PhDr. Václav Kural,CSc.
Úvodem
Při zpracovávání sudetoněmecké problematiky autory z okruhu Česko-německé komise historiků1) se objevila určitá slabina v podobě nejasného původu tzv. Grundplanung O.A. To bylo podnětem k průzkumu, který podnikl především Zd. Šamberger a zčásti i autor této stati. Dnes představovaný dokument je dalším příspěvkem k danému tématu, který na předchozí navazuje. V těch se prokázalo, že spis Grundplanung O.A. byl v agendě SdP, neboť byl po válce J. Mackem a Z. Šambergrem nalezen v osobním archivu K. Henleina. Dále se přišlo na to, že organicky navazoval na stanovisko vedení SdP z 18. května 1938. Zatím se však neprokázalo, zda byl tímto vedením oficiálně schválen, ač je to pravděpodobné. Také nejsou známi autoři tohoto textu.2)
Ani „memorandum Hergel“ zde podrobně představené kolegyní Říhovou, nevede v tomto směru k pokroku, a to už vzhledem k datu svého vzniku, jímž je únor 1937. Lze ho však požadovat za důležitý zdroj poznání cílových, strategických představ SdP o řešení „české otázky“ a v menší míře i taktiky při jejich uskutečňování a asi i za jeden z inspirativních zdrojů Grundplanung O.A.
Herglův rozbor, zmíněný už v knize J.W. Brügela „Tschechen und Duetsche 1939-1946“ z roku 1974, byl u nás poprvé aspoň ve výňatku otištěn ve velmi rozsáhlé a faktograficky přínosné sbírce dokumentů „Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen – Vyhnání sudetských Němců“, kterou vydal sudetoněmecký archiv (München 2000) a editoval R.J. Hoffmann a A. Harasko.
Jak již uvedla R. Říhová, editoři v zajímavé ediční poznámce píší, že Hergel zpracoval ve sledovaných letech spis o 280 stránkách pod názvem „Die deutsch-tschechische im Rahmen der gesamtdeutschen Politik, Vertrauliche Denkschrift eines Sudetendeutschen als Grundstein der Politischen Grossplanung; Sudetendeutschland, Okrober-Feber 1937“. Tento spis prý se dostal do Německa. Zde měl být podle Herglova vyjádření přepracován. (Bylo by jistě - zvláště vzhledem k otázce autorství jmenovaného spisu – žádoucí vědět, kdo byli oni údajní přepracovatelé, z jakého pověření jednali a v čem přepracování vlastně spočívalo.) Nová verze se pak měla dostat do zahraničního úřadu, k samotnému Hitlerovi a snad, soudě podle Hergelovy vazby na SD, i k Lorenzově Volksdeutsche Mittelstelle.
V roce 1983 se měl Hergel od tohoto nového znění distancovat a pořídit pro Sudetoněmecký archiv náčrt své původní verze. Téměř padesátiletý odstup mezi přepracováním a dneškem, resp. mezi údajným originálním textem a touto rekonstrukcí ovšem vyvolává otázky – zvláště když se prý tato rekonstrukce ztratila: šlo v roce 1983 autorovi o to, opatřit si po letech a v novém politickém klimatu alibi za svou extrémisticky protičeskou verzi? Nebo máme co dělat se snahou následníků „völkisch“ politiky v dnešním Sudetoněmeckém krajanstvu (Witiko-Bund) nějak desavuovat drsné a dnes kompromitující názory jejího tehdejšího barda?
Tak či tak – ač bude užitečné tyto otázky ještě ověřovat – je dobře, že Hoffmann a Harasko výňatky z „memoranda Hergel“ (vzhledem k uvedeným nejasnostem ho označují v uvozovkách) uveřejnili. Protože je obtížné si sborník „Odsun – Vertreibung“ u nás opatřit a tím více studovat originál, považuji za užitečné citovat v předkládané stati příslušné pasáže z memoranda poněkud podrobněji.
Chceme-li zjistit, zda a jak „Hergel“ (ať už skutečný nebo kýmsi radikalizovaný) ovlivnil vývoj názorů SHF/SdP na řešení české otázky, je nutné pozorovat různé programy, které sudetoněmecká politika soustředěná pod křídly SHF/SdP měla, a to jak co do taktiky, ale – a zejména – co do svých strategických cílů vůči „Čechovi“.
Na začátku jde o programové cíle tak říkajíc „původní SHF/SdP“ v období, kdy byla vedena lidmi z Kameradschaftsbundu a řídila se převážně idejemi spannismu. Toto období nelze klasifikovat ani jen z Henleinových glos o sympatiích k nacionálnímu socialismu, ale ani jen podle pozdějších Henleinových výkladů (memorandum pro Hitlera z listopadu 1937 a pozdější řeč ve Vídni) – tedy jen jako období tzv. tarnung, kdy SdP musela, jak se říká, „klamat tělem“, aby skryla cíle skutečné a zachránila se tak pro činnost v československém demokratickém prostředí. Programem spannovského vedení patrně bylo ani ne tak přímé zničení ČSR, jako její vtažení pod plnou dominanci „skutečného státu“ (Der Wahre Staat), Spannem koncipovaného podle vzoru ze středověku známé univerzální Německé říše. Ta měla být vládcem střední Evropy a její malí sousedé jí měli být podřízeni podle jakéhosi inovovaného poměru vazala k lennímu pánovi. Toho mělo být v případě ČSR (podle výkladu Waltera Branda 3) dosaženo její politickou destabilizací, při níž měla podstatnou roli sehrát autonomie sudetských Němců. Ta by v republice rozmělněním ústřední moci vytvořila jakýsi ČSR destabilizující „stát ve státě“, založený nejen na německých nacionálních prioritách, ale i na antidemokratickém, autoritativním či přímo totalitním řádu. (Povinný národní katastr, vůdcovský princip s výsostným postavením „sprechera“, stavovské zřízení s „vedoucí rolí“ tzv. stavu moudrých, atp.). To vše a samozřejmě ekonomická závislost na Říši, jakož i pořízení se její zahraniční politice – jsou asi co nejstručněji vyjádřené základní cílové představy SHF/SdP v jejím počátečním spannovském období. Ty se v určité modifikaci ještě objevují i v tajené konferenci v Hellbrunnu u Salzburgu 16.-19. března 1936, na níž se nárokováním aktivního podílu německých menšin plédovalo pro „ne čistě etatické řešení“ středoevropského uspořádání, aspoň poněkud omezující absolutní režii Hitlerovy říše – jíž se už spannovci dílem obdivovali, ale které se přece jen svým způsobem také obávali.4)
Do této orientace vpadá v roce 1936 jednak vnitřní krize SdP, jíž nevyšel tah na proniknutí do československé vlády, jednak v Hitlerově Německu pokles vlivu a posléze i pád Steinacherových tradicionalistů, upřednostňujících vybudování pevných pozic německých menšin v sousedních státech jako na nejlepší službu říšskému „Mutterlandu“. Do hájemství „volksstumspolitik“ – razantně proniká NSDAP a zejména pak Volksdeutsche Mittelstelle – odnož Himmlerových SS, které v Heydrichově režii zahajují ostrý útok proti spannismu – prý v něčem ještě horšímu nebezpečí pro nacionálně socialistickou Volksgemeinschaft než samotné židovství (!). Do této situace , v níž i nacismu věrné skupiny v ČSR (Bereitschaft, Aufbruch a odborářská složka lidové báze SdP pod Kasperovým vedením) zahajují ostrý útok na spannismus, přichází i „memorandum Hergel“, ať již v údajné původní nebo redigované podobě. Ač se jeho autor v mládí zúčastnil spolu s W. Heinrichem založení „Pracovní skupiny společenských věd“ – předchůdkyně spannistického „Kammeradschafsbundu“ vyvinul se v názorech na řešení „české otázky“ velmi radikalisticky; lze říci, že jeho názory představující v rámci německé „völkisch“ politiky směr od spannismu se líšící a proti němu bojující – směr nacistický.
Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ téze:
a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím. 5)
b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“
c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)
d) Ponechme stranou Herglovo ujišťování, že Němci nejsou schopni žádného masakru, zatímco „husitští Češi“ ano a ponechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“8)
„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.
Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“
První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“. Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné „jen Říší“ a že proto bude politika SdP uvedena do souladu „s politikou říše a jejími faktory“. K tomu se jaksi stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existoval v československém demokratickém systému, navenek jako by požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru do Říše (což je vlastně jako by třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomé nebo nevědomé).9)
Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nejvyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval. Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jako by neznal nebo přehlížel a tak teprve 28. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile „stráví Rakousko“ a že do té doby musí SdP ČSR rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein už bude do té doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj otevření dveří k jeho velké, časem světové válce.
Hitler začal své úmysly uskutečňovat rychle. Na zmíněné poradě z 5. listopadu 1937 sice ohlašoval jako svou hlavní variantu začátek války až zhruba na polovinu čtyřicátých let (jednak s ohledem na dobu potřebnou k dosažení plné bojové pohotovosti Německa, jednak asi také proto, aby uchlácholil starou generalitu wehrmachtu, které se spěchu s válkou obávala). Už na jaře 1938 však hodlal prosadit variantu urychlenou – mj. i proto, aby se při svém nevalném zdraví ještě „ve formě“ dožil konečného vítězství a Velkoněmecka v postavení světové velmoci. Proto když se mu počátkem května 1938 nepodařilo vtáhnout do italsko-francouzského konfliktu Mussoliniho, začal se tím více ohlížet po sudetských Němcích jako o jakési „počinové náloži“ k válečnému zničení ČSR.10)
Henleinova SdP tuto „vůdcovu“ urychlenou politiku nejen akceptovala, ale byla ochotna její cíle co nejdříve podporovat a přiblížit. V rámci této studie nelze popisovat všechno, co v tomto směru dělala; je to ostatně už dobře popsáno jinde. V ní jde o to, jakou taktiku teď volila pro rozhodující chvíle, a v souvislosti tématem studie také o to, zda i v této fázi lze vystopovat nějaké - další – prvky nacistické verze německé „völkisch“ politiky hlásané zde projednávaným „Hergelovým memorandem“.
Domnívám se, že ano. Je to především již vzpomínaná orientace na válku, už prosazená, leč i teď znovu podporovaná (snad i proti údajné Henleinově obavě, že těžce postiženým válečným polem budou právě sudetské oblasti). „Štábní úřad SdP“ totiž ve své situační zprávě z 18. května 1938 přímo nastínil postup, jak se k válce dostat: Když pražská vláda přišla s národnostním statutem, který by změnil ČSR z tzv. národního státu na národnostní, jmenovaný úřad kontroval takto: „Národnostní statut musí být sudetským němectvím odmítnut, protože nám nemůže jít o mírové řešení sud. /etské/ otázky v rámci českého státu…Rozhodnutí padnou v časovém období do konce června 1938. Je možný jen následující průběh: „SdP dostane národnostní statut, odmítne ho, … předloží svůj návrh na autonomii. Bude-li odmítnut, požádá Konrád Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy Konrád Henlein sudetský požadavek plebiscitu oznámí, vypuknou nepokoje. Ty mohou být zadrženy, jestliže velmoci, na které bude Konrád Henlein apelovat, se ihned sjednotí a ohlásí svůj souhlas, nebo bude-li bezprostředně reagovat Říše“ –což zjevně bylo synonymem pro válečný zákrok.
Tuto válečnickou orientaci – vlastní už „Herglovi“ – pak podtrhlo ještě tzv. Grundplanung O.A – dokument, ač o něm není stále jasno, zda prošel schválením Henleinova štábního úřadu, který však, jak již uvedeno, v jeho organizačním oddělení – soudě podle jeho nálezu mezi Henleinovými osobními spisy i podle již věcných souvislostí, zvláště se situační zprávou z 18. května – zjevně vznikl.
V Grundplanung O.A. (zřejmě Organizationsabteilung) totiž stojí:
„Vůdce sudetských Němců vyčerpal všechny možnosti mírového řešení sudetoněmecké otázky. Už dávno před tím byla celému světu předložena otázka Československa jako nejakutnější nebezpečí pro skutečný a trvalý mír.
Vůdce Sudetoněmecké strany požádá ještě o provedení plebiscitu v sudetském Německu, což je poslední možnost mírového řešení otázky státní příslušnosti. Lze počítat s tím, že Češi tento požadavek odmítnou.
Pak bude nutno v dohodě s vůdcem a říšským kancléřem usoudit , že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetoněmecké strany podnikl rozhodující revoluční krok: Prohlásí nezávaznost zákonů československého státu a požádá o pomoc vlád evropských velmocí (včetně Německa, pokud podepsaly smlouvu ze St. Germain) anebo pouze Německé říše.
Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilnými opatřeními. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.“11)
Tady bych chtěl odběhnout od souvislosti „memorandum Hergel“ s infiltrací jeho stanovisek do koncepce a taktiky SdP a vrátit se k otázce tzv. Grundplanung O.A., jmenovitě k tomu, zda jde o autentický dokument z okruhu Henleinova vedení. Ke své argumentaci v Historii okupovaného pohraničí číslo 6, že to je nejen možné, ale vysoce pravděpodobné, bych zde chtěl doložit ještě toto: Tento názor lze podepřít i upozorněním na v kurzivě tištěnou a stejnorodou dikci v partii o dalším taktickém postupu po květnu 1938. V případě postupu K. Henleina ve věci plebiscitu po jeho českém odmítnutí je tato shoda takřka doslovná. To představuje další kamínek do mozaiky důkazů o tom, že Grundplanung O.A. vzniklo v návaznosti na situační zprávu štábního úřadu SdP z 18. května 1938, přičemž zkratka O.A., nejspíš znamená, že v jeho organizačním oddělení.
Fakt, že „Grundplanung O.A.“ byl po válce J. Mackem a Z. Šambergrem nalezen v dokumentech K. Henleina, tento závěr podepírá rovněž; přesto však zde doplněná zjištění ještě nepřinášejí spolehlivý důkaz, že by „Grundplanung O.A.“ bylo Henleinovým štábem také projednáno a přijato jako jeho oficiální dokument a linie. Spíše se lze klonit k názoru, že bylo vloženo do souborného a v ADAPu doloženého návrhu jmenovaného štábu z (asi) 18. září 1939, a to jako čtvrtá varianta dalšího možného řešení české otázky říší. O tomto dokumentu však až další text.
Souvislost mezi „memorandem Hergel“ a Grundplanung O.A. však netkví pouze v tomto rozhodnutí řešit německo-český vztah válkou. Je širší: Jde i o způsob, jímž by tato válka měla být vedena. Oba dokumenty se shodují, že by měla být vedena krutě – tak jak to moderní vojenské prostředky umožňují. Jde však i o další styčné body. O opětné opakování teze, že jde o celý komplex dnešního Československa, (resp. o „sudetoněmecký prostor“) přičemž o jeho osudu na základě tisíciletých historických zkušeností rozhodne na základě svého práva Říše, (resp. „Vůdce“), do níž musí být začleněny české země, přičemž Slovensko má být ponecháno samostatně, leč k Říši pevně přimknuté. O slavnostní deklarování Prahy jako říšského, německého města. O ekonomické a kulturní zatlačování Čechů a konečně o další osudy českého národa. Zde je určitý rozdíl: Zatímco „Hergl“ přímo a brutálně konstatuje, že si „přejeme /tuto/ zemi jako německou, a proto i konec české národnosti na této půdě“, „Grundplanung O.A.“, ač zřejmě míří stejným směrem, se zaměřuje nejdřív na zmíněné již ekonomické, kulturní a politické zatlačování Čechů v rámci pěti let po zrušení vojenské správy okupovaných českých zemí; přitom ovšem klade důraz na „zachování už jednou rozloženého stavu českého národa“ – zřejmě proto, aby se usnadnily další protičeské cílové kroky. Na rozdíl od „Hergla“ však „konečné“ řešení ještě přesně nedefinuje.
Ve „štábu sudetoněmeckého vůdce“ zřejmě byly v této věci rozdílné názory, jak to ukazují 4 varianty, předložené „štábem K. Henleina“ z 18. září 1938 v memorandu „K řešení české otázky“:
- Vytvoření českého zbytkového státu bez omezení jeho výsostných práv.
- Vytvoření „neutralizovaného“ českého zbytkového státu.
- Vytvoření českého státu se zvláštními závazky vůči Německé říši.
- Začlenění českého území do německé říše.
Z komentáře k těmto variantám vyplývá, že první dvě vlastně nepřicházely v úvahu; určitá opatrná podpora naznačující autorství pozůstalých spanovců, je věnována třetí variantě. Dle jednoznačných formulí v „Grundplanung O.A.“ (souznějících s „Herglem“) se však nejlepší známka dává variantě 4 – začlenění do Říše. Ta by totiž umožňovala „naprosté vyloučení možnosti, že by české území mohlo mít vůči Německu nepřátelskou funkci“, zajišťovala úplně ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto území i možnost biologického řízení vývoje českého národa a jeho vývoje – což ovšem leccos naznačuje o českých katastrofálních perspektivách.12) Hitler ovšem 15. března 1939 věc sám rázně rozhodne v duchu cílů nacistického pojetí „völkisch“ politiky, a to okupací zbývajících částí českých zemí ke své Velkoněmecké říši. Avšak ani tím a zřízením Protektorátu Čechy a Morava nebyly ony konečné perspektivy Čechů jako národa dořešeny. Řešilo je memorandum z 28. srpna 1940 – v němž nelze nezpozorovat jisté reminiscence na Herglovo pojetí – a které vypracoval Frankův úřad Státního sekretáře pro Protektorát Čechy a Morava pro „vůdce“ A. Hitlera 28. srpna 1940.13)
V něm Frank hned úvodem píše o budoucím uspořádání česko-moravského prostoru. „Státně-politicky může být cílem jen: bezezbytkové začlenění do Velkoněmecké říše; národně-politicky („volkspolitisch“) naplnění tohoto prostoru německými lidmi.“ To mělo proběhnou tak rychle, jak jen možno. Teoreticky by nejúplnějším řešením bylo totální vysídlení Čechů a osídlení Němci. (V tomto konstatování je tedy shoda a „völkisch“ pojetím Herglovým dosti zjevná, a to v předpokládaných variantách postupu: „Hergl“: jedním rázem nebo pozvolna, tedy vyhubením nebo vysídlením.“ 14)
Určitý rozdíl mezi Frankem a „memorandem Hergel“ (ať už ho Frank znal nebo ne), však spočívá v tom, že zatím co druhý autor rozvažuje obě varianty, první pokládá „absolutní deklasování Čechů“ aspoň zatím za nejen neúčelné, ale i nemožné a místo globálního, rasově založeného pojetí „Askari“ připouští „jen“(!) „individuelní deklasování jako zvláštní metodu tzv. zvláštního zacházení („Sonderbehandlung“, tj. poprava bez soudu, jen na základě policejního rozhodnutí).
Volbu této ne tolik krvavé a dlouhodobější cesty Frank zdůvodňuje jednak nedostatkem prostoru, kam by Češi mohli být rychle vysídleni (pozoruhodné je, že to v jejich případě nenazývá vyhnáním), jednak nedostatkem rasových Němců, kteří by mohli zacelit vzniklou mezeru. Podstatná pro Franka však byla zejména potřeba udržet nenarušenou ekonomickou výkonnost „českého prostoru“ pro potřeby války i obava, aby kruté řešení české otázky neodradilo obyvatelstvo jihovýchodní Evropy a tím neohrozilo velkoprostorové cíle říše.
I při všem „změkčení“ osudu Čechů však Frank závěrem znovu zdůrazňuje: „Mé stanovisko předpokládá úmysl prostor i lidi v Protektorátě germanizovat.“ 15)
Frankovo pojetí schválil ihned Hitler; později ho ve svých obou pražských projevech (1941/1942) ještě rozvinul a do projektu Generalplan Ost zasadil „Vůdcem“ pověřený zastupující říšský protektor a mocný šéf německé bezpečnostní policie R. Heydrich. Ve svém prohloubeném projektu totiž konstatoval návaznost na koncepci založenou Frankem (jež, jak jsme viděli, navazuje v rámci zdrojů nacistického směru německé „völkisch“ politiky na „Hergla“ – ať už originálního, či radikalisticky opraveného).16)
Toto pojednání o „memorandu Hergel“, jehož obsah zde věcně popsala R. Říhová, vůbec nechce tvrdit, že by sám Hergel jako autor byl tvůrcem „české“ politiky SdP, natož samotného Hitlera. Má odbornou obec seznámit s pojetím memoranda co do cílů a postupů v „české otázce“; vedle toho však i upozornit, že toto pojetí (navazující na starší „vyháněcí“ projekty všeněmců z dob habsburské monarchie – K.H. Wolfa, Haaseho apod.17) vlastně představovalo výchozí, ale i ucelenou nacionálně socialistickou völkisch verzi protičeského sudetoněmeckého „volkstumskampfu“. A že politika SdP cíle této verze a cestu k nim od listopadu 1937 postupně přejímala, upravovala, až je posléze uplatnila, a to jak v politickém plánování, tak v praktické „denní“ politice – byť i s menšími, dobovou situací (zejména válkou) podmíněnými modifikacemi.
Poznámky
1) Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století, vydala česko-německá komise historiků, Mnichov 1996, s. 54, 56.
2) Srv. „Sudety“ pod hákovým křížem, edit. Kural, V., Radvanovský, Z., Ústí nad Labem 2002, exkurz D, s. 455-489 nebo KURAL,V., K problému tzv. Grundplanung O.A., in: Historie okupovaného území, č.6.
3) Srv. Brand, W., Am verlorenen Posten,München 1985, s.55.
4) Srv. KURAL, V., Konflikt místo společenství?, Praha 1993, s.120-124, 141-144.
5) Odsun-Vertreibung, c.d.., s. 687-688.
6) Tamtéž, s.691.
7) Tamtéž, s. 692-693.
8) Tamtéž, s. 694.
9) KURAL, V., c.d., s. 164-165. Podrobněji Kural V., Vašek Fr., Hitlerova odložená válka za zničení ČR, Academia Praha, 2008
10) Týž, Vojenský aspekt česko-německého vztahu v roce 1938, in: Rok 1938. Mohli jsme se bránit, Praha, Naše vojsko 1992, s.10-14.
11) Tato skutečnost by mluvila pro pravděpodobnost, že „memorandum Hergl“ a jeho pojetí „české“ politiky nacismu se stalo inspirací a výchozí platformou těch sil, které z říše i v rámci henleinovského hnutí naléhaly na opuštění spannismu a na prosazení radikalistického „odčeštění“ tzv. českého prostoru v režii Hitlerovy říše.
12) Mnichov 1938 v řeči dokumentů, vydání Praha 2000, s. 150-152.
13) Die Vergangenheit warnt,ed. Fremund, K. Král, V., Praha 1960, dok. č. 6, s. 60, nn.
14) Odsun-Vertreibung, s. 693.
15) Vergengenheit…, dok. č. 6, s. 72.
16) Heydrichovy projevy v Praze z 2. října 1941 (dok. č.9) a ze 4. února 1942 (dok. č. 61), in:Protektorátní politika Reinharda Heydricha, ed. Kárný, M., Milotová, J., ve spolupráci s Kárnou, M., Praha 1991.
17) Srv. Křen, J., Konfliktní společenství, Toronto 1989. Též Šamberger, Zd., v tomto čísle HOP.
(Ze sborníku „Historie okupovaného pohraničí 1938-1945“, č. 10, Univerzita J.E. Purkyně v Albis international, Ústí nad Labem, 2005, editor: Z. Radvanovský)
Redakce: PhDr. V. Kural,CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Dr. Walter Hergl, několik životopisných údajů
Narodil se v r. 1899 v Liberci. Na Německé univerzitě v Praze vystudoval právo. Pracoval jako advokát. Byl aktivní v řadě sudetoněmeckých spolků. Vstoupil i do SdP. Ještě před anexí našeho pohraničí Německem spolupracoval s SD, v SS získal vysokou důstojnickou hodnost. Během války vykonával různé funkce v tzv. protektorátu. V tu dobu úzce spolupracoval s K.H. Frankem.
V květnu 1945 byl zatčen, krátce internován, ale údajně na přímluvu z české strany byl propuštěn a bylo mu dovoleno vycestovat do Bavorska. V r. 1947 se stal vedoucím personálního a tiskového oddělení při bavorském ministerstvu a později členem představenstva Witikobundu. V r. 1949 se stal také signatářem tzv. eichstättského prohlášení, které podepsaly představitelé tří sudetoněmeckých obdobně smýšlejících organizací – křesťanské Ackermann-Gemeinde, nacionální Witikobund a sociálně-demokratické Seliger-Gemeinde. Dr. Hergel později působil na ministerstvu práce a sociálních věcí ve Svobodném státu Bavorsko. V r. 1986 mu byla v Mnichově udělena státní medaile za zvláštní zásluhy. Zemřel v r. 1999.-red.
Závěrem
V prostoru, který mám po popisu problematiky protičeské linie Hergel-Frank, bude užitečné zmínit se ještě o jejím vyústění v podobě , kterou jí dodal R. Heydrich, který ji zasadil do projektu „Generalplan Ost“. Ve svých pražských projevech nejdříve Čechy charakterizoval jako Slovany, kteří vlastně ani sami nestojí o to, aby byli zváni lidmi. Po vítězné německé válce jim byl přisouzen osud jakýchsi „hélotských“ (polootrockých) národů; ty měly živořit ve „východních prostorech“, na nichž by je vítězná germánská rasa obkličovala, tj. vytvářela ohraničené prostory, na kterých je měla svými pevnými hrázemi svírat a „vysoušet“ – podobně jako se tomu děje s půdou odnímanou moři. A zde měli i Češi, pokud by nebyli asimilováni nebo „postaveni ke zdi“, najít své sídlo – třeba jako dozorci nad národy ještě „nižšími“, speciálně nad Židy.
K tomu ještě poznámku: když Sudetoněmecké krajanské sdružení (landsmanschaft) předloni přišlo s heslem vyhnání = genocida, kontroval přední německý historik Schultze Wessell, že kdyby měla být řeč o genocidě, pak by to byl především nacistický plán na likvidaci českého národa… (o němž mluvil K.H. Frank ještě koncem roku 1944). PhDr. V. Kural, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve Spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 274. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, březen, 2009
Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz