti snahy po nezávislosti existují po desetiletí, ne-li staletí.
Jaká je situace Srbů v Kosovu? Jejich situace je velice špatná. Za svůj stát považují Srbsko. Asi 1,5 milionu Srbů žije v Bosně a Hercegovině.
Jaký význam mají srbské menšiny pro trvalý mír na Balkáně? V Bosně nejsou Srbové žádnou menšinou, nýbrž státotvorným národem. Uznáváme Bosnu a její ústavu, která se opírá o Daytonskou dohodu. Jsme proti tomu, když se realita tohoto státu překrucuje.
Srbsko chce jedenou vstoupit do EU. Jak jste spokojen s přibližováním k EU? EU je konstrukce s potížemi. Jsou členové, kteří jsou skeptičtí k rozšiřování a odmítají je, což bereme na vědomí. Zur Zeit, č. 16/10, str. 11
Marion Weiss: Jízda na kole pohraničím
Také letos zve občanská iniciativa Antikomplex a Junge Aktion na jízdu kolem po českém pohraničí. Jízda má navazovat na projekt Antikomplexu „Zmizelé Sudety“. LZ, 4.5.2010, str.4
Stipendia Collegia Bohemica
Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem udělí také v příštím semestru jedno až tři stipendia a zajistí jedno místo ve studentské koleji, pracoviště a bude nápomocno při zprostředkování kontaktů k ústavům v severních Čechách a v Praze. Stipendium se poskytuje ve spolupráci s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně, Městským muzeem v Ústí n/L a firmami z oblasti Ústí n/L. LZ, 4.5.2010, str. 4
Marcin Bobrowski: Bývalý prezident SRN oslavil 90. narozeniny
Setkání u příležitosti 90. narozenin Richarda Weizsäckera se zúčastnil i V. Havel. R. Weizsäcker při této příležitosti prohlásil: „ Nesmíme v konci války vidět příčinu pro útěky, vyhánění a nesvobodu. Příčina spočívá mnohem více v jejím začátku, násilné vládě, která vedla k válce. Weizsäcker byl vždy pro usmíření s německými sousedy, s Polskem a Českou republikou. LZ, 4.5.2010, str. 2
Martin Dzingel: Editorial
Dne 17. dubna se konalo jarní zasedání Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Byly projednány akce a projekty, které by letos měly být realizovány. Týden poté se konal v Horní Plané seminář předsedů německých svazů a jednatelů míst setkávání. LZ, 4.5.2010, str.1 a 2
Marcin Bobrowski: Z toho, co jsme viděl, jsem velice optimistický
26.dubna přijel z Berlína do Prahy na dvoudenní návštěvu pověřenec pro vysídlence Christoph Berger, aby se zde přesvědčil o situaci německé menšiny v ČR. Byl uvítán německým velvyslancem Johannessem Haidlem a zástupci Zemského shromáždění Němců. Berger podtrhl, že má čechofilní sklony. V době NDR býval Berger častěji v Praze v jednom ústavu pro experimentální botaniku.
LZ, 4.5.2010, str. 1a 6
Marion Weiss: Vzpomínat a odhalit
Německé kulturní forum východní Evropy uspořádalo u příležitosti 60 let od podepsání Charty německých vyhnanců z vlasti pódiovou diskusi. Místem byl františkánský kostel v Postupimi, kde byla na přetřes i otázka „Jak přeložit vlast?“
Dne 5. srpna 1950 byla zástupci četných organizací vyhnanců podepsána Charta, která tenkrát požadovala: „Právo na vlast“, ale též vyzývala, aby se vyhnanci vzdali pomsty a odplaty. Dnes se často interpretuje jako doklad usmíření a porozumění mezi národy. LZ, 4.5.2010, str. 2
Josip Joska Broz: „Lidem chybí, co kdysi měli“
V rozhovoru pro list „Die Presse“ vnuk Josipa Broze Tita vysvětlil, jak to, že vzpomínka na Jugoslávii je v následnických státech tak živá. Vnuk J.J. Broz řekl: „ Jugoslávie nezmizela, pořád je. Neustále více lidí na ni myslí. Lidem chybí šťastný normální život, zdravotní pojištění bez poplatků, školy zdarma.. Zmizely jistoty, které kdysi měly. Nemají postačující platy a důchody. Neustále více lidí je nezaměstnaných, sociálních případů přibývá. Tehdy bylo nemyslitelné, aby lidi hledali potravu v kontejnerech, dnes je to běžné. Vnuk Tita nikdy nebyl Srbem. Byl vždy a bude Jugoslávcem. Je přesvědčen, že takto smýšlí 60 až 70% občanů.
Jugoslávie nezanikla normálním způsobem, nýbrž nedemokratickou cestou, pod nátlakem zahraničních mocností. V Srbsku jsme založili novou komunistickou stranu, která má sjednotit všechny komunisty. Právě necháváme novou stranu registrovat. Die Presse, 5.5.2010, str. 6
Redakce a volný překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením. Praha, květen 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz