Lidovecké usmiřování se sudeťáky

Na 68. srazu sudeťáků vystoupil dosud nejvyšší vládní představitel místopředseda vlády ČR Pavel Bělobrádek se zdravicí. Zřejmě za lidovce a patrně i za katolickou církev, kterou zde představuje bývalý kněz, dnes ministr kultury D. Herman a plzeňský biskup F. Radkovský. Pokračují v havlovském usmiřování a omluvě, když odsoudil vyhnání kvůli národnosti, což se údajně nesmí opakovat. Zpochybňují závěry Postupimské konference spojenců o odsunu Němců i Benešových dekretu o poválečném uspořádání v Evropě. Naplňují se prorocká slova prezidenta Dr. Edvarda Beneše, že přijde doba a lidé, kteří budou toto komolit a zavrhovat.

Mne však zaujala na srazu účast náměstka primátora Liberce Jana Korytáře. Ví pan náměstek, že kdysi byl Liberec – Reichenberg hlavním městem henleinovců a sudeťáků a sídlem jejich vůdce? Že tam mel Konrád Henlein pověstnou »Henleinovu vilu«? Je mi za Vás stydno, pane náměstku!

Připomeňme si, že již při vzniku masarykovské ČSR se titíž lidé pokoušeli o odtržení pohraničí republiky a že musela zakročit mladá Čs. armáda, aby tuto vzpouru potlačila. Avšak již v roce 1938 mel Henlein tento iredentistický požadavek odtržení a připojení Sudet k německé říši v programu Sudetoněmecké strany (SdP), kterou v naprosté většině sudeťáci volili a podporovali.

Oni to byli, kteří hajlovali a vyrvávali »Heim ins Reich« (Domu do říše), což se jim také podařilo po mnichovské dohodě. Říkalo se, že sudetští Němci jsou horší než ti říšští.

Se sudeťáky mám neblahé osobní zkušenosti. Po záboru pohraničí začalo vyhánění Čechů do vnitrozemí. Zrovna z Liberce a Tanvaldu do mojí vesnicky u Turnova přijeli jen s taškou v ruce. Po okupaci jsem zažil zatýkání obávaným jičínským gestapem bývalého výpravčího z Tanvaldu. Přišli si pro něho čeští Němci, mluvící perfektní češtinou v bílých podkolenkách henleinovců. Byli to titíž gestapáci, kteří v malém městečku Rovensku pod Troskami likvidovali parašutisty poslané z Londýna.

Za války byl můj bratr totálně nasazen na otrocké práce v tehdejším Reichenbergu, jako postižený »ročník 1924«. Po osvobození jsem byl již jako 17letý přítomen odsunu libereckých Němců. Byl uspořádaný, pod dozorem příslušníků Revolučních gard. Směřoval městem k nádraží CSD. Místní Cechy častovali výhružkami »Es kommt der Tag« - přijde den!

Den odplaty. Říkalo se, že chtěli do říše, tak to mají.

Do odsunu nebyli zařazeni antifašisté a také někteří nepostradatelní odborníci, zejména skláři na Jablonecku. V pozdějších letech, kdy jsem už žil v Liberci a pracoval v tiskárně Severografia, jsem zažil takovou skupinku Němců v našem podniku, kteří s námi pracovali.

S uvolněním cestování přicházeli Němci jako turisté. Prohlíželi si bývalé domovy s poukazem, abychom je dobře udržovali, protože oni se vrátí. Až v roce 2015 se sudeťáci zřekli požadavku na návrat a odškodnění.

My, pamětníci, jsme ještě tady, abychom vydali svědectví, jak to opravdu tenkrát bylo, a varovali před možným smiřováním s potomky sudeťáků, kteří se se svým postavením patrně nikdy nesmíří. Odvrátit nebezpečí pohlcení Česka v německém prostředí EU. Nerad bych se dočkal, aby předáka Bernda Posselta přijala naše vláda nebo byl pozván na Pražský hrad.

Karel Svoboda, Haló noviny, 13.6.2017, str. 11

Přišlo e-mailem