Tomáš Josef Jiroušek

 

V polovině osmdesátých let 19. století se stal aktivním křesťanským sociálem i Tomáš Josef Jiroušek, v té době již známá osobnost v dělnickém hnutí. Byl to dělník s tvrdými životními zkušenostmi, se silně vyvinutým sociálním cítěním a smyslem pro společenskou spravedlnost, jenž původně po řadu let působil jako význačný funkcionář sociálně demokratické strany a redaktor jejího tisku.

Za svou aktivní účast v zápase za práva dělnictva a české státní právo byl pronásledován a vězněn. V r. 1881 se ocitl ve vězení společně i s J. B. Peckou a Ladislavem Zápotockým.

Sociálně demokratickou stranu opustil, tak jako celá řada dalších křesťanských sociálů, pro její proti náboženskou a vlažnou národní politiku. Jako věřící člověk byl pevně přesvědčen o tom, že sociální, především dělnickou otázku je nutné řešit nikoliv násilím, revolucí, nýbrž evolučně, v křesťanském duchu.

Jeho dlouhodobá a záslužná křesťanskosociální politická činnost vyvěrala právě z tohoto principu. V Brně od počátku roku 1885 redigoval čtrnáctideník  Dělník. V programovém článku  Co chceme, uveřejněném v prvním čísle, zdůraznil: „Otázka sociální je v plném proudu a směšné, svrchovaně pošetilé jest počínání těch, kdož ji buď nepřikládají žádnou důležitost, nebo chtějí bodákem jí učiniti konec … Žádný rozumný člověk se proto sociální otázce vyhýbati nebude. Záleží však na tom, jakým způsobem má být řešena …. Otázka tato se týká všech stavů společnosti lidské, a proto, dle  dosavadních pojmů o slušnosti a spravedlnosti, musejí při jejím řešení účastni být všichni stavové. … Vedle toho vedení jsme přesvědčením, že uspokojivé řešení je možno pouze na základě onoho socialismu se zásadou: „Miluj  bližního svého jako sebe samého.“

Prospěch dělnictva budeme mít vždy na zřeteli a vyhledávati budeme cesty a prostředky, aby i tomuto nejmladšímu a zároveň nejpotřebnějšímu stavu dělnickému zabezpečena byla (podle lidské možnosti) dostatečná výživa, i pro stáří, a dána mu možnost, aby se dále vzdělával a ze života a z ovoce  práce své se těšil … toho budeme se domáhati, aby dělníkem neopovrhovali (bohatci – aut. pozn.) proto, že jest pouhým dělníkem, aby jemu alespoň mzdu slušnou za jeho práci nezkracovali a je za sobě rovného ve společnosti křesťanské uznali.“

Ovlivňování vznikající křesťanské sociální doktríny v té době značně rozšířenými socialistickými myšlenkami bylo plodné. Křesťanské církve, o nichž se značná část dělnictva tehdy do značné míry právem domnívala, že pro ně nemají pochopení ani pomoci, že kněží nemají o dělnickou otázku zájem, pod těmito ideově politickými vlivy začaly obnovovat a propracovávat své původní sociální ideály, aby byly schopné vlastním způsobem odpovědět na potřebu doby , na volání dělnictva, nejpočetnějšího a nejubožejšího stavu, o pomoc, o podporu při řešení jeho životně důležitých problémů.

Křesťanská politická činnost, prováděná křesťanskými sociály, do jejichž řad – mnohdy proti vůli své církevní vrchnosti – vstoupili i někteří příslušníci nižšího kléru, se však až do Litomyšlského sjezdu, konaného v roce 1894, rozvíjela bez uceleného programu.

Tento nedostatek pouze částečně odstranil článek Co chceme, publikovaný 21. února 1891 v Nedělní dělnické příloze listu Čech. Jeho autor T.J. Jiroušek, který v uvedeném článku zformuloval hlavní body křesťanskosociálního programu, zvláště vyzvedl: „ Chceme spravedlivé opravy  vše ochuzujícího a znemravňujícího mancherského systému výroby ve velkozávodech průmyslových a obchodních, kterýž systém vleče ženu z domácnosti a dítě ze školy i chrámu v nedostatečném stáří do dusných kobek továrních, kde již sám muž … v únavě pracuje, co zatím tlupy jiných dělníků bez zaměstnání po ulicích v bídě od vrat ke vratům továren bloudí a jiných více „vandrem“ a „fechtem“ se protlouká.

Chceme, aby práva jednoho a každého člena společnosti lidské na majetek, práci, politiku, čest i svobodu křesťansky byly pojímány a každému zabezpečeny …

Chceme, aby vykořeněno bylo sociální zlo a spravedlivé právo dělníků aby došlo uznání a platnosti …, aby konečně dělník … křesťansky se svoji rodinou živ býti mohl.“

T.J. Jiroušek byl nejen jedním z předních organizátorů křesťanských sociálů, nýbrž také se podílel na vytváření křesťanskosociálního programu, který byl přijat Litomyšlským sjezdem v r. 1894. Na něj navázala  v roce 1899 nově ustavená  Křesťanskosociální strana moravskoslezská, v jejímž čele stál dr. Jan Šrámek. I poté vedla ještě dlouhá, a nikoliv přímá, cesta k zformování Československé strany lidové a jejího programu, v němž od počátku byly zabudovány křesťanskosociální principy.

V archivech byly a doufám, že stále jsou dokumenty o činnosti TJ. Jirouška. Ve studovnách některých knihoven  jsou ještě jeho spisy. To je jeho pomník, který stojí navzdory času a věřím, že překoná věky. Hrob jeho jsem již však nenalezl. Údajně byl zrušen v průběhu druhé světové války proto, že se nenašel nikdo, kdo by na další dobu zaplatil vyžadovaný poplatek za hrobní místo. Jak příznačné pro některé, a to i zcela přední křesťanskosociální politiky. Nepili víno, když hlásali vodu. Žili chudě a v chudobě  ne ojediněle i umírali.   

Podařilá monografie o činnosti a díle T.J. Jirouška, velkého hlasatele  a šiřitele křesťanskosociálních ideálů, vroucího vlastence a demokrata bude nejlepší kytičkou, kterou k jeho pomníku, jenž nezaroste trávou času, snad někdo, snad za nepříliš dlouho a navzdory nepřejícím mocným přiloží k několika obyčejným květinkám, které občas my věnujeme jeho památce.   

                                                                                                              Dr. O. Tuleškov

 

K  dokumentu Obnova lidské společnosti (Program a zásady Československé strany lidové v Čechách, 1920)

 

„Kapitalismus a křesťanství stojí proti sobě jako oheň a voda … Křesťanští sociální politikové vedli ode dávna boj proti kapitalismu … kapitalismus je zneužitím soukromého majetku.“…

Proto soukromé vlastnictví, pokud by nesloužilo svému sociálnímu účelu a stalo se prostředkem násilí a útlaku jednotlivců a sociálních skupin, má společnost právo zákonem omezit. Pokud tak neučiní, nutně dochází k sociálním zápasům.

Obsah programového dokumentu zavazoval Čs. stranu lidovou provádět protikapitalistickou politiku, směřující k dosažení sociální spravedlnosti.

Ano, současný vývoj směřuje někam jinam. S touto skutečností je bezpochyby nutné v politice počítat. Nelze však eliminovat z křesťanské politiky určité principy, a to zejména princip spravedlnosti, zejména sociální, který je předpokladem pokoje a míru ve vnitrostátních i mezinárodních vztazích, reálnosti demokracie, lidských práv, především práva všech lidí na důstojný lidský život, a vlastenectví, které v konkrétní politice jsou výrazem křesťanské lásky k bližním.                                                                                                                          Mezi strany, které jdou pouze s dobou, lépe řečeno: se silami určujícími další strategický směr vývoje společnosti, a to často bez ohledu na zájmy většiny a s nevážností k výše uvedeným principům, by neměly patřit strany křesťanského charakteru, poněvadž by jinak zpochybnily nejen samy sebe, ale i přispěly k znevážení křesťanství. (drt)

 

K patnáctému ročníku Křesťanského sociála

 

Když jsme koncem roku 1991 uvažovali o názvu zpravodaje Křesťanskosociálního hnutí, pomohla nám náhoda. Dostal se nám do rukou kalendář z roku 1920, který se nazýval Křesťanský sociál. „Proč Křesťanský sociál „ je název úvodního článku kalendáře. Přečtěme si společně některé jeho řádky: „ Není již samostatné strany křesťansko-sociální v našem národě – vše, co křesťansky a sociálně cítilo a pracovalo, slilo se s ostatními směry katolickými v jeden velký proud : v moderní Československou stranu lidovou. Z politické veřejnosti české zmizel název  strany křesťansko-sociální, který po celé čtvrtstoletí napsán byl na jejím štítě.  … Nezmizel však křesťansky a sociálně cítící  duch, křesťansko-sociální program, křesťansko-sociální program, jak jej tři desetiletí vytvořila.  Ten žije dál. … Křesťanští sociálové, stoupenci a příslušníci Československé strany lidové, jsou zde a zůstanou zde. Jejich program, jejich zásady sociálně-reformní a jejich cíle národně-demokratické jsou základními kameny Čs. strany lidové a pracovníci křesťansko-sociálních organizací její hlavní oporou. Čs. strana lidová je stranou sociální, stranou širokých vrstev lidových. …snaha o sociální spravedlnost  křesťanskou, křesťanská demokracie poctivá a přímá – toť náš zářivý ideál., toť cíl našeho snažení i v novém politickém útvaru stranickém. Jsme a zůstaneme křesťanskými sociály s plným vědomím významu těchto dvou slov a s hrdým sebevědomím  mocného hnutí, jehož účastníky jsme. Proto – Křesťanský sociál!“ …

Se znalostí a souhlasem uvedeného jsme se rozhodli, abychom plně navázali nejen na křesťanskosociální ideály, nýbrž i na citovaný název. Náš zpravodaj tak nese označení Křesťanský sociál.

Jeho název spojoval a spojuje stovky lidí. Z jejich přesvědčení, práce, umu,  finančních obětí vyrostl a žije. Původně Křesťanský sociál, jehož maximální náklad jen málo přesáhl 1000 ks, vycházel samostatně. Postupně jsme však začali vydávat různé brožurky. V současnosti jedna řada z nich se zabývá balkánskou problematikou ( převážně jde o dílo prof. dr. R. Dolečka, jehož jsme primárním „nakladatelem“; vydali jsme přes 30 brožurek), další řada brožurek se zabývá převážně česko-německými vztahy a další problematikou, jde i o studijní texty. Tato řada je zastoupena téměř 160 tituly. Nejvyššího nákladu, téměř 1500 výtisků, dosáhla brožurka Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách, kterou napsali Doc. dr. J. Rataj, CSc., a ing. D. Plichta. Za zvlášť významnou považujeme řadu Listů, dosáhli jsme již 48. čísla, jejichž obsah tvoří překlady z Prager Volkszeitung a Landeszeitung, částečně i z Sudetendeutsche Zeitung. Dosud se nám nepodařilo ani ukázkově předvést nějaký článek z listu Sudetenpost, který je tiskovým orgánem rakouského landsmanšaftu. V řadě Listů patří náš dík především obětavým překladatelům.

Ve svých „nakladatelských aktivitách“ spolupracujeme s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, a to i s brněnskou organizací Kruhu,  a s Klubem českého pohraničí, zejména s Obvodní radou KČP v Praze 10.

Jedním ze základních rysů původních křesťanských sociálů a několika generací lidovců bylo i vlastenectví. Na něj navazujeme i svou „nakladatelskou činností“.

Naše srdečné poděkování patří všem spolupracovníkům, vděčná vzpomínka těm, kteří už nežijí nebo jsou dlouhodobě nemocní, a především  čtenářům. –red.

 

 

Česká  národní  politika

 

Pravicový extremismus (jako rámec ideového zaměření sudetoněmeckého landsmanšaftu)

 

PhDr. Pavel Macháček, tajemník výboru Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí

 

Obecně se ví, že sudetoněmecký landsmanšaft (SL) patří mezi ultrapravicové myšlenkové proudy ve Spolkové republice Německo i v Rakousku.. Proto bychom měli více vědět o organizacích v tomto názorovém spektru, abychom mohli posoudit poslání SL ze širokého hlediska. Tyto organizace se svými názory objektivně existují bez ohledu na to, která vládní garnitura je v daném státě u moci.

Obdobné názorové postoje existují i v České republice, proto porovnáme ideové vazby těchto pravicových extremních organizací v sousedních státech s obdobnými idejemi v Česku.

Fakta čerpám ze „Zprávy o problematice extremismu na území České republiky v r. 2000“ a v následujících letech pokračujících obdobných publikací vydávaných Ministerstvem vnitra ČR – Odbor bezpečnostní politiky.

 

1. Pravicově extrémistická scéna v ČR

1.1. Neonacistické organizace

Národní odpor (NO) vznikl jako nástupce občanského sdružení Junge National demokraten (JN), které odmítlo ministerstvo vnitra zaregistrovat. Činnost, cíle i strategie navazují na působení  neonacistické Blood end Honour Divizion Bohemia (Krev a čest). Organizují demonstrace, manifestace a protestní pochody. Spolupracují s Vlasteneckou frontou a s již neexistující Národní aliancí. Považují se za „autentické skinheads“.

Obrana národa (ON) rovněž vznikla v prostředí skinheads. Vydává časopis Obránce.

Hnutí národního sjednocení (HNS). Jejich neskrývaným vzorem jsou bývalé režimy F. Franca a B. Mussoliniho.

Rytíři slunečného kruhu (RSK) jsou rovněž rasisticky orientovaní. Mají nakladatelství Dr. Goebbels press. Vydávají časopis INNOCENT.

Ahnenerbe (Dědictví rodu) – tím vyjadřují princip pokrevnosti. Jejich kredem je „Am Ende der Sieg!“ „Uznáváme jen jediný politický systém a jediného vůdce, za jehož odkaz jsme ochotni obětovat vše! Heil Hitler!“

Nordfront – jeho členové se chtějí odlíšit od skinheadů. Chtějí vést násilný boj a infiltrovat se do složek policie. „Přijde den, kdy zrádci objevující se denně v TV budou viset, a jejich děti propadnou klatbě za zločiny svých rodičů.

Nationalsozialistische Deutsche Arbeitspartei/Auslands – und Aufbauorganisation (NSDAP/AO) – Národně socialistická dělnická strana/zahraniční a základní organizace National Socialist Education Centre (NSEC) – Nacionálně socialistické vzdělávací centrum. Organizaci založil v roce 1972 v USA americký občan německého původu. Ve SRN byla vybudována ilegální síť. NSDAP/AO požaduje povolení NSDAP jako strany oprávněné zúčastnit se voleb v Německu. Konečným cílem je obnovení Třetí říše. U nás vyšla 3 čísla českého internetového vydání NS Zpravodajství a v roce 2002 byla založena česká sekce.

Čeští fašisté (ČF) se rekrutují ve Slezsku ze skinheadů. Používají hákový kříž nebo 3 sedmičky v kruhu.

Blood end Honour Divison Bohemia (B end H DB) – Krev a čest byla početně nepatrná skupina a její činnost byla utlumena. Stoupenci se podílejí na aktivitách Národního odporu.

Tyto organizace nejsou registrovány na MV ČR, takže je jejich případná činnost ilegální. Většina z nich mí jen velmi málo členů. Letos došlo k patrnému nárůstu společenských aktivit neonacistů v oblasti hudebních produkcí. Kontakty se zahraničím jsou rozsáhlé.

Všechny tyto organizace vyrábějí různé  „upomínkové“ předměty a prodávají je na svých srazech. Jde o velmi prosperující podnikání, přinášející mnoho peněz.

 

1.2. Organizace registrované

Pravá alternativa (PA) měla dříve název Vlastenecká republikánská strana. Na veřejnosti se prezentovala jako Národně sociální blok. V r. 2000 pracovaly její místní organizace ve 27 městech. Předsedou byl Jan Kopal, který byl v r. 2001 „odstaven“. Pak došlo ve vedení Pravé alternativy ke komplexním změnám.

Spolupracují s Witikobundem, nejradikálnější složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ve Zprávě se píše (str.17), že „tento název bývá do češtiny  nepřesně překládán jako Sudetoněmecké krajanské sdružení, zatímco přesný překlad zní Sudetoněmecká zemská družina, což přesněji vyjadřuje její tradiční ideovou kolonizační bojechtivost.“

Vlastenecká fronta (VF) má 7 místních organizací. Vznikla v rámci skinheadského hnutí, od něhož se však postupem doby oddělila i ideově vyprofilovala. Ve svém programu zpochybňuje občanský princip. Udržuje těsné zahraniční kontakty se zahraničními ultrapravicovými organizacemi a váže se na domácí pravicové extremisty.

V r. 2001 založila část členů občanské sdružení Vlast cz. Potom se chtěli přejmenovat na Národní stranu, ale MV ji odmítlo zaregistrovat pro pravicový extremismus. Zaregistrovali však občanské sdružení stejných osob pod názvem Česká vlastenecká fronta (ČVF) v Ostravě.

Národní obec vlastenecká (NOV) zaregistrována MV byla.  Spolupracuje s Vlasteneckou frontou.

Národní sjednocení (NS) se chtělo stát novou politickou stranou, ale vzhledem k nedostatkům v žádosti nebylo registrováno. Došlo k vnitřnímu rozkolu a ke spolupráci s ostatními ultrapravicovými organizacemi.

Národní aliance (NA) byla zaregistrována od r. 1998 do r. 2001. Dobrovolně se rozpustila.

Republikánská mládež (RM) se zaregistrovala v r. 1997 a v r. 2002 ji MV rozpustilo. Pracovala jako mládežnická organizace strany Republikáni Miroslava Sládka. Většina členů byli skinheadi.

Republikáni Miroslava Sládka (RMS) navázali  v r. 2001 na politickou stranu Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa. Vznikla v r. 1990 a skončila vnitřním rozkladem a konkurzem v r. 2001.

Krajně pravicové nacionalistické subjekty vyvíjely politické aktivity a skinheadi jim sloužili jako ochrana před útoky příznivců krajní levice.

Ve volbách v r. 2004 neuspěla žádná z krajně nacionalistických stran. Hlavní představitelé těchto extremistických stran jsou totiž tak rozhádáni, že nedokáží efektivně spolupracovat. Snaží se to napravit do termínu parlamentních voleb v r. 2006.

Naproti tomu má značné úspěchy Kancelář SKS v Praze. Přestože je zřízena podle zákona o obchodním rejstříku a má proto jednat pouze v oblasti hospodářské, jsou všechny její aktivity politické. Kruh podnikl kroky k nápravě tohoto stavu.

 

2. Rakouské a německé extremistické aktivity

2.1. Rakousko

V Rakousku je pravicově extremistická scéna významně ovlivňována a všestranně podporována ze zahraničí, zejména z Německa, přesněji z Bavorska. V budoucnosti to může vyvolat zvýšení agresivity i v řadách pravicové extrémistické mládeže.

Došlo ke zvýšení aktivit Národně demokratické strany Německa – ale rakouské úřady její činnost vykázaly  ze svého území.

Rakousko má tyto pravicové extremistické strany:

- Partei Neue Ordung – Strana nového pořádku, bez činnosti,

-Arbeitgemeinschaft fuer demokratische politik – Pracovní společenství za demokratickou politiku,

- Kulturwerk Oesterreich – Landesgrupe Kaerten – Kulturní zařízení, bez činnosti – Zemská skupina Korutany,

-Kameradschft IV – Kamaradství IV,

-Deutsche Kulturgemeischaft/Deutsches Kulturwerk europaeischen Geistes – Německé kulturní společenství/Německé kulturní zařízení evropského ducha

-a menší extremistické spolky.

Nepřátelské protičeské nálady jsou především mezi odsunutými sudetskými Němci (SN). Přestože byla 19.2.1974 podepsána ve Vídni „Smlouva mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek“. Týkala se osob, které měly rakouské občanství před 13.3.1938 (anšlus) a po 27.4.1945 (konec války) a mohly prokázat konkrétní majetkové nároky v tehdejší ČSR. Rakousko dostalo 1 miliardu šilinků, které se měly rozdělit mezi tyto tzv. Starorakušany. Tzv. Novorokušané přišli do země v době německé okupace Rakouska, proto neměli na odškodnění nárok. …

Je zajímavé, že se rakouský SL postavil v posledních několika letech do čela protičeských útoků.

Dne 25.9.2004 byly ve Vídni provokační oslavy tzv. „SN dnů vlasti“!

 

2.2. Německo  

V r. 2001 bylo v Německu 141 pravicově extremistických stran, spolků, organizací a   sdružení s 50 000 členy. Z toho je výslovně násilně orientováno asi 10 000 osob v 5 subkulturních a 49 výrazně nacistických skupinách s 2 200 osobami. To nejsou zanedbatelná čísla.

Vedoucí postavení uvnitř extremní pravice má Nacionálně demokratická strana Německa – Nationaldemokratische Partei Deutschland (NPD) – německá vláda před časem uvažoval o jejím zákazu a rozpuštění. Část členstva tvoří skinheadi.

Strana se otevřeně hlásí k antisemitismu a organizuje pietní shromáždění k uctění Rudolfa Hesle (v r. 2004 se jej účastnili i naši neonacisté pod českou vlajkou). Střediska protičeské a protipolské zášti jsou většinou v malých městech.

Německá sekce Blood end Honour – Division Deutschland byla v r. 2000 zakázána, ale stále působí v ilegalitě. Neonacistickou ideologii šíří zejména prostřednictvím rokové hudby a internetových časopisů. Uvedené skupiny byly vytvářeny tak, aby z nich mohly být ihned sestaveny polovojenské organizace. Cílem je uskutečňování tzv. světové arijské nacistické revoluce, která má proběhnout formou  tzv, svaté rasové války.

Součást sudetoněmeckého landsmanšaftu Witikobundoznačuje české MV za „organizaci bývalých sudetoněmeckých nacistů, jejíž činnost stále sílí“. Působí i v Rakousku. Německá zpravodajská služba  BfV jej rovněž považuje za extremistickou organizaci.

Trestná činnost spáchaná v Německu ultrapravicovým podzemím stále vzrůstá. Výraznější je ve východních zemích Německa. Jde o násilné trestné činy, mnohdy s cílem zabít, žhářství, boje proti levicové „Anti Ofenziva“ apod.

 

3. Závěry

SL nepochybně patří mezi pravicové extremistické organizace a má mezi nimi významnou úlohu. Vyjadřuje politické smýšlení značné skupiny německých politiků. Dokazuje to skutečnost, že SL není veden na seznamech ultrapravičáckých organizací, mezi které svým ideovým zaměřením patří – vznáší přece revizionistické požadavky, odporujícím poválečným právním rozhodnutím vítězných Spojenců! Vždyť šedesátiletá nevybíravě lhaná protičeská nenávist SL nutně narušuje česko-německé vztahy. Protože byl a je záměr určitých politických kruhů stále ještě podporovat jejich protičeskou rozvratnou činnost, dostávají od spolkové i od zemských vlád milionové dotace na svoji „soukromou“ válku proti ČR!

Posuďme současné vztahy evropských států z hlediska jejich současných cílů a zájmů – a jak vysoce negativně při tomto dění působí SL.

Samozřejmé je nezbytné vzít v úvahu desítky let studené války, v níž hrály významnou úlohu i ideové zbraně. Jejich součástí byla také válka SL proti ČSSR. Z té doby jsou i jeho stanovy a program „20 bodů“. Jenže studená válka skončila už před 15 léty – a SL proti nám střílí ze svých kanonů dál! Efektní při tom jsou stále úspěšně používané obrázky ubohých žen, dětí a starců, kteří přece za nic nemohli a přece byli odsunuti s ostatními a při tom trpěli. Odpovědnost za to nesou zlí Češi. Odpovídají za životy a strádání desítek milionů Němců, kteří vedli válku tak úporně, že si nechali rozbít celou zem včetně Berlína, když všichni už museli léta vědět, že Sovětský svaz Německo porazil!?! Češi nesou podle této pochybné analogie zřejmě i odpovědnost za to, že při českém květnovém povstání Němci v několika dnech zavraždili zbytečně i 10 000 těchto bojovníků?

Proto je načase okamžitě skončit s podporou SL. Jeho existence je v dnešním budování EU zcela nečasová a škodlivá. Proto ovšem bude nutno upravit zákon, který dělal z odsunutých hrdiny a velice přesně řešil jejich nároky. Je to Zákon o záležitostech vyhnanců a uprchlíků (Spolkový zákon o vyhnancích – BVFG) z 19.5.1953. Především definuje pojem „vyhnanec“ a „uprchlík“. Zajímavá je formulace § 1. „Vyhnanec je ten, kdo … měl svoje bydliště v německých východních oblastech, které jsou v současné době pod cizí správou nebo v oblastech mimo hranice německé říše ve stavu k 31.12.1937 …“! Vždyť „pod cizí správou je nyní polovina Polska“.

Vždyť další trvání dosavadního stavu škodí nejen Česku a Polsku, ale i Německu! Nová vláda by měla rovněž zrušit milionové dotace pro SL jak své, tak zemských vlád.

Proto dodnes není veden SL mezi extremními pravicovými organizacemi, přestože mezi ně podle své rozbíječské mezistátní činnosti patří. Prokazuje to nejen svým bezuzdným lhaním, kterým už desetiletí ovlivňuje ve svůj prospěch veřejné mínění v Německu. Manželé Kahnovi před časem napsali, že desetiletí trvající obviňování Čechů  a zejména prezidenta Beneše už způsobilo, že se na něj normální občan dívá jako na zločince., který zavinil genocidu SL!

SL dokonce ovlivňuje evropskou i německou vnitřní politiku, což svědčí o jeho nepřiměřené moci: ovlivnil poslance Evropského parlamentu i Spolkovou radu, že oba tyto významné orgány hlasovaly proti přijetí ČR do EU.

Nová vláda SRN má tedy před sebou nesmírně závažné rozhodování i v této oblasti. Protičeské štvaní nejen SL, ale i bavorského politika Edmunda Stoibera ničí mýtus, deklarovaný v obou zemích, že jsou současné vzájemné vztahy nejlepší, jaké kdy byly. Realita je jiná! SL je pro Německo stejně nebezpečný a škodlivý element jako jiné extremistické pravicové organizace. Tuto objektivní skutečnost nelze dále ignorovat!

I když je pravda, že naštěstí dnes v Evropě nemá krajní pravice dostatek sil, aby významně změnila současný stav, přece je principiálně nebezpečná. Lidstvo už má své neblahé zkušenosti s extremní pravicovou diktaturou. Dnes naštěstí je možné toto nebezpečí v zárodku zničit. Pokud k tomu budou mít němečtí politici dostatek dobré vůle!  (Diskusní příspěvek přednesený na konferenci o česko-německých vztazích 9.12.2005)

 

Vzpomínky a úvahy

Šířící se liberalismus ve většině českých politických stran, včetně staročeské, jejímiž členy byli i četní katolíci, vedl v roce 1896 k založení konzervativní Katolické strany národní. Sjezdu důvěrníků této strany, který se konal v Přerově, se zúčastnil i sociálně reformní kaplan J. Šrámek. S touto stranou nesrostl. Rozhodl se vybudovat daleko modernější subjekt s programem sociálním, demokratickým a národním. Tímto se stala Křesťanskosociální strana, která navázala na výrazně křesťanskosociální program, přijatý na Litomyšlském sjezdu. Jejím předsedou se stal v r. 1899.

Cesta k založení Československé strany lidové, jejíž zemské organizace se ustavily na sjezdech v Praze a v Brně, konaných v lednu r. 1919, byla ještě daleká. Vedla i přes VII. sjezd Křesťanskosociální strany na Moravě, ve Slezsku a Dolních Rakousích, který se sešel ve dnech 20. a 21. května v Brně. Sjezd se vyslovil pro jednání se Stranou katolickonárodní  o vybudování jednotné lidové strany národně demokratické, sociálně reformní, na podkladě křesťanského názoru na svět. Na sjezdu vystoupil i dr. J. Šrámek s významnými slovy: „Válka přinesla nám perzekuci, která sahala na hrdla a stavěla šibenice, křivděno nevinným, strašné tresty vynášeny. … Teprve až žaláře byly přeplněny začalo se vyjednávati  o semknutí se poslanců v jeden svaz a o ustavení Národního výboru jako nejvyšší instance národní. My ovšem rádi jsme se přihlásili ke společnému šiku a byli jsme z těch, kdož pomáhali sjednocovací práci národa… Toužili jsme a pracovali pro mír.

I prohlášení ze 7. října 1918 zdůrazňovalo: „Jako strana nejširších vrstev lidových budeme usilovati, aby veškerém život národní proniknut  a ovládán byl  ideou pravé demokracie a sociální spravedlnosti. Přičiníme se zvláště, aby pronikavými sociálními reformami zaceleny a zahojeny  těžké rány, způsobené hroznou válkou a odstraněny nesrovnalosti hospodářské a sociální.“

Na I. sjezdu ČSL v Brně, který se konal 26. ledna 1919, dr. J. Šrámek varoval, aby naděje které se kladou do dnešního sjezdu, nebyly zklamány. Československá strana lidová po celou dobu předsednictví dr. J. Šrámka byla stranou vlasteneckou, demokratickou a sociálně reformní.  Uvedený charakter strany je odkazem řady křesťanskosociálních a lidoveckých generací dnešku.

Ti křesťanští demokraté, kteří sami sebe označují za liberální konzervativce, nenavazují ani na tradice Katolické strany národní, která v souladu s encyklikou Rerum novarum měla výrazně neliberální charakter. Odpor k liberalismu byl jednou z příčin jejího vzniku.

Pro současnost je významné konstatování, že obě strany , konzervativní katolickonárodní i křesťanskosociální, dovedly od počátku spolupracovat. I po sjednocení obou stran v ČSL činnost konzervativní skupiny ve stranickém rámci byla zřetelná. Dnes však křesťanskosociální proud v KDU-ČSL se neprojevuje, pokud vůbec alespoň v zárodečné podobě existuje. Nedávno jsem mluvil s jedním vyšším funkcionářem KDU-ČSL. Byl jsem překvapen jeho sdělením, že je přesvědčen, že křesťanskosociální myšlení má budoucnost. Vytvoření akční křesťanskosociální skupiny v KDU-ČSL, která by navázala na původní lidovecké kořeny, by bylo výrazem demokratičnosti této strany i tradiční jednoty v různosti.

Takováto transformace KDU-ČSL by měla jistě vliv i na celé politické spektrum. Posílila by jeho sociální a vlastenecké složky a vedla k důslednější obhajobě zájmů nejširších lidových vrstev, jímž podle zakladatelů měla především sloužit.

Dr. O. Tuleškov

 

 

Kdo ještě má v úmyslu přepisovat naše dějiny?

Asi již víme, co všechno Češi musí udělat, a naopak, co vůbec nesmí činit, např. již nikdy více stavět pomník dr. E. Benešovi, aby mohli dosáhnout usmíření s Němci odsunutými z ČSR a jejich protektorem dr. E. Stoibrem, bavorským ministerským předsedou. Především, jak nám bylo již několikrát velmi naléhavě doporučeno, musíme zrušit řadu zákonů, včetně ústavních, přiznat odsunutým právo na vlast, odškodnění, na autonomii, a nejlépe co nejdříve deklarovat, že ČR je společným státem Čechů a Němců, nebo obráceně? Začít důsledněji přepisovat naše dějiny asi tak, jak to činil Podiven, je dnes již přímo neodkladný úkol.  Někteří naši historici  o to méně či více snaživě již nějaký rok usilují. Mají na to dokonce recept. Začneme-li hodnocením událostí až po 9. květnu 1945, můžeme  nejlépe z obětí udělat katy a z katů oběti. Že tímto způsobem, jak nějaký zlý jazyk může tvrdit, zřejmě postupuje historik Tomáš Staněk ve svém díle Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, vydaném Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v r. 2005, nás už ani nepřekvapuje.

Že nějaký politik vykoná v mnichovském chrámě, nebo v jeho pražské pobočce, požadovanou úlitbu bohům, po zkušenostech s některými také nepřekvapuje. Ale že některá z českých křesťanských organizací dostane od velekněze německého revizionismu, nebo dokonce i revanšismu?, pochvalu nejvyšší za jí zpracovaný dokument, „který je … to nejbáječnější k čemu v tomto roce 60. výročí konce války došlo“ (E.Stoiber na 56. sjezdu odsunutých Němců z ČSR), to bylo skutečně udivující.

Podiv nás však přejde, když si ocitujeme pouhých několik vět  z dokumentu tzv. Křesťanské mírové společnosti. „Sudetským Němcům. Naši milí krajané, tíží nás minulost českého národa a české země, která byla ještě před šedesáti lety také zemí Vaší nebo zemí Vašich rodičů či prarodičů…. Pronikla k nám děsivá pravda o kruté poválečné pomstě na německém obyvatelstvu Čech, Moravy a Slezska. … Víme o ponižování lynčích, upalování, popravách bez soudu, znásilňování i o strašlivých pochodech smrti. …Odpusťte nám, prosím, fyzické utrpení, kterým jste museli projít, hluboká duševní traumata, která mnozí z Vás prožili a které někteří prožívají dodnes, ztrátu svých blízkých (Čechy tehdy zavraždění sudetští Němci se počítají na desítky tisíc); ztrátu domova, ztrátu majetku. … Také nás bolí dnešní chladný, často i nepřátelský postoj větší části českého národa k Vám a neochotu našich politiků k dialogu s Vaší politickou reprezentací. … Hrůzné činy českého národa dodnes volají k nebi. … Nechceme se jen omlouvat, prosíme Vás o odpuštění. Po Vašem odpuštění i po smíření s Vámi toužíme.“

Těmto a jim podobným se odpuštění z mnichovského nebe již dostalo. Taková pouť s takovými modlitbami za odpuštění je však pro velkou většinu národa naprosto nepřijatelná. Proto také musí počítat s tím, že se nebude těšit usmíření.

Našli se však i tací, kteří ministru vnitra ČR, Mgr. F. Bublanovi , postoupili podnět k zahájení trestního stíhání právě z výše uvedených důvodů. Plk. JUDr. Petr Želásko, ředitel Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ve svém dopisu z 2.1. 2006 uvedl: „…K prověření oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin dle § 158 odst. 1 tr. řádu, byl  Váš podnět pečlivě posouzen specialisty na problematiku extremistické trestné činnosti. Provedením šetřením nebylo potvrzeno podezření ze spáchání konkrétního trestného činu. S některými pasážemi Vámi citovaného prohlášení tzv. Křesťanské mírové společnosti nelze souhlasit, nevymykají se však úrovni jiných politických  „prohlášení“. Policii však nepřísluší rozhodovat o otázkách, na které do současné doby jasně neodpověděli ani politici, politologové či historici.“

Ano, policie ČR má v tomto případě pravdu. Nezáleží v první řadě na ní, kdy podobné jednání bude kvalifikováno jako naplnění skutkové podstaty trestného činu hanobení národa, podněcování k národnostní nenávisti a šíření poplašné zprávy. Nyní jde tedy o to, jak můžeme my, tedy každý z nás, napomoci k tomu, aby podobné jednání bylo širokou veřejností, včetně té lhostejné části, chápáno alespoň jako nevhodné, nebo jako jednání na zakázku skutečných i našich Mnichovanů, či i zavrženíhodné.                                                                                           Dr. V. Beneš

 

O lidských právech ve stáří

Není veřejného vystoupení politika, zejména před volbami, aby nevzpomněl lidských práv a svobod, aby nezdůraznil, jak on a jeho strana, se budou za ně bít a bít. …To lze slyšet v našich městech, ale i jinde v Evropě či Americe, tam obzvlášť hlasitě. Realita je ovšem na míle vzdálená těmto proklamacím.

Dotkli jsme se celosvětového problému seniorů. Ovšem cesty k účinnější zdravotní péči, k dosažení vyššího středního věku anebo k přírůstku absolutního počtu přežívajících v 9. anebo 10. deceniu, tyto cesty jsou nákladné a proto málo schůdné. U nás již patnáct let transformujeme bývalý zdravotněsociální systém a klaníme se tržní ruce, hartusíme s privatizací. Rozdělili jsme stát, dělíme kraje, dělíme provozy v nemocnicích i poliklinikách a výsledek?! Nevalný až mizerný měřeno obecně, ovšem z hlediska vyvolených jednotlivců mnohdy fantastický (počítáno na miliardy). Kdysi při mezinárodním hodnocení zdravotnictví byla ČSR v první desítce, nyní se dostává mezi banánové republiky. Vlastně splněný, po banánech jsme léta upěli. V USA se naopak začíná tvořit integrovaný systém zdravotnictví pod taktovkou státu, jak se realizovalo dříve u nás. Leč konec úvodní poznámce.

Zdá se, že problémy stáří, nepochybně s větší nemocností a kumulací chorob, vedou neodvratně k úvahám o smrti. Zdá se z některých komerčních a dnes uplatňovaných aspektů, že nejlepším řešením pro vysoké náklady léčbu unicitního seniora je jeho smrt. A tak se navrhuje a v některých evropských zemích již uzákoňuje euthanasie čili „asistence to patiens at end of life“.

Složitý problém z různých hledisek. Euthanasie je vždy na pomezí vraždy a sebevraždy, o čemž se hlasuje tisíce let. Od Hippokrata (jen neškodit) nebo Aristotela (sebevražda je zločin proti obci nebo státu) k mnoha dalším, kteří opět tvrdí: láska a sebevražda jsou dvě vášně (Freud), sebevražda je řešení, když ne zbabělé, tak snadné (Kant).

Různé pohledy z různých filosofických či náboženských úhlů, nicméně posílat staré spoluobčany na onen svět, protože nemáme peníze na drahou zdravotně sociální péči, nemáme lůžka (vhodné objekty jsme prodali cizincům k jiným účelům, převážně pro bary a bordely), nemáme na medikamenty, nemáme na plenky pro ty, kteří neudrží moč atd. To je prohlubování společenské nenávisti ke stáří.  Tyto postupy se nemohou pokládat za odpovídající jak Chartě OSN 46/1991, tak zejména Deklaraci WHO (Světová zdravotnická organizace) pro zdraví do 21. století (1998). Zde jsou teze a návody, jak postupovat humánně a účinně.  Dobře fungující paliativní péče zbaví každého bolestí a útrap a ponechá mu jinde vyměřený čas zdejšího bytí. Jiného, který nechce žít, předáme do péče psychiatra. Euthanasii nelze uzákonit, jinak se dopustíme hrubých chyb až zločinů! Zdravotní péči je však třeba neustále zlepšovat a korigovat dle osvědčených výsledků výzkumu, k čemuž patří i péče paliativní.

Natalita

Stárne-li naše populace, ale i jiné evropské národy, je to hlavně kvůli nízkému počtu živých novorozenců. Místo stromu života se tvoří urna u nás jako v sousedním Německu nebo jiném státu EU. Jestliže současnou naši populační situaci chceme porovnávat, tak nejlépe se stavem v Nagasaki po svržení atomové bomby. Natalita rovněž hrubě poklesla a rodily se děti s těžkými vrozenými vadami, včetně mozku. Je pravda, že i za těchto těžkých podmínek se poměrně více rodí děvčata v poměru ke chlapcům. Holky jsou odolnější. Za normálních poměrů je tomu obráceně, tedy se rodí více kluků. Pokud by ovšem trvala takto nízká natalita ( a vysoké procento rozvodů, potratů, velký konsum antikonceptiv atd.), klesal by počet Čechů za každých 31 let o polovinu. Prostě dalších 300 let úpění nevydržíme a ani stoupající imigrace ze všech světových stran nás nezachrání.

Je třeba ještě dodat, že počáteční poměr mezi pohlavím se kolem 50ti let vyrovnává a ve vyšších decenniích začnou výrazně převažovat ženy: v 9. deceniu je jich 4krát více a v 10. deceniu 7krát více než mužů.

Ovšem babičky mohou mít ve výchově svých vnuků velmi pozitivní roli. Současná společenská situace s naznačenými problémy, kdy ovšem nemůžeme zapomenout na nezaměstnanost (významný faktor závažného poškozování veřejného zdraví), kriminalitu a drogové závislosti, kdy nám narůstá alterace psychiky, úzkostné stavy a sebevraždy, nejen bezdomovců, ale i našich dětí.

Je mnoho, mnoho práce nevyřčených problémů (regionálně diferenčních) a stěží jim pomůže, jak říkal a nejspíš pořád říká pan prezident Klaus, že se vynasnaží stáří zprivatizovat a tím tuto problematiku vyřešit! A proto nová garnitura, posílená nově zakládanými Radami seniorů při obcích za podpory (předvolební) některých ministerstev, s odvahou a optimismem do toho!

                                                                            Doc. MUDr. Josef Alois Tichý, CSc.

 

Pozn. red. V jednom z předcházejících čísle Křesťanského sociálu jsme přinesli závěry předních kanadských lékařů o možných důsledcích privatizace zdravotnických zařízení v Kanadě. Důsledkem by bylo zdražení zdravotní péče, ztížení její dostupnosti a větší počet zemřelých pacientů.

 

50 +, Společnost přátelská každému věku

„Diskriminuje česká společnost občany nad padesát let?                          Odpověď bohužel zní ano. Stále více lidí, kteří překročili padesátku, naráží na diskriminaci kvůli svému věku. Najednou zjišťují, že nemají rovné šance s ostatními. Snižuje se možnost jejich uplatnění na pracovním trhu a také v řadě dalších oblastí narážejí lidé nad padesát let na různé problémy.

Diskriminace občanů z důvodu jejich věku se stala novým fenoménem, který negativně ovlivňuje život celých rodin, v nichž má starší generace nezastupitelné místo. Na tuto skutečnost upozornil i výzkum o věkové diskriminaci – ateizmu, který vydal v roce 2005 Výzkumný ústav práce a sociálních věcí pod vedením Lucie Vidovičové.

Co ageismus znamená?

Tento pojem byl definován již v roce 1968 ředitelem amerického Národního institutu pro stárnutí Robertem N. Butlerem: „Ageismus můžeme chápat jako proces systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví. Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech … Ageismus dovoluje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od nich samých, a proto jim brání, aby se se staršími lidmi identifikovali jako s lidskými bytostmi …“

Ačkoliv pojem ageismus není v Čechách známý, z letošního výzkumu vyplynula celá řada alarmujících skutečností. Především se potvrdilo, že v České republice je věk jedním z určujících faktorů v přístupu k lidem v různých oblastech života. Starší občané jsou omezováni zejména na trhu práce, kde převládají negativní postoje vůči pracovníkům nad 50 let, a to bez ohledu na jejich zkušenosti a schopnosti. …

S věkem roste strach o práci

Diskriminace lidí podle věku nad 50 let je zřejmá zvláště na pracovním trhu. …Oblastmi, ve kterých se věková diskriminace projevuje nejvíce, jsou:  přijetí do zaměstnání, ztráta zaměstnání a možnost dalšího vzdělávání.

Zdravotní péče a věk

Druhou významnou oblastí, kde se ageismus projevuje jako jedno z eticky nejcitlivějších témat, je zdravotní péče. Vystavuje totiž zkoumání samotnou legitimitu věkových hranic v poskytování zdravotní péče a v její kvalitě. Typickým příkladem ageistického jednání je podceňování některých chorob a smyslových disfunkcí s tím, že jsou připsány staršímu věku a nejsou rozpoznány jako důsledek nemoci, která má být řádně léčena.

S diskriminací pro věk 50+ se dle uvedeného výzkumu setkáváme dále např. v oblasti vzdělávání, médií a sociální péče.

Tento problém je nutné urychleně lidsky i politicky řešit. KDU-ČSL proto přichází s programem 50+, jehož cílem je vrátit straším občanům přirozený respekt, sebevědomí a zlepšit kvalitu jejich života.“

 

Míra zaměstnanosti starších lidí

Podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) míra nezaměstnanosti u lidí ve stáří od 55 let do 64 let je nejvyšší ve Švédsku (69 %), následuje Norsko (68,8 %), Švýcarsko (65,6 %), Dánsko (60,7 %), Velká británie (55,7 %), Portugalsko (51,1 %), Finsko(49,9 %), Německo (39 %), Rakousko (28,9 %).                                                                                                        Z tiskové zprávy

 

Pravidla slušného chování, jak vyplývá z jednoho faxu z konce října 2005, leží „panu“ Peterovi Bartonovi, jednateli nechvalně známého tzv. sudetoněmeckého velvyslanectví dobré vůle, velmi na srdci. Poučuje jednu předsedkyni české vlastenecké organizace: „ … v písemném styku oslovovanou osobu titulujeme přívlastkem ´vážený´, pokud Vám to není známo, doporučuji Vám k tomuto vhodnou literaturu.“ Několik perel z jeho faxu: „Národní osvobození“ je naopak tím nejlepším důkazem pokleslosti, zapšklosti a nenávisti za hrob. „Svaz bojovníků“ se neštítí spolupracovat s nositeli jedné z nejhnusnějších ideologií  jaké lidstvo poznalo a to komunismem. Organizaci jménem „Ladsmanšaft“ neznám … je to germanismus, který má nahánět lidem strach, ale není třeba tuto českou řeč prznit cizími výpůjčkami. … Svaz bojovníků“ může i nadále kolaborovat s komunisty, „nezávislou“ býv. funkcionářkou komunistické Hitlerjugend „SSM“ Bobošíkovou, bývalými pohraničníky a jinými vykopávkami minulosti, tím se jen diskredituje sám.  … přeji Vám mnoho radosti s „vlastenci“ z „Klubu českého pohraničí“, jak jsme se dozvěděli při četbě deníku soukmenovců „Bojovníků“ v „Haló novinách“.

Pouze několik málo poznámek k tomuto textu. Nejprve můžeme konstatovat, že jde o obvyklé výplody pana P. Bartone, bohaté na urážky, germanismy, gramatické chyby, neznalost, které od pravidel slušného chování mají hodně daleko.

Již samo oslovení pana Bartone je problém. Vážíme si ho? Nikoliv! Pak je těžké připojit ke slovu pane přívlastek vážený. Bylo by to nepravdivé. Můžeme ho oslovovat pane? Snad v krajní nouzi, a to ještě s velkou nadsázkou. Skutečný pán se chová jinak, především neuráží dámy a není hulvátský. „Pan“ Barton je zřejmě čestným příslušníkem čtvrtého bavorské kmene, tedy soukmenovcem, ale pouze pro takového pana B. Posselta a jemu podobné, kteří si na dávno již překonané kmenové zřízení ještě hrají, nikoliv však pro nás. Syn naší země již dávno není. Jeho protičeská činnost dávno již zastínila jeho původ. Takže bude nejlépe vyhlásit veřejnou soutěž na odpovídající oslovení „pana“ P. Bartone. Bohužel nejlepší vítězné  oslovení nebude spojeno s nějakou materiální cenou, ale pouze s vědomím, že jsme

přišli na to pravé ořechové a napomohli jsme k odstranění nebo alespoň zmírnění nedozírných následků, které by naše nevhodné titulování „pana velvyslance“ zřejmě mělo.

Pro informaci soutěžícím sdělujeme, že  „velvyslanec“ P. Barton  kupodivu ke svému jménu, snad z vrozené skromnosti, uvádí zcela jiné funkční označení, a to Jednatel/Geschäftsführer. Závěrem jedna otázka, s čím „pan velvyslanec“ vlastně obchoduje? Zřejmě jde o obchodní tajemství! Pokud chápe politiku jako jednu z forem obchodní činnost, jsou politické obchody na „sudetoněmeckém velvyslanectví“ jeho nedílnou činností. Není tajemstvím, kolik „obchodníků“ a kdo tam dochází. Byli bychom rádi, kdyby nešlo jen o politické obchodování. To také „velvyslanectví“ přejeme. Pokud by však politické obchody v jeho činnosti převažovaly, a my se domníváme, že tomu tak je, budeme i nadále zastávat stanovisko, že takové „velvyslanectví“ v Praze by co nejrychleji a s omluvou mělo ukončit svou nežádoucí a protičeskou činnost a Prahu opustit.                                                     

                                                                                            Připravil ing. P. Rajf, CSc.

 

Výhled bez perspektivy?

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

 

Pro rok 2006 bude situace ve světové energetice opět vše určující.

Zblízka: stouply akcie firem na naftová a plynová potrubí (na příklad anglická Nationalgrid), zatím co jiné se potácí. Británií dochází zásoby vlastního zemního plynu neočekávaně rychle a tak se plánuje potrubí směrem na evropský kontinent. Samozřejmě půjde o nákup z ruských zdrojů, proto také ta nedávná návštěva prezidenta Putina ve Spojeném království, kde se jistě jednalo o podmínkách „kontraktu“ a dalším. Nepochybně v souvislosti s dodávkami zemního plynu se premiér Blair stává nápadně proevpropský. Z Ruska do Evropy se rozšiřují trasy nových ropovodů a vedení zemního plynu, které v padesátých letech minulého století projektoval a stavěl můj dávný kamarád Ing. Podhola z národního podniku Potrubí.

Zdá se, že Blairův zájem podporovat další okupační a agresivní války amerických neo-konzervativců (neocons) a pana Bushe ochabuje také i z jiných důvodů, než je energetická a materiální závislost Anglie na Evropě a Rusku, a než je nepohodlná situace být americkým pudlem. Faktem je, že okupační válka v Iráku nevede nikam, a americkým a britským vojákům tam nejde už o nic jiného, než aby přežili. Irácké prosincové volby byly zfalšovány, tak jak v protestech ozřejmilo třicet  pět politických stran s důrazem, že žádnou vládu z nich případně násilně utvořenou nebudou podporovat.

Ergo, irácká nafta svobodně do světového systému spotřeby hned tak nepoteče. Američtí neocons a pan prezident Bush se divoce přepočítali. Obchodně orientovaní Britové vidí, že z dalšího vojenského angažmá (mimo dalších rakví) nic nekouká.

Jak jsem před delší dobu informoval, Spojené království mělo spustit v roce 2005 na vodu dvě dosud největší mateřské letadlové lodě. Měly stát tři miliardy liber. Tak alespoň uváděl žurnál Professional Engineering  (PE 29 z ledna 2003 a starší). Přitom do nových doků firmy Babcock v Rosyth (severně od Edinburghu) k opravám a přestavbám byly staženy dvě mateřské letadlové lodě HMS Invincible a HMS Illustrious. V listopadu 2005 (The Sunday Times z 27.11.2005) jsme se ale dověděli, že výstavba těchto plánovaných nejnovějších mateřských letadlových lodí se „dostala do potíží“ a původní náklady ze tří miliard liber vzrostou na 4,2 miliardy, a že vyplují až někdy v roce 2016! Ochabl zájem, aby vypluly vůbec? K dispozici americké Páté flotily, zdá se, tedy zůstává jediná britská statečná a stařičká, několikrát přestavovaná mateřská letadlová loď HMS Ark Royal, tak jak nastoupila do US služeb v srpnu 2002. Ale i ta má jít plánovaně do šrotu nejpozději rokem 2013, byť je vlajkovou lodí britské admirality.

To vše hořejší se dá vysvětlit jako manévry nabuzené rostoucí nechutí k dalším útočným válkám vyvolaným drzou Wolfowitzovou doktrínou. K agresím vzniká ovšem odpor nejen v Británii, ale i ve Spojených státech samotných. Občané zvažují, že dobyvatelské války spotřebují daleko více energie, materiálu i lidí než co se ukořistí.

V USA, i všude jinde, je už jen málokdo vzrušován neustálými poplachy z terorismu a rétorikou pana Bushe („Irák sice neměl zbraně hromadného ničení, ale všichni jsou rádi, že jsem odstranili Saddama“,atd.). Opravdu ??? Jemu se myšlení evidentně zastavilo v dobách královny Elizabeth I, kdy války a pirátství byla hlavním prostředkem opatřování toho, co se korunám zachtělo, a dnešní OSN jakoby zapomněla, že války postavila mimo zákon!!!

Samozřejmě že Bush si je vědom své rostoucí nepopularity a nepřijatelnosti svých dalších agresí, a proto do nejnovějšího dobrodružství nastrkává za sebe Izrael. Na atomově i jinak po zuby ozbrojený stát židů si nikdo netroufne (židé přece trpěli holocaustem!). A tak Izrael mobilizuje k březnu 2006 své invazní síly a chce zaútočit na výzkumná nukleární centra Iránu preventivním zásahem, aby nebyli (dle premiéra Ariela Sharona) v budoucnosti ohrožováni (ejhle, arogantní Wolfowitzova doktrína – kde se poprvé vůbec zrodila?)! To se děje navzdory prohlášení nového iránského prezidenta Mahmouda Ahmadinejada, podobně jako nedávno Saddama, že žádné atomové zbraně nemá a nemíní vyrábět a že výroba zbraní hromadného ničení je v rozporu s učením Koránu. Izrael nepřipravuje nic jiného než reprízu USA útoku na Irák. Opět jde ovšem v podstatě o ovládnutí zdrojů nafty (světové nafty!), a při tom si chtějí přihřát polívčičku svého snu na „Velký Izrael“.

Nepříjemné pro agresory jsou tentokrát ale dvě markantní skutečnosti: zájem Číny (viz  můj dřívější článek „Lžeš, lže, lžete, lžou z 1. října 2005) a interesy Ruské federace. Čína odebírá svoji naftu převážně z Iránu (i když se pojišťuje novými kontrakty nákupů z Venezuely a p.), Rusko Iránu dodalo nukleární materiál  pro reaktory a elektrárny, a vůbec chce být k muslimským státům kamarádštější než USA. Proto také už uzavřelo obchodní dohody na zařízení pro obranu Iránu, zatím ve výšce přibližně jedné miliardy US dolarů. Jde především o dodávky protileteckých a protiraketových systémů (TOR-M1). Irán už pomocí rakety Sojuz zavěsil nad své území první pozorovací družici vlastní výroby  (Sinah -1). Ta je patrně nezbytná pro celý obranný raketový systém a technicky bude zajímavé propojení Sinah-1 s TOR-M1. Zde předpokládám hlubší vědeckou a technickou spolupráci Teheránu a Moskvy. Pozor, islámské národy nejsou dávno zaostalé, tak jak jsme vyučováni.

Izraelský pan Sharon (či Netanyahu, vyhraje-li ve volbách v březnu 2006), bude mít tedy pozici pro přepad daleko obtížnější než supervelmoc USA v Iráku. Bude také muset požádat o povolení přeletů pro své bombardéry či rakety od států, které jsou mezi ním a Iránem. Jinak, poruší-li zlovolně vzdušný prostor Jordánu, Kuvajtu, Saudské Arábie atd., bude to legitimním důvodem k celoarabské válce proti Izraeli. Povolení od amerických a britských flotil v Arabském zálivu (které tam ovšem nemají co dělat, leč čekají v záloze pro další nasazení –zrovna tak jako 150tisícová US armáda v Iráku), asi Izrael potřebovat nebude.

Čína přihlížet „bezmocně“ nemusí a patrně nebude. Nejen že má atomovou pumu a její nosiče, ale dotáhla se ve světové ekonomice na čtvrté místo hned za USA, Japonsko a Německo, a svobodný Irán je pro ně zárukou dodávek nafty, kterou nutně pro svůj rozvoj potřebují.

Tedy hned pro počátek roku 2006 je zaděláno na značné nepříjemnosti, které mohou přerůst v armageddon. V USA se už šíří další hrůzostrašná propaganda, že Čína napadne Ameriku a celý svět. Využije Bush zlovolnou Wolfowitzovu doktrínu k preventivnímu útoku i na Čínu? Neprokázal svoji rozvahu ani moudrost v případě Afganistanu a Iráku, prokáže jí snad nyní? Nelze tedy světovému šílenství k poslední a sebezničující a sebevražedné válce zabránit?

Člověk může vše, co je v jeho lidské moci a co mu velí rozum.

Hrozí-li světu konec jedněch zdrojů (nafty), není možné jít cestou válečných záborů a ukradení jejich posledních zbytků! Musíme se obrátit předně k úsporám, a tvořivou a rozumnou cestou světové spolupráce k tvorbě zdrojů nových.

Každý Američan, a každý občan západního světa, může přispět ke snížení energetických nároků a k eliminaci naftových válek prakticky okamžitě přechodem na nízkolitrážní auta. Postupně musíme vyfázovat nesmyslné opulentní, osobní bouráky s vysokou kubaturou (která konečně hoví jen hogofogo ješitnosti, malichernosti a doslova pěstují nezdravé lidské vlastnosti)!

Nesmyslně jsou vysoké energetické nároky na zábavní lodě všeho druhu, letecký turismus a výlety do vesmíru. Co zde se spotřebuje energie a zdrojů, a prakticky bez užitečné návratnosti!

Stvořitel nás navrhl pro život na této zemi, ne pro zábavu! Jedeme v setrvačnosti pohádek, megalomanie a nafoukanosti. Hédonismus dnešní společnosti je tancem nad vlastním hrobem.

Ke krytí našich civilizačních potřeb jsou zde především zdroje už vyzkoušené energie nukleární. Jistěže dosavadní reaktory a celý průmysl nukleární výroby elektřiny má nevýhody, ale mluvíme jen o překlenutí doby, než ostatní zdroje čistých energií budeme mít plně k dispozici., ať to už bude „plasma“ (vysoce přehřátá pára), či jiná energie bez zplodin radioisotopů, bio-energie (?), nebo využití slunce, proudění vzduchu, vody, mořských přílivů a odlivů.

Jsou zde obnovitelné zdroje v lesích. Místo letů k planetám krok za krokem zúrodněme všechny pouště světa. V osmdesátých letech se plánovalo postupné zavodnění Afriky. Dopsal jsem tehdy na konkurs, ale než se vše rozběhlo nastaly jiné přednosti. Při práci v Saudské Arábii jsem se seznámil s japonským přírodovědcem, botanikem panem Akito Aso, který pracoval na praktických problémech zazelenění pouště. Dnes především všechny pouště Ameriky, která má úžasný průmyslový potencionál a měla by ho použít pro něco rozumnějšího než války, volají po zazelenění (greening) pouště. Všimněme si jak Stvořitel pro nás připravil zásoby energie v přesličkových lesích. I my umíme použít dřeviny na výrobu energie! Kdo by nevzpomněl třeba jen primitivní dřevoplyn používaný za II. světové války.

Prestižní luxus a průmysl „letů do vesmíru“, který měl sloužit k zakrytí programů hvězdných válek, musíme nutně zredukovat. Získávané „ohromné vědění“ je v podstatě jen krhavou nesmyslností. Je to „vědění pro vědění“, veskrze naprosto neproduktivní a materiální zdroje a finance nesmyslně spotřebovávající. Hoví jen vědecké ješitnosti (ne-li generálským ambicím). Nezabrání žádným meteoritům, které nás mohou zničit, ani vesmírnému moru. Nezabrání větrným smrštím a záplavám (hurikán Kateřina New Orleans), ani tsunami a zemětřesením. (Indonésie a Pákistán), které postihly planetu v roce 2005, či budoucím erupcím dosud spících sopek a jejich strašlivým důsledkům.

Na zásahy vyšší moci (vis maior) budeme proti dílu Stvořitele vždy poněkud prťaví …

                                                                                             Londýn, 29. prosince 2005

 

Perspektivy s výhledem?

10. ledna tr.se konala u příležitosti 15. výročí zahájení budování kapitalismu v ČR konference Centra pro politiku a ekonomiku (CEP). Z přednášky prof. ing. V. Klause jsme se mohli dozvědět mnoho zajímavostí. Např, že v r. 1990 byly pro kapitalismus pouze 3 % občanů, kdežto většina se dožadovala něčeho mezi socialismem a kapitalismem. „Alternativou pro většinu lidí u nás nebyl kapitalismus“, …Slovo kapitalismus , které je dnes naprostou samozřejmostí jsem poprvé řekl v nějakém veřejném projevu a s jistých ostychem jsem se rozhlížel, jaká na to bude reakce,  prohlásil přednášející.

U počátků obnovy kapitalismu v ČR stála jen nepočetná skupinka lidí. „Připomenout  právě dnes je nutné i to, že tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani na chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků, či bývalými komunistickými strukturami.“ Systémové změny, zdůraznil přednášející, ohrožovali a brzdili lidé z početné skupiny reformních komunistů, vyloučených z KSČ v době normalizace, a to Zeman, Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba, a dále disidenti v čele s V. Havlem, J. Dienstbierem a P. Pithartem. Podle představ fóristů měla svět řídit „skupina vyvolených“.

O demokracii se po listopadu 1989 hodně mluvilo. Věřili jsme, jak nám zpívala Kubišová, že vláda věcí Tvých k Tobě se navrátí, lide český. Jak se jasně nyní ukázalo systémové změny, obnova kapitalismu, byly prováděny malou menšinou bez ohledu na přání stále více manipulované většiny, tedy opět nedemokraticky. Výsledky známe. Naše celkově bohatnoucí společnost se polarizuje na bohatnoucí bohatce a chudnoucí chudé, jejichž počet roste. Máme nejen tisíce žebráků, ale i desítky tisíc bezdomovců, statisíce nezaměstnaných, z nichž skupina dlouhodobě nezaměstnaných narůstá, v nedostatku žije i část důchodců, početnějších či neúplných rodin, přestože v republice vytváříme dostatek materiálních hodnot, které při spravedlivém sociálním rozdělování, by mohly stačit pro důstojný lidský život nás všech. Proč tomu tak není?

Mezinárodní měnový fond a Světová banka povolaným dávaly rady nejen tehdy v přelomové době. Dostáváme je zřejmě i dnes. Jde o tzv. reformy, které někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti máme provést.  Mají se týkat zejména důchodů, zdravotnictví, školství i oblasti kultury. Pokud však mají vést k dalšímu finančnímu a dalšímu zatěžování obyčejných lidí, mohou být uskutečněny jen díky zmanipulované, na čemž pracuje řada medií, mlčící většiny. To je možná perspektiva. Ta křesťanskosociální však říká: „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ Jan Pavel II., Centesimus annus, str. 42) Takovéto uspořádání společnosti je jistě perspektivou žádoucí, neboť klade pevné základy míru vnitřnímu i vnějšímu.

J. Skalský

Moje problémy s kapitalismem

12. srpna 1953 jsem byl zatčen. Průběh vyšetřování nebyl pro mne nijak lehký. Poznamenal mě na celý další život. Hlad, zima, nedostatek spánku, delší pobyt na samotce, nátlak, fyzický byl v té době nahrazen převážně psychickým, měly vést ke „zdárnému vyšetření“ každého tehdejšího případu. Vzpomínám si i na komplikace s formulacemi zapisovanými do protokolu. Odmítal jsem podepsat, že svou trestnou činností jsem chtěl přispět k obnově kapitalismu v Československu. Mně úředně ustanovený obhájce mi věnoval přemálo svého času. Uklidňoval mě, že sice jsem žalován pro vlastizradu a špionáž, kde trest odnětí svobody činí 10-25 let, ale vzhledem k svému mládí, byl jsem skupinou StB zatčen v době, kdy mi bylo 18 let a 17 dní, dostanu trest na dolní hranici sazby. Během procesu, který se konal s vyloučením veřejnosti a jen naši otcové jednání mohli být přítomni, žádal pro mne nižší trest vzhledem k mému věku.

Obviňování prokurátora i předsedy senátu, že jsem pracoval pro obnovení kapitalismu, jsem rovněž odmítl. A tak, když jsem neprojevil dostatek účinné lítosti, byl jsem  dne 26.2.1954,  bude to tedy již 52 roků, odsouzen Krajským soudem pro trestný čin sdružování proti republice podle § 80 odst. 1,2 písm. b) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a ke ztrátě čestných občanských práv. Prokurátor se však odvolal co do kvalifikace trestného činu i  délky trestu. Naštěstí mně, i všem členům moji skupiny,  Nejvyšší soud v Praze rozsudek pouze potvrdil. I když jsme byli ve vazbě Nejvyššího soudu v pankrácké věznici, odvolání proběhlo bez naší osobní přítomnosti. Na Pankrác vzpomínám jako na místo, kde jsem se mohl  vyspat i poněkud více najíst. Odtud jsme někdy počátkem června 1954 s jedním kolegou ze skupiny odjeli na Jáchymovsko v autobuse označeném jako zájezd. Oba dva jsme se z tzv. Ústředního tábora, zde jsem získal číslo AO 21617, během několika dní dostali na „Mariánskou“, která byla považována za trestní tábor, tedy za tábor s horšími životními podmínkami pro potrestané, jak jsme byli označováni, než tehdy obvyklými. Náš život zde byl nepředstavitelně tvrdý. Přesto nemohu tvrdit, že šlo o koncentrační tábor stejný jako byla obdobná nacistická zařízení.  Nemluvil bych pravdu. Naši věznitelé se snažili se z nás dostat maximum práce, vykonávané v uranových dolech, za cenu nejnižších nákladů. Přesto  v  roce 1954 ani Mariánská nebyla likvidačním táborem, i když nejeden z potrestaných se odsud již nikdy nevrátil. I jeden z mých tehdejších blízkých známých, Jirka, přibližně stejně starý jako já, při práci v dole Eva, kde jsem pracoval i já, zahynul. Usmrtil  ho velký zával. Jeho ostatky  dosud spočívají  v hlubině tohoto bývalého dolu.

Pro úplnost musím dodat, že  jáchymovští vězni z počátku padesátých let však žili v mnohem tvrdších podmínkách než my. Postupem doby se však situace na táborech lepšila. Stále však byla značně vzdálená od civilizovaného výkonu trestu odnětí svobody. Nelze proto dost dobře odsuzovat antikomunismus politických vězňů, i jí jsem jím trpěl, zejména z padesátých let. Je důsledkem jejich věznění. Přesto řada z nich dokázala antikomunismus překonat. Je již čas, abychom pokud možná všichni došli k usmíření, které prospěje našim národním a státním zájmům. …

S reformním programem Pražského jara  jsem se ztotožnil.  Když jsem jezdil na Západ, kde jsem měl řadu i blízkých příbuzných, viděl jsem, že sociálně tržní společnost vytváří pro její příslušníky celkově lepší život než reálný socialismus. Také proto jsem byl pro změny tehdejšího politického systému. Dobré ponechat, špatné odložit! Tak myslela většina naší společnosti. Sametová revoluce však bohužel začala přinášet a postupně  zakotvovat i nechtěné změny.  

Moje problémy s kapitalismem se vrátily počátkem devadesátých let, když se ukázalo, že vývoj půjde jiným směrem, než disidenti slibovali. Václav Havel, tehdejší prezident, tvrdil, že naše republika bude sociální, neutrální, mírumilovná. Možnou nezaměstnanost odmítl s poukazem, že jde jen o kalení vody milovníků starých pořádků.   Vývoj od sociální společnosti k plně liberalizované si nedovedu a ani nechci představovat. S jistotou vím, že bezbřehý liberalismus je v rozporu s křesťanskou sociální doktrínou, se zájmy velké většiny společnosti. Sociální spravedlnost je ideálem, v nějž věřím.     

Dr. O. Tuleškov

Několik poznámek antikomunismu

Od doby, co ing. Jiří Paroubek se stal předsedou vlády ČR, stoupají preference sociální demokracie. Nemalou zásluhu na tom mají samozřejmě i konkrétní sociální opatření vlády a v důsledku toho  určité zvýšení životní úrovně i slabších sociálních vrstev občanů republiky. A tak nedávno ještě téměř jisté vítězství ODS v parlamentních volbách se stává problematické. Již tento fakt sám o sobě vzbuzuje v řadách strany modré šance minimálně značnou nelibost. Když však si k tomu přičteme možnost, že ČSSD, pokud vyjde z parlamentních voleb jako nejsilnější strana, by mohla vytvořit menšinovou vládu, která by prosazovala svůj program s podporou poslanců z různých částí politického spektra, především však za pomoci komunistických poslanců, pak nelibost se mění v silný odpor, který může nabýt nejrůznějších i zcela nepřijatelných forem.

Jistě, jde o hodně! Pokud komunisty se podaří ještě na nějakou dobu politicky izolovat, pak každý nástroj, který k tomu dopomůže, je pravicí považován za odpovídající, včetně militantního antikomunismu. V tomto případě nezbytně nutně by vítězná ČSSD  musela vstoupit do koalice buď velké, s ODS, nebo duhové, s ODS a KDU-ČSL.  Duhová koalice by znamenala velkou výhodu pro ODS a KDU-ČSL, které celkem zřejmě mohou ve volbách získat dohromady více hlasů než ČSSD, a proto by také mohly také požadovat odpovídající zastoupení ve vládě i pro ně přiměřený vládní program. Pravice by tak dosáhla vítězství, i když by dostala méně hlasů než levice. Hlasy komunistických poslanců by se takto daly zčásti znehodnotit. Toho jsme byli svědky po volbách v r. 2002. Jaká politická situace pak vznikla, všichni víme.

Ač většina voličů volila levicově, vládl až do vytvoření Paroubkovo kabinetu pravý střed. Přestože voliči dali mandát k vládě ČSSD a KSČM, politici to nechtěli velmi dlouho vzít na vědomí. Kdo měl z toho užitek, nemusíme si říkat. Nedávná politická krize by se neměla již opakovat. Komunisté, kromě těch, kteří převlékli kabáty, byť dříve i zastávali nějakou vyšší stranickou nebo státní funkcí, na ošklivci byli již dostatečně dlouho. Určitý přímý nebo nepřímí podíl na moci zákonodárné i výkonné po parlamentních volbách, pokud získají vyšší procento hlasů voličů, by měli již získat. V demokratické společnosti musí platit zásada, že   každá parlamentní politická strana má  mít možnost podílet na moci podle své politické síly, kterou ji  ve volbách dali voliči.

Do funkce prezidenta ČR byl zvolen prof. ing. V. Klaus i hlasy některých komunistických poslanců. Není tajemstvím, že o získání těchto hlasů usiloval. Jinak řečeno: dělal, co mohl, aby byl zvolen. Stejně tak ing. J. Paroubek by měl mít možnost, když ztroskotá jeho jednání se stranami napravo od ČSSD, případně i dříve, v závislosti na volebních výsledcích, vyjednávat i s komunisty, aby mohl dále setrvat ve funkci předsedy vlády a dále vládnout.

Strach z komunistů, spíše okázale podle potřeby čas od času dávaný najevo, než vnitřně skutečně pociťovaný, je podle mého názoru, jedním z projevů vědomého antikomunismu. Ano, jistá obezřetnost je v politice vždy nutná. Určité, ať již větší či menší,  oprávněné nebo neoprávněné, obavy můžeme mít z  lidí, kteří „žijí z politiky“. Ty jsou však ve všech stranách, zrovna tak jak lidé dobří a špatní.

Projevy antikomunismu jdou ruku v ruce i s úzkými stranickými zájmy, jejichž nositelé nejsou schopni dozrát ve státníky, ač každému z nás je jasné, že stranické zájmy jsou jen dílčími interesy, které v podstatných otázkách musí být podřazeny zájmům celku, tedy zájmům ČR. Standardnost našeho stranicko-politického systému, v němž již nesmí být předem vyvolených, ani předem zavržených, je takovým zájmem. Administrativně, propagandisticky či jinými podobnými prostředky vylučovat jednu politickou stranu z legálně vymezených mantinelů volné hry politických sil, aby druhá mohla získat větší prostor, než jí vytvořili voliči svými hlasy, je hluboce nedemokratické. Ve svých důsledcích ohrožuje demokracii samu a vede k omezené demokracii, která postupem doby může být ještě omezenější i pro další a další politické subjekty. Antikomunismus k podobným koncům může vést. Vzpomeňme si na nacistické Německo! Nejprve byla zakázána komunistická strana, poté i sociálně demokratická, později se nehodily ani demokratické odbory, další politické strany ani katolíci či evangelíci, o Židech nebo Slovanech ani nemluvě. Demokracie musí být pro všechny, jinak přestává být demokracií.

Pokud však pravice předpokládá, že sociální problémy se v blízké budoucnosti dále vyostří, např. v důsledku očekávaných „reforem“, a tak KSČM se stane ještě politicky silnější, pro ně však již neúnosně silnou, mohou způsoby a formy obvyklého politického zápasu s tímto svým protivníkem zaměnit mocenským  „řešením“. Toto je však falešná představa o řešení sociálních problémů. Ty zůstanou bez potřebného politického odrazu, porostou a mohou vytvořit konfliktní situace, které zradikalizují část naší společnosti. Sociální smír pak bude ohrožen. Demokratické mechanismy oslabí. Středová politika, která v demokracii je vždy  výrazem nutného kompromisu, se stane jen chimérou. Vládní pozice pravého středu, pokud by vítězná sociální demokracie se pro ni nechala získat, ji značně poškodí. Voličská základna komunistů posílí. Politická scéna se polarizuje. I k takovým důsledkům může vést antikomunismus. Rozumní politici takovémuto vývoji se vždy snaží obvyklými politickými prostředky zabránit a ne jej připravovat a rozvíjet. Státníci vždy dávají přednost zájmům celku před jakýmikoliv stranickými zisky. Má pravice ve svých řadách, kromě prezidenta V. Klause, vůbec nějaké státníky? 

Dr. V. Beneš

Z připravovaného díla „Diskuse k československým dějinám v Chartě 77 a náš dnešek, jehož autorem je Doc. PhDr. Luboš Kohout,CSc.

„Hlavním obsahem revue Střední Evropa byla propagace svatováclavské tradice v církevním pojetí – tedy Čechy, jako rozkvétající součást ˇSvaté říše římské národa Německého´ (do r. 1806), později Rakouska a Rakouska – Uherska, a naopak, všestranný úpadek éry husitské a předbělohorské, po r. 1918 éry Československa a po r. 1945 éry socialistické výstavby. V takovéto a podobné tvorbě již nebožtík Jedlička beznadějně zaostal za dodnes nedostižitelným prosudeťáckým  katolickým integristou ze smíšeného česko-německého manželství Karl Groulíkem, stavebním inženýrem, amatérsky ideologizujícím výletníkem do vědy historické. Ten napsal pamflet ´České bloudění dvacátým stoletím´ v r. 1984 … a publikoval jej v r. 1987 ve ´Střední Evropě´, v r. 1993 pak v Českých Budějovicích.

Uvádím několik výmluvných myšlenkových ´perel´ Jelikož rozbití Rakouska je dnes dosti rozšířeně považováno za velkou chybu, nutno i hlavního aktéra tohoto činu (Masaryka – L.K.) hodnotit spíše jako Herostrata (pozn. L.K. – jenž zapálil chrám Artemidám v Efesu jen proto, aby se dostal do dějin) než tvůrce. Nikým nezmocněn ani nepodporován oktrojoval národu svůj osobní program. Podivné je, že tento program, tak sektářský, doktrinářský a fantastický, se stal skutečnou základnou pro rozbití Rakouska a pro ustavení Československé republiky“ … K Benešovi: ´Na jeho (Masarykovo- L.K.) místo zasedli zločinci´. Ty autor nejmenuje, avšak pokud v navazujícím textu zapěl ódu na Háchu, je očividné, že mezi ´zločince´ zahrnuje nejen prezidenty komunisty, ale i dr. Beneše.“

 

Dobrý den, občasník vydávaný zejména pro naše krajany v Kanadě, přináší poznatky, které budou zajisté zajímavé i pro nás.

Snižuje konkurence cenu?

V našem případě máme na mysli cenu elektrického proudu, ale uvažujme na okamžik poněkud všeobecněji. Konkurence má v kapitalistickém folklóru dvě nezastupitelná poslání. Jedno všeobecně proklamované, druhé méně zjevné. Prvním posláním je údajně udržovat nejnižší cenu, což může a nemusí platit. A většinou neplatí. Druhým posláním je odvrátit nutnost vládní regulace. Jestliže údajně existuje tvrdá konkurence, není třeba vládní regulace. Trhy hlídají samy sebe a funguje nabídka a poptávka, což udržuje ceny na nejnižší možné hladině. Alespoň dlouhodobě. Tolik teorie.

V prvotním kapitalismu, řekněme někdy kolem roku 1800, před vznikem trustů, holdingových společností a monopolů, kdy existovala řada malých podniků, z nichž každý ovládal jen nepatrnou část trhu, mohlo platit, že konkurence vedla ke snižování cen. Se vznikem obřích koncernů, přestala tato poučka platit. Velké podniky v případě nedostatečné poptávky snižují výrobu, nikoliv cenu, což je podstatný rozdíl. Je to pochopitelné. Velcí výrobci si dobře uvědomují společný problém, tj. nedostatečnou poptávku, Kdyby, dejme tomu, korporace A snížila své ceny o dvacet procent, zvýšil by se odbyt třeba jen o pět procent. Tedy snižování cen by nedávalo smysl. Monopolnímu nebo téměř monopolnímu podniku se může vyplatit současně snížit výrobu a naopak zvýšit cenu. Takové chování se nevejde do klasických pouček. I mezi téměř monopolními podniky existuje konkurence, která se ale nutně nevede o ceny, jak bylo výše popsáno. Mohou si konkurovat například výrobními metodami, nabízením vedlejších služeb, vytvářením přitažlivějšího vzhledu svého zboží, aktivnější reklamou atd., aniž by jakkoliv slevily z prodejní ceny. Konkurence malovýrobců a živnostníků z úsvitu kapitalismu dostala novou podobu. Stavět na roveň konkurenční chování živnostníků a firmy General Motors je nesmysl. Zastánci volných trhů na jedné straně bojují za volné trhy ve jménu nižších cen, na straně druhé brojí proti státní regulaci, která má za úkol zabránit zvyšování cen. Praxe ukazuje, že každá deregulace nebo liberalizace vede ke zvyšování cen. K čemu tedy potřebujeme volné trhy, jestliže vedou ke zvyšování cen?

Další otázkou v případě snižování cen je metoda, jakou bylo snižování dosaženo. Jestliže toho bylo dosaženo použitím otrocké práce, pomíjením bezpečnostních a ochranářských hledisek, pak takové snižování je de facto přesouváním nákladů na bedra těch, kteří se nemohou bránit. Takové snižování výrobních nákladů je nemravné.

V případě elektrického proudu se jedná o trhy, které ovládá několik obřích koncernů, z čehož plyne, že privatizace nevyústí v nižší cenu. Na věc se můžeme dívat ještě z jiného úhlu. Jak mohou soukromé trhy s elektrickou energií přinést nižší ceny, uvážíme-li, že k výrobním nákladům podniku státního, je třeba přidat: dividendy akcionářům, zisky elektrárnám, rozvodovým podnikům a distributorům, komisím nejrůznějších finančních domů a finančním poradcům za vydávání dluhopisů a akcií a  za zprostředkování prodeje, poplatky za členství na burze, udržování armády prodejců a výdaje na reklamu, závratné platy vrcholným byrokratům.  

 Připravil: Ing. Petr Šuranský

 

Mezinárodní ohlas na zákaz používání lužické srbštiny v lužické části SRN

Evropští poslanci Kohlíček (KSČM) a Silvestr Chruszcz (Liga polských rodin) dali podnět k projednávání zákazu používání srbštiny v prostorách kláštera Marijina Hvězda v přítomnosti členů, kteří srbštinu neovládají. Reakce komise EU jasně vyjádřila, že takováto diskriminace používání jazyka je v rozporu s článkem 6 Smlouvy o EU a čl, 27 Mezinárodního paktu OSN o občanských právech.

Očekává se tedy, že vedení kláštera podnikne takové kroky, aby zákaz neplatil. Fakt, že Sasko na zákaz přes rok nereagovalo, neodpovídá evropským standartům menšiny. V odpovědi bylo také poukázáno na další možné kroky na evropské úrovni.

F. Truxa ( z Česko-lužického věstníku )

 

Prager Volkszeitung z 27. října 2005 uveřejnil článek Před šedesáti léty chtěli Lužičtí Srbové připojení k ČSR, jehož autorem je Werner Bader. Z něho se dovídáme o rozsáhlých právech, které Lužičtí Srbové mají v Lužici a o velkých penězích, jež plynou do rukou malého počtu Lužičanů. Lež má krátké nohy. Mnohé je jistě zcela jinak. – pozn. red.

 

Nezapomenutelné zážitky z červencového folklorního festivalu v Lužici očima profesora Vydry

Letošní v pořadí 6. mezinárodní folklorní festival trval 4 dny. Zahájení bylo 14.7. 05 v Budyšínu , následující den proběhl v Smochčicích a 16. a 17.7. závěrečné akce se konaly v Chrosčicích.

V prostorné hale Jednota při škole Jurie Chěžky v Chrosčicích se představil dětský muzikál „Myška v mročelach“ na text  Jewy-Marie Cornakec. Hala byla naplněna zhruba 300 dětmi s rodiči. Děti reagovaly na srbský muzikál spontánně a bylo tedy zřejmé, že dobře srbsky rozumí. Celá vesnice byla vyzdobena modročervenobílými národními vlajkami.

Sobotní večer nabízel v 6 bývalých selských dvorech pětohodinový program až do půlnoci. Během tohoto večera vystoupilo v každém dvoře 5 až 6 souborů. Byli zde Italové ze Sicílie, Francouzi z Alsaska, kyperský soubor Lygaria, polský Bianventa, udmurský soubor Akai z  Ruska, chorvatská skupina Graničari z Hradišťanka (Burgenland) a také soubor Libora z Prahy. Pod českou vlajkou naši kulturu vystupovali Slováci žijící a studující v Praze. Sympatičtí mladí Slováci  tím vyjádřili těsné vztahy k nám, ale je naše ostuda, že žádný skutečně český soubor se zde nepředvedl. Velké ovace si za své temperamentní vystoupení odnesl další ryze slovenský soubor Chemlon z Prešova..

Tento chrosčický  folklorní festival je náhradou za někdejší honosné, ale politicky zneužívané festivaly lužickosrbské kultury v bývalé NDR. Z Budyšínu přešly na místa, kde lužickosrbská kultura má své základy a kde se vytvářela.

Kulturní pracovníci a aktivisté našich souborů by měli toto datum vést v patrnosti a podpořit svojí přítomností naše utiskované bratry a sestry v Lužici. Obdobně i naše veřejnost by měla vědět, že tento krásný festival se koná v Lužici každé dva roky. V případě nepohody se účastníci přesunou do prostorného sálu zdejší Jednoty.

Je zajímavé i pro naše věřící, že v neděli na tzv. Fulkec louce, kde stojí pomník polským vojákům padlým v druhé světové válce, se konala pod šírým nebem mše, kde místní farář Hrjehor kázal srbsky, německy a anglicky. Takže je potřeba si zaznamenat, že v polovině července r. 2007 proběhne již 7. folklorní festival zakončený v neděli přehlídkou souborů a možností nákupu výrobků lidového umění.

 F. Truxa (z Česko-lužického věstníku )

 

Katastrofální demografická situace v SRN a její důsledky v Lužici

(Zpráva ze 14. valné hromady Šulského towarstwa konané v Hórkách)

Lužickosrbský školský spolek, který zastupuje zájmy Lužických Srbů ve výchově, počínaje mateřskými a konče vysokými školami, v Sasku a Braniborsko, již vykonal mnoho užitečné práce ve prospěch národního vývoje Lužických Srbů. Předsedkyní spolku s 311 členy je obětavá Ludmila Budarjowa, která stojí v čele 6ti členného předsednictva.

Od 1.1.2003 pečuje ve vlastní režii o mateřské školky. V lužickosrbských mateřských školkách a ve školkách skupiny Witaj, jejímž cílem je regenerace srbštiny, je v celé Lužici jen 630 dětí. … V mikroregionu Při klošterskej wodže klesla porodnost ze 167 dětí v r. 1983 na 60-70 dětí v devadesátých letech.

Východ Německa, z něhož po hlubokém ekonomickém propadu odešlo asi 2 miliony lidí, je po sjednocení trestán téměř 20 % nezaměstnaností, v Lužici až  25 %. Bývalé srbské Wojercy (německy Hoyswerda) v  NDR měly 71 tisíc obyvatel, dnes 44 tisíc a do dalších 15 let zde zůstane v městě kolem 15 tisíc lidí.

Neradostná je situace nejen v Lužici, ale v celém východě Německa

F. Truxa (z pramenů Česko-lužického věstníku )

 

Křesťanskosociální mírové forum

 

Měnící se globální kontext a výzva ekumenismu 21. století

Slovo o kontextu

Loni (2004/pozn. překl.) jsem hodně cestoval a hovořil s církvemi skoro ve všech oblastech a začátkem roku 2005 navštívím zbylé dvě: Karibik a Blízký východ. Dovolte mi, abych Vám sdělil něco z toho, co jsem během těchto cest pochopil.

Lidé ve všech oblastech se necítí bezpečně, mají obavy a strach. Dnešní svět nahání strach a je neklidný. Je to rozbitý a rozlámaný svět. Lidé se stále více obávají Spojených států, jediné velmoci dneška. Na druhé straně se většina občanů Spojených států obává zbytku světa, bojí se terorismu a myslí si, že je zbytek světa nenávidí. Spíše než by lidé ve světě respektovali  vedení USA, obávají se americké arogance a panovačnosti. Mnoho lidí popadá hrůza při myšlence na jaderné zbrojení a možnost, že by se k jaderným zbraním dostali nestátní činitelé. Pramenem k rostoucím obavám je zároveň zevšeobecnění násilí.

Otázky identity v globalizovaném světě nabývají na důležitosti. Když lidé hledají pochopení své identity, vidí stále více svou identitu z hlediska náboženství. To vede k otázce, jaký je vzájemný vztah věr. Dialog identit je potřebný a je třeba dialogu mezi vírami.

Křesťanství přesouvá své těžiště ze Severu na Jih a v polovině tohoto století bude centrem křesťanství globální Jih, zvláště Afrika. Existuje ale otázka, jaké křesťanství to bude. „Neformální sektor“ křesťanství nabývá na významu, jak dokládá rozšíření megacírkví a nedominačních sborů. Nadto v zemích Severu se zdá, že roste zájem o spiritualitu, která je často vyhledávána mimo náboženské struktury.

Velká část globální ekonomiky se přesouvá na Jih. Čína a Indie mají společně více než třetinu světového obyvatelstva a svět tento obrovský trh nemůže ignorovat. S Japonskem jako druhou největší ekonomikou na světě a jinými ekonomikami, které se v této oblasti objevují, je přes polovinu světového trhu v Asii. K jejich ekonomické síle je třeba připočíst, že Čína i Indie jsou jadernými mocnostmi.  Politické a vojenské důsledky těchto posunů k Jihu jsou také důležité a vyvolávají mnoho otázek. Je Sever připraven žít s Jihem jako rovný s rovným? Bude 21. století ekvivalentem studené války?

Mobilita lidí nabýva nových rozměrů. Mnoho lidí se volně pohybuje za obchodem nebo zábavou, ale stále větší počet lidí je nucen ke změně místa kvůli konfliktům a bídě. Tato skupina lidí se setkává se stále většími omezeními se strany vlád prostřednictvím přísnějších hraničních kontrol a visových požadavků. Setkávají se také s nepřátelstvím, xenofobií a rasismem. Se zoufalstvím se mnoho migrantů obrací na obchodníky s lidmi. Tyto nové migrační trendy nás vedou k tomu, aby se naší prioritou  stala ochrana těch nejzranitelnějších.

Konfrontace mezi Západem a arabským světem je dalším globálním trendem, který se projevuje různými způsoby, včetně dlouhotrvajícího izraelsko-palestinského konfliktu a války v Iráku. To, co vidíme mezi Izraelem a Palestinou, je stálé ponižování národa, které nemůže dál pokračovat. My všichni jsme si také vědomi toho, že vojenská řešení pro Irák nejsou odpovědí.

Existují také znamení naděje. Mnoho lidí v mnoha oblastech světa stále více přijímá hledisko, že „jiný svět je možný“(Nové nebe a nová země).  

A ne jen svět, kde být znamená spotřebovávat, ale svět, proniknutý hlubokým pocitem duchovního rozpoznání. Svět, kde vedoucí vizí, je důstojný život v participativních a udržitelných společenstvích. A co je ještě víc – tradičně marginalizovaní a vyloučení aktivně zápasí o proměnu našich společenství a institucí tak, aby se takový svět stál opravdu možným. Ve všech oblastech vzrůstá mezi mnoha křesťany a v některých církví spiritualita odporu a naděje.

Dr. Oscar Corvolán k nám bude mluvit o změnách v „demografiích“ křesťanství, o růstu pentekostalismu a o vzestupu Jihu. Pokles v počtech členů v protestantských církvích hlavního proudu, které byly pilíři ekumenického hnutí je pramenem obav, stejně tak jako rostoucí denominacionalismus.

Věřím, že tyto změny nás nutí k tomu, abychom tvořivě prozkoumali, jak posílit způsoby své práce a mám naději, že tato konsultace povede k vypracování konkrétních doporučení, která nás pohnou kupředu … .

Samuel Kobia (metodistický teolog z Keni, je generálním sekretářem Světové rady církví se sídlem v Ženevě) – překlad z anglického originálu z Reformek World- mp.

 

Alter-globalizační hnutí a sociální fóra jsou ve výroční zprávě BIS za rok 2004 zahrnuty pod hlavičkou „levicového extremismu“. Jsou? ( Otázkou je, jak vládnoucí sociální demokracie takovou smutnou skutečnost může připustit. Nelze přeci věřit, že sama může považovat činnost usilující o sociální spravedlnost za extremismus. (pozn. red.)

 

Dvakrát z Maďarska

Organizovány sdružením „Člověk ulice“ a za účasti dalších organizací maďarské občanské společnosti se 18.11.2005 konaly demonstrace solidarity s lidmi bez domova a bez přístřeší v Budapešti, Pecsi a Szegedu.

Na budapešťské demonstraci, která se konala v podzemí Západního nádraží, obvykle v zimním období zabraného rodinami bez přístřeší, mohly stovky a tisíce kolemjdoucích slyšet přímo od těchto lidí bez přístřeší o tom, jak žijí a s jakými obavami očekávají zimu, která nese riziko smrti chladem (každou zimu tucty lidí bez přístřeší zmrznou, protože byli vyhnáni ze svých domovů). Demonstrace byla přenášena také národním radiem Petöfi.

Stanovisko Koordinační pracovní skupiny Maďarského sociálního fóra přednesl Imre Gajda, představitel sdružení Pramen života. Požadujeme „nulové soudní vystěhování“, nikdo nesmí být zbaven svého domova z jakýchkoliv důvodů bez garantování jiného přístřeší.  Právo na domov je lidským právem, stát a místní úřady mají lidem bez přístřeší na ulici pomoci.

 

Situace chudoby v Maďarsku a návrhy Koordinační pracovní skupiny Maďarského sociálního fóra

Více než 3 miliony lidí v Maďarsku žije pod hranicí sociálního minima, jeden milion z nich  v prohlubující se chudobě, za 1-2 euro denně. (tato čísla odrážejí shodné výsledky  různých sociálních průzkumů, které dělaly občanské i vládní organizace v této středoevropské zemi.) V roce 2005 byla hodnota sociálního minima v Maďarsku HUF 53.370 (forintů), tedy asi 200 eur měsíčně na hlavu. (V ČR je podle údajů tisku jen 8 % chudých. Podle ministra Škromacha žije dalších 8 % domácností těsně nad hranicí chudoby. V EU bylo v r. 2003 vystaveno chudobě asi 72 milionů lidí, tedy 15 % populace. Zato na Slovensku je počet chudých domácností zhruba dvaapůlkrát vyšší než u nás. Právo, 17. ledna 2006)

Minimální mzda v Maďarsku je HUF 58.000. To znamená, že také tito lidé, kteří dostávají tuto částku patří do tábora těch, kteří žijí pod sociálním minimem, protože po zaplacení odvodů jim zůstane 45.000 HUF, to znamená o 8.000 méně než je sociální minimum.  (V Maďarsku je více než dva miliony lidí, kteří jsou na minimální mzdě.) Lidé v důchodu , kteří berou méně než 53. 000 HUF je 1.438 milionu, tj. více než 10 % ze všech, kdo důchod pobírají. …Odhaduje se, že 750.000 lidí v Maďarsku pracuje na černo, v nejistotě, bez pracovní smlouvy, bez odvodů na zdravotní pojištění nebo na penzijní fondy.

Zaměstnanost obyvatelstva v aktivním věku je 54 %, významně pod průměrem EU. Podle oficiálních statistických údajů je současná nezaměstnanost 7,2 %, ale to vykazuje pouze momentální počet lidí vedených v seznamech nezaměstnaných, nezahrnuje ty, kteří jsou bez práce delší dobu. Podle oficiálních čísel bylo od změny společenského režimu v Maďarsku (1990) ztraceno asi 1,5 milionu pracovních míst v důsledku likvidace zemědělského družstevního systému a privatizace nebo útlumem průmyslu i ve veřejných službách.

Nejvážnější sociální důsledky zchudnutí v Maďarsku jsou tyto: Zhoršení zdraví obyvatel s tím, že se znovu objevily (od doby před druhou světovou válkou) nemoci spojené s chudobou, jako např. tuberkulóza. Problémy s podvýživou se dotýkají stovek tisíců lidí, mezi nimi také dětí. Mezi 15-30 tisíci lidí bylo násilně vystěhováno, protože nebyli sto platit nájmy a účty za elektřinu, plyn a vodu. … Pouze 14 % dětí nižších tříd má přístup do základní školy a jen 3 % do středních škol. …

Několik charakteristik privatizace v Maďarsku

S kolapsem státem vlastněné ekonomiky v Maďarsku a její následnou důslednou transformací na ekonomiku tržní byly hlavní sektory národní ekonomiky privatizovány cizím kapitálem (kvůli nedostatku a slabosti národních kapitalistických skupin. V důsledku toho přítomnost zahraničního kapitálu v maďarské ekonomice vypadá takto: pojišťovnictví 90 %, bankovnictví 82 %, strojírenství 75 %, pošta a telekomunikace 59 %.

Mezi výhody, kterých se zahraničním investorům dostává, patří osvobození od placení daní po dobu 5 let nebo velmi nízká daň (5 %), které platí zahraniční korporace ve srovnání s maďarskými firmami. … Monopolizace klíčových sektorů a kontroly nad medií jsou mezi příčinami rostoucího nacionalismu, který lze v zemi pociťovat.

Návrhy Koordinační pracovní skupiny Maďarského sociální ho fóra na zmenšení a odstranění chudoby v Maďarsku:

Vytváření pracovních míst. Změna rozdělovacího systému ve prospěch chudých a pracujících. Preferenční státní podpora národního průmyslu, malých a středních firem, výrobních a prodejních družstev. Vyšší zdanění ohromných zisků kapitálu, zpřísnění zdanění mezinárodních korporací. Posílení sociální podpory lidí propuštěných ze zaměstnání a těch, kdo každodenně zápasí  o existenci svou a svých dětí. Udržení systému sociálního pojištění založeného na solidaritě a jeho potřebný rozvoj tak, aby pro chudé lidi byly zajištěny takové šance, aby se mohli vzchopit. Zvláštní opatření státu na ukončení poklesu reálných příjmů a kupní síly pracujících, kteří žijí pod hranicí sociálního minima. Podpora školství, možnosti pokračovat ve studiu, odborného vzdělávání mládeže z chudých rodin. Nové formy penzijního pojištění tak, aby byla garantována budoucnost dětí. …(překlad mp.)

 

(Chápeme –li nacionalismus jako činorodou lásku k vlastnímu národu, k jeho tradicím, jazyku a kultuře, spojenou s respektováním principu rovnosti všech národů i ras, nemůžeme  jej považovat za nežádoucí, haněný fenomén, ale za zcela pozitivní a ušlechtilý faktor lidského konání. Teprve v procesu jeho přerůstání v šovinismus, povyšující vlastní národ nad ostatní, ohrožující jiné národy, se stává nebezpečným. Z historie víme, že za vyvoláváním agresivního nacionalismu a šovinismu se často skrývá snaha překrýt nejen vnitřní sociální těžkosti, ale také úmysly řešit násilně i mezistátní problémy. Tak ohrožují nejen vnitřní mír, ale tendují i k válce. V těchto důsledcích se projevuje jejich zavrženíhodnost i nutnost účinné sankcionované ochrany lidstva před nimi. (pozn. red.)

 

Vznik státu

Je přirozené, že jednotlivci se sdružují, aby si navzájem pomáhali. Ve skutečnosti člověk nemůže použít svých práv, nemá-li určitou svobodu jednání. Než ta svoboda může být utlačena žádostivostí nebo násilím druhého. Proto člověk se sdružuje s jinými, aby mohl prosadit svá práva. Ponechán vlastní iniciativě a svým vlastním prostředkům, nemůže dostát než velmi nedokonalým způsobem svým četným potřebám a oprávněným snahám. Spojí-li se však s druhými, bude moci zvládnout úkol, zmírnit nerovnost sil a vloh, rozdělit zdroje poměrně dle potřeb každého. Konečné pozemské poslání každého člověka je podporovat pokrok světa, dle úmyslu Božích, zužitkovat skryté bohatství vesmíru a zajistit blahobyt časný i věčný sobě a svým bližním. Tento úkol vyžaduje společnou práci. Odtud jeho snaha vytvořit společnost mnohem širší nežli je rodina a mnohem širší nežli je samo jeho povolání. Ustanovení této společnosti, která vychází z požadavků lidské přirozenosti a z poslání, které Bůh svěřuje lidstvu, je Bohem chtěná a člověk se jí nesmí za normálních podmínek vyhýbat. Během staletí vzalo na sebe toto seskupování formu víc  a více dokonalou podle míry, jak vztahy mezi lidmi se utvářely.

Jednotlivci se nejdříve seskupili v kmeny, v národní celky, kočovníci se usadili, založili vesnice a pak města. Ta města u nich se seskupila pod autoritou pána. Pomalu společnost vzrostla v národ, vytvořila jako výslednice původních společenství: jazyka, zvyků, snah a zájmů. Tak vzniklo úzké spojení mezi jejími členy.

Tam, kde národ se stal pánem svého osudu, přijala společnost formu státu, ustavila se pevným způsobem, a vlastní autoritou a přesnými zákony. Stát je formou většiny soudobých společností jednotlivců. Avšak dle míry, jak se vztahy mezi národy utvářejí, je přirozené, že lidé se snaží přejít i toto stadium, podobně jak naši předkové přešli stav kmenů a měst a spěli ke způsobu ještě širšímu tj. společenství, uzavírajícímu dle možnosti veškeré lidstvo, aniž by se vzdávali zcela některých rysů ustanovení předcházejícího.

Důsledek se dostavuje. Jednotlivé civilizace ustupují společné civilizaci celého lidstva. Svět poprvé dospívá ke svému sjednocení. Poprvé též si to uvědomuje. Stát je pro jednotlivce a ne naopak.

 

Úkol státu

Stát je složen z velkého počtu jednotlivců, kteří žijí v téže zemi a spojují své úsilí za tím účelem, aby dosáhli pod společným řízením a společnými zákony většího pozemského blahobytu všech svých členů. V úzkém slova smyslu stát nezahrnuje celou společnost, nýbrž pouze její vrcholnou část. Stát je tedy „vláda“, veřejná moc.

Poslání státu je:

Ochraňovat k dobru legitimní právo každého; právo na život, rozvinutí tělesných i duševních vlastností , právo nakládat s výsledkem své práce, založit rodinu, plnit povinnosti vůči Bohu, sdružovat se s jinými lidmi za čestnými cíli. Odůvodněné zásahy státu jsou hojné. Např. stát může k zajištění života občana vydávat předpisy o dopravě, nošení zbraní, o povinnosti hygieny v soukromých i veřejných prostorách atd.

Pomáhat občanům k dobru společnosti v jejich lidském vývoji. Bdít, aby veřejný život byl pramenem obohacení a ne zkázy pro občany. Stát musí bdít nad ozdravěním a uspořádáním měst dle novodobých pravidel, nad mravností veřejných míst atd. Za tím účelem bude nucen vybudovat hřiště pro sport, bazény, knihovny, muzea, pokud na to nestačí soukromá činnost občanů.

Musí podporovat ve prospěch všech činnost  jednotlivce a soukromých společností: budováním dopravní sítě, uzavíráním obchodních smluv s jinými zeměmi, budováním ústavů k poskytnutí úvěru atd.

Doplňovat soukromé podnikání a ukazuje li se činnost jednotlivce nedostačující, začít nebo dokonat jisté úkoly, užitečné celku.

Zajisté v naší době, kdy život je čím dál tím více vázaný, je těžko určit přesnou hranici státním zásahům. Takové zasahování je závislé na zdatnosti každého národa podle hospodářského složení.

Lidé nejsou zajedno o prostředcích, kterých je nutno užívat k většímu blahobytu a stabilitě státu (dát přednost vládě republikánské nebo monarchistické). To vysvětlí a ospravedlní politické strany ve veřejném životě. Na neštěstí dávají ony ve své činnosti často převahu náležitostem druhotným a osobním zájmům, čímž výraz „politická strany“ bere na sebe přídech vzbuzující odpor. Stát přesto musí ponechat občanům svobodu sdružovat se v dovolených mezích v různých stranách. Kdyby dovolil jen jednu stranu, odňal by tím občanům právo vyjádřit své oprávněné náklonnosti a tím by se vyřadil ze skupiny demokratických států. Tím by vytvořil diktaturu v protikladu zdravé demokracie.

Když se zmenšují nebo přehánějí úkoly státu, vytvoří se nezdravé poměry. Způsob politiky liberalismu se snaží zmenšit zasahování státu na nejmenší míru a tak je mu ponechána úloha strážníka, vše je dovoleno – snaží se ponechat úplnou svobodu jednotlivci. Takový způsob je prospěšný jen mocným a lidem bezohledným. A opačně, způsob politiky totalitních států (fašismus, nacionální socialismus, komunismus) spěje zase k nejvyšší míře zasahování státu vůči jednotlivci a zbavuje jej veškeré podnikavosti a svobody,

Tyto protichůdné a výstřední jsou Církví odsouzeny encyklikou „Divini Redeptoris“ a „Mit brennender Sorge v r. 1937. (Pokračování)

P. Josef Dobiáš

 

Vážení čtenáři, děkujeme Vám za vánoční a novoroční přání, za podnětné a zajímavé dopisy,články, za projevy podpory, včetně finanční. Tato nám umožní i tento rok vydávat Křesťanského sociála a další tiskoviny. Naše samizdaty mají sice své nedostatky, ale současně i velkou přednost. Přináší Vám informace, které zpravidla v jiných tiskovinách nenajdete.

Současně s poděkováním k Vám máme i prosbu. Snažte se, prosíme, podle svých možností, dále kopírovat alespoň některé brožurky či články, a rozšiřovat je ve svém okolí. Nemělo by být ani jedné tiskoviny, která by se nedostala do rukou, případně i pouhým půjčováním,  dalších čtenářů. Mnozí z Vás tak činí již řadu let. Děje se tak např. na Hradecku, Zlínsku, Uherskobrodsku, Sedlčansku, Liberecku, Plzeňsku i Klatovsku.

Zvláštní dík patří našim důvěrníkům, kteří tiskoviny nejen rozšiřují, ale také s čtenáři mluví, informují je o našich aktivitách a přibližují jim naše ideály.  -re

 

Internetovou stránku

máme již delší dobu. Teprve v  nedávných dnech se nám ji podařilo částečně uspořádat. V současnosti obsahuje přibližně 500 stránek našich tiskovin, převážně brožurek základní řady. Ještě jsme nezvládli techniku vkládání titulů na naši stránku. Prosíme o Vaši shovívavost a trpělivost.

Naše adresa je: www. Křesťanskosociální listy wz.cz

Stačí však, když na internetovou stránku Seznam v prostoru označeném, kde hledat, napíšete pouze Křesťanskosociální listy. Objeví se strana, kde jako druhé v pořadí jsou uvedené Křesťanskosociální listy. Tiskoviny jsou členěny do několika skupin, a to: Publikace základní řady, Listy, Balkánská problematika, Křesťanský sociál, Další. Jejich autory jsou převážně vysokoškolští pedagogové.

Pokud budete spokojeni s jejím obsahem, prosíme Vás, sdělte svým známým naši internetovou adresu. Jen tak můžeme dále zmnožit počet čtenářů naší internetové stránky, jíž se budeme snažit v přiměřenějších časových pauzách aktualizovat a doplňovat. Vážení čtenáři, i zde spoléháme na Vaši spolupráci.

Naše e-mail adresa je Vydavatel@seznam.cz

Tato adresa, která bude v plném užívání od 20. ledna t.r., je uvedena též  na naši internetové stránce.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka čísla byla 17. ledna 2006. Kontaktní adresa: dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6, 160 00.