Leoš Janáček - jeho vřelý vztah k Rusku a slovanství

Na nás velmi tristně působí melodie svědčící o tom, že část své osobnosti věnoval Janáček Rusku. Je možno si položit otázku, proč a jak se stal Janáček médiem, ve kterém tak silně rezonovaly ruské podněty. Musíme sestoupit k počátkům Janáčkova dětství – životopisu a mládí Moravana z Lašska.

Jako jedenáctiletý synek venkovského učitele v roce 1865 přivezl na studia do Brna malý uzlík majetečku a velký uzel hudebního nadání, včetně velkého hladu po velkém světě. Tento vzácně inteligentní, těžko zvladatelný, chlapec se dostal jako fundatista do prostředí augustiniánského kláštera. Jeho vychovatelé – kněží byli většinou vynikajícími hudebníky a vlastenci. Jejich úsilí kráčelo ve vztahu k moravským lidovým písním a cyrilometodějské orientaci. Zde v této době začal malý Lev (tak se podepisoval) přijímat myšlenky o slovanství. Ve velké míře od ředitele hudební školy Pavla Krížkovského i od preláta kláštera Cyrila Nappa. A ačkoliv se jeho školní výuka uskutečňovala v poněmčeném Brně až do 17 let v jazyce německém, mladíkovo myšlení a city byly slovanské, zatím ještě nezaostřené na Rusko.

K zaměření zájmu mladého Janáčka na Rusko došlo při studiích v Praze. Tam si z knihovny půjčoval ruské knihy. Ve dvaceti letech se naučil azbuku. Věděl nebo nevěděl, že ruská abeceda vznikla z kyrilice – Cyrilova písma, a ta že byla zjednodušením hlaholice – glagolice? Zde můžeme odkrýt kořeny jeho vztahu k staroslověnštině, pro jejíž zápis věrozvěstové Cyril a Metoděj na Velké Moravě v 9. století hlaholici vytvořili.

Při nastínění těchto souvislostí nemůžeme opomenout jedno ze skladatelových vrcholných děl. Trvalo to ještě pět desetiletí, než vznikla roku 1926 jeho stále úžas budící kantáta s názvem Glagolská mše. Tvořil ji na staroslovanské texty Janáček. Takto předal Slovanům své poselství: jsme z jednoho kmene.

Po příchodu do Brna – z pražských studií – začal Janáček přecházet od přejímání ruských podnětů k akcím. Na koncertech Besedy brněnské uvedl již roku 1876 hudbu ruského skladatele Antona G. Rubinštejna. Jeho hudbou byl natolik zasažen, že se roku 1878 hlásil do Petrohradu k Rubinštejnovi na studia. Osud záměru nepřál, naplnil se však v oblasti pedagogické. Rubinštejn založil konzervatoř v Petrohrade (1862), Janáček v Brně varhanickou školu, z níž po vzniku Československé republiky vznikla konzervatoř (1919).

 Rubinštejnuv žák Petr Čajkovskij vyvstal v Janáčkově zorném poli. Chtělo by se zpětně položit rodícímu se rusofilovi otázku: »Moc vás mrzí, že vás Čajkovskij předběhl operním ztvárněním Evžena Oněgina?« Romantik Alexandr Sergejevič Puškin si Janáčka získal psychologickým vystižením odlišných románových postav. Oponent Čajkovského opeře vytýká, že »v Oněginovi nechává zpívat všechny postavy stejně líbezně«.

Osudovost prolíná tvorbou obou ruských géniů, typická pro životní filozofii Slovanů a dráždivá pro Janáčka (v roce 1878 vytvořil sbor Osudu neujdeš, roku 1905 operu Osud). Nebyl ale pevný fatalista. Pro své milované děti vybral jména Olga a Vladimír. Nelitoval později, že jako by těmito jmény tragických postav z Oněgina předznamenal nešťastnou lásku své Olgy a předčasnou smrt malého Vladimírka?

Rád vodil za Puškinem a Čajkovským dospívající dceru do brněnského Ruského kroužku, který zahájil činnost roku 1898 i z jeho podnětu a přičiněním. Tam se četl list Taťány Oněginovi, tam se připravovala velkolepá oslava 100. výročí Puškinova narození. Sedmnáctiletá Olga tehdy na slavnostní akademii s úspěchem přednášela Puškinovu básen Utopenec.

Osudovost a tragičnost v tvorbě ruských umělců Janáčka dlouhodobě přitahovala. A jestliže Čajkovskij vytvořil kongeniální předehru k Ostrovského dramatu Bouře, Janáček ho po letech trumfuje operou. Na základe této hry vytvořil Káťu Kabanovou. Při přípravách opery poukazuje na to, že v dramatu je »…mnoho tklivého, slovansky měkkého, hlubeň citová. Kéž by se mně podařilo nalézti pravého výrazu, stejně hlubokého.«

Hlubiny citu ruské ženy autor dohlédl a podal o ní svou hudbou strhující výpověď. Atmosféru řeky Volhy vdechl opeře. Nasál ji v roce 1896 při návštěvě Všeruské průmyslové umělecké výstavy v Nižním Novgorodu. Káťa se zdařila i proto, že v sobě měl zažité Taťánu a Olgu u Puškina, Tolstého Annu Kareninu, k jejímuž ztvárnění též přistoupil, ale vytvořil jen náčrtky, které jsou v současné době nezvěstné.

V Kátě Kabanové zúročil mnohé, co přešlo do jeho vědomí při četbě ruských knih. Dlouhodobě shromaždoval ve své ruské knihovně mimo jmenované autory Gogola, Čechova, Dostojevského a další. K pochopení ruských originálů si vědomě razil cestu pomocí Česko-ruského slabikáře a rychlokursu od Františka Vymazala, Mluvnice ruského jazyka Josefa Kolára a ruského slovníku od Jana Váni.

Mnohaleté aktivity v brněnském Ruském kroužku, které nelibě nesla tehdejší rakouská policie, mu rozšiřovaly ruský obzor nejen ve sférách literatury a hudby. Stal se z něj nadšený rusofil. Rusko mu bylo tak jako již dříve například Janu Kolárovi symbolem záštity Slovanů. Toužil po tom, aby se jejich společnou dorozumívací řečí stala ruština. Konečný cíl hudebního snažení však spatřoval ne v tvorbě typicky ruské, české, polské, ale v hudbě slovanské.

Skladatel plánoval, že se z jeho dcery stane soukromá učitelka ruštiny. Dvacetiletá Olga jela do Petrohradu. Tam se měla zdokonalit v ruštině a zapomenout na svou lásku (také jako Taťána?). Její smrt roku 1903 vše fatálně zbortila. Na Olžinu památku položil Janáček alespoň ruskou hudební kytici. Je to sborová píseň Elegie na smrt Olgy na ruská slova M. N. Vevericové (učila v brněnském Ruském kroužku) a do prvního čistopisu klavírního výtahu Její pastorkyně vpisuje dedikaci »Tobě Olgo! V pamjať!« Vyjádřil tak vroucí city k té, u jejíhož úmrtního lože operu dokončoval. Stejný text je v rukopisném opisu libreta uloženého v Janáčkově archivu, který je součástí hudebního oddělení Moravského zemského muzea v Brně.

František FRKAL, Haló noviny, 29.8.2016, str. 6