Která pravda zvítězí?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Osudný den, 6. červenec 1415, potvrdil  tragicky  význam  myšlenky, kterou Mistr Jan Hus ukončil svůj traktát „O svatokupectví“. Napsal tehdy :“Lépe je pro pravdu smrt trpěti než pro pochlebenství časnou odplatu vzíti.“ Když byl svolán do Kostnice církevní sněm, Hus se tam odebral, aby se obhájil. Ale jeho vysoce  postavení církevní posuzovatelé neměli o výklad jeho učení zájem. Z pozic nezpochybnitelné  autority  žádali, aby své názory odvolal. Když odmítl od svého přesvědčení odstoupit, byl prohlášen za kacíře, zbaven kněžství, odevzdán moci  světské, odsouzen k smrti a hned  potom upálen na břehu Rýna. ( „Hranice vzplála, tam na břehu Rýna..“ zpívali  naši dědové v 19. století a naše maminky ještě ve století 20.)

Mistr Jan Hus, oblíbený kazatel, spisovatel, zakladatel novodobého spisovného českého jazyka, oprávce pravopisu, iniciátor počeštění pražské Karlovy university, stal se svým učením, svým životem i smrtí  iniciátorem hnutí, jež bylo po něm nazváno husitské. Husitismus je výrazný proud nejranější evropské reformace. Spojoval reformní úsilí o opravu církve  i  společnosti, kritizoval soudobé  sociální zlořády, ujímal se chudých a bezbranných. Proti svrchované autoritě církve a jejího dogmatismu postavil autoritu „Písma“ a  jeho svobodného výkladu ve shodě s rozumem a svědomím. Jan Hus a  za jeho odkaz válčící husitské šiky otřásly církevní světovládou a razily cestu novověké kultuře ve znamení svobody a odpovědnosti mravní  osobnosti. V tomto smyslu je husitství vkladem našeho národa do světových dějin, jak učí F. Palacký, T. G. Masaryk, česká dějepisecká škola, Francouz E. Denis aj. Naopak někteří němečtí historikové (A. Bachmann, K. Hoefler aj.) význam husitství všemožně snižují a tvrdí, že Češi  (jako všichni Slované)  jsou národ  netvůrčí, samostatného života neschopný a nehodný. Dnes různí Podivenové oživují  znevažování celé naší historie,  včetně husitství. Podle nich  podstatu husitství  představují táborské kádě pro povinně odevzdávané jmění. Zamlčují, že podstatou husitismu, a v tom se shoduje s F. Palackým i J. Pekař, je idea autonomie osobnosti a jejího svědomí, obdivuhodný etos mravní. „Hrdinný a vítězný zápas Čechů za pravdu zůstane největší slávou českých dějin“ (J. Pekař).

Husova slova:„Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“  Ale po těch zhruba 600 letech, která nás od smrti  za pravdu Mistra  Jana Husa dělí, po staletích válek, otřesů, běd a katastrof,  kdy agresoři také hlásali své „pravdy“, je na místě otázka. Která pravda zvítězí? Za kterou pravdu má smysl bojovat?

Před čaasem jsme se z jedné televizní besedy dozvěděli, že řadu let pracovala komise historiků a teologů, aby zjistila, zda jsou v Husově soudní při v Kostnici nějaké důvody, pro které by mohl být rehabilitován. Nenašly se žádné. Přezkoumání procesuální stránky kostnického procesu potvrdilo, že „platné právo nebylo porušeno.“   Ale jak se má takové „právo“ k pravdě, kterou hledáme a hájíme? Vždyť takové právo je výsměch zdravému rozumu! Nikoli porušení práva, ale právo samo, které odsoudilo na smrt spravedlivého člověka, je předmětem protestů od osudných událostí roku 1415 až dodnes. Takové „právo“ nelze hájit. Je v rozporu s pravdivým poznáním skutečnosti, člověka, jeho myšlení a cítění. V tomto smyslu nejde již jen o Mistra Jana Husa, ale  i o řady jeho předchůdců a  následovníků, o řady obětí inscenovaných inkvizičních procesů s kacíři a nevěrci nejen u nás, ale v celém křesťanském světě.

Pravda je otevřená, nezáludná, neúskočná. Poctivá. Pravda nesnese pokrytectví a předstírání .Pravda je to, co souhlasí s ideály ušlechtilé lidskosti. Pravda je to, co po staletí člověk upřímně hledal, v reformaci, v renesanci, v osvícenství, v socialismu. Pravda je  volnost, rovnost, bratrství,  pravda je  opravdová demokracie a humanita. Pravda je to, čemu nás učil Mistr Jan Hus i Tomáš G. Masaryk. Poctivý život v lásce k bližnímu, k vlasti a národu.  K lidstvu a lidskosti.