Lide český předvolební

Stojíme v těchto dnech před parlamentními volbami, ve kterých budeme zdravý úsudek a zdravý rozum potřebovat možná víc, než kdy jindy. A to k posouzení otázky, čím a jak bychom mohli dnes co nejlépe  pomoci míru, který je dnes snad ještě ohroženější než  kdy byl i v dobách studené války, a bez jehož zachování je už o čemkoli dalším zbytečné mluvit, protože by se to společně s naší existencí propadlo do ponukleární nicoty.

Všichni sledujeme, na jak slabounké niti onen náš současný mír visí, třebaže podmínky pro jeho trvalé nastolení by za podmínky dobré vůle na obou stranách dnešního bipolárního světa mohly být v historii lidstva možná nejnadějnější. A to proto, že opak míru a tedy válku se všemi jejími hrůzami nám současná mediální doba ve filmových a televizních záběrech denně doručuje do našich domovů a dokonce až do našich postýlek, takže všichni máme představu, jak válka, aspoň ta konvenční a nenukleární, vypadá a co všechno obnáší. A spolu s tím si uvědomujeme, že všechny tyhle běsy války konvenční by byly doslova ničím ve srovnání s tím, co  má pro nás ve válečném scénáři připravena doba dnešní jaderná, a co západní svět označuje biblickým termínem Armagedon, čili válkou vše živé zničující a proto i poslední.

Takže by se mohlo zdát, že už pouhá tato hrozba povede národy, velmoci a vůbec všechny lidi ke snaze spolupracovat a jen a jen mírem rozhojňovat blahobyt a štěstí lidí, ale není tomu tak. A proč tomu tak není osvětlil někdejší americký prezident Dwight Eisenhower už v roce 1961, kdy ve svém posledním prezidentském projevu na rozloučenou označil za největší nebezpečí pro budoucnost Američanů existenci i stupňující se moc amerického vojenskoprůmyslového komplexu. Čili souboru prostředků, kapitálu, podnikatelů i vládních úředníků s komplexem za tučný bakšiš spolupracujících, kteří jako nejschůdnější cestu k dosažení zisku považují výrobu zbraní. A to proto, že zbraně se ze všech nebiologických komodit nejdříve morálně opotřebovávají.  To je, že ze všech nejdříve stárnou, staré typy zbraní je třeba nahradit typy novými – a čím rychlejší je tato obměna - tím je Amerika ať už k obraně či útoku lépe připravena, a tím vyšší jsou též zisky komplexu a všech lidí, kteří tento komplex buď vlastní, či s ním spolupracují. A potřeba této rychlé obměny je tím nutkavější, čím hrozivější údajný nepřítel Ameriky je. A pokud ten nepřítel není široko daleko v dohledu, je pro zisky vojenskoprůmyslového komplexu (dnes se pro tentýž používá termín vojenkobezpečnostní komplex), životně nezbytné si tohoto nepřítele prostě vyrobit.

Víme, že v době Studené války byl tímto uměle vyrobeným nepřítelem Ameriky Sovětský svaz, po jeho pádu a po 11. září 2001 převzal jeho roli Střední východ – a poté, co byl tento natolik zpustošen a jako hrozivý nepřítel přestal proto vyhovovat - přešla role vydatného a osvědčeného nepřítele USA zase zpět na Rusko.

Jak se ukázalo, varoval prezident Eisehower před vojenskobezpečnostním komplexem americký lid marně. Ten komplex zde je a je ještě mocnější, než si Eisehower možná i v nejděsivějších vizích dokázal představit. Jeho roční rozpočet přesáhl loni fantastický bilion dolarů a jeho vlastní majitelé se už propracovali nejen do vysokých vládních úřadů, kde nároky svého komplexu nekompromisně prosazují, ale dokonce už i do americké vlády a to do funkcí nejvlivnějších (Cheney jako americký viceprezident a Rumsfeld jako ministr obrany).

Nu a lidé v americké vládě a v Kongresu, kteří přímo příslušníky komplexu sice nejsou, ale mají pro jeho potřeby dostatek pochopení, jsou za svůj dobrý vkus komplexem náležitě odměňováni, čili kupováni. A žádní jiní se dnes už v USA ani nevyskytují, protože jak prozradil někdejší člen Reaganovy vlády P.C.Roberts, je dnes vyloučeno, aby se americkým kongresmanem stal někdo, kdo nemá  s vojenskobezpečnostním komplexem vztahy nejchápavější a nejvstřícnější.

Nedivme se pak, že s výjimkou jediného hlasu, patřícího zřejmému politickému sebevrahovi, prošel v Kongresu nedávný návrh uvalit na Rusko další sankce už hlasy všemi, čili hlasy 534 kongresmanů.

Dobrá, řekněte si, ten komplex bankovním kontům mnohých Američan zřejmě vyhovuje a proto si z Ruska zmodelovali obludu, chystající se zbývající svět spolknout, ale proč tuhle čistě účelovou americkou politiku přejímá Evropa a proč ji přebírá i naše vláda, naše politické strany a všechna naše mainstreamová média? Cožpak je i u nás nějaký vojenskobezpečnostní komplex,  jehož profity nutí náš stát a naše politické strany, aby své občany Ruskem strašily stejně tak, jak se  děje za Atlantikem? Ne, my totiž lidi strašíme Ruskem jen z důvodů svého rabství, své podřízenosti všem mocným na západ od nás, a je nám  jedno, zda či jak morální či nemorální náš postoj je.

Nebo je to snad tak, že naši politici sice žádný strach z Ruska nemají, ale soucítí natolik s vojenskobezpečnostním komplexem USA a s jeho finančními potřebami, že cítí kolegiální povinnost vyslovovat stejné obavy a ze stejného „nepřítele“, jakým straší lidi on?

(Co kdybyste nám, např. ministře obrany Stropnický, jako jeden z těch, kteří nás ruskou hrozbou děsí, na tuhle otázku odpověděl? Co říkáte?)

Ale jsou zde i otázky další a podobné:

Proč jel v Praze zmíněný ministr obrany za ANO se souhlasem svého stranického pána (bez něj by se tohoto gesta neodvážil), přivítat americké jednotky, přesunující se po našich silnicích někam (nejčastějším cílem těchto přesunů je ruská hranice), a dokonce jim za ten přesun poděkoval? A proč totéž učinil i premiér z ČSSD, který dokonce se svým díkem jel za americkými přesunujícími se vojáky až do Vyškova? A za co to vlastně Američanům v khaki uniformách oba poděkovali? To jsme na tom opravdu až tak zle, že jsme nuceni s díkem přebírat i zboží tak falešné, jako je v zájmu vojenskobezpečnostního komplexu USA uměle vyrobená ruská hrozba?

Máme pár dnů před volbami, které možná rozhodnou o mnohém a rozhodnou i o tom, budeme-li se i v budoucnu chovat jako národ bez páteře a cti, který svá slova nevysloví dříve, než si vyslechne, jak znějí zformulovány vojenskobezpečnostním komplexem USA, nebo je vyslovíme po svém a pravdivě, jak nás to až k „braň pravdu až do smrti“ učil Jan Hus.

Sledujme, která strana horuje za naši příslušnost k Západu za každou cenu, která možnost našeho vystoupení z EU líčí jako sebevražedný čin a naši neúčast v NATO jako hazard s naší bezpečností. Ptejme se takových stran či straníků, kdo nás to vlastně ohrožuje, kdo nás nutí vyrábět zbraně proti někomu, koho za nepřítele nepovažujeme, a de facto nás tedy nutí dělat jen to ziskem diktované a vpravdě až šílené, co činí vojenskobezpečnostní komplex USA? A všimněme si i stran, které nám sugerují, že jsme moc malí na to, abychom dělali svou vlastní politiku. Že na to prý nakonec nemáme ani dost chytrou hlavu, že musíme jít s proudem, s vládami Anglie a Francie, ty prý vědí dobře, co činí a proč tak činí, stačí jen odečítat z jejich očí a rtů a dobře nám bude na zemi.

Zeptejme se jich, zda to tyhle vlády věděly i v Mnichově, kde jen my a konkrétně prezident Beneš předvídal i psal, jaká válečná a dlouholetá hrůza vzejde z jejich dobrovolného ústupu Hitlerovi – který tehdy šel navíc na náš český účet?

Či zda to věděly i tehdy, když připravovaly puč proti zákonné vládě Ukrajiny, kde dnes dle vyjádření někdejšího vlivného německého politika Verheugena vládnou díky tomu puči „fašisté z masa a kostí“, bez odpočinku natahující ruce směrem k západním metropolím s prosbou o finanční pomoc a současně rozdmýchávající nebezpečný oheň napětí na hranici s Ruskem?

Či zda to věděly i tehdy, když blahosklonně přijímaly do Evropy nekonečné davy imigrantů ze Středního východu a severní Afriky, kteří mají pomalu ale o to jistěji, přebarvovat evropskou bílou rasu na rasu světlehnědou, žijící bez hranic a tedy též bez států i bez současných civilizačních potřeb, a v potu tváře se lopotít na výrobě produktů, zdarma pak odesílaných do USA, jak o tom ve svých knihách sní renomovaný americký filozof, politik a poradce někdejšího ministra obrany Rumsfelda Thomas Barnett?

Sledujme tohle všechno, rozvažujme, a pak s klidnou hlavou jděme k volbám s vědomím, že svým hlasem národu prospějeme a že mu neuškodíme. A v té náladě a v tomto duchu nám možná přijdou k chuti i slova básníkova:

A pak- li lidstvo výší se jak Alpstvo nad tou zemí

Čech buď Mont Blanck a Mont Rosa a zvýšen nade všemi.

Lubomír Man