Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Studijní texty
Krize nacistického režimu
Při komplexním hodnocení Slovenského národního povstání
nelze opomenout mezi-národní situaci, především skutečnost. že nacistické
Německo se dostalo do vojen-ské, diplomatické a politické krize, což
poznamenalo celý jeho režim i spojenecké svazky fašistických států spojených
řadou smluv s Německem a mocenským cent-rem kolem Adolfa Hitlera.
První krizová situace se vyvinula v Itálii, kde král Viktor
Emanuel pochopil, stejně jako italská vládnoucí třída, že fašistický režim není
perspektivní a Itálie nebude na straně vítězů. Italská vojska byla poražena v
Africe a na sovětské frontě. V Turíně proběhla velká stávka, v červenci se
vylodili Spojenci na Sicílii a policejní i zpravo-dajské orgány předvídaly
revoluci radikalizovaných mas. Obavy z protifašistického povstání přiměly
krále, církev, generalitu a průmyslově kruhy, aby se zbavili diktátora Benita
Mussoliniho. 25. července 1943 vznikla nová monarchistická vláda, tvrdící, že není
poznamenána neduhy a zločiny fašismu, 3. září 1943 oznámila kapitulaci. V tu
dobu italští komunisté vytvořili ze šesti opozičních stran Výbor národního osvo-bození.
Partyzánský boj se rychle rozšiřoval a podílelo se na něm i 300 Čechů a Slo-váků
z vládního vojska a slovenské technické divize v té době nasazených v Itálii.
Nacistické Německo bylo v roce 1943 ještě natolik silné, že
okamžitě obsadilo střední a severní Itálii a organizovalo Mussoliniho loutkový
režim republikánského fašismu. 13. října 1943 si lid vynutil vyhlášení války
Německu. Italské události a po-kračující porážky německých vojsk zejména na
východní frontě byly vážným varo-váním vládnoucím třídám ve Finsku, Maďarsku,
Rumunsku, Bulharsku a na Sloven-sku. Ty se najednou chtěly vyvázat ze
spojeneckých svazků s Hitlerem a perzekuce a teror proti komunistům do určité
míry polevil. Demokratické sily hledaly spojení ke komunistům, vládní garnitura
se chovala alibisticky. Částečně to urychlilo další vývoj pozitivním směrem.
Maďarská armáda se po boku Německa zúčastnila války proti
SSSR, ale u Voro-něže a na dalších místech fronty přišla o 150 000 mužů.
Proněmecké nadšení rychle mizelo a ministerský předseda hrabě Kallay vyslal
zpravodajce ke Spojencům, aby zjistili, za jakých okolností by mohla Budapešť
vystoupit z války. Po zkušenostech z Itálie rychle zasáhl Adolf Hitler. 19.
března 1944 německé vojsko okupovalo Ma-ďarsko a do čela vlády byl dosazen
generál Sztójay, spolehlivý pomocník nacismu. Situace na frontě se stále
zhoršovala a sám admirál Horthy se ujal iniciativy. V tu dobu byl ovlivněn
dvěma informacemi, státním převratem v Rumunsku a Sloven-ským národním
povstáním, proto přes povstalecké Slovensko vyslal zpravodajská tykadla také do
Moskvy. Horthy odvolal proněmeckého generála a jmenoval sobě oddaného generála
Lakatose a vyjednával tajně se Spojenci a doma hledal cestu k antifašistickým
silám uvnitř své země. Jeho lidé jednali s komunisty, malorolnickou stranou a
se sociálními demokraty. 15. října 1944 nařídil maďarské armádě, aby pře-rušila
boj na východní frontě. Maďarská pátá kolona, představovaná fašistickou stra-nou
Šípových křížů a německá vojska v Maďarsku se po krátkém boji zmocnila hlav-ního
města, izolovala hlavu státu a rozpoutala teror proti protifašistickým organiza-cím.
Tisíce lidí byty popraveny a židovské obyvatelstvo k vyhlazení do koncentrač-ních
táborů. Režim Šípových křížů zůstal spojencem Německa až do konce války a zbytky
maďarských divizí ustoupily na Moravu a do východních Čech, kde byly v květnu
1945 odzbrojeny také zásluhou bojovníků českého národního povstání. Také v
Maďarsku se podařilo nacistickému režimu zvládnout situaci, ale krizový vývoj
tím nebyl potlačen, pokračoval na dalších místech. Především v Jugoslávii se
rozhořela partyzánská válka do velkých rozměrů a ani albánská divize SS a chor-vatské
fašistické jednotky, vedle německé. maďarské a bulharské, nějaký čas také
italské armády nebyly schopny národně osvobozovací boj zastavit.
Německá generalita byla vlastní zpravodajskou službou
informována podrobně o krizové situaci v Itálii, s předstihem i o vývoji
v Maďarsku, hlásila rostoucí odpor ve Francii a pošilhávání Finska,
Rumunska a Bulharska po možnosti vystoupit ze spoje-neckých svazků s Třetí
říší. Také odborné znalosti celkové strategie jasně uka-zovaly, že Berlín již
válku nemůže vyhrát. Krize nacistického režimu se projevila v samotném
středu německé mocenské sféry. 20. července 1944 se plukovník Claus Schenk von
Stauffenberg pokusil o atentát na Adolfa Hitlera. Byl to přesvědčivý pro-jev
krize nacistického režimu. Zasvěcená skupina spiklenců předpokládala po Hitle-rově
smrti uzavření míru, ukončení války, ale část spiklenců neměla ve všech smě-rech
pozitivní program. Mnozí se domnívali, že dosud totálně neporažené Německo by
si mohlo ponechat územní zisky, ke kterým přišlo tzv. „mírovou“ cestou, tedy
před zahájením druhé světové války. Německu podle jejich představ mělo zůstat
Rakou-sko a protektorát Čechy a Morava. Atentát se nezdařil a sami němečtí
historikové přiznávají, že je velkou neznámou, jaký režim a jaké výsledky by
přinesla nehitle-rovská vláda. Nacisté krizový stav řešili okamžitou popravou
211 mužů a žen zasvě-cených do atentátu, zatčením dalších 7 120 osob, z nichž
do konce války bylo ještě několik stovek zavražděno a utužením perzekučních
opatření. Jen za rok 1944 na-cistické soudy vynesly 5 200 rozsudků smrti nad
německými státními příslušníky. Počet celkem usmrcených antifašistů, partyzánů,
zajatců, politických vězňů, Židů apod. přesáhl 1 320 000 obětí. A to byl jen
rok 1944. Pokud se mezi odpůrci Hitlera s proněmeckou orientací uvažovalo
o osudu českého pohraničí, převládl názor, že mnichovský diktát bude nadále
platit a toto území zůstane Německu. O Slovensku se mínilo, že zůstane malým,
slabým vazalským státem. I z tohoto hlediska je vhod-né vidět jeden z významů
slovenského povstání. Přihlásilo se k myšlence českoslo-venského státu. Nic na
tom nemění skutečnost, že atentát se nezdařil a německý lid ze své iniciativy
neukončil válečné běsnění již v roce 1944, v době krize nacistického mocenského
systému.
Nacistický teror měl preventivně působit i na spojence Německa. Hitler byl také podrobně informován o tendencích vedoucích k opuštění spojeneckých závazků a jejich touze vystoupit z války. Odpor protinacistických sil propojený s protiněmec-kým bojem vyvěral ze samé podstaty jejich programových cílů. Ani popravy němec-kých atentátníků nemohly a také nezastavily jeho aktivity a angažovanost. Specific-kým rysem ve Finsku, Bulharsku, Rumunsku i na Slovensku, stejně jako předtím v Itálii a v Maďarsku, byl jistý podíl dosud kolaborujících a pronacistických vládnou-cích sil, když viděly bezvýchodnost situace a potápějící se loď německého imperia-lismu. Nechtělo se jim sdílet společný osud a tak se také aktivizovaly ve vývojové tendenci opustit Adolfa Hitlera.
Krize jeho režimu pokračovala a 1. srpna 1944 vypuklo
povstání ve Varšavě. Pozitivní síla povstání byla v jeho protiněmeckém a
protinacistickém programu. Sou-časně měla posílit pozice exilové vlády v Londýně,
kde však byla stále ještě silná tradice sanačního režimu a to nebyl režim
demokratický. Adolf Hitler bystře pochopil uvedený aspekt a dovolil, aby s
vojáky Bóra-Komorowského bylo zacházeno jako se zajatci podle mezinárodních
pravidel, ale trval na masakru varšavského lidu a na hmotném zničeni Varšavy.
Měla to být výstraha, aby ani v jiné zemi nemyslel nikdo na vzpouru.
Krizový rozpad německého bloku se zastavit nedal. V Rumunsku
se 1. června vytvořil z iniciativy komunistů Demokratický blok, ve kterém byla také
sociálně demo-kratická strana, strana liberální a strana národně rolnická.
Demokratický blok navá-zal spojení s králem a generalitou a 23. srpna 1944 byl
diktátor generál Antonescu svržen. Krize tedy pokračovala. Dne 29. srpna 1944
začalo také Slovenské národní povstání.
Ve Finsku se také dosud vládnoucí garnitura obávala důsledků
prohrané války. Generál Mannerheim v srpnu
1944 vystřídal dosavadního prezidenta Rytiho a 19. zá-ří
uzavřel přiměří se Sovětským svazem. Německá vojska musela Finsko opustit.
Krize pokračovala.
Dalším spojencem odpadlým od Německa bylo Bulharsko. Krizová
situace byla řešena státním protifašistickým převratem z
Předvečer slovenského povstání
Období před povstáním bylo limitováno mezinárodní
situací, porážkami nacistických armád na východní, jižní a západní frontě a
také po stránce vnitropolitické hlubokým procesem kompromitace slovenského
vazalského fašistického režimu. Vazalského režimu proto, že vznikl a působil z
iniciativy nacistického Německa a zanikl ve stej-nou dobu, kdy bylo hitlerovské
Německo poraženo. Úpadek autority slovenské vlády byl nutným předpokladem pro
povstání. Slovenský stát při svém vzniku vyvolal znač-né očekávání a iluze.
Záhy však přišlo rozčarování, zachycující v rozdílné intenzitě třídy a
společenské vrstvy slovenského státu. Jedna část Slovenské lidové strany se již
za pomnichovské republiky orientovala na sanační Polsko, sympatické také kato-lickou
orientací a protičeskými postoji. Adolf Hitler přiměl Slovensko, aby získalo ne-chvalnou
čest, že spolu s Německem smělo v roce 1939 zahájit druhou světovou válku.
Slovenská armáda se podílela na boji proti křesťanském Polsku, stejně jako na
zápase s ateistickým Sovětským svazem. Bojovou morálku slovenských vojáků měla
posílit pomoc německým jednotkám, také útvarům SS, při popravách civilního
obyvatelstva, při vypalování vesnic, eskortách zajatců apod. Křesťansky orientovaní
slovenští vojáci na vlastní oči viděli, jak se popravované ženy i děti modlí,
jak se kři-žují, byť pravoslavným způsobem. Jejich morálka očividně klesala.
Našlo se i několik důstojníků a vojínů. kteří odmítli podílet se na popravách
civilních osob a museli být posláni zpět na Slovensko.
Genocidní zacházení slovenského fašistického režimu s Židy a
s romským oby-vatelstvem také působilo na morální stav těch slušnějších a
kulturně vyspělejších Slováků. Nacisté dokonce přišli s požadavkem, aby se
Slovensko zbavilo 89 000 Židů a slovenská vláda se nejen podvolila, ale ještě
za jejich likvidaci Němcům pla-tila. Na práci do Německa nejprve dobrovolně,
později z příkazu, odešlo na 200 000 dělníků, kteří v době masivního
bombardování utíkali domů a na 5 300 jejich životů bylo zmařeno. Německo si na
Slovensku také vypůjčovalo a koncem války dlužilo Slovensku 2,5 miliard korun,
nehledě na zlodějský poměr slovenské koruny k marce v poměru 12:1. Znamenalo to
inflační rozvrat slovenské měny. Následné škody na Slovensku dosáhly 114,5
miliard korun a zasvěcené finanční kruhy o tomto vývoji vě-děly již v roce
1944. Němci ještě do roku 1944 odvlekli ze Slovenska 3 500 vagónů nejrůznějšího
strojového zařízení.
Autorita slovenského režimu utrpěla, když 16. června 1944 byla Bratislava bom-bardována spojeneckým angloamerickým letectvem a kdy byly zničeny rafinérie naf-ty v Dubové, i když se s nimi počítalo pro zásobování povstání.
Také všeobecná korupce podemlela autoritu bratislavské vlády. Sám Jozef Tiso v roce 1943 konstatoval, že mnozí funkcionáři si ze státu a strany udělali „dojnou krávu“: „Funkcionáři jsou sobci, nemyslí na lid, ale jen na sebe.“ O korupci se vědělo, ale nebylo čím ji léčit. Od roku 1943 rostl nebývalou měrou tak alibismus, neboť se obecně cítilo. že Německo válku nevyhraje. Alibismus pronikl do armády, justice, po-licie, četnictva, do Hlinkovy strany, všude. Typický byl postřeh slovenského důstojní-ka o náladě dvou slovenských divizí, které měly otevřít průchod sovětským jednot-kám na Dukle: „Není tam bojová morálka, vládne tu alibismus, Slováci nechtějí bojo-vat za Němce, ale ani proti nim. Nevědí, zda mají Rudou armádu vítat, či se stracho-vat za činy spáchané na sovětském území.“ Nelze se divit. že uvedené divize svůj úkol nesplnily, nepokusily se vůbec průsmyk obsadit a nechaly se od německé ar-mády odzbrojit v akci nazvané „Sběr brambor“. Jen jednotlivci a malé skupiny se při-pojili k povstání. Byl to jeden z neúspěchů povstání a znamenalo to potom dlouhé dobýváni karpatských hor a krvavé oběti na straně osvoboditelů.
V předvečer povstání je také vhodné analyzovat postoj
samotné slovenské armá-dy i plány a záměry zahraničního a domácího odboje.
Alibismus pronikl i do vedení armády a generál Čatloš, ministr obrany, tajnou
cestou dával sovětské zpravodajské službě najevo, že by mohl organizovat
vojenský puč a přejít na stranu Sovětského svazu. Nevyvolalo to nadšení, spíše
kritickou otázku, zda fašistický stát je schopen takovou věc úspěšně
realizovat. Nenajdou se v této armádě konfidenti nacistických agentur a
neprozradí celu záležitost? A je vůbec žádoucí se kompromitovat s fašis-tickým
režimem, když uznáváme kontinuitu Československa a prezidenta Beneše s nímž
máme spojeneckou smlouvu? Nelze pochybovat, že ve slovenské armádě, ale i ve
státním aparátu, dokonce ve vládě, u policie a četnictva, bylo hned několik
agentů, řízených z Německa. Také Jozef Tiso, slovenský prezident, dělal v předve-čer
povstání nabídky v tom smyslu, že slovenský lid by se neměl starat o mezi-národní
dění, o politiku velmocí a nesahat do oblasti, kde nemá vliv. Má a může se však
přizpůsobit. Ještě překvapivější výroky bylo možno slyšet z úst Alexandra Ma-cha
o možnosti začlenit Slovensko jako samostatný stát do Svazu sovětských socia-listických
republik. Upozornil na to slovenský historik Ivan Kamenec ve své publikaci
„Slovenský stát“ (vyd. v roce 1992). Pochopitelně ani podobná nabídka nemohla
být akceptována. Zůstaňme však u slovenské armády. 14. 7. 1944 oznámil ústy
generá-la Heliodora Píky také prezident Edvard Beneš z exilu, že je připraven
plán na státní převrat za pomoci slovenské armády, kdy dvě divize otevřou
průchod Karpaty. Již tehdy generál G. S. Žukov upozornil na nutnost
přihlédnout ke stavu morálky slovenské armády a k celkové situaci v taktickém i
strategickém směru. Generál Čat-loš nabízí vojenský puč, prezident Beneš
vojenský převrat. Má prezident slovenskou armádu pod skutečnou kontrolou, pod
velitelskou pravomocí? Spíše tam měl několik důvěrníků, zapálených myšlenkou
čechoslovakismu. Sovětské velení mělo jen kon-trolu nad partyzánskými
jednotkami, ve kterých byli komunisté a ti uváděli, že situace se rychle
radikalizuje a může vyústit v povstání s revolučním charakterem. Sovětské
vedení pochopitelně vsadilo na spolehlivost, na již ověřené zkušenosti z partyzán-ských
hnutí, schopných v souladu s údery sovětských vojsk zasazovat německé armádě
účinné údery. Současně je i pravda, že zvyšovaná aktivita partyzánů na Slo-vensku
připoutávala pozornost německého gestapa, bezpečnostní služby, německé armády,
vedení jednotek SS. K. H. Frank v Praze měl jedny z prvních informací o vý-voji
na Slovensku a také měl prvenství v organizování protipartizánských a protipov-staleckých
akcí, realizovaných z narychlo sestavených německých sil v protektorátu. Měl
vážné obavy, aby se povstání nerozšířilo do Čech a na Moravu. Dal uzavřít hra-nice
se Slovenskem a přechod hranic trestal trestem smrti. Zasloužil si proto uznání
Adolfa Hitlera i Heinricha Himmlera.
Slovenské vládnoucí kruhy a jejich diplomatický sbor v roce
1944 dospěly k úva-hám, jak zachovat vazalský režim a domnívaly se, že by
bylo možno obnovit něco jako byla Malá dohoda – spolek ČSR, Jugoslávie a
Rumunska ve fašistické modifi-kaci, tedy Slovensko – Rumunsko – Chorvatsko.
Přemýšlelo se i o nějaké podunaj-ské federaci a že by se snad svazek
katolických států – Bavorsko, Rakousko, Slovensko, Maďarsko – vyvázal z
podmínek vojenské porážky. Berlín o takové kom-binace neměl zájem a nenechal si
z rukou vytrhnout iniciativu v diplomatické a vojen-ské angažovanosti ve
východní Evropě. Na jaře 1944 navštívil Jozef Tiso Adolfa Hitlera v Německu,
hledal pomoc a útěchu. Během návštěvy se jakoby nechtěně vy-nořila i otázka
separátního míru Německa se západními spojenci, kdy by všechny německé divize
ve Francii a v severní Itálii mohly být nasazeny proti Sovětskému svazu a
slovanský stát by snad udržel vazalský vztah k Německu. Adolf Hitler jen
připomenul, že by se tak mohlo stát jen tehdy, kdyby angloamerické síly k tomu
byly přinuceny ráznou ofenzívou, která by je zatlačila opět k mořskému břehu.
Jinak to nepřipadalo v úvahu a Německo by nemohlo diktovat své podmínky.
Na tomto místě jen uvedeme, že Spojenci se vylodili ve Francii 6. června
Slovenské národní povstání
Velké protifašistické povstání na Slovensku vzplanulo
29. srpna
Slovenské povstání bylo organickou součástí
národně-osvobozovacího zápasu. Připravila ho Slovenská národní rada spolu s
vojenským ústředím, do kterého se zapojili vojáci nesouhlasící s bratislavským
fašistickým režimem, vedení podplukov-níkem Jánem Golianem.
Hlavní cíl povstání ve strategickém rozměru spočíval v osvobození Slovenska v součinnosti s Rudou armádou a obnovení Československa na nových sociálních a národnostních základech. Tak to formulovala již Vánoční dohoda v roce 1943, vzniklá rovněž z iniciativy slovenských komunistů. A tak si přímo symbolicky může-me připomenout, že při vzniku československého státu v říjnu 1918 se moc nového státu šířila z Prahy směrem na východ, do Bratislavy, Košic, Prešova, Užhorodu a Mukačeva. Nyní, v roce 1944, se československá vlajka vyvěšovala z východu, od Dukly a ze středního Slovenska na Moravu a do Prahy. Dukla a slovenský zápas otevřely cestu k obnově Československa. Východní Slovensko se v té době stalo týlem německé armády, o to větší byl vojenský význam povstání. Vzniklo v zázemí a v územním obklíčení, nicméně po dva měsíce vázalo německé sily, přerušilo do-pravní spoje do Rumunska a na východní frontu, což ulehčilo postup Rudé armády do východního a severního Maďarska. Povstání propuklo v okamžiku, kdy německá armáda se souhlasem vazalského fašistického režimu, okupovala Slovensko a so-větské velení okamžitě zahájilo Karpatsko-dukelskou operaci na pomoc povstání. Účelově zaměřeným dnešním kritikům sovětské pomoci je nutno připomenout sku-tečnost, že na scéně karpatského oblouku nebyla jen sovětská armáda, ale také ještě kontaktní německé síly. Ty sice již nemohly válku vyhrát, ale v dílčích úsecích fronty ji mohly ještě prodlužovat. Stačí vzpomenout německou ofenzívu v Ardenách. kdy i americká armáda musela dočasně ustoupit a zaplatila to rovněž ztrátami na životech. Základní příčinou těžkých bojů v obtížném terénu bylo selhání dvou výcho-doslovenských divizí, které měly obsadit, ale neobsadily Dukelský průsmyk. Jinak by sovětské divize i československé jednotky prošly mnohem snáze a rychleji.
Slovenské národní povstání – reálný průběh
V polovině srpna 1944 si sovětské hlavní velení
uvědomilo, že lze rychlým postupem polskou a maďarskou nížinou obklíčit horský
masiv na Slovensku postupem z jihu a severu, ušetřit lidské životy při
dobývání nesmírně obtížného terénu. V paměti byly i vzpomínky na první světovou
válku, kdy ruská armáda krvácela na horských hřebe-nech Karpat.
Sovětské divize, oslabené v předchozích bojích měly často
jen 5 500 až 6 000 vojáků, německé divize disponovaly ve stejnou dobu 10 000 až
11 000 mužů, což dokazují německé prameny. Obrana vždy umožňuje ušetřit nějaké
lidské zdroje, útok vyžaduje několikanásobnou převahu sil. 26. srpna 1944 měl
1. ukrajinský front přejít dočasně do obrany, doplnit stavy bojových svazků,
naplnit sklady potravin, střeliva, pohonných hmot apod. Bez toho by se nedal
organizovat další postup.
Na Slovensku vypuklo povstání a již 29. srpna čs. vyslanec v
Moskvě požádal o pomoc. Krátce na to dostal J. V. Stalin informaci, že na
sovětskou stranu přelétla skupina slovenských letadel a mezi důstojníky je také
plukovník Viliam Talský, který nabídl dvě východoslovenské divize k otevření
karpatských průsmyků s možností uskutečnit vstřícný úder směrem na Krosno ke
spojení s Rudou armádou. Za této situace bylo možno proniknout na Slovensko
během pěti dnů. K tomu je možno podotknout. že i nacisté počítali, že zákrok
proti povstání nebude vyžadovat více jak čtyř až pět dnů.
Bezprostřední úkol pomoci Slovenskému národnímu povstání
dostala 38. armáda zesílená 25. tankovým, 1. gardovým jezdeckým a 1. čs.
armádním sborem posíle-ným příslušným letectvem, dělostřelectvem, ženijními
oddíly apod. Počítalo se s operační hloubkou
Mluvilo také o obavě, že kdyby sovětské divize pronikly na
Slovensko. mohly by německá vojska ohrožovat z jižního boku, směrem do
Maďarska. A na severu by podnikaly diverzní údery do Polska, do zázemí německé
armády. Takovou situaci nechtělo německé veleni připustit. Ruští vojenští
historikové uvádějí, že v té době na karpatském směru sovětská armáda ztratila
21 000 mužů a dalších 89 000 bylo zra-něno a někteří ještě zemřeli. Do
sovětského zajetí padlo 31 360 německých vojáků.
Jaká byla síla slovenské armády připravené na povstání?
Podle slovenských archivních fondů lze zjistit:
Před zahájením povstání bylo k dispozici 219 děl, 91
minometů, 1 540 těžkých a lehkých
kulometů, 17 871 pušek, 130 samopalů. 6 558 pistolí, 30 tanků a samohyb-ných
děl, 42 letadel, 202 osobních aut, 525 nákladních aut, 63 speciálních aut a také
na 6 000 koní. V posádkách, se kterými se počítalo pro povstání, bylo 38
000 mužů.
Německá výzvědná služba, také zásluhou Němců žijících na Slovensku,
měla zpravodajský předstih. Již 15. srpna 1944 zařadila do slovenských divizí
pod Karpaty své spojovací a tylové jednotky. Slovenské informační zdroje byly
podřízeny a tím i kontrolovány důstojníky německé skupiny armád Severní
Ukrajina. To však nebylo vše.
24. 8. 1944, tedy před vznikem povstání, měli Němci již plán
na odzbrojení slo-venské armády. Dovedně a rychle využili svých zkušeností z Itálie,
kde byli posta-veni před podobnou otázku. Vznikly dvě modifikace, jedna s
krycím názvem Karto-ffelnernte ohne Prämie (sběr brambor bez prémie), kdy
slovenské jednotky měly být odzbrojené, ale neinternované. Předpokládala se
spolupráce se slovenskou vládou po stránce politické a ideologické. Podle akce
Kartoffelnemte mit Prämien (sběr brambor s prémiemi) se počítalo s
internací, se zajetím Slováků. 31. 8. 1944 začali Němci plánovanou akci realizovat
a zasadili tím smrtelnou ránu povstání hned na sa-mém začátku. Jen část letců
unikla přeletem na sovětskou stranu, menší skupiny se probojovávaly na střední
Slovensko a posilovaly či dokonce vytvářely partyzánské oddíly.
Již 26. srpna 1944 Alexandr Mach, ministr vnitra slovenské
vlády v Bratislavě, sděloval, že Německo bude okupovat slovenské území. 29. 8.
to oznámil ještě mi-nistr obrany generál Čatloš. 30. srpna prezident Jozef Tiso
a generál Malár žádali Slováky o kolaboraci s německým okupačním vojskem.
Tehdejší velitel slovenské povstalecké armády Ján Golian radiogramem burcuje
východoslovenské divize „už tři dny jsme v boji s Němci a vy dosud ležíte
v nečinnosti“. Nařídil, aby se 1. divize probila do údolí Váhu a 2. divize
měla proniknout do údolí Hronu. A přitom plukovník Viliam Talský sliboval
sovětským generálům obsazeni karpatských průsmyků. Vznikl tedy zmatek a
nereálný odhad situace. Pokud mělo být povstání úspěšné, měly se povstalecké
síly přesouvat k Dukle. Vypadá to, jakoby vojenské velení na středním Slovensku
ani o pomoc nestálo a věřilo, že v klidu vyčká kolem Banské Bystrice až se k
ním probojuje sovětská armáda. Také generál Sergej Ingr z Londýna navrhoval
zapojení dvou východoslovenských divizí do bojů ve středním Slovensku. Otálení
a neakceschopnost slovenských důstojníků napomohla štábu „Heinrich“
zahájit od-zbrojovaci akci. Podílel se na tom 24. německý tankový sbor. 2. září
mohl již hlásit uspokojivé výsledky v odzbrojování. To nebyl jediný úspěch. V
noci z 1. na 2. září německý pluk Schill odzbrojil bez boje mnohonásobně
početnější bratislavskou po-sádku. Záhy měla německá armáda a oddíly SS pod
kontrolou všechny posádky, které se nepřipojily k povstání. Následky byly
tragické. V důsledku uvedených udá-losti mělo velení 1. čs. armády na Slovensku
k dispozici jen 16 praporů, 8 samo-statných rot pěchoty. asi 200 děl a
minometů, 24 lehkých tanků, 2 samohybná děla a 13 letadel.
Podívejme se nyní, co získali nacisté. Odzbrojením dvou
východoslovenských divizí německá armáda získala 219 děl, 91 minometů. 130
samopalů, 30 tanků, 20 samohybných děl a 42 letadel a k tomu sklady
střeliva a jiného materiálu. Němec-ké divize na Dukle, okamžitě obsazené,
nemusely řešit otázku zásobování dokonce ani v době, kdy přes střední
povstalecké Slovensko nebylo možné využívat silniční a železniční spoje.
Slovenské sklady je dotovaly. Tedy další těžká rána pro povstání, ale i pro
sovětské jednotky obětavě se probíjející Karpaty.
To nebyl konec pohrom. Německá armáda získala kontrolu také
nad sklady s vý-zbrojí tzv. Zápolné armády, která měla 253 důstojniků, 775
rotmistrů, 1 055 pod-důstojníků a 45 973 mužů a pracovní oddíl 7 877 mužů. Jak
víme, jen část se podí-lela na povstání. Němci získali pod kontrolu 74 900
pušek, 640 samopalů, 24 800 pistolí, 960 těžkých a 3 800 lehkých kulometů, 180
minometů, 80 protiletadlových děl, 440 děl různé ráže, 9 tanků, 2 samohybná
děla a 23 letadel. Doplnili si tím vlastní zásoby, později menši část popustili
Pohotovostním oddílům Hlinkovy gardy a oddílům tzv. Haššíkovy armády,
organizované po povstání. Takové množství zbra-ní nebylo schopno dodat
spojenecké letectvo z východu, ale ani ze západu. Povsta-lecká armáda měla
potom nedostatek výzbroje a dokonce na jejím území došlo ke ztrátě skladišť.
Při mobilizaci nastoupili nováčci a záložní vojáci a neměli čím bojo-vat. Na 3 700
mobilizovaných muselo být posláno domů, nebylo čím je vyzbrojit. Byli to
příslušníci nejstarších ročníků. Přitom špatně organizovaná obrana a
organizačně nezvládnutý ústup z již osvobozené Kvetnice znamenal nejen územní
ztrátu. ale také velké materiální ztráty. V muničních skladech v Kvetnici se
Němci zmocnili 40 000 nábojů, 10 000 ručních granátů, 181 těžkých kulometů, 632
lehkých kulometů, 373 pušek a 5 766 pistolí. Evakuace skladu nebyla vůbec řádně
zajištěna. Slovenské povstání trpělo nedostatkem zbraní.
Pomoc ze sovětské strany sice uvedené ztráty vyrovnávala,
ale rozhodně by bylo přijatelnější, kdyby žádné zbraně nepadly do rukou
německých vojsk. První zásilka z SSSR došla v noci ze 4. na 5. září 1944,
kdy 19 sovětských letadel přepravilo 40 protitankových pušek, 22 kulometů,
120 samopalů, 166 000 nábojů. V období od 5. do 17. září ještě dalších 603
samopalů, 329 kulometů, 174 protitankových pušek a 1 300 000 nábojů.
Na naléhavé volání
I po zatlačení povstání do hor pokračovala sovětská armáda v
osvobozováni Slo-venska silami
Sovětské informační zdroje uvedly, že koncem srpna 1944
přešlo z tisovské armády 42 000 vojáků v týlovém zařazení na stranu povstání 18
000 vojáků. Mobili-zace zvýšila početní stav na 47 000 mužů. Ve své výzbroji
měly povstalecké útvary 40 000 pušek, 1 500 lehkých a 200 těžkých kulometů, 200
samopalů, 160 děl a mi-nometů, 12 tanků a 21 letadel. Při vpádu německých
jednotek na Slovensko měli Němci asi 30 000 mužů, ale v dalších dnech přišly
další posily – tanky, letadla apod. První německá hlášení odeslaná do Berlína
počítala s tím, že jejich policejní akce bude do čtyř až pěti dnů úspěšná.
Vojenské velení povstaleckých vojsk se upnulo na obranu
strategického troj-úhelníku Zvolen – Banská Bystrica – Brezno. V zázemí německé
armády, bez fron-tového dotyku se spojeneckou armádou, bylo nesmírně těžké
uspět s defenzivní for-mou boje. Dokonce i partyzánské jednotky, jejichž
největší cena byla působení v týlu nepřítele, se pod tlakem německých sil,
ale i z vlastní iniciativy octly v obraně uvnitř uvedeného trojúhelníku. K boji
na frontě nebyly však dostatečně připraveny a vyba-veny.
Podle neúplných zpráv ztratili okupanti 10 350 padlých,
přišli o 60 tanků, 30 obr-něných aut. Nic z tvrzení, že by Sovětský svaz odmítl
pomoc není pravda, je nutno mít stále na vědomí, že dějiny nejsou výrazem jen
jedné síly a strany. Výsledek je ovlivněn všemi, kteří jsou na scéně. Tedy i
německou armádou.
Abychom mohli objektivně hodnotit slovenský přínos k
protifašistickému zápasu, je vhodné vědět, že v roce 1939 tvořili Slováci 12,8 %
příslušníků České a Sloven-ské legie v Polsku. 1. čs. divize ve Francii
měla ve svých řadách 44,5 % slovenských příslušníků, v 1. čs. brigádě v Anglii
bylo 14 %, u čs. jednotky na Středním Východě 16,1 %, v 1. brigádě v SSSR 10,2
%. V armádním sboru v SSSR 19,8 %, u 2. čs. paradesantní brigády v SSSR 70 %, u
1. smíšené letecké divize v SSSR dokonce 91 %. 5. 5. 1945 tvořili Slováci
v západní armádě přišlé z Velké Británie 18,3 % mužstva. Do německého zajetí
upadlo včetně povstaleckých vojáků z roku 1944, celkem 17 100 slovenských
vojínů a důstojníků. Československá armáda vytvořená v SSSR a doplňovaná na
slovenském území až do května 1945 měla ve svých řadách 74 % Slováků. V čs.
zahraničních armádách sloužilo během druhé světové války a ve slovenském
povstání 97 270 Slováků, včetně partyzánů. K tomu je nutno přičíst na 3 000
příslušníků ilegálních organizací levicové a demokratické orientace. Slovenský
stát přinutil, aby na straně fašistického bloku válčilo 71 073 Slováků a do roku
1944 jich 1 235 padlo, 2 224 zběhlo, 3 190 bylo zraněno a tím vyřazeno z fronty.
Statistika za rok 1945 není k dispozici.
V závěrečném hodnocení je vhodné upozornit na základní problematiku sloven-ského povstání. Proběhlo a bylo součástí velké krize nacistického bloku, ale nepoda-řilo se sjednotit a usměrnit akce ve Francii (vylodění), povstání ve Varšavě, nezdařilý pokus o převrat v Maďarsku, úspěšný převrat v Rumunsku, Bulharsku a povstání na Slovensku. V tom selhala spolupráce v celoevropském měřítku. Na Slovensku ve stejném čase a ve stejné době probíhal státní převrat, jehož cílem byla obnova re-publiky a povstání zacílené perspektivně na nekapitalistický vývoj nového státu.
Slovenské
národní povstání bylo jednou z nejvýznamnějších součástí zápasu za osvobození a
obnovení společného státu
Čechů a Slováků – Československé republiky.
Redakce: Ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální
hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého
pohraničí jako svou 124. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých
organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, říjen
2004 Kontaktní adresa: JUDr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18,
160 00 Praha-Dejvice. Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz