Kupčení s odpustky včera a dnes
Ludvík Diviš, 6. prosince 2017
Je čas na nových 95 tezí?
„I všel Ježíš do chrámu Božího, a vymítal všecky prodávající a kupující v chrámě, a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel. A řekl jim: Psánoť jest: Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou.“ Mt 21,12-13
„Křesťany je třeba učit, že když někdo bez povšimnutí mine někoho v nouzi a pak věnuje své peníze na nákup odpuštění, nekupuje si odpustky od papeže, ale rozhořčení od Boha.“
Martin Luther, 95 tezí, 45
Před Lutherem
„Nyní upečete husu. Za sto let ale uslyšíte zpívat labuť, na níž už nestačíte.“ Tak nějak to podle jedné hezké protestantské legendy prorokoval na kostnické hranici Mistr Jan – a spletl se jen o dva roky.
Labuť jménem Martin Luther rozepjala křídla roku 1517 a údery kladiva, jímž 31. 10. přibíjel na vrata wittenbergského zámeckého kostela svých 95 tezí proti kupčení s odpustky, doopravdy otřásly tehdejším světem. Brzo tomu bude už půl tisíciletí. Mimochodem znáte tenhle vtip?
„Farář: Zhřešili jste cestou do kostela, tak to bude 5 Otčenášů a 5 Zdrávasů.
Hříšný pár: A nemohli bychom dostat rovnou 10 Otčenášů a 10 Zdrávasů?“
Aby bylo úplně jasno: Jsem si jist, že bez kouzelných slovíček jako ‚promiň‘, ‚je mi líto‘‚ ‚nechtěl jsem‘ či ‚už to víckrát neudělám‘ by se lidský život rychle stal naprosto nesnesitelným. Také nemám nejmenší pochybnosti o tom, že koncepty jako lítost, pokání, odpuštění či smíření leží v samotných základech lidství. Opravdu lidství, nejenom v základech křesťanské civilizace či jiných civilizací velkých. Myslím, že by to bez nich bylo skřípalo už v dávných afrických savanách – a možná už i při tom příslovečném ‚slézání ze stromů‘. Všechno je věc týmové spolupráce…
Nevěříte? Přeháním? Přečtěte si tedy něco do antropologů, jakými byli Viktor Turner nebo Max Gluckman. Taky moc doporučuji popularizátora vědy, neurologa Františka Koukolíka, například knížku s provokativním názvem Proč se Dostojevský mýlil. Víte, věda postupuje mílovými kroky a dnes už je možné se do hlav ‚hříšníků‘ (či lidí, řešících morální dilema) podívat kouzly, jako PET nebo MRI. A kupodivu se ten Dostojevský nakonec ani tak moc nemýlil.
Ale popořádku. Tak především to vždycky nebyly ty otřepané Otčenáše. Pro názornost zůstaneme na půdorysu křesťanství, to je nám (i v levicovém listu) nejbližší, ať už si multikulturalisté plkají, co chtějí. Následuje pár příkladů.
Zhlédnutí velkolepých velikonočních procesí ve Španělsku (Semana santa) nabízí leckterá cestovní kancelář. O skutečném významu oněch Ku-klux-klan vzdáleně připomínajících postav v kápích (nazarenos) už ale málokdo něco tuší. Zkusíte hádat? No ano, kajícníci! A chodívalo se, panečku, bosky, i s těžkými okovy a řetězy na nohou… Dneska jde bosky tak ještě nějaký studentík, co má zrovna před těžkou zkouškou. Ne že bych ho nechápal, pane, jak já měl nahnáno, když mě tehdy slovutný pan profesor Drápal vyrazil z Materiálů a technologií…
Když si ale tak čtu o těch všech skandálech španělských politiků, o těch 3 % z každé státní zakázky, co se braly po desetiletí a peníze putovaly ve sportovních taškách do diskrétní banky v Andorře … Neproměnil se tenhle způsob pokání v pouhý folklór poněkud předčasně? A pokud vám to připadá hodně drsné tak vězte, že v Byzanci o pár století dřív si těžký hříšník pěkných pár let pronaříkal před branou kostela, než ho vůbec pustili na první část liturgie – ale jen do předsíně a vkleče. K tomu docela přísné půsty, dobročinnost a tak dál. Žádný div, že někteří ‚odkládali‘ pokání z určitých hříchů až na smrtelnou postel, aby nebyla ohrožena jejich společenská prestiž, což celý systém poněkud podrývalo.
Ve Španělsku ještě chvilku zůstaneme. Jak šel čas, měnilo se i pojetí pokání. Za vrcholného středověku byly velmi populární daleké poutě pěšky, nejznámější z nich pak španělská Compostella. Ta se v poslední době opět vrací do módy, a nastojte, i jako pokání.
Ze spolehlivých zdrojů vím, že na Camino coby alternativní trest před několika lety vyrazila skupinka finských drobných delikventů. A dali jim k tomu rovnou i celý televizní štáb. Člověk si říká, proč jít za odpuštěním na kraj světa. Proč si své hříchy a hříšky neodpracovat třeba v nějakém místním špitále, vždyť by to pro společnost bylo mnohem užitečnější. Někdy to ale ani nejde, a symbolické formy pokání, antropologové potvrdí, jsou známy po celém světě.
Komerční potenciál odpustků značně zvýšilo, když se ve vrcholném středověku rozšířila víra v možnost získat je v očistci pro ty, kteří nás na věčnost předešli. Který necita by nechal svou babičku za ty pomluvené sousedky trpět tam, kde pouhé krůpěje potu propalují balvany, když za ni může třeba nechat sloužit mši!
A právě tady se vraťme ještě jednou krátce na Východ. Moc se u nás neví, že modlitby za mrtvé existují i v Pravoslaví. Je u nich dokonce velmi rozšířená (byť nikdy nedogmatizovaná) představa, o jakýchsi celnicích, kterými duše po smrti prochází. „Kontrabandem“ jsou zde vášně, jako například lakota či hrabivost. Proč tedy tak vadí dogma o očistci? Odpovědi mých pravoslavných přátel se podobaly v jednom: Pokání a Boží odpuštění jsou hluboká tajemství, která nemohou být převedena na žádnou konvertibilní měnu. Nejen na stříbrné rýnské, ale třeba i na Otčenáše a Zdrávasy.
Než odpuštění definitivně degradovalo na „zboží, jako každé jiné“ (jako v jiných dobách a místech třeba zdraví, vzdělání, pravda, láska i čest), muselo utéci ještě nějaké to století. Příslovečnou poslední kapku do poháru trpělivosti vlil Albrecht Braniborský, arcibiskup a říšský kurfiřt. Získání kurfiřtského úřadu nebyla vůbec levná záležitost, takže byl u známého německého bankéře Jákoba Fuggera zadlužen až po uši. Aby mohl dluh vůbec splatit, dohodl se s papežem Lvem X. (vlastním jménem Giovanni Medici, známý požitkář, marnotratník a taky věčně v dluzích) na prodeji odpustků ve svém revíru. O výtěžek se pak šábli napůl.
Praktickým provedením akce byl na diskrétní doporučení Fuggerů pověřen ‚perspektivní‘ dominikánský kazatel a příležitostný inkvizitor Johann Tetzel. To on je autorem jednoho z prvních marketingových sloganů evropského novověku „Jak zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka“ i celé režie následných prodejních a promo akcí. Všech těch zvonců a obrazy pekelných muk ověšených vozů, táhnoucích krajem, všech těch ďábly pomalovaných truhlic – a samozřejmě ceníků. Například:
Mnohoženství 6 zl.
Křivá přísaha 9 zl.
To už je docela totální výprodej morálky, co říkáte?
Z těch truhlic (Tetzelkasten) se mimochodem pár zachovalo do dneška. Jedna třeba v dolnosaském Braunschweigu a k té vám průvodce s gustem povypráví kouzelnou historku. Prodavačům odpustků byla totiž, nastojte, sprostě ukradena. Taková ostuda! Svatokrádež! Pointa přichází v okamžiku, kdy pachatele dopadli. Ukázalo se totiž, že si milí zlodějíčci pár dní předem koupili odpustek na krádež. U samotného Tetzela. I dopředu to tehdá šlo, zrovna jako v tom vtipu. Opravdu žádný div, že mladému Martinu Lutherovi došla trpělivost.
Na závěr něco příjemnějšího z českých luhů a hájů. Nemálo lidí – a vůbec ne jen věřících – vzpomíná s láskou na otce Jiřího Reinsberga (+2004), dlouholetého faráře od Matky Boží před Týnem, nadaného zpovědníka i rádce v nesnázích. Jím ukládaná pokání ve stylu udělat si doma generální úklid či podniknout výlet na nějaké nové místo byla pověstná. Ze spolehlivých zdrojů vím, že se k němu chodívali radit i straničtí funkcionáři, což je skalp, který si k pasu jen tak nějaký velebníček nepověsil. Když se chce, jde to tedy. (Méně už se ví, že byl veteránem První samostatné československé obrněné brigády, a že jeho bratr Svante, komunista, byl popraven v Mauthausenu.)
Pokud si ale myslíte, že touto idylkou je téma vyčerpáno, velice vás zklamu. Segment trhu s dobrým svědomím, který Řím začal pod krupobitím kritiky postupně vyklízet, obsadili brzy jiní podnikavci – a začasté mnohem horší než všichni před nimi.
Po Lutherovi
„Otec se s matkou rozvedl. Zazlíval jsem mu to. Tahle věta mě u psychoanalytika přišla na 10 000 babek.“ Věta, kterou Edward říká Vivian ve vaně plné pěny právem vešla do dějin filmových gagů. Společnost, ve které bez drahého auta a ještě dražšího psychoanalytika nezaznamenáte vůbec nic, vystihuje jedním tahem. Setkal jsem se s pár snoby z okruhu ‚kavárny‘, kteří nad Pretty Woman ohrnovali nos, se zbytkem světa si ale budeme rozumět. O taképsychoanalyticích považujících za ‚vyléčené‘ ty pacienty, kteří se přestali hanbit, že brutálně zničili konkurenta, o těch už napsal své Erich Fromm. Povídku Závrať (tu o fabrikantu Gierkem) od Karla Čapka českému publiku také jistě připomínat nemusím. Ale bude hůř.
Na scénu nastupují korálky ověšení guruové a kazatelé pozitivního myšlení 60. let. Svět je energie, energie proudí a stačí jí šikovně ‚odklonit‘ – do vlastní kapsy, to se rozumí. Chudoba je vlastně trest za hříchy z minulých životů, tak proč se jí zabývat, a bohatství je boží požehnání.
Američtí protestanti to vidí dost podobně. Když energie neproudí, je nutné ji odblokovat, případně odháčkovat – a to, pochopitelně, také není zadarmo.
Křesťanství se svou pokorou a láskou k bližnímu je stará rachotina, my máme duchovní mercedesy. Nám jde o rozvoj individua, deset táců za seminář. Na první úrovni zasvěceni, to se ví, pak ještě přituhne. Někomu‘s ublížil? Ale běž. To byla asi jeho špatná karma. Jsi-li solventní, vyčistíme tě od negativních vibrací ve všech vesmírných sférách až po kroniku Akáša. Třeskuté duchovno, substituční terapie za to, čemu se dříve říkávalo naplněný život, si vybírá svůj díl – a netroškaří. Kde jsou ty časy, kdy býval ten díl jen desátý. Skutková podstata kupčení s odpustky naplněna v plném rozsahu. „Vymysleli si to v Indii dost pohodlnou víru“, zpívával kdysi Vysocký a já se k němu připojuji.
Ve světě je spousta bídy a dívat se na ni zcela lhostejně dokážou jen hodně otrlí jedinci. Nejúčinnějším sedativem první pomoci na tento druh špatného svědomí pro ty bohatší je dobročinný dar, to se ví odedávna. Takto nechává i L. N. Tolstoj jednat hraběte Vronského v enigmatické 18. kapitole 1. dílu Anny Kareniny. Vdově po hlídači, kterého opilého na nádraží přejel vlak, posílá po zástupci přednosty stanice 200 rublů. Nepřímá charakterizace postavy, tak tomu říká literární věda. V Americe by stačilo podepsat šek, dnes poslat dárcovskou SMS.
Lepší než nic, já vím. Ale vždycky si vzpomenu na svého kamaráda podnikatele. Tvoje lenost = můj byznys, říkává. A to je to, čeho se obávám u všech těch, kteří dojati sentimentalitou vánočních koled vyplní nějaký šek pro neziskovku, o které předtím v životě neslyšeli.
Víte, ono, málo platné, je mnohem jednodušší ohrožovat statiku mostů hrozny připitomělých zvonečků, než pamatovat na všechna společná výročí a budovat vztah každý den a od každého rána. Ono je vždycky jednodušší si koupit nějaký ten odpustek, než třeba jen hodinu rozdávat polévku bezdomovcům…
Ještě dál jde Dostojevského Lužin ve Zločinu a trestu. To je ten, který si naštěstí nakonec nevzal Raskolnikovovu sestru Duňu:
„Jestliže mi například doposud říkali ‚miluj‘ a já miloval, jaký to mělo výsledek?… Ten, že jsem roztrhl plášť svůj a dělil se s bližním a že jsme oba zůstávali nazí, podle ruského přísloví: Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí. Věda však praví: Miluj především sama sebe, neboť všechno na světě spočívá v osobním zájmu… Ekonomické poučky pak dodávají, že čím více je ve společnosti prosperujících jedinců… celých plášťů… “
Jenže ten první plášť bude muset brzo být italský a podle poslední módy a na žebráka zbude zas jen jutový pytel. Pokud vůbec. To bylo Dostojevskému při jeho jasnozřivosti víc než jasné. (Pokud vám v citátu některé věci nedávají smysl, zopakujte si, prosím, novozákonní Kázání na hoře a legendu o sv. Martinovi z Tours a žebrákovi.) Tak nějak uvažují všichni ti, kteří vám říkají: Nech mě napřed pořádně si namastit kapsu, pak budu mít na to, abych byl dobročinný. Sbírej víčka, nebo cokoliv jiného, kup si ten můj bazmek, co ti stejně k ničemu nebude – a já pak přispěju té holčičce z fotky na tu a tu operaci. Koukni, jak smutně se dívá! Že se nestydíš! Na co ještě čekáš? Ba věru pravím vám, odpustky to jsou a sírou smrdí ještě víc než ty předešlé.
Blížíme se ke konci, už nám zbývá pojednat jen posledních pár novodobých Tetzelů v kraji neziskovek. Ne, nemyslete, uznávám samozřejmě nutnost specializace. Vím, že existuje řada starobylých a úctyhodných dobročinných spolků.
Za příklad si vezmu Červený kříž, jednak jsem pro ně léta dobrovolničil, jednak jsem si o nich dost prostudoval, takže mám ponětí. Transparentnost dárců, peněz, které přicházejí i odcházejí i každého jednotlivého projektu. Naprostá nestrannost a politická neutralita. V každé zemi může být jen jedna pobočka s jasnými a danými pravidly. Řada věcí podchycena mezinárodními smlouvami.
Tak ať mi ale někdo vysvětlí, na co je zapotřebí tolik zanícených pachatelů dobra, kterými se to kolem nás v posledních letech zrovna hemží? Vždyť tisíc zedníků nepostaví domek rychleji než deset! Víte, já už fakt nejsem včerejší. Už jsem si stačil všimnout, že při založení nové organizace na stejný či podobný účel vůbec nemusí být důvodem zkostnatělost té původní či podobné vznešené výmluvy. Deklarované motivy a ty skutečné se mohou rozcházet. Docela dobře může jít o nechuť dodržovat některé zavedená pravidla organizace původní. A co tak může vadit? Že by nestrannost? Že by transparentnost? Před 500 léty taky nakonec nešlo tolik o spásu hříšníků, jako o astronomické arcibiskupské dluhy, připomínejme si to každý den.
Doopravdy rád bych věděl, číže to truhlice plní všichni ti novodobí Tetzelové, strašící nás místo mezitím už dost vyčpělého ohně pekelného tu ekologickou katastrofou, tu návratem totality, tu kdovíčím. Pokud jen vlastní, to by byl ještě ten lepší případ, každopádně z jejich všudypřítomných zvonců zrovna zaléhají uši. A to ještě zcela pomíjím všechny ty, kteří se ani neobtěžují obcházet s kloboukem (ať už skutečným, či virtuálním) a rovnou se ve jménu Velikého Dobra přisají k nějakému grantu, či rovnou na státní rozpočet. Ty už bude muset pojednat někdo další.
Možná je doopravdy čas na nových 95 tezí. Námětů jsem nadhodil dost. A mimochodem, o nějakých vhodných vratech víte? I tady bych měl pár tipů…
Ale dost možná by nakonec docela stačily teze dvě:
Urovnej si své vztahy s bližními raději sám a podle osvědčených receptů, než ti na to vlítnou samozvaní takyexperti a nechají si to pak tučně zaplatit.
Nenech se nikým vodit za nos.
P. S. Tohle nemá být další útok na Řím. To by bylo moc laciné a ostatně v posledních letech dostávají za uši tak, že už je jich trochu líto i samému veleknězi všech neoateistů Richardu Dawkinsovi. Tohle je o tom, jak životně je dnes opět člověku třeba hodnot, které nelze koupit za žádné peníze.