Lid zklamal a ztratil důvěru elit

3.11.2017

Ilona Švihlíková komentuje nejen výsledky voleb, ale také společenskou atmosféru a kulturu diskuze vedené „shora“ za poslední více než čtvrtstoletí.

Motto:
My budujeme nový, spravedlivý řád, a kdo to nepochopí, toho zavřeme!

(Říkali mu Terazky, z projevu politruka kapitána Ořecha)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny vyvolaly u některých skupin šok, ze kterého se musely vypsat. V článcích, které vznikly v hlubinách frustrace, se můžeme dočíst o nezpůsobilém lidu, který volí proti svým zájmům (což tedy politologicky vzato není žádná novinka).

Zcela nepřekvapivě se na pravici objevily návrhy na omezení volebního práva (nikoliv poprvé a bezesporu ani naposledy) a v tzv. kulturní levici se kromě úpění nad osudem liberální demokracie hledá viník.

Reflexe u politických stran částečně probíhá (i když kde najdete otevřeně napsáno, že když cpu voliči témata, která ho nezajímají a mluvím řečí, kterou nerozumí, tak těžko bude volit subjekt XY?). Hlavní problém jsou ovšem voliči. Takže bývalí i současní poslanci sociální demokracie a komunistů ví, že občané „toho budou litovat“, aktivisté píšou, že teď (sic!) už nevěří na aktivitu zdola (ví vůbec, že demokracie znamená vládu lidu?) a horečně se vybírá nový „předvoj“, který elektorát zkultivuje, nebo, jak jsem se dočetla nedávno, vytvoří si levicový elektorát (ano, taky mi to připomíná vytvoření nového, socialistického člověka).

Bylo by to k ušklíbnutí a k mávnutí rukou. Řešit kombinaci frustrace a hysterii těch, kteří se vidí „ v čele lidu“, kterému ovšem nerozumí a nad jehož volbou se děsí, resp. jí opovrhují, se může zdát ztrátou času a energie. Jenže reakce na výsledky voleb dokladují hlubší a silnější tendence, které je potřeba brát velice vážně.

Česká transformace – recept na vyčleňování

Od počátku transformace (ekonomické a politické) byly z často i tak dosti omezené debaty, vyčleňovány velké kategorie lidí. Nejde o to, že by nebylo tajné volební právo (právě protože zatím je tajné, tak volby dopadly tak jak dopadly). Jde o systematické a dlouhodobé vylučování názorů, které jsou frontou „elity“ (a zejména médií) brány jako nelegitimní.

V 90. letech nebylo snadné se přihlásit k levici. Nejen Václav Klaus, ale téměř všechny média (a řada těch novinářů, kteří nyní zbožňují Bohuslava Sobotku), usilovně psala o tom, že každý, kdo volí vlevo, zpochybňuje cestu naší transformace a chce návrat před listopad 89. Ano, tahá nás (připomíná to něco, že?) do doby před listopadem. Takoví lidé přeci nemají existovat, a když už v té křehké demokracii jsou, mají mlčet a musí se zabránit tomu, aby se jakkoliv veřejně projevovali.

Tato honba se neprojevovala jen proti první vládě sociální demokracie, zejména pak proti premiérovi Miloši Zemanovi. Samozřejmě byly v hledáčku komunisté, ale projevovat se jako levicový ekonom bylo bráno jako nebezpečná úchylka, kterou je potřeba zastavit (autorka o tom ví svoje). Pravidelné strašení návratem před listopad ve společnosti usazovalo hysterickou nenávistnou atmosféru, která ale měla požehnání elit (drtivé většiny médií a kulturní fronty). Jistě si vzpomenete na akce „podnikatelů“, kteří nabízeli slevy, když jste jim přinesl volební lístek KSČM, nebo ČSSD, nebo obojí – to bylo znamení, že jste „slušný člověk.“

V posledních letech se toto vyčleňování poněkud proměňovalo. Přeci jen, ledacos se po čtvrtstoletí omrzí a strašení komunisty a návratem před listopad 1989, v němž tak exceloval kupříkladu člen Národní fronty Miroslav Kalousek, poněkud začalo ztrácet svůj emoční apel. A tak se objevily nové vyčleňovací čáry, aby bylo jasné, kdo je ten „slušný člověk“, a kdo póvl, který nejenže nesmí mluvit, ale je potřeba ho delegitimizovat.

Druhé vyčlenění, které má ovšem svůj odraz víceméně na celém Západě, v některých zemích v obzvláště hysterizujících podobách, se týká Ruska, resp. Východu. S čím většími problémy se potýká EU a NATO, čím více upadá moc USA (odchod hegemona), tím více je potřeba nahlas hulákat o tom, že patříme na Západ, jedině na Západ, se Západem na věčné časy a nikdy jinak. Kdo si to nemyslí, kdo si dovolí kritizovat EU, NATO a jeho působení, nebo „úžasný“ nápad na navýšení zbrojních výdajů na 2 % HDP, je „ruský šváb.“ Podobně jako v předchozím případě, kdy se zkoumalo působení v KSČ, Vaše, i rodičů (nespočtu, kolik novinářů se mně se nenávistným pohledem ptalo, jestli jsem byla v KSČ, jestli rodiče byli atd. atd. – univerzální odpověď z mé strany byla, že my jsme byli vždycky jenom u husitů), tak se nyní zkoumá, jaký máte vztah k Rusku, někdy i k Číně. Jediná přípustná reakce, abyste byli zařazeni mezi „slušné lidi“, je blít na Rusko od rána do večera (některá média na to mají své lidi, u kterých mám pocit, že mají snad jakousi povinnou kvótu – minimálně jedna negativní zpráva o Rusku a Číně denně). To, že tento tlak, vyvolává svým humpoláckým provedením minimálně v českém národě, přesný opak, teď nechme stranou. Je to stále stejná hra – delegitimizovat každého, kdo nesouhlasí s oficiálním výkladem elit. Volit (zatím) může, ale může si být taky jistý, že nedostane svůj veřejný hlas. Kdo zpochybňuje vývoj na Ukrajině, nebo si dovolí říct, že současný režim na Ukrajině je nejzkorumpovanější, jaký tam kdy byl, je ruský šváb, který nás táhne na východ (to je ten upgrade, už se netáhne před Listopad, táhne se na východ). Bububu.

Vyčleňování nalevo

Do třetí čáry se intenzivně a s chutí zapojuje tzv. kulturní levice. Jedná se samozřejmě o migraci. Podle toho, co píší příslušníci této společenské skupiny, to vypadá, že dobří, hodní liberálové se zničehonic ocitli obklopeni samou hordou fašistů.

A tak se to ve veřejném prostoru hemží xenofoby, šovinisty, fašisty a nacisty. Nikdo se moc nenamáhá tím, kde se najednou všichni ti lidé vlastně vzali, i když je pravda, že některé části kulturní levice ví, že je potřeba kontrolovat média, zakazovat, cenzurovat a že za vše na světě, včetně špatného počasí může Putin a Parlamentní listy.

Tato vyčleňovací čára se často doplňuje s tou předchozí (tj. například konstrukce toho, že kdo zpochybňuje multikulturalismus a řešení a la Merkelová, je ruský agent).

S prosazováním multikulti, o němž sama Merkelová v roce 2010 prohlásila, že je „mrtvé“ (a nikdo se neptá, jak u ní došlo k tomu obratu?), se váže ještě další bod, na který je kulturní levice obzvláště háklivá. A to je slovo národ. Zkuste se ho použít a hned se o sobě dozvíte, že jste nacista, zažijete hysterické ječení, že národ je sociální konstrukt (a co není?). Spolu s nenávistí ke všem ruskému, v němž pro silné emoce není prostor pro jakoukoliv analýzu, je „in“ také blití na vlastní národ. Chcete-li dobře zapadnout do této „elity slušných lidí“, je vhodné kritizovat vše české za malé, ubohé a trapné a popřípadě adorovat Německo. To, že články a ódy, které se následně k Německu váží, vypadá jako kdyby vypadly z protektorátní Vlajky, jen dokresluje to, v čem žijeme.

Instituce pro vyčleňování

Samozřejmě, že taková delegitimizace nemůže spoléhat „jen“ na působení pražských (především) „elit“ a médií. Je potřeba mít stálejší strukturu. Takže tu máme ÚSTR, v případě ruského nebezpečí Jakuba Jandu a Evropské hodnoty. A protože je ta demokracie po těch více než 25 letech taková křehoučká, je potřeba ji chránit institucemi, které patří do totality. Proto nás sociální demokracie obdarovala paní Romancovovou a jejím práskačsko-cenzurním úřadem.

Nejde ale jen o úřad. Vyčleňování z kategorie „slušných lidí“ probíhá také zesměšňováním, bojkotem a štvanicí na ty, kteří „zradili“, „zaprodali se“ atd.

Naštěstí disponují naše liberálkovské elity dostatečným počtem těch, kteří jsou „ostražití a bdělí“, řečeno majorem Terazkym, a ví, jak si to vyřídit s Prchalem, kavárnou Liberál, Zábranským, nebo Honzou Kellerem. Je ovšem potřeba, abyste se orientovali v tom, že jde o elitu, protože pokud byste sledovali jejich slovník a chování, mohli byste omylem usoudit, že se jedná o kriminální spodinu. Takový Honza Keller (není levičák, protože kdo je levičák, to určuje liberálkovská měšťácká elita) nejenže píše „agitky.“ Nejmírnější slovník lepších lidí ho počastuje výrazy jako je „fašoun“, „hovado“ a „dobytek“. To víte, to jsou ti lepší lidi. Ale protože na jejich straně je PRAVDA (láska přijde, až odejde Babiš a Zeman, že ano), tak je to v pořádku.

Koneckonců autorka sama má už také své zkušenosti. Byla již vícekrát vyzvána, aby učinila „soudružskou sebekritiku“ (když jste volili Zemana, že), či ji bylo vážně sděleno, že „aktivisté k ní mají výhrady“ (kvůli migrační krizi). A ti úplně „nejslušnější“ už rovnou napsali, že je autorka sociálfašista (jo, nesouhlasit s Mutti Merkel, to se nevyplácí). Paradoxně (nebo spíš ne) si k tomu vybrali slovo (sociálfašista) ze stalinského slovníku.

Volby jasně ukázaly, že toto vyčleňování, tato delegitimizace spjatá s pohrdáním, která se ústí v hysterické štvanice na čím dál patologičtějších sociálních sítích, existuje a je hluboce občany pociťováno.

(Jedna z mých kamarádek přiznala, že ji ve volební kalkulačce vyšel Okamura. Byla okamžitě pokárána jedním z těch „lepších“ sociálních demokratů s tím, že by se měla nad sebou zamyslet!).

Povolební štvanice?

Nechci končit svůj článek zvoláním Bertolda Brechta o tom, že ti, kteří lkají nad výsledky voleb, si musejí zvolit nějaký nový lid. Nebo se ironicky ušklíbnout nad těmi, kteří by ten lid (ty fašisty!) tak rádi revolučně vedli, ale lid za nimi jaksi nejde.

Mám obavy z toho, že štvanice kvůli výsledku voleb dále zesílí. Koneckonců sama znám ze svého okolí dost lidí, kteří byli/jsou voliči Zemana, považují migraci za zásadní hrozbu a debatu o Žáčkově básničce za pitomost. Pokud se ovšem nalézají v pražských kruzích, mají strach mluvit, mají strach říci svůj názor. Koneckonců ti umělci, kteří nezpívali „kníže má k lidu blíže“, to dostali od svých kolegů pěkně sežrat. (třeba Vladimír Franz, pamatujete na něj?).

Autorka taky dobře zná „své pappenheimské“ a ví, že „si koleduje.“

To, že výsledky voleb jsou zatím interpretovány v tom smyslu, že „blbý lid propadl fašismu“, vypovídá o té měšťácko-liberálkovské elitě víc, než by nejspíš sama chtěla.

http://casopisargument.cz/2017/11/03/lid-zklamal-a-ztratil-duveru-elit/