Křesťanský sociál, březen, duben 2006, ročník 15

President Československé Republiky

V Praze dne 11. srpna 1945.

Milý pane kolego Šrámku,

dovolte, abych Vám k dnešnímu dni – k  Vaší pětasedmdesátce – upřímně blahopřál. Vzpomínám dlouhých let naší spolupráce po r. 1918, vzpomínám všech těch těžkých let práce a zápasů v době mezi oběma světovými válkami, vzpomínám veškeré Vaší podpory z posledních let před druhou válkou a myslím především na dlouhá léta společného exilu a boje o obnovení republiky. Kolik tu bylo krásných i těžkých chvil! A jak to byla svorná a harmonická spolupráce nás dvou navzájem a spolupráce naše s celou naší národní frontou, jdoucí pak z Londýna přes Moskvu do Košic, do Brna a do Prahy! Jak bohatý to byl život!

Těším se z toho, že dnešek můžeme už slavit doma a že jej slavíte ve zdraví. A přeji si, abychom prožili společně ve zdraví a za rozkvětu republiky ještě mnoho dalších výročí.

S přátelským pozdravem oddaný Váš

Dr. Edvard Beneš

K cestě života Msgre Prof. ThDr. Jana Šrámka

(11. srpna 1870 – 22. dubna 1956)

V zahraniční akci byl Jan Šrámek v pravém smyslu slova mandatářem celého národa, neboť svědectví, které vydal před mezinárodní veřejností o národním souhlasu s Benešovou akcí, bylo ze všech nejzávažnější, a to nejen proto, že vycházelo z tábora zcela nezávislého na Benešových vnitropolitických koncepcích, a nejen proto, že jej vydával svědek, který sám byl svou církevní hodností představitelem mocné mezinárodní autority, ale hlavně pro svoji nesmlouvavou, nepodmíněnou, nenáročnou pevnost a prostotu.

Samostatnou přílohou tohoto Křesťanského sociálu je 16ti stránkové vylíčení životní cesty J. Šrámka od jeho dětských let až do zvolení předsedou ČSL v r. 1919. Myšlenky a dílo tohoto vzácného člověka, vroucího vlastence, politika a státníka budeme sledovat i v podzimním číslu našeho Křesťanského sociála. Vaše připomínky, podněty, písemné materiály, příp. zapůjčení publikace o dr. J. Šrámkovi, samostatné články, kritiku, vážení čtenáři, velmi uvítáme.

Jsme přesvědčeni, že naší veřejností je již dlouho lhostejně a bezdůvodně opomíjen i dlouholetý blízky spolupracovní J. Šrámka, P. František Hála. Vážení čtenáři, pokud souhlasíte s námi, prosíme Vás o spolupráci, a to způsobem již výše uvedeným.

Naší pozornosti by se měl těšit i P. F. Světlík, Msgre B. Stašek, P.F. Chýlek, děkan Al. Tylínek, A. Petr. Poznejme svou minulost v zájmu současnosti i budoucnosti!

Jaká je odkaz díla dr. J. Šrámka a P. F. Hály a dalších jmenovaných dnešku, v čem jej především spatřujete? V zájmu historické objektivity bychom se měli alespoň zmínit o kladech i záporech P. J. Plojhara. Jeho působení v československé politice nelze shrnout do slov, že KDU-ČSL se za takovou lidskou kreaturu omlouvá celému národu. Nikdo není tak špatný, aby nebylo na něm něco dobrého.Tak promlouvá lidová moudrost ke svědomí našeho národa již celé generace. Ono dávné, hluboce i křesťanské, De mortuis nil nisi bene, o mrtvých jen to dobré, můžeme alespoň částečně akceptovat, pokud nejsme stoupenci názoru, že je mnohem správnější a spravedlivější říkat: De mortuis nil nisi vere ( o mrtvých pouze pravdu). Pravdou však je, že P. J. Plojhar byl za vlastenecká kázání Němci zatčen a válku „prožil“ v koncentračním táboru. Uvedené se dle našeho názoru vztahuje i na A. Pospíšila, R. Peteru, Z. Žalmana i další. Otázkou zůstává, zda již nastává doba, kdy bychom mohli jmenované objektivně zhodnotit, či alespoň o nich napsat několik pravdivých odstavců. A´t již na uvedené máme třeba i zcela rozdílné názory, navštivme hrob alespoň někoho z jmenovaných, pomodleme se a položme na něj třeba i jen jediný kvítek. Odpouštějme, aby i nám bylo odpuštěno!

Za Váš zájem, třeba i jen za nevyslovenou úvahu nad přečteným, a zvláště za spolupráci vřele děkujeme. –red.

Ke vztahu prof. dr. J. Šrámka k dr. E. Benešovi

Úsilí agrárníků a henleinovců, směřující v r. 1935 ke zvolení prof. B. Němcem prezidentem republiky a posléze k tichému protidemokratickému převratu, ztroskotalo zejména díky politice Československé strany lidové. Když se dr. J. Šrámkovi, tehdejšímu předsedovi ČSL, který se těšil uvnitř i vně strany velké autority, podařilo získat pro volbu dr. E. Beneše i nečeské katolické strany, včetně Hlinkovo slovenské ludové strany, bylo zvolení dr. E. Beneše prezidentem zajištěno.

„Státnickým zásahem Šrámkovým se stalo, že do čela státu postaven byl dnešní náš prezident. Nikdy nesmí být zapomenuta chvíle, kdy národní socialista senátor J. Sladký po volbě prezidenta přistoupil k ministru Šrámkovi a pravil: ´Pán Bůh vám to zaplať, co jste pro stát učinil.´

Nikdy nesmí být zapomenuta slova starých odpůrců lidové strany, kteří prohlásili v oné historické chvíli“ ´My najednou teprve vidíme pravou tvář Šrámkovu a Čsl. Strany lidové. Totiž čestnost, důslednost, nebojácnost a ryzí české státní smýšlení.“ (Náš věk, 20.5.1938, článek Stojíme před osudovou chvílí!)

O uvedených skutečnostech dr. J. Šrámek později napsal: „ Když jsme pozorovali, … že koaliční vládní většina není schopna jednotné volby, nezbylo nám nic jiného, než abychom se poohlédli po většině jiné, my jsme ji spoluvytvořili a nezakolísali jsme, i když měsíce, po celé měsíce jsme tehdy byli těmi bolševiky a společníky neznabohů, já sám nevím, jak to všecko znělo, ty krásní titulatury, které nám dávali. Vytrvali jsme, naši lidé vytrvali a my jsme tak dobyli vítězství.“ (Dr. J. Šrámek ve svých projevech 1918-1938, Brno, 1946)

Šrámkovská politika ČSL nejen rozhodujícím způsobem přispěla ke zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky, ale také k udržení demokracie v Československu. Ty, kteří tehdy lidovcům nadávali do bolševiků, komunistů, protože pro blaho republiky, udržení demokracie byli připraveni v parlamentu hlasovat společně i s komunisty, historie uvrhla do odsuzujícího zapomenutí. Lidoveckou státnickou politiku však připomíná i současnosti.

V září 1939 dr. J. Šrámek na schůzi československé kolonie ve Velké Británii prohlásil: „My jsme si pana prezidenta zvolili, ale nesesadili, a proto jím zůstává i nadále.“ Úzká spolupráce dr. J. Šrámka s prezidentem dr. E. Benešem pokračovala i ve válečných i poválečných letech, kdy v roce 1948 byla násilnými událostmi, které bezesporu měly širší a rozhodující mezinárodní souvislosti, bezohledně přervána.

Dr, J. Šrámek se stal předsedou československé vlády v exilu. V osvobozeném Československu ČSL v čele se svým předsedou vždy všestranně, a to i v únorových dnech r. 1948, dr. E. Beneše, prezidenta republiky, vždy podporovala.

Dr. E. Beneš a dr. J. Šrámek byli demokraty a vlastenci se silným sociálním cítěním. Tyto hodnoty je neoddělitelně spojovaly a nás spojují a budou spojovat i nadále s nimi. JUDr. O. Tuleškov

S dr. E. Benešem se Šrámek z doby politického zápasu za Rakouska neznal. Poznal tehdejšího československého ministra zahraničí teprve po jeho návratu ze zahraničí do Prahy. Co poutalo oba muže k sobě, byl zejména jejich vyvinutý smysl pro vývojovou tendenci demokracie, která zachovávajíc základní svobody demokracie politické, směřuje k vyvinuté demokracii hospodářské.

Česká národní politika

Sto padesát let od Havlíčka

Od smrti Karla Havlíčka Borovského letos 29. července uplyne sto padesát let. Ani si to celkem neuvědomujeme, poněvadž naše situace je téměř totožná jako za jeho života. Vládnou nám patolízalové cizí měny a máme dnes hlavní noviny německé, i když píší obslužným jazykem, který se kupodivu vydává svými „šou“, „lídry“, „teology“ atd. ještě za český, a my té hatmatilce, byvše národ veskrze inteligentní a cizích jazyků znalý, poslušně rozumíme. Jako za Rakouska. Čech se zase bojí, aby nebyl nemocný, či aby se nějak neznelíbil, aby ho jeho cizokrajní zaměstnavatel nevyhodil, poněvadž žijíc ve své zemi, by neměl kam utéci. To vím, jako že jsem si odběhl za jiných okolností, a prakticky teď nevím kudy kam, tak sedím v Londýně a čtu si „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“, kde dle původních pramenů vypravuje František Palacký – otisk dle původního vydání – Praha – Nakladatel B. Kočí – 1921. Kniha má 1279 stran, tak se zdá, že mi vydrží, jako pravá bible našich vznešených dějin. Říkám-li vznešené dějiny, nemluvím do větru.

Pokud se nezamýšlíme se skutečnou znalostí české historie (a „panské národy“ okolo se vždy staraly a starají, abychom zapomněli) ani nám nepřijde, jak unikátním bojem za pravdu, spravedlivé a dobré jsou všechny události, které se na tomto středoevropském území odehrály, přímo prodchnuty!

Vždyť který národ na počátku svých kulturních dějin má panovníka šlechetného, mírumilovného, svatého jak skutky, tak evropským uznáním, jako my svatého Václava!?! Žádný! I Angličané o něm a jeho dobrotě zpívají jednu ze svých nejhezčích koled.

Kde panovník zakládá univerzitu pro své občany jako náš Karel IV? Už v roce 1348, zatím co jinde vládly temnoty a panovníci manipulovali své občany nevědomostí.

Kdo má takové syny jako my nebojácného, po spravedlnosti a pravdě lačnícího Mistra Jan Husa!?! Kdo Palackého a unikátního neohroženého novináře Karla Havlíčka Borovského!?!

Zvláštním řízením andělů (či múz) mi vždy přijde do ruky něco, čeho si mám všimnout, a tím je právě kniha zvěčnělého československého exulanta Adolfa Mokrého „Karel Havlíček Borovský po stu letech“. A to stojí také za počtení a pro povznešení naší české duše.

My jsme na Karla Havlíčka Borovského málem zapomněli, a není dosud oceněn Evropou a přece dnes by měla jeho touha po novinářské poctivosti být ukázána světu a předložena jako nárožní kámen programu obrody a mravnosti veřejného života vůbec.

Domnívám se, že tento časopis, jeho dopisovatelé a čilí, schopní a vědoucí čtenáři, by mohli být iniciátorem celonárodních oslav, a snad i evropské Havlíčkovské konference, na téma „K poctivému novinářství“.

Byl by to význačný krok k ozdravění a skutečné demokracii (bez nesmyslných manipulací) pro celý svět. Přiznejme si, náš národ je daleko větší svým významem, než se vůbec odvažujeme ve své skromnosti a upřílišněné sebekritice myslet. Máme na co být hrdí!

Milan Křesadlo

Tomáš G. Masaryk

*7.3. 1850 , +14.9. 1937

(Výňatek z knihy M. Machovce)

„Druhou osobou (pro T.G. Masaryka – pozn. red.) byl katecheta, katolický kněz František Satora, vzácný a ušlechtilý člověk, představující i těžkým životním údělem i jistou rozpolcenost svého vlastního osobního profilu mladému Masarykovi poprvé všechnu onu rozpolcenost a rozporuplnost katolicizmu vůbec, jíž se zralý Masaryk později tolik zabýval. Byl to kněz, jací se vždy v katolické církvi vyskytovali, ale téměř vždy v menšině, a proto těžce zápasící s převažující církevnickou rutinou. Člověk hluboce citový, až exaltovaný, přitom laskavý k prostým a chudým lidem, snažící se o ně pečovat, přitom se i odvažující bouřit proti panstvu, ba i proti vlastní církevní vrchnosti, proti její netečnosti k sociální otázce. Proto i pronásledovaný, ponižovaný, odstrkovaný touto vrchností, což u něho vyvolávalo stavy deprese a malomoci…

Ten uvedl mladého Masaryka do světa studia, knih, cizích jazyků, do světa poznání… Bez Satory by se byl syn kočího těžko dostal na studie...Na takové kněze se nezapomíná … I když pak jejich svěřenec ztratí později katolický světový názor … Masaryk si nemohl uchovat katolicismus, když sledoval člověka Satoru a jeho hořký úděl. Nemohl jej však z téhož důvodu nikdy ani úplně odložit …

V Brně to byl katecheta Matěj Procházka, Masarykovi zajímavý zvláště svým vztahem k dělnické otázce; byl totiž jedením z prvních, kdož se u nás zabývali soustavně otázkou sociální a dělnickou, převážně ovšem na klerikálních „křesťansko-sociálních základech, avšak s upřímným zájmem o zlepšení hmotného postavení dělnictva. Od něho také Masaryk poprvé slyší i o marxismu, odmítavě ovšem, nikoli však nenávistně.“ (Prof. M. Procházka částečně i používal některé marxistické termíny. –pozn. red.)

Vydalo nakladatelství Melantrich, Praha 1968, str.37-38.

Radomír Luža, odpověď na dopis pana Ladislava Hejdánka

Dne 30. dubna 1979

Milý pane Hejdánku,

přečetl jsem si Váš dopis z 10. března s překvapením, které se brzo změnilo v rozpaky a podivení. Zarazil mě mimo jiné Váš kazatelský tón, s nímž udílíte známky z národního charakteru, přičemž zapomínáte, že moralizování není součástí sociálních věd a tedy také ne historiografie.

V dopise vyjímáte odsun z celkové válečné situace a aplikujete na takto izolovaný historický jev absolutní morální kategorie. Vaše výchozí situace Vás vedla k úsudku, že zlí Češi, tento pranárod, se dopustili v r. 1945 násilí, které přímo vyústilo ve zločiny stalinismu. Poněvadž působím léta jako profesor moderních evropských dějin na přední americké univerzitě a byl jsem od počátku účastníkem našeho domácího odboje proti německým okupantům, nemohu souhlasit s Vaší argumentací. Pokud totiž nejsou Češi národem vyvoleným, pak se na ně musí vztahovat všeobecné historické kategorie a nelze jejich dějiny měřit ex post morálními měřítky sedmdesátých let.

Nacismus zanechal v okupované Evropě krvavou stopu, která vyvolala ve všech okupovaných zemích v konečném údobí války sérii reakcí a Československo nebylo výjimkou. Můžeme tedy aplikovat Vaši mono kauzální tezi na ostatní okupované státy. Mimochodem Vaše teze neobstojí ani v případě Německa a Rakouska, kde bývalí nacisté po válce představovali konsolidační element. V Chorvatsku nebylo bestiality, která by nebyla spáchána v masovém rozsahu. Ale nikoho ani nenapadlo vytvářet teorie národní viny a poskvrnění. Nenajdete prostě intelektuály, kteří by bez ohledu na historické skutečnosti by se snažili dokázat, že vlastní národ vyšel z války morálně méněcenný a s poškozeným charakterem., vnitřně oslaben a vnějšně zotročen. A Chorvaté měli vedla maršála Tita také fašistu Pavelče! Podobné bude asi podivení našich polských přátel nad tezí, že by padesátá léta vypadala podstatně jinak, kdyby polská národní společnost dovedla od osvobození uplatnit lepší rezistenci vůči nákaze nacionální nenávisti, která byla stejně odporná jako nenávist německá. Nacismus ale nejde dávat do jedné roviny s reakcí oběti. Pravděpodobnější již by byla teze, že bez Hitlera by asi nikdy nedošlo k událostem 50. let, ale tam už ti zlí Češi nemohou hrát úlohu méněcenného národa. Ve Francii bylo po invazi zabito fyzicky i morálně přes 40 000 osob, z velké části kolaborantů. V národně osvobozenecké válce v Jugoslávii se likvidovali bez milosti příslušníci protivného tábora. Pro ně nepředstavitelné krutosti byly rutinou. Byla to ale partyzánská Jugoslávie, která se postavila proti stalinismu r. 1948. Stejně tak francouzská resistence úspěšně hájila demokratické zřízení. Nelze tedy spojovat revoluční násilí u nás se stalinismem, simplifikovat a lacině generalizovat. Pokud bych sledoval Váš argument do důsledků, pak by národní budoucnost našich amerických a britských spojenců musela být deformována účastí na masovém bombardování německého civilního obyvatelstva.. Bojím se ale, že kdybychom měli více takových kazatelů jako Vy, že by Spojenci pravděpodobně nikdy nemohli vést válku, natož ji také vyhrát.

Stejně tak nebylo u nás více denunciantů, kolaborantů a celé té sebranky, která se v prvních poválečných měsících dopouštěla zločinů a rozkrádala pohraničí. Srovnejme nás jenom s Jugoslávii, Belgií či Francií, kde desítky tisíců bojovaly na straně nacismu. Francouzská milice byla stejně tak brutální jako SS a chorvatská Ustaša si v ničem nezadala se speciálními oddíly SS. Nikoho ale nenapadlo promítat tyto průvodní jevy nacistické války do poválečných dějin těchto zemí. Přechází meze mého pochopení, proč se musí někteří naši intelektuálové veřejně bušit do prsou a bičovat!

Ve své podstatě byl odsun konečným bodem nacionalistického období českoněmeckých styků. Ve třicátých letech u nás nacismus ve formě SdP postupně převzal tradiční formy velkoněmecké ideologie k.k. ražení. Rozbití československé demokracie a zřízení Protektorátu bylo pro převážnou většinu sudetských Němců logickým vyústěním dějin styku s českým národem. Ne náhodou blahopřáli v prosinci 1954 vedoucí představitelé sudetských organizací bývalému říšskému protektorovi von Neurathovi u příležitosti jeho propuštění z vězení jako „jednomu z mužů, kteří se pokoušeli o smířlivost a vyrovnání“, na něhož se „bude moci vždy vzpomínat v dějinách styku německého a českého lidu“. Nelze z houně nikdy udělat aksamit. A v našem případě se debata o kontinuitě či diskontinuitě německých dějin stala bezpředmětná: oba autoři rozhodnutí A. Hitlera z r. 1940 o asimilaci a likvidaci českého národa se jmenovali K. von Neurath a K.H.Frank, fakt dobře známý pisatelům blahopřejných telegramů a oslavných článků. Specificky české trauma o zániku českého národa, které pronásledovalo předbřeznové buditelské generace, bylo po r. 1939 sdíleno v českém prostředí, které předem vidělo, že národní existence by byla v případě německého vítězství ztracena. Podmínky jazykově a politicky utlačovaného národa, ohlodávaného zatčeními a popravami tisíců, pochopitelně vedly demokratický odboj k spontánnímu přijetí myšlenky odsunu. Byly to sociálně demokratické skupiny kolem petičního výboru „Věrni zůstaneme“, které tento požadavek formulovaly v rámci programu „Za svobodu“, přijatého ostatními odbojovými organizacemi. Při vytváření tohoto programu byly nevážnějším podložím vzpomínky na rozbití republiky a demokracie henleinovci. Frankova politika národní represe a teroru a přihlášení se většiny sudetoněmeckém skupiny k nacistické politice národnostního útisku, ponížení a asimilace. V létě 1942 důvěrné zprávy SD popisovaly výmluvně , jak heydrichiáda a Lidice byly přijímány „soukmenovci“ se „zadostiučiněním“. Do rozhodného roku 1945 tak vstupoval národ poučen strašnou historickou alternativou, že nemůže za žádných okolností připustit možnost národního vyhlazení. Tvrdá spojenecká politika bezpodmínečné kapitulace a retribuce, pochody smrti, hromadné popravy a zločiny ustupujících jednotek SS vytvořily atmosféru národní revoluce, která byla podhoubím pro některé politováníhodné průvodní jevy pokvětnové doby. V červenci postupimská konference vítězných velmocí rozhodla o odsunu , který ve své organizované fázi byl prováděn za plné podpory amerických a sovětských úřadů. Odsun byl tak součástí politiky Spojenců a důsledkem hitlerovské agrese.

Od samých počátků vlastní odpovědnost za nacistickou minulost byla provázena totální indiferencí většiny představitelů sudetských Němců. „Zářící hvězda sudetského němectví“ univerzitní profesor dr. Herbert Cysarz považoval v roce 1951 henleinovské hnutí „so volkstreu, wie mencheitgläubig, so universell national wie reell sozial und konstruktiv europäisch …“.( „tak národnostně věrné, jak je lidstvo věřící, tak univerzálně nacionální, jak sociálně a konstruktivně evropské … „ - překlad prof. J. Rychlý) Pan Toni Berger, který dnes je hlásnou troubou sudetoněmeckého hnutí, nezněl nadějněji 3. listopadu 1978 v dlouhém článku na titulní stránce orgánu hnutí: „Před 60 lety vytvořené Československo bylo dílem lží a legend, produktem hotových skutečností … které se rozpadlo při první zatěžkávací zkoušce v r. 1938/39 … tento stát nebyl vybojován vlastním úsilím … byl vytvořen … jako francouzský satelit.“ Ani Hitler, ani Henlein nebo Frank, ale „marasmus Francie“ zničil republiku, jejíž demokratický systém byl „krycím nátěrem jak Československa předválečného, tak poválečného.“ Sám mluvčí sudetských Němců, poslanec dr. W. Becher, si přispíšil vzpomenout šedesátého výročí republiky: „Jako Němci ze sudetského území bychom měli dnes připomenout pravdu o událostech, které … 28. října vytvořily základ lži, jež způsobila milionové utrpení a bídu. Tato lež se nazývá Československo“. Oba samorostlí ideologové jsou členy předsednictva Společnosti pro spolupráci s národy Československa, která nedávno za přítomnosti pana Bergera hostila dva členy Charty, jejímž jste mluvčím. Opravdu trapná to podívaná!

Svým apodiktickým tónem – ač jistě chápu, že rozumíte všemu lépe, než my, ostatní smrtelníci – kritizujete také právní aspekty odsunu, retribuce a pojetí tzv. kolektivní viny. Uznáváte ovšem, že nejednou tu nešlo o čs. zvláštnost, ale přesto dovozujete, že u nás nová právní koncepce přivodila vznik trhlin a fatální průlom nezákonnosti. Nechávám stranou skutečnost, že rok 1945 vydáváte pohodlně za rok nulový a že tedy exkulpujete nacismus a jeho zločiny. Zrůdnost nacistické politiky a neslýchané milionové vraždy a zločiny postavily vítězné mocnosti před praktickou nutnost přijat nové právní zásady. Kdyby tak neučily, zatížily by svou budoucnost obrovskými břemeny. Chápaly, že je zásadní rozdíl mezi masovými vrahy a jejich pomahači a oběťmi. Naše zákonodárství nepřijalo tzv. kolektivní vinu vůči Němcům a výslovně hovořilo o německých antifašistech. Opakovalo pouze zásady přijaté spojenci – týkaly se SS, NSDAP, Rodobrany, SdP, Vlajky, Hlinkovy gardy, Svatoplukovy gardy atd. Přečetl jsem si znovu náš dekret, ale text nečiní rozdílu mezi Čechy a Němci, jak tvrdíte Vy. Naopak, mnozí Němci byli propuštěni dříve, než Češi. Je zajímavým dobovým dokladem, že při debatě o retribuci např. Churchill uvažoval o alternativě, že by se prostě hlavní viníci bez soudu pověsili. Bojím se uvažovat o Vašem morálním rozhořčení, kdyby podobný názor vyslovil nějaký český politik. To by se asi naše národy proklely do desátého pokolení. Osobně jsme přesvědčen, že norimberské zákonodárství stojí na vratkých nohách, ale dobře nevím, jaká byla alternativa. Stejně tak se mi protivily útoky proti civilnímu obyvatelstvu. Zastával jsem názor, že vítěz má ukázat velkomyslnost a že jsme měli k smrti odsouzené sudetoněmecké politiky omilostnit a odsunout.

Pane kolego Hejdánku, nežijeme ve vzduchoprázdnu a často nejlépe míněné mravní rozhořčení a rádoby absolutní morální floskule mohou vést k opaku toho, co sledujeme. Nepřišel jsem ven bořit základy naší republiky. Mně se stejně jako Vám protiví všechno zbytečné násilí a brutalita. Mám také plné porozumění pro to, že odsun byl pro postižené krutým neštěstím a přál bych si, aby k němu nikdy nemuselo dojít. Dívám-li se na poslední dvě století našich dějin z dnešní perspektivy, domnívám se, že nemáme většího úkolu před sebou, než vytvoření úzkého přátelství s německým lidem a německou demokracií. Chci věřit, že doba nacionalistického zášti je pro naše mladé generace natrvalo za námi. Nechci ani tvrdit, že jsme nedělali chyby v naší německé politice, i když stav našich aktiv od roku 1780 je daleko vyšší, než se asi domníváte. Ale politika usmíření a spolupráce předpokládá, že nezapomeneme na nedávno připravovaný úděl a že se nebudeme dívat na složitý historický proces černobílými brýlemi absolutních principů, ale že přihlédneme k realitě politického a společenského dění. Jen tak pomůžeme vytvořit šťastnou budoucnost pro oba naše národy a obhájíme náš stát.

S pozdravy

Váš Radomír Luža

(Dopis nám poskytl k publikaci doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc, jeden z prvních chartistů. Je součástí jeho osobního archivu, který obsahuje mimo jiné ještě jeden rozsáhlý sborník Charty 77, jenž dosud nebyl vydán.

I v tomto dopisu máme možnost se dále seznámit s některými vysloveně protinárodními stanovisky řady chartistů, přepisujících naše dějiny v proněmeckém duchu, pečujících nejen o uskutečnění potřebných společenských změn, ale i o pro většinu našeho národa nežádoucí návrat k stále liberálnějšímu kapitalismu. Řada chartistických plánů, včetně těch, které veřejnosti vědomě zamlčovali, se naplnila, či naplňuje. I v Chartě byly však silné skupiny, které tomuto trendu vzdorovaly a dodnes se proti oživování nesociální minulosti staví. Věděli i oni o utajovaných věcech? Zřejmě jen o některých. Proti nim zpravidla protestovaly. Některá jejich kritická stanoviska však nebyla ani v rámci Charty publikována. Obyčejní lidé o plánech na obnovení kapitalismu dlouho nevěděli. Nechtěli ho, ale přesto kapitalismus se stále volnějším trhem máme. S ním i všechny jeho sociální důsledky. Také nechtěné. Je zákonné ve skrytu obnovovat něco, co většina lidu nechce? Co to má společného s demokracií, s právním a sociálním státem? –red.

Tehdy jsme to říci nemohli

Nelhal jsem, ale o mnoha věcech jsem mlčel. Dost jsem tím trpěl. Právo 18. října 2004. Citujeme z televizního projevu Václava Havla v prosinci 1989: „Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. …Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho toho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. … Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů a ministři na svých tikových konferencí, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme…“. Jaká je dnes skutečnost, víme. Vývoj prokázal, že pan prezident Havel nemluvil pravdu, kdežto to, co označoval za výmysly panikářů a kalitelů vody, se naplňuje. Když televizní moderátor se Havla zeptal, proč vstupujeme do NATO, když dříve prohlásil, že již nikdy do žádného paktu nepůjdeme, Havel, jak v tisku jsme si mohli přečíst, odpověděl: „Ale to jsme těm lidem tenkráte přece říci nemohli!!“

V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, co nám chartisté a lidé s nimi spolupracujícími nemohli říci do roku 1989 a co nám neřekli a neříkají ještě dodnes. Co se ještě postupně dovíme? Co nás čeká? To je ta slibovaná demokracie v praxi? Můžeme říci: „Děkujeme nechceme, odejděte!“ Ve volbách k tomu máme příležitost! Využijme ji! Pozn. red.

Neuvěřitelná lehkost myšlení

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

S hrozícími volbami do parlamentu ČR se dostavují tradiční skupinové, lidové a celonárodní rozpory a hašteření. Přesně to co vynálezci, inspirátoři (či spíše konspirátoři) parlamentární stranické demokracie dávno projektovali, a nyní ve všech sdělovacích mediích zveličují a rozmazávají.

Stokrát jsme na těchto stránkách psali o tom, co je moderní manipulativní demokracie, a že používá stejných triků jako reklama na texasky či podprsenky. Inteligentní lidé se plytkostí politického systému otráví a k volbám vůbec nejdou, a ti, kteří moc nemyslí o ničem, jsou ďábelskými triky PR (Public Relations) zmanipulováni „novou třídou“ dle potřeb nadnárodních monopolů. Výsledky podle toho dopadají.

Tisíckrát dopisovatelé, publicisté a autoři upozorňovali, a celý národ poznal a akceptoval, že „sametová revoluce“ byla bouda na národ a je to sametový podvod, na kterém se vydovádělo (a vydělalo včetně korupčních úplatků) nových hořejších deset tisíc ve spolku se zahraničními lumpen-kapitalisty. O prodejných politických duších mužů a žen, „kam vítr, tam plášť“, nemluvě.

Tím více udivuje nastávající zcela opravdový, bratrovražedný boj stran a straniček a jejich kortešů. Jako by se skutečně dalo něco vyhrát a poctivě dosáhnout. Jako bychom nevěděli, že podvod je lež!

Přátelé mi píší, jak se pracně a dlouho budovaná jednota národních neparlamentních stran tzv. „silné pětky“ najednou zcela rozpadá jako domeček z karet. Dokonce se u národních stran zapomíná na národ sám a jeho nejslavnější syny minulosti, od kterých se můžeme stále učit.

V zajímavém dopise mi dr. Šoler, kdysi poslanec za Republikánskou stranu, píše, jak se snažil prosadit u Národní strany akci „K poctivému novinářství“ v rámci programů k výročí 150. let od odchodu Karla Havlíčka Borovského. Byl hrubě odmítnut, že prý Havlíček byl liberál.

Ne, už by nás nic nemělo překvapit! Ani to, že jeden z největších našich národních buditelských novinářů, skutečný budovatel národa a tedy národovec, je hozen do koše.

Dědictví více jak padesátileté destrukce myšlení komunisty, a nynější lumpen-kapitalistické zpitvořování všeho poctivého nemůže nemít důsledky.

V případě národních stran ale přece jen zaráží, že i lidé, kteří mají akademické tituly se neváhají ohánět „nacionalismem“ . Vrhnou se do politiky hlava nehlava, a neobtěžují se ani zamyslet jakými pojmy hodlají operovat. Neznají vůbec negativní a apriorní význam tohoto slova. Neznají historii NSDAP a odsouzeníhodný nacionalismus Němců -nacistů?

Rovněž nás může udivovat staromilecká projekce národních stran, která by pravděpodobně urážela svým fangličkářstvím a vyvanulým pathosem patrně i samotného Havlíčka před těmi sto padesáti léty. On totiž již tehdy proti němu brojil.

Po informacích, že ta a ta národní strana odněkud obdržela dotaci deseti milionů korun, na mne mnohé to „národovectví“ dělá dojem, že ho někdo chce uchvátit s tím, aby poctivé vlastenecké myšlenky a skutečné potřeby národa znehodnotil, pošpinil a zničil. Je to obdoba privatizace. Stejně jako se zakoupením našich národních továren a státních podniků cizinci, jen s cílem nechat je padnout a zlikvidovat. Tak jednou ranou odstranit vážnou konkurenci a získat pro sebe trhy. Podobnost je každopádně až příliš nápadná.

Pozoruhodně bez mrknutí oka jsme přijali také „pravidlo“, že na stranickou a parlamentní činnost politických stran připlácí stát! Proč má být politická strana (která straní nějaké ideji, se kterou já nemusím vůbec souhlasit!) placena z peněz, o které mne stát obere na daních???

Do jakých monstrosních systémů jsme se to nechali dostrkat?

Mluvíme-li o financování, je správné přece jen to, aby činnost politických stran (chceme-li v téhle hře ještě chvíli pokračovat) byla dotována pouze z příspěvků svých členů. Jakékoliv dosazování státem a milionáři bůhví odkud je nepřípustné. Nemůžeme si řízení našich záležitostí nechat uchvacovat lidmi, kteří mají jen vagony peněz a zájem vyplundrovat a zničit náš národ!

Poznali jsme zde na západě, i v takovém bývalém impériu jako je Spojené království, že si „peněžními dotacemi“ stranám kupují soukromníci materiální vliv, pozice, pocty a dokonce lordské tituly.

Slyším námitky, že by pak ty strany nemohly existovat, že by se peníze na jejich činnost nesešly …

Ovšem! Ano a správně!!! To by jen potvrdilo, že o strany občané už dávno ztratili zájem a přestali věřit tzv. parlamentární demokracii. Že už dávno poznali, že politické strany jsou jen vzájemně se podporující gangy, které strhávají na sebe moc, a tedy vliv a žoky peněz. Zároveň by nás to dovedlo ke správnosti přímé demokracie, jak už dlouho někteří (např. ing. Bělohoubek ve Svobodných novinách) bubnují.

S nadcházejícími volbami také slyším o „nových“ volebních programech. Jsou opravdu nové? Nesoudím, spíše jsou po desetiletí opisované jeden od druhého. To překvapí, poněvadž za opisování se v našich učilištích, od obecné výše, bývalo poškole. Jsou volební sliby, co nám nabízejí reálné? Pamatujme na české přísloví: Sliby chyby!

Co by mohlo všechny strany, kterým se dosud nepodařilo dostat se do parlamentu udělat? Spojit se pod minimálním volebním programem, a to:

A) vyhlásit jako svůj volební cíl volební reformu směrem k přímé demokracii;

B) vyhlásit výstup z NATO, a nezúčastnit se žádných vojenských paktů;

C) vyhlásit a vyžadovat neutralismus, s cílem dosáhnout Neutrality.

To je minimální program národní záchrany. A to by se ušetřilo peněz! Musíme se už konečně dostat z neuvěřitelného lehkého myšlení, do kterého nás zavedl náš zcela nedůstojný optimismus v „nové“ politické vůdce, a víra v dobročinného, bohatého strýčka z Ameriky, který všechno zatáhne.

Je až neuvěřitelné, že inteligentní národ dosud po sedmnácti letech od sametového poblouznění je stále okouzlen Zlatým teletem a dosud si nevšimnul, že z něj vyrostla jen Železná kráva. Proč?

Londýn, 1. března 2006

Nikoliv úděl, ale poselství

(Výňatek z článku)

Křesťanství, které by chtělo konzervovat, přestává být křesťanstvím. Ježíš přece přišel a vystoupil jasně s tím, že je třeba současnou situaci radikálně změnit, jak u jednotlivců, tak i u celé společnosti. Nemáme tedy jako křesťané úděl něco konzervovat, ale poslání všechno změnit k lepšímu. Všechno – nikoli jen způsob ekonomiky. Pokušení, kterému dnes podléháme, spočívá v tom, že si mnozí myslí: změníme-li způsob ekonomiky, změní se i náš celý život. Ale to je dávno vyvrácený omyl! Takhle ztroskotal „státní“ kapitalismus a takhle směřuje ke ztroskotání i „klasický“ kapitalismus. Všechny papežské sociální encykliky na to jasně poukazují.

Chce-li tedy KDU-ČSL zachovat svou autenticky křesťanskou tvář, musí včas (a to hned) změnit svůj sociálně politický program. … Křesťanství není a nikdy nemůže být „pravicové“, ale vždy v centru života a dění. Ježíš vždy stál na straně (tedy: STRANIL, BYL STRANICKÝ, CHCEME-LI) chudých, odstavených, zklamaných podvody těch, kteří mají moc …JEŽÍŠ BYL TEDY VE SVÉ DOBĚ NÁBOŽENSKÝM, SOCIÁLNÍM I POLITICKÝM DISIDENTEM. To znamená: nebyl proti světské moci, ale proti jejímu zneužívání: moc je k tomu, aby sloužila a jen službou všem lze vládnout. Pokud to vladaři neumějí, musí odejít!

Va

Prof. ThDr. K. Derksen, prezident EMFEK, :

„Křesťanská politika je politika sociální, je politika levicová. Křesťanská politika nemůže být pravicová, pak je to politika křesťansko asociální.“ (l995)

Z encykliky Jana Pavla I., Centesimus annus:

„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval. …Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě… Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.“

Skutečně zem dává obživu celému lidskému pokolení bez vylučování nebo zvýhodňování? Nezapomeňme na obrovskou bídu, pro nás těžko představitelnou, v rozvojových zemích, která zabijí desítky tisíc lidí denně! Zauvažujme přesto o sociální situaci v České republice. Jen nedávný článek „Více než čtvrtina lidí žije od výplaty k výplatě“ obsahuje řadu údajů, které svědčí, že nůžky sociální nerovnosti se stále více rozevírají i u nás. Zmíněná čtvrtina „nemá vůbec žádné úspory a finanční rezervy… Pro více než polovinu dospělé populace je hlavní starostí, jak mít vyšší mzdu a kde ušetřit…

Milionářů, jejichž hodnota majetku je vyšší než milion dolarů (bez započítání cen nemovitostí), je v Česku podle servru Měšec.cz okolo jedenácti tisíc. Ročně přibývá v ČR zhruba tisíc milionářů, což je po Španělsku druhé nejrychlejší tempo nárůstu bohatých lidí v té které zemi. Celkem je na světě asi 7,7 milionů lidí, kteří vlastní majetek vyšší než milion dolarů (bez cen nemovitostí). Právo,14. března 2006.

Vzpomeňme ještě asi 40 000 bezdomovců, nezaměstnaných, dvou třetin zaměstnanců, kteří nedosáhnou na průměrný příjem, na život starodůchodců, neúplných rodin. Dovedeme se alespoň na chvíli vžít do jejich situace, někdy již dlouhodobé? Pokud ano, uvažme, co můžeme pro sociální spravedlnost dělat? Ne jen o ní mluvit, psát, ale také ve volbách křesťanskou sociální doktrínu podpořit alespoň svým hlasem. I když bychom byli pesimisty, pokud jde o stranicko-politický systém a budoucnost zastupitelské demokracie, či demokracie vůbec, nezbývá nám než připustit, že vždy je možné, a někdy dokonce krajně potřebné, volit mezi špatným a ještě horším. Nejhorším však vůbec je ztratit důvěru v to, že můžeme vůbec něco změnit k lepšímu a rezignovat. Pokud to sami nevzdáme, neprohráli jsme!

Dr. V. Beneš

Slobodan Miloševič:

„ Protože tři akty obžaloby, které se mne týkají a byly vydány potom, co 19 členských zemí NATO spáchalo otevřenou agresi proti tomu, co zbylo z bývalé Jugoslávie, Srbsku a Černé Hoře, s použitím zakázané výzbroje, obnovením tyranie pomocí špičkových technologií.

Je možné si představit větší cynismus?

Obviňovaci akt „Chorvatsko“ se artikuluje na etnickou čistku a na údajnou sladěnou kriminální činnost, která byla zahájena před 1. srpnem 1991 a trvala až do roku 1992. Musím říci, že je třeba nekonečné nestydatosti a odvahy k uvedení také lži na papír. Jak víme, tato perioda byla poznamenána masovými zločiny proti Srbům a prvním velikým exodem nějakých 150 000 Srbů z Chorvatska.

Obviňovací akt „Kosovo“ byl vydán, cituji: ´pro vyhnání velké části albánské populace z Kosova.´ Viděli jste tedy. Co bylo napsáno v Clarkově knize. A uvidíte ještě mnoho věcí, ještě jiných, zajímavějších. Protože nemůžete citovat název žádné vesnice, odkud byl někdo vyhnán, protože Kosovo bylo pod kontrolou státních institucí srbského státu. Mám dokonce dojem, že nesledujete ani oficiální prohlášení …

Patrick Robinson: pane Miloševiči, ukončete svůj projev do tří minut.

Slobodan Miloševič: Budu se snažit. Jestli ne do tří, aspoň do čtyř. Ne více. Musím přeskočit mnoho věcí …

Tedy nesledujete ani oficiální prohlášení představitelů Spojených států a NATO, kteří dnes říkají zcela otevřeně, že operace zaměřené na Kosovo byly nezbytné k tomu, aby umožnily NATO rozšířit činnost za hranice vytrasované v zakládající smlouvě aliance…

Obviňovací akt ´Bosna-Hercegovina´´, ten byl vydán pro genocidu-genocidu, podtrhuji – proti Muslimům a Chorvatům v Bosně a Hercegovině.

Hle, ještě další nestoudnost bez hranic, protože je známo, že Bělehrad byl v té době jediným hlavním městem, kde byla uplatňována ucelená politika národní rovnosti, díky, které tam nebylo diskriminaci ani zločinů v té míře, že Srbsko bylo jedinou oblastí, jejíž etnická struktura byla v tomto desetiletí zachována.

Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus nebo Dimitrov, spojený s požárem Reichstagu – ale tento proces je všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků.

Nechci říkat nic,co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro celý svět. Byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovni, která znamená zhroucení civilizace.

Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat.

V pravdivé historii nynější soby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstrózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí.

A vy si, pánové, nemůžete představit jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence.

Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit.

Děkuji Vám, pane Robinsone. Neměl jsem , naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost.

Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky.

(Z integrálního textu projevu před „Mezinárodním trestním tribunálem“ v Haagu, předneseného S. Miloševičem ve dnech 31.8. a 1.9. 2004. Z francouzštiny přeložil J. Řezníček. Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10, březen 2005)

Pozn. red: Dle našeho názoru bylo exprezidentovi Jugoslávie, Slobodami Miloševičovi, zabráněno jinými prostředky, o kterých se výše zmiňoval. Naše sdělovací prostředky o průběhu soudního jednání v Haagu nepřinesly dostatek informací. Vydali jsme pět brožurek, které se týkají, v rozsahu cca 100 stránek, přímého průběhu soudního jednání, i výslechů a výpovědí konkrétních svědků. Domníváme se, že obžaloba nebyla schopna dokázat S. Miloševičovi zločiny, z kterých ho obžalovala. Zřejmě proto, že ani neexistovaly.

Hrozí zrušení další lužickosrbské školy

v Pančicích - Kukowě, jediné školy v Sasku s mezinárodně sledovaným dvojjazyčným projektem. Ve škole, nesoucí jméno nejvýznamnějšího srbského národního pracovníka Čišinského, byla zrušena srbská 5. a 7. třída s tím, že od roku 2007 bude i škola zrušena. Toto osudové rozhodnutí z loňského 27. května vyvolalo bouři protestů, a to jak od vedení obce, tak od Rady pro srbské záležitosti Saska, ale i Domoviny a Srbského školského společenství. Ze strany ministerstva zůstaly protesty nevyslyšeny.

Stejně tak ale po převzetí školy Kamjenskim okresem od 1.1.2003 odhlasoval i okres zrušení této jediné celkově srbské školy na tomto okresu. Při tom však soud v Budyšíně již v případě školy v Radworu vydal rozhodnutí, že je nutné zabránit všem únikům, které by vedly ke snížení lužickosrbsky se učících dětí a rozhodl tak pro zachování radworské školy. Obdobný negativní případ nastal v Pančicích – Kukowě tím, že z celkem 19 dětí již 4 děti přešly na školu v Halštrowě, kde se srbština již nevyučuje. Je vážná obava, že tento trend zesílí po zrušení školy v r. 2007.

Při tom škola Čišinského je průkopníkem dvojjazyčného vzdělávání v celé Lužici. V letech 2000 – 2003 se zde společně se základními školami národnostních menšin z Rakouska a Maďarska realizoval projekt EU: „Život v dvojjazyčných zemích“. Letošní 7. ročník, který se nesmí ve škole zřídit, je první dvojjazyčné vyučování v Sasku. Veškerá práce kolektivu srbských a německých rodičů se tím zcela znehodnocuje.

Zkušenosti rodičů a dětí dokázaly, že se poměr mezi srbskými a německými žáky pozitivně vyvíjel, že se zlepšila kvalita výuky a vyjadřovací schopnosti dětí. Definitivní zrušení vyšších ročníků by zcela znehodnotilo celkové úsilí i akce Witaj a 2 plus.

Dopis iniciativní skupiny rodičů a přátel školy s těmito problémy seznámil ministerstvo kultury a nadřízené složky i o zlepšujícím se trendu populace, kdy současných 268 žáků se srbskou výukou na Kamjenskem okrese se zvýší u dětí narozených v letech 1999-2005 na 423 školáků.

V dnešní době, kdy ve sjednocované Evropě se propaguje znalost 2-3 jazyků, je toto rozhodnutí Kamjenského okresu nepochopitelné.

Podpořme také spravedlivý boj našich slovanských bratří.

František Truxa

K česko-srbským vztahům

Do povědomí české společnosti se problematika srbských dějin dostala v širším měřítku v 17. století. V letech 1661-1664 ve válce s Turky. Vezír Achmat Köprilli dobyl Nové Zámky a Nitru. Turecké oddíly se dostaly až do předpolí Olomouce Brna. Ve vojsku habsburské monarchie byli také čeští vojáci i šlechtici v důstojnických hodnostech a zaznamenali, že v tureckých jednotkách v podřízených službách vozků a nosičů byli lidé, kterým některá slova rozuměli Češi, ale ne již Němci a Maďaři. Také druhá válka turecká (1683-1699), kdy vezír Kara Mustafa oblehl Vídeň, chráněnou také Zdeňkem Kuplířem ze Sulevic, potvrdila poznatky, že mezi Turky jsou příslušníci jihoslovanských kmenů. Důstojníci českého původu některé z nich vyslýchali a zjistili, že jsou z okolí Bělehradu. V roce 1690 turecká armáda stabilizovala své postavení, ovládla krajinu a na 80 000 pravoslavných Srbů muselo opustit svou vlast a usadili se mezi Sávou a Drávou a to již byla informace, o které se mluvilo nejen v aristokratických kruzích, ale i v královských a poddanských městech. Podivení působilo zjištění, že česká řeč je příbuzná jazyku srbskému. Zprávy o válce s Turky z let 1716-1718 byly již hojnější, zájem budilo sdělení, že Turci byla poraženi u Bělehradu. Zájem o jihoslovanskou část Balkánu byl již v Čechách a na Moravě trvalý, vždyť značná část habsburské armády se skládala z útvarů pocházejících z českých zemí.

Také finanční náklady na války turecké byly značné a proto zájem o turecké výboje byl neutichající. Války s Tureckem měly ještě jeden důsledek, značná část české nižší šlechty, realizující kariéru ve vojenských službách, na balkánském bojišti padla. Obdobně jako část srbské šlechty má nenahraditelné ztráty v boji proti tureckému útlaku v řadě protitureckých povstání. Určité povědomí o tom česká veřejnost měla a Srbové byli populární, neboť bojovali proti Turkům, s kterými se utkávali i čeští vojáci. Když rakouský vojevůdce Laudon, skotského původu, dobyl v r. 1789 Bělehrad, bylo to v Čechách slaveno. Ještě větší zájem poutala srbská otázka v 18. století, kdy do tzv. Vojenské hranice přešli vedle Němců, Maďarů, Chorvatů, Slováků, Srbů také Češi. Jejich střediskem byl Daruvar a okolní vesnice. Odhaduje se, že na rozmezí mezi Srbskem, Chorvatskem a Maďarskem se usadilo více než 40 000 Čechů a ti pochopitelně udržovali kulturní a jiné styky s českou domovinou a původní vlastí. Posílali i informace o jižních Slovanech.

Mezi českou inteligencí 19. století, nejčastěji mezi historiky a zeměpisci, v řadách učitelů a studentů , se stal obecně uznávaný geopolitický poznatek, že mimo Ruska všechny slovanské národy jsou vystaveny cizímu útlaku a cizí nadvládě, německé, rakouské, maďarské, turecké a jediní Rusové mají svůj stát, dokonce ve velmocenském postavení a mělo by tedy být jejich povinností, aby pomohli porobeným slovanským národům. V tomto poznání měla základ i myšlenka na všeslovanskou solidaritu. Po vzniku pangermánského hnutí vznikl další společný nepřítel Slovanů. Slovanské národy ohrožovala agresivní první světová válka, imperialistické záměry a činy Německa a Rakousko-Uherska. Ještě větší nebezpečí s genocidními záměry hrozilo z nacistické diktatury. Sympatie Čechů k Srbům vyrostly také z toho, že ve svých dějinách museli čelit v různé době a v různé intenzitě společné nepřátelské síle, ať šlo o turecké války, habsburský útisk, německou germanizaci, vždyť na pruském vojenském učilišti se vykládala strategická poučka, že na východ od Berlína a Vídně nemá být žádný silný stát, ale jen státy malé, slabé, které by byly závislé na německé moci. A pokud by takové státy měly vzniknout, je nutno je v zárodku likvidovat, třeba i formou preventivní války. Stačí jen vzpomenout, že útok na Srbsko v roce 1914 byl i z Berlína podporován, aby v Srbsku nevzniklo politickomocenské centrum, které by mohlo v budoucnosti sjednotit jihoslovanské Slovany. A zde jen drobná poznámka z mezinárodního práva. Účastníci atentátu v Sarajevu byli z řad jihoslovanských obyvatel Bosny a Hercegoviny, ale všichni byli státními občany Rakouska-Uherska a navíc byli v moci rakouské justice, válka z tohoto důvodu nebyla nutná. Problematickým se stal požadavek Vídně, aby vyšetřování mohla provádět rakouská policie za vojenské asistence armády na území suverénního Srbska. Neměla americká diplomacie obdobný požadavek, aby při řešení Kosova bylo Spojeným státům podrobeno celé Srbsko? …

Srbsko-česká a česko-srbská solidarita a vzájemné porozumění má již své tradice. A v každé živé a pulzující tradici jsou v zhuštěné podobě zkušenosti našich předků, předchozích generací. V srbském historickém povědomí se nezapomíná, v době balkánských válek, v boji proto tureckým agresorům, přišlo Srbům na pomoc 20 českých lékařů a obráceně Češi nezapomínali, jak vlídně je přijala srbská armáda i veřejnost, když utíkali z rakousko-uherské armády. T. G. Masaryk zahajoval diplomatický zápas za Československo se srbským pasem. Do řad srbské a černohorské armády vstoupilo více než 2 000 Čechů. Hrdina slovenského národa M.R. Štefánik létal nějaký čas jako vojenský pilot na srbské frontě. Češi v koloně ustupujících Srbů v albánských horách byli předmětem teroru ze strany Albánců, kteří je vraždili, stejně surově jako srbské uprchlíky. ..

Na české straně se stále pamatuje podpora srbského národa Československu v době mnichovského diktátu a mnohatisícové přihlášky dobrovolníků, ochotných bojovat v řadách československé armády v roce 1938 …

Celkem bojovalo v jugoslávském hnutí odporu na 7 500 Čechů a Slováků , v boji padlo 2 000 bojovníků. V těchto bojích se jen znova upevnila československo-jihoslovanská solidarita.

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Tak o majetek jim nejde?

Z dopisu J. Birkeho, ředitele Sekce kabinetu předsedy vlády, ing. P. Rejfovi, CSc.:„…Jistě víte, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Soud“) odmítl dne 13. prosince 2005 stížnost devadesáti sudetských Němců, kteří si stěžovali na konfiskaci svého majetku nebo majetku svých předků na základě dekretů prezidenta republiky z roku 1945. Stěžovatelé napadali především tu skutečnost, že Česká republika neuznala hluboké bezpráví způsobené konfiskacemi a neposkytla náhradu za zabavený majetek.

Soud se ve svém rozhodnutí zabýval zejména otázkou, zda stěžovatelé vyčerpali prostředky nápravy, které měli k dispozici v České republice, a zda je stížnost vůbec slučitelná s Evropskou úmluvou o lidských právech. Soud poznamenal, že žádný ze stěžovatelů nevznesl restituční nároky a neobrátil se na Ústavní soud v případě neúspěchu v řízení před správními orgány a obecnými soudy. Stěžovatelé ostatně samo kritizovali komplexní a doposud ne zcela ustálený charakter rozhodovací praxe českých soudů, pročež by ani Soud nemohl předjímat výsledek případných vnitrostátních žalob a ústavních stížností.

Vedle toho však Soud konstatoval, že námitky stěžovatelů opírající se o porušení práva pokojně užívat majetek a přestoupení zákazu diskriminace jsou neslučitelné s Úmluvou. Stěžovatelé nebo jejich předkové totiž o vlastnictví přišli konfiskací po druhé světové válce, tedy dlouho před tím, než Úmluva a její protokoly vstoupily v platnost pro Českou republiku, a Úmluva samotná nezaručuje právo (znovu) nabýt vlastnictví…

Soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze své konstantní judikatury s předvídatelnými důsledky pro daný případ. Proto ani nebyla žalovaná česká vláda žádána o stanovisko ke stížnosti. Z uvedeného vyplývá, že sudetští Němci se nemohou odvolávat při svých nárocích na Evropskou úmluvu o lidských právech.“

O čem přednostně psát?

„…Pro vymezení role intelektuála na Západě připomenul Chomsky obdivované disidenty v zemích východního bloku. ´Pokud sovětský intelektuál říkal pravdu o amerických zločinech, bylo to v pořádku, ale nijak jsme jej za to nechválili. … Sovětské zločiny v Polsku a Československu se zdaleka nepřiblížily zločinům USA ve Střední Americe, abych uvedl zjevnou paralelu, ale mravní povinnost ruského intelektuála bylo soustředit se na sovětské zločiny, i kdyby opomněl daleko horší zločiny, které se odehrávaly mimo dosah ruské moci… Intelektuálové (a vůbec občané) jsou primárně povinni všímat si zločinů, které spáchaly jejich vlády, které jsou páchány i jejich jménem. Co bychom si pomysleli o Solženicynovi, kdyby plamenně řečnil proti válce ve Vietnamu a mlčel o Gulagu?´

Co si dnes myslet o lidech, kteří volají po přehlížení zločinů páchaných největším českým spojencem v NATO a po tom, abychom se místo nich raději věnovali zločinům páchaných oficiálními nepřáteli!“ (Britské listy,O. Slačálek: O čem přednostně psát?, 24.2.2006)

Projde energetické společnosti vydřidušství?

„Britská energetická firma Centrica, která vlastní někdejší státní plynárnu British Gas, oznámila ve čtvrtek, že jí radikálně stouply zisky. Rozhodla se zvýšit dividendy vyplácené akcionářům o 22 procent, a to přesně šest dní poté, co sdělila svým zákazníkům v domácnostech, že jim zvyšuje ceny právě o těchto 22 procent..“ ( BL, 24.2.06)

Válka a mír v době boje proti globálnímu terorismu

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, přinášíme několik vět z jeho přednášky, přednesených na Konferenci levicové jednoty, 25.2.06:

„…Zažili jsme období strachu, že studená válka by mohla přerůst do války otevřené. O to větší byla naše úleva, když tato válka skončila. Rušily se celé kategorie zbraní, zavírala se kasárna a prudce se snižovaly vojenské výdaje. Netrvalo však dlouho a válka se vrátila.

Nejprve to byla tzv. první irácká válka. Byla ale legální, tzn. Měla mandát RB OSN. Byla i legitimní – jejím hlavním smyslem bylo potrestat agresi. Pak ale přišla první velmi problematická válka – letecké údery proti srbsko-černohorské Jugoslávii. Ta už byla nelegální, neměla mandát RB OSN. Přesto jsme o ní slyšeli nezapomenutelný výrok - ´humanitární bombardování.´

A pak přišlo 11.9. 2001. Bezesporu krutý a cynický teroristický zločin. Byl také po právu tvrdě odsouzen i v řadě rezolucí RB OSN. Na základě toho prošla i rezoluce schvalující údery na Afghánistán. Jenomže tím věc neskončila – v Bílém domě padlo rozhodnutí o dalším úderu, tentokrát proti Iráku. Válka však byla jednoznačně nelegální – neměla mandát RB OSN. A přesto dostala tak vzletný název: Irácká svoboda.

Kdo by nešel bojovat za svobodu, kdo by se nešel mstít za nevinné mrtvé z 11.9.2001. … Válka byla také nelegitimní – vůbec se nepotvrdily důvody, pro které byla rozpoutána. Proti této válce se od počátku postavily čtyři členské státy NATO – Francie, Belgie, SRN a Lucembursko. Ministerstvo obrany USA jim dalo lichotivý název ´banda čtyř´.

Válku proti terorismu vyhlásil G.W. Bush, přestože dobře věděl, že terorismus je nepřímou strategií, to mu však nebránilo vyhlásit přímou, nadto vojenskou odpověď. Ta je dnes považována za strategickou chybu…

Francis Fukuyama:´G.W. Bush… svým postupem vyprovokoval přesně to, čemu se chtěl vyhnout.´…

Na další paradox upozornil dokument zvláštní pracovní skupiny ministerstva obrany USA z roku 2005. V něm se otevřeně uvádí, že ´přímá americká intervence v muslimském světě paradoxně posílila radikální islamisty …

Boj proti terorismu je zároveň bojem proti válce…

Z výše uvedeného můžeme vyvodit nejnaléhavější úkoly pro nejbližší měsíce a léta:

Nepřipustit žádnou další bojovou akci bez mandátu RB OSN , stavět se proti účasti evropských zemí v bojových akcí, které nemají zmocnění, šířit a podporovat základní myšlenky dokumentů OSN.

Íránská ropná burza hrozí

(Výňatky z článku ve Zvědavci z 14.3..06)

Státy získávají finanční prostředky formou zdanění svých občanů. Impéria… získávají prostředky formou zdanění občanů podřízených států…

Ve 20. století se Americe poprvé v historii podařilo zdanit zbytek světa a přinutit jej platit nepřímo – totiž formou vlastní inflace…

V roce 1972/73 uzavřely Spojené státy pevně ukotvenou smlouvu s režimem Saudské Arábie. Slíbili, že se postarají, aby vládnoucí režim zůstal u kormidla moci. Ten na oplátku bude přijímat za svou naftu platby v dolarech. Zbytek zemí následoval příkladu Saudské Arábie. A protože zbytek světa také nakupoval od OPECu naftu, měl najednou důvod shromažďovat a zvyšovat své dolarové rezervy. Svět potřeboval stále více nafty a její cena byla stále vyšší, proto bylo třeba mít více a více dolarů. … Vznikly petrodolary.

Z pohledu ekonoma to byla tedy měna krytá naftou. Dokud bude dolar jediným platidlem za naftu, bude americkému impériu umožněno tisknout další peníze a nakupovat dále na dluh od zbytku světa…

První vládce, který se odvážil otevřeně postavit Americe a požadovat platbu za naftu v eurech, byl v r. 2000 Saddam Hussain. … Američanům bylo jasné, že chlapa je třeba potrestat. … Šlo o zachování amerického impéria. S. Hussein měl být exemplárně potrestán, aby to odradilo případné následovníky. … To byla americká výzva světu. … Do dvou měsíců po obsazení zrušil Irák své euro konto a začal opět přijímat platby za naftu v dolarech.

Irán také hodlá přijímat eura za svou naftu. Bylo by to lepší i pro Evropu. Rusové mají rovněž zájem přejít na eura. Amerika to však Iráku nedaruje. Jaké zbraně použije? Její armáda je napjatá k prasknutí. Spekuluje se i o možnostech použití jaderných zbraní, příp. i Izraelem.

Irán má však strategické smlouvy s Indií, Čínou, Ruskem v tzv. Šanghajské kooperativní skupině. Východisko vidí článek v nové měně podložené zlatem.

P.C. Roberts: Chystá se další jedenácté září?

Bush přes klesající popularitu přesvědčit Američany, že jejich největším nepřítelem je Írán, připraveným napadnout USA. Bush a jeho klika vytvořili vážnou roztržku s Íránem kvůli jeho energetickému jadernému programu. A též blokuje její mírové řešení. Očekává, že RB OSN přijme sankce vůči Íránu. „Je jasné, že Bush je rozhodnut napadnout Írán a že využije každý prostředek vyvolání války. … Čtenáři, kteří mají schopnost odhadnout věci příští, mi píší, že se zopakuje další 11. září. Tentokrát proto, aby se připravila půda pro jaderný útok na Írán. Někteří říkají, že Bush sám nebo Izrael vyprovokuje útok na USA…Jeden z vysoce zneklidňujících scénářů, které mi poslaly čtenáři, říká, že by v blízkosti některého amerického přístavu mohla na některé lodi vybuchnout jaderná bomba. …následná hysterie strachu by byla za pomoci sdělovacích prostředků maximalizována.“ (Autor článku byl blízký Reaganově vládě)

Jádro pudla landsmanšaftu

PhDr. Pavel Macháček

Adolf Hitler stál při zakládání sudetoněmeckého landasmanšaftu (SL) u kořenů zasazovaného stromku, symbolicky představujícího tuto organizaci. Jeho dnešní košatá koruna nezapře svého kmotra. Ideovou náplň mu dali důstojníci SS. Sdružení v jedné z jeho organizací –Witikobundu.

Takovou tvář českých Němců vídáme už šest desetiletí.

Čeští Němci byli nástrojem Habsburků při potlačování Čechů celá staletí. Po vzniku Československa v roce 1918 se snažili svoji moc udržet, přestože se v té době zásadně změnily mezinárodní vztahy porážkou Německa a Rakousko-Uherska a vznikem SSSR. Představitelé českých Němců odmítli nabídky českých politiků, aby společně stanovili cestu obnoveného státu. Ten dostal do vínku občanský princip velkých svobod pro všechny obyvatele, přestože naši Němci chtěli obnovit etnický princip, který jim Čechy staletí umožňoval ovládat. Jenže to ve změněném světě nebylo možné.

Cesta k nové válce

Snaha po germanizaci Čechů se táhla mnohými staletími. Palacký to vyjádřil lakonicky: jde o staletí stýkání a potýkání Němců a Čechů. Jenže při tom převažovalo celou tu dobu snaha Němců o likvidaci českého národa. Čeští Němci, kterým dal ve 30. letech Hitler společný název „sudetští“ tehdy postavili tuto starou ideu na první místo a jejich ideologové ji dodnes neopustili, i když je dnešní realita naprosto jiná.

Začátek 2. světové války jim šel na ruku. Teroristické zahájení a vedení války přineslo 50 milionů lidských obětí. A nebýt Rudé armády, která porazila na východní frontě skoro dokonalou německou šestimilionovou armádu, Hitlerem skoro celá v r. 1941 obsazená Evropa by dnes už desetiletí byla nacistická. Tím by se splnil i jeden z Hitlerových dílčích cílů: poválečná likvidace českého národa!

Sudetští Němci (SN) Hitlerovi vydatně pomáhali. Jenže vítězní Spojenci vyhlásili řadu opatření, která měla Němcům znemožnit zahájení 2. světové války. Jednou z nich byl i odsun SN.

Přes totální porážku se Německo brzy snažilo politicky zahladit ideovou i vojenskou pohromu a útočilo na všech frontách. Za neplatné Němci prohlašují usnesení Postupimské konference, prý proto, že nebyli jejími účastníky. Cudně zakrývají, že to byla konference vítězů o budoucnosti Německa, proto diktovala podmínky. Bombardování civilních cílů, tj. obyvatel, označují jako genocidu, přestože oni začali bombardovat města ve Francii a ve Velké Británii. Odsun Němců prý byl také genocidou, přestože jejich cílem nebyla smrt, jak to organizovali Němci u Židů, Romů a jiných nepohodlných osob. Rovněž zneužili myšlenku utrpení obyvatelstva: prý to bylo na obou stranách stejně nehumánní. Jenže Němci je záměrně vyvolávali jako projev své rasové nadřazenosti.

Výrazné změkčení rozhodnutí západních spojenců o poraženém Německu lze přičíst na vrub studené válce. V té potřebovali použít Německa v oblasti ekonomiky, armády i území jako bojového prostoru proti SSSR a jeho spojencům. Do té doby patří i spolkový zákon o vyhnancích (EVFG) z 19.5.1953. Podle jeho § 1 „vyhnanec je ten, kdo jako německý státní příslušník … měl svoje bydliště k 31.12.1937 v německých východních oblastech, které jsou v současné době pod cizí správou.“ Tím zřejmě myslí na české pohraničí a polovinu Polska! Vyhnancům byly poskytnuty všemožné výhody – a v rámci snah očištění Německa od zodpovědnosti za 2. světovou válku je dogma o protiprávnosti vysídlení jedením ze základních principů německé zahraniční politiky.

Shoda vlád o neexistujícím stavu vztahů

České i německé vlády už dlouhá léta prohlašují naše vzájemné vztahy za nejlepší v celé historii našich národů a států! Je to pro ně velmi pohodlné tvrzení – vždyť tím „zametou pod koberec“ ostře protičeskou politiku SL!

Přesto v r. 1990 vypracovali úředníci našeho ministerstva zahraničních věcí všechny potřebné doklady pro účast Československa na konferenci 4+2 o sjednocení Německa, náš prezident ani vláda o účast nepožádali. Tehdy se mohl do mezinárodních dokumentů prosadit zákaz ostře protičeské propagandy SL. Poláci svou účast na konferenci prosadili a polsko-německá hranice na Odře a Nise byla prohlášena ze neměnnou.

Toto tehdejší selhání české politiky ve vztahu k Německu se projevilo i při jednání v textu česko-německé deklarace v r. 1997, kdy prosadili němečtí představitelé řadu neoprávněných formulací v plánovitém úsilí o zlehčování viny Německa na 2. světové válce. Např. v článku 3. se píše, že česká strana lituje, že poválečným vyháněním jakož i nuceným vysídlováním SN z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odmítáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem… a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115/1946 Sb. Z 28.5.1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a následkem toho nebyly tyto činy potrestány.!“ Taková obviňování porušují platnost usnesení Postupimské a Pařížské konference!

To vše zřetelně dokazuje základní snahu Německa zakrýt jeho zodpovědnost za teroristickou válku.

Proto dostával a dostává SL od vlády spolkové i do vlád zemských miliony na prolhanou revanšistickou protičeskou kampaň. Za Schröderovy poměrně vstřícné vlády německá strana odmítla podpořit hospodářské požadavky SN – kdežto kancléř Kohl neomaleně prohlásil, že podpisem deklarace nejsou ohroženy jejich majetkové požadavky. Současná vláda A. Merklové štvaní SL nezastavila a finanční podpory trvají.

SL tedy nemá důvod změnit své stanovisko a program „20 bodů“ nebo zrušit svoji pražskou protiprávně a hulvátsky jednající kancelář v Praze! Vždyť se to vše děje na základě jednoho z principů německé zahraniční politiky SRN! A navíc se v ní bohužel projevuje staletá agresivní idea o domnělé nadřazenosti Němců nad Čechy.

Z dopisu, který S. Miloševič zaslal 8. března 2006 ruskému ministerstvu zahraničí:

„Myslím, že umíněnost, se kterou byla odmítnuta léčba v Rusku, je v první řadě motivována strachem, že podrobná lékařská prohlídka by mohla objevit, že během soudního řízení byly provedeny aktivní a úmyslné kroky ke zničení mého zdraví, které by nemohly být skryty před ruskými specialisty… Za účelem ověření vám uvedu jednoduchý příklad, který můžete objevit v příloze. Tento dokument, který jsem obdržel 7. března, ukazuje, že 12. ledna (před dvěma měsíci) byla nalezena v mé krvi extrémně silná droga/lék, který je používán, jak říkají ono sami, k léčbě tuberkulózy a lepry, ačkoliv jsem nikdy za 5 let ve vězení antibiotika nepoužíval. …Za celé období jsem neměl žádný druh infekční nemoci (kromě chřipky). …Také skutečnost, že lékaři potřebovali 2 měsíce (aby mi podali zprávu), nemá pro mě jiné vysvětlení, než to, že stojíme před manipulací. V každém případě ti, co mi vnutili lék proti malomocenství, nemůžou léčit mou nemoc; podobně jako ti, před kterými jsme v době války hájil svou zem, a kteří mají zájem mě umlčet.“ ( Z informací poskytnutých J. Messinem a Svekosem, „ Z informací, o kterých moc nevíme“, VI, str. 15, březen 2006))

Křesťanskosociální mírové forum

Církev a stát

Podobně jako Kristus tak i Církev nechce vzít císaři nic z toho, co mu právem náleží: právě naopak posiluje autoritu státu tím, že připomíná státu, že ta autorita je odleskem autority Boží a že občané jsou jí ve svém svědomí povinni poslušností.

Avšak i stát má povinnost uznat a ctít poslání, které Bůh svěřil Církvi: musí jí ponechat péči nad duchovním i věčným dobrem lidí a zvláště ji ponechat úplnou svobodu vyučování a šíření nauky Kristovy.

Církev má rovněž právo přesně stanovit přirozený zákon a stanovit mravní pravidla, kterým se lidé mají podrobit ve své činnosti veřejné i soukromé, chtějí-li splnit své poslání a zajistit věčné štěstí. V tomto bodě se Církev setkává nevyhnutelně se státem, jehož úkolem je rovněž řídit tuto činnost. Odtud plynou konflikty: jsou nevyhnutelné, překračuje-li stát nebo Církev svá práva.

Neuzná-li politika v nějaké zemi věčný zákon Boží, utlačuje-li zvláštní poslání Církve a nemá-li v úctě zásady přirozené mravouky, Církev má právo a povinnost zasáhnout. Není to vměšování do politiky: je to spíš politika, která vystupuje ze svých hranic a napadá vyšší poslání Církve. Stát musí uznat spravedlivé požadavky Církve, chce-li jednat v souhlasu s úmysly Božími. Avšak stát má právo – za předpokladu mravní hodnoty svých rozhodnutí – zajistit časné i obecné dobro; je svrchovaný ve své oblasti a jeho představitelé budou pouze Bohu vydávat počet ze svého poslání.

Pod pojmem „Církev“ rozumí se učení těch, kteří vykládají její nauku způsobem právoplatným a ne lidi Církve, jejichž požadavky mohou být a byly často přehnané. Stát přijal moc a autoritu od Boha, ale není vyslancem Církve.

Stát má právo vykonávat kontrolu nad všemi školami i nad těmi, které jsou církevní, aby si ověřil zdatnost učitelů a látku podávanou mimo náboženství, podmínky hygieny atd. Rovněž má právo vykonávat určitý dohled nade vší činností charitativní v míře, jak to vyžaduje veřejné dobro. Při tom je třeba mnoho nezaujatosti s jedné i druhé strany.

Stát seskupuje členy různých náboženství a občany bez církevního vyznání a proto má právo zůstat neutrálním vůči Církvi, což znamená nemusí přistoupit oficielně jako společenské seskupení k vyznání křesťanskému a může pouze zůstat při přirozeném náboženství uznání Boha. Je žádoucí, aby stát udržoval s Církví vědecké, hospodářské, náboženské vztahy dobrého sousedství (např. diplomatické styky se Svatým Stolcem) a podporoval činnost Církve jako vydržuje jiné instituce. Církev a stát mohou určit své vzájemné vztahy ve slavnostním aktu zvaném konkordát.

P. Josef Dobiáš

Vzpomínáme

Dne 27. ledna 2006 zemřel po dlouhé nemoci bratr Milan Štolba ve věku nedožitých 82 let. Byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu Křesťanskosociální hnutí. Obětavě pracoval v rámci KSH i mimo něj. V posledních několika letech byl téměř trvale nemocí upoután na lůžko. S úctou na něj vzpomeňme ve svých modlitbách.

26. března tomu budou dva roky, co nás opustil příkladný křesťanský sociál, Josef Čtvrtečka. Psával sám, nebo s manželkou, krátké článečky, které byly publikovány tiskem. Jeden z nich uveřejnila i Salesiánská Rodina v č 5/98 pod názvem Vymíráme. Citujeme: „ Náš pověstně neplodný český národ prožil v letech 1945-89 zázrak: rozrostl se dětmi o dva miliony osob! …Po listopadu 1989 vymíráme jako národ. Je to veliká pohroma, kterou jakoby nikdo u nás nevnímal!

Zatímco se v roce 1989 narodilo na území ČR 128 356 živých dětí, v roce 1996 to bylo jen 90 446, to znamená, že na 1 000 obyvatel se narodilo 9 dětí. Tím jsme získali poslední příčku v porodnosti na světě!!

V 70. letech činil přírůstek obyvatel 4,9 %, v r. 1997 bylo dosaženo nejmenšího počtu novorozenců za více než 200 let. Odborníci spočítali, že při takovém vývoji český národ během zhruba 300 vymře.

Já, matka českého lidu, vás všechny prosím:

- mějte úctu k rodině a k dětem. Od listopadu vymíráme jako národ a kdekdo se vymlouvá na zbídačující hospodářský řád .

- svou mládež, mé děti, vychovávejte ke všemu ušlechtilému. Místo toho jste ji v posledních letech zaplavili kriminalitou, drogami a prostitucí.“

Lulu – začátek nebo konec jednoho historického procesu?

Ještě dobře si vzpomínáme na ústřední Lulovu větu, když přejímal úřad prezidenta Brazílie: „ Nejsem vítězným produktem volebního boje, nýbrž výsledkem historického procesu.“…S odborovým hnutím , které vzešlo z ABC a rozšiřuje se po celé Brazílií , přichází na tapetu také požadavek sociálních práv.

Toto jarní vzedmutí je možné jen proto, že už léta byla připravována živná půda: církevní základní komunity. Jedním okem čtou bibli a druhým okem se opovažují interpretovat sociální skutečnost brazilského lidu. Důsledek je jasný: Křesťanská identita podstatně závisí na sociální angažovanosti. Bez sdílení majetku není možné společenství u eucharistického stolu.

Církev se stala privilegovaným místem shromažďování. Protože shromažďovací právo bylo vojenskou diktaturou potlačeno, mnozí se jasně rozhodli pro církev jako možné místo setkávání, reflexe a plánování akcí. Spolu s tímto masovým hnutím zdola udělala také církev důležitá rozhodnutí pro chudé. Chudí vtrhli do dveří církve. Církev zastupovala hledisko chudých a vyloučených a mocně podporovala rozšíření základních komunit.

Rozhodujícími stimulátory byly myšlenky pedagogiky utlačených od Paulo Freire a teologie osvobození Leoparda Buffa, Frei Betta a mnoha dalších teologů, organicky zapojených v sociálním hnutí. Brazilská skutečnost v prostředí vojenské diktatury byla ztotožněna s útlakem, vznik široce zakořeněného sociálního hnutí se odrážel v perspektivách osvobození. Toto sociální osvobozenecké hnutí je tím rámcem historického procesu, o kterém Lulu hovoří. …

Po úspěšném odporu odborového hnutí postoupil Lula o krok dále. Hledal další důležitý nástroj k cestě osvobození: politickou stranu. Ze spojení církevních základních komunit, intelektuálů, kteří se vrátili z exilu, levicových uskupení, činných v ilegalitě a nového odborářského hnutí vznikla Dělnická strana. .. Svazek, který bořil všechny ortodoxní představy levicově orientované strany…

Teď máme nahrubo pohromadě tým neúnavných bojovníků a bojovnic za sociální, politickou a hospodářskou změnu a osvobození: Dělnickou stranu, odborářské hnutí, lidová hnutí z měst a venkova a volnou, ale širokou, síť základních církevních komunit a sociálních pastorálních iniciativ církví…

Do konce 80. let je také křivka rozšíření a mobilizace těchto sociálněpolitických subjektů zřetelně vzestupná. Výrazem této rostoucí síly je podíl občanské společnosti na vypracování nové brazilské ústavy…

Jedině pozemková reforma nemohla být rozšířena tak, jak o tom sní ústava. Nová ústava garantuje pozemkovou reformu pouze na neproduktivním majetku velkostatkářů a ne – jak to žádá Hnutí bezzemků – na každém majetku velkostatku, který neodpovídá sociální funkci. Jeden majetek velkostatku, ve velikosti kantonu Curych, na kterém se pasou dva tucty krav, může být tak prohlášen za produktivní. A přesto: Pozemková reforma je v ústavě zakotvena a boj o půdu má zákonnou podporu.

V roce 1989 se konají první přímé prezidentské volby. Lula je přirozeným kandidátem a nastupuje proti Collor de Mello, reprezentantu oligarchií severovýchodu Brazílie. .. Lulu velmi těsně prohrál…

Bilance devadesátých let je hluboce zvrácená. V době zpět získané demokracie se sociální protiklady v dlouho nerovní Brazílii ještě více prohloubily. Na světě je asi 200 zemí. Brazílie figuruje mezi 15 nejbohatšími. V seznamu sociální nerovnosti stojí ale Brazílie bez boje na prvním místě. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu disponuje nejbohatších 10 % brazilského obyvatelstva 44 % národního důchodu. Nejchudších 10 % musí bojovat o přežití s 1 % národního důchodu…

Pro porozumění dnešní konjunktuře Brazílie jsou podstatně významné tendence a rozhodnutí devadesátých let: První tendencí je odepsání katolické hierarchie. Uzavírá dveře sociálním hnutím a přijímá metody, které se velmi blíží fundamentalistickým letničním církvím. V Sao Paulo je vytlačena základní církev vybudovaná kardinálem Paulo Evaristo Arnsem modelem církve popové hvězdy Padre Marcela. Ten nabízí svým „ježíšovským aerobikem“ a svými mšemi ve stylu „show“ okamžité emoce a prožitky a utěšuje naději na individualisticky omezené spasení duše. Církev osvobození ztrácí na síle a vlivu. Její schopnost připravovat v komunitách a farnostech nové spolubojovníky sociálních hnutí prostřednictvím uvědomování je stále omezenější…

A Lula ve volbách zvítězil (2001). Převzal vládu, ale ne moc…Lulova vláda a Dělnická strana se nacházejí v hluboké krizi. Přesto se však Lula jako prezident nezměnil, nepodléhá korupci, ani není zrádcem. Přece ale on i Dělnická strana platí absurdní cenu za své vlastní rozhodnutí vyhrát za každou cenu volby. To byla jasně strategická chyba…

Vlády přicházejí a odcházejí, ale občanská společnost a sociální hnutí zůstávají. Pracují dále na „historickém procesu“, který vyvedl Lula do úřadu prezidenta. Tento „historický proces“ potřebuje dnes rozsáhlý dialog v celé zemi, z něhož musí vzejít nová Brazílie: Brazílie budovaná zdola nahoru, zevnitř navenek; vývoj, který umožní sociální spravedlnost a zajistí rovnováhu s přírodou; hospodářství, které poskytne práci a příjem pro všechny a zmenší zvrácenou nerovnost; politiku, která staví na etice a participaci a stává se místem kolektivních zájmů lidu… Aby Lula a Dělnická strana mohli na tomto „historickém procesu“ znovu spolupracovat, musí rozhodně nalézt cestu ke svému vlastnímu největšímu kapitálu – k sociálním hnutím.

(Neue Wege, 12/2005, Zurích, prosinec 2005, překlad z němčiny – mp)

Jiný svět je možný!

Nevměšování se do vnitřních záležitost suverénního státu je principem mezinárodního práva, který ochraňuje menší státy před rozpínavostí větších!