J. G. Hradecký
Křižáci dvacátého století a důsledky jejich boje
proti modernímu kacířství
Říká se, že nejstarším řemeslem na světě je prostituce. Není však v tom prvenství jediná, neboť stejně stará je také špionáž. Mezi těmito dvěma někdy úzce souvisejícími a v některých případech vzájemně se využívajícími profesemi je však jeden zásadní rozdíl. Od doby vzniku prostituce se její účely a metody téměř nezměnily a její prostředky vůbec. Avšak špionáž musela vždy držet krok s dobou., aby splnila své cíle. Formy, metody a prostředky špionáže se nutně musely vyvíjet současně s vývojem lidstva a tajné služby se musely přizpůsobovat nejen zájmům svého chlebodárce, ale pro splnění jeho pokynů vymýšlet co nejúčinnější způsoby, jak přelstít toho, proti němuž pracují.
Jednou z nejstarších a nejzkušenějších v tomto oboru je britská tajná zpravodajská služba, která je dnes známá pod označením MI-6, dříve spíše jako SIS (Secret Inteligence Servis). Po roce 1917 byla postavena před zcela nový problém, kterým byl vznik prvního státu, jehož státní zřízení nevyznávalo dosud všeobecně platné kapitalistické hodnoty, ale prioritou pro něj byla sociální spravedlnost občanů. Že se jednalo o Rusko, netřeba zdůrazňovat. Šokem pro kapitalistický svět byla hlavně skutečnost, že dosud do jisté míry podceňované teorie soustředěné již v roce 1848 do „Manifestu komunistické strany“ německých filosofů K. Marxe a B. Engelse nemusí být jen teorie. Marxův Kapitál z roku 1867, začínající ironickou větou „Evropou obchází strašidlo komunismu“, působil jako bible na čerta.
Hrůza domyslet, co by nastalo, kdyby britští komunisté, kteří již v roce 1920 založili Komunistickou stranu Velké Británie, dosáhli podobného úspěchu jako Rusové. Pro dokreslení situace nutno dodat, že ve Spojených státech byla založena komunistická strana v roce 1919, tedy ještě o rok dříve než v Británii. Britské impérium v té době bylo obrovské a rozprostřené po celém světě od Kanady přes Indii po Austrálii. Ztráta vlivu Británie v těchto zemích a hlavně příjmů z jejich národního bohatství by pravděpodobně znamenala rychlý konec kapitalismu nejen v britském impériu.
Zabránění v šíření komunismu do dalších zemí se stalo nejzákladnějším cílem Velké Británie a její tajné služby. První, ale neúspěšnou akcí byl pokud o zavraždění hlavních osob ruské revoluce Lenina a Tráckého. Jedním z účastníků příprav této akce byl pracovník britské tajné služby Sidney Reilly.
V průběhu 2. světové války, v roce 1940, je na příkaz W. Churchilla vytvořen SOE (Výbor pro zvláštní operace), jehož hlavní náplní byla podvratná činnost proti „mocnostem Osy“, původně tedy proti Německu a Itálii, později i dalším zemím válčícím na straně Německa. Nejednalo se již jen o službu výzvědnou, neboli zpravodajskou, ale do rejstříku jejích činností přibyly také sabotáže a politické diverze. Za tím účelem byla v rámci SIS vytvořena sekce „D“ (od slova „destrukce“).
´Kolem sekce „D“, jíž velel plukovník Laurince Grand, bylo pomáhat ničit nepřítele rozdmýcháváním nepokojů na jím ovládaném území a ničení nevojenských zdrojů jeho síly. Většina plánovaných sabotáží však zůstala ve stádiu plánování buď z důvodu jejich včasného odhalení nebo pro jejich praktickou neproveditelnost. Provádění politické diverze blokovala řada problémů, které paradoxně vyplývaly ze samotné britské zahraniční politiky. Britská vláda většinou podporovala monarchistické a oligarchistické režimy v Evropě a představitelé těchto režimů byli samozřejmě proti jakýmkoli formám diverze na svém území. Proč by si nechali ničit vlastní podniky a další zdroje příjmů?
Odpor proti Hitlerovi, resp. protifašistický odboj v těchto zemích mohly vytvářet a organizovat pouze levicové síly (malorolnické strany, sociální demokraté a komunisté). A je logické, že to nedělaly v zájmu svých monarchů, kteří je před válkou pronásledovali, ani v zájmu Británie, která v tom jejich monarchy podporovala. Nelze se tedy divit, že se odboj v okupovaných zemích silně přikláněl k Sovětskému svazu.
Tento politický vývoj např. ve Francii, Itálii nebo v Řecku mohla po skončení války zvrátit jen přítomnost britských a amerických jednotek. Ale jak zvrátit vývoj v těch evropských zemích, nad nimiž Británie ani Spojené státy neměly dostatečnou kontrolu? A pokud se vývoj v těchto zemích nepodaří zvrátit, jak alespoň ochránit kapitalismus před vlivem komunistických myšlenek z těch zemí, které si začaly volit spravedlivější a solidární lidově demokratický systém?
Ještě během války, v roce 1944, byla v rámci SIS nově vytvořena sekce IX, jejíž náplní byly operace proti komunismu a Sovětskému svazu. Pro samotnou Británii a její SIS to však bylo poněkud velké sousto.
Pro tento nemalý úkol si již Británie musela najít mocného spojence. A tak britský premiér W. Churchill při své cestě do USA již v roce 1946 ve Fultonu vyzývá k vytváření bloků proti Sovětskému svazu a lidově demokratickým zemím, pro což vytváří nový terminus technicus „železná opona“.
Churchillovy snahy v USA padly na úrodnou půdu, a tak pod vedením zkušené SIS začalo budování nové americké zpravodajské služby. Z rozpuštěného Úřadu strategických služeb a Ústřední zpravodajské skupiny vzniká již v červenci 1947 Ústřední zpravodajská služby (CIA) za účelem „sledovat komunistické nebezpečí a zasahovat proti Sovětskému svazu a jeho spojencům“. Prvním šéfem CIA je jmenován admirál Hillenkoetter.
Pro podvratné akce proti Sovětskému svazu byl využit tým bývalých nacistů vedených samotným šéfem bývalé Hitlerovy vojenské rozvědky a specialistou na rozvědnou činnost proti SSSR Reihardem Göhlenem. Tento tým měl být „americkýma očima za železnou oponou“.
Zároveň v rámci CIA vznikla maximálně utajená složka DO (Operační odbor), jehož hlavní náplní byla tzv. „špinavá práce“ na území nepřítele. Úkoly Operačního odboru CIA byly vlastně stejné jako ty, které měla plnit sekce „D“ britské SIS proti Německu a jeho spojencům za války. Tedy sabotáže, propaganda a podvratná činnost, nyní však v době míru. Byla tedy zahájena nikoli otevřená „horká“ válka, ale skrytá válka, „studená“.
Operační odbor CIA byl poslední oporou prezidenta Spojených států a jeho operace byly utajeny jak před nepřítelem, tak před vlastními občany. V případech, kdy by nebyla vhodná diplomatická nebo vojenská akce, byl využit Operační odbor. Pro případ, že by došlo k odhalení akce Operačního odboru, fungovala doktrína „zdánlivého popření“. Což dávalo prezidentovi možnost popřít, že o akci věděl.
V některých zemích bylo s pomocí špinavé práce Operačního odboru CIA dosaženo úspěchu, byť za velmi vysokou cenu pro obyvatelstvo dané země. Poměrně účinnou metodou bylo vyprovokování občanské (zejména národnostní nebo náboženské) nesnášenlivosti v zájmové zemi, vyvolání občanské války a podpora té válčící strany, která je proti komunismu. Tato metoda se jako červená niť vine celou historií „studené války“.
Jednou ze společných, ale neúspěšných akcí SIS a CIA byl pokus o infiltraci Albánie protikomunistickými agenty v roce 1949. Cílem této akce bylo svržení režimu Envera Hodži.
Organizování státních převratů v zájmových zemích se v dalších letech stalo hlavní náplní práce Operačního odboru CIA, řízeného přímo prezidentem Spojených států bez jakékoliv kontroly Kongresem USA.
Irán
Za první úspěch Operačního odboru CIA lze označit státní převrat v Iránu v roce 1953. Trnem v americkém oku byl íránský předseda vlády Mohammad Mossadek, který chystal znárodnění britsko-amerických firem, těžících íránskou ropu. Scénář CIA byl typický pro většinu dalších podobných akcí v jiných zemích po celém světě. Několik důstojníků Operačního odboru za pár dolarů najalo zástupy nevzdělaných chudých Íránců a lidí z nejspodnějších vrstev společnosti, aby protestovali proti vládě. Výsledkem byl útok chudiny na Mosaddekův dům, jeho zničení a svržení Mosaddeka z funkce premiéra. Proamericky orientovaný diktátor šáh Mohammed Rezá Pahlaví měl nyní volné ruce, mohl nastolit represivní režim a spravovat Írán podle přání vlády Spojených států. Nikdo ze CIA však nepředpokládal, jak se tento její krok za nějakých 25 let vymstí a obrátí proti samotným Spojeným státům.
Guatemala
- ihned v následujícím roce 1954 zasáhly Spojené státy v Guatemale. Zdejší levicová vláda od roku 1952 prováděla pozemkovou reformu a přidělovala půdu rolníkům. V rámci této reformy měla v úmyslu také znárodnit rozsáhlé banánové plantáže, které patřily americké společnosti United Fruit Company. To se však Spojeným státům a prezidentovi Eisenhowerovi nemohlo hodit už proto, že tato americká firma byla největším vlastníkem půdy v Guatemale a navíc byla úzce spjata s bratry Dullesovými. První z nich, John Foster Dulles, byl ministrem zahraničních věcí a Alan Dulles šéfem CIA.
Svrhnout guatemalského prezidenta a zabránit znárodnění nebylo tedy jen v zájmu USA, ale navíc i v zájmu rodinného kapitálu. Opět nastoupil Operační odbor CIA, který pod krycím názvem „Operace úspěch“ v Guatemale zorganizoval lidovou vzpouru a dokonce i fiktivní invazi za pomoci kamuflovaných amerických letounů vydávaných za letouny povstalců. Součástí „invaze“ byla masivní rádiová dezinformační kampaň, K zajištění americké kontroly nad guatemalským územím Operační odbor ještě zorganizoval a vyzbrojil domácí odboj, nechvalně známé „Eskadry smrti“, a rychle z akce vycouval. Od tohoto momentu se Guatemala zmítala v občanské válce, jejímž výsledkem bylo na sto tisíc mrtvých lidí. Občanská válka za podpory vlády Spojených států a CIA zde probíhala až do roku 1996. Tehdy došlo k veřejnému odhalení podílu Spojených států na situaci a k zastavení podpory proamerickému diktátorskému režimu.
Problém se znárodněním půdy v Guatemale se tedy CIA v roce 1954 podařilo zažehnat, ale v regionu Jižní a Střední Ameriky to nebyl problém první ani poslední.
Kuba - dokud na Kubě vládl diktátor Batista a probíhala zde letitá partyzánská osvobozenecká válka, Spojeným státům tento stav vyhovoval a nijak se situací na Kubě nezabývaly. Zlom nastal v roce 1959, kdy byl Batista lidovým povstáním svržen a pár kilometrů od Spojených států vznikla komunisticky orientovaná lidová republika. Nutno připomenout, že na Kubě tehdy neexistovala komunistická strana. Ta byla založena až v roce 1963.
Opět tedy nastala práce pro CIA a její Operační odbor, který vycvičil a vyzbrojil kubánské emigranty. Ti se v dubnu 1961 vylodili na kubánském pobřeží v Zátoce sviní. Jejich úkolem bylo vyprovokovat Kubánce ke svržení ministerského předsedy Fidela Castra.
Invaze však skončila nezdarem a CIA se navíc nepodařilo popřít svou účast na této akci. To bylo zvlášť nepříjemné pro prezidenta J.F.Kennedyho, kterému se nepodařilo uplatnit teorii „zdánlivého popření“ a musel přiznat odpovědnost USA za akci. Odnesl to šéf CIA Duplex, kterého Kennedy okamžitě propustil. Samozřejmě, že důvodem jeho propuštění nebylo zasahování do záležitostí jiné země, ale to, že akci neutajil.
Po nezdaru s vyloděním na Kubě J.F.Kennedy schválil plán CIA zničit Castra hospodářsky. K tomu měla sloužit operace „Mangoos“, což byl krycí název pro hospodářskou blokádu.
Spojené státy tedy začaly otevřeně bránit Kubě, aby si vlastní poměry uspořádala podle svého, a tak se na obranu kubánské nezávislosti postavil Sovětský svaz. Jeho aktivity však vyvolaly prudkou roztržku se Spojenými státy, která vyústila v tzv. karibskou krizi, během níž se svět dostal až na hranici třetí světové války. Nebezpečí ozbrojeného konfliktu mezi dvěma světovými velmocemi bylo zažehnáno, když Sovětský svaz, tehdy vedený Nikitou Sergejevičem Chruščovem, částečně ustoupil ze svých požadavků.
Zájem na odstranění socialistické vlády na Kubě se pro Kennedyho stal posedlostí, která se projevila ve snaze o fyzickou likvidaci Fidela Castra. Za vlády J.F.Kennedyho a na jeho pokyn CIA vypracovala nejméně dvacet plánů na zavraždění Castra. Navrhované způsoby jeho likvidace byly velmi rozmanité, např. nákaza botulismem, podání smrtící dávky drog, nájemné vraždy s využitím mafie a řada dalších metod. Všechny pokusy o zavraždění Fidela Castra však byly neúspěšné.
Po kubánském fiasku šel Kennedy dokonce tak daleko, že veřejně vyhlásil nový přístup k řešení problémů v mezinárodní politice, za což sklidil kladný ohlas především u amerických studentů. Zůstalo však jen u slov. Téměř jedním dechem Kennedy vyjádřil obavy z vývoje v jihovýchodní Asii, kde se řada zemí hlásila k Sovětskému svazu a snažila se o uspořádání nových poměrů na bázi lidové demokracie.
Laos
Ještě v roce 1961 Operační odbor a jeho utajení důstojníci začali „brousit šavle“. Příčina spočívala v Laosu. Tato bývalá francouzská kolonie se stala nezávislým státem a komunisté zde začali získávat převahu nad svou proamerickou vládou. Důstojníci Operačního odboru CIA Antony Poe Poshepny, Bill Lair, Colin Thompson a další pod velením Williama Colbyho najímají nejprve asi 300 domorodců z kmene Hmong a cvičí je v boji proti prosovětským partyzánům z organizace Pathet Lao.
Konečný stav domorodců vycvičených a vyzbrojených partou z Operačního odboru dosáhl počtu zhruba třiceti tisíc mužů, kteří zde bojovali za americké zájmy. Ke splnění svých cílů v Laosu založila CIA dokonce vlastní dopravní letectvo. Její letadla byla maskována jako civilní letecká společnost Air America a pro jejich řízení byli najati bývalí vojenští piloti.
Krátce po splnění hlavních úkolů v Laosu začal Operační odbor působit proti komunistům ve Vietnamu, jehož severní část byla již roku 1954 vyhlášena Vietnamskou demokratickou republikou. Nyní se Spojené státy zaměřily na potlačení postupu komunistických myšlenek, ve snaze zabránit jejich vítězství také v jižním Vietnamu.
Jižní Vietnam
- za účelem pacifikace komunistického hnutí v jižním Vietnamu vypracovala CIA Operaci Phoenix. Provedení této operace řídil William Colby, který byl za tím účelem převelen z Laosu do vietnamského Saigonu. Zde však CIA doplatila (stejně jako ještě několikrát v budoucnu) na neznalost prostředí a politických poměrů v zemi. V rámci Operace Phoenix dodala CIA vietnamským vesničanům půl milionu kusů zbraní v bláhové představě, že je použijí proti svým socialismu nakloněným spoluobčanům.
Nikdo ze CIA si předem nezjistil, že téměř všechno venkovské obyvatelstvo v jižním Vietnamu je zaměřeno protiamericky a tak veškerá špinavá práce zbyla na týmech tajných bojovníků z Operačního odboru. Jejich brutální akce se však začínaly vymykat kontrole a tyto speciální týmy zabijáků zakrátko měly na svém kontě 40 000 zavražděných Vietnamců. O jejich brutalitě a sadistických praktikách svědčí fakt, že jako svou vizitku nechávali v ústech obětí hrací kartu pikové eso. Podotýkám, že se ještě nejednalo o pověstnou vietnamskou válku. Tu Spojené státy zahájily až v roce 1963. I přes obrovské množství obětí nepřinesl program Phoenix očekávané výsledky. Jeden z jeho aktérů Ralph McGeehe po neúspěchu a pod tíhou svědomí odešel ze CIA a stal se jejím veřejným kritikem.
V roce 1963 tedy došlo na otevřenou válečnou akci a Spojené státy zahájily válku ve Vietnamu. Stalo se tak na rozkaz prezidenta Kennedyho, který dva roky před tím, po kubánském fiasku, sliboval nový přístup k řešení problémů v mezinárodní politice. Zřejmě měl na mysli něco jiného než američtí studenti, kteří mu tehdy za jeho nadějné výroky tleskali.
J.F.Kennedymu však nebylo dáno, aby mohl hodnotit vývoj, natož výsledky jím započaté války. Nedožil se ani konce jejího prvního roku, neboť jak známo, 22. listopadu 1963 se stal na domácí půdě obětí střelce při návštěvě Dallasu. Bylo to také naposled, co americký prezident použil otevřený automobil. Kennedyho nástupce Lindon Baines Johnson ihned po svém nástupu do funkce zesílil americkou agresi ve Vietnamu. A nezůstalo jen u toho.
Laos podruhé
- v roce 1965 se pozornost Spojených států upřela opět na Laos, kde v roce 1961 Operační odbor CIA zorganizoval partyzánskou válku. Nyní, po čtyřech letech, byla partyzánská válka vystřídána nasazením bombardérů B-52 a americkou armádou. Z Laosu a obou částí Vietnamu se stalo jedno obrovské bojiště a průběh války nebyl pro Spojené státy ani zdaleka takový, jaký očekávaly. V roce 1968, tedy po pěti letech války, již bylo obyvatelstvo Spojených států rozděleno na dva tábory a počet odpůrců války stále narůstal. Není třeba podrobně připomínat americký zlý sen v podobě vietnamského syndromu z prohrané války.
Chile
- v první polovině sedmdesátých let byl opět aktivizován Operační odbor CIA. Tentokrát měli jeho tajní válečníci na rozkaz prezidenta Richarda M.Nixona zasáhnout v Chile s cílem destabilizovat vnitrostátní situaci a připravit svržení chilského socialistického prezidenta Salvadora Allenda. Operačnímu odboru se zde podařilo uměle vytvořit nedostatek potravin, zorganizovat stávky automobilových dopravců a získat vhodné osoby z řad chilské armády k provedení státního převratu. Celá akce vyvrcholila vojenským pučem a leteckým bombardováním prezidentského paláce, při němž byl prezident Allende zabit. Na jeho místo nastoupil proamerický diktátor generál Augusto Pinochet.
Pro CIA to ale na nějaký čas byla poslední akce tohoto druhu. Ještě v roce 1974 totiž na veřejnost pronikly informace o účasti CIA na chilském převratu a americký Kongres zahájil vyšetřování. Akce CIA byly Kongresem nejen vyšetřovány, ale také zveřejňovány. Nastala tak několikaleté krize CIA.
Její vzkříšení nastalo na počátku osmdesátých let po nástupu Ronalda Reagana do funkce prezidenta Spojených států. Tento bývalý filmový pistolník oživil válku proti komunismu a do funkce ředitele CIA jmenoval Williama Cassyho.
Nikaragua
- hned v roce 1981 dostal Operační odbor nový úkol. V Nicaragui byl svržen diktátor Somoza a na jeho místo nastoupila socialistická vláda. Plán CIA opět spočíval ve vyvolání občanské války v zájmovém území s cílem vrátit Nikaraguu do lůna kapitalismu. Provedením plánu byl pověřen důstojník Operačního odboru Dewey R. Claridge, který do Nikaraguy přivezl peníze a zbraně a zorganizoval protivládní hnutí „Contras“. Jednou ze sabotážních akcí organizovaných CIA bylo také zaminování nikaragujských přístavů. Účast CIA na této sabotáži však byla odhalena a v tisku zveřejněna role CIA jako organizátora a finančníka diverzních a sabotážních akcí. Tento proval měl za následek další vyšetřování CIA Kongresem Spojených států. V roce 1984 Kongres prohlašuje veškerou americkou pomoc nikaragujským Contras za nezákonnou a následně byla činnost CIA omezena zákonem.
Americké zákony, jejichž dodržování lze veřejně kontrolovat, však často nebývají v souladu s vůlí prezidenta, jehož zájmy pak musí realizovat někdo, kdo stojí mimo veřejnou kontrolu. Nebyla by to ale CIA, aby jako pravá ruka prezidenta Spojených států nehledala možnost, jak omezující zákon obejít. A ta ředitel CIA Cassy pověřuje Olivera Northa, aby realizoval akce, které nebudou oficiálně organizovány CIA, ale splní svůj účel.
Podstatou těchto akcí byl v daném případě prodej zbraní Íránu a získané peníze byly poskytnuty nikaragujským Contras.
Dalším způsobem opatřování zbraní byl jejich nákup za peníze z prodeje drog pěstovaných na území povstalců. Tímto způsobem byli vyzbrojováni povstalci v celé Střední Americe. Zájmy vlády Spojených států a CIA se zde často střetávaly se zájmy protidrogových centrál, které ze zákona bojovaly proti narkomafiím a dovozu narkotik na území USA. Problém byl v tom, že CIA konala na příkaz samotného prezidenta, kdežto ti druzí se mohli opřít „jen“ o platné zákony.
V létě roku 1996 se dokonce v americkém tisku objevily zprávy, obviňující CIA z šíření drogové epidemie. List San José Mercury News popisoval, jak příslušníci nikaragujských „Contras“ na ulicích Los Angeles prodávali levný kokain, aby mohli nakoupit zbraně pro válku ve Střední Americe.
Afghánistán
- za poslední akci Operačního odboru CIA v období „studené války“ lze označit jeho aktivity v Afghánistánu v druhé polovině osmdesátých let. Cílem vlády Spojených států bylo zajistit prostřednictvím CIA posílení islámských partyzánů, kteří po svržení monarchie bojovali v Afghánistánu proti nové socialistické vládě Babraka Karmala. Tito partyzáni z řad islámských fundamentalistů-mudžáhidové – cvičeni v sousedním proamerickémPákistánu, se snažili zvrátit prosovětskou orientaci vlády. Proto Babrak Karmal v roce 1979 požádal o vojenskou pomoc Sovětský svaz a ten mu vyhověl.
Nastala situace, kdy akce CIA měly být namířeny přímo proti Sovětské armádě. Pověření k provádění akcí v Afghánistánu dostali od ředitele CIA Williama Cassyho důstojníci Operačního odboru Milt Bearden a Frank Anderson. Jejich úkolem bylo navázat kontakt s islámskými partyzány , zajistit jejich podporu a dokonalý výcvik. Vycvičení mudžáhidové měli původně pouze oslabovat Sovětskou armádu diverzními akcemi za použití trhavin. K tomu dostali účinné školení, jak vyrábět a používat časované bomby a jak provádět co nejúčinněji bombové útoky.
W. Cassy ale vyžadoval výraznější úspěch a tak pověřil Beardena, aby mudžáhidy dokonale vyzbrojil k boji se Sovětskou armádou. Aby se vyvarovali případného prozrazení účasti Spojených států na akcích proti Sovětské armádě, Bearden s Andersonem dali dohromady skupinu polských, egyptských a čínských černých obchodníků se zbraněmi a pro jistotu všechno řídili z území sousedního Pákistánu. Když CIA rozhodovala, která skupina mudžáhidů dostane nejvíc zbraní, Bearden s Andersonem vybrali fundamentalistu Hekmatjára, který byl sice proti Sovětům, ale zároveň také nenáviděl Západ. Přes veškeré varování se CIA spojila s protizápadními radikály. Stalo se tak přesně podle Beardenovy filozofie: „Dejte zbraně do rukou bojovníků a pámbu si to už přebere“. Rozdíly mezi jednotlivými frakcemi Afghánců nikoho v CIA nezajímaly. Důležité bylo jen to, že všichni bojovali proti Sovětům. Mudžáhidové dostali americké řízené střely Stinger, které byly velmi účinné proti vrtulníkům a jejich použití bylo pro sovětské jednotky v Afghánistánu zničující. Výsledkem byl odchod Sovětské armády z Afghánistánu 15.12.1989 s bilancí 13 000 padlých vojáků.O vítězství mudžáhidů se zasloužil hlavně Ahmad Massúd, který byl „mozkem“ všech vojenských operací.
Zajímavé je, že během vyzbrojování mudžáhidů raketami Stinger, se v řadách CIA objevily obavy, co se může stát, když takové zbraně mají v rukou islámští fundamentalisté. Prioritou vlády Spojených států a tím i prioritou ředitele CIA Cassyho však byla porážka komunismu a dalšími prognózami se nijak nezabývali.
Duchovní vůdcové fundamentalistů školili a cvičili své bojovníky nejen proti Sovětům, ale zároveň je připravovali na další svatou válku „džihád“ proti Spojeným státům, které sice přispěly k jejich vítězství, ale zároveň vyvolaly v Afghánistánu občanskou válku.
Na troskách Afghánistánu vzniklo fanatické islámské hnutí Talibán, které v roce 1996 ovládlo většinu země včetně hlavního města Kábulu. Výsledky jeho působení jsou dnes obecně známé. Zničení kulturních památek, technických vymožeností, návrat společnosti na úroveň středověku, zvyšování produkce opia a jeho prodej za účelem financování nákupu zbraní pro svatou válku proti Západu.
Posláni CIA výstižně charakterizoval její bývalý důstojník Ralph McGeehe: „Když chcete terorizovat svět, potřebujete CIA, ale když chcete, aby se lidské naděje vyvíjely normálním způsobem, musíte CIA zrušit“.
Jak to bylo v Evropě?
Studená válka v Evropě byla od počátku vedena na dvou hlavních frontách. Ta první, skrytá, byla charakteristická utajenými operacemi zpravodajských služeb, které měly rozleptat základy nově budovaných lidově demokratických systémů. Druhá fronta, která byla na rozdíl od první zjevná, dlouhodobější a nakonec i úspěšnější, byla vedena na poli politicko-ekonomicko-vojenském.
Způsoby vedení studené války formou utajených operací SIS a hlavně Operačního odboru CIA se výrazně lišily podle teritoria, v němž tyto složky operovaly. Rozhodující pro volbu forem a metod tajných operací byly politické a demografické podmínky v dané zemi a její geografická poloha.
Ve vzdálenějších a relativně osamocených zemích ležících mimo Evropu byla, jak je výše uvedeno, zpravidla používána metoda vyprovokování občanské války na základě podpory náboženské, etnické nebo jiné nesnášenlivosti, ideologické zpracování, najmutí a vyzbrojení místních povstalců, svržení protiamerického režimu nebo jeho představitele a nastolení „demokratického“, mnohdy daleko represivnějšího, ale hlavně proamerického režimu. A pokud se to nepovedlo, nastoupila americká armáda do otevřené války (Vietnam, Laos).
V Evropě byla situace podstatně jiná. Evropské země, které se rozhodly pro lidově demokratickou cestu, spolu sousedily a tvořily tak poměrně jednotný geograficko-politický celek. Vzhledem k jeho rozloze bylo nemožné narušit jeho celistvost a politickou orientaci stejným způsobem jako např. v Íránu či v Guatemale.
Na druhé straně mely CIA a SIS velmi usnadněnou práci tím, že mohly své pobočky vybudovat v zemích, které přímo sousedily s jejich zájmovým teritoriem, zejména v Německu. Své operace tedy mohly řídit relativně bezpečně z těsné blízkosti bloku socialistických zemí. K tomu bylo využíváno hlavně území Německa, konkrétně Bavorska.
Osvědčené metody sabotáže, propagandy a podvratné činnosti na území socialistických zemí nemuseli riskantně provádět důstojníci Operačního odboru CIA, ale riziko za ně nesli důkladně školení agenti z řad občanů zájmových zemí, kteří byli získáni ke spolupráci se zpravodajskou službou. Někteří za peníze, jiní z přesvědčení.
Zpočátku měli tito vyškolení a zaúkolovaní agenti poměrně snadnou možnost dostat se zpět na území Československa, Polska, Ukrajiny (i jiných zemí východní Evropy), neboť tzv. zelená hranice nebyla proti nelegálním přechodům zpočátku příliš zabezpečená. Jejich podvratná činnost na území Československa a ostatních cílových zemí však byla brzy zjevná a s rostoucí řadou odhalených sabotáží a jiné podvratné činnosti nastalo i důkladně zabezpečení státních hranic. Tento krok je dnes účelově vydáván za vznik „železné opony“, ale jak je výše uvedeno, „železnou oponu“ vymyslel britský premiér Churchill již v roce 1946.
Zadrátované hranice tedy měly když ne zabránit, tak alespoň ztížit „přeshraniční provoz“ nežádoucím osobám, což bylo v dané době logickou reakcí na vzniklý stav.
Je zajímavé, a pro současnou dobu bohužel typické, že ještě před nedávnem se někteří ze zadržených a odsouzených agentů zapřísahali, že byli odsouzeni neprávem a ve vykonstruovaných procesech. Ovšem jen do té doby, než se jim naskytla možnost finančního odškodnění a získání státního vyznamenání za činnost v tzv. třetím odboji. V případech nabídky na honorované účinkování v televizních „dokumentech“ si najednou na vše jasně vzpomínají a někteří se i chlubí, kde a co zapálili, poškodili nebo koho případně při svých akcích postřelili nebo přímo zavraždili.
Osvědčená praxe politické diverze byla zkoušena i formou tzv. letákových akcí a není třeba podrobně rozebírat známé balony, které byly v případě příznivého větru vypouštěny z Německa nad území Československa, kde z nich sypaly ideologicky zpracované letáky vyzývající obyvatelstvo k protistátním aktivitám. Tehdejší situaci lze stručně charakterizovat následovně:
- Na jedné straně stálo uskupení zemí, které chtěly zavrhnout kapitalistický systém, s nímž měly vlastní, nikoliv nejlepší předválečné zkušenosti a chtěly systém spravedlivější a snažily se o ekonomickou spolupráci na principu vzájemné pomoci. K tomu založily v roce 1949 organizaci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci).
- Na straně druhé stálo jiné uskupení, které chtělo svůj stávající kapitalistický systém zachovat, ale zároveň za každou cenu zabránit tomu prvnímu v jeho snahách vydat se svou cestou. K tomu založily téhož roku, tedy 1949, vojenský blok NATO.
Politicky i vojensky napjatá situace vyústila v politickou hysterii, jejímž původním jevem byly nechvalně známé politické procesy v padesátých letech, V zájmu objektivity však nutno zmínit, že podobná situace ve stejnou dobu nastala zrcadlově i na druhé straně „železné opony“. Charakteristickým pro období padesátých let ve Spojených státech byl tzv. mccarthismus, tedy perzekuce lidí podezřelých byť jen ze sympatií k socialismu. Duchovním otcem tohoto honu na čarodějnice byl republikánský senátor McCarthy a zvláště v letech 1950-1954 organizovala FBI, řízená J.E.Howerem, vnitropolitická opatření proti „neamericky smýšlejícím občanům USA“.
Je příznačné, že tato druhá strana téže mince je dnes tabu, stejně jako například program, který byl pod názvem „Cesta Velké Británie k socialismu“ přijat na XXII. Sjezdu Komunistické strany Velké Británie v roce 1952 a řada dalších nepohodlných skutečností.
Na přelomu padesátých a šedesátých let již bylo jasné, že klasické podvratné akce formou sabotáží sice brzdí, ale nezastaví kolektivizaci zemědělství ani nepřesvědčí dostatek obyvatelstva ve prospěch kapitalismu. Výsledný efekt byl stále méně úměrný riziku, neboť domácí kontrarozvědky byly v odhalování záměrů zpravodajských služeb i jejich agentů poměrně úspěšné. Bylo nutno zvolit nové formy a metody odpovídající momentální politické situaci i technickému pokroku.
Druhou frontu studené války lze charakterizovat takto: Koho nemůžeme zničit otevřeně vojensky, toho zničíme vojensko-ekonomicky.
Tato fronta byla otevřena v roce 1949, když selhaly pokusy Spojených států a jejich kapitalistických spojenců o ekonomické připoutání zemí, které ještě neměly zcela jasnou politickou orientaci po válce. Původní ekonomické nástroje byly zaměněny za vojensko-ekonomické.
Při hledání chronologických souvislostí se musíme vrátit do roku 1943. V tomto roce vznikla v rámci OSN organizace, která měla za cíl hospodářskou pomoc státům poškozeným 2. světovou válkou. Byla to Správa spojených národů pro pomoc a obnovu, všeobecně známá jako UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). S hmatatelnou pomocí této organizace ve formě konzerv, pneumatik, nákladních automobilů apod. jsme se mohli setkat několik let po válce i v Československu. Jednalo se převážně o přebytky britské a americké armády a také o vojenská vozidla, jejichž zpětný transport přes Atlantik byl neekonomický. Stojí za zmínku, že do 2.9.1946 UNRRA dodala do ČSR 10 439 automobilů, 5742 přívěsů a 792 motocyklů v celkové hodnotě asi dvě miliardy Kč. Všechna dodaná vozidla byla britských a amerických značek.
Na zasedání Kongresu 12.3.1947 prezident Harry Truman vydává prohlášení o komunistickém nebezpečí v Řecku a Turecku. V těchto zemích ještě nebylo rozhodnuto, kterou cestou se budou dále ubírat a tak Truman vyhlašuje boj proti komunismu a tento boj konkretizuje v tzv. Trumanově doktríně.
V prvních poválečných letech se zdálo, že politický vývoj nejen ve výše uvedených evropských zemích by se dal zvrátit ve prospěch zachování kapitalismu za použití vojensko-ekonomických nástrojů. Tento úkol však nemohla plnit UNRRA, neboť jako nástroj OSN byla k poskytování hospodářské pomoci na americký vkus málo politická a příliš nestranná. V roce 1947 tedy UNRRA ukončila činnost. Na její místo nastoupil americký recept na diferencovanou a podmíněnou pomoc.
K tomu měl posloužit Plán hospodářské pomoci Evropě, který byl vyhlášen 5.6.1947 tehdejším ministrem zahraničních věcí USA G.C.Marshallem. Marshallův plán však dosáhl jen částečného úspěchu. Nabízená hospodářská pomoc byla totiž vázána na řadu ekonomických a politických podmínek, jejichž základním cílem bylo zachování kapitalistického systému v dané zemi.
Na podporu žádoucího vývoje v Evropě byl v březnu 1948 vytvořen vojenský blok známý jako Bruselský pakt, sdružující Velkou Británii, Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko. V čele paktu stál britský maršál Bernard Law Montgomery, který do té doby zastával funkci náčelníka britského královského generálního štábu.
Výsledek tohoto tlaku byl pro Británii a Spojené státy nečekaný. Nejenže některé země nechtěly prodat své přesvědčení, ale navíc založily vlastní mezinárodní hospodářskou organizaci. Tou se stala Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), která byla ustavena 23.1.1949. V témže roce přichází další nepříjemnost pro bojovníky proti komunismu. Sedmého září 1949 je vyhlášena Německá spolková republika, ale přesně o měsíc později se z ní odděluje její východní část a pod novým názvem Německá demokratická republika se vydává na cestu k socialismu.
Jak tedy dostat na kolena země sdružené v RVHP, které se daly cestou vlastní hospodářské spolupráce a tím nezávislosti na kapitalistickém světě? Vojensky ani diplomaticky to nebylo možné. Bylo ale možné systematicky brzdit hospodářský rozvoj těchto zemí. K tomu byla zvolena dlouhodobá, vyčerpávající metoda uzbrojení protivníka. Tato metoda vešla do dějin pod pojmem „studená válka“.
Ke slovu přišla v kapitalistické praxi vyzkoušená a potvrzená teorie, že zbrojení přináší rozvoj průmyslu, zrychlení technického pokroku a zároveň obrovské zisky. Protivník je naopak nucen zbrojit na svou obranu, což odčerpává obrovské prostředky, které by byly jinak využity k rozvoji vlastního národního hospodářství.
Ještě v roce 1949 je ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva o založení vojenského bloku NATO, který sdružoval USA, Velkou Británii, Francii, Belgii, Nizozemsko, Lucembursko, Portugalsko, Norsko, Dánsko, Island a Kanadu. Hned v následujícím roce je jo NATO začleněn Bruselský pakt a jeho dosavadní šéf Montgomery se stává prvním náměstkem hlavního velitele ozbrojených sil, kterým není nikdo jiný než budoucí prezident USA armádní generál Dwight D. Eisenhower. Země budující socialismus tyto snahy západu sice registrovaly, ale jejich hlavním úkolem bylo vlastní hospodářství a nereagovaly zcela podle původního očekávání Velké Británie a USA.
Jako další ozbrojený dozor nad děním ve světě vzniká v roce 1951 vojenský pakt ANZUS, sdružující Austrálii, Nový Zéland a USA. V roce 1952 si NATO pořizuje další pojistku své existence a začleňuje do svých řad Řecko a Turecko. Jsou to země, které se podařilo přimět k setrvání na cestě budování kapitalismu.
V roce 1954 vzniká pod vedením USA další vojenský pakt SEATO, tentokrát pro oblast jihovýchodní Asie. Jeho členy jsou samozřejmě USA, Velká Británie a Francie, dále teritoriálně domácí Pákistán, Filipíny a Thajsko, ale také Austrálie a Nový Zéland. Smlouva o jeho založení je podepsána v Manile.
Pro socialistické země to sice nejsou dobré zprávy, jsou ve střehu, ale budují dál. Poslední kapka do poháru jejich trpělivosti padá v roce 1954 a bojovníkům proti komunismu se konečně daří zahájit závody ve zbrojení. Tou pomyslnou poslední kapkou je začlenění Itálie a NSR do NATO. Nutno dodat, že začleněním NSR do vojenského paktu byla porušena Postupimská dohoda z roku 1945 a zvláště pak její článek o demilitarizaci Německa. Opětovné vyzbrojení země, z níž vzešla nejhorší světová válka v dějinách, muselo zákonitě vyvolat toužebně očekávanou reakci.
Po dlouhých devíti letech neúspěšných pokusů o rozvrácení ekonomického systému lidově demokratických zemí se konečně podařilo přimět je k reakci na poli vojenském.
Den 14. května 1966 byla ve Varšavě podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (Varšavská smlouva), s původně omezenou platností na dvacet let. Těžištěm smlouvy byl závazek členských zemí k okamžité pomoci, dojde-li v Evropě k ozbrojenému útoku proti zúčastněnému státu.
V roce 1957 D. Eisenhower, který v roce 1953 vyměnil post vrchního velitele NATO za křeslo prezidenta USA, vydává prohlášení, kterým slibuje vojenskou a hospodářskou pomoc zemím Blízkého východu proti komunistické agresi. Komunistická agrese se sice zatím nikde nekonala, ale jako strašák se tato formulace hodila k prosazování „Eisenhowerovy doktríny“.
Vojensko-politické mezinárodní napětí, které vyvolala „karibská krize“ na počátku šedesátých let, postupně odeznělo a sedmdesátá léta byla ve znamení mezinárodního uvolnění. Zdálo se, že by pomalu začal vítězit zdravý rozum. S nástupem prezidenta Ronalda Reagana do prezidentského úřadu na počátku osmdesátých let však bylo po nadějích. Reagan oživil válku proti komunismu a přišel s novým nápadem. Po vývoji neutronové bomby následoval „vesmírný protiraketový deštník“. A další kolo zbrojení bylo roztočeno. Tentokrát se podařilo dosáhnou kýženého efektu a zatímco domácí ekonomika Spojených států na zbrojení rostla, ekonomika socialistických států i díky některým vlastním chybám upadala. Rostoucí nespokojenost občanů, kterým již nestačilo bezplatné zdravotnictví a školství, pomalu přinášela očekávané reakce a společenské napětí.
Jak to všechno dopadlo, netřeba podrobně popisovat. Podstatné však je, že pád socialistické ekonomiky by se bez vnějších tlaků zcela jistě nekonal. Příčiny totiž nebyla v socialistickém systému samotném, neboť základní myšlenky a cíle RVHP založené na surovinové, energetické, potravinářské i průmyslové soběstačnosti byly zárukou kolektivní prosperity zúčastněných zemí. K jejich naplnění však chyběl potřebný klid, který, jak výše uvedeno, byl čtyřicet let systematicky narušován a výkonnost ekonomiky uměle snižována odčerpáváním zdrojů na vynucené aktivity. Stará osvědčená pravda o tom, že „v jednotě je síla“ byla uvedena do praxe se všemi důsledky. Oba německé státy byly opět sjednoceny a socialistická polovina Německa je již pod kontrolou té „správné“, tedy kapitalistické.
Potencionálně silné společenství socialistických zemí bylo rozdrobeno nejen na původní samostatné státy, ale i ty původní byly dále rozmělněny na národnostní státečky v duchu, čím menší, tím zranitelnější. Až příliš to připomíná utajené, ale časem většinou provalené akce CIA, kdy se v zájmových zemích snažila o rozdělení obyvatelstva na znepřátelené tábory.
Tomuto scénáři nejlépe odpovídá situace v bývalé Jugoslávii, která svým systémem byla do roku 1989 na socialistické poměry poněkud kapitalistická, po roce 1989 však zůstala až příliš socialistická. A není nic jednoduššího než osvědčený recept na vyvolání národnostní a náboženské nesnášenlivosti. Zvláště pak v zemi, kde vedle sebe žijí křesťané a muslimové.
Vnitřní konflikt se pak nehasí postaru invazí Spojených států samotných, ale moderně, pod hlavičkou OSN a se spojenci z NATO. Bombardováním se zajistí odbyt pro stavební firmy a nové investice a navíc máme zase několik malých států místo jedné silné federace.
Je paradoxní, že zatímco obávaný strašák - komunismus – za celých čtyřicet let „studené války“ ohrožoval Spojené státy, jejich spojence a ostatní kapitalistické režimy pouze myšlenkami, svým pojetím demokracie a jiným hodnotovým žebříčkem, skutečné ohrožení a posléze i přímé útoky přišly úplně z jiné strany.
Zpětný úder
-nelze opomenout přísloví, které praví: „S čím člověk zachází, tím také schází.“ Pokud vyškolíte zloděje, kde máte jistotu, že ve vhodnou chvíli neokrade také vás samotného? A pokud někdo vycvičí teroristy, nikdy nemá záruku, že se tito učenliví žáci dříve nebo později neobrátí proti svému učiteli.
Pravdivost těchto vět byla historicky mnohokrát potvrzena a sama CIA jejich dopad v praxi posledních desetiletí označuje jako efekt „zpětného úderu“.
První „zpětný úder“ zasáhl Spojené státy v roce 1979. Prezidentem byl v té době Jim Carter a šéfem CIA admirál Stansfield Turner. Není náhoda, že se první „zpětný úder“ odehrál v zemi, kde v roce 1953 Spojené státy zorganizovaly prostřednictvím Operačního odboru CIA první úspěšný státní převrat. Tedy v Íránu.
Od roku 1953, kdy byl na íránský trůn dosazen proamerický šáh Muhammad Rezá Pahláví, se v Íránu leccos změnilo. Šáh byl svržen a na jeho místo nastoupil protiamericky zaměřený islámský duchovní vůdce ajatolláh Chomejni.
Jeho stoupenci v roce 1979 obsadili americké velvyslanectví v Teheránu a zajali 53 rukojmích z řad zaměstnanců velvyslanectví. Tato akce zastihla CIA nepřipravenou a vláda Spojených států si poprvé uvědomila, že i velmoc může být snadno zranitelná. Spojené státy se na 444 dnů staly rukojmím Íránu v důsledku zajetí svých občanů, mezi nimiž byli i tři agenti CIA.
Karta se obrátila a Chomejní nyní vedl islámskou revoluci. CIA ani vláda Spojených států si vůbec neuvědomovaly podstatu změn v Íránu, které pramenily z rostoucího a sílícího vlivu šíitského islámského duchovenstva. Ajatolláh Chomejni zahájil „džihád“ neboli svatou válku proti „Velkému satanovi“, Spojeným státům.
V boji proti íránským šíitům našly Spojené státy nečekaného spojence. Nebyl to nikdo jiný než prezident sousedního Iráku Saddám Husajn, který v roce 1980 zahájil válku s Íránem. Nový prezident USA Ronald Reagan a šéf CIA William Cassy uzavřeli se Saddámem Husajnem tajnou dohodu o vzájemné spolupráci. Na jejím základě CIA dodával Husajnovi informace, které mu pomáhaly vyhrávat válku. Protislužbou za dodané informace měl S. Husajn ukončit podporu islámským teroristům. Konkrétním krokem mělo být vydání palestinského teroristy abú Abásse, který měl na svědomí únos italské lodi Achille Lauro a smrt jejího amerického pasažéra Leona Klinghoffera. O vydání Abásse jednal důstojník Operačního odboru CIA Dewey R. Claridge (starý známý organizátor nikaragujských Cintat) s šéfem irácké tajné služby. Irák však Abásse nikdy Američanům nevydal.
Druhý „zpětný úder“ přišel v roce 1983. Libanonští šíité zaútočili na americké velvyslanectví v Bejrútu, kde byl hlavní stan CIA v Libanonu. Při pumovém útoku na budovu velvyslanectví zahynulo 63 lidí, z toho 9 pracovníků CIA.
Třetí „zpětný úder“, resp. série úderů přichází z Libye, jejíž vůdce Muammar Kaddáfí je Američany označován za kmotra terorismu na Středním východě. Jeho dřívější a ne zcela prokázané útoky na římské letiště v roce 1973 a znovu na římské a také vídeňské letiště v roce 1985 nebyly vyhodnoceny jako „zpětný úder“.
Prezident R. Reagan a šéf CIA W. Cassy došli k závěru, že je nutné přehodnotit přístup k boji proti terorismu. Cassy tedy pověřil svého osvědčeného a zkušeného Dwweye R. Claridge vytvořením protiteroristického centra CIA. Cassy prosazoval aktivní ofenzivní program tohoto centra, včetně provádění únosů teroristů. V roce 1986 na základě informací zpravodajské služby americké letouny bombardovaly hlavní libyjské město Tripolis a Kaddáfího palác. Nálet měl být odvetou za teroristický útok ne zcela jasného konkrétního pachatele na německou diskotéku. Výsledkem náletu bylo 47 zabitých civilistů včetně Kaddáfího nevlastní dcery.
Z hlediska islámské filozofie „oko za oko, zub za zub“ byl americký nálet v Libyi chápán jako dluh, který se musí splatit krví a následovat tedy další „zpětný úder“. Ten přišel v prosinci 1988 v podobě exploze dopravního letadla americké společnosti PanAm nad skotským Lockerbie, kde přišlo o život 270 lidí.
Po této události si v CIA začali uvědomovat, že teorie odvety není ta pravá. Výsledky byly minimální a následky značné v podobě „zpětného úderu“.
V roce 1990 řeší Spojené státy problém s Irákem. Tento někdejší americký spojenec v boji proti Iránu se již přestal chovat podle přání Spojených států. CIA dochází k závěru, že nejvhodnějším krokem se jeví odstranění Saddáma Husajna. Na některé výtky proti tomuto postupu reagoval šéf CIA John Deutch slovy: „…nepamatuji se, že by byl schválen nějaký zákon, zakazující vraždit cizí osoby z politických důvodů.“ Zřejmě nevěděl, že Kongres potvrdil zákon zakazující atentáty „již“ v roce 1975.
V roce 1990 tedy Saddám Husajn hřeší nyní již na domnělou přízeň Spojených států a napadá sousední Kuvajt, jehož ropná produkce má klíčový význam pro chod americké ekonomiky. Konečně je důvod k zásahu a válka v Perském zálivu může začít. Saddám Husajn sice tuto válku prohrál, ale jeho pro Spojené státy nepohodlný režim přežil. A opět přišla ke slovu CIA, která teď začala podporovat iráckých disidentů o svržení Husajnova režimu
Efekt „zpětného úderu“ proti CIA na jejím vlastním území poprvé nastal v lednu 1993, kdy jeden z afghánských veteránů svaté války zahájil palbu na pracovníky CIA, kteří seděli v automobilu na křižovatce před budovou samotné CIA. Výsledkem útoku byli tři mrtví a dva zranění.
V témže roce se dostavil první šok pro celé Spojené státy. Islámští fundamentalisté – veteráni z afghánské války – způsobili velký výbuch ve Světovém obchodním centru v New Yorku. Zdůrazňuji, že se jednalo o rok 1993, tedy osm let před úplným zničením této budovy, dvojčat. Tímto historickým okamžikem si Spojené státy uvědomily, že ztratily svoji imunitu vůči jakémukoliv útoku zvenčí.
Je až neuvěřitelné, že podstatu útoku proti Spojeným státům a jejich občanům CIA pochopila správně a logicky je vyhodnotila jako „zpětný úder“, ale vláda Spojených států to stále nebrala a dodnes nebere na vědomí.
Ani po osudovém 11. září 2001 se nezačala chovat odpovědně k vlastním občanům. Místo upuštění od zásahů do dění v jiných zemích hledá ve světě nové nepřátele a konstruuje důvody k jejich napadení. Vlastní obyvatelstvo tak nadále vystavuje nebezpečí ještě účinnějšího úderu a zásahu vlastního území.
Vysvětlení tohoto iracionálního chování se nabízí jedině, nikoliv však jednoduché. Jedná se o projev schizofrenního stavu americké společnosti. Na jedné straně je prezident, který podle amerických tradic může být tvůrčí osobností, jen když je silný, rázný a ukáže, že se nebojí, intelektuálové vlastnosti zde nehrají hlavní roli už proto, že na první pohled nejsou vidět a nemají valný vliv na potřebné charisma.Tento názor potvrdila řada amerických prezidentů hned po svém nástupu do funkce. Naposledy George Bush, když krátce po své inauguraci vtrhla do Iráku pod záminkou, která byla objektivně vyvrácena dříve, než první americký voják vstoupil na iráckou půdu.
Invazí do Iráku vznikla obrovská pravděpodobnost „zpětného úderu“. Kterou nebylo možno přehlédnout ani opomenout. Otázkou však je, co může být silnější než hrozba „zpětného úderu“, co je tou obrovskou motivací, která je silnější než nebezpečí útoku na vlastní území a obyvatelstvo?
Je to strach vlády z případné nespokojenosti občanů vlastní země. Jedinou možností, jak pacifikovat konzumní společnost je totiž udržení její životní úrovně. Životní úroveň obyvatelstva, které si zvyklo na své pohodlí, klimatizaci, levný benzin, nehospodárné automobily a elektrospotřebiče, které za vás udělají cokoliv, a řadu dalších podobných demokratických svobod. To je základní a klíčový úkol každé americké vlády, protože pouze relativně spokojený občan nežádá na vládě změny. Jakékoliv snížení životní úrovně a tedy omezení demokratických svobod konzumní společnosti by však mělo za následek nežádoucí nepokoje a nestabilitu systému či režimu. Tato teorie se osvědčila v praxi již v šedesátých letech, když mládež a studentstvo protestovaly proti válce ve Vietnamu. Zfetovaní a relativně spokojení hippies tehdy pohltili (s vládní podporou) ve svých řadách jinak potencionálních demonstrantů.
Běžný americký občan se však nezajímá, proč má benzin do svého velkého vozu levný (většinou asi neví, že někde může být dražší), nezajímá ho, kolik surovin spotřebuje výroba energie pro jeho spotřebiče a nezajímá se ani o dění mimo vlastní omezený region, pokud se ho něco netýká osobně. Běžný americký občan přece hlavně chce svůj hamburger s kolou, jablkový koláč, steak s hranolky a kečupem, kafe z automatu a svůj oblíbený baseball v televizi a aby ho nikdo neobtěžoval, protože řádně platí daně a má právo na svůj klid.
Životní nároky a návyky vyplývající z mentality typického Američana a z konzumního způsobu života tedy vláda musí stále udržovat a to za jakoukoliv cenu. Ale životní úroveň je logicky závislá na hospodářské prosperitě státu. Stěžejní je v tomto případě průmyslová výroba. Řada průmyslových odvětví ve Spojených státech se však již léta potýká se zahraniční konkurencí a s dovozem levnějšího zboží ze zemí, které jsou schopny stejné množství zboží vyrábět s menší energetickou i mzdovou náročností, čímž vytlačují z trhu domácí výrobce. Co s tím?
Historicky bylo několikrát ověřeno, že jediným odvětvím,, které v kapitalistické ekonomice prosperuje tím lépe, čím větší krize hrozí, je zbrojní průmysl. A tak se vyrábějí a vymýšlejí stále nové, lepší a účinnější zbraně a zbrojní systémy. Zbrojařským firmám se hrnou vládní zakázky a zabíjejí se dvě mouchy jednou ranou, protože řada vládních představitelů je zároveň spoluvlastníky těchto firem. Žádné zboží, a to platí i pro zbraně, se však nemůže vyrábět na sklad. Takže se musí někde zužitkovat a když je ho tolik, že se nedá všechno prodat najde se někde ve světě nepřítel, proti němuž se použijí. A čím déle konflikt trvá, tím více techniky, munice i samotných zbraní se spotřebuje, a tak následují další zakázky na doplnění výzbroje a začarovaný kruh je uzavřen.
To vše za cenu rizika, že tento kruh může kdykoliv přetnout „zpětný úder“, jehož směr a intenzita se v budoucnu nemusí omezit pouze na obchodní centrum jako symbol kapitalistické ekonomiky, ani na Pentagon jako centrum vojenského plánování, ale může zasáhnout životně důležitý orgán, který je nezbytný pro fungování státu.
Zdá se, že Spojené státy s hrozbou tohoto typu počítají, o čemž svědčí současné snahy o rozmístnění nových raketových a radiolokačních systémů v Evropě. Opět se ale nepoučily z nedávné historie a neberou v úvahu, že jsou zranitelné daleko jednoduššími, nenápadnějšími a přitom účinnějšími způsoby než raketovým útokem.
Srdcem konzumní společnosti, a té americké především, je přece energetika. Již několik let se vláda Spojených států v zájmu zachování životní úrovně zdráhá podepsat jakýkoliv mezinárodní dokument, který by ji zavazoval ke snížení tzv. skleníkových plynů. Takový krok by byl prospěšný celému světu. Spojené státy a jeho obyvatelstvo nevyjímaje. Ekologické výhody však nejsou zadarmo a náklady na zavedení úspornějších a čistších by se odrazily v cenách a tím v životní úrovni. Pouhé omezení výroby je pro americkou ekonomiku obrovským strašákem.
Co by ale nastalo například při plošném výpadku výroby nebo distribuce elektrické energie? Chod celé společnosti by nebyl jen omezen, ale téměř zastaven. A jak se obyvatelstvo v takových situacích chová, známe například z New Orleans, zatopeného v roce 2006 v důsledku hurikánu Katrine. A když v tomto lokálním případě vláda Spojených států nebyla schopna včas zajistit humanitární pomoc vlastním občanům, ani bezpečnostní opatření proti místním gangům, jak by se zachovala v podobném případě celostátního nebo federálního rozsahu? S největší pravděpodobností by nebyla schopna zabránit občanské válce. A nebyla by to občanská válka zorganizovaná podle zvyklostí CIA někým z venku. Příčinou by bylo selhání základních funkcí společenského systému vlastní země. Důsledky lze jen těžko odhadovat.
A tak ve Spojených státech jedna vláda za druhou používá sílu místo rozumu a usilovně řeže větev, na níž právě sedí. Po volbách předává pilu vládě nové, která v tom pokračuje. Každá vláda přitom spoléhá na to, že větev je ještě dosti silná nebo se pila včas otupí, a v nejhorším případě, že ten poslední řez vyjde na některou příští vládu.
Historicko-ekonomicky vzato, největším a nejnebezpečnějším protivníkem vlády Spojených států se velice snadno může stát vlastní obyvatelstvo, které si uvědomí všechny souvislosti a změní svůj hodnotový systém.
Nejde bohužel o pohádku, která jaksi povinně musí mít šťastný konec, když dobro zvítězí nad zlem. Přesto nezbývá než věřit, že nakonec přece jen zvítězí zdravý solidární rozum nad sebevražednou sílou kapitálu, výsadního postavení soukromého majetku, zisků a dalších pseudodemokratických svobod. Čas ukáže. Jen nevím, jestli to uvidíme.
Doslov
Přesto že prý vládne „svoboda slova a projevu“, je to svoboda silně kulhající na pravou nohu. V každodenním životě se s ní lidé setkávají např. v podobě bulvárního tisku a televizních pořadů podobně zaměřených. Nejde přitom vůbec o hodnotu nebo, nedej Bože, pravdivost informací.
Hlavním kriteriem je sledovanost, potažmo peníze, jakožto základní atribut tržní ekonomiky. Druhým kritériem a současně i důvodem jejich tolerování ze strany odpovědných a morálku hlásajících státních institucích je fakt, že se jim poměrně úspěšně daří odpoutávat pozornost od podstatných společenských problémů, čímž výrazně pacifikují široký okruh občanů. Jde hlavně o lidi, kteří mají ve skutečnosti hromadu svých starostí a existenčních problémů, ale z různých důvodů nejsou schopni se s nimi sami vypořádat. Sledování senzací a neštěstí druhých se pro tuto početnou, v marketingovém jazyce řečeno „cílovou skupinu“, stává prostředkem pro únik z reality vlastního všedního dne, podobně jako pro narkomana droga. Přitom jim k obrovské radosti vládní garnitury uniká pravá příčina tohoto stavu, spočívající v nastavení samotného společenského systému.
Početnější skupinu však tvoří lidé přemýšliví, kteří jsou do značné míry imunní vůči výše uvedeným vlivům médií a na které se již musí s účinnějším kalibrem. Nastupuje zde výše či méně nápadné psychologické působení pod rouškou takových termínů jako např. „paměť národa“, „nezapomínejme na historii“, „poučme se z historie“ apod. Cílem těchto apelů však v současné době zdaleka není objektivní pohled na historii, ale preparace pouze vybraných historických faktů, které se hodí, a potlačení - častěji zamlčení – těch faktů, které se nehodí. Pochopitelně, že se - jako vždy v historii – musí začít u těch nejmenších a tak je to zase na učitelích, co a hlavně jak uloží do hlaviček dětí, které až časem můžou na základě vlastního rozumu posoudit, zda měly dobré učitele. Nic nového pod sluncem, stejně jako vymývání mozků na základě politické objednávky.
V praxi je tato situace nejlépe vidět ve zpravodajských a publicistických pořadech veřejnoprávní televize, jejíž redaktoři nikdy neopomenou k nepohodlným termínům připojit (zřejmě povinně) přívlastek „komunistický“. Úporná snaha některých redaktorů a redaktorek komentovaného zpravodajství tlačit pozvaného hosta do „žádoucí formulace“ odpovědi je často až příliš zjevné. Pozorný a hlavně nestranný divák tedy zákonitě dochází k závěru, že veřejnoprávní televize zdaleka nenaplňuje svůj statut veřejné služby pro všechny, neboť zejména výše uvedené pořady mají velmi daleko k proklamované a zákonem stanovené vyváženosti.
(Nakladatelství Futura, a.s.,Praha 2007)
Redakce: J. Skalský Připravil: Ing. P. Rejf, CSc.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 296. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červenec 2009.
Webová stránka: www.ksl.wz.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz