Lisabonská smlouva drtí Evropskou unii

Jan Zeman

V dobách nucené mírové koexistence vyspělých kapitalistických a reálně socialistických států se Evropská unie rozvíjela relativně úspěšně jako kapitalistické sociálně a ekologicky regulované tržní hospodářství. Strach z existujících reálně socialistických států nutil tehdejší vlády EU k rozsáhlým ústupkům vůči neprivilegovaným vrstvám obyvatel. Situaci se změnila pádem reálně socialistických států Evropy v letech 1989-91. Kapitalismus v kontinentální EU začal brzy omezovat sociální práva neprivilegovaných, pod praporem globalizace se sunul k ekonomickému neoliberalismu a vršil jednu hrubou chybu za druhou.

Hrubou chybou bylo přijetí společné měny euro v roce 1999 jako nástroje urychlení evropské kapitalistické ekonomické integrace, ač mohlo mít pozitivní smysl jen jako nástroj završení této integrace. Při velkých sociálně ekonomických rozdílech mezi jednotlivými členskými státy EU šlo o hrubě chybné rozhodnutí. Proti vyspělým státům západní a severní Evropy stály značně zaostalé a v průměru podstatně víc zadlužené státy jižní Evropy. Průměrné zadlužení členských států zavádějících euro ve výši 71 procent jejich hrubého domácího produktu (HDP) významně převyšovalo hranici takzvaného bezpečného zadlužení (60 % HDP), o povinnosti zbylých členských států přijmout euro nemluvě. Jen Velké Británie a Dánsko si vyjednaly výjimky z povinnosti přijmout euro.

Od roku 2008 se zadlužení členských států eurozóny dál zvyšuje a je veřejným tajemstvím, že jde o dluhy nesplatitelné. Může je vyřešit jen pádící inflace nebo krach eura a rozpad eurozóny. Pokud někdo zatahuje Česko do eurozóny, hrubě jí škodí: činí ČR spoluodpovědnou za obří dluhy členských států eurozóny, brzký krach eura postihne podstatně více státy eurem platící než ostatní a jen diletant používá společnou měnu jako nástroj integrace. V praxi euro funguje jako významný nástroj dezintegrace EU. Surové vraždění Řecka je jen špičkou ledovce.

Diktát a vydírání

Buržoazně demokratický charakter EU zásadně změnilo přijetí takzvané Lisabonské smlouvy – ústavy EU. Lisabonská smlouva z roku 2005 zakotvila i ekonomický neoliberalismus jako základní ideologii Unie, zrušila právo veta jednotlivých členských států a nahradila jej takzvanou kvalifikovanou většinou, tj. diktátem alespoň 55 % členských států EU tvořících alespoň 55 % HDP Unie. Při obvyklém vydírání slabých členských států silnými, zejména Německem a Francií, se na zájmy těch slabších přestal brát ohled. Vzniklá vydírací hlasovací mašinérie vede EU nutně ke krachu. Vysoká odtrženost vedení EU i jeho hlavních velmocí od reality činí nejobávanější zvůli tohoto vedení. Jako první to pochopili ve Velké Británii. Voliči rozhodli, že už té zvůle pánů a dam z Bruselu mají dost.

Když se ČR připravovala na vstup do EU, tehdejší politická reprezentace vyjednala v řadě směrů špatné podmínky (v zemědělství šlo o podmínky téměř koloniální, v dopravě hloupé, závazek přijetí eura byl škůdcovský) a zatajila před lidem připravovanou Lisabonskou smlouvu, měnící EU ze sociálně a ekologicky regulovaného kapitalistického tržního hospodářství na kapitalistické hospodářství stále méně regulované, a rušící právo veta všem členským státům ve prospěch diktátu skupiny států silných. Tento diktát má často charakter vydírání.

Lisabonská smlouva byla přijata nedemokraticky – převálcováním odmítavého výsledku referenda v Holandsku, ve Francii a v Irsku. Občané států vstupujících do EU k 1. květnu 2004 »jen« netušili, do jakého společenství a za jakých podmínek vstupují.

V ČR se o kladech a záporech sjednávaných podmínek diskutovalo jen na stránkách Haló novin, za což byla KSČM nevybíravě napadána pravicí i ČSSD. Co si to prý dovoluje! Eurohujerství bylo povýšeno na státní ideologii.

Klady a zápory vstupu ČR do EU

První léta po 1. květnu 2004 probíhala relativně hladce (při rychlém ekonomickém růstu průmyslu a služeb pokračoval jen krizový vývoj zemědělství a dopravy ČR) ve znamení poměrně vysoké ekonomické konjunktury z rozšíření trhu EU o 10 nových členských států. V roce 2008 přišel krach banky Lehman Brothers a hluboká sociálně ekonomická krize vyspělých kapitalistických států. Tuto krizi vlády USA i EU řešily sanací obřích dluhů soukromých bank z peněz daňových poplatníků. Státy kontinentální unie to činily vesměs nenávratnými dotacemi a plošně. Povzbudily tak banky v dalším neodpovědném hospodaření. Vysoké zadlužení států eurozóny se dál citelně zvýšilo (asi na 90 % HDP) a odsoudilo euro a s ním i eurozónu ke krachu. Politika Pélových zákonů (tištění dalších a dalších zlatem či zbožím nekrytých peněz a cenných papírů) euro nemůže zachránit, pouze zhoršuje jeho krach.

Následné ekonomické oživení bylo slabé. Zadlužování eurozóny dál rostlo. EU přitom stále více zaostává ve svém rozvoji ve srovnání s USA, o východní Asii vedené Čínou nemluvě. V Řecku míra zadlužení v roce 2010 vedla k otevřené krizi. Černý triumvirát Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise ji řešila vnucováním drastických úspor řecké vládě i za cenu sociálně ekonomického rozvratu Řecka. Tedy, nezachraňovala Řecko, ale věřitelské, převážně německé a francouzské banky. Nepřekvapuje neúspěšnost takové léčby. Přesto se v ní pokračuje. Situaci zhoršuje tvrdošíjná oboustranná snaha zachovat Řecko ve smrtící eurozóně. Jedině anulace řeckých státních dluhů při vystoupení z eurozóny může Řecko postupně vyvést z krize, ale takový postup si věřitelé zakázali.

Skandální je sjednávání dohod o volném obchodu – nejprve Mezinárodní dohody o ochraně investic (MAAI) a po jejím odmítnutí takzvané Transatlantické smlouvy s USA (TTIT) a její kanadské obdoby (CETA). Vedení EU smlouvu CETA prosadilo a uvádí provizorně v život, byť zatím neprošla ratifikací parlamenty členských států EU. Připomíná to Háchovo svěření osudu českého národa do rukou nikoliv německého kancléře, ale do rukou světové finanční oligarchie, velkých nadnárodních korporací.

Migrační krize

Migrační krizi způsobila zločinná politika rozvracení funkčních států v okolí EU vyspělými zeměmi. Množství špatně integrovaných, převážně muslimských migrantů v západní Evropě žilo (často v tzv. no zónách, kam se neodvažovala ani policie) již před rokem 2011. Také tam už tehdy nejednou místo evropského práva platilo právo islámské. K již dříve USA a Brity zničenému Afganistanu a Iráku přibylo v roce 2011 svévolné zničení sociálně ekonomicky nejvyspělejšího afrického a arabského státu Libye (bombardování Libye začala Francie, další členské státy NATO se brzy přidaly) a vysílání po zuby vyzbrojených islamistických hrdlořezů coby bojovníků za svobodu, demokracii a lidská práva Saúdskou Arábií, Bahrajnem, Tureckem, USA, Británií, Francií a dalšími státy NATO.

Tato politika vedla na jaře 2014 k vytvoření středověkého takzvaného Islámského státu na rozsáhlém území severozápadu Iráku a východu Sýrie, vyvážejícího islamistický teror do světa včetně EU. Vyvolala obrovskou migrační vlnu nejprve do sousedního Turecka, Libanonu a Jordánska, v roce 2015 i do EU. Pozvání německé kancléřky všem potenciálním syrským uprchlíkům ji změnilo v lavinu muslimských migrantů do Unie (každý byl hned Syřan). Doklady ztratili, ne však mobily a platební karty. Padl Schengenský prostor. Jeho nehlídané vnější hranice byly reálně volně průchozí. V západní Evropě se významně urychlila islamizace včetně islamistického teroru.

Omyly západoevropské radikální levice

Vítači migrantů - takzvaní multikulturalisté, »sluníčkáři« začali za peníze EU, Sorose, USA ad. organizovat dovoz převážně muslimských migrantů pod praporem humanitní pomoci do Itálie a Řecka. Terčem kritiky se stalo Maďarsko a další nové státy EU, které začaly svou hranici před migranty chránit. Za pomoci hraničního plotu se jim podařilo zablokovat takzvanou balkánskou migrační trasu z Turecka. Problém je, že se pokračuje v hromadné dopravě migrantů od libyjských břehů do Itálie.

Když vedení EU spolu s vedením Německa, Francie a Itálie konečně shledaly nezvládnutelnost situace, začaly část migrantů vnucovat ostatním členským státům EU formou kvót. Brzy přidaly vyhrožování zastavením evropských dotací. Zásadně tak zhoršily vztahy mezi členskými zeměmi a přivedly EU na pokraj rozpadu. Otevřeně se proti vedení EU postavilo Maďarsko, s významnou podporou Slovenska, Česka, Polska, nejnověji i Rakouska. Přidávají se i další státy.

Vedení EU a jejich nejsilnějších států – Německa, Francie, Velké Británie a Itálie - se stala poslušnými vazaly Spojených států. Jaksi jim uniklo, že politika USA jde stále více proti základním zájmům členských států Unie. Nepřekvapuje proto nárůst nacionalistických, proti migrantům zaměřených politických stran. Západoevropská levice většinou nechápe, že solidaritu je nutno poskytovat tam, kde jí je potřeba, tj. v utečeneckých táborech první bezpečné země. Že podpora nelegální migrace v prvé řadě rozvrací zbytky sociálního státu v příslušných zemích a levici kompromituje. Pro radikální levici je nepříjemná i skutečnost, že »sluníčkáři« bývají označováni jako neomarxisté, byť s marxismem nemají nic společného.

Rusofobie

Velké přírodní bohatství Ruska lákalo dobyvatele i v minulosti. Expanze USA a EU do států bývalého SSSR, zvláště pak organizování takzvaných barevných revolucí, zákonitě zneklidňuje opět zejména vojensky silné Rusko. Západem zorganizované svržení zákonné vlády Ukrajiny a nastolení polofašistické rusofobní diktatury v únoru 2014 vedlo k rozpadu státu. Krym se před novými mocipány zachránil připojením k Rusku, kam historicky patří, Donbas povstal i za cenu brutálních teroristických trestních tažení fašistických praporů a ukrajinské armády. Ukrajinská krize se stala záminkou k vyhlášení embarga vůči Rusku. Saúdská Arábie a další ropné monarchie s cílem srazit Rusko na kolena a potřít rostoucí těžbu ropy z břidlic v USA zásadně zvýšily nabídku ropy na světovém trhu a tím srazily cenu ropy chvílemi i na úroveň kolem 30 dolarů, dlouhodoběji pak pod 50 USD za barel.

I když Rusko utrpělo citelné ekonomické ztráty, tato opatření jej na kolena nesrazila. Vážně navíc uškodila i EU, kterou těžce zasáhlo ruské protiembargo na potraviny. 30. září 2015 na pozvání zákonné syrské vlády přispěchalo Rusko na pomoc Sýrii a znemožnilo její zničení islamisty, podporovanými Tureckem, Saúdskou Arábií, Katarem, USA a EU. Válečnická politika paktu NATO proti Rusku přibližuje svět a zejména Evropu nebezpečně na kraj třetí světové války. Měla by velmi rychlý průběh: Evropa by byla zničená během několika hodin, svět během několika dní.

Krize se propletly

Jinak řečeno, v EU se propletlo několik krizí současně. Jde o tyto krize:

Byrokratizace EU

Enormní zadlužení, zvláště pak států eurozóny, resp. krize eurozóny

Omezování regulace trhu, zvláště pak sociálních práv občanů

Migrační

Multikulturalismu bruselského typu

Vojenskou

Klimatickou, drtící zejména jižní křídlo EU, stejně jako celou Unii

Krize EU nezačala v červnu 2016 britským referendem o vystoupení z EU, kde ke zděšení eurohujerů zvítězily většinou 52 % hlasy pro brexit, a to i s rizikem následného vystoupení proevropského Skotska a Severního Irska ze Spojeného království. Již dříve začaly odpadat přidružené státy k EU v Asii (Azerbajdžán, Kirgistán). Zničující se pro EU stala i zkáza Ukrajiny, na níž se zejména USA, pobaltské státy, Polsko, Německo a Francie významně podílely. Platit tamní nenasytnou vládu korupčníků a válečníků je drahé, proudy levné ukrajinské práce rozvrací pracovní trh bývalých socialistických států.

Kampaň před referendem ve Velké Británii byla jistě chaotická a demagogická z obou stran. Největším překvapením bylo, že velká masmediální válcovací mašinérie eurohujerství selhala. Na rozhodnutí britských voličů vystoupit z EU se jistě podepsala neoliberální protilidová politika EU i vlády Velké Británie a množství levné pracovní síly z nových členských států Unie, zaplavující britský trh a stlačující britské mzdy, jakož i migrační krize v zakládajících členských státech EU. Soudní výrok, že ilegální migrant nemůže být v členských státech EU vyhoštěn, vynesený týden před referendem, nevyžaduje komentář.

Vedení EU na vzniklou situaci reagovalo nejprve šokem, pak nadáváním britským voličům za jejich svobodné demokratické rozhodnutí a hazardní sázkou, že se nějakými machinacemi podaří britské rozhodnutí zablokovat. Pokud někdo čekal nějakou sebereflexi, byl hluboce zklamán. Zahánění Velké Británie k tvrdému brexitu škody z něj ještě zvýší. Následovalo další překvapení, v prezidentských volbách v USA zvítězil Donald Trump, odmítající mimo jiné »multi kulti« EU bruselského střihu.

Krize se bude prohlubovat, EU se bude dál rozpadat. Kromě Řecka je před finančním krachem po uši zadlužená Itálie. Hrozící bankrot Itálie může odstartovat rozpad eurozóny. Ve Francii sice v prezidentských volbách nezvítězila nacionalistka Marie le Penová, ale zvolení muže Rotschildských bankéřů Macrona je Pyrhovo vítězství. Doba žádá radikální změny. Ne vyhrůžky státům odmítajícím migranty. Pokud má být EU urychleně rozbita s co největšímu škodami, postupuje její vedení i vlády Francie a Německa správně.

EU lze zachránit

Nepůjde to ale se současným vedením a s Lisabonskou ústavou. K záchraně EU je třeba několik stávajícím hlavním proudem odmítaných kroků:

Upustit od různých mezinárodních smluv o ochraně investic (zotročení členských států EU), jako jsou Transatlantická smlouva s USA, smlouva CETA s Kanadou ad.

Opustit Lisabonskou smlouvu a vrátit se k základnímu dokumentu EU, platnému před rokem 2005 (každý členský stát EU má právo veta).

Provést výraznou decentralizaci rozhodování v EU ve prospěch členských států, zrušit tisíce nesmyslných směrnic a omezit tak byrokracii Unie.

Odstoupit od společné měny euro, rozpustit eurozónu. Dluhy eurozóny jsou již delší dobu nesplatitelné, není důvod litovat lehkomyslné věřitele.

Bude-li dál Itálie sabotovat ochranu svých hranic, budou muset ostatní členské státy EU obnovit ochranu svých státních hranic.

Opustit politiku multikulturalismu bruselského typu, tj. šikanovat domácí obyvatelstvo s cílem zajistit, aby se muslimští migranti u nás cítili dobře a mohli provádět brutální islamizaci členských států EU. Nutno je dodržovat, že »zákony platí pro každého«.

Uplatňovat zásady mírového soužití: rozpustit válčený pakt NATO, neposílat vojáky členských států do zahraničí na akce neschválené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů, uskutečňovat politiku nevměšování se do vnitřních věcí druhých států. národů, uskutečňovat politiku nevměšování se do vnitřních věcí druhých států.

Skoncovat s podporou fašistických a polofašistických režimů Islámského státu, Saúdské Arábie, Bahrajnu, Turecka, Ukrajiny. Zrušit embargo vůči Rusku.

Jak chránit ČR?

ČR musí v rámci možností čelit všem výše uvedeným neduhům. Nezaplétat se do vojenských konfliktů v cizím zájmu, uplatňovat politiku otevřeného azimutu (spolupracovat se všemi na základě vzájemné výhodnosti a nevměšování do vnitřních věcí druhých), nepřijímat euro, nesnižovat hodnotu české koruny, bránit se zvůli bruselských byrokratů, prosazovat zrušení Lisabonské smlouvy a návrat k ústavě EU z doby před Lisabonskou smlouvou, rozhodně odmítat politiku multikulturalismu bruselského střihu, nepřijímat migranty z islámských států, posilovat sociální práva neprivilegovaných a řízení ekonomiky včetně zespolečenťování odvětví technické infrastruktury. Za účelem obhajoby svých oprávněných zájmů musí ČR uzavírat v rámci EU i mimo ni nezbytné koalice.

Haló noviny,

Přišlo e-mailem