Kuba nepadne!

Nejsem si jistý, kdo vymyslel ty zvěsti, že Kuba je teď ve smrtelném nebezpečí, že ztratila orientaci a že se kdykoli může zhroutit po jediné smrtící návštěvě prezidenta USA Baracka Obamy. Zvěsti a spekulace se nabalují a v některých kruzích severoamerické a evropské levice jsou už zmateni realitou.

Kubu znám, obdivuju a miluju. Je to vyjímečně silný, odhodlaný a nezlomný národ. Když jsem četl všechny ty alarmující zprávy, rozhodl jsem se tam vrátit a promluvit přímo s Kubánci.

Vydal jsem se na Kubu znovu. Tentokrát mezi prací I na válkou zničené Středním východě a v Jižní Americe, kontinentu sužovaném zlými útoky jedovatých kontrarevolučních klik, loajálních k Washingtonu a Evropě.

Tentokrát jsem se rozhodl usednout za volant auta, navštívit vzdálené vesnice a historická revoluční místa, a také oblast kolem území, jež Kubě ukradl západní imperialismus - zátoku Guantanamo. Projel jsem přes 1 000 kilometrů na východě i na západě země. Pracoval jsem v Santiagu de Cuba, Guantanamu, Havaně, zátoce Sviní, na Playa Giron a v jedné z nejvzdálenějších (a před revolucích nejchudších) oblastí země - Cienaga de Zapata.

Navštívil jsem deník Prensa Latina a ICAIC v Havaně, ale tentokrát bylo mým hlavním cílem prostě naslouchat Kubáncům.

Byli si vědomi smrtelného nebezpečí, přicházejícího ze severu? Byli připraveni dělat kompromisy? Slábl jejich revoluční duch?

Můj závěr je jasný a rozhodný: „Ne! Kuba nepadá. Kubánci vědí; jsou si dobře vědomi, co je s největší pravděpodobností za sladkou řečí prezidenta USA. Nepodvolí se a nezradí revoluci.“

Nebezpečí ze Západu je skutečné; je tady. Vždycky je tady, jak je skutečné. Nátlak, úskoky, machiavelská politika - vše použito ve snaze vykolejit, dokonce zničit kubánskou revoluci. Ale ani na vteřinu si nemyslete, že Kubánci nevidí, čeho se Impérium snaží dosáhnout.

Kuba se drží, už celá desetiletí. Vede si lépe než dřív. Je také silnější než kdy předtím. Jsem přesvědčený, že zvítězí.

Než budu pokračovat, mám jeden návrh pro ty, kteří uvažují jinak a opravdu se obávají: jeďte na Kubu a pomozte jí, pokud si myslíte, že teď čelí nebývalému nebezpečí. Vydejte se tam, promluvte s lidmi, pište, filmujte, fotografujte. Podpořte Kubu v cizině. Kupujte její produkty, poslouchejte její hudbu, dívejte se na filmy, čtěte knihy. Utraťte peníze tam místo v Thajsku, na Panenských ostrovech nebo v Egyptě, potřebujete-li trochu sluníčka. Udělejte něco skutečného, něco konkrétního.

Kuba je nejinternacionalističtější země na světě. Hlásá solidaritu s desítkami utlačovaných a chudých zemí. Už udělala tolik pro druhé - pro zbytek světa. Teď udělejte něco pro Kubu, místo prorokování jejího kolapsu! Udělejte to, jestli se bojíte o její budoucnost, a udělejte to i tehdy, jestli se nebojíte.

Santiago de Cuba je známé jako statečné a odhodlané město. Právě tady začala 26. července 1953 kubánská revoluce. Právě tady je pohřben velký básník, spisovatel a národní hrdina José Martí. A právě tady Fidel Castro 1. ledna 1959 vyhlásil z balkónu santiagské radnice vítězství revoluce.

Stejně jako Salvador Bahia v Brazílii, Santiago de Cuba dalo světu několik nejlepších muzikantů. Teď v legendárním Casa de la Trova i mnoha dalších městských klubech, kabaretech a koncertních sálech teď tančí smíšené páry všech ras v radostných rytmech sonu a salsy. Na Kubě je rasismus cizím, neznámým faktorem.

Během mé návštěvy, ve druhém patře Casa de la Trova, si mladý Číňan vyměňoval milostné poznámky s černým děvčetem, zatímco na starém parketu před brilantní, euforickou kapelou tančilo tělo na tělo několik místních smíšených párů.

Tady není potřebná žádná „politická korektnost“. Nic není vynucené. Rasová i pohlavní rovnost přichází přirozeně, instinktivně, jako logický „vedlejší produkt“ revoluce.

Bezpočet Kubánců bojovalo a padlo při osvobozování afrických národů od západního imperialismu. Tisíce kubánských lékařů a učitelů stále působí v některých z nejchudších a nejzapadlejších koutů světa. Kubánská revoluce bojuje za humanitu. Zápasí; stojí na straně utlačovaných, ať už jsou to muži, ženy či děti. Barva kůže nic neznamená. Jedna věc je jasná všem Kubáncům: každý člověk, každá rasa si zaslouží důstojný život.

Tohle je „můj komunismus“. Kuba je moje „mateřská zem“.

A právě pro tohle západní imperialismus nenávidí Kubu. Právě pro tohle používá svou žíravou propagandu, aby zdiskreditoval kubánskou revoluci. Právě pro tohle se snaží vykolejit zemi z komunistického kursu všemi prostředky, jež má k dispozici: přímými útoky, embargem a teď i novou, machiavellistickou kapitolou „normalizace“.

Ignacio Guerra Batancour, matematik ze Santiago de Cuba, je rozhodným přívržencem revoluce a kubánského komunistického systému:

„Lidé se samozřejmě bojí Obamy a jeho motivu nedávné návštěvy Kuby. Přišel jen aby normalizoval vztahy mezi našimi dvěma zeměmi? Pochybuju! Ale naštěstí Kubáncům proudí v žilách spousta revolucionářské krve. A jsou chytří! Většina z nich se nechce znovu stát kolonií, a nechtějí kapitalismus. Tady chceme jen trochu zlepšit svou ekonomickou situaci, ale jinak je velká většina lidí šťastná s tím, co mají. Mně je 64…“

Vypadá nanejvýš na 50…

„Pamatuju si, jak to bývalo před revolucí. Bylo to tvrdé, ponižující… Museli jsme žít s podvýživou, ignorancí a vykořisťováním… Úplně se to změnilo, když přišel komunismus. Ani teď nejsem bohatý. Vůbec ne! Manželka a já jsme celý život tvrdě pracovali. Ona bývala členkou mezinárodního lékařského týmu. A všem členům naší rodiny se dostalo dobrého vzdělání. Manželka je doktorka; náš syn je neurochirurg. Nemáme moc, ale máme dost; máme, co skutečně potřebujeme. A všichni žijeme smysluplný život.“

„Ale teď se Spojené státy budou snažit Kubu  definitivně destabilizovat…“

„Samozřejmě! Všichni to víme. Ti, kdo říkají, že neví, jsou vlastně součástí spiknutí proti komunistické Kubě. Vidíme, co dělá Západ po celém světě. Ale nenecháme Kubu padnout. Severoameričané se budou snažit všemožnými triky, ale nikdy se neodváží sem vpadnout. Protože si stále pamatují zátoku Sviní a Playa Giron. Tenhle národ má velké srdce, ale dokáže být také tvrdý. Má kuráž. Nedovolil by, aby tenhle systém zmizel.“

Říkal jsem mu, jak moc tuhle zemi miluju. Objal mě. „Buď vítán!“ řekl. „Žij zdravý a dlouhý život! A brzy se vrať do Santiaga de Cuba. Skuteční přátelé jsou vždy vítáni. Budeme na tebe čekat.“

Playa Giron… Tady se Západ odvážil. A okázale prohrál. Celý národ mobilizoval. V jediném rozhodujícím okamžiku se tenhle zelený něžný ostrov proměnil v monolitní betonovou bariéru. „Oni“ neprošli! Lidé, které přišli „osvobodit“, je zastavili.

Cestoval jsem na Playa Giron, přes 250 kilometrů za volantem z Havany; nejprve po impozantní šestiproudové dálnici, potom po dvouproudové silnici. Řídil jsem Chevrolet z roku 1952, pečlivě opravenou, nablýskanou a spolehlivou, přátelskou obludu.

Kuba se pozoruhodně měnila a já to všechno viděl kolem sebe. Děsivé roky extrémních obětí byly pryč. Teď tu byly skvělé silnice po celém ostrově, pohodlná a čistá odpočívadla a tankovací stanice.

„Podívej, pomerančové farmy!“ ukazoval mi Dariel, můj přítel a řidič. „A tady je jedna obrovská plantáž cukrové třtiny … kukuřice…“

Pole byla dobře dosažitelná a vesnice podél silnice prosté, ale čisté a soběstačné, s lékařskými stanovišti, školami a základními službami.

Kuba nevypadala bohatá, ale nevypadala ani chudá. A vypadala mnohem líp než před třemi roky, kdy jsem tam pracoval naposledy.

Nerozpadla se. Nehroutila se. Rostla, zlepšovala se a rozvíjela. Nevšímat si toho, popírat pokrok by určitě vyžadovalo velké protirevoluční sebeovládání.

V malém, ale informacemi nabitém Muzeu Gironu jsem viděl obrazy, mapy a dokumenty, vysvětlující ony kruté události Spojenými státy zinscenované a zaplacené invaze z dubna 1961, zaměřené na svržení Fidela Castra. Přes 1 500 kubánských vyhoštěnců a žoldáků přistálo na dvou místech v zátoce Sviní. Po 72 hodinách prudkých bitev v celé oblasti Cienaga de Zapata  byli Gusanos, vetřelci, nakonec poraženi.

Teď je celá cesta, vycházející z dálnice a vedoucí až na Playa Giron, lemovaná památníky padlým Kubáncům, mužům a ženám, kteří bránili svou vlast proti nejmocnější imperialistické zemi na světě. Bezpočet výrazných plakátů stále připomíná cestovatelům:

GIRON – PRVNÍ VELKÁ PORÁŽKA JENKISKÉHO IMPERIALISMU V LATINSKÉ AMERICE

A samozřejmě PATRIA O MUERTE! „Vlast nebo smrt!“

Ptám se správkyně muzea, zda místní vidí tohle místo čistě jen jako historickou lokalitu nebo zjišťují, že ke stejným teroristickým činům Západu jako tady stále dochází všude ve světě?

Odpovídá jasně: „Dobře víme, co se ve světě děje. Sledujeme zprávy, díváme se na TeleSur a o událostech diskutujeme. To, co se stalo tady, je jen jeden z tisíců hrůzných zločinů, spáchaných imperialismem.“

Dívám se na fotky zničených civilních letišť, zraněných a zabitých Kubánců. Je tu pár bot patřících dámě, která přišla o život během bombardování osobního letiště. V západním lexikonu je to nazvané „nevydařená invaze“. Já tomu říkám terorismus.

Potom přijela v obrovském autobusu skupina amerických a kanadských turistů. Hluční a neuctiví, začali pořizovat „selfíčka“ před památníky a vystavenou vojenskou technikou. Žádné pocity ve tvářích - žádné pocity, ani lítost.

Přistoupil jsem ke staršímu páru z Minnesoty. „Vzbuzuje to ve vás něco?“ zeptal jsem se.

„No, byla tu bitva, že?“ odpověděl muž, s velkým, ale prázdným úsměvem ve tváři.

„Ano, byla tu bitva“, řekl jsem a šel pryč.

Právě když jsem byl na Kubě, Fidel Castro promluvil k lidu na konci 7. sjezdu strany:

„Na nás všechny přijde řada, ale myšlenky kubánských komunistů zůstanou jako důkaz, že na této planetě lze, když budete pracovat se zápalem a důstojně, vyprodukoval materiální a kulturní bohatství, jež lidstvo potřebuje, a my musíme neúnavně bojovat, abychom je dostali. Našim bratrům v Latinské Americe i ve světě musíme sdělit, že kubánský lid zvítězí.

Toto může být jedna z posledních chvílí, kdy mluvím v téhle místnosti. Hlasoval jsem pro všechny kandidáty, které sjezd doporučil do voleb, a vážím si pozvání a čest vám, kteří mi nasloucháte. Blahopřeji vám všem a především compañero Raúlu Castrovi za jeho úžasné úsilí.

Vyrážíme na pochod a budeme dokonalí v tom, v čem bychom měli být, s nejvyšší loajalitou a s jednotnou silou, tak jako Martí, Maceo a Gómez, na nezastavitelném postupu.“

***

Na Kubě je všechno, od obrany země po zachování životního prostředí, považováno za revoluční čin. Projížděl jsem pozoruhodnou biosférou, Cienaga de Zapata, místem světového dědictví. Odpoledne začala silnici křižovat obrovská armáda barevných krabů. Celá oblast je původní, čistá, nezkomercializovaná. Mumlám řidičovi, že krabi nakonec mají prospěch ze socialismu, a stejně tak mangovníky, močály a pláže. Souhlasí.

V zapadlé vesnici, Soplillaru, narážím na malé muzeum a krásnou knihovnu, s impozantní sbírkou knih. Stoly a židle jsou ručně vyrobeny s láskou, a jsou tak něžnými hračkami.

Chlapík, který má místo na starost, Pedro Amaury Santos Llambio, je univerzitní profesor, se zápalem pro vesnické vzdělávání. Několik dní v měsíci vyučuje na univerzitě ve městě, ale ve zbývajícím čase pečuje o muzeum a knihovnu, ležící nějakých 5 kilometrů od zátoky Sviní.

„Nevěřil byste tomu, ale tahle obrovská oblast Cienaga de Zapata mívala před revolucí jen čtyři školy. Děti trpívaly podvýživou; byl tu všude hlad a bída. Všechno to, co tu vidíte, je přímý výsledek revoluce.“

Soudruh Pedro Amary je, jak sám o sobě říká, knihomol. A zná mnoho revolucionářů z Kuby i z ciziny. Dokonce se stkal s jednou z dcer Noama Chomskyho.

Je přesvědčený, že Kuba nepadne. Věří v socialismus. Vzdělává lidi, učí je, informuje a diskutuje s nimi o světě.

Vysvětluje:

„Kuba je hodně silná. Všechno jsme udělali vlastníma rukama. Sem ke mně přišlo mnoho Evropanů. Nevím proč… jak mě našli? Tohle místo je tak daleko od nějakého velkého města… Ale přicházejí: myslitelé, spisovatelé a novináři… Mluvíme spolu. Jsem k nim otevřený. Říkám:»Všechno, co teď máte v Evropě, je díky masakrům, jichž jste se po světě dopouštěli.«“

Řekl jsem mu, že jsem měl nedávno projev v Italském parlamentu, kde jsem řekl, jim přímo do tváří, v zásadě totéž. Také jsem mu řekl, že v budoucnu bych se sem rád vrátil a strávil tu nějaký čas, mluvil s místními lidmi ve vesnici a předčítal z některé z mých knih v této knihovně.

Třeseme si rukama, objímáme se. Mluvím s několika dalšími lidmi ve vesnici. Kuba se nevytrácí. Je-li v nebezpečí, budeme za ni bojovat.

Viděno odsud, je to prosté!

***

Krátce jsem pracoval v Havaně. Je mnohem složitější než provincie. Potkal jsem malíře, filmaře, novináře i majitele soukromých restaurací. Jejich jazyk byl okrasný, slova vybíraná opatrněji.

Více se mluvilo o „míru“ a „porozumění“.

Někteří lidé v Havaně se o politiku nestarají, ale většina ano.

Chápu, proč mnoho cizinců, poté, co navštíví jen Havanu a možná jednu nebo dvě turistické pláže, cítí, že Kuba ztrácí své revoluční nadšení. Ale dokonce i v Havaně jsou „poskytovatelé služeb“ jedna věc a běžní občané zcela jiná.

A samozřejmě velcí kubánští intelektuálové a umělci jsou téměř jednomyslně s revolucí.

Ale během této návštěvy jsem se rozhodl, že ve společnosti mých revolučních intelektuálských druhů moc času nestrávím.  Chtěl jsem naslouchat v hlavních městech provincií a na venkově.

***

Na druhém konci země, pouhých pár kilometrů od zátoky Guantanamo, přímo u „hranic“ se Spojenými státy, je Comunidad Glorieta.

Uprostřed ulice jsem zastavil mladou ženu. Náhodně. Je jí 28, pracuje ve videoobchodě. Jmenuje se Yarai. Ptám se jí, zda ví, co se děje za ostnatým drátem, na okupovaném území.

Ví.

Bojí se?

„Bát se? Samozřejmě ne! Doufám, že k válce s gringy nikdy nedojde… samozřejmě chceme, aby tohle území, tahle základna byly vráceny Kubě. Nelíbí se nám, že ji mají oni. Ale že bych se bála? Vůbec ne!“

Ostatní ve vesnici reagují podobně.

Často používám slovo „strach“. Ptám se, zda se lidé „bojí“. To proto, že mnoho mých přátel z celého světa neustále vyjadřuje obavy, a říkají, že Kuba nepřežije, že může být brzy smetená.

Zpět ve městě Guantanamo jsem viděl obrovská hřiště plná dětí. Byla neděle a tisíce lidí byly venku, hrály si, procházely se a hovořily. Další nádherné kubánské historické město! Zažíval jsem uvolněnou, optimistickou atmosféru.

I tady jsem mluvil s lidmi. Někteří byli rozhořčení na základnu, někteří lhostejní. Ale strach tu neexistoval, a byla tu absolutní jistota, že kubánský politický systém přežije.

Když jsem se blížil ke Guantanamu, obrovský plakát hlásal:

VÍTEJTE NA GUANTANAMU, PRVNÍ ANTI-IMPERIALISTICKÉ LINII OBRANY

Můj místní řidič parafrázoval Che. Býval učitelem na škole. Teď byl penzistou, ale chtěl „zůstat zaměstnaný“. Když jsem mu řekl, že jsem unavený, smál se:

„Che říkával, že opravdoví revolucionáři nemají právo se unavit. »Všichni, kteří se unavili, mají právo být unavení. Ale potom nemají právo si říkat opravdoví revolucionáři.«“

To byla Kuba.

„V tom případě zastavme na rychlou kávu“, řekl jsem s úsměvem. „A pracujme dál!“

„To už je lepší!“ vykřikl a plácl mě po zádech.

***

Najednou tu byla základna, dole přede mnou; obrovská, vtíravá, odporná, úplně mimo; nezákonně okupované kubánské území; imperialistická bašta.

Zašklebil jsem se. Výraz mé tváře zachytil pár venezuelských cestovatelů. Dívka řekla: „Que mierda, no?“  Na hovno, co!

Kývnul jsem. Nebylo co dodat. Shrnula to naprosto přesně.

„Kdyby Obama myslel vážně, že zlepší vztahy mezi těmihle dvěma zeměmi, nejprve by měl vrátit základnu Guantanamo Kubě“, řekl jsem.

Všichni tři jsme jen pokrčili rameny. Asi jako „my to víme líp“. Nakonec ve Venezuele vědí dokonale, jak vypadají jenkijské imperialistické čmáranice.

Po cestě tam zastavilo naše auto u kontroly. Policie na Kubě málokdy zastavuje auta, ale tady, u „hranic“, je to o něco vypjatější.

Z důstojníka se vyklubala mladá dáma.

„Jak se máte?“ zeptal jsem se.

„Jako v peci“, odvětila. „Takové horko! Musí být přes 35 C.“

Byla bez cigaret a viditelně unavená. V Loma Grande jsem koupil balíček místního kuřiva a plechovku ledové vody. Teď, při cestě zpět do města Guantanamo a do Santiaga de Cuba, jsem jí to obojí podal. „Pro vás“, řekl jsem.

„Snažíte se mě uplatit, nádhera!“ rozesmála se z plných plic. Otevřeně se mnou flirtovala, tím nejnevinnějším a nejpřirozenějším způsobem. Věděl jsem, že musím reagovat, nějak jí tu poklonu vrátit; jinak se urazí. Tak to na Kubě chodí. Chvilku jsem hledal slova. Se západní politickou korektností jsem byl vedle.

Měla nádherné oči, uhlově černé vlasy a po boku jí visela velká pistole.

„Gringové nikdy nedokážou projít přes tuhle kontrolu“, řekl jsem. „Ztuhnou, když narazí na vaši krásu“.

Bylo to neohrabané. Nepraktické, ale zafungovalo to. Šťastně se usmála. Objala mě, na zlomek vteřiny přitiskla své křehké tělo k mému a políbila mě na tvář. Na okamžik jsme oba cítili lehkost, ale kolem nás bylo všechno zatraceně vážné, úplně skutečné. Kubánské tanky byly docela blízko, s kanóny namířenými na základnu. Z místa, kde jsme stáli, byly jasně vidět bunkry a ostnatý drát. Ano, „první antiimperialistická linie obrany“.

Byl jsem si dobře vědom, že jsem na frontě a na správné straně linie.

„Půjdu“, řekl jsem dívce. „Musím jít. Ale jsem vždycky s vašimi lidmi.“ Myslel jsem, že to, co jsem právě řekl, bude nemístné. Nebylo. Zasalutovala mi a její tvář náhle zvážněla. Zasalutoval jsem také. Potom jsem jí položil pár posledních otázek:

„Bojíte se?“ ukázal jsem na ostnatý drát.

„Ne.“

„Neobáváte se toho, co může být za Obalovou návštěvou? Neobáváte se, že teď zkusí něco jiného? Nejste zděšená z toho, že tentokrát mohou uspět, že nakonec mohou dokázat vykolejit kubánský socialismus?“

„Ne, nebojím se“, odpověděla. Jen to. Hrdá. Sebejistá. Pravá Kubánka!

Vrátil jsem se do auta a za pár okamžiků kontrolní stanoviště zmizelo za zatáčkou. Pilně jsem začal čistit svou výbavu, jako by to byl zbrojní arzenál. Divil jsem se, proč mám náhle knedlík v krku a proč se mi tak zamlžily brýle.

„Takže Kuba nepadne?“

„Ne, soudruhu“, odpověděl řidič. „Nemůže. Nemá právo padnout.“

Spěchali jsme k Santiagu, Santiagu de Cuba.

„Dobře. Tak si zazpívejme“, řekl jsem chraplavě. „Sakra, zazpívejme si!“

Andre Vltchek

www.counterpunch.org 9. 5. 2016 (překlad Vladimír Sedláček)