(Studijní texty, volné a krácené překlady z německého, rakouského a švýcarského tisku )
K činnosti pražské kanceláře SL
Český ministr pro lidská práva Michal Kocáb pozval vedoucího kanceláře sudetoněmeckého landsmanšaftu Petra Bartoně na své ministerstvo, aby získal ze sudetské strany podporu při potírání neonacismu. Příští den obdržel ministr Kocáb tiskové prohlášení SL Bernda Posselta, že zakázání české „Dělnické strany“ vítá jako znamení, že české úřady nastoupily energický kurz proti extremizmu a rasismu. Na snímku jsou ministr Kocáb, Ondřej Klípa, vedoucí sekretariátu Rady české vlády pro národnostní menšiny, a Petr Barton s asistentkou dr. Evou Wernerovou.
SdZ, 26.2.2010, str. 2
Nová publikace o Opavě
V edici „Zmizelá Morava a Slezsko“ vyšla publikace Karla Müllera a Pavla Šopáka „Opava“, jíž vydalo nakladatelství Paseka 2010, publikace má 50 stran a obsahuje 144 obrázků. Škoda jen, že publikace vyšla jen v češtině a nemá ani německý souhrn. Karel Müller je ředitelem Zemského archivu v Opavě, zatímco P. Šopák je kunsthistorikem na Slezské univerzitě v Opavě.
Obdobná edice v Čechách se jmenuje „Zmizelé Čechy“.
SdZ, 26.2.2010, str. 12
Personální sdělení SL
Jedna stránka Sudetendeutsche Zeitung je věnována osobnostem sudetoněmeckého landsmanšaftu, které buď slaví kulaté jubileum, nebo které zemřely.
Duchovní rada arcidiecéze Olomouc Adalbert Lachnit zemřel 24.1.2010 v Horních Frankách. Narodil se 21.9.1937 v Hynčicích, okr. Šumperk. SdZ, 26.2.2010, str. 6
3. zasedání XIV. sudetoněmeckého spolkového shromáždění v Mnichově
v tzv. Sudetoněmeckém domě. Posselt navrhl, aby rok 2011 byl rokem mládeže. Návštěva bavorského premiéra a patrona sudetských Němců, Horsta Seehofera, v Praze se uskuteční až po květnových volbách, kdy bude již fungovat nová vláda, se kterou bude možné vést nosné rozhovory. Posselt se spoléhá na Seehoferovy přísliby, že pojede s vedoucími sudetoněmecké národnostní skupiny. (Pokračování)
SdZ, 26.2.2010, str. 1
Den práva na sebeurčení
Násilím Češi znemožnili sudetským Němcům před 91 lety uplatnit právo na sebeurčení. Na paměť této události a mrtvých ze 4. března 1919 budou v tomto roce konány početné vzpomínky, např. v Augsburku, Bad Homburku, Bad Nauheimu, Bayreuthu.
K tomuto oznámení je připojeno pozvání na 61. sjezd odsunutých Němců, který se bude konat v Augsburku ve dnech 22.-23.5.2010. Heslo sjezdu: „Společné dějiny, společná budoucnost v Evropě“. SdZ, 26.2.2010, str. 1
Milan Kubes: Právní stát jen pro Čechy
U příležitosti 90. výročí Ústavy ČSR z roku 1920 uspořádal Úřad vlády ČR ve spolupráci s Národním archivem výstavu „Cesty české státnosti“. Vystaveny byly právní dokumenty od středověku až po komunistické ústavy z r. 1948 a 1960 a ústavu ČR z r. 1992. Ve středu pozornosti byla Ústava z 20. února 1920, které bylo věnováno vědecké symposium.
V demokratické republice má být lid zdrojem veškeré moci. Ale jaký lid? ČSR obsadila protiprávně vojensky německé oblasti: nikdo se neptal sudetských Němců po jejich vůli. ČSR odepřela sudetským Němcům právo na sebeurčení a autonomii. Proto také sudetští Němci nikdy ČSR neuznali za svou vlast. SdZ, 5.3.2010, str.1
Peter Barton: nový arcibiskup Dominik Duka: V duchu pravdy
Arcibiskup D. Duka může se poohlédnout za svou úspěšnou cestu životem. Po svém vysvěcení za kněze 1970 působil 5 let na sudetoněmeckých farách v západních Čechách (Chlum sv. Máří, Jáchymov). Své poznatky ze styku se sudetskými Němci napsal D. Duka ve své publikaci „V duchu pravdy“, kterou vydalo nakladatelství Flétna 2008 (226 str.). SdZ, 5.3.2010, str. 2
Bernd Posselt na téma německá místní pojmenování
Ve věci německá a česká místní pojmenování napsal B. Posselt, mluvčí SL, předsedovi Všeobecného německého automobilového klubu (ADAC), Peterovi Meyerovi. Posselt vyjádřil lítost, že poslední vydání autoatlasu ADAC neuvádí německá a česká pojmenování obcí a zdůraznil, že Čechy a Morava byly po téměř 1000 let vlastí dvou národů: Čechů a sudetských Němců. SdZ, 5.3.2010, str.1
B. Posselt: Podporujme se navzájem při cestě vpřed!
Z druhé poloviny projevu B. Posselta na 3. zasedání XIV. sudetoněmeckého Spolkového shromáždění v Mnichově.Středisko vyháněných s vlastní nadací při Svazu vyhnanců musí zůstat nezávislé. Ve spolkové nadaci musíme maximálně ofenzivně získat co nejvíce vlivu. Musíme si uvědomit, že ve věci Benešových dekretů nemůžeme toho moc ovlivnit. Vše je řízeno z jiného střediska. 27 států a šéfů vlád se muselo opět po letech půl dne zabývat Benešovými dekrety. Právně se sice nic nezměnilo, ale politicky se o nás opět mluvilo. Četných nedosažitelných cílů nelze dosáhnout zmačknutím knoflíků. Co musím dělat, jít trpělivě krok za krokem. Pečujme, aby Sudetendeutsche Zeitung nadále byl, musíte si ho předplácet. Publicistický hlas musí být zachován. Kdybychom ho neměli, nikdo by nás neslyšel, byli bychom mrtví. Pomáhejme si na cestě vpřed. Navzájem si nesmíme klást překážky. Jen tak můžeme jít vpřed krok za krokem. Co naši předkové na nás nechali, naše generace může dovést k cíli. Krajané, neustále naléhám: pomáhejme si, ochraňujme se, pak něčeho dosáhneme! SdZ, 5.3.2010, str. 3 a 4
S. Habelová: 100 let Chebanů v Bavorsku
Již v r. 1910 založili Chebané v Mnichově svůj spolek. Až do 25. března 2010 byla v Sudetoněmeckém domě v Mnichově-Au výstava „100 let Chebanů v Bavorsku“. Na zahájení přišli mnozí v chebském kroji. Uvítal je předseda Bavorského spolku krojovaných Otto Dufter. Zahajovací projev měl historik Michael Körner z Ludvíkovo-maximiliánské univerzity v Mnichově.
Na vyhánění se nesmí zapomínat. Druhého patrona připomínal na zahájení předseda mnichovského městského klubu CSU Josef Schmidt, zastupoval mnichovského primátora Christiana Udeho. SdZ, 5.3.2010, str.7
Spolková prokuratura hodnotí situaci v Afghánistánu
Spolková prokuratura je toho názoru, že v Afghánistánu není mezinárodní ozbrojený konflikt. Nejvyšší soudní úřady v Karlsruhe na dotaz sdělily, že po podrobném právním zkoumání dospěly k závěru, že při střetech mezi povstaleckým Talibanem a afghánskou vládou, jakož i ISAF v Afghánistánu nejde o mezinárodní ozbrojený konflikt ve smyslu mezinárodního trestního zákoníku.
Spolková prokuratura došla k závěru, že v Afghánistánu je ozbrojený konflikt, ve kterém bývá pravidelně napadána spolková armáda nepřátelskými silami.
FAZ, 16.3.2010, str. 4
Film „Umírání v Afghánistánu“
Německý tisk upozorňoval poslance Spolkového sněmu, aby 16. března 2010 od 21. hod. v televizi sledovali film „Umírání v Afghánistánu“. Spolková armáda není vojensky schopna se v Afghánistánu bránit. Např. v červenci 2003 jeli němečtí vojáci v autobusu na letiště v Kabulu; došlo k tragédii a němečtí zranění pak museli čekat půl hodiny na ošetření. První pomoc jim poskytli britští vojenští zdravotníci. Němečtí vojáci zemřeli, 29 jich bylo zraněno. Svobodník Sergej Motz zahynul v Afghánistánu, byl zraněn granátem. Svým rodičům kdysi řekl, že jde o mírové nasazení. Jeho otec, přistěhovalec z Ruska a sám afghánský veterán, řekl to lépe, když synovi sdělil: „Sergeji, je to válka!“ FAZ, 16.3.2010, str.35
Pozn. red. I u nás bychom měli film „Umírání v Afghánistánu“ promítat, pro ministry, poslance a senátory povinně.
Arabští přistěhovalci nositeli nenávisti vůči Židům v Norsku
Jako i v jiných evropských zemích je židovská menšina i v Norsku pod tlakem. Vulgárnosti a štvanice nejsou ojedinělé. S ohrožující násilnou kriminalitou z nenávisti musí norští Židé v běžném životě počítat. Je to hrozné a podlé, opět zde kvete nenávist vůči Židům ve značné části přistěhovaleckých skupin. Proti takovémuto vývoji se musí něco udělat. Nelze jen tak očekávat, že tento společenský fenomén zmizne sám od sebe, napsal norský list „Aftenposten“.
FAZ, 16.3.2010, str.2
Pozn. red. Židé by neměli být v žádné evropské zemi ohrožování. Na druhé straně je nutné vyřešit hrůzné poměry, v nichž žijí Palestinci v Gaze a na území Izraele. Zde právě leží jedna z příčin nenávisti.
E. Bernheim: Byl Churchill nebo Hitler terorista?
Je až zarážející, kolik falešného soucitu v dějinách se nahromadí, aby se „teroristické“ plošné bombardování německých měst za druhé světové války, zejména Drážďan, propagandisticky zneužilo. Ale kdo byl teroristou od r. 1933 do r. 1945? Kdo začal s plošným bombardováním měst? Hitlerův příkaz vojenskému letectvu zněl mimo jiné i pro anglické město Coventrry „vygumovat!“ V jednom přípise velení německého námořnictva ze září 1941 je uvedeno: „Vůdce je odhodlán město Petrohrad nechat zmizet. Nějaký zájem zachovat byť jen část obyvatelstva vůbec nemáme.“ Lze se s jako zákuskem vytasit s Drážďanami?
NZZ, 17.3.2010, str. 16
Lukáš Novotný: lužickosrbsko-české vztahy
Lužičtí Srbové jsou potomky svou západoslovanských kmenů, které se v 6. a 7. století přestěhovaly na území východní části Německa. Byli a jsou „národem bez státu“. Ze všech slovanských národů byli Lužičtí Srbové většinou Čechům nejblíže. I když jazykově dolnosrbština a též i hornolužická srbština mají blíže k polštině. Dějiny spojují Čechy a Lužické Srby. Karel IV. získal obojí Lužici a v r. 1348 vydal dokument, podle kterého obě Lužice na „věčné časy“ měly být součástí zemí Koruny české. Lužická města, Budyšín, Kamjenc, Lubi, Zhorjelec, získala četná privilegia i povinnosti. R. 1635 postoupili Habsburkové Lužice protestantskému Sasku, přičemž katoličtí Lužičtí Srbové církevně zůstali v pravomoci pražského arcibiskupa.Na přelomu 17. a 18. století byla založena nadace, která umožnila, aby 12 lužickosrbských mladíků mohlo studovat teologii v Praze. V r. 1726 byl v Praze položen základní kámen pro Lužický seminář, na kterém studovalo až 90% lužickosrbských buditelů (Jan Pietr Jordán, Jakub Barth-Čišinski, Michal Horník, Jan Skala aj.).
Lužickosrbský seminář byl v Praze do r. 1923, kdy bylo založeno biskupství v Míšni, jehož biskup Christian Schreiber chtěl ukončit „slovanské rejdy“. Nebyl přítelem Lužických Srbů. Jejich velkým zastáncem byl prezident T. G. Masaryk, který se s některými Lužickými Srby znal ze studií v Lipsku. Po první světové válce Masaryk se též zabýval myšlenkou připojit Lužici k ČSR nebo vytvořit samostatný lužickosrbský stát. Lužičtí Srbové se zúčastnili i sokolských sletů v Praze. V dnešním semináři je i „Horníkova knihovna“. LZ, 9.3.2010, příloha, str. 4
Lukáš Novotný: Západní Slované – Lužicko-srbská menšina v Německu
Malý slovanský lužickosrbský národ nemá za sebou žádný patronátní stát. Neexistuje žádný Sorbistan ani Sorabei, nýbrž jen Lužice ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Kulturními středisky jsou Budyšín v Horní Lužici a Chotěbuz v Dolní Lužici. Situace v lužickosrbském školství je velmi nepříznivá. Lužickosrbské školy jsou jen v 6 obcích a v městě Budyšíně. Ve všech ostatních školách na Lužici je výuka lužické srbštiny omezena na dvě vyučovací hodiny za týden. Je zde souvislost s poklesem porodnosti a s vystěhovalectvím za práci.
Od poloviny 19. století vycházely lužickosrbské noviny a časopisy. V r. 1847 byla založena „Marica Serbska“ (Lužickosrbská matice). Veřejné nápisy v lužickosrbských oblastech bývají dvojjazyčné. Spolek „Domovina“, který vznikl v r. 1912, má 7000 členů. Od března 2005 existuje v Dolní Lužici „Lužickosrbská strana“ (Wendische Volkspartei). Televize vysílá pro Lužické Srby v Braniborsku i v Sasku. Ústav pro Sorabistiku je na univerzitě v Lipsku. LZ,9.3.2010, příloha str. 1
Pozn. red. V nedávných letech německé úřady zrušily, údajně pro nízký počet žáků a z úsporných důvodů, několik lužickosbských škol, a to přes úporné protesty Lužických Srbů i části mezinárodní veřejnosti. Výuka pouhých 2 hodin lužickosrbštiny týdně na ostatních školách v Lužici je skandální.To je cesta postupně vedoucí k likvidaci Lužických Srbů. Tento způsob se osvědčil i v Maďarsku, kde vedl k podstatné redukci slovenské menšiny.
Peter Schurmann: Připojení k Československu nebo vlastní stát?
Koncem druhé světové války ožily mezi Lužickými Srby myšlenky na autonomii Lužice. Až do konce 40. let byly stále živé. Také v češtině byly vydány letáčky s textem: Staletý boj Lužických Srbů vchází do nejrozhodnějšího stadia. Musíme jim pomoci., aby se neopakoval rok 1918, kdy jejich spravedlivé požadavky byly odsunuty. Teď nebo nikdy! Lužičtí Srbové žádají připojení k Československu.“ Letáček je otištěn v příloze Landeszeitung z 9.3.2010.
Společnost přátel Lužice a Ústřední matice školská měly sídlo v Praze. Nevýhodou bylo rozptýlení Lužických Srbů do různých okresů.: Frankfurt nad Odrou v Braniborsku, okres Lehnice ve Slezsku (Polsko) a Budyšínsko v Sasku. Počátkem r.1947 doufali Lužičtí Srbové, že se bude za ně přimlouvat také Jugoslávie. Na přímluvu sovětské okupační mocnosti byla 10.5.1945 obnovena činnost Domoviny. V Sasku byl na podnět Domoviny v saském parlamentu schválen zákon o „Zachování práv lužickosrbského obyvatelstva“ z 23.3.1948. Podobný zákon byl schválen r. 1950 v Braniborsku. LZ, 9.3.2010, příloha, str. 3
Redakce a volný překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením. Praha, březen, 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz