Listopadové paradoxy

   Na podzim roku 1989 rezonovala v naší společnosti dvě hlavní témata. Za prvé lidem vadila vláda jedné strany, požadovali nahradit ji něčím jiným. Za druhé jim vadila sovětská okupace a snili o návratu do Evropy.

   Obojí se naplnilo měrou vrchovatou, přesto napětí ve společnosti nepolevuje a oslavy 17. listopadu se stávají jakousi tryznou za nesplněné ideály. Co je příčinou?

   Problém je už v tehdy tak populárním heslu, podle něhož pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Tento slogan předpokládá, že někdo je monopolním držitelem pravdy, zatímco ostatní žijí více či méně ve lži. Zároveň se má za to, že držitel pravdy je nutně zároveň subjektem a zdrojem lásky. Těm, kdo žijí ve lži, zbývá pak už jen nenávist.

   Celá tato konstrukce je nepravdivá a stává se trvalým zdrojem nenávisti. Svět je podle ní rozdělen jasným a jednou provždy daným řezem na část výsostně dobrou a část nenapravitelně zlou.

   V praktické politice to vede k neřešitelným problémům. Každá ze stran (momentálně jich máme v parlamentu devět) pochopitelně považuje za držitelku pravdy sama sebe a možná ještě strany sobě programově blízké. Pro ostatní strany má jen nenávist, zosobňují totiž princip čistého zla. V takové atmosféře se stěží dají dělat programové kompromisy a sestavovat koalice.

   Stejně je tomu se vztahem k Evropě. Pro jedny je ztělesněním pravdy a objektem láskyplného vzývání, pro druhé je založena na lži a zaslouží si jen nenávist.

   Takto vyostřené postoje blokují každou snahu o chladnou analýzu. Ten, kdo by se pokusil věcně ukázat, v čem může být Evropa přínosem, a v čem naopak spočívají její přehlížené a neléčené slabiny, vyslouží si jenom nenávist. Tábor bezvýhradných stoupenců ho odsoudí za jeho skepticismus, tábor skalních odpůrců ho bude považovat za slouhu EU. 

   Paradoxně je tak naší jedinou nadějí to, že pravda a láska nebude nikdy nad lží a nenávistí slavně triumfovat. Byl by to totiž zároveň konec kritického rozumu.

Prof. J. Keller

Přišlo e-mailem