Lid je zdrojem veškeré státní moci

(Ústava ČR, čl. 2/1)

Stropnický st. - Občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky

Je jedna velká politická událost, při níž občané nedokážou posoudit všechny důsledky svého počínání - jsou to např.  parlamentní volby.

Občané-voliči volí politické strany nebo hnutí podle jejich programů a kandidující i podle jejich slibů.

Voliči se po volbách zpravidla domnívají, že volili dobře a že napříště se bude vše jen a jen zlepšovat.

Ale co se nestane po několika měsících, které uplynuly od voleb? Strany na své programy jaksi více či méně zapomínají a jejich každodenní konkrétní politika se od slavnostně vyhlašovaných programů značně odlišuje. Často na své sliby zapomínají i nově zvolení poslanci. Slibovaná politika od té reálně prováděné je někdy až k nepoznání,  dokonce i k pláči či velkému rozhořčení.

A nyní opět k okřídlenému výroku pana ministra Stropnického. Vzhledem k tomu, že občané  ve volbách nedokážou posoudit důsledky své volby, neměli by snad volit? Jak by se v tom případě vytvářely volbou konstituované orgány, od Poslanecké sněmovny k Senátu a dalším?

V demokratickém státě a společnosti je vláda založena na principu většiny. Většina, vládne v průběhu stanoveného časového období, volebního období. V jeho průběhu menšina má možnost prostřednictvím své politiky se stát novou většinou. Vládnoucí většina usiluje, aby její vláda byla potvrzena i na další volební období. Proto volby jsou nutné. Jejich prostřednictvím se zjišťuje nová většina nebo potvrzuje ta původní.V těchto souvislostech  mluvíme o zastupitelské, reprezentativní demokracii.

Teorie státu zná však i demokracii přímou, kdy občané svými hlasy rozhodují přímo o stanovené otázce. Referendum  je jedním z institutů přímé demokracie. Kdo se proti referendu staví, brání rozvoji demokracie. V referendu, stejně  jako v parlamentní volbách, se zjišťuje většina. Ta pak v otázce, jež je předmětem referenda, rozhodne. Jde-li o imperativní referendum, pak parlamentu zbývá jen jeho výsledky vyhlásit a napomoci je uvést do života společnosti. Budoucnost zastupitelské demokracie spočívá ve stále častějším a širším využívání institutů demokracie přímé, především referenda. Kdo tomuto procesu brání, nemůže se počítat k demokratům. Nelze absolutizovat demokracii reprezentativní. Není možné, aby poslanci státe chtěli rozhodovat za své voliče, aniž by jim umožnili rozhodovat o nejdůležitějších otázkách státních i celospolečenských přímo. Poslanci nemohou a ani nesmí zastupitelskou demokracii učinit nedotknutelnou, zvěčnit. Nikdo nemůže říci, republiku nikomu nedá. Lid si si z rukou nehodných a chtivých  držitelů moci může republiku vzít zpět, je-li skutečným suverénem. 

Zpět k panu Stropnickému. Buďme konkrétnější! Pokud by voliči věděli, jaké názory má pan Stropnický st., pak zřejmě alespoň část z nich by ho do Poslanecké sněmovny nevolila a pan Stropnický, stejně jako jeho syn, by poslancem asi nebyl  a tudíž by volně mohl rozvíjet svá stanoviska a názory, aniž by ho někdo mohl obvinit, že zklamal jeho důvěru. Dnes však je situace jiná. Pan Stropnický st. je poslancem. Nikdo asi neví, kolik z jeho voličů je jeho politikou zklamáno, rozhořčeno, kolik z nich by ho po takovém a podobných výrocích nevolilo? Potřebovali bychom proto, v zájmu upevnění demokracie, abychom měli možnost námi zvoleného poslance, který zklamal důvěru svých voličů, ještě před uplynutím volebního období odvolat. Tato možnost by jistě blahodárně působila na všechny další poslance, kteří naslibovali voličům hory, doly, ale neplní ze svých slibů téměř nic. Pokud by proběhlo odvolání, třeba jen jednoho poslance, odrazil by se tento fakt i jednání dalších poslanců. Vztah mezi poslancem a jeho voliči by se měnil touto cestou k lepšímu. Zastupitelská demokracie by nakvétala. Nevíme, zda za takovéto situace by byl pan poslanec Stropnický st. voliči odvolán či nikoliv. Již však jen pokus o jeho odvolání by na něj se vší pravděpodobností měl blahodárný vliv.

Odvolatelnost poslance voliči však vyžaduje určité změny ve volebním systému a zřejmě i ústavní.  Faktem je, že tyto změny by měly sice za následek posílení pozice voliče ke vztahu k poslanci. Současně by však oslabily  dosavadní postavení poslance, zvýšily by jeho závislost na voličích. A to snad špatně není, spíše naopak. Mluví se však občas o tom, že kapříci si rybník nevypustí.

Nechme si zdát o zastupitelské i o přímé demokracii: Nechme si zdát o humanitní demokracii, která přeroste z oblasti politické  do oblasti hospodářské a sociální, jak předpokládali T.G. Masaryk s E. Benešem, a doufejme, že právě touto vývojovou cestou demokracie vítězně půjde, aniž by se dala deformovat nějakými elitářskými či dokonce zpátečnickými představami nejrůznějších „velikánů“, kteří by nás táhli vpřed rovnýma nohama do 19. století.

J. Kovář