Česko-ruská společnost

Jihomoravský kraj Brno

KURSKÁ BITVA 1943

Krach Hitlerovy strategické operace Citadela

Největší tanková bitva v dějinách válek

Rudá armáda se zmocnila natrvalo strategické iniciativy

Přelom v průběhu války na východní frontě

Hrdinství sovětských lidí na frontě i v zápolí

Pojednání k 65. výročí Kurské bitvy

Oldřich Svoboda

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Česko – ruskou společností, Jihomoravský kraj Brno, jako svou 238. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Brno, Praha, květen 2008

Úvod

Druhá světová válka (1939-1945), vyvolaná nacistickým Německem, byla nejrozsáhlejším a nejkrutějším ozbrojeným konfliktem v dějinách lidstva. I když od jejího ukončení již uplynulo 63 let, její důsledky a doteky se projevují dodnes. Pokračují i spory historiků a publicistů o výklad některých dějů a faktů z její přípravy, průběhu a výsledků. Změny v dřívějším výkladu jsou zpravidla vyvolány změnou politické orientace autorů a doby, ale odůvodněně i z objektivních příčin daných zpřístupněním dříve tajných válečných archivů.

Na evropském kontinentu a v přilehlých mořích a oceánech probíhal za druhé světové války gigantický zápas mezi ozbrojenými silami nacistického Německa a ozbrojenými silami protihitlerovské koalice, jejíž jádro tvořily síly Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států amerických. V prvních letech války (1939-1941) Německo udivovalo celý svět vysokou vojenskotechnickou vybaveností svého wehrmachtu a připraveností velitelského sboru. Vytvářelo aureolu neporazitelnosti. Hitler přepadením a obsazením Polska 1. září 1939 zahájil druhou světovou válku. V roce 1940 Německo napadlo a obsadilo Dánsko, Norsko, Belgii, Nizozemí, Lucembursko a Francii.

V září 1940 Německo, Itálie a Japonsko uzavřely tzv. pakt Tří mocností "OSU", zaměřený především proti koloniálním mocnostem. K paktu postupně přistoupilo Finsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Bulharsko, a po obsazení Jugoslávie a Řecka 1941 i Chorvatsko. V té době však již Hitler prohrál bitvu o Anglii (v létě a na podzim 1940) za přispění i čs. letců. Na této první vítězné bitvě na západní frontě měl nesporně zásluhu nový předseda britské vlády W. Churchill, který v květnu 1940 vystřídal nerozhodného Chamberlaina a nastolil jednoznačný směr britské politiky na porážku nacistického Německa.

Když se nacistickému Německu podařilo ovládnout téměř celou kontinentální Evropu a německo-italská vojska dosahovala  úspěchu na severoafrickém válčišti, zaměřilo svoji pozornost na Východ. Hitler učinil osudové rozhodnutí a 22. června 1941 (plán Barbarossa) napadl obrovskou vojenskou silou Sovětský svaz. Cílem bylo rychlými roztínajícími údery tankových uskupení, při drtivé převaze letectva, proniknout do hloubky sovětského území, zničit hlavní síly Rudé armády, ovládnout důležitá správní a ekonomická centra, včetně Moskvy, a do 8 týdnů dosáhnout čáry Archangelsk, řeka Volha. V dalším Hitler počítal i se vstřícnými operacemi japonské armády podél transsibiřské dráhy ve směru na Omsk.

Německý útok proti SSSR v prvních měsících války využíval operačně strategického překvapení, technické převahy, nedokončené reorganizace a mobilizace Rudé armády, jakož i některých chyb v rozhodování sovětského vrchního velení a měl charakter bleskové války. Avšak na přelomu roku 1941/1942 se situace na sovětsko-německé frontě měnila. Ukázalo se, že Sovětský svaz není "obr na hliněných nohou", a že je schopen úspěšně mobilizovat své lidské a materiální zdroje. Wehrmacht utrpěl v bitvě u Moskvy první vážnou porážku a katastrofická porážka jej potkala v zimě 1942/1943 v bitvě u Stalingradu. Ta potvrdila krach německého "blitzkriegu" a počátek obratu v průběhu války na východní frontě.

Hitler ztratil naději, že s krytými zády na východě, s využitím získaných surovinových, potravinových, průmyslových a dalších zdrojů obnoví s novou silou boje na Západě a konečně srazí na kolena V. Británii nebo ji donutí k jednání o separátní dohodě. První vážné porážky Německa v bitvách na východní frontě rozvolnily jeho vztahy se satelitními státy. Japonsko, které napadením americké námořní základny Pearl Harboru dne 7. prosince 1941 vtáhlo USA do války, nyní váhalo s otevřením fronty proti Sovětskému svazu na Dálném východě.

Na severoafrické frontě skončily počáteční úspěchy Rommelova Afrika Korpsu prohrou v bitvě u El Alameinu v říjnu 1942. V listopadu 1942 se ve francouzské severní Africe vylodilo 250 tisíc anglo-amerických vojáků (gen. D. D. Eisenhower). Tento výsadek spolu s britskou asi 150tisícovou 8. armádou (gen. B. L. Montgomery) a s necelými 100 tisíci francouzských vojáků, přidavších se ke Spojencům v Alžírsku, vytvořil nad německou Skupinou armád Afrika tří až vícenásobnou převahu v silách a bojové technice. Po zdlouhavých bojích v pobřežním pásmu širokém 50 až 80 km a táhnoucím se až 2000 km podél pobřeží Libye, Tuniska a Alžírska konečně uskupení Osy kapitulovalo. Dne 13. května 1943 složilo zbraně 12 německých a italských divizí (gen. Arnim) a do zajetí padlo asi 150 tisíc vojáků.

Na pořad dne se tak dostala otázka otevření druhé fronty v Evropě, o což opakovaně žádal Stalin. Churchill a britští generálové dávali přednost Středomoří a Balkánu, které bylo oblastí trvalého britského zájmu. Američané dávali přednost severozápadní Evropě, odkud vedla kratší cesta k vojenské porážce Německa. Nakonec bylo rozhodnuto, jak i situace ve Středomoří nabízela, o invazi na Sicílii a v jižní Itálii. Vylodění ve Francii bylo po dohodě mezi Rooseweltem a Churchillem v květnu 1943 ve Washingtonu odloženo na květen 1944.

Situace na evropských frontách v létě 1943

Na jižní frontě došlo 10. července k vylodění britské 8. armády a americké 7. armády (gen. G. Patton) na italský ostrov Sicílie (operace HUSKY) silami asi 260 000 mužů a 600 tanků. Spojenci se tam střetli s odporem dvou německých tankových divizí a s nerozhodností několika italských divizí. Vylodění vyvolalo zhroucení italské fašistické vlády (25. července) a tajná jednání o příměří vedená vládou novou (maršál Badoglio). Počátkem září se Spojenci vylodili v italské Kalábrii a u Salerna. Badoglio 8. září zveřejnil podpis bezpodmínečné kapitulace Itálie ze 3. září. Neúspěchy německé armády na východní frontě a pád italské fašistické vlády způsobily pokles nálady německé veřejnosti a rozruch ve vedoucích kruzích Německa. Večer 10. září mluvil Goebbels poprvé s Hitlerem o možnostech separátního jednání s některými politiky na Západě. Zatím čas nedozrál, ale myšlenka tu byla a zanikla až podpisem bezpodmínečné kapitulace.

Nyní Německo na vývoj událostí reagovalo obsazením Itálie Skupinou armád Jihozápad, jejíž 10. armáda vedla aktivní obranu proti útočící britské 8. armádě a americké 5. armádě (gen. M. Clark) v prostoru jihovýchodně od Neapole na frontě široké 150 km. Anglo-americké letecké síly zvyšovaly intenzitu strategického kobercového bombardování vojenských i nevojenských cílů na území Německa a Itálie ze základen na britských ostrovech. Přesto se Německu dařilo i v roce 1943 zvyšovat zbrojní výrobu a připravit velkou ofenzivu na východní frontě.

Od okamžiku přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se východní fronta stala na evropském válčišti frontou hlavní a rozhodující a zůstala jí až do konce války. Nevyplývalo to jen z její obrovské šíře, která se po celou dobu války pohybovala v rozmezí 1500 až více než 5000 kilometrů, ale především z množství nasazených ozbrojených sil, rozsahu a výsledků operací strategického významu. Historické prameny uvádějí, že na východní frontě bylo až do roku 1944 nasazeno v průměru 15 až 20krát více nepřátelských vojáků než na ostatních frontách (severní Afrika, Itálie). Od prosince 1942 do června1943 nechal Hitler odvolat z Francie na sovětskou frontu všechny bojeschopné divize, kromě jediné. Velení wehrmachtu poslalo do Francie starší odvedence, kteří nahradili mladší muže pro službu u divizí na východní frontě. Od června 1944 počet nepřátelských vojáků na východní frontě sice poklesl, ale byl stále více než dvojnásobný oproti ostatním evropským frontám.

Na frontě od Barentsova moře až po Černé moře bylo v různých etapách války nasazeno z obou stran celkem 8 -12 milionů lidí, 5700 - 20000 tanků a samohybných (útočných) děl a 6500 -18 000 letounů. Ani na jedné z ostatních front nedošlo k takovému soustředění sil a bojové techniky, k tolika urputným a krvavým ozbrojeným sražením. Sovětské (ruské) a německé údaje se v podstatě shodují na tom, že v polovině roku 1943 se na východní frontě nacházelo na sovětské straně 5,8 milionu vojáků a 400 až 500 kalkulačních divizí. Na německé straně to bylo 2,8 milionu vojáků a 189 německých divizí a více než 50 divizí satelitních států a "dobrovolnických" formací (včetně SS) ze Španělska, Belgie a dalších zemí, ale i dvě divize kozáků. Na východní frontě působilo 66 % všech německých bojových divizí.

Rudá armáda se vítězstvím v bitvě u Stalingradu zmocnila strategické iniciativy a na počátku roku 1943 přešla na široké frontě do ofenzivy. V lednu prorazila německé obklíčení Leningradu, do února až března postoupila na středním a jižním úseku fronty o 150 až 500 kilometrů na západ. Tímto postupem likvidovala ohrožení Moskvy, ovládla Voroněžskou a značnou část Kurské oblasti, na jihu osvobodila průmyslová centra Vorošilovgrad a Rostov na Donu, ovládla severní Kavkaz, vyjma Tamaňského poloostrova.

Přestože Německo a jeho spojenci utrpěly v tomto období na východní frontě obrovské ztráty, dařilo se jim přísunem nových sil ze západní Evropy a přeskupením vojsk z jiných úseků fronty udržovat schopnost zasazovat Rudé armádě silné protiúdery. Maršál von Manstein, velitel Skupiny armád Don (od 12. února Skupiny armád Jih), který neuspěl svým protiúderem koncem prosince u Kotělnikova osvobodit z obklíčení 6. armádu u Stalingradu, stále toužil po zasazení silného protiúderu, který by sovětskou ofenzivu zastavil a otevřel cestu k opětnému uchopení strategické iniciativy německou armádou. Příležitost se mu naskytla při vyvrcholení sovětského zimního tažení. Koncem února a začátkem března přešel Manstein do protiúderu silným uskupením vojsk 4. tankové armády a armádní skupiny Kempf na směru Dněpropetrovsk, Charkov, Bělgorod. Protistojícím  vyčerpaným vojskům 3. tankové armády a 6. armády Voroněžského frontu způsobil protiúder značné ztráty a zatlačil je o 150 km severovýchodně. Dne 14. března se Manstein znovu zmocnil Charkova a 18. března Bělgorodu (v této době byl náš 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR nasazen poprvé do boje k obraně Sokolova u Charkova). Rozhodující roli při úspěchu Mansteinova protiúderu sehrály tankové sbory 4. tankové armády. To Hitlera povzbudilo, aby tankové sbory posílil novými tanky a nasadil je do letní ofenzivy na kurském směru.

Vojskům Voroněžského a Jihozápadního frontu se koncem března podařilo další postup Mansteinových vojsk zastavit a přechodem do obrany stabilizovat jižní frontu tzv. kurského výběžku, který se pro následující letní tažení obou stran stal strategickým místem sovětsko-německého sražení. Koncem března obě strany potřebovaly nahradit ztráty na lidech a bojové technice, rozpracovat plán letního tažení a k tomu vytvořit uskupení vojsk. Došlo k jarnímu tání, které ztěžovalo až znemožňovalo manévr tankových a motorizovaných vojsk. Přesto von Manstein chtěl po pádu Charkova pokračovat v útoku. Hitler ale chtěl připravit mnohem silnější ofenzivu v letním tažení a Mansteinův útok zastavil. Obě strany přešly na dosažené linii do obrany, pokračovala průzkumná činnost a místní vylepšování pozic. Z rozhodnutí Stavky (Hlavního stanu vrchního velení) provedlo letectvo dvě vzdušné operace s cílem ničit nepřátelská letiště.

Na jaře 1943 se sovětsko-německá fronta ustálila na čáře: Murmansk, Leningrad, východně Smolenska, Novosil, po kurském výběžku vybíhajícím 160 km na západ z linie fronty, Volčansk, Vorošilovgrad, Rostov, Krasnodar. Celková šířka strategické fronty dosahovala 3500 km. Na sovětské straně stálo v prvním sledu 13 frontů, na německé straně to byly tři skupiny armád - Sever, Střed a Jih. Na severu působila německá samostatná 20. horská armáda a vojska finské armády.

Růst bojové síly Rudé armády - předpoklad úspěchu v Kurské bitvě

Pro další vývoj války bylo rozhodující, že úspěchy Rudé armády byly především výsledkem růstu její bojové síly. Rostl počet a připravenost jejího velitelského sboru, byly překonány vážné důsledky stalinských čistek z konce třicátých let v jejích řadách. Nový velitelský sbor procházel zkrácenou přípravou v desítkách vojenských akademií a stovkách vojenských učilišť a kursů organizovaných u frontů (vojenských okruhů). Ve vojscích se posilovala nedílná velitelská pravomoc a odpovědnost velitelů. V říjnu 1942 byla zrušena funkce politických komisařů, u operačních rozkazů byl zrušen jejich spolupodpis a od prosince se z nich stali zástupci velitelů. Pro důstojníky byly zavedeny zlaté nárameníky s hodnostním označením, byla posílena kompetence velitelů a generálního štábu.

Do poloviny roku 1942 byl dokončen přechod národního hospodářství SSSR na válečné koleje, což bylo předpokladem pro obnovu a růst zbrojní výroby. Grandiózním úkolem bylo ve druhé polovině roku 1941 přemístění zařízení 2593 průmyslových závodů z ohrožených západních oblastí na východ, do Povolží, na Ural, západní Sibiř a do Střední Asie za použití téměř půldruhého milionu železničních vagonů. Současně byly přemístěny miliony lidí, statisíce tun surovin a dalšího materiálu potřebného pro válečnou výrobu. Do tří měsíců po přesunu do nových míst většina závodů zahájila výrobu. Pracovní síly byly zajištěny povoláním žen, dospívajících dětí a starších občanů. Všeobecnému vojenskému výcviku podléhali všichni muži od 16 do 50 let.

Právě ženy, které představovaly 70 % počtu pracovníků v průmyslu  a zemědělství, a mnohé se hlásily dobrovolně i ke službě v armádě, si zasluhují obdiv a uznání za jejich hrdinství. Pracovalo se do vysílení 12 až 14 hodin denně, mnohdy při nedostatku jídla a dalších životních potřeb. Rodiny byly roztrhány. Zvýšila se kojenecká a dětská úmrtnost, byl nedostatek léků a zdravotnických zařízení, šířily se nemoci. Přicházely zprávy o zvěrstvech, kterých se dopouštěla německá armáda, zejména bezpečnostní oddíly SS, na civilních obyvatelích, na komunistech, Židech, účastnících odporu, inteligenci, sovětských zajatcích, po okupaci Ukrajiny, Běloruska a jinde. Že obdobné vraždění páchaly i speciální jednotky NKVD v Rudou armádou okupovaném Polsku, pobaltských státech a na Ukrajině před příchodem Němců vyšlo najevo až mnohem později. Mezi lidmi se šířily obavy o osudy blízkých a současně rostla i nenávist a touha po odvetě vůči těm, kteří do země přinesli hrůzy války.

Za tak nesmírně těžkých podmínek se nezakládala a nerozvíjela zbrojní výroba pro frontu v žádné jiné zemi vtažené do války. Sovětský svaz v roce 1943 již překonal německou zbrojní výrobu a zvítězil v této tvrdé soutěži. To mu umožnilo nejen plně nahrazovat utrpěné ztráty, které byly stále velmi citelné, ale současně i uskutečňovat reorganizaci Rudé armády, včetně letectva, započatou již v roce 1942. Byly stavěny nové vševojskové a tankové armády, tankové a mechanizované sbory. Vznikly palebně mohutné průlomové dělostřelecké sbory a divize, nové útvary protitankového a protiletadlového dělostřelectva, rostla motorizace dělostřelectva a týlu, vznikly speciální rádiové prapory a další speciální útvary. Postupně každý front získal svoji leteckou armádu o 800 a více letounech. Rudé armádě se ve značné míře dařilo před německou stranou utajit vznik silných strategických záloh a dosáhnout tak v nastávajícím letním tažení roku 1943 operačně strategického překvapení německého vrchního velení.

O chybných odhadech síly Rudé armády svědčí vystoupení maršála W. Keitela ve funkci náčelníka štábu OKW (Vrchní velitelství branné moci) dne 5. června 1943, v době vrcholící přípravy k operaci Citadela. Na shromáždění generálů a důstojníků svého štábu tvrdil, že v roce 1943 dosahuje výkonnost sovětské zbrojní výroby tanků a munice jen 40-50 % a letadel jen 25 % ve srovnání s předválečným stavem. Naopak výkonnost německé zbrojní výroby, včetně výroby v okupovaných zemích, hodnotil velmi optimisticky. Vyvodil závěr, že Německo má výhodné podmínky pro vedení ofenzivní činnosti na východní frontě. Realita byla jiná.

Je pochopitelné, že ve zbrojní výrobě obě strany soustřeďovaly pozornost na výrobu tanků, děl a letadel. Tyto zbraně měly na bojišti největší ničivou sílu a jejich množství, kvalita a dovedné použití rozhodovalo o výsledku ozbrojeného střetnutí. V roce 1943 Sovětský svaz vyrobil 24 000 tanků a samohybných děl, z toho nejvíce středních tanků T-34/85 (zdokonalené T-34) s kanonem ráže 85 mm a dvěma kulomety ráže 7,62 mm. Dále těžké tanky KV-1/85 s kanonem 85 mm a třemi kulomety. V menším množství také těžké tanky IS-1 "Stalinec" se silnou pancéřovou ochranou (čelní pancíř až 120 mm), kanonem 85 mm, třemi kulomety 7,62 mm a jedním protiletadlovým kulometem ráže 12,7 mm. V závěru roku 1943 byl pod označením IS-2 vyzbrojen kanonem 122 mm. Zdokonalené a nové sovětské tanky se vyrovnaly v palebné síle a pancéřové ochraně tankům německým a v pohyblivosti a průchodnosti terénem je překonávaly. Velitelské tanky byly vybavovány rádiovými stanicemi, jejichž nedostatek v počátku války způsoboval těžkosti ve velení tankovým útvarům v boji.

Německo v roce 1943 vyrobilo 10 700 tanků a útočných děl, což byl téměř dvojnásobek jeho výroby v předešlém roce. Wehrmachtu zůstávaly ve výzbroji starší tanky a jejich výroba dále pokračovala. Jednalo se o střední tanky P-III  s kanonem ráže 50 mm (dřívější ráže 37 mm) a tanky  P-IV s kanonem 75 mm a dvěma kulomety 7,92 mm. Hitler a nově jmenovaný generální inspektor tankového vojska gen. H. Guderian prosazovali výrobu nových tanků. Jednalo se o těžké tanky P-VI Tiger s kanonem ráže 88 mm a střední tanky P-V Panther s kanonem 75 mm. Hitlerovo velké očekávání mělo splnit nové 70tunové útočné dělo Ferdinand s dělem ráže 88 mm. Tyto zbraně určené přednostně pro tankové divize SS měly překonat dosavadní převahu sovětských tanků T-34 a umožnit jejich ničení z bezpečné vzdálenosti. Sověti proti nim však nasadili nejen dokonalejší vlastní tanky, ale i 4000 samohybných děl vyrobených v roce 1943. Ta se osvědčila jako protitankový prostředek. Děla o ráži 122 a 152 mm (SU-122, SU-152) byla schopna ničit i nové německé tanky Tiger a Panther (Pardál), proto se jim říkalo „lovci zvěře“.

Sovětská výroba děl a minometů (190 000) byla dvojnásobná než německá (96 000). Ve výrobě rostl na obou stranách podíl děl větších ráží. Kromě děl a minometů dostávala Rudá armáda z výroby  již dříve zavedené mohutné palebné prostředky - raketomety BM-13 o ráži 132 mm, tzv. Kaťuše (salva z jednoho odpalovacího zařízení 16 raket). Nově byly vyráběny raketomety o větší účinnosti BM-31 o ráži 300 mm nazývané Andrjuše (salva 12 raket). Raketometné oddíly, brigády a divize byly zčásti v rukou vrchního velení a zčásti v rukou velitelů frontů a armád působících na hlavním směru. V roce 1943 bylo v Rudé armádě celkem 2200 raketometů.

Zatímco v prvních letech války sovětské letouny zaostávaly svými letovými a bojovými vlastnostmi za německými, pak v roce 1943 se jejich nové typy německým vyrovnaly nebo byly dokonce výkonnější. Sovětský svaz v tomto roce vyrobil 29 000 bojových letounů a Německo 19 300. V sovětské produkci se objevil nový Jakovlev Jak-9, nejpoužívanější sovětský stíhací letoun, použitelný i jako střemhlavý  stíhací bombardér pro boj s tanky, který ve středních výškách překonával ve stoupavosti německý Me-109. Dále dvoumotorový střemhlavý bombardovací letoun Petljakov Pe-2 a za války nejpoužívanější bombardovací letoun Iljušin Il-4. Pokračovala výroba osvědčeného bitevníku Il-2 „Šturmovika“ zdokonaleného jako typ 3 s místem pro zadního střelce, tj. dvoumístný, s pancéřovou ochranou motoru a pilota, s dvěma kanony 20 mm, velkorážním kulometem 12,7 mm pro zadního střelce, 8 neřízenými raketami a možností nést 400 kg leteckých pum.

Německo vyrábělo osvědčené typy letounů z počátku války, i se zdokonaleními, jako stíhací letoun Messeschmitt Me-109, střemhlavý bitevní jednomotorový Junkers Ju-87 se zadním střelcem, dále dvoumotorový Ju-88 se třemi kulometnými stanovišti. Ve větším počtu vyráběný dvoumotorový bitevník Henschel Hs-129, vyzbrojený automatickými kanony 30 mm, byl určen zejména k ničení tanků. Přehnané německé naděje nesplnil a nemohl se vyrovnat sovětským bitevníkům. Novým a výkonným typem přepadového stíhacího a stíhacího bombardovacího letounu byl Focke Wulf FW-190, vyráběný v několika verzích, s mohutnou výzbrojí – až 4 synchronizované kanony, 2 kulomety a možnost nést 500 až 1000 kg pum. Na východní frontě působilo trvale kolem 3000 německých letadel, takže i pro luftwaffe byla východní fronta frontou hlavní.

V době, kdy SSSR a jeho Rudá armáda sváděla s nacistickým Německem a jeho satelity těžké boje v hloubce vlastního území, kdy se blížila hranice, za kterou by již byla jen porážka, se Stalin opakovaně obracel na své spojence o pomoc, o otevření druhé fronty v Evropě a o materiální válečnou pomoc. Poskytnutí materiální pomoci umožňoval zákon o půjčce a pronájmu schválený Kongresem USA v březnu 1941. Na straně spojenců, u prezidenta USA F. D. Roosevelta a britského předsedy vlády W. Churchilla, nebyla zpočátku jednoznačná ochota tuto válečnou pomoc SSSR poskytnout. Ve vládnoucích kruzích USA byli i odpůrci pomoci Sovětskému svazu. Jejich názory cynicky vyjádřil senátor a pozdější prezident USA H. Truman 23. června 1941: „Bude-li vítězit Německo, musíme pomoci Sovětskému svazu, bude-li vítězit Sovětský svaz, musíme pomoci Německu, a čím více se oba budou drtit, tím lépe.“ Byly tu ideologické zábrany, Churchill sám se prohlašoval za antikomunistu. Byly i objektivní příčiny, nejistota zda se Sověti vůbec udrží a zda se dodávky nakonec nedostanou do německých rukou. Po neúspěchu Hitlera u Moskvy se ochota pomoci otevřela. Sám Churchill prohlásil: „Nebezpečí, před nímž nyní stojí Rusové, tedy ohrožuje nejen nás, ale i Spojené státy“. Následovaly konkrétní dohody SSSR s V. Británií a s USA. Dodávky docházely do Sovětského svazu zpočátku pomalu, od konce roku 1942 pak již plynule. Šly loděmi z přístavů na Islandu a ve V. Británii do Murmanska a Archangelska, také přes Aljašku nebo Tichý oceán do Vladivostoku nebo po železnici z Iránu. Do centrálního Ruska musely dodávky překonat dalších 1500 až 7000 kilometrů.

Sovětské prameny uvádí, že celkové dodávky Spojenců podle zákona o půjčce a pronájmu činily jen čtyři procenta celkových nákladů SSSR na válku. Novější prameny přiznávají, že zejména první dodávky měly pro obranu země velký význam. Tak se o západní vojenské pomoci vyjádřil N. S. Chruščov a maršál G. K. Žukov až v 60. letech minulého století. Mezi prvními dodávkami spojenecké pomoci bylo mimo jiné 35 tisíc rádiových stanic, 380 tisíc telefonních přístrojů a 1,5 milionu kilometrů telefonních drátů. Za celou dobu války bylo SSSR dodáno přes 200 tisíc nákladních automobilů zn. Studebacker a dalších 150 tisíc jiných typů nákladních aut. Také téměř 78 tisíc známých džípů Willys, dále i určité množství tanků, letadel, děl a munice, průmyslového zboží, potravin a surovin. Např. tanků dodali Spojenci 6000 kusů.

Z V. Británie to byly typy Churchill (K 57 mm), z USA průzkumný Stuart (K 37 mm) a Grant (K 75 mm), z nichž některé zasáhly do bojů u Kurska. Přesto všechno činily dodávky Spojenců podle nových odhadů nejvýše 10 % válečné produkce Sovětského svazu.

Situace na kurském výběžku na jaře 1943

V březnu a dubnu 1943 se předmětem pozornosti obou válčících stran stal na východní frontě tzv. kurský výběžek. Jednalo se o území vybíhající přibližně mezi Orlem a Bělgorodem ze severojižní linie fronty směrem na západ asi 160 km, o základně asi 230 km široké. V centru výběžku leželo město Kursk, významný komunikační uzel, správní a ekonomické středisko oblasti s velkými ložisky železných rud a úrodnou zemědělskou půdou. V dané době se na území výběžku nacházela vojska dvou frontů. Severozápadně Orla se bránila vojska Západního frontu arm. gen. V. D. Sokolovského.

Vojska Brjanského frontu gen. M. A. Rejtěra se bránila severně a východně Orla. Severní stranu výběžku bránila vojska Středního frontu arm.gen. K. K. Rokossovského. Vojska Voroněžského frontu arm.gen. N. F. Vatutina se bránila severně a západně Bělgorodu. Jižněji, na čáře řeky Severní Doněc, byl v obraně Jihozápadní front arm.gen. R. J. Malinovského. V prostoru východně Kurska bylo v polovině března dokončeno formování strategické zálohy vrchního velení v síle tří vševojskových armád a tří tankových sborů pod označením Stepní vojenský okruh. Jeho velitelem byl gen. I. S. Koněv.

Ze strany nepřítele stály na čáře kurského výběžku proti Brjanskému a Střednímu frontu vojska Skupiny armád Střed (polní maršál von Kluge), a to 9. armáda (gen. W. Model) a 2. armáda (gen. W. Weis). Proti Voroněžskému frontu stála Skupina armád Jih (polní maršál von Manstein), a to 4. tanková armáda (gen. H. Hoth) a armádní skupina Kempf (gen. W. Kempf).

Vyjádřeno v počtech divizí a osob na sovětské straně to byla 101 divize a 35 brigád různého složení a 850 tisíc lidí. Na německé straně to bylo 55 divizí a 525 tisíc lidí. Z uvedeného nelze jednoduchým porovnáním počtů divizí vyvodit skutečný vzájemný poměr sil. Bojová hodnota divizí se lišila podle charakteru jejich vyzbrojení a skutečné naplněnosti jejich tabulkových počtů. Sovětské gardové divize a německé divize Waffen SS bývaly zpravidla na vyšších počtech naplněnosti než ostatní divize.

Přestože Hitler vyhlásil v lednu 1943 „totální mobilizaci“ a do zbraně byli povoláni čtyřicátníci i starší, nestačilo to nahradit utrpěné ztráty wehrmachtu. Jen od ledna do března 1943 ztratila německá armáda na východní frontě na 690 tisíc mužů, ale doplnění dosahovalo pouze 370 tisíc nových vojáků. K tomu je třeba připočítat v téže době ztráty okolo 300 tisíc rumunských, italských a maďarských vojáků. Ani Rudá armáda se nevyhnula těžkým ztrátám. Podle německých údajů dosáhly sovětské ztráty jen při odrážení Mansteinova protiúderu u Charkova 23 200 mrtvých, 9070 zajatých vojáků a 615 zničených tanků. Avšak na rozdíl od Německa měl Sovětský svaz a Spojenci vůbec pro náhradu lidských ztrát a nakonec i bojové techniky nepoměrně větší možnosti. Navíc Německu hrozila prohra v severní Africe a invaze do Evropy, mělo problémy ve vedení ponorkové války. Proto Německo již nemělo možnosti rozvinout na východní frontě ofenzivu na několika strategických směrech, jako tomu bylo na počátku války.

Situace bojujících stran před Kurskou bitvou v létě 1943          

Hitlerovské vrchní velení bylo vedeno snahou odčinit porážku u Stalingradu, zlepšit vojensko-politické postavení Německa a pozvednout morální stav vlastního obyvatelstva. Předpokládalo, že toho dosáhne mohutným úderem na jednom strategickém směru s cílem zničit velké uskupení sovětských vojsk, ovládnout nové nástupní prostory a znovu se zmocnit strategické iniciativy. Ke splnění takového k provedení první útočné operace letního tažení pod názvem Citadela.záměru se přímo nabízel kurský výběžek. Vrchní velitelství branné moci, v jehož čele stál Hitler, vydalo 15. dubna operační rozkaz č. 6 k provedení první útočné operace letního tažení pod názvem Citadela.

Operační plán předpokládal provedení současných vstřícných úderů ze severu a jihu kurského výběžku ve směru na Kursk s cílem obklíčit vojska Středního a Voroněžského frontu a zničit je. V případě úspěchu bez zdržení rozvinout další útočnou operaci k opětovnému ovládnutí ztracených jižních oblastí Ruska nebo směrem severovýchodním do týlu Moskvy. O účelnosti operace projevil pochybnosti již zmíněný gen. Guderian, který měl na starosti vybavení armády novými tanky. Raději by je poslal k posílení německých vojsk v jižní a západní Evropě. Naopak maršálové von Manstein a von Kluge, podporovaní náčelníkem štábu pozemní armády gen. K. Zeitlererm, naléhali, aby operace byla zahájena co nejdříve a nedal se čas sovětským frontům na vybudování obrany, doplnění a přeskupení vojsk.

Hitler ale měl obavy z rizika operace a trval na doplnění tankových divizí novými tanky. S jejich výrobou však byly problémy, takže termín zahájení útoku Hitler odkládal až na začátek července. O tom, že Hitler přikládal kurské operaci osudový význam pro další vývoj války svědčí jeho tehdejší výrok: „Kdykoli na tento útok pomyslím, zvedá se mi žaludek.“

Do počátku července soustředilo německé vrchní velení hlavní síly do dvou úderných uskupení. První uskupení, určené pro útok na směru Orel, Kursk, tvořila 9. armáda ve složení 41., 46, a 47, tankový sbor a 20. a 23. armádní sbor. Celkem severní úderné uskupení zahrnovalo 22 divizí (z toho 6 tankových a jedna motorizovaná), 460 000 lidí, kolem 6000 děl a minometů, do 1200 tanků a útočných děl a asi 900 letounů 6. letecké armády Skupiny armád Střed. Druhé uskupení, určené pro útok na směru Bělgorod, Kursk, tvořila 4. tanková armáda ve složení 2. tankový sbor SS (tankové divize SS Totenkopf, Leibstandarte AH a Das Reich vyzbrojené tanky Tiger a Panther), 48. tankový sbor a 52. armádní sbor. Na pravém křídle 4. armády byla připravena k útoku armádní skupina Kempf (3. tankový sbor, armádní sbor Raus a 42. sbor). Celkem jižní úderné uskupení zahrnovalo 24 divizí (z toho 8 tankových a jednu motorizovanou), 440 000 lidí, až 4000 děl a minometů, kolem 1500 tanků a útočných děl a asi 960 letounů 4. letecké armády Skupiny armád Jih. Styk mezi vojsky na severním a jižním směru útoku zajišťovala formou obranné činnosti na západní frontě kurského výběžku 2. armáda Skupiny armád Střed ve složení 7. a 13. armádní sbor, celkem 7 pěších divizí. Vyčleněné síly pro operaci Citadela představovaly 70 % všech tankových divizí a přes 65 % všech letounů, které se nacházely na východní frontě.

Stavka a generální štáb Rudé armády věnovaly velkou pozornost získávání zpráv o činnosti hlavního nepřátelského uskupení a odhalení zámyslu jeho činnosti pro letní tažení. Kromě zpráv získávaných vlastními zpravodajskými a průzkumnými prostředky získával generální štáb informace i od britské vlády a z britské dešifrovací služby, které se podařilo prolomit německý šifrovací kód Enigma. Tím způsobem se Stavce a velitelům frontů v dotyku podařilo postupně odhalit podstatné údaje o připravované německé strategické operaci. Po určitém zvažování názoru Stalina, aby se proti nepříteli provedl předstihující útok, se velitelé frontů přiklonili k názoru prvního zástupce vrchního velitele maršála Žukova a náčelníka generálního štábu maršála A. M. Vasilevského, aby se k útoku přistoupilo až v případě, že by nepřítel sám s útokem dlouho otálel. V tom, že Stalin takový protinávrh přijal a netrval na svém názoru, bylo možné spatřovat změnu, že se poučil ze svých dřívějších chyb v rozhodování a že napříště bude více vnímat názory svých maršálů.

Stalin 12. dubna schválil Žukovův návrh na rozhodnutí pro letní tažení: využít výhodných podmínek a vybudovat odolnou a hluboce členěnou obranu kurského výběžku, v obranném sražení oslabit a vyčerpat úderná uskupení německých vojsk a poté přejít s využitím strategických záloh do protiútoku a dalšími útočnými operacemi na orelském a charkovském směru dokončit jejich rozdrcení. Tím vytvořit podmínky pro přechod do všeobecného útoku. Na základě tohoto rozhodnutí připravili velitelé frontů plány svých obranných a útočných operací. Ke koordinaci činnosti frontů v prostoru Kurska tam Stavka vyslala své představitele – Žukova a Vasilevského. Útok německé 9. armády z prostoru Orel měl za úkol odrazit Střední front. Útok německé 4. tankové armády a armádní skupiny Kempf z prostoru Bělgorodu měl za úkol odrazit Voroněžský front. Oba fronty byly během měsíců dubna až června doplněny lidmi, bojovou technikou a zásobami a intenzivně budovaly obranu.

Střední front měl na počátku července ve svém složení pět vševojskových armád (48., 13.,70., 65., 60. A), 2. tankovou armádu a dva samostatné tankové sbory. Celkem se ve frontu nacházelo: 711 570 lidí, 5213 děl  všech ráží, 5512 minometů ráží 82 a 120 mm, 1607 tanků a samohybných děl a 1034 letounů 16. letecké armády frontu. Voroněžský front měl ve svém složení čtyři vševojskové armády (dvě gardové 6. a 7. g. A, 38., 40. A), 1. tankovou armádu, dva samostatné gardové tankové sbory a gardový střelecký sbor. Celkem se ve frontu nacházelo: 625 590 lidí, 4042 děl všech ráží, 4539 minometů ráže 82 a 120 mm, 1700 tanků a samohybných děl a 881 letounů 2. letecké armády frontu.

Oba fronty měly na počátku července celkem více než 1 300 000 lidí, až 20 000 děl a minometů,  3300 tanků a samohybných děl a leteckou podporu 2970 letounů (včetně 735 letounů 17. letecké armády Jihozápadního frontu a 320 letounů dálkového letectva vrchního velení). Ve stejné době bylo na německé straně připraveno k zahájení operace Citadela 900 000 lidí, 10 000 děl a minometů, 2700 tanků a útočných děl a 2060 letounů ze skupin armád Střed a Jih a části sil dálkového letectva. Vzájemný poměr sil vyzníval ve prospěch Rudé armády.

Za Středním a Voroněžským frontem byl rozmístěn Stepní front s úkolem budovat obranu na strategických čarách v hloubce a být připraven v případě, že se nepříteli podaří prolomit obranu na kurském výběžku zastavit jej a spolu s vojsky prvosledových frontů přejít do protiútoku. Stepní front měl ve svém složení pět vševojskových armád (dvě gardové 4. a 5. A, 27., 47., 53. A), 5. gardovou tankovou armádu (gen. P. A. Rotmistrov), dále tři tankové sbory, tři mechanizované sbory a tři jezdecké sbory. Celkem se ve frontu, jako záloze vrchního velení, nacházelo: 573 000 lidí, 4230 děl všech ráží, 4790 minometů ráže 82 a 120 mm, 1630 tanků a samohybných děl a 470 letounů 5. letecké armády frontu.

Sovětská vojska rozmístěná v prostoru kurského výběžku plně využila doby do zahájení nepřátelského útoku k budování obrany. Na jejím ženijním vybudování se podílely i síly a prostředky ze zálohy Stavky a místní obyvatelstvo. Ještě nikdy za uplynulé dva roky války nevybudovala Rudá armáda tak dokonale předem připravenou obranu. Členění systému obrany do hloubky začínalo hlavním pásmem obrany o dvou až třech postaveních o hloubce 4-6 km. Za ním v 10-15kilometrové vzdálenosti bylo budováno druhé pásmo obrany pro divize druhého sledu (sborové), za ním třetí (armádní) pásmo obrany. V další hloubce se připravovaly ještě dvě až tři frontové čáry obrany. Hloubka ženijního vybudování terénu v pásmech Středního a Voroněžského frontu dosáhla 150 km. Celková šířka pásma obrany obou frontů, měřeno po obvodu kurského výběžku, byla 550 km, z toho u Středního frontu 306 km a u Voroněžského frontu 244 km.

V hloubce 190 km od předního okraje výběžku budovala vojska Stepního frontu samostatnou čáru obrany na řece Kšeň a jižně k městu Staryj Oskol. Podél levého břehu řeky Don v hloubce až 300 km byla budována tzv. státní (strategická) čára obrany. Takovým způsobem bylo do začátku července vybudováno osm pásem a čar obrany, svázaných mezilehlými a příčnými postaveními, o celkové hloubce připravené obrany 250-300 km. Zvláštní pozornost byla věnována organizaci systému protitankové obrany.

Při budování obrany prokázali neocenitelnou pomoc vojskům místní obyvatelé Kurské, Voroněžské a zčásti i Orelské a Charkovské oblasti, a to počínaje pracemi na armádním pásmu obrany a hlouběji. Počet civilních budovatelů obrany se od dubna do června zvyšoval od 100 do 300 tisíc lidí. Celková délka pásem a čar dosáhla více jak 2500 km, délka vybudovaných zákopů a spojovacích zákopů přesáhla 10 000 km. Ženisté v terénu položili přes 400 tisíc protipěchotních a protitankových min. Na ploše výběžku bylo upraveno na 150 polních letišť a rozmístěno 50 klamných vzletových ploch.

Připomenutí si zasluhuje mimořádný výkon obyvatel Kurské oblasti, kteří při nesmírném vypětí a obětavosti postavili železniční trať ze Starého Oskola do Ržavy dlouhou 95 km. Trať umožňovala přímé zásobování Voroněžského frontu, aniž by vlaky musely projíždět železničním uzlem v Kursku, který sloužil pro zásobování Středního frontu. Ke splnění tohoto naléhavého úkolu bylo zmobilizováno místními politickými a správními orgány 20 000 lidí, 1000 povozů a zajištěna potřebná zařízení a nářadí. Stavba byla splněna v mimořádně krátké době 32 dní a provoz na trati byl otevřen 16. července.

 S přibývajícím časem možného zahájení německého útoku rostlo ve vojscích napětí. Dnem 1. července 1943 byla vojska v obraně uvedena do stavu trvalé bojové pohotovosti. Hitler se krátce před zahájením operace Citadela obrátil k vojskům svým rozkazem: „Dnešním dnem se stáváte účastníky velkého útoku, jehož výsledek může rozhodnout válku …“.

Obranné sražení na kurském výběžku – první etapa Kurské bitvy

Sovětský průzkum nejdříve zjistil, že německá vojska přejdou do útoku v době mezi 3. až 6. červencem. Později, v noci před zahájením útoku, zajatý německý ženista prozradil, že útok začne ve 3 hodiny ráno 5. července. U Středního a Voroněžského frontu byla krátce před touto hodinou spuštěna předem plánovaná dělostřelecká protipříprava v trvání 30 minut se spotřebou až poloviny palebného průměru z tisíce hlavní děl, minometů a raketometů. Dělostřelecká protipříprava byla doprovázena údery frontového letectva na nepřátelská letiště a ničením nepřátelského letectva ve vzduchu. Údery na letiště byly méně úspěšné, protože většina nepřátelských letounů byla již ve vzduchu. V důsledku provedené protipřípravy utrpěla německá vojska ve výchozích prostorech pro útok ztráty a do útoku přešla s 2,5 až 3hodinovým odkladem oproti původnímu plánu. Velitelé skupin armád von Kluge a von Manstein zasadili do sražení již první den hlavní síly určené pro operaci s cílem rychle prolomit sovětskou obranu ke Kursku a sovětská vojska dostat do obklíčení. Na zemi i ve vzduchu se rozpoutaly nelítostné boje. Sovětští obránci projevovali dokonalou připravenost k vedení obranného boje, odvahu a sebeobětavost při odrážení útoku. Letectvo vyčleněné k podpoře bránících se vojsk uskutečňovalo denně 2-3 tisíce letounových vzletů při ničení cílů v hloubce sestav nepřítele a ve vzdušných soubojích s jeho letouny.

Příkladem vojenské statečnosti mezi sovětskými letci byl npor. A. P. Maresjev. Po těžkém zranění a následné amputaci obou chodidel se rozhodl vrátit na frontu do bitvy u Kurska. Jako stíhací pilot sestřelil ve vzdušných soubojích tři nepřátelské letouny. Za příkladné plnění bojových úkolů a sebeobětavost byl vyznamenán čestným titulem Hrdina Sovětského svazu.

V pásmu Středního frontu vedla německá 9. armáda hlavní úder na obranu 13. armády silou 500 tanků a útočných děl. Velitel frontu Rokossovskij na druhý den operace spustil proti vklínivšímu se nepříteli protiúder častí sil 13. armády a druhosledovou 2. tankovou armádou spolu s 19. tankovým sborem, za podpory letectva frontu. Další postup nepřítele byl protiúderem zadržen, čehož velení frontu využilo k přisunutí dalších sil na ohrožený směr. Velitel 9. armády Model se pokusil přenést hlavní úder na jiný směr, ale ani zde nedosáhl úspěchu. Již 10. července byl postup severního úderného uskupení v pásmu Středního frontu definitivně zastaven v hloubce 10-12 km, aniž by došlo k prolomení taktické hloubky obrany. Front udržel obranu vlastními silami, aniž by musely zasáhnout zálohy vrchního velení.

Rovněž v pásmu obrany Voroněžského frontu se nepřátelský útok nevyvíjel podle představ von Mansteina. Úderné uskupení Skupiny armád Jih útočilo ve dvou směrech – 4. tanková armáda gen. Hotha na Obojaň a armádní skupina Kempf na Koroču. Hlavní úder směřoval proti obraně 6. gardové armády a 7. gardové armády v prvním sledu a 1. tankové armády a 69. armády ve druhém sledu. První den přešlo do útoku po 80minutové dělostřelecké přípravě postupně až 700 nepřátelských tanků a útočných děl za silné podpory letectva. Obránci způsobovali nepříteli značné ztráty tanků předem připraveným systémem palby protitankových prostředků svázaným se systémem protitankových zátarasů v pásmech obrany prvosledových divizí. K boji s pronikajícími tanky byla použita i část dělostřelectva nepřímé střelby z palebných čar pro přímou střelbu. Též skupiny protiletadlových kanonů střední ráže vedly boj s tanky po jejich přiblížení na vzdálenost 800-1000 metrů. Ke konci 9. července bylo zřejmé, že nepřátelský útok se na obou směrech vyčerpává, že rostou ztráty tanků a že velitel armády Hoth přenáší hlavní úder směrem na Prochorovku.

Stavka zámysl nepřítele vystihla a rozhodla zničit nepřítele, který již prolamoval druhé pásmo obrany, silným protiúderem Voroněžského frontu. Tomu přidělila ze své zálohy 5. gardovou tankovou armádu gen. P. A. Rotmistrova (2. g., 18., 29. tankový sbor a tři mechanizované sbory), 5. gardovou armádu gen. A. S. Žadova a dva samostatné tankové sbory. Rotmistrovova armáda musela k zaujetí výchozího prostoru k protiúderu nejdříve provést během tří dnů až 350 km dlouhý usilovný přesun po vlastní ose, nikoli po železnici. Mezitím se tankové divize SS 2. tankového sboru SS (v té době nejsilnější tankové divize Německa vůbec) a 3. tankového sboru prolamovaly k Prochorovce na dvou směrech.

Ráno 12. července vyrazily do sražení proti německým tankovým sborům přisunuté sovětské tankové sbory. V prostoru Prochorovky na úseku fronty sotva 15 kilometrů širokém se v gigantické nelítostné tankové bitvě střetlo celkem 1200 až 1400 tanků (600-800 sovětských a 500-600 německých). Sovětské tanky T-34 využívaly své převahy v pohyblivosti v terénu a rychle pronikaly do těsné blízkosti německých nových tanků, aby je mohly ničit z blízké vzdálenosti střelbou do boků, kde měly slabší pancéřování. Při spotřebování střeliva pokračovaly osádky tanků v boji a vrhaly se na nepřátelské tanky přímým nájezdem, tzv. taranem. Menší počet těžkých tanků KV a IS a samohybných děl velkých ráží prokazovaly v boji s nepřátelskými tanky svoji sílu.

Po osmi hodinách nepředstavitelně ničivého a krvavého sražení, ve kterém docházelo i k osobním soubojům osádek vyřazených tanků, válečná vřava ztichla. Na bojišti zahaleném kouřem a prachem zůstalo na 700 zničených a poškozených tanků, samohybných a útočných děl, mnohé ještě hořící nebo doutnající, v okolí bezpočet mrtvých těl padlých a raněných vojáků, mezi nimiž se pohybovaly skupiny zdravotníků a sběrači raněných obou stran, aby jim poskytli pomoc. Odhaduje se, že Vatutin a Rotmistrov přišli u Prochorovky o více než 400 tanků a von Manstein o 320 tanků a útočných děl. Obě strany se snažily rychle uspořádat své operační sestavy, přisunout munici a další zásoby pro pokračování v boji. Následující dva dny ukázaly, že další pokusy von Mansteina o pokračování v útoku jsou bezvýsledné, a že již není schopen nahradit utrpěné ztráty. Navíc 12. července na orelském směru zahájila sovětská vojska protiútok. Tak 15. července skončila obranná etapa Kurské bitvy.

Mansteinovo úderné uskupení se sice prodralo až ke třetímu pásmu obrany do hloubky až 35 km, ale stanovený úkol - prolomit se až ke Kursku a zde se spojit s vojsky von Klugeho – se splnit nezdařilo. Plán operace Citadela zkrachoval.

Přechod Rudé armády do útočných operací – druhá etapa Kurské bitvy

Po skončení 18 dnů trvající obranné operace vstoupila sovětská vojska do druhé etapy Kurské bitvy. Ta spočívala v přechodu do protiútoku na dvou směrech formou samostatných útočných operací skupinami frontů. Na obou směrech měla Rudá armáda nad nepřítelem dvou až více než trojnásobnou převahu v silách a prostředcích.

Hlavní stan vrchního velení prostřednictvím svých představitelů, obdobně jako v první etapě Kurské bitvy, kontroloval na místě plnění vydaných úkolů, poskytoval pomoc velitelům frontů a organizoval vzájemnou součinnost frontů mezi sebou a se zasazovanými zálohami vrchního velení.

Dne 12. července přešla na severním orelském směru vojska Západního frontu gen. Sokolovského a Brjanského frontu gen.plk. Popova do protiútoku. Dne 15. července se zapojila i vojska Středního frontu arm.gen. Rokossovského do útočné operace pod krycím názvem Kutuzov. Společným úsilím během operace rozbila uskupení Skupiny armád Sever. Sovětská vojska postoupila do 23. srpna o 150 km na západ, osvobodila města Bělchov, Orel (5. 8.), Kromy a k 18. srpnu vyšla k záchytné obranné čáře předem připravené vojsky německé 2. tankové armády a 9. armády probíhající severně a jižně od města Brjansk (Hagenova linie).

Na jižním bělgorodsko-charkovském směru byl 3. srpna zahájen protiútok Voroněžského frontu arm.gen. Vatutina a Stepního frontu gen. Koněva  pod krycím názvem útočné operace Rumjancev. Roztínajícím úderem na styku obou frontů byla prolomena obrana 4. tankové armády a armádní skupiny Kempf západně a jižně Bělgorodu, který byl již 5. 8. osvobozen. Na levém křídle Stepního frontu se do operace připojila část Jihozápadního frontu arm.gen. Malinovského. Do 23. srpna vojska všech tří frontů úspěšně odrazila Mansteinův protiúder u Bogoduchova a tím dovršila porážku nepřítele v prostoru Bělgorod, Charkov. Dne 23. srpna osvobodila město Charkov a postoupila během operace o 140 km na jih a jihozápad.

Podle rozkazu vrchního velitele Stalina, adresovaného generálům Popovovi, Sokolovskému, Rokossovskému, Vatutinovi a Koněvovi, bylo na počest osvobození Orla a Bělgorodu dne 5. srpna v Moskvě vypáleno 12 dělostřeleckých salv ze 120 děl jako hold a poděkování zúčastněným velitelům a vojskům. Byly to první vítězné salvy v této válce. Další byly vypáleny 23. srpna na počest osvobození Charkova.

Orelská a Bělgorodsko-charkovská útočná operace se rozvíjely v těsné součinnosti s útočnými operacemi na dalších úsecích východní fronty. Významná byla pomoc Jihozápadního a Jižního frontu, které svým útokem vázaly donské uskupení nepřítele a přinutily německé vrchní velení, aby od Bělgorodu přesunuly pět tankových divizí na Donbas. Obdobný význam měl pro Orelskou operaci útok Západního a Kalininského frontu na smolenském směru.

Podle převažujících údajů v historických pracích ztratila německá armáda v 50denní Kurské bitvě 30 divizí (z toho 7 tankových), více než 500 000 lidí (mrtví, ranění, nezvěstní), až 1500 tanků a útočných děl, 3000 děl a 3700 letadel. Rudá armáda měla v obranné etapě Kurské bitvy 70 000 padlých a nezvěstných vojáků a v útočné etapě dalších 183 000 padlých a nezvěstných vojáků. Velké ztráty na živé síle na obou stranách svědčí o nebývalé urputnosti a intenzitě bojů a množství zúčastněných vojsk v Kurské bitvě, která neměla na jiných frontách Evropy obdoby.

Vojensko-politický význam Kurské bitvy

Kurská bitva znamenala krach posledního pokusu Hitlera o zvrat v průběhu války na východní frontě provedením velké útočné operace na jednom strategickém směru pod názvem Citadela. Kurská bitva Rudé armády spočívala v provedení strategické operace skupinami frontů ve dvou etapách. V první etapě v provedení obranné operace (5. – 12. července 1943) skupinou dvou frontů ke zmaření útoku nepřítele, a ve druhé etapě v provedení dvou útočných operací (12. července – 23. srpna), jedné na orelském směru pod názvem Kutuzov skupinou tří frontů a druhé na bělgorodsko-charkovském směru pod názvem Rumjancev skupinou dvou frontů.

Rudá armáda se na východní frontě natrvalo zmocnila strategické iniciativy a vzdušné nadvlády a odkázala německou armádu do strategické obrany až do konce války. Německá armáda utrpěla v neúspěšné operaci ztráty, které již nebyla schopna plně nahradit a prohrála s Rudou armádou souboj o převahu ve vzájemném poměru sil a prostředků. Padl falešný mýtus, že Rudá armáda může útočit jen v zimě, kdy na její straně stojí „generál Zima“. Naopak padl mýtus o neporazitelnosti německé armády a o její útočné strategii.

Rudá armáda poprvé ve válce vybudovala nikoli vynucenou, ale předem připravenou, hluboce členěnou obranu, s předem připravenými hlubokými zálohami pro přechod do protiútoku. Při přechodu do protiútoku došlo k největšímu tankovému sražení v dosavadních dějinách válek. Kurská bitva na sebe vázala značné německé síly, které nemohly být uvolněny pro severoafrické či italské bojiště. Usnadnila Spojencům vítězství nad Skupinou armád Afrika a vylodění na Sicílii a v jižní Itálii. Prokázala,že ekonomický potenciál a zbrojní výroba Sovětského svazu již překonala německou výrobu.

Sovětské vrchní velení, včetně vrchního velitele Stalina, se poučilo z minulých chyb v rozhodování a řízení velkých operací proti silnému a aktivnímu nepříteli a prokázalo dovednost v přípravě a řízení strategických obranných a útočných operací silami několika frontů současně na dvou směrech za silné podpory letectva. Rudá armáda si v Kurské bitvě ověřila možnosti tankových armád a samostatných tankových a mechanizovaných sborů, které se v dalším průběhu války staly jádrem hlubokých útočných operací.

Kurská bitva nebyla jen epizodou, jednou z řady jiných bitev na evropském válčišti, jak se snaží někteří historici a publicisté politicky účelově prezentovat. Bitva množstvím zasazených sil a prostředků a prostorovým rozmachem – více než 4 miliony lidí, 69 000 děl a minometů, kolem 13 000 tanků a samohybných (útočných) děl, až 12 000 bojových letounů, při šířce fronty v obranné operaci 550 km, v útočné operaci 700 km a hloubce postupu 150 km – přesahuje všechny jiné operace, které jsou vydávány za významnější, např. bitva u al-Alameinu či u Monte Casina či invaze do jižní Itálie nebo německý útok v Ardenách a jiné.

Kurská bitva patří mezi nejvýznamnější bitvy druhé světové války a měla zásadní význam pro přelom v dalším průběhu války, nejen na východní frontě.

Literatura:

Koltunov, G., Solovjev, B.: Kurskaja bitva. Moskva 1970

Dějiny druhé světové války 1939 – 1945. Díl XII. Praha 1984

Overy, R.: Rusové ve válce 1941 – 1945. Plzeň 1997

Glantz, D., House, J.: Souboj titánů. Brno 2005

Vydala Česko-ruská společnost, Jihomoravský kraj Brno, k 65. výročí Kurské bitvy jako osvětovou publikaci pro vnitřní potřebu vlasteneckých spolků a sdružení.

Brno červen 2008