Křesťanský sociál

březen – duben 2007

Ne americkým vojenským základnám

v České republice!

Ne jaderným zbraním!

Ne válkám!

Ano odzbrojení!

Ano celostátnímu imperativnímu referendu!

Ano spravedlivému míru !

N e z a b i j e š !

P a c e m i n t e r r i s !

Jiný svět je možný!

V listopadu 1989 nás byly v ulicích a na náměstích statisíce. Demonstrovali jsme za spravedlivější společenský řád. Mimo jiné jsme požadovali zrušení Varšavské smlouvy, NATO, neutrální Československo bez cizích vojenských základen a cizích vojsk. Chartistická skupina nám tehdy slibovala odzbrojení i světový mír.

Dnes jsme v NATO, naše vojska se podílejí na okupaci cizích území získaných v agresivních akcích. K potlačení obyvatelstva napadených států slibuje lidovecká ministryně obrany dodávky zbraní a munice i žoldnéřů. Současná vládnoucí elita, za pomoci většiny chartistů, zvláště „humanisty a bojovníka za lidská práva“, Václava Havla, autora termínu „humanitární bombardování“, jedná o zřízení americké radarové základny na území ČR. Svět se stává stále nebezpečnějším a nová válečná ohniska hrozí vzplanutím v další války.

Mezinárodní právo je pošlapáváno. USA si vyhradily právo zasáhnout všude na světě, kde jsou ohroženy jejich národní zájmy.

A opět jsou v našich ulicích a náměstích tisíce demonstrantů. Ti v souladu s listopadovými ideály volají po vládě lidu, po referendu a říkají jasné ne cizím vojskům a základnám.

K tomuto lidovému hnutí se připojují i mnozí křesťané, patříme k nim pochopitelně i my. Boží přikázání n e z a b i j e š a poselství mnohých encyklik o m í r u n a z e m i , o n e p ř í p u s t n o s t i v á l e k jsou pro nás závazná.V této souvislosti s  lítostí konstatujeme, že část vedení KDU-ČSL opouští uvedené morální imperativy a vkračuje na cestu ohrožující spravedlivý vnitřní i vnější mír.

Vešli jsme do ulic a náměstí. Můžeme přispět k dosažení jiného světa, jen když budeme trpěliví, obětaví a vytrvalí. Každý z nás  tomuto cíli může přinést i svůj osobní vklad. Ti, kteří jsou na lůžku, podpisem petice za uspořádání referenda i svou vřelou modlitbu.

Láska a mír zvítězí nad nenávistí a válkou!

Dr. O. Tuleškov

Ne základnám!

Z projevu Jana Tamáše na demonstraci 29. ledna 2007 na Václavském náměstí v Praze

Vážení přátelé,

před půl rokem jsme založili občanskou iniciativu „Ne základnám“ a začali veřejně kritizovat projekt americké protiraketové základny na našem území. Odmítli jsme tajná jednání vlády o základně jako nedůstojné a nezákonné zákulisní čachry. Konstatovali jsme tehdy – cituji z výchozího petičního prohlášení,

* že základna má chránit USA proti balistickým raketám, Českou republiku ale chránit nebude, naopak ji vystaví riziku jaderného útoku jiných států;

* že vznikem základny na našem území by se Česká republika stala nástrojem globální politiky Spojených států bez možnosti tuto politiku ovlivňovat a bez záruky, že v případné kritické situaci bude brán ohled na zájmy našeho obyvatelstva;

* že proto projekt základny odmítáme;

* a že mandát k tak důležitému rozhodnutí jako je přijetí základny nemá vláda ani parlament, protože v předvolební kampani byl jakýkoli náznak diskuse o základně ihned potlačen a většina politických stran zastoupených v parlamentu tuto otázku ve svém programu ignorovala.

Z toho pak vyplynul náš požadavek referenda o základně, který má v naší společnosti pořád široký a kladný ohlas.

Na tomto stanovisku nemáme dodnes co měnit. Naopak, vývoj situace naše původní hodnocení potvrdil, rozšířil a prohloubil o nové poznatky a argumenty.

Naprostá většina politiků a velkých médií naše vystoupení v průběhu onoho půl roku bagatelizovala, tvrdila, že probíhají maximálně jakési sondážní a informační kontakty a že otázka základny prostě není na pořadu dne. Předseda jedné ze stran nynější vládní koalice to tvrdil dokonce ještě minulý měsíc.

Čas oponou trhnul. Najednou tu máme podivně slepenou koaliční vládu s velmi slabým politickým mandátem, a téměř okamžitě, ještě tu noc, přichází žádost Spojených států o vybudování základny. Vláda ji okamžitě s potěšením přijímá, pánové Topolánek, Vondra, Schwarzenberg a paní Parkanová oznamují tuto radostnou zprávu novinu hned druhý den veřejnosti. Rada obrany státu pověřuje vládu jednáním o smlouvě, je ohlášena tzv. vysvětlovací kampaň.

Na povrch vyplouvají věci pobuřující a směšné zároveň. Ministerstvo obrany vydává předem připravenou propagační brožurku, v níž je uvedena chronologie jednání mezi Spojenými státy a Českou republikou za posledních pět let. Není úplná – chybí např. zmínka o tom, že někdejší ministr obrany pan Tvrdík vybudování základny sám Spojeným státům nabídl. Nicméně z brožurky vyplývá toto: naprostá většina politiků nám od začátku vědomě lhala, že se nic neděje. Zatloukala a zatloukala. Na základě vládního pověření, schváleného na tajném jednání, se jednalo s úmyslem tady základnu mít, tipovaly se lokality. Vše v duchu naprosté podřízenosti.

Z toho plyne jedno poučení. Těmto lidem nemůžeme důvěřovat ani teď, když nám konečně chtějí něco vysvětlovat. …

Když probíhala vládní vysvětlovací kampaň před referendem o našem vstupu do Evropské unie, požadovala tehdejší opoziční ODS, aby polovinu plánovaných prostředků dostali k dispozici odpůrci vstupu. Považujeme to za dobrý nápad – a žádáme naši vládu, v níž dominuje ODS, aby to učinila teď v případě základny. Ať polovinu prostředků určených na informování obyvatelstva dostanou organizace kritizující projekt, jako je naše iniciativa.

K otázce referenda se v posledních dnech vyjádřil z Washingtonu také bývalý prezident republiky Václav Havel. Podle něj (cituji) „uzavírat mezinárodní smlouvy a zajišťovat bezpečnost státu je úkolem vlády a parlamentu, proto jsme je zvolili. Přesouvat rozhodování na lid by bylo únikem od odpovědnosti“.

Je na místě připomenout, že panu Havlovi byl lid dobrý, když pod tribunou cinkal klíči a volal „Havel na hrad“. Když ale teď lid chce rozhodnout sám a přímo, protože v parlamentních volbách mu to bylo znemožněno, tak to najednou považuje za příliš nebezpečné, neboť kolem 70 % lidí pořád základnu nechce. Další Havlova slova nám ovšem mohou posloužit jako inspirace, přímo návod, cituji: „nenechat tento problém jiným – nesedět vyčůraně doma a čekat jak to dopadne – překonat malost a cítit spoluodpovědnost za stav světa“. Právě o to se snažíme. Cítíme spoluodpovědnost za stav světa. Nesedíme doma a nečekáme. Nenecháváme problémy jiným. Jen se zásadně lišíme od pana Havla v tom, co oním problémem je. My říkáme, že americká protiraketová obrana je jednostranným projektem, pro nás a pro Evropu nevýhodným, a že největším světovým problémem je dnes militarizace světa, kterou prosazuje pan Bush, jemuž je náš bývalý prezident tak oddán. Václav Havel, před třiceti lety autor slavného textu o moci bezmocných, vyměnil své přesvědčení za víru v nadřazenost americké moci.

Události posledních měsíců nám umožňují lépe porozumět účelu programu americké protiraketové obrany. Oficiálně uváděná obrana před darebáckými státy v nich hraje především roli záminky. Irán ani Severní Korea nemají rakety, které by byly schopny zasáhnout Spojené státy a nebudou je mít ani v příštích deseti letech. Pokud se opravdu snaží takové zbraně hromadného ničení vyrobit, je to hlavně ze zoufalé snahy mít odstrašující prostředek pro případné napadení Spojenými státy nebo jejich spojenci, kterým se jim neustále vyhrožuje. Ostatně hrozby vycházející z Iránu a Severní Koreje před několika dny odmítla i ministryně obrany paní Parkanová, čímž ovšem zpochybnila také onu propagační brožuru vlastního ministerstva.

Neobstojí ani tvrzení o obraně proti terorismu. Mohl bych citovat názory řady odborníků upozorňujících na to, že teroristé bojují asymetricky, co nejjednoduššími způsoby. Opatřit si mezikontinentální balistickou raketu a jadernou zbraň, raketu odpálit a navést na cíl, to není v jejich silách ani repertoáru. Představa o utajení tak náročného projektu je absurdní. Tyto zbraně jsou a zůstanou záležitostí státu. Zbraně hromadného ničení, které se dnes vejdou do kufříku, lze dostat tam, kde mohou způsobit velkou škodu, mnohem jednoduššími způsoby: zásilkovou službou, civilním letadlem, kamiónem nebo třeba diplomatickou poštou. Proti tomu jsou antirakety k ničemu.

Naše požadavky ohledně základen jsou proto následující:

1. O umístění cizích vojsk na našem území mohou rozhodnout pouze občané v referendu.

2. V tzv. „informační kampani“ musejí dostat stejný prostor jak zastánci, tak i odpůrci základen. Nebudeme akceptovat informační kampaň, která bude mluvit pouze o výhodách vojenské základny a která tedy nebude informační, ale manipulační.

3. Vyzýváme vládu České republiky, aby zahájila jednání o základnách s našimi evropskými partnery a s Evropskou unií jako celkem. Nová americká vojska na evropském území budou mít dalekosáhlý dopad nejen pro naši zemi, ale i pro Evropu jako celek.

4. Žádáme ČSSD, nechť zaujme jasné stanovisko k základnám.

5. Vyzýváme Stranu zelených, aby si změnila jméno, neboť skuteční zelení všude na světě bojují za odzbrojování, nikoliv naopak. Nebo ať se čeští zelení konečně postaví proti základnám a přestanou podporovat vládu, která prosazuje základny. …

Ne základnám!

K případu paní Vlasty Parkanové

Domníváme se, že „deus ex machina“ svého času vedl k náhlému zařazení paní V. Parkanové, jedné ze zakladatelek OF v Táboře, funkcionářce nechvalně známé silně pravicové ODA, jež po objevení „svých křesťanskodemokratických kořenů“ vstoupila do KDU-ČSL, na přední místo tabulky našich politiků. Myslíme si, že nejprve byla . „vyšší silou“ předurčena k vykonání „velkých skutků“, a přední příčka ji měla dodatečně k nim kvalifikovat. Nelze vyloučit, že s ní proto bylo počítáno i na místo předsedkyně KDU-ČSL. J. Čunek se však stal v tomto soupeření vítězem.

Přesto V. Parkanová dělá pro americkou základnu u nás vše možné, posílá vojáky, zbraně, munici na stanovené místo určení, vyznamenává i zasloužilého, bohužel nevíme o co, amerického generála, agituje a agituje.

Bojovně naladěná, snad „také křesťanka“, může sloužit jako negativní vzor pro ty, kteří hlásají lásku k bližním a vyznávají princip nezabiješ. Zastáváme stanovisko, že funkci ministra obrany by z obecně známých důvodů neměl zastávat křesťan. –red.

29. ledna na demonstraci před americkým velvyslanectvím

Když asi 1500 demonstrantů se dalo z Václavského náměstí na pochod k americké legaci, byl to vskutku úctyhodný proud lidí. Velmi mě potěšilo, že mezi nimi bylo mnoho mladých lidí. Při diskusi s nimi sami konstatovali, že je v průvodu málo zastoupená střední generace, tedy generace jejich otců. Za chvíli se vedle mne ozvala paní, která prohlásila, že je členkou Strany zelených. S její politikou, pokud jde o americkou základnu u nás, nesouhlasí, a proto je tady.

Mezi mladými byla i mládež, patřící ke Straně zelených. Pokud jsme nenavázali slovní kontakt, nebylo vůbec možná poznat, kdo kam politicky patří. Všichni jsme provolávali nejrůznější hesla. K těm nejčastějším patřila „Chceme referendum“, „Ne základnám“, před Magistrátem „Fuj, hanba!“ , „Demisi!“, „Pryč s vládou!“

Před americkým velvyslanectvím zazněly i další požadavky. „Nechceme cizí vojska, cizí základny“, „Ami, gou home!“ Zněly silněji než na Václavském území. Prostor zde byl uzavřenější. Byla to zvuková bouře, která ve vlnách probíhala. Zvyšovala pocit síly. Až nás budou v ulicích desettisíce nebo statisíce, bude muset nás vláda i sdělovací prostředky vzít vážně na vědomí a alespoň s námi jednat .

Nejdůležitější ze všeho však je, že konečně mladší generace se aktivně začínají zajímat o dění u nás i ve světě, že dovedou vyjadřovat svá stanoviska, názory a dokážou za ně i organizovaně bojovat. Zdař, Bože, našemu společnému dílu!

Dr. O. Tuleškov

Několik myšlenek z projevu na demonstraci před Úřadem vlády (16.2.2007)

„Dnes chceme před sídlem české vlády říci dvě hlavní věci.

Zaprvé: vláda – a s ní většina politiků ohánějících se slovem demokracie – svým jednáním ukazuje, že pohrdá občany. Pohrdá lidem, který je podle ústavy zdrojem veškeré moci. Proto požadujeme a budeme dál požadovat referendum, proto organizujeme za referendum petici. Nejde přitom jen o radarovou základnu, i když ta je sama o sobě velkou hrozbou. Jde o to, jak bude vůbec vypadat politika v naší zemi. Jestli bude založena na lžích. …Boj proti základně je současně bojem za demokracii v České republice.

Zadruhé: … Je stále zřejmější, že radar v Česku a rakety v Polsku nemají sloužit obraně, ale přípravě budoucích útoků, přípravě války. Tuto válku připravují jestřábi kolem nynějšího prezidenta Spojených států pana Buse. Bezprostředním cílem je iránská ropa., tak jako byla před čtyřmi lety cílem ropa v Iráku. Hlavním protivníkem v této válce by pak nebyl Irán, ale Rusko a především Čína, se kterou bojují USA o tenčící se světové zásoby neobnovitelných zdrojů. Evropa a zejména naše část Evropy by se staly místem, nad kterým by probíhaly raketové boje. Tyto rakety by nesly jaderné nálože. Udělejme všechno pro to, aby k tomuhle scénáři nikdy nedošlo. Chraňme se ve vlastním zájmu. Nedovolme radar.

Nedovolme současné administrativě Spojených států, aby si u nás vykolíkovala pár čtverečních kilometrů území, na kterých si v budoucnu bude dělat, co bude chtít. Z Itálie, z Dánska – přesněji z dánského Grónska i odjinud. Nedovolme našim domácím patolízalům, aby šli těmto záměrům na ruku. …

Kdo prosazuje radar, ničí demokracii v naší zemi. Být proti radaru znamená bránit demokracii … Radar nebude sloužit obraně. …sloužil by přípravě velké války. Šlo by pak nutně o válku mezi Spojenými státy na jedné straně a Ruskem a Čínou na druhé. …“.

Protestů proti vojenským a raketovým základnám ve světě se zúčastňují miliony lidí

V Jižní Koreji, Japonsku probíhají masové demonstrace proti americkým základnám již celá desetiletí. Často jsou spojena s násilím. Ranění demonstranti nejsou výjimkou. Na Okinawě konečně Američané se uvolili stáhnout menší část své vojenské posádky. Není bez zajímavosti, že část nákladů spojených s omezeným přesunem Američanů bude dokonce platit japonská strana. V nedávných dnech i norská vláda se postavila proti výstavbě amerických základen v ČR a Polsku.

V únoru se konala velká demonstrace proti rozšíření americké základny ve Vicenze, jíž se zúčastnilo přibližně až 200 000 lidí. Transparenty i hesla požadovaly „Ne základnám!“, „Ameriko, děkujeme, ale nechceme!“, „Yankee, jděte domů!“ a jiné.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu, Dario Fo, se vzrušením poukázal na to, že zvětšená americká základna má být v centru města a v případě vojenského konfliktu se tak stane terčem. Jeden z demonstrujících prohlásil, že v městě nechce žádné další Američany, ani jejich základnu. Měli by odsud odejít. Kam vstoupí, tam přinesou nepokoje.

Na demonstraci ve Vicenze promluvil i J. Tamáš, který mimo jiné uvedl: „Je zajímavé sledovat, jak v ČR Zelení, kteří jsou součástí pravicové vlády, už dlouho kličkují a neřeknou jasně svoji pozici! Je velmi zajímavé sledovat socialisty, jak své pozice k základnám mění ze dne na den! Ale připadá mi, že něco velmi podobného se odehrává ve vládnoucích stranách i tady u Vás v Itálii. Že by se jednalo o nějakou velmi nakažlivou nemoc?“

Ale i v Německu se projevuje odpor proti zřízení amerických základen. Fritz Kun, představitel poslanců Zelených, požádal vládu kancléřsky A. Merkelové, aby jasně odmítla protiraketový systém, který chtějí Američané vybudovat v ČR a v Polsku. I němečtí sociální demokraté vyzývají k jednání zainteresovaných stran, zvláště s Ruskem. Francie vyzvala, aby byly vzaty v úvahu námitky Ruska.

Podle internetových materiálů zpracoval J. Skalský

Konference k Evropě míru (cestou odzbrojování nebo výstavbou nových vojenských základen?),

která navázala na celoevropskou kampaň Evropa pro mír – Za Evropu bez jaderných zbraní, se konala v Praze dne 22.2. 2007.

Prezident Evropské humanistické regionály, Ital Giorgio Schultze označil vojenské základny NATO v Evropě s jaderným arzenálem za cíl případného útoku. Proto zbraně hromadného ničení by měly být likvidovány pod kontrolou OSN. Evropa by se tak stala teritoriem míru. Dánové odmítli umístění jaderných zbraní na svém území v referendu.

Výkonný ředitel Mezinárodní asociace právníků proti jaderným zbraním, Němec Reiner Braun, uvedl, že člověk je ohrožen negativními klimatickými zbraněmi a zbrojením. Začíná jeho nová fáze. Významnými mezníky jsou chystané americké základny v ČR a Polsku. Ty znamenají zvýšení smrtelného jaderného potencionálu v Evropě. Rusko jako odpověď může rozmístit více raket se středním a krátkým doletem.

Jan Tamáš, mluvčí iniciativy Ne základnám, poukázal na to, že americké základny jsou celoevropským problémem. Buď lidstvo bude dále zbrojit nebo se rozhodne pro odzbrojení. Jaderné nebezpečí je velmi akutní. Na západ hned za našimi hranicemi je 150 amerických jaderných hlavic, na jih v Itálii je jich 90 a celkem v Evropě kolem 500. Řečník výslovně uvedl: „Nastává hrozba nového kola zbrojení a evropského konfliktu, jenž by pravděpodobně zahrnoval i jaderné zbraně.“

Z přijaté deklarace vyjímáme: „Evropa nesmí podporovat žádnou politiku, která směřuje naši planetu ke katastrofě: zde je ve hře samotná budoucnost lidstva, jsou ve hře životy milionů lidí. Jaderné zbraně je třeba odstranit dříve než budou použity, potom už je příliš pozdě. Ať jsou politici na úrovni této situace, nebo ať odstoupí stranou. Lidé v celé Evropě žádají: dejme šanci míru! ´´

V jednom z bodů deklarace přímo požaduje prohlásit jaderné zbraně za protizákonné podle rozsudku Mezinárodního soudního tribunálu z r. 1996.

Podle internetových materiálů zpracoval dr. V. Beneš

Ne základnám je Zpravodaj nezávislé občanské iniciativy NE ZÁKLADNÁM,

jehož první číslo v elektronické podobě vyšlo 20. února 2007. Informace, které obsahuje jsou zajímavé. Iniciativa se již rozšířila z Prahy i do Brna, Olomouce, Ostravy a připravuje se v Plzni a dalších místech. NOINZ buduje svou organizační strukturu. Petiční archy odesílají lidé od Českého Krumlova po Letovice, od Frýdku-Místku po Teplice.

Společně máme šanci zabránit vzniku vojenské základny Spojených států na našem území. Radar přitom není o nic méně nebezpečný než antirakety. Je ale stále zřejmější, že ani našim vítězstvím v boji proti radaru problém neskončí. Dál půjde o to, kterým směrem se bude vyvíjet Evropa, zejména střední a východní, tedy prostor, v němž žijeme. Globálně se bude muset řešit problém ropy a dalších energetických zdrojů, pitné vody, nerostných surovin. V těchto souvislostech je třeba chápat také hrozbu terorismu. Projevuje se výrazná tendence řešit tyto problémy silou, vymýšlením nepřátel, vytvářením vojenských hrozeb „Západu“ proti jiným částem světa, válkami, v nichž by přišly ke slovu raketojaderné zbraně. Vše vychází z představy o naprosté převaze Západu v čele se Spojenými státy nad zbytkem světa. Je to představa mylná a krajně nebezpečná. Kdyby došla k naplnění, naše část Evropy by se nutně stala bojištěm se všemi důsledky.

Existuje přitom reálná možnost řešit uvedené problémy jednáním a dohodami. Klíč k této cestě nemají v rukou islámští fundamentalisté ani údajné „darebácké státy“. Klíč k ní má Západ. Jeho chování rozhodne, kudy všichni půjdeme dál – jestli směrem k rozumnějšímu uspořádání věcí, nebo k sérii dalších katastrof podobných irácké. Odmítnutí základny tedy bude jen prvním krokem v delším úsilí. …

Pod „papírovou“ peticí za referendum je zatím 15 000 podpisů. Petice je dlouhodobější záležitost.

V Maďarsku bude referendum o radaru „

Z města Pécs v jihozápadním Maďarsku jsme dostali následující dopis: „Obcím postiženým navrhovaným radarem USA a aktivistům iniciativy „Ne základnám“. V maďarském Pécsi se také snažíme zabránit umístění vojenského zařízení. Organizovali jsme protesty a petice, a teď 4. března 2007 budeme mít referendum, kterým se budeme snažit zabránit výstavbě radarové stanice NATO přímo nad našim městem se 160 000 obyvatel.. Tento boj je podle našeho názoru trvalý a zapojuje se do něj velké množství lidí. Chceme sami rozhodovat o budoucnosti našich obcí, chránit naše životní prostředí a zlepšovat kvalitu vlastního života tváří v tvář průmyslu války a násilí, které se snaží umlčet náš odpor. Podporujeme vaše snahy i snahy aktivistů ve Vincenze bojujících proti rozšiřování základny USA ve svém městě. Na našich fórech a dalších akcích v Maďarsku budeme ze všech sil šířit informace o vaší situaci. …(Zpravodaj má 6 stránek. Výňatky z něho mají proto převážně jen ukázkový charakter. –red.)

Konference o politických dopadech výstavby americké raketové základny na území ČR, která se konala v parlamentu dne 23.2.2007

J. Keller: Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. Nezříkají se použití jaderných zbraní jako první.“

Z příspěvku předneseného prof.dr. J. Kellerem, CSc.,: „Těsně po loňských volbách v červnu 2007, kdy se o záměru Bushovy administrativy začalo poprvé mluvit více než v náznacích, se ještě uvádělo, že se jedná výhradně o prvek ´Systému národní protiraketové obrany Spojených států´. Stačí zalistovat v novinách z počátku loňského léta, abychom zjistili, že se tehdy vůbec nehovořilo o nějaké ochraně České republiky, či dokonce celé Evropy.

Řeči o ochraně Evropy nastoupily teprve tehdy, když byl projekt americké vojenské základny veřejností vcelku jednoznačně odmítnut.

Najednou se začalo mluvit o tom, že jde vlastně – a možná dokonce v prvé řadě – o naši vlastní bezpečnost. Tyto řeči jsou však natolik nepřesvědčivé, že většina veřejnosti je opět nepřijímá.

A tak vznikla třetí verze legitimizace základny. Máme ji postavit z vděčnosti ke Spojeným státům. Pro ty, kdo by snad chtěli vděčnost prokazovat jiným způsobem, zazněl nedávno v Mnichově v pořadí už čtvrtý argument: ten, kdo je proti základnám v Česku a Polsku, zapomněl, kdo prohrál studenou válku.

Tady už nejde o jakousi vděčnost, ale o přímou a hodně neomalenou hrozbu. Všimněte si, prosím, těchto proměn.Od ochrany Spojených států, k naší vlastní ochraně. Od čisté vděčnosti ke Spojeným státům k tvrdému diktátu vítězů.

Naši vládní politici, včetně ministryně obrany, se dnes pohybují někde mezi druhou a třetí příčkou této škály. Odhaduji, že nejpozději někdy v dubnu, květnu se od našich vládních činitelů dozvíme, že zatímco oni studenou válku vyhráli, český národ ji prohrál.

A nyní mi dovolte, abych se stručně věnoval několika argumentům stoupenců základny.

1. Stoupenci základny celou věc bagatelizují tvrzením, že se jedná pouze o výstavbu radaru. Na našem území žádné rakety umístěny nebudou. Proto prý nechápou hysterii, která se kolem jednoho neškodného radaru zvedla.

Tady člověk nemusí být technický odborník, aby věděl, že radary a rakety tvoří jeden soubor, který je díky moderní technice propojen natolik těsně, jako by obojí stálo na jedné, jediné louce.. Pokud někdo chce tvrdit, že my máme dočinění pouze s radarem, projevuje tím jen svoji technickou a strategickou naivitu. Ve skutečnosti může nadzemní radar očekávat drtivý úder protivníka mnohem spíše než rakety zakopané hluboko v silu. Bez radaru zůstanou rakety v silu dokonale nepoužitelné,…

Jde tedy už jen o to najít protivníka, který si radar k úderu vytipuje.

Naši vládní politici dělají všechno proto, aby takového protivníka co nejrychleji vytvořili. Tomuto počínání říkají – péče o bezpečnost národa.

2. Odporem proti základně prý zrazujeme své evropské spojence a ohrožujeme jejich bezpečnost.

Opravdu se naši vládní politici domnívají, že vlády v Paříži, v Berlínu či v Římě jsou natolik nezodpovědné, neinformované a krátkozraké, že bez světla rozumu přicházejícího z Prahy by kráčely jako ovce na vlastní porážku? Odkud se bere v našich vládních činitelích tolik mesianismu?...

3. Tvrdí se nám, že cizí vojenská základna prý nijak neohrozí naši suverenitu. Prý ji nemůže ohrozit o nic více, než skutečnost, že akcie našich strategických podniků vlastní zahraniční firmy. …

Cizí vojenskou základnu by si však na svém území Spojené státy umístit nenechaly. Proč se asi tak chovají, pokud by tím jejich suverenita údajně nijak netrpěla? …

4. Až do nedávné schůzky v Mnichově se nám tvrdilo, že všechny kroky Spojené státy od začátku konzultují s Ruskem, které prý nemá vážnější výhrady. Tento argument se ukázal jako nepravdivý. …

Ti, kdo o nás momentálně rozhodují, by však měli říci zcela jasně a nedvojznačně, zda považují Rusko za nepřítele, anebo za spojence Evropy v boji proti terorismu. Pokud je Rusko našim spojencem, pak je třeba budovat ochranu společně s ním, nikoliv za jeho zády. Pokud je vnímáno jako hrozba a nepřítel, pak stavba radaru a deseti raket je jen dětinským počinem. Ten může Rusko sice rozdráždit, z vojenského hlediska však nemá naprosto žádnou cenu.

V každém případě by se dál už nemělo lhát o tom, že Rusko se základnami souhlasí.

A nyní mi dovolte stručně promluvit k otázce referenda.

Existují politici, kteří se formálně hlásí k referendu a přitom tvrdí, že otázka základny je příliš důležitá, než aby mohlo být rozhodnutí svěřeno občanům. Referendum k základně by prý zpochybnilo mandát poslanců a vlády i výsledky voleb.

Domnívám se, že politici, kteří toto tvrdí, pouze prozrazují míru svého pokrytectví. O každém referendu by se přece dalo tvrdit, že zpochybňuje mandát poslanců. … Nechme rozhodovat lid, ale jen o věcech zcela druhořadých, nepodstatných. To je, zdá se skutečné krédo těchto demokratů.

Podle jiného tvrzení lidé nemohou o základně v referendu rozhodovat, protože se tak v složité otázce prý dostatečně neorientují. Mohou existovat jen dva důvody, proč by se lidé neorientovali tak dobře jako politici. Buď jsou hloupější než oni, nebo jim chybí potřebné informace. Osobně se nedomnívám, že obyčejní lidé jsou hloupější než obyčejní politici. Aspoň zatím věda neprokázala, že spolu s mandátem se zvyšuje IQ.

Zbývá tedy druhý důvod. Lidé nemají potřebné informace. Dobře však víme, že informovanost patří k základním předpokladům svobodného rozhodování. Ti, kdo veřejnosti potřebné informace tají, ve skutečnosti lidem svobodu rozhodování upírají. Sami si přitom ponechávají svobodu rozhodovat o druhých svévolně a za jejich zády. Vládní politici se přitom nemohou vymlouvat na nějaké vojenské tajemství. Při dnešních možnostech špionáže bude vědět potencionální nepřítel jako první vše potřebné o raketách i radarech. To můžeme, bohužel, považovat za jednu z mála smutných jistot té dnešní, už zase stále nejistější doby.

Zvláštní je, že proti referendu brojí výhradně jen pravicové strany. Tvrdí, že občané nejsou schopni rozhodovat sami o sobě dostatečně zodpovědně. Přesně tohle se nám snaží namluvit strana, pro kterou je alfou i omegou veškeré politiky zásada, že každý jednotlivec zná své preference nejlépe. …

Jak může logicky uvažující člověk prohlašovat, že každý jednotlivec zná svoje preference nejlépe, a zároveň tím samým jednotlivcům upírat právo projevit své preference v záležitosti, která je pro ně důležitá a ke které se chtějí vyslovit?

Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdy člověk může své preference projevit a kdy je projevit nemůže? Chtějí o tom rozhodovat stranické sekretariáty složené z lidí, kteří se dušují, že právě hlas občanů je pro ně závazný. Ty stranické sekretariáty, které se budou před volbami zase dovolávat naší moudrosti a po volbách budou s námi zase zacházet jako neplnoletými?

Jak se máme s klidným svědomím spolehnout na to, že za nás budou kvalifikovaně rozhodovat lidé, o kterých víme, že neznají ani smysl slov, která používají. Ministryně obrany se nedávno podepsala pod text s názvem „Nejsme vazaly, radary ochrání i nás“….

Zde se alespoň krátce zmíním o tom, o čem stoupenci základen bohužel nemluví vůbec:

1. Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí vojenskou doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. V jejím rámci se nezříkají ani použití jaderných zbraní jako první.

Po zkušenostech i Iráku si nemůžeme být jisti, že Bushova vláda nerozpoutá další válku pod zcela lživou a falešnou záminkou. V tomto případě bychom byli bezprostředně zataženi do konfliktu, jehož průběh bychom nemohli ani v nejmenším ovlivňovat. Pouze bychom nesli všechny jeho následky.

My, řadoví občané ( a jsem přesvědčen, že také ministryně obrany), bychom byli mezi posledními, kdo by se dozvěděl o odpálení takových ´preventivních ´raket. Dozvěděli bychom se o tom až po jejich dopadu.

Má paní ministryně pro takový případ sestaveny evakuační plány pro obyvatele české kotliny, zvláště pak Prahy a středních Čech?

Kam bychom ji měli následovat? Na jaký nový Říp? Na ten jaderný?

2. A je zde druhá okolnost, o které se prakticky nemluví.

Významným aspektem celého plánu Americké raketové obrany je aspekt ekonomický. Soukromé firmy mají ze zbrojení miliardové zisky, a proto mají hospodářský zájem na tom, aby se napětí ve světě spíše vyostřovalo.

Spousta amerických občanů proti zájmům těchto firem protestuje.

A po nás se chce, abychom (prý v zájmu našeho spojence) celý projekt podporovali. Našim spojencem je demokratický americký lid, nikoliv zbrojařské koncerny. Tady neplatí okřídlené heslo: Co je v zájmu General Motors, je v zájmu Ameriky. Pokud považujeme za svého spojence demokratickou Ameriku, měli bychom se proti šílenému plánu malých, ale ekonomicky i politicky velice vlivných skupinek, co nejenergičtěji vystupovat. To je ten nejlepší způsob, jak vyjádřit našim spojencům svůj vděk, jak nás k tomu vybízejí vládní činitelé.

Není v zájmu Ameriky stupňovat závody ve zbrojení. Projekt raketové obrany takové závody stupňuje. Politici, kteří ani toto nechápou, buďto nejsou kompetentní, anebo jsou to pouze loutky.

Je pravda, že nejzávažnější hrozby na nás dnes přicházejí doslova z nebe. Jsou to však hrozby, které nelze zahnat raketami. Výstavba raketových systémů pouze odčerpává prostředky, které tak nutně potřebujeme na zmírnění aspoň těch nejdrastičtějších dopadů očekávaných a přicházejících globálních změn klimatu.

3. A konečně je tady velice závažný vnitropolitický argument.

Žádná z politických stran ČR neměla ve svém volebním programu výslovně uvedeno, že bude usilovat o výstavbu cizí vojenské základny na našem území. Politici nemluví pravdu, když tvrdí, že od voličů dostali mandát i v této věci za nás rozhodovat. Nemluví pravdu politici ODS, politici KDU-ČSL, ani politici Strany zelených. Nikdo jim takový mandát nedal a oni dobře vědí, proč se tak bojí referenda. Referendum by ukázalo, že prosazují něco jiného než vůli svých voličů.

A právě skutečnost, že politici nehájí zájmy voličů, představuje, podle mého názoru, pro demokracii v naší zemi dokonce ještě větší nebezpečí, než to, jakou hrozbu představuje cizí vojenská základna v kontextu doktríny preventivních úderů pro naši národní bezpečnost.

(Z Britských listů, redakčně kráceno)

Konferenci, na níž vystoupil v diskusi i prof. dr. J. Keller, CSc., připravilo občanské sdružení Vojáci proti válce. Z jejich tiskového prohlášení uvádíme: „…současná Topolánkova vláda ještě tvrději, razantněji a bezohledněji zatahuje ČR do nebezpečného chomoutu podřízenosti a závislosti na současné administrativě USA, a to jako poslušný přisluhovač této administrativy při naplňování jejich vojensko-politických a geostrategických ambicí. …

Zdrženlivý postoj k vybudování jakýchkoliv částí systému Národní raketové obrany USA v Evropě zaujímají i další evropské státy, včetně řady členských států EU. Obdobně zdrženlivé jsou i postoje „starých“ členských států NATO. Toto lze podložit stanoviskem Velké Británie v dokumentu … Protiraketová obrana – dokument k veřejné diskusi, zaslaném Ministerstvem obrany Velké Británie Ministerstvu obrany ČR v prosinci 2002. To bylo před občany ČR pečlivě utajováno. Celé toto období až do současnosti je provázeno lží, mlžením a zatajováním jakýchkoliv objektivních informací před veřejnosti. …

Svým vstřícným postojem k požadavkům USA vytváří vláda ČR a politické špičky některých politických stran nebývalé bezpečnostní riziko pro ČR – zvýšení ohrožení bezpečnosti ČR, mezní ohrožení životů, zdraví a majetku svých občanů. …

Z nóty vyplývá, že je již v podstatě rozhodnuto a další deklarované jednání s USA je „divadlem pro veřejnost“. Uvádí se v ní, že velvyslanectví odkazuje na „prozatímní rozhodnutí České republiky, že v České republice bude umístěn radar Spojených států …“, velvyslanectví vítá rozhodnutí ČR, že „Spojené státy mohou okamžitě začít s přípravou stanoviště …“, předpokládá se uzavření „perspektivní dohody mezi vládou Spojených států amerických a vládou České republiky o spolupráci v oblasti obrany …“, s tím, že dohody by byly „prozatímně prováděny ode dne podpisu“. To vše bez povinné ratifikace Parlamentem ČR! Až tak sahá demokracie uplatňovaná současnou vládou v ČR. Jak koresponduje „předpokládaná“ dvoustranná dohoda – smlouva o spolupráci v oblasti obrany USA a ČR – se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU? A jaký názor na podobnou smlouvu mají „staré“ členské státy NATO? Je to snaha USA získat pro podporu svých válečnických avantýr v rozporu s mezinárodním právem nové, horlivé členské státy NATO a EU?...

V této souvislosti navrhujeme: Umožnit veřejnosti ve spolupráci s Iniciativou Ne základnám a dalšími občanskými iniciativami a sdruženími prohlídku stanoviště a toho, jaké objekty, v jakém stavu a jak zakonzervované již na místě existují, jakému účelu až dosud sloužily a mají sloužit, a to v co nejkratší době – nejlépe do konce března 2007. …

Odmítáme tvrzení, že když odpůrci vojenské základny USA na území ČR argumentují riziky, které z toho vyplývají pro ČR, dopouštějí se šíření poplašné zprávy. Naopak! Šíření poplašné zprávy se dopouštějí ti, kteří straší obyvatelstvo ČR nebezpečím masového útoku na USA a euroatlantický prostor ze strany „neposlušných“ států s nejistým režimem a tím, že ČR tedy musí být v první linii obrany. Že je to pro nás čest! …

Nejpodstatnější je fakt, že tento „neškodný“ radar je jedním z nejdůležitějších součástí celého systému Národní raketové obrany USA. Měli bychom tu „čest“ být objektem prvního zničujícího úderu na tyto předsunuté „oči a uši“ protiraketového deštníku území Spojených států. Jediná možnost, jak tyto „oči a uši“ spolehlivě vyřadit, včetně jejich podzemního mozku, je jejich zničení jakýmikoli prostředky, včetně možného použití jaderné nálože. …

Jako součást kampaně navrhujeme seznamovat českou veřejnost ve sdělovacích prostředcích s následky jaderného útoku na Hirošimu a Nagasaki.

( Z internetových materiálů Ne základnám, redakčně kráceno)

Dokument

Putin: „Dobře vidíme, jak se změnil svět, realisticky hodnotíme své vlastní možnosti a svůj vlastní potenciál“

Užití síly může být uznáno za legitimní pouze v případě, že se o něm rozhodlo na základě a v rámci OSN. A nelze zaměňovat OSN ani za NATO, ani za EU. A až bude OSN opravdu sjednocovat síly mezinárodního společenstva, které skutečně dokážou reagovat na události v jednotlivých zemích, až se přestane přehlížet mezinárodní právo, pak by se situace mohla změnit. V opačném případě se pouze dostane do slepé uličky a těžké chyby se budou jen množit.

Z plného znění proslovu ruského prezidenta Vladimíra Putina na 43. mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově, 10.2.2007

„… Formát konference mi dává možnost vyhnout se nadbytečným zdvořilostem a nutnosti hovořit učesanými a slušivými, ale prázdnými diplomatickými frázemi. Formát konference mi umožňuje říci to, co si skutečně myslím o problematice mezinárodní bezpečnosti. …

Je známo, že problematika mezinárodní bezpečnosti je mnohem širší, než jsou jen otázky vojensko-politické stability.

Jde právě o stabilitu světové ekonomiky, překonání chudoby, ekonomickou bezpečnost a rozvoj mezicivilizačního dialogu. Tato celistvost a nedělitelnost bezpečnosti je vyjádřena i v jejím základním principu ´bezpečí každého je bezpečím všech´. Jak řekl Franclin Roosevelt ještě v prvních dnech začínající druhé světové války: ´Ať již je mír porušen kdekoliv. Svět je pak vždy v nebezpečí a ohrožení´.

Tato slova jsou aktuální i dnes. O tom, mimochodem, vypovídá i hlavní téma naší konference, která je tady uvedena: „Globální krize – globální odpovědnost“.

Před pouhými dvěma desítkami let byl svět jasně ideologicky a ekonomicky rozdělen a jeho bezpečnost jistily obrovské strategické potenciály dvou supervelmocí. Globální konflikt posouval na periferii mezinárodních vztahů a jednání krajně naléhavé ekonomické a sociální otázky. A stejně jako každá válka nám „válka studená“ po sobě zanechala i, obrazně řečeno, „nevybuchlé bomby“. Mám na mysli ideologické stereotypy, dvojí standarty a jiné šablony blokového myšlení.

Unipolární svět, nabízený po „studené válce“ se také nepodařil.

Lidské dějiny samozřejmě znají i období jednopolárního stavu, i snahu o světovou nadvládu. Lidské dějiny toho znají spoustu. Avšak co je to unipolární svět? Tento termín je všelijak zkrášlován, ale v konečném důsledku znamená v praxi pouze jedno: je to jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum rozhodování.

Myslím, že pro současný svět je unipolární model nejen nepřijatelný, ale také jednoduše nemožný. A to nejen proto, že při jednom centru moci nebudou v současném světě postačovat ani vojensko-politické, ani ekonomické zdroje. Ale co je ještě důležitější, sám tento model je nefunkční, neboť není a nemůže být postaven na morálně-mravném základu moderní civilizace.

Přitom vše, co se dnes ve světě děje a o čemž jsme začali diskutovat teprve teď, je důsledkem pokusu o použití právě tento koncepce při řešení světových záležitostí – koncepce unipolárního světa. A jaký je výsledek?

Jednostranné a často nelegitimní jednání nevyřešilo žádný problém. Co víc, stalo se generátorem nových lidských tragédií a ohnisek napětí. Posuďte sami: množství válek, lokálních a regionálních konfliktů se nezmenšilo. Pan Teltschik se o tom velmi lehce zmínil. A lidí v těchto konfliktech neumírá méně, ale dokonce více, než dříve. Mnohem víc – mnohem víc!

Dnes můžeme sledovat téměř ničím neomezené a zbytečné užívání síly v mezinárodních sporech – vojenské síly, která dostává svět do víru konfliktů, které přicházejí jeden za druhým. V důsledku toho nestačí síly na řešení ani jednoho. Jejich politické urovnání se také stává nemožným.

Vidíme, že se stále víc přehlížejí principy mezinárodního práva. Navíc některé normy, a v podstatě vlastně celý právní systém jedné země, především samozřejmě Spojených států, překročily své státní hranice ve všech oblastech: jak v ekonomice, tak i v politice a humanitární oblasti se vnucují jiným zemím. Kdo si to nechá líbit? Tak kdo?

V mezinárodních záležitostech je stále častější snaha o řešení té či oné otázky tak, že se vychází z takzvané politické účelnosti, založené na aktuální politické konjunktuře. To je samozřejmě krajně nebezpečné. A vede to k tomu, že se už nikdo necítí bezpečně. Rád bych to zdůraznil – nikdo se necítí v bezpečí! Protože nikdo se nemůže schovat za mezinárodním právem jako za kamennou zdí. Taková politika je pak samozřejmě i podnětem pro závody ve zbrojení.

Převaha silového faktoru nutně podporuje řadu států v jejich přání získat zbraně hromadného ničení. Ba co víc – objevily se zcela nové hrozby, které byly známy i dříve, ale teď dostávají globální povahu, jako například terorismus. Jsem přesvědčen, že jsme došli ke hraničnímu momentu, kde se musíme vážně zamyslet nad celou architekturou globální bezpečnosti.

A u toho se musíme odrážet od hledání rozumného kompromisu mezi zájmy všech subjektů mezinárodní spolupráce. Obzvláště teď, kdy se „mezinárodní krajina“ tak prudce a tak rychle mění pro dynamický rozvoj celé řady zemí a regiónů.

Paní spolková kancléřka se o tom již zmínila. Tak například sumární HDP Indie a Číny je podle paritní kupní síly již větší, než mají Spojené státy americké a rozpočítaný podle stejného principu HDP zemí ze skupiny BRIČ – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – je větší, než celkový HDP Evropské unie. A podle hodnocení expertů se tento rozdíl bude v dohledné historické době jen prohlubovat.

Není pochyb o tom, že se ekonomický potenciál nových center světového růstu bude nutně měnit ve vliv politický a bude posilovat multipolaritu.

V důsledku toho nabývá na významu úloha mnohostranné diplomacie. Otevřenost, průhlednost a předvídatelnost nemají v politice alternativy a použití síly musí být skutečně výjimečným opatřením, stejně jako trest smrti v právních systémech některých zemí.

Dnes tu naopak máme situaci, kdy země, ve kterých je užití trestu smrti zakázáno dokonce pro vrahy a jiné zločince, nebezpečné zločince, i přesto se tyto země velmi snadno pouštějí do vojenských operací, které lze jen ztěží označit za legitimní. A v těchto konfliktech přece umírají lidé – stovky, tisíce civilistů!

Ale pokládám si přitom otázku: copak musíme jen nečinně přihlížet různým vnitřním konfliktům v určitých zemích, jednání autoritativních režimů, tyranů, šíření zbraní hromadného ničení? …

Ale máme prostředky k tomu, abychom čelili těmto hrozbám? Ovšem. Stačí si připomenout nedávné události. Vždyť v naší zemi proběhl mírový přechod k demokracii. Vždyť se přece ukončila mírová proměna sovětského režimu! A jakého režimu! S jakým množstvím zbraní včetně těch jaderných! Proč se teď při každé vhodné příležitosti musí bombardovat a střílet? Copak nám v době, kdy už nehrozí vzájemné zničení, chybí dostatek politické slušnosti a respektu k hodnotám demokracie a právu?

Jsem přesvědčen, že jediným způsobem pro rozhodnutí o použití vojenské síly coby krajního opatření může být pouze Charta OSN. V v této souvislosti jsme buď nepochopil to, co docela nedávno řekl náš kolega, italský ministr obrany, nebo se možná vyjádřil nepřesně. Já jsem v každém případě slyšel, že užití síly může být uznáno za legitimní pouze v případě, že se o něm rozhodlo v NATO, EU nebo OSN. Jestli si to skutečně myslí, pak máme odlišné názory. Nebo jsme se přeslechl. Užití síly může být uznáno za legitimní pouze v případě, že se o něm rozhodlo na základě a v rámci OSN. A nelze zaměňovat OSN ani za NATO, ani za EU. Až bude OSN opravdu sjednocovat síly mezinárodního společenství, které skutečně dokážou reagovat na události v jednotlivých zemích, až se přestane přehlížet mezinárodní právo, pak by se situace mohla změnit. V opačném případě se pouze dostane do slepé uličky a těžké chyby se budou jen množit. Přitom se samozřejmě musíme snažit o to, aby mělo mezinárodní právo univerzální charakter jak v chápání, tak i v uplatňování norem.

A nelze zapomínat na to, že demokratická cesta v politice nutně předpokládá diskuzi a pracné hledání řešení. …

Potencionální nebezpečí destabilizace mezinárodních vztahů je spojeno také se zřejmým váznutím otázky odzbrojování. Rusko vystupuje pro obnovení dialogu ohledně této velmi důležité otázky.

Je důležité zachovat stabilitu mezinárodněprávního základu odzbrojování a přitom zajistit kontinuitu procesu stahování jaderných zbraní.

S USA jsme se domluvili na redukci našich jaderných potencionálů na strategických nosičích na 1700-2200 jaderných nábojů do 31. prosince r. 2012. Rusko hodlá přísně dodržet své závazky. ... Rusko se nyní přísně drží Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a mnohostranného režimu kontroly nad raketovými technologiemi a hodlá se jí držet i nadále. Zásady, které jsou obsaženy v těchto dokumentech, mají obecně platný charakter.

V této souvislosti bych chtěl připomenout, že v 80. letech SSSR a Spojené státy podepsaly Smlouvu o likvidaci celé třídy raket středního a malého doletu, ale obecně tento dokument neplatil. Dnes už takové rakety vlastní celá řada zemí. … Mnoho jiných zemích projektuje tyto systémy a plánuje se jimi vyzbrojit. …Je jasné, že za těchto podmínek se musíme zamyslet nad zajištěním své vlastní bezpečnosti.

Přitom však nelze dopustit, aby se objevily nové nestabilizující a vysokotechnologické zbraně, nemluvě o opatřeních proti novým oblastem konfliktů, obzvlášť ve vesmíru. „Hvězdné války“, jak je známo, již nejsou fantazií, ale realitou. Už v 80. letech minulého století uskutečnili naši američtí partneři záchyt vlastní družice v praxi. Militarizace vesmíru může podle Ruska mít nepředvídatelné pro světové společenství následky – nic víc a nic míň, než začátek jaderné epochy. A my jsme už mnohokrát vystupovali s podněty pro to, aby se zbraně nepouštěly do vesmíru.

Dnes bych Vás chtěl informovat o tom, že jsme připravili návrh Úmluvy o zamezení rozmístění zbraňových systémů ve vesmíru. V nejbližší době bude poslán našim partnerům jako oficiální nabídka. Zapracujme na tom společně!

Také nás mohou znepokojovat plány na výstavbu prvků protiraketové obrany v Evropě. Kdo potřebuje další etapu nekonečných závodů ve zbrojení? Velmi pochybuji, že Evropané sami.

Upravená Smlouva o standardních ozbrojených silách v Evropě byla podepsána v r. 1999. Byla v ní zohledněna nová politická skutečnost – likvidace Varšavské smlouvy. Od té doby uběhlo sedm let a zatím tento dokument ratifikovaly jen čtyři země, včetně Ruské federace. Země NATO otevřeně prohlásily, že Smlouvu včetně bodů týkajících se bočních omezení (rozmístění určitého počtu vojáků na křídlech) ratifikovat nebudou, dokud Rusko neodstraní své základny z Gruzie a Moldavska. Z Gruzie se naše vojska vyvádějí, a to dokonce zrychleným tempem. Tyto problémy jsme si s našimi gruzínskými kolegy dávno vyřešili. V Moldavsku zůstává skupina vojáků o počtu jeden a půl tisíce, která plní mírovou funkci a ochraňuje sklady s municí, které zůstaly ještě z dob SSSR. S panem Solanou pořád jednáme o této otázce, naši pozici zná. Jsme připraveni nad tím ,pracovat i nadále.

Avšak co se ve stejné době děje jinde? Ve stejné době se v Bulharsku a Rumunsku objevují takzvané lehké čelní americké základny o pěti tisících mužů. Tedy, NATO postupuje se svými čelními silami k našim státním hranicím a my přísně plníme smlouvu a nijak na to nereagujeme.

Myslím, že je zřejmé, že proces rozšiřování NATO nemá nic společného s modernizací aliance samotné nebo zajištění evropské bezpečnosti. Naopak, je to silně provokační faktor, který snižuje úroveň vzájemné důvěry. A máme plné právo na to, abychom se zeptali – proti komu je namířeno toto rozšiřování? A co se stalo s těmi zárukami, které dávali západní partneři po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou ty záruky dnes? Nikdo si je ani nepamatuje. Ale dovolím si v této posluchárně připomenout, co bylo řečeno. Chtěl bych citovat z proslovu generálního tajemníka NATO, pana Wernera v Bruselu 17. května r. 1990. Řekl tehdy: „Už jen samotný fakt, že jsme ochotni nejít s vojsky NATO za hranice SRN, plně zaručuje Sovětskému svazu bezpečnost“. Kde jsou ty záruky?

Kameny a betonové bloky Berlínské zdi se už dávno rozprodaly jako suvenýry. Ale nelze zapomínat na to, že její pád se stal možným také díky historické volbě, mimo jiné i našeho národa, národa Ruska, volbě ve prospěch demokracie a svobody, otevřenosti a upřímné spolupráce se všemi členy velké evropské rodiny.

Teď se nám však snaží vnutit nové rozdělující linie a zdi – třebaže virtuální, ale přesto jen rozdělující náš společný světadíl. Copak budeme zase potřebovat dlouhé roky, desetiletí a vystřídání několika generací politiků na to, abychom „rozebrali“ a „demontovali“ tyto nové zdi?...

Jsme také jednoznačně pro posílení režimu nešíření. Existující mezinárodněprávní základ dovoluje vyvíjet technologii na výrobu jaderného paliva pro jeho využití k mírovým účelům. A mnohé země si zcela oprávněně chtějí budovat vlastní jadernou energetiku, která bude základem jejich energetické nezávislosti. Ale také chápeme, že tyto technologie mohou být rychle přeměněny na způsob, jak získat suroviny pro zbraně.

Vyvolává to silné mezinárodní napětí. Zářným příkladem je situace s iránským jaderným programem. V případě, že světová společnost nenajde rozumné řešení tohoto konfliktu zájmů, budou světem i nadále otřásat takovéto destabilizující krize, protože prahových stran je mnohem víc, než jen Irán, a my všichni to víme. Budeme se neustále potýkat s hrozbou šíření zbraní hromadného ničení.

Loni Rusko vyslovilo návrh na vytvoření mezinárodních center na obohacování uranu. Jsme pro to, aby se taková centra zřizovala nejen v Rusku, ale i v jiných zemích, kde na legitimním základu existuje mírová jaderná energetika. Země, které si přejí rozvíjet svou jadernou energetiku, by mohly zaručeně dostávat palivo přes bezprostřední účast v práci v těchto center, samozřejmě pod přímou kontrolou MAAE. Ruskému návrhu se podobají i poslední návrhy prezidenta Spojených států George Bushe. Myslím, že mají Rusko a USA objektivně stejný zájem na zpřísnění režimů nešíření zbraní hromadného ničení a jeho nosičů. Právě naše země, které mají ten největší jaderný a raketový potenciál, musí být také první v uplatňování nových, tvrdších opatření v oblasti nešíření. Rusko je k této práci připraveno. Projednáváme tuto otázku s našimi americkými přáteli.

Obecně vzato, mělo by jít o vytvoření celého systému politických pák a ekonomických podmínek – podmínek, za nichž by státy neměly zájem na vytvoření vlastních kapacit jaderného palivového cyklu, ale měly by možnost rozvíjet atomovou energetiku a posilovat svůj energetický potenciál. …

Jsme otevřeni vůči spolupráci. Zahraniční společnosti se účastní na našich největších energetických projektech. Podle několika analýz patří až 26 % veškeré těžby ropy v Rusku – uvědomte si toto číslo, prosím - až 26 % těžby ruské ropy patří zahraničnímu kapitálu. Zkuste, zkuste tady uvést nějaký příklad takto rozsáhlého podílu ruského byznysu v klíčových odvětvích ekonomiky západních států. Žádný takový příklad není. Připomenu také poměr investic, které se vkládají do Ruska a které jdou z Ruska do jiných zemích světa. Tento poměr je asi patnáct ku jedné. Tady je zřejmý příklad otevřenosti a stability ruské ekonomiky.

Ekonomická bezpečnost je oblastí, ve které by si všichni měli držet stejných zásad. Jsme připraveni poctivě konkurovat. Ruská ekonomika pro to má stále více možností. Takto náš rozvoj objektivně hodnotí experti a naši zahraniční partneři. …

Jak víte proces zapojení Ruska do WTO vkročil do finální fáze. Podotýkám, že v průběhu dlouhých a komplikovaných jednání jsme mnohokrát slyšeli o svobodě slova, o svobodném trhu, o rovnosti příležitostí, ale z nějakého důvodu výhradně ohledně našeho ruského trhu.

A je tu ještě jedno důležité téma, které má přímý vliv na globální bezpečnost. V dnešní době mnozí mluví o boji s chudobou. Co se však děje ve skutečnosti? Na jednu stranu se na pomoc těm nejchudším zemím vyčleňují finanční obnosy – a občas značné finanční obnosy. Ale upřímně řečeno, o tom tady také mnozí vědí, často jdou tyto peníze na „adaptaci“ společnosti samotných donátorských zemí. Ale přitom se na druhou stranu ve vyspělých zemích zachovávají dotace pro zemědělství, jiným se zamezuje přístup k vysokým technologiím.

A buďme upřímní: výsledek je ten, že se z jedné ruky rozdává ´humanitární pomoc´a druhou se nejen konzervuje ekonomická zaostalost, ale ještě se z toho těží zisky. Vznikající sociální napětí se v takových depresivních regionech nutně vyvíjí do růstu radikalismu, extrémismu, přiživuje terorismus a místní konflikty. A když se to všechno děje, dejme tomu, na Blízkém východě, v podmínkách zostřeného vnímání vnějšího světa jako nespravedlivého, tak vzniká riziko globální destabilizace.

Je jasné, že si přední státy světa musí tuto hrozbu uvědomovat. A tedy budovat demokratičtější, spravedlivější systém světových ekonomických vztahů – systém, který všem dává šanci a možnosti pro rozvoj. …

…nemohu se nezmínit ani o činnosti Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jak je známo, byla zřízena pro dohled nad všemi – zdůrazňuji – všemi prvky bezpečnosti: vojensko-politickými, ekonomickými, humanitárními, přičemž v jejich vzájemných souvislostech. Co dnes vidíme v praxi? Vidíme, že tato rovnováha sil je zřejmě narušena. OBSE se snaží přeměnit na vulgární nástroj, používaný ve prospěch zahraničněpolitických zájmů jedné či celé skupiny zemí v jiných zemích. A pro tuto úlohu byl také „sešit“ byrokratický aparát OBSE, který je zcela nezávislý na zřizovatelských zemích. „Sešily se“ pro tento úkol i procedury přijímání rozhodnutí a používání takzvaných „nevládních organizací“. Formálně sice nezávislých, ale cíleně financovaných, a tedy podřízených.

Podle svých základních dokumentů je úkolem OBSE na žádost členských zemí pomáhat jim dodržovat mezinárodní normy v oblasti lidských práv. Je to důležitý úkol. Podporujeme jej. Ale neznamená to zásahy do vnitřních záležitostí jiných zemí a už vůbec ne vnucování těmto zemím toho, jak mají žít a rozvíjet se.

Je zřejmé, že takový zásah ani náhodou nepomáhá ustavení skutečně demokratických států, ale naopak, činí je závislými a v důsledku toho nestabilními z politického a ekonomického hlediska.

Spoléháme na to, že OBSE se bude řídit svými bezprostředními úkoly a bude budovat vztahy se suverénními státy na základě respektu, důvěry a transparentnosti.

… Na závěr bych chtěl poznamenat, že velmi často slyším směrem k Rusku výzvy od našich partnerů, včetně evropských partnerů, abychom se víc a víc zapojovali do světové politiky. V této souvislosti si dovolím jednu malou poznámku. Jen stěží k tomu potřebujeme vybízet a popostrkovat. Rusko je zemí s více než tisíciletou historií a prakticky vždy mělo privilegium na vedení nezávislé politiky. Ani dnes se nechystáme měnit tuto tradici. Přitom dobře víme, jak se změnil svět. Realisticky hodnotíme své vlastní možnosti a svůj vlastní potenciál. A samozřejmě bychom chtěli mít co do činění s odpovědnými a také samostatnými partnery, s kterými bychom mohli pracovat na stavbě spravedlivého a demokratického světového zřízení a zajistit v něm bezpečí a rozvoj nejen pro vybrané, ale pro všechny. …“

(Britské listy, redakčně kráceno)

Redakce se s obsahem uvedeného projevu zásadně ztotožňuje.

Vážení přátelé, vzpomeňte si na nedávné výroky některých našich politiků, na řadu článků a komentářů našich novinářů o tom, jak Rusko, konkrétně prezident Putin ve svém projevu, dává silný podnět k rozpoutání nové studené války. Náš ministr zahraničních věcí, K. Schwarzenberk, dal všemu korunu tvrzením, že Rusko si začíná v Evropě nárokovat postavení bývalého SSSR. A když Rusko takhle na nás, tak just si radar postavíme! Pro naši nynější vládu platí zásada, jaký pán, takový krám.

Po prostudování slov prezidenta RF, V. Putina, na konferenci v Mnichově jsme přišli k závěru, že Rusko dává podnět k procesu k vytváření nového bezpečnějšího mírového světa pro všechny. Proč jeho projev nepřinesly naše sdělovací prostředky? Proč nám o jeho myšlenkách neřekli pravdu? Proč se u nás neustále musí alespoň mlžit, když už ne přímo lhát? Kam nás naše vláda chce, proti naší vůli, zavést? Ne vláda, ale lid je jediným zdrojem moci ve státě. Lid je suverénem, ne vláda! Lze pochybovat o demokracii ve státě, v němž hlasu lidu jeho zástupci nedbají a jednají dokonce v rozporu s ním.

Lid má právo rozhodovat o nejdůležitějších otázkách vnitřních i zahraničních imperativním referendem!

Greenpeace odsuzuje jednostranné kroky směřující k jadernému zbrojení

„Od skončení studené války jsme dosud nestáli tak blízko bludnému kruhu závodů v jaderném zbrojení. Greenpeace proto vyzývá politiky, aby přestali zatahovat Českou republiku do této hry a znovu zvážili svůj přístup k bezpečnostním rizikům, před nimiž žádný raketový systém nechrání.“ ( Z prohlášení Greenpeace, redakčně kráceno)

Spolupracujeme…

Křesťanskosociální hnutí bude vždy a podle svých možností spolupracovat s těmi subjekty, které jsou proti cizím vojenským základnám, jaderným zbraním, válkám a usilují o spravedlivý mír vnitřní a vnější, o lidská práva, zejména právo na důstojný lidský život pro všechny lidi bez rozdílu. Jako křesťanské občanské sdružení nemůže ani jinak. Touto spoluprácí naplňujeme i vlastní programové cíle.

Vyzýváme, prosíme všechny naše členy a stoupence, aby se každý podle svých možností zapojil do zmíněných aktivit v místě svého bydliště.

To je také důvod, proč materiálům těchto subjektů dáváme v tomto Křesťanském sociálu zcela mimořádně tolik prostoru. Jsou to vlastně i naše materiály a nadto v tomto opatření vidíme i jednu z forem konkrétní spolupráce.

JUDr. O. Tuleškov, předseda KSH

Jak nám líčí naše média Rusko?

Ve většině případů vidí na Rusku něco špatného. I z tohoto působení se zanáší do našeho vědomí pochybný obraz Ruska. V další etapě snad bychom měli vidět, jak si to část naší elity představuje, v Rusku nejen nanicovatý stát, ale postupně i nepřítele. Za těmito snahami stojí nejen naši kolaboranti, kteří ovlivňují část našeho veřejného života, ale především část českého tisku v německých rukou.

Ale i naše veřejnoprávní televize, kterou si platíme, nám pokřivuje obraz skutečného Ruska. Jak dlouho ještě?

Přesto však značná část naší veřejnosti se na Rusko dívá tradičně českým pohledem. Rusko, přes určité i nemalé averze, vyvolané „vstupem a pobytem vojsk Varšavské smlouvy“ na území ČSSR, v současnosti podněcovanými a usilovně šířenými různými zaprodanci, je pro nás přátelským státem, nikoliv nepřátelským. Jinak být ani nemůže. –red.

Německá opozice má výhrady k základnám USA v ČR a PR

Reakce na hrubě zavádějící prohlášení K. Schwarzenberka, ministra zahraničních věcí, že předmětné základny jsou vnitřní záležitostí USA, ČR a PR, nenechala na sebe dlouho čekat.

Renata Künstová, předsedkyně poslaneckého klubu Zelených, zdůraznila: „Rozmístění raket v Polsku a Česku nepřijímáme, a už vůbec ne s odůvodněním, že mají odvrátit iránské rakety.“

Guido Westerwelle, šéf FDP, uvedl, že o se vůbec nejedná o bilaterální záležitost. Proto není možné přenechat tento problém jen dohodě mezi USA, ČR a PR. Podle jeho názoru dochází kvůli připravovanému systému k rozdělení Evropy. Jeho kritika se dotkla i C. Riceové. Spojené státy Rusko informují, sdělila americká ministryně zahraničí. A to je chyba, uvedl předseda Svobodných. Mají s ním záležitosti však konzultovat.

Oskar Lafontaine, předseda levicových poslanců, obvinil USA, že nedbají o mezinárodní právo.

J. Solana: „My Evropané nemáme zájem vybudovat zařízení takového typu.“

Chystaný americký protiraketový systém v ČR a PR německá opozice považuje za nežádoucí.

Přítomnost prvků americké protiraketové obrany poblíž ruských hranic bude faktorem, se kterým bude Rusko muset počítat ve vojenskopolitické oblasti i při praktickém rozvoji vlastní armády.Dále A. Gruško, náměstek ruského ministra zahraničí, uvedl, že hrozby jimiž USA zdůvodňují nutnost stavby radaru v ČR a protiraketové základny v Polsku, neexistují a ani v dohledné době existovat nebudou. V souvislosti s těmito kroky a rozšiřováním NATO v Evropě však hrozí nebezpečí propadu do pasti studené války.

(Z tiskových a internetových materiálů připravila –red.)

Česká národní politika

Proti základně, ne proti Americe!

„…Ryze obranný ráz plánované základny je fiktivní. Hypotetičtí protivníci USA pravděpodobně takový systém zřejmě nemají…Americké území by bylo pod obranným deštníkem, ale americké rakety by mohly bez obav z účinné odvety dopadat na něčí území. Nedivím se např. Rusku, že se cítí obklíčeno. Rusko vidí, že uvolnění, jež nastalo po pádu komunistického režimu, jestřábové v současném vedení USA ruší a znovu stupňují napětí. Osvědčila se politika podpory demokratičtějších a přátelsky naladěných sil v Rusku. Politika jednostranného zastrašování na mentalitu ruských imperiálních činitelů působí spíše jako dráždidlo.

Koncepci jednostranné strategické převahy nelze jen tak beze všeho označit za „americkou politiku“. Je to politická koncepce dnes odmítaná většinou Američanů a také významnými politiky USA.

Je-li ofenzivní vojenská síla i vystavenost útoku protivníků jakžtak vyrovnaná, existuje mocenská rovnováha. Má-li jedna strana výhodu, a tu by Spojeným státům plánovaný systém poskytl, je tato strana v pokušení zaútočit. A bohužel zkušenost prvního desetiletí našeho století s bushovskou Amerikou je smutná. Pod současnou administrativou se svobodomyslná země stává agresivní mocností s imperiálními ambicemi. To nelze podporovat. Můžeme být Spojeným státům vděčni za vše dobré, co v českých a evropských dějinách znamenaly, ale nejsme povinni je podporovat v jejich nebezpečných mocenských tendencích.

Být proti základně může docela dobře být velmi proamerické. Lze být proamerickým i tak, že je člověk zároveň loajální vůči svému státu a jeho nezávislosti a evropsky solidární.

Ivan Odilo Štampach

(Z internetové stránky Politické hnutí Zelení, redakčně kráceno)

Ta naše televize veřejnoprávní

Již nejednou jsme ve spolupráci s jinými vlasteneckými organizacemi písemně oslovili vedení ČT1. Ukazovali jsme na její obecně známé nedostatky, o nichž je zcela zbytečné se dále rozepisovat. Všichni o nich již léta víme. Dlouhé roky se tak či onak snažíme na ně poukazovat a žádáme o jejich odstranění. Některá občanská sdružení jednala s vedením televize opakovaně ústně. Naše úsilí bylo téměř bezvýsledné. Přesto v našem tlaku nesmíme polevit. Televizi si platíme přece my. Proto máme i právo zaujímat stanoviska k tomu, jak plní své funkce. Pište, vážení přátelé, panu generálnímu řediteli, třeba i opakovaně. Nenechte se odradit! Častá krůpěj i kámen prorazí.

V nedávné době se na pana J. Janečka, generálního ředitele ČT, písemně obrátil mluvčí iniciativy Ne základnám, ing. Jan Tamáš.

Z jeho otevřeného dopisu citujeme: „…obracíme se na Vás jako na člověka, který má na starost veřejnoprávní instituci prvořadého významu, jejímž smyslem je naplňovat právo občanů České republiky na objektivní a vyvážené zpravodajství, abychom Vám tlumočili naše pobouření a zásadní nesouhlas s tím, jak Česká televize informuje o projektu vojenské základny Spojených států na našem území.

Informace v ČT, které se dotýkají vojenské základny USA a všech souvisejících otázek včetně jedné z nejpodstatnějších – nesouhlasu většiny obyvatel českého národa s tímto záměrem a veřejných protestních akcí – jsou zaujaté ve prospěch vojenské základny USA. V diskusních pořadech vystupují prakticky výhradně zastánci jejich vybudování. Zpravodajství o aktivitách občanů protestujících proti této vojenské základně je marginalizováno, odsouváno mezi méně významné zprávy. Jsou přitom uváděny nepřesné a nepravdivé údaje…Není výjimkou, že informace o konaných akcích odpůrců tohoto záměru cizí mocnosti ve zpravodajství veřejnoprávní ČT zcela chybí. …antikomunistické štvaní je na programu České televize již dlouhá léta. Žádnému spravedlivému vypořádání se s minulostí ale nemá sloužit. Spíše naopak. Každý nepohodlný kritik má být tímto způsobem „pohodlně“ zaškatulkován na kategorii ´komunista´a tak společensky znemožněn. Podobně jak tomu bylo v dobách totality před rokem 1989, kdy namísto nadávky ´komunista´se používalo ´imperialistický agent, štváč či rozvratník´. … Ve společnosti je tak všeobecně vyvoláván strach z kritiky, a o to více pěstována apatie, rezignace občanů na věci veřejné…

Z celé řady prohřešků ČT proti objektivitě, vyváženosti a nestrannosti zpravodajství, uvádíme je ty z poslední doby nejkřiklavější:

manipulativní, nevyvážené a zavádějící informace v Událostech na ČT1 o protestních akcích českých občanů proti základně USA pořádaných hnutím Ne základnám.“

Ve svém otevřeném dopisu ing. J. Tamáš zejména požaduje:

* Odvolání M. Petrova, jakožto šéfredaktora Redakce zpravodajství a Ondřeje Neumanna, jakožto zástupce šéfredaktora a vedoucího redaktora domácího zpravodajství…

* Propuštění Otakara Svobody, vedoucího redaktora rubriky kulturního zpravodajství, z České televize. Jeho poslední výstup na televizní obrazovce, o němž jsme se zmínili, je nejen smutným svědectvím o ´úrovni´ některých zaměstnanců ČT. Svoboda již dnes sprostě uráží a denuncuje odpůrce nového vstupu cizí armády na české území. Jak by asi tento člověk informoval, pokud by základna na našem území již stála – jako o ´extrémistech´ či ´podvratných živlech´?

* Hloubkovou revizi objektivity a vyváženosti informací …

* Požadujeme přímé přenosy z našich manifestací a demonstrací, které se budou konat i nadále, a to minimálně 20 minut a v hlavním vysílacím čase. …

* Požadujeme, aby ve všech diskusních pořadech byli zastoupeni nejen fanoušci základny nebo představitelé vlády, která má od okamžiku svého příslibu obhajobu základny všemi prostředky tak říkajíc v popisu práce, ale také její odpůrci. …

Vyzýváme Vás také,abyste vyšel vstříc požadavkům, které jsme Vám tímto dopisem tlumočili a bez nichž žádná demokratická diskuse v ČR o záměrech Spojených států vybudovat vojenskou základnu na našem území není možná.“

Iniciativa Ne základnám reaguje na prohlášení České televize

Na tento dopis z 27.2.2007 dostal mluvčí iniciativy Ne základnám již 2. března „odpověď“, jíž zaslala redaktorka ČT A. Freimanová.

Vyjímáme z prohlášení: „…Česká televize jako celek iniciativu Ne základnám až do dnešního dne zcela ignorovala a ani dnes jsme se nedočkali odpovědi na náš dopis, ale pouze snahy zakrýt vlastní chybu. …

Pozvaný profesor Keller České televizi třikrát navrhoval, aby místo něj pozvala do nedělních otázek mluvčího iniciativy ing. Tamáše. Česká televize tento jeho návrh nepřijala.

Skutečnost je, že za více než půl roku diskuse na téma základen měla iniciativa prostor ve veřejnoprávní televizi cca 5 minut. …

Trváme tedy i nadále na tom, že nedělní diskusní pořad není koncipován demokraticky, naši zástupci proto nepřijmou podřadnou roli zúčastnit se pouze jako „diváci“ v publiku.

Tiskoví mluvčí: Ing. J. Tamáš, J. Májíček

Rozhodnete-li se vážení čtenáři napsat veřejnoprávní televizi také otevřený dopis, pište na adresu: Pan Jiří Janeček, generální ředitel ČT, Kavčí Hory, 140 70 Praha 4.Dopis můžete napsat sami nebo ve spolupráci se svými kolegy. Odpověď můžete čekat, ale nemusí přijít. –red.

Informace zaslané nám Hnutím Zelení:

„…Bursík si počkal, až lidé kolem Jana Beránka SZ hospodářsky a lidsky zprůhlední a navedou ji na vzestupnou dráhu. Po volbách do EP s fanfárami jako bývalý ministr do SZ vstoupil, spojil se s různými nespokojenci, které mezitím houfoval Petr Uhl (šlo hlavně o staré struktury v SZ). Nu a něco přes rok spolu s „Otevřenou platformou“ v SZ pilně pracoval na ponejvíce procedurálních obstrukcích předsednictva. Lidem kolem Uhla a Bursíka se vedlo každý rok svolat mimořádný sjezd; na jednom se Bursík dostal do předsednictva, na dalším byl zvolený předsedou. Další znáte.“

Ano, aspoň zčásti. Víme, že pan M. Bursík byl v OF, v OH, LDU, aby jako chráněnec V. Havla, ale i J. Dientsbiera, zakotvil na nějakou dobu v KDU-ČSL. Jeho vstup do SZ byl určitými politickými silami připravován delší dobu. Jeho úkolem zřejmě bylo posunout SZ na pravicovější pozice, aniž by to veřejnost zaznamenala. To se povedlo i ve volbách. Za pomoci V. Havla a jeho blízkých, za silné podpory části médií, včetně televize, se SZ dostala do Poslanecké sněmovny. V důsledku toho, když SZ bezprostředně poté začala viditelně a bezostyšně modrat, došlo v naší republice i k zásadním silovým změnám ve stranickopolitickém systému. SZ posílila pravici, ač někteří politici takovýto posun vůbec nepředpokládali. Tak byla dovršena i úspěšně provedená Kubiceho akce, o níž se lze domnívat, že k jejím aktérům patřili i někteří politici ODS. Vláda pravice byla dále zajištěna dvěma přeběhlíky z ČSSD. Je vůbec zajímavé, že takoví přeběhlíci z levice, ať z KSČM, svého času to byla celá řada poslanců tzv. Levého bloku, nebo z ČSSD, dříve Teplík, Wagner, umožňovali a i dnes umožňují pravici, ač ji k tomu neopravňoval výsledek voleb, vládnout. Kde je ujišťování představitelů dnešních vládních stran, že vládu nezaloží na přeběhlících?

Proč asi se neobjevují pravicoví poslanci, kteří by přešli k levici a tak jí zajistili vládu? Jaká síla jednomu pohybu napomáhá a druhému brání?

Je však nutné dodat, že se P. Uhl se SZ, když tato výrazně zmodrala, rozloučil. I část mladých Zelených se postavila proti vybudování americké základny v ČR a zúčastňuje se akcí iniciativy NE základnám. To však je již pozdě. Nebo jde o nový začátek?

Bez ohledu na tyto skutečnosti v ČR vládne pravice, jejíž součástí je i SZ. M. Bursík se podle průzkumů stává jedním z nejoblíbenějších politiků. Toto hodnocení však lze spíše chápat jako usilovné a cílevědomé budování jeho politické pozice pro další zatím nepředvídatelné, zřejmě nepopulární úkoly. Vedle něho se v nové vládě zvlášť vyznamenává D. Stehlíková, která se věnuje i česko-německým vztahům, a D. Buchtová, známá předsedkyně Jihočeských matek, jejichž činnost byla ze značné části financovaná z rakouských zdrojů. Když k této společnosti přiřadíme i „zeleného“ senátora Štětinu, těšícího se v předlistopadovém režimu řadě výhod odepřených řadovým občanům, s jeho vulgárním antikomunismem, můžeme přijít k závěru, že SZ má zřejmě v budoucnosti sehrát nějakou významnou roli, k níž je určitými mocenskými elitami připravovaná. Důležité však je, že SZ se již odkryla. Proto nás ani v budoucnosti nemůže již ničím zlým překvapit. –red.

Vzkaz panu senátoru Štětinovi

Pan senátor je naší veřejnosti znám jako osvědčený komunistobijec a velký bojovník za lidská práva. Vidí jejich obrovské a soustavné porušování v Čečensku, samozřejmě především ruskými vojáky a policisty. Pranýřuje tyto odsouzeníhodné praktiky. Neštěstím je, jak se domníváme, že pan senátor trpí zúženým rozhledem. Na jiná místa a v jiné době jeho všeodhalující pohled jaksi neproniká.

Pan B. Olšer v britských listech ze dne 23.2.2007 proto p. Štětinovi vzkazuje, že do bojů ve Vietnamu bylo nasazeno celkem 2,5 milionů amerických vojáků. Padlo jich 58 000. Vietnamců a Laosanů bylo zabito téměř 3 miliony.

Americké ztráty v poměru k domácímu obyvatelstvu a vojsku nebyly velké. Velmi bolestnou skutečností však bylo, že mnozí z navrátilých amerických vojáků trpěli těžkými neduhy. Tyto byly důsledkem, jak říká Robert Mason, i formami boje. Americká armáda vypustila do ovzduší 72 milionů litrů napalmu a jedovatých defoliantů Agent Orange. Přes 42 000 amerických vojáků trpělo poruchami zraku, téměř 3 tisíce jich zcela osleplo, přes 4 tisíce měly amputovány obě nohy, přes 20 000 jich přišlo o ruku či nohu. Asi 3000 do dnešních dnů živoří v psychiatrických léčebnách.

Jakými těžkostmi trpělo či dodnes trpí vietnamské obyvatelstvo? Jaké zločiny na lidských právech byly na nich spáchány? Nelze zapomenout, že 3 miliony z nich přišlo o základní lidské právo, právo na život.

Je pravdou, že lidská pravda nejsou porušovány jen v Čečensku, ale také v Afghánistánu, Iráku, Palestině. Toho by si měli být naši obránci lidských práv vědomi a v souladu s tím i jednat, chtějí-li si zachovat alespoň část důvěryhodnosti.

Neměli by zapomínat i na porušování lidských práv v naší republice. –red.

.

Co nám současná vláda chystá? Jaké jsou ty statečné reformy, o nichž mluvil M. Topolánek?,

Jenom o některých z nich několika slovy

Ministr financí ing. Kalousek chystá snížení mandatorních výdajů ve státním rozpčtu na méně než 50 %. To znamená, že dojde o snížení sociálních dávek o miliardy ročně.

Ministr zdravotnictví MUDr. Julínek, který se tak ujímal pacientů proti zlému ministru zdravotnictví Rothovi, připravuje pacientům poplatky za recept, za návštěvu u lékaře, za pobyt v nemocnici. Tímto opatřením budou nejvíce postiženi rodiny s dětmi, zdravotně postižení a důchodci. Přijdou opět o několik miliard ročně. –red.

Smlouva a její plnění

Tzv. Smlouvu s občany ČR uzavřela ODS v červnu 2006. Kromě dalšího je v ní „zakotveno“: „Finanční spoluúčast ve zdravotnictví se nebude povinně zvyšovat. Zachováme ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění. …Výrazně snížíme doplatky za léky proti současnému stavu poškozujícímu hlavně chronicky nemocné a straší spoluobčany.“ Skutečnost známe.

Co nás však čeká, pokud ODS se podaří zřídit z některých nemocnic akciové společnosti a další „nepotřebné“ prodat do soukromých rukou, si zatím ani moc dobře si nedovedeme představit. Je však v našich možnostech klást těmto plánům občanský odpor.–red.

Konec křesťanských odborů v Čechách?

Za první republiky existovaly v Čechách tři velké odborové centrály: sociálně-demokratická, komunistická a křesťansko-sociální.

Tradici křesťanských odborů založil koncem 19. století v podstatě Jan Šrámek. Založení odborů vycházelo z papežské encykliky Rerum novarum a bylo zároveň obranou proti šíření socialistických odborů. Ze struktury svých odborů vyšel Šrámek i při zakládání křesťansko-sociální strany na Moravě. Křesťanské odbory byly ideovou a členskou páteří jak křesťansko-sociální strany před první světovou válkou, tak pozdější Československé strany lidové. Podporovaly demokratickou a sociální politiku J. Šrámka a chránily velkou část dělnictva před vlivem komunistů a socialistů.

Vedení ČSL dokonce důrazně navrhlo svým členům, aby vstupovali do křesťanských odborů. Msgre J. Šrámek byl předsedou celostátních křesťanských odborů až do jejich zákazu protektorátní vládou r. 1939.

Po druhé světové válce jednotné protektorátní odbory pouze změnily název na Revoluční odborové hnutí. Neexistence křesťanských odborů, zásadně totiž platilo, že odbory budou jednotné, měla za důsledek menší počet hlasů dělníků a řadových zaměstnanců pro ČSL ve volbách v r. 1946. Hladkému převzetí moci komunisty v roce 1948 za pomoci dělnických milicí se nemohly v závodech postavit jiné, ani křesťanské odbory, poněvadž neexistovaly. Můžeme s klidným svědomím prohlásit, že nepřipuštění obnovy křesťanských odborů v r. 1945, vzhledem k dohodnuté zásadě, předznamenal i konec svobodné lidové strany.

Na tradici křesťanských odborů se pokusila navázat r. 1990 KOK (Křesťanská odborová koalice). Hlavní členskou základnou byli zaměstnanci organizační struktury ČSL, ke kterým přistoupili postupně další (dopraváci, učitelé aj.). Odbory však od začátku narážely na nezájem vedení strany podpořit jejich činnost finančně i oficiálně. Ačkoliv sociální demokracie a komunisté se dále otevřeně hlásili ke svým odborům a různě je podporovali, ČSL neměla o jejich činnost vůbec zájem. Tak jak se KDU-ČSL změnila z předválečné středové strany v pravicovou, utvrdil se v ní názor, že odbory jsou reliktem socialismu. KOK však postupně ztrácela členstvo i vinou neschopného vedení a pasivitou dezorientovaných potencionálních členů. Pověst KOK na mezinárodním poli, tj. v bruselské centrále Mezinárodní organizace práce i belgických křesťanských odborů (1 milion členů) postupně upadala a přestali s námi komunikovat. Úpadek KOK vedl dokonce k tomu, že odmítla přibírat nové členy, aby se jich nemusela zastávat ve sporech se zaměstnavatelem.

Křesťanské odbory v podstatě dnes neexistují a křesťané, nekomunisté, nezávislé aj. musejí vstupovat do socialistických odborů. KDU-ČSL se tak „zbavila“ hlasů sociálně slabších voličů a směřuje tam, kam její zakladatelé vůbec nepředpokládali.

PhDr. Bohumil Lukeš

Součástí vládnoucí koalice je i KDU-ČSL

Ano, i ona se podílí na přerozdělování společenského bohatství svérázným způsobem, bere chudým, potřebným, dokonce i rodinám s dětmi, které verbálně označuje za svou programovou prioritu, dává bohatým. Je součástí sociálně necitlivé panské koalice. Svého času podobně koalovala i Československá strana lidová, která však z této pochybné příslušnosti dovedla vyvodit důsledky a nejen takovou koalici opustila, ale i její politika se stala opět jako dříve trvale a skutečně sociální.

KDU-ČSL se k takovému kroku nechystá. Naopak, reformy, ačkoliv ve skutečnosti jde o deformy, kroky zpět, staromilné zpátečnictví s relikty liberálního kapitalismu 19. století, aktivně prosazuje. Bohužel i zapomíná na své dřívější očisťovací úsilí, cílené k odchodu zkorumpovaných politiků. Kolikrát Kasal a Kalousek úpěnlivě se vší slušností, taktem žádali, prosili, div ne na kolenou, Grosse, aby pro nevyjasněné finanční otázky v zájmu celé republiky opustil politiku. Stalo se. I ČSSD nahlédla, že je to nutné. Nyní se však ukázalo, že v případě Grosse nešlo o žádné finanční machinace. Vyšetřování proto skončilo. Zapomeňte? Sladké zapomínání.

To pro vedení KDU-ČSL nebyl a není problém. Zapomnění , že bojovali proti korupci v cizích řadách, v nich dřímá tak hluboce, že předčí spánek pohádkové šípkové Růženky. A nyní do toho poklidného blahobytného koaličního života, v němž má strana ministrů a náměstků ministrů tolik, jako nikdy předtím, kdy konečně má i vytoužené Ministerstvo kultury a dokonce i vysněného, snad dokonce vymodleného prvního náměstka, jímž je osvědčený křesťanský demokrat ing. Talíř, do jehož přímé působnosti přešla problematika církví a náboženských společností, a tak se zlé doby sociálnědemokratického působení za účasti ministra Dostála a tolik nechtěné vedoucí odboru Řepové, staly jen zlou vzpomínkou, spadla z ničeho nic čunkiáda.

Zlé ateistické a především komunistické síly se opět předvádějí. Údajně předseda KDU-ČSL, senátor, první místopředseda vlády, ministr pro místní rozvoj, hle, jak pracovitý a příkladný je to člověk a co všechno stačí, je korupčník. Ale co! To tu již bylo. Zlý poslance US-DEU, Kořistka, obvinil M. Dalíka, druhé já nynějšího ministerského předsedy, že se jej pokoušel podplatit. A neuspěl, ani u soudu. Opět Dalík se nechal natočit na skrytou kameru, kde popisoval jednání s ČSSD. Naoko s nimi bude ještě jednat, získáme jejich několik poslanců, a pak je pošleme …. . A také se tak stalo. Na scéně se objevily dvě čisté poslanecké duše, usilující o naplnění státotvorných cílů, ing. Melčák a dr. Pohanka, zcela náhodou sociální demokraté. Opět vše prošlo. Vždyť je téměř notoricky známo, jak tvrdí určité „důvěryhodné“ kruhy, že ing. Paroubek je pedofil, korupčník a účastník zločinného spiknutí, jak veřejně zjevil, dřívější taxikář, disident, nyní podplukovník, nebo dokonce plukovník, šéf ÚOOZ, dokonce s více než úplným základním vzděláním, několik dní před volbami do parlamentu. A opět se nic nestalo. Jen volební výsledky ČSSD byly horší. A to je snad dobře? Ty socani si přece nic jiného nezaslouží. Proč by tedy již policií obviněný a vyšetřovaný pan Čunek měl rezignovat? Že nějací úchylní lidé, kteří se snažili podplatit jeho bývalou sekretářku, aby vypovídala v jeho prospěch, o tom pan předseda samozřejmě nic neví. Od úchylů se ostatně, jak všichni víme, dá čekat všechno. Je ostatně velkou otázkou, zda v pozadí těchto nechutných útoků nestojí staré struktury či dokonce bývalí agenti StB, kteří osvědčenou Kubiceho jednotkou, jíž nactiutrhači nazývají politickou policii ODS, budou nakonec odhaleni a řádně potrestáni. Ó, kéž by k tomu došlo co nejdříve! Kolik trápení by se pan předseda zbavil! Kolik státnické práce by mohl vykonat pro rozkvět republiky! Kolik své křesťanské lásky k chudým by mohl zcela konkrétně projevit nejen svými osobními skutky, ale i statečnými a bohulibými opatřeními celé vlády, jež by zcela jistě inspiroval a neúnavně prosazoval.

Kdoví, jak vše dopadne. To nelze s jistotou předvídat. Žijeme ve státě, kde je téměř vše možné. Vláda neustále obětavě pracuje ve prospěch občanů. V jejich zájmu jim zavádí poplatky, zvyšuje účast na platbách za léky, upravuje nájmy, soustavně zvyšuje ceny energií, snižuje sociální dávky atd. Lid to však nějak nechce pochopit. Síly minulosti tato blahodárná opatření dokonce si dovolují kritizovat.To všechno je jen jasným důkazem, že lid ještě do tolik jím chtěného referenda nedorostl. A tak chudáci politici, kterým věří asi jen třetina občanů, ostatní nezralí ještě nic nechápou, budou muset břímě rozhodování opět nést sami. Ó, Bože, kdy z nich tento těžký kříž, pod kterým značná část politiků již klesá až padá, sejmeš a přeneseš na dosud tak málo uvědomělé občany, aby poznali jeho přetěžké břímě a stali se tak vděčnějšími vůči svým zástupcům?

Jedno je jisté. Naše politická kultura nástupem Topolánkovy vlády jde strašně dolů. Většina občanů se dokonce domnívá, že s morálkou současných politiků je to mnohem horší než u politiků předlistopadových.Může to být ještě horší? Otázkou je, zda ještě o nějaké politické kultuře u nás můžeme vůbec mluvit a kolik morálky ještě ve veřejném dění zbývá. Samozřejmě, že za tento stav můžou především staré struktury. Velmi dobře to ví i senátor Mejstřík a Štětina i většina „našich“ médií. Kdo o tom pochybuje, je komunista nebo nějaký jiný podezřelý element, nesnášející lidumilnost a osvícenost našich politiků.

V celém demokratickém světě by obviněný a policií vyšetřovaný politik rezignoval. U nás to však neplatí, protože víme, že za tím vším zřejmě stojí zlovolné síly minulosti. Až je odhalíme, bude vše v pořádku. Pak jim ukážeme, jak se nevyplácí mluvit o nějaké čunkiádě nebo o čunkovinách! Nebo je to snad jinak?

Jaký osud potká bývalou sekretářku pana vsetínského starosty, jehož odpudivě obviňovala a dosud nepochopitelně obviňuje ze sexuálního obtěžování a ze zvláštního sexuálního chování. Jestliže věříme v neposkvrněnost pana předsedy, pak jednání sekretářky musí být přímo ďábelské.Svaté inkvizici ji nemůžeme předat, bohužel, pak snad ještě přichází v úvahu přímo z ústředí přivolat kvalifikované specialisty na vymítání ďábla. Všichni totiž dobře víme, jak světská spravedlnost je chybující. Ne nadarmo se nám představuje se zavázanýma očima.

Dr. V. Beneš

Od středu do prava

Svůj komentář jsem nazval podle poměrů v KDU-ČSL, ale v mém případě je to obráceně. Po nástupu do Ústřední kanceláře Československé strany lidové v r. 1990 jsem tak, jako mnozí myslel na demokratizaci naší společnosti, kterou jsem spojoval s pravicovější politikou. Národní fronta byla synonymem socialismu a naše volební heslo prvních voleb „Svoboda místo socialismu“ vytěsňovalo slovo sociální z našeho slovníku. V Ústřední kanceláři ovšem pracovali zaměstnanci, kteří dosud nespojovali ohlášený pravý střed naší politiky s honbou za funkcemi a majetkem. Všichni, včetně vysokých funkcionářů, byli nadšeni pro demokracii a celkem majetkově a lidsky blízcí. Já jsem například potkával Kasala v metru na cestě domů. To, že dnešní rakouský kancléř jezdí městskou dopravou do práce je jistě některým našim ministrům k smíchu.

Většina z nás byla v křesťanských odborech, které byly konec konců spojovány s bývalou hlavní oporou Šrámkovi politiky. Křesťanský solidarismus byl stále živý. V roce 1990 jsem potkal J. Luxe, tehdy již předsedu ČSL, na chodbě poté, když vyhlásil ve sdělovacích prostředcích pravicovější politiku naší strany. Pochválil jsem ho, ale on mi kupodivu odpověděl, že si není jistý, zda je to „to pravé“,co patří k lidové straně. Velmi jsem se podivil. Dnes si uvědomuji, že to byl jediný náš polistopadový politik, který viděl dál než na špičku svého nosu.

Doba se měnila a postupné vytěsňování křesťanských ideálů v KDU-ČSL šlo ruku v ruce s koncem sociálního cítění našeho vedení. Z vedoucích politiků se stávali podnikatelé a majitelé kont, z vedoucích odborářů „spolupracující zaměstnanci“ s vedením strany. Peníze postupně ovládly všechny vztahy. Přispěli k tomu i noví členové KDU-ČSL, většinou technicky nebo ekonomicky zaměření vysokoškoláci, kteří chtěli prostřednictvím strany rychle udělat kariéru. O ideálech křesťanské politiky neměli ani tušení, pouze se chtěli pomocí vládní strany dostat na ministerstva. Ovšem k neznalosti, že křesťanská politika není výtahem k moci, ale služby občanům, především těm nejchudším, jim „pomohlo“ i zrušení vzdělávacího střediska KDU-ČSL. Na četbu materiálů o křesťanské a křesťansko-sociální politice neměli samozřejmě čas. Zajít do archivu KDU-ČSL bylo pod jejich úroveň.

Politika KDU-ČSL se začala nazývat konzervativní a já začal chápat, že strana může dopadnout stejně, jako křesťanská stranička podobného jména krátce působící před první světovou válkou. Zároveň jsem nechápal, že jako konzervativní strana, která by tedy měla ctít naší historii a tedy i předválečnou politiku, ji zároveň odmítala. Co je nyní v KDU-ČSL konzervativní, když zásady Šrámkovi křesťansko-sociální strany, potažmo ČSL, nejsou ani připomínány? Křesťanské odbory nejsou podporovány, spíše v rámci strany omezovány a křesťanské sociální encykliky odmítány. Je paradoxní, že KDU-ČSL stále někdo podsouvá „klerikálnost“, když v ústřední kanceláři byly odstraněny i kříže, zatímco v předlistopadové éře alespoň ty kříže tam byly, Představitelé strany stydlivě reagují na svoji příslušnost k církvi. Někteří jsou dokonce jasně nevěřící a v jejich projevech je to patrné. Nechci někomu vnucovat křesťanské ideály, zvláště když je to slušný člověk. Na druhé straně je však jasné, že věřící člověk má přeci ke korupci a moci určitý odstup. Nepovažuje (neměl by) peníze za smysl svého života. Křesťanství a sociální politika musí jít ruku v ruce a pokud to tak není, nejsme ani křesťansko-demokratická strana, jak ji rád nazývá ing. Kalousek.

Nezájem vedení o řadového zaměstnance ústřední kanceláře jsem pociťoval velmi často. Nechci být sebestředný, ale považoval jsme v křesťanské straně zájem o prostého člověka za běžný. Za samozřejmé jsem považoval, že předseda strany a další vedoucí funkcionáři občas zajdou za řadovými zaměstnanci ústřední kanceláře „na kus řeči“. Myslím, že během 16 let tak učinil jednou Bartončík a jednou Kasal.

Při vyhození z funkce archiváře KDU-ČSL mi nikdo ze strany nepomohl. Nevím, zda věděli, co mě čeká. Sociální odbor Prahy 5 přisoudil celé mé rodině 16 000 čistého. Pro 6 člennou rodinu, po odečtení nájemného, zbylo 50 Kč na jídlo na osobu a den (bez dopravy, ošacení atd.). Za tyto peníze jsme žili tři měsíce. Nechci být zlomyslný, ale přál bych některému našemu přestaviteli, aby to také zkusil. Možná, že by ho řeči o pravicové liberální politice a přehnaných sociálních dávkách navždy opustily.

PhDr. Bohumil Lukeš

Krátce o změnách v KDU-ČSL

KDU-ČSL vždy spolupracovala, a někdy dokonce i velmi úzce, s výrazně pravicovou Občanskou demokratickou aliancí (ODA), s Demokratickou unií (DEU) a Unií svobody (US). Poslední dvě strany se sloučily a vytvořily nový, opět silně pravicový subjekt US-DEU.

Ještě v nedávné době KDU-ČSL chtěla s výše uvedenými stranami vytvořit tzv. Čtyřkoalici. Projekt mimo jiné ztroskotal na silném zadlužení ODA. Tato strana již v dřívější době ztrácela politickou relevanci. Její přední politici začali přestupovat do jiných stran, zejména do KDU-ČSL. V tu dobu např. v sobě objevila křesťanské sklony i paní Vlasta Parkanová a obdařila svou osobností „křesťanské demokraty“. Ti porůznu již dříve a také i později přijali další „osobnosti“. Jednou z nich byl i Petr Pithart, liberálně-konzervativní křesťan. Tak sám sebe charakterizoval. Ano, o kočkopsech jsme všichni již slyšeli a jistě na ně věříme. Ani na M. Bursíka, hodného chlapce pana V. Havla, nemohu zapomenout. A tak z různých stran kapaly přírůstky do původního lidoveckého hnízda. Cizí nejen původnímu lidovectví, ale i jeho „křesťanskodemokratické transformaci“.

Nově příchozí se zabydlovali, rychleji když sebou přinesli nějakou funkci, a ve straně rostli a někteří ji dokonce již stačili přerůst a aspoň trochu připodobnit obrazu svému. A tak KDU-ČSL, která za ještě částečně lidoveckého J. Luxe začala pravicovatět, šla tou pravou cestou dál a dál. Až se jí do skutečné pravicovosti podařilo dorůst. I liberalismus nepřichází zkrátka. Někteří členové vedení v tom viděli velké vítězství křesťanského demokratismu nad tehdy zatracovaným plebejským lidovectvím.

Co se vlastně stalo? Abychom uvedený proces lépe pochopili, vzpomeňme si na rok 1945. Tehdy členové různých politických stran, především jasně pravicových, které nebyly v nové republice obnoveny, např. agrární strany, hledali své politické uplatnění. Hodně jich vstoupilo do Československé strany lidové. Samozřejmě, že ji chtěli připodobnit obrazu svému. A také se jim to částečně dařilo. Tehdy, již v r. 1946, muselo zasáhnout vedení strany v čele s Janem Šrámkem, aby udělalo konec pokusům o  transformaci sociálně reformní lidové strany ve stranu liberální.

V devadesátých letech minulého století ČSL a později KDU-ČSL, které hledaly svůj politický profil, však ve svém středu nového Šrámka neměly, dokonce i Lux odešel z předsednického postu i ze svého života, v kterém nás zřejmě mohl v mnohém dobrém překvapit, příliš brzy. Ani dalšího Luxe strana bohužel neměla. A tak na delší dobu o politickém charakteru strany bylo rozhodnuto. Doufejme, že dočasu.

Pokud bych v dějinách strany hledal nějakou obdobu, musel bych se vrátit do doby na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy Šrámek byl nahrazen A. Petrem a tento J. Plojharem. I tyto skutečnosti byly pro Československou stranu lidovou osudovými. Po čtyřiceti letech, kdy čas voněl novými nadějemi, obrozenecký proud v ČSL pomohl navrátit stranu na její původní místo ve stranicko-politickém systému i v povědomí lidí.

Dr. O. Tuleškov

K diskusi k „nehodným Slovanům“

…V mé razantní reakci sehrál svoji úlohu celkově negativistický postoj je Slovanům u většiny našeho tisku – bohužel i v českém vlastnictví. Článek Rusko přestane existovat nebo Výměna civilizací (kde se líčí, jak nejhůře jsou na tom Rusové, kde řádí alkoholismus, drogy a AIDS) je citován z českého, relativně objektivního a hlavně polemického a hledajícího tisku. …

Extrémem je tisk v německém vlastnictví jako je MF Dnes nebo Lidové noviny, kde je český národ líčen jako ochotný kolaborant s nacisty, kde jsou uváděna nesmyslná čísla zabitých Němců Čechy po roce 1945. Vylhaných 250 000, zahrnuje také téměř 80 tisíc Židů, mluvících většinou německy, zahynuvších převážně v koncentrácích, i ubitých komunistů, sociálních demokratů a některých politicky aktivních křesťanů. Na tyto údajné oběti Čechů odsunutí Němci, a to bez ohledu na prokázanou historickou pravdu, neustále poukazují. Málokdy však také mluví o téměř 200 000 tzv. sudetských Němců, kteří padli ve válce „za vůdce a vlast“, a dalších statisících zraněných.

Kolaborantský tisk líčí příchod Slovanů v souvislosti s výboji Avarů na západ. Dnešní Srbové jsou vykreslováni jako krvaví vrazi. Bělorusové jako ubožáci trpící pod Lukašenkovou diktaturou. V Lužici zastírá plíživou asimilace Lužických Srbů. Samozřejmě se nemluví o vyvražďování Poláků, Čechů Němci, ani o likvidaci asi 15 tisíc Kašubů, potomků někdejších slovanských Pomořanů a Bodrců. Ve Velké vlastenecké válce, podle novějších údajů, zahynulo téměř 27 milionů sovětských občanů, převážně Slovanů. O tom se již vůbec nedoporučuje mluvit, zvláště ne pak o celkových slovanských lidských válečných ztrátách, které dosahovaly asi 36 milionů.

Když se v současnosti mluví o Rusku, tak převážně jen negativně. Zdá se, že kolaborantský tisk usiluje o to, abychom v Rusech postupně viděli nepřátele. Z Čechů je snaha udělat především Kelty, Chorvaté se s fašistickou inspirací prohlašují za Frísy nebo dokonce Laponce. Bosňané, zcela jednoznačně s převahou slovanské krve, jsou považovány za Muslimy. Jejich příslušnost k Slovanům je překrývána náboženstvím.

Ano, jsou opět na světě mocné síly, které by rády dostaly Slovany do pozice méněcenných lidí. To však není nic nového. Hlásali to nacisté a nyní jejich nástupci, neonacisté nebo stoupenci pangermanismu. I v USA se vytvořila situace, kdy část obyvatelstva, pod dojmem masové propagandy médií, se dívá zejména na zlé Rusi a krvavé Srby s despektem a podezřením. Je jen otázkou, zda jejich diskriminace je srovnatelná s diskriminací černochů, či ještě hlubší. F. Truxa

Baroní, hrabata, knížata se domáhají vrácení „svého majetku“

Již celá léta se táhnou jejich nejrůznější soudní spory, které naše širší česká veřejnost odsuzuje. Troufalost a vynalézavost domnělých vlastníků a jejich českých „pomocníků“ nezná meze.

V nedávné době opět vypukl jeden takovýto pozoruhodný spor. Týká se majetku bývalé rodiny Rakousko-uherské, a to konkrétně majetku následníka trůnu Františka Ferdinanda d´ Este. Naše některá média z celé záležitosti, jako ostatně i obvykle, udělaly „velkou“ zprávu. Samozvaná dědička majetku následníka trůnu si nárokuje řadu nemovitostí, včetně Konopišťského zámku. Televizní redaktorka nechávala zaznít hlasu lidu. Do mikrofonu jeden „ze zasvěcených“ prohlásil: „Tak jí to dejte, když jí to patří!“ To ostatně u našeho zpravodajství, které si obzvláště v některých případech nesouží hledáním objektivních informací, je docela běžné.

Jaká je pravda v tomto případě? Prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., z Právnické fakulty Univerzity Karlovy výslovně uvedl: „Článek 208 mírové smlouvy Saint-Germainské stanovil, že novým státům má připadnout majetek koruny i soukromé statky bývalé panovnické rodiny Rakousko-uherské. Český stát svým zákonem č. 345/1921 Sb., o převzetí statků a majetku připadlých státu …, ustanovení z těchto mezinárodních závazků uskutečnil. Stát tento majetek … převzal v roce 1918. V současné době někteří publicisté a historici zkreslují tehdejší situaci a vytvářejí atmosféru o domnělých křivdách, kterých se československý stát v tomto směru dopustil.“ Tato interpretace se stává i součástí útoků na republikánské hodnoty, vyjadřované tehdy T.G.Masarykem a dr. E. Benešem.

Takovéhoto vysvětlení jsme se od našich sdělovacích prostředků, snad až na nějakou výjimku, nedozvěděli. Není to žádoucí. Atmosféra, podle některých mocných, ovlivňujících i naše média, má u našich občanů vytvářet pocit jakési nespravedlnosti, které se nově vzniklé Československo v mnoha směrech domněle dopustilo.

Domníváme se, že i takovéto „restituční spory“ jsou součástí již dlouhodobého a stále trvajícího sporu o smysl českých dějin. J. Skalský

Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.:

Moc pravdy proti „pravdě“ moci

Za mimořádně plodný a aktuální akt Křesťanskosociálního hnutí a Obvodní rady Klubu českého pohraničí v Praze 10 považují vydání „samizdatového“ sborníku „Hlasy k českým dějinám“ celkem v devíti sešitech.

Vskutku bouřlivá, ba ostře polemická diskuse k textu „Právo na dějiny“, formulovanému výlučně „integrálně katolickými“ autory bez jakékoliv konzultace s jinými názorovými skupinami a vydanému především péčí jednoho z mluvčích, V. Bendy, jako oficiální dokument Charty 77, probíhala doma i v zahraničí od poloviny osmdesátých let minulého století. Prakticky až do pádu „normalizačního“ režimu 1989 a ve svérázné podobě kritiky učebnic, rádobyodborných, i pokleslých propagandisticko-ideologizujících textů přetrvává až dodnes.

Autoři „Práva..“ a jim názorově blízcí chápali svůj text jako vyjádření absolutní pravdy o našich i světových dějinách proti lžím, polopravdám a nepodstatným, z dějinného kontextu vytrženým dílčím „pravdičkám“, předkládaným pod hrozbou sankcí násilnickým režimem, jenž proměnil vědu historickou v pouhou služku totálně scestné, společenskému progresu nesmírně škodící politiky.

Leč kvalifikovaná diskuse k „Právu…“ publikovaná ve sborníku „Hlasy k českým dějinám“ , redigovaném již zesnulým Milanem Hüblem s mojí pomocí, poukázala na mimořádně závažné slabiny, včetně nehorázných nepravd a prokázaně falešných soudů a závěrů autorů a sympatizantů „Práva…“

Ještě v předpřevratovém pětiletí vycházela „samizdatově“ integrálně katolická revue „Střední Evropa“, nepřipouštějící stati kritické k dílům, představujícím apologetiku vůči vatikánské a vůbec církevní politice. Hlavním obsahem revue byla propaganda svatováclavské tradice v církevním pojetí. Čechy jako rozkvétající součást „Svaté říše římské národa německého“, později Rakouska – Uherska a naopak, všestranný úpadek éry husitské a předbělohorské, po r. 1918 éry Československa a po r. 1945 éry pokusu o socialistickou přestavbu.

„Právo na dějiny“, stati v revue „Střední Evropa“, původně samizdatový sborník autorského kolektivu pod pseudonymem „Bohemus“ (Petr Pithart , Petr Příhoda, Milan Otáhal, Toman Brod, Jiří Doležal), názorově v mnohém blízký stanoviskům autorů ze sudetoněmeckých řad, „Podiven“ (znovu Pithart, Příhoda, Otáhal) – Češi v dějinách nové doby – Pokus o zrcadlo vyd. 1991 aj. – to byly hlavní zdroje, z nichž čerpal autorský kolektiv významné podklady pro dvoudílnou učebnici „Dějiny zemí Koruny české“ . Učebnici výrazně protěžovali - proti jiným, daleko kvalitnějším, protože objektivnějším učebnicím našich i obecných dějin – všichni ministři školství všech popřevratových vlád až do skončení platnosti schvalovací doložky pro učebnici v r. 1998 (Vopěnka, Pilip). Tímto úředním aktem ovšem nebyl nikterak, ani v zárodečné podobě, řešen zásadní problém jejího negativního působení po dobu osmiletí (a do dnes) na dějinné povědomí národa, zejména jeho mladé a střední generace, nejvíce jeho vysokoškolské inteligence. Vždyť učebnice dosáhla – na naše víc než skromné poměry – fantastického nákladu dvě stě tisíc kusů v pěti vydáních! K tomu ovšem přistupuje postupné vydávání jednotlivých dílů Velkých dějin zemí Koruny české …

Mj. i osobní ministerskou péčí vytěsňovala daleko kvalitnější středoškolské učebnice, a co nejhoršího, ovlivňovala negativně výuku historie na vysokých společenskovědních, snad i přírodovědných vysokých školách. Přispěl k tomu i schvalovací text, nikterak neomezující a nevymezující doporučený okruh jejího působení. Také na základě jednoznačné, nekritické propagandy většiny masmédií vznikla i v angažované veřejnosti dojem, že učebnice jako „vysokoškolská“ je daleko kvalitnější, než pouze středoškolské učebnice obecných dějin (Z.Beneš: Dějiny středověku, M. Hroch: Dějiny novověku, J.a J.. Miklíkovi: Dějiny XX. století, či Dějiny českých zemí I.- od pravěku do poloviny 18. století; do pozadí jsou zatlačovány České dějiny I, jež napsali universitní profesor PhDr. J. Petráň a docent PhDr. Z. Beneš, i České dějiny II, jež napsal prof. PhDr. Robert Kvaček.

V zásadním rozporu s učebnicí Dějiny zemí Koruny české nevnucují výše uvedené učebnice názory historiků jediné badatelské školy, či dokonce pokleslé názory historizujících, politizujících, ideologizujících držitelů moci a pokleslých žurnalistických šmoků, řídících se starořímským cuius potestam eius veritas – čí moc, toho pravda; a Quod principi placuit legis habet vim co se zalíbilo vládci, má sílu zákona… Naopak, apelují na samostatné myšlení čtenáře, zejména pokud jde o pohled na kontraverzní dějinné období, jako je např. husitství, před a pobělohorská doba, první republika, obě světové války, únor 1948, obrodné hnutí let šedesátých, vedené reformními komunisty, sovětská agrese r. 1968, tzv. normalizace, ale i éra popřevratová, kdy se příkře střetávají hodnotící pohledy proti sobě vystupujících politických sil.

V kritice mimořádně závažných nedostatků Dějin zemí Koruny české jsem spojil své síly s úsilím přítele ing. Dalibora Plichty. Plichta publikoval rozsáhlou stať „Špatná škola státnosti – Dějiny zemí Koruny české především s akcentem na éru Rakouska-Uherska, první světovou válku a éru první republiky. Navázal jsme naň statí „Křivé zrcadlo Dějin zemí Koruny české“ a statí „Ještě jednou k Dějinám zemí Koruny české“ s akcentem na druhou světovou válku a období poválečné. Texty obou jsem poskytl osobně v dubnu 2000 ministru školství Mgr. E. Zemanovi a předsednictvu Českého svazu bojovníků za svobodu. Tento počin se setkal s příznivou reakcí. Cituji ze závěrečného dopisu předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu JUDr. Jakuba Čermína ministru školství: „S uspokojením jsme vzali na vědomí zprávu o ukončení platnosti schvalovací doložky pro učebnici Dějiny zemí Koruny české … ačkoliv tímto úředním aktem není nikterak, ani v zárodečné podobě, řešen zásadní problém jejího negativního působení po dobu osmi let na dějinné povědomí národa, zejména jeho mladší a střední generaci a jeho vysokoškolskou inteligenci … Dodáváme, že v minulosti i dnes probíhá v této oblasti ostrá meritorní diskuse a že jednostranné kategorické soudy autorů učebnice Dějiny zemí Koruny české, favorizované předchozími ministry školství, nesmírně škodí procesu nikdy neukončitelného hledání, nacházení a sdělování objektivní dějinné pravdy ve smyslu klasického „Historia magistra vitae“.

Závěrem přičleňuji ještě dvě, soudím potřebné poznámky. 1) Kritika integrálně katolických autorů a sympatizantů „Práva na dějiny“ nemůže být chápána jako kritika hluboce věřících a přitom tolerantních katolíků, jichž si ing. Plichta i já hluboce vážíme.Naopak, je současně jejich vědomou obranou! Obranou před nositeli nesnášenlivého, fanatického sektářství.

Studium historie mne naučilo vážit si přemnohých, kupř. a zejména velkého demokrata a Čechoslováka Jana Šrámka a nelehký život v Chartě 77 mne rovněž učil přísně rozlišovat mezi – soudím převažujícími – ekumenickými katolíky typu pátera Zvěřiny a nesmiřitelnými integralisty.

2) Křesťanskosociálnímu hnutí též děkuji za již předchozí vydání mé práce „Diskuse k československým dějinám v Chartě 77 a náš dnešek“.

Několik vět k česko – slovenským vztahům

My, občané Slovenské republiky, vědomi si toho, že vznikem Česko-Slovenska se skončila maďarizace slovenského národa a nastal jeho nebývalý rozvoj vedoucí ke vzniku současné Slovenské republiky, považujeme za vhodné, aby se přínos ČSR pro Slovensko přiměřeně odrážel i v názvoslovích veřejných prostranství …

Upozorňujeme, že v Prešpurku (Pozsony, Pressburg) před vznikem Slovenska byli Slováci jen slabou menšinou (k slovenské národnosti se v roku 1918 hlásilo jen asi 5 % obyvatelstva). Že je Bratislava nyní hlavním městem SR, je evidentní zásluhou vzniku ČSR. Dále dodáváme, že nebýt ČSR by se Slovenská republika nikdy nerozprostírala na pravém břehu Dunaje (neměli bychom nejen Petržalku, ale ani níže ležící strategické zdroje vody a ani gabčíkovské vodní dílo!). …

Pro vyjádření našeho vztahu k bratrskému českému národu zároveň žádáme, aby 28. říjen byl vyhlášen za státní svátek SR. …

To tedy znamená, že k cílům ČSV (Česko-Slovenského výboru) by patřila i snaha o utvoření jakéhosi regionálního souručenství či společenství Čechů, Slováků, karpatských Rusínů i obyvatelstva území, které v historickém vývoji kulturně, hospodářsky a někdy i politicky, inklinovalo k bývalé ČSR, z mocenských důvodů se však s tímto státem spojit nemohlo (Horní a Dolní Lužice, Kladsko, územní přesah slovenského etnika na Horní Oravě apod.). ČSV takto může pozitivně navázat na všechny integrační cíle bývalého masarykovského Československa bez snahy o dnes úplně neperspektivní obnovení československé státnosti formou Československé unie v rámci Evropské unie.

Ján Školáček

(Z Hlasu Česko – Slovenského výboru, Bratislava, občasník) připravil: Ing. Petr Šuranský

Ještě z konference o česko-německých vztazích, uspořádané Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí v prosinci 2006

JUDr. Miloslav Polreich, diplomat: „Vyhánění“ obecně , ale i osobně

„… V červenci a srpnu 1946 (více než rok po osvobození) jsme byli jako oddíl brodských skautů (já patnáctiletý ve funkci poradce) na táboře v místech, které jsme nyní nemohl nalézt (Herink, Želnava, Šenava). Bydleli jsme v několika již opuštěných domech. Daleko široko nikdo nemluvil česky, žádná česká správa. Jednou, asi za týden přijeli dva mladíci na koních, spíše v civilu než v khaki uniformě s páskou RG a s pistolí. Zeptali se, zda s místními Němci nemáme potíže a po ujištění, že ne, zase někam odjeli, aby se někdy zase objevili. Tak vypadala „česká správa“ téměř rok a půl po osvobození na Šumavě. Ve všech vesnicích žili jenom Němci, kteří vlastně čekali jen na odsun. Těžko jsme se s nimi s naší školskou němčinou domlouvali. Kupovali jsme od nich vajíčka, (základní naše strava) a někdy jsme dostali i trochu mléka od kravky, pokud ve vesnici ještě nějaká byla. ..

Měli jsme svůj program, … hledali jsme hranici dost těžko. … Zajímavé byly naše hry v noci. Ty měly svůj půvab Začali jsme sledovat, dnes by se řeklo monitorovat, velké přesuny dobytka na druhou stranu do Bavor a převozy veškerého technického zemědělského materiálu přes vltavské brody. Nám se čas pobytu krátil, dobytka ve vsi ubývalo a došlo i na slepice. …

Jedná se o epizodu. Popsal jsem ji však proto, že jsme nic podobného v široké mediální kampani, která proběhla v poslední době v českých „německých“ novinách nezaznamenal. Reálná historie se rychle zapomíná, když se chce a pokud se za to dokonce platí. …“.

Otevřený dopis redakci Katolického týdeníku

Vážený redakce,

jako Váš téměř pravidelný čtenář se na Vás obracím s tím to dopisem. Přikládám kopii článku z měsíčníku Slovanská vzájemnost, kde je podstatná část o Lužických Srbech a jejich propojení s křesťanstvím, který jsem také dvakrát posílal i Vám

Je jen zarážející, že se člověk musí obrátit na polokomunistický tisk, aby zveřejnil zprávu o budoucím světci lužickosrbského původu Aloisi Andrickém. Je šokující, že je pro Vás lužickosrbská situace zakázanou sférou. Mělo by nás zajímat šíření islámu a islámského obyvatelstva v Německu, ale nesmí se psát, jak v rámci skomírající bývalé NDR se likviduje lužickosrbské školství.

Nesmí se psát o tom, jak se východoněmecká výzbroj dostala do rukou UCK (albánská teroristická organizace) s takovou důkladností, že západoevropští novináři byli šokováni, když viděli některé tyto „bojovníky za svobodu“ oblečené dokonce do východoněmeckých uniforem.

Píšete o tom, že je na Slovensku sporné odsouzení válečného zločince Tisa jen na základě prohlášení polofašistického slovenského biskupa. Kněžství přece není zárukou stálé dokonalosti člověka. I Vy dobře víte, že na papežský stolec se dostal i zločinec, že v době upálení M.J. Husa byli tři papeži, kteří se vzájemně proklínali a dávali do klatby. Tiso má na svědomí přímo vydání 60 tisíc slovenských židů fašistům a osobně vyznamenával ještě na sklonku války příslušníky SS, kteří často bestiálně zabili na 5 tisíc příslušníků Slovenského národního povstání. Toho povstání, které uchránilo Slovensko před postihem poraženého spojence fašistů.

Nepíšete, že je sporné vydání chrámu sv. Víta katolické církvi s možností vystěhování hrobu krále Jiřího. Jsme praktikující katolická rodina. Chodili jsme do kostela (i když nepravidelně) i v době totality a za totality jsme měli svatbu v kostele, za totality jsme nechali pokřtít oba naše syny. Mladší syn ještě občas chodí na mši ministrovat. Přesto jsme celá rodina podepsali petici na obnovení soudu o předání chrámu zpět do rukou státu.

Je ostudou církve, když se nyní musí platit stokoruny za prohlídku chrámu, která byla vždy bezplatná. Král Jiří z Poděbrad ukončil bratrovražednou válku, obnovil v zemi klid a pořádek a měl snahu založit již ve středověku první společenství evropských států. Věřte, že králem Jiřím se hýbat nebude. Církev se nesmí diskreditovat.

Snad bych měl více pozornosti poklesu věřících od převratu za 10 let, u katolické církve o 1,2 mil. lidí a taktéž u půlmilionových evangelíků o 200 000. Z celé třídy ještě na základní škole, kam chodil můj starší syn a jeden Ukrajinec, jen tito dva byli věřící. Mladší syn bránil existenci Boha proti celé třídě.

Snad byste měli více hořekovat nad zničením 150 chrámů a klášterů v srbském Kosovu. Ti pravoslavní patří do křesťanské církve jako naši evangelíci ….

Pokud u exprezidenta Tisa budete chtít prosazovat možnost rehabilitace a dokonce snahu o svatořečení, pak by to byla degradace a zesměšnění této instituce. Byla by to urážka statisíců lidí, kteří obětovali svůj život boji proti nejhoršímu režimu v dějinách a zamřeli za svou vlast.

Církev mí již dost ostudy s „hnědým biskupem“ ve Vatikánu, který umožnil útěk mnohým válečným zločincům, včetně Mengeleho, který měl na svědomí tisíce umučených dětí.

A tak i pro Vás platí lužickosrbské přísloví, které říká: „Hdyž k njeskutkum mjelčiš, skutkuješ sobu“. V překladu „Jsi-li lhostejný ke zlému, jsi spolupachatel.“

V Jablonci n/N 12.2.2007 F. Truxa

Otevřené dopisy jsou jednou z forem boje občanů proti společenským nedostatkům, zlu. Neopomíjejte je a pište.

Další formou občanské angažovanosti jsou petice. Pište je, kopírujte, rozšiřujte, podepisujte, získávejte další podpisy a odesílejte je adresátům.

I takovýmto svým počínáním můžete dokazovat, že politika pro vás je službou, projevem lásky k bližním a nikoliv zdrojem získávání peněz, kariéry či jiných materiálních výhod.

Křesťanskosociální mírové forum

Proti smrtící logice neoliberální globalizace

Výzva křesťanských osobností u příležitosti setkání G8 v Německu

Každoročně se mocní scházejí k tajným dohodám o světovém hospodářství a politice. Pokračují tím v imperialismu a kolonialismu, a vyhýbají se jakékoli demokratické kontrole.

Od 6.-8. června 2007 se bude konat v Heiligendammu na německém pobřeží Baltu jejich setkání. Už léta si tento klub bohatých vybírá taková místa, která lze snadno uzavřít, protože se pozdvíhá protest: Od 80. let a ještě silněji od Seattlu 1998 protestují statisíce lidí proti spřažení elit a zasazují se o svět, ve kterém mohou všichni vést důstojný život, proti tomu, aby denně desítky tisíc lidí umíraly hlady, za spravedlivé rozdělování bohatství naší země a za společnosti základní demokracie.

My – křesťané a křesťanky, z naprosto rozdílných zemí světa, ale především z tzv. „Jihu“, kde se smrtící logika neoliberální globalizace projevuje nejzřetelněji, který ale v této době zažívá vzestup hnutí na základně, sebeorganizací a protest proti této logice – my vás vyzýváme: Buďte solidární! Solidární s rostoucím počtem lidí, kteří jsou ve stínu u nás i u vás, kteří ztrácejí práci, své domovy, své zdraví nebo svůj život, protože jsou pro maximalizaci zisku nepotřební nebo jí stojí v cestě.

Jádrem židovské a křesťanské tradice je důstojnost každého člověka. Navzdory dějinám plným panování zvláště křesťanství vždy znovu vytvářelo a vzbuzovalo lidi a skupiny odporu a odbojné. V nich následují křesťané a křesťansky člověka, který v chrámu zpřevracel stoly směnárníků a obchodníku s obětními zvířaty, který odpíral římskému panování a který žil radikální alternativu. Věří v jednoho Boha, který otroky a otrokyně osvobozuje. Místem těchto věřících je protest, blokáda, demonstrace, zvěstování:Tento systém, který jde přes mrtvoly, musí mít a bude mít konec! A to platí nejen v Heiligendammu, ale i ve všedním životě, v každodenní práci pro naději a odpor. Kdo se na tuto tradici odvolává, musí se podílet na protestech proti neoliberální globalizaci.

Proto vyzýváme všechny křesťany a křesťanky v Německu: Zasaďte se ve svých sborech pro to, aby se život lidí na okraji společnosti a téma spravedlnosti znovu dostaly do centra víry a aby společenské poměry hrály významnou roli! Budujte skupiny, které reflektují společenskou situaci a které činí odpor myslitelným a životným! Účastněte se aktivně protestů, například proti sumitu G8, který se v roce 2007 bude konat na vašem prahu! Zaujměte jednoznačnou pozici proti politice bohatých a mocných, kteří – například prostřednictvím G8 - prosazují své zájmy a ještě k tomu se ohánějí praporem „svobody“ a „demokracie“. Neboť stále existuje nebezpečí, že části sociálních hnutí a církevních organizací budou uchlácholeny sliby o odpuštění dluhu nebo sliby podobnými.

Vyzýváme vás: Nedopusťte, aby se tak stalo. Postavte proti tomuto velkému symbolu moci nadnárodní solidaritu! Vstupujte do svazků a spojení se skupinami kritickými vůči globalizaci a kapitalismu! Ukažte klubu G8: Nic a nikdo vás neospravedlní! Co chceme my je svět, ve kterém mohou žít všichni! Samozvaní kormidelníci světa v politice a hospodářství: „Měli byste všichni zmizet!“ – „Que se vayan todos!“, jak říkají argentinští companěros. Vzhůru do Heiligendammu!

K tém, kdo tuto výzvu podepsali, náleží:

P. Jerry Pöter OP, El Salvador; prof dr. Alberto Moreira, Katolická univerzita Goiania, Brazilie; prof. dr. Franz Hinkelammert, Departamento Ecuménico de Investigaciones (DEI), Kostarika; prof. dr. Elasa Tamez, Latinskoamerická biblická univerzita, Kostarika; Boniface Mabanza, teolog, Demokratická republika Kongo; prof. dr. Sebestian Kuthulkallnukal, OFM Cap., Institut filosofie a náboženství Eluru, Indie; Cyriac Vazhayil, OFM, Cap., Institut filosofie a náboženství, Eluru, Indie; Leonardo Boff, teolog osvobození, Brazilie; biskup Pedro Casaldáliga, Brazilie; prof. dr. Francois Houtard, Centre tricontinental (Centri), Belgie; Giulio Girardi, teolog osvobození, Itálie/Nikaragua/Kuba; Romi Márci Bencke, teoložka, farářka Brazilské luterské církve, spolupracovníce CECA (Centro ecuménico de evangelizacao, capacitacao e assesoria), Brazilie; José Zamodrá za Foro Ignacio Ellacurria (Forum Ignacia Ellacurii), Španělsko; Joel Suarez ua Centrum památky Martina Luthera Kinga, Kuba; prof. dr. Ion Sobrino SJ, Středoamerická univerzita (UCA), El Salvador; prof. dr. Marcella Althaus-Reid, Teologická fakulta Univerzity v Edinburgh, Skotsko; Virginia Invacio dos Santos, teoložka a farářka Metodistické církve; José E. Conde Masdiáz, teolog, Kuba; Loida Sardiňan, profesorka Národní univerzity (UNA) a Středoamerické biblické univerzity (UBL) v Kostarice, t.č. na Misijní akademii v Hamburku; … následuje ještě asi dvacet dalších ctihodných jmen akademiků a teologů z různých států světa.

V Německu tuto Výzvu koordinuje Institut pro teologii a politiku (www.itpol.de) v Münsteru ve spolupráci s Komisí pro světové hospodářství, ekologii a sociální spravedlnost Pax Christi (www.paxchristi.de), ,Ekumenickou sítí Rýn – Mosela – Saara, Karos Europa (www.oekumenisches-netz.de) a síti INKOTA (www.inkota.de). Kontaktní adresa: Institut für Theologie und Politik, Friedrich-Ebert-Str. 7, 48153 Münster (tel. 025/524738, fax: 0251-524788, e-mail: itpol@muenster.de)

(Překlad německého textu uveřejněného v Kritisches Christentum, Vídeň, č. 302/303, listopad/prosinec 2006 – mp)

Pozn. red. – Když si přečtete jména i dalších ctihodných signatářů Výzvy, nenajdete mezi nimi nikoho z Čechů. Proč asi? Důvodů je jistě celá řada. Naše církevní hierarchie má jiné starosti. Kardinál Vlk má plnou hlavu katedrály. Církev ji má předat státu, ale zjevně se jí nechce. Další soudy jsou na spadnutí. A nadto církev již asi nebude moci dále vybírat poplatek 100 Kč za návštěvu katedrály. Samé Jobovo zvěsti. Někdo již uvažuje o prezidentském stolci. Jen jak se na něj dostat? Jeden z biskupů CČH má zcela jiné problémy. Jeho láska, mladý muž, ho zradila. O svém vztahu světu lhal. Přesto však nebyl ze své funkce odvolán. Sám odejít z funkce nechce. Nechutné! Jak bychom si vůbec mohli přát, aby různě zaneprázdnění mužové různých církví zvedli své hlasy proti válce a vedli své věřící k odporu proti ní?

Aby nás k tomu vedli naši křesťanští politici, již ani neuvažujeme. Ti právě myslí na radary, rakety, zbraně, obranu, útoky a na vítězství ve válkách proti „teroristům“. Jen se jaksi rozcházíme v názoru na války, která je ta dovolená a která ta zavrženíhodná, a kdo jsou vlastně ti skuteční a ti údajní teroristé, kteří nesou odpovědnost za potoky prolité lidské krve.

Boží lid putující dějinami si musí svou cestu opět najít sám. Hledejme a nalezneme. Nebo i v našich řadách budou teologové?

Proti válkám, základnám a rasismu

Jako každoročně od invaze do Iráku se i letos v březnu konají celosvětové protesty proti válkám. Týden 17.-25.3. je letos také evropským týdnem akcí proti rasismu.

Přijďte také:

Iniciativa za sociální fora spolu s iniciativou Ne základnám pořádají demonstraci 17. března ve 14 hod. na Václavském nám. u sochy sv. Václava s následujícím pochodem k ambasádě USA.

Téhož dne 17.3. od 16.30 do 19. hod. se bude konat 3. České sociální forum s plenární debatou o umístění radarové základny v ČR. Debata a následující semináře se budou konat v Tyršově domě, Újezd 450, Praha 1.

16. března 2007 proběhne STREET PARTY na Vítězném náměstí v Dejvicích od 17. do 22. hod.

Kontakty a aktuální informace

Iniciativa Ne základnám: info@nezakladnam.cz, http://www.nezakladnam.cz

Iniciativa za sociální fora: isf@centrum.cz

http://isfsopka. info

Světové sociální fórum: od defenzivy k ofenzivě

Emmanuel Wallerstein

Světové sociální forum (WSF) se sešlo ve dnech 20. až 25. ledna v keňském Nairobi. Organizace založená jako protiklad Davidu dozrála a vyvinula se více, než si sami její účastníci uvědomují. Od začátku bylo WSF setkáním široké palety organizací a hnutí z celého světa, které se samy definovaly jako odpůrci neoliberální globalizace a imperialismu ve všech jejich formách. Zvolily si heslo „Jiný svět je možný“ a co do struktury je otevřeným prostorem bez funkcionářů, mluvčích nebo rezolucí. WSF se staví proti neoliberální globalizaci a jeho stoupenci si říkají alterglobalisté, aby tak vyjádřili, o co jim jde – o jiný druh globální struktury.

WSF se poprvé sešlo 2001 a po několik let kladlo důraz na defenzivu. Účastníci, jejichž počet neustále stoupal, odsuzovali vady Washingtonského konsenzu, snahy Světové obchodní organizace (WTO) uzákoňovat neoliberalismus, tlaky Mezinárodního měnového fondu (IMF) na periferní zóny s cílem všechno privatizovat a otevřít hranice volnému toku kapitálů, a agresivní jednání Spojených států v Iráku i jinde.

Na letošním šestém světovém setkání bylo takového defenzivního jazyka mnohem méně – z prostého důvodu, že už ho všichni považují za samozřejmost. A Spojené státy dnes vypadají méně hrozivě, WTO se zdá být ve slepé uličce a v podstatě bezmocná, IFM skoro zapomenut. List The New York Times ve své zprávě o letošním setkání v Davidu hovoří o poznání, že se ve světě „mění mocenské rovnice“, že už „ve skutečnosti nikdo nevelí“ a že byly otřeseny „samotné základy multilaterálního systému“, čímž „svět zůstává s nedostatečným vedením v době, kdy je stále zranitelnější katastrofickými otřesy.“

V této chaotické situaci představuje WSF reálnou alternativu. Postupně vytváří pletivo sítí, jehož politický vliv začne být znát v průběhu příštích pěti až deseti let. Účastníci věnovali hodně času debatám, zda má WSF nadále zůstat otevřeným fórem, nebo zda se má pustit do strukturované a plánované politické akce. Tiše, skoro pokradmu se letos v Nairobi ukázalo, že v tom problém není. Účastníci si přejí obojí – zachovat WSF jako otevřený prostor zahrnující všechny, kdo usilují o změnu existujícího světosystému, a současně umožnit těm, kdo chtějí, aby organizovali na půdě WSF specifické politické akce, a poskytovat jim v tom podporu.

Klíčovou myšlenkou je vytváření sítí, k čemuž je WSF na celosvětové úrovni mimořádně dobře vybavena. … Už nějakou dobu funguje síť aktivistických intelektuálů. Posílena byla síť venkovských/rolnických hnutí …Existuje protiválečná síť (soustřeďující se nyní na Irák a obecněji na Střední východ. A existují také funkční sítě pro specifické oblasti boje, jako jsou práva na vodu, boj proti HIV/AIDS, lidská práva. …

Konečně se pozornost zaměřila také na to, co se myslí slovy „jiný svět“. Proběhly seriózní diskuze a debaty o tom, co znamená demokracie, kdo je pracující, co je občanská společnost, jaká je role politických stran v budoucí výstavbě světa. Tyto diskuze definují cíle, a sítě představují do značné míry nástroje, kterými se tyto cíle mají uskutečňovat. Diskuze, manifesty a sítě vytvářejí ofenzivní postoj.

To neznamená, že WSF nemá své vnitřní problémy. Realitou zůstává napětí mezi některými většími nevládními organizacemi (která mají svá ústředí na Severu, kde jsou také nejsilnější, podporují WSF, ale objevují se také v Davidu) a militantnějšími sociálními hnutími (která jsou zvlášť silná na Jihu, ale i jinde).Setkávají se v otevřeném prostoru WSF, ale militantnější organizace mají pod kontrolou sítě. WSF někdy připomíná neohrabanou želvu. Ale v Ezopově bajce nádherný a rychlý davoský zajíc závod prohrál.

Emmanuel Wallerstein, komentář č. 202, 1.2.2007. Překlad se souhlasem autora ing. Rudolf Převrátil, CSc.Převzato z e-mailového listu esf/cz 20.02.2007

Světové sociální fórum v Nairobi jednalo o nejpalčivějších problémech chudých zemích rozvojového světa

Finanční problémy stojí podle aktivistů též za katastrofální situaci zdravotnictví na africkém kontinentu. … Je docela možné, že jeho obyvatelé nám vymřou před očima, prohlásil jihoafrický duchovní Desmond Tutu, laureát Nobelovy ceny. Aktivisté WSF obviňují EU, že chudé země již léta nutí k liberalizaci obchodu a otevírání trhů, což vede jen k dalšímu růstu chudoby afrických zemí. WSF umožňuje Afričanům, aby se zapojili do boje proti divokému liberálnímu kapitalismu.

O naléhavosti zlepšení životních podmínek v nejméně rozvinutých zemích světa již léta mluví např. MMF, SB. Situace se však dále zhoršuje. Jaká je? Prosím, prostudujte si následující článek.

(Z internetových materiálů, redakčně kráceno)

O nejméně rozvinutých zemích světa

Organizace spojených národů vydala v roce 2006 publikaci o nejméně rozvinutých zemích světa. Tuto problematiku sleduje od sedmdesátých let minulého století a mezi tyto země zahrnuje ty, v nichž je dosahováno nízkého hrubého ročního domácího produktu na jednoho obyvatele a v nichž je rovněž poměrně nízký stupeň indexu lidského rozvoje; do něhož se započítává vedle výše uvedeného ukazatele ještě stav gramotnosti či stupeň vzdělanosti obyvatelstva a péče o jeho zdraví, což se charakterizuje nadějí na délku lidského života.

V sedmdesátých letech do této skupiny bylo zahrnováno 25 států, loňská publikace, která uvádí nejčerstvější údaje z roku 2004, vydává otřesné svědectví o padesáti státech světa. Z nich je 34 států afrických, 9 asijských a zbylých 7 tvoří ostrovní státy, které se nacházejí v Karibiku či v Oceánii.V těchto 50 státech žije 740,4 milionu lidí. To není málo. Pro srovnání: jiná publikace, Stav populace světa, uvádí, že v celé Evropě v roce 2005 žilo 728,4 milionu obyvatel, tedy o něco méně než ve sledovaných padesáti státech. Toto srovnání s Evropou vybírám nikoliv náhodně. Obyvatele všech těchto států totiž nějakým způsobem – většinou dlouhodobě – trpěli kolonialismem evropských mocností a po dosažení státní samostatnosti se setkávají s působením neokolonialismu, plodu globalizujícího se kapitalismu.

V tomto článku se zaměřuji na jeden jediný aspekt, který vytěžuji z této publikace. Podle ní všechny nejméně rozvinuté státy vykazují v průměru 349 US dolarů (USD) ročního hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele, to znamená méně než 1 USD na osobu a den. Tohoto průměru se dosahuje tím, že 3,17 % celkového obyvatelstva nejméně rozvinutých zemích žije v 9 státech, v nichž HDP sice přesahoval 732 USD v roce 2004, to je 2 USD na osobu a den, zatímco 44,4 % obyvatel nejméně rozvinutých zemí žilo v té době v 18 státech s průměrem od 366 do 732 USD v roce 2004 a 52,43 % obyvatelstva žilo v 19 státech s průměrným ročním HDP nižším než 366 USD, což je méně než 1 USD na osobu a den (4 státy údaj o HDP neuvedly). Tak nízkého průměrného HDP na osobu v roce 2004 bylo dosaženo tím, že téměř čtvrtina (23,88 %) všech obyvatel nejméně rozvinutých zemí žila v průměru s nižším HDP na osobu a den než je půl dolaru a téměř dvě pětiny (39,85 %) s nižším průměrným HDP na osobu a den než tři čtvrtiny dolaru. Nelze přitom nebrat v úvahu, že sociální rozvrstvení a podle toho velikost příjmu jednotlivých osob a další aspekty v každé zemi rozhodují o tom, že řadoví občané těchto zemí nakonec disponují podstatně nižší částkou než uvádějí hrubé průměry.

Naopak, všechny státy s rozvinutým tržním hospodářstvím podle téže statistiky dosáhly v roce 2004 v průměru 32.732 USD ročního HDP na osobu, což představuje více než 93 násobek (9379 %) HDP dosaženého v nejméně rozvinutých zemích. Necelé čtvrtstoletí předtím, v roce 1980, činil poměr mezi průměrným ročním HDP v zemích s rozvinutým tržním hospodářstvím „pouze“ více než 62 násobek (6281 %) HDP dosaženého v témže roce v nejméně rozvinutých zemích. V roce 2004 byl roční HDP na jednoho obyvatele v zemích s rozvinutým tržním hospodářstvím o 11.189 USD vyšší než v roce 1980, kdežto v nejméně rozvinutých zemích pouze o 6 USD vyšší než v roce 1980. Lze tedy říci, že v tomto období došlo k relativnímu chudnutí právě těch nejchudších.

Není divu, že právě v těchto nejchudších zemích umírá vysoké procento lidí „z příčin chudoby“, jak cudně uvádí formulace v dokumentech OSN. Ve světě, především rozvojovém, umírá z příčin chudoby denně téměř desetkrát tolik lidí, kolik jich zahynulo onoho tragického dne 11. září 2001 útokem na obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Prezident Bush od té doby vyčleňuje každoročně další a další desítky miliard dolarů na vojenský rozpočet, na fiktivní boj proti terorismu; pomoc nejméně rozvinutým zemím zvýšily Spojené státy v roce 2004 oproti roku 2003 o pouhých 30 milionů USD, tedy ještě podstatně méně než Británie, Francie, Španělsko, Nizozemí či Portugalsko. Život ukazuje, že v nejméně rozvinutých zemích světa je právo na život nejtíže dosažitelným právem na světě. Vzniká otázka: Kde je „lidská tvář kapitalismu“, když si zejména USA nasazují masku hlavního obhájce lidských práv kdekoli na světě?

Doc. PhDr.Ota Lev, CSc., afrikanista

Má politika MMF s touto situací něco společného? Domníváme se, že ano.

Přestaňte oživovat mezinárodní měnový fond

Walden Bello a Soren Ambrose

Když ekonomové a politici debatují o tom, co dělat vzhledem k nejnovějším výzvám, kterým čelí Mezinárodní měnový fond (MMF), mají skupiny občanské společnosti jednoduchou odpověď: Přestaňte MMF oživovat.

25 let měl svět pro země, které se nacházejí ve finanční krizi, jednu odpověď: přijměte lék, který nabízí politika MMF a vstupte do úmorného koloběhu, který přichází s půjčkami od MMF a Světové banky (SB). Tato cesta fungovala velmi dobře – pro velké společnosti v bohatých zemích, které do zemí vstupují dveřmi otevíranými politikou MMF a odcházejí s ohromnými zisky.

Ale pro lidi - MMF a SB říkají, že se snaží pomáhat „chudým“ – jsou výsledky velmi odlišné, ve skutečnosti naprosto katastrofální. MMF má obrovskou moc – může všem ostatním věřitelům říci, aby nějakou zemi izolovali, když není poslušná jeho příkazů – takže není překvapením, že vlády se jeho požadavkům podřizují.

Nemělo by ani překvapovat, že když nějaká vláda propouští pracující, prodává společnosti cizincům, snižuje výdaje na zdravotní sestry a učitele, snižuje dotace, na kterých závisejí chudí zemědělci a spotřebitelé, privatizuje základní služby jako zdravotnictví a zásobování vodou a znepřístupňuje půjčky pro malé podniky, jinými slovy, když postupuje podle instrukcí MMF, je výsledkem prohloubení chudoby, zhoršení indikátorů zdraví, rostoucí negramotnost a ekonomika zredukovaná na poskytování surovin a levné práce pro mnohonárodní korporace….

Vlády, které ovládají MMF – USA, EU, Kanada a Japonsko -, se v dubnu (2006 –pozn. red.) sešly ve Washingtonu za rostoucích známek toho, že ti, kdo si od MMF půjčili, mají dost těch požadavků jednostranné katastrofální politiky. Zatím co nejchudší země, převážně v Africe, zůstávají v okovech MMF, ty země, které si to mohou dovolit – Brazílie, Argentina, Indonésie, Uruguay, Turecko – chtějí splatit své dluhy vůči MMF dříve než plánováno nebo o takové možnosti vážně diskutují. Všichni říkají, že si od MMF více půjček nevezmou. To, že tyto země patří také mezi největší dlužníky MMF, přimělo jeho bose k zamyšlení, protože to by mohlo znamenat omezení nebo dokonce uzavření MMF. …

Globální ekonomické řízení není špatná myšlenka. Ale MMF není agenturou, která by je mohla uskutečňovat. Je po 25 letech zneužívání naprosto zdiskreditovaná v rozvojových zemích i v nových ekonomikách. Pokusy MMF vnucovat svá řešení vládám a občanům zvyklým dělat svá vlastní rozhodnutí se pravděpodobně daleko nedostanou. Však také jediným řešením pokračujících krizí v Africe a jiných zbídačelých částech světa je obnovení politiky suverenity lidí a vlád.

Zastaralost MMF vychází najevo; spíše než se pokoušet ho udržet při životě tím, že se mu poskytne nová moc, mělo by se mu dovolit zemřít přirozenou smrtí.

*Walden Bello je výkonným ředitelem organizace Focus on Global South (Zaměřeno na globální Jih), koncepčního centra odborníků zabývajících se globálními ekonomickými trendy, a hostujícím profesorem globální politické ekonomie na Kalifornské univerzitě v Irvine.

* Soren Ambrose je politickým analytikem v „50 years Is Enough: US Network for Global Economic Justice“ (50 let stačí: Severoamerická síť pro globální ekonomickou spravedlnost), skupině, která má svou základnu ve Washingtonu a věnuje se prosazování zásadní reformy MMF a SB.

( Z internetových materiálů z angličtiny přeložila mp.)

Benjamin Ferencz, bývalý americký žalobce v Norimberku v roce 1945,

zdůraznil, že „útočná válka“ je nejvyšším zločinem proti lidskosti a měla by být trestána podle rovných pravidel. „Norimberk prohlásil útočnou válku za mezinárodní zločin“ a dodal, že Charta OSN … obsahuje jasný zákaz použití síly proti jinému státu bez souhlasu RB OSN.

Již před samotnou agresí vůči Iráku upozorňoval mezinárodně uznávaný expert na mezinárodní právo Mark Littman (deník Guardian, 10. března 2003), že „hrozící válka proti Iráku bude porušením Charty OSN a mezinárodního práva, dokud nebude legalizována novou a jednoznačnou rezolucí RB OSN. Charta OSN hovoří jasně. Žádná taková válka není povolena, pokud se nejedná o obranu nebo není schválena RB OSN.: A o obranu zde v žádném případě nejde. Ani USA, ani UK, ani žádný jejich spojenec nečelí útoku nebo bezprostřední hrozbě útoku Iráku.“ „Každý člen vlády, který podporuje útočnou válku, čelí hrozbě obžaloby“, dodal Littman.

Útok na Irák v roce 2003, ničení měst jako byla Fallůdža nebo Rámádi v Abů Graib, masakr v Haditha, přes sto tisíc mrtvých iráckých civilistů, to vše představuje usvědčující důkazy z válečných zločinů Bushovy nomenklatury.

Jedním z významných nástrojů na trestání válečných zločinů měl být Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court – ICC) v Haagu, který vznikl v roce 2002 a doposud jej ratifikovalo asi 100 států. USA mezi nimi však kupodivu nejsou, svůj podpis stáhly 6. května 2002, necelý rok před invazí do Iráku. O tři měsíce podepsal Bush zákon zakazující americkým orgánům s tímto soudem spolupracovat. Zákon jde dokonce tak daleko, že umožňuje prezidentovi i vojenskou invazi do Holandska (formulace podle výkladu USA znamená i vojenský zásah), aby mohli být osvobozeni američtí občané zadržovaní tímto soudem. (USA jsou známé i tím, že nevydávají své občany státům, na jejichž území se dopustili trestných činů. Například USA odmítli vydat Itálii několik příslušníků CIC, kteří se podíleli na únosu – red.).

B. Ferencz upozornil i na „dvojí standart“ USA při uplatňování mezinárodního práva a dodržování lidských práv. Přirovnal Bushovy zločiny ke zločinům, pro které byli v Norimberku souzeni nacisté a veřejně vyzval k postavení Buse před soud.

(Z článku Richarda Krále uveřejněného na internetu „Zvědavec“, redakčně kráceno)

„Láska a Kristus – to je socialismus, budoucnost Venezuely“.- H. Chávez, venezuelský prezident.

Chávez má zpravodajské informace, že americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) chystá na něj atentát. Ostatně není to nic nového. Řada politiků, kteří usilovali o lepší život zvláště svých nejchudších občanů, zemřela násilnou smrtí. (Z internetových matriálů, redakčně kráceno)

Několik úvah o míru

Hold dr. Károly Rothovi, Dr.Ninan Koshy

V této první dekádě 21. století se věc války a míru objevila jako nejdůležitější záležitost. Je to válečné období a nálepkou „válka proti teroru“. Vládci světa předefinovali válku a mír podle svých vlastních podmínek. Výzva, před kterou stojíme, je znovu objevit mír v jeho pravém významu, to je mír se spravedlností, mír pro život, mír života. …

Quadrennial Defense Review (QDR) 2001 redefinovala cíle války jako „změnu režimu a okupaci“ protivníka. Nuclear Posture Review 2002 pokládá nukleární zbraně za podstatné pro vojenské účely a poprvé s nimi počítá při porážce protivníků. National Security Strategy of the USA 2002 (NSA 2002) /Národní bezpečnostní strategie USA předefinovává „preemption“ prevenci jako právo USA napadnout kteroukoliv zemi, která by mohla vyvinout kapacitu ohrozit USA nebo má takový záměr.

Máme za povinnost odhalovat nebezpečí nových podob války promyšleně vytvářených ke zmaření mírových šancí. …

Na začátku 21. století přišla jiná, snad daleko hlubší a katastrofálnější změna. Válka se předkládá jako nevyhnutelná. Válka je dobrá, protože je to prostředek k míru. Je to prostřednictvím války, že je zajištěna svoboda. Prezident Bush prohlásil, že ministerstvo obrany USA je největší silou pro svobodu. Válka je prostředkem, kterým bude v mnoha zemích nastolena demokracie.

Válečné zbraně jsou nazývány nástroji míru. Novými mírotvorci jsou výrobci zbraní. …

Zatímco v dřívějších dobách byla historie viděna jako „mírové kontinuum přerušované válkou“, nyní musíme hledat mírové interregnum ve válečném kontinuu. Ale interregnum mezi válkami není mírem: je to jenom zastavení palby nebo přerušení nepřátelství.

Znovu musíme potvrdit pravý význam míru. Je-li válka nevyhnutelná, je mír postradatelný. Je-li válka permanentní, mír nemá žádný prostor. Válka se stává normální záležitostí. Mír je abnormální. Je to tato normálnost války, která se stala největší hrozbou pro mír.

Zdá se, že dokonce i Spojené národy přijaly redefinici války a míru. Nyní se dává přednost před mírem jiným vztahům. V Afghánistánu není žádný mírový sbor OSN, říká se nám, že konflikt je ukončen a konaly se mírové volby. To, co tam je, je Mezinárodní bezpečnostní pomocný sbor… . Okupační síly v Iráku byly Spojenými národy pokřtěny na mnohonárodnostní síly. V těchto místech nemohou být síly udržující mír, protože tam není žádný mír k udržování. Zdá se, že Spojené národy se vzdaly pojmu „budování míru“. Úlohu „budování míru“ převzala nejmocnější vojenská mašinérie na světě.

Povrchní a zjednodušující definice míru jako pouhé nepřítomnosti války je k ničemu. Je to druh míru udržovaný „mírem přes sílu“, situace, která vedla k závodům ve zbrojení, hromadění nukleárních zbraní a ke konečné hrozbě vzájemně jistého zničení, ano „mír“ studené války. …

Dnes, kdy existují nové nukleární doktríny a nová politika Spojených států a nové rozšiřování nukleárních zbraní, stojí svět tváří v tvář nejvážnější nukleární krizi. Ale naneštěstí je méně hlasů proti nukleárnímu nebezpečí. Jako ten, kdo se mnohému naučil ze svědectví o míru a zvláště o nukleárním odzbrojení od církví střední a východní Evropy, smím se ve vší pokoře ptát, kde stojí tyto církve dnes v těchto záležitostech? Nebo je to má neznalost toho, co dnes dělají, která inspiruje tuto otázku?

Mezitím se význam bezpečnosti zúžil. Pojem bezpečnosti už opustil svět lidí. Už nemá co dělat s bezpečností lidí. Ve jménu národní bezpečnosti se stala bezpečností státu a pak se stala bezpečností režimu vedoucí k vojenské bezpečnosti. Nyní to není dokonce ani bezpečnost státu, ale bezpečnost okupujícího nebo bezpečnost ozbrojených sil.

Musíme znovu definovat/redefinovat mír podmínkami lidí tak, jako je válka znovu definovaná/redefinovaná podmínkami vládců světa. … Mír může být znovu získán, navrácen a znovu nalezen jenom demaskováním mocností, jejich náboženství, systémů a institucí, které zvěčňují válku a nespravedlnost.

Více než kdykoliv jindy je třeba dnes potvrdit nedělitelnost míru a spravedlnosti. Existuje spousta důkazů prokazujících, že ekonomická globalizace produkuje nespravedlnost, nerovnost a chudobu, zvláště v rozvojových oblastech světa. … V globalizaci není žádný „prostor“ pro spravedlnost. … Paradigma rozvoje globalizace je jenom o růstu. Nezahrnuje dva důležité komponenty v ekumenickém chápání rozvoje: spravedlnost a účast lidí.

Spravedlnost je podmínkou míru. Mír nemůže být budován na základech nespravedlnosti. Mír vyžaduje nový mezinárodní řád založený na spravedlnosti pro všechny a uvnitř národů respekt k lidství a důstojnosti každé osoby. Důsledkem spravedlnosti je mír…

(Uveřejněno v knize Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, vydané k 75. narozeninám biskupa dr.K. Tótha, Budapešť 2006).Z angličtiny přeložila Míla Hradečná.

K naší webové stránce

Již přes rok máme svou webovou stránku, na níž značně rychle přibývají další a další naše tiskoviny. Jsme přesvědčeni, že po dvou předcházejících neúspěšných pokusech, se naše internetová expanze, ostatně formou velmi jednoduchá, udrží. Bohužel naše starší tisky, které neměly elektronickou podobu, se pravděpodobně na našich webových stránkách neobjeví, v lepším případě jen jednotlivé a to ještě za delší dobu. To je dost smutná skutečnost. Nemáme dostatek kapacit, abychom všechnu naši i dřívější samizdatovou produkci umístili na internet.

Přesto jsme přesvědčení, že naši stránku měsíčně navštěvuje alespoň několik set zájemců. Někteří noví čtenáři nám posílají e-mailové zprávy, jiní dokonce žádají, aby mohli některé naše brožurky umístit na své webové stránky, či naše brožurky si za pomoci tiskárny stahují pro vlastní potřebu. Velkou radost nám udělal pan V.V. ze severní Moravy, je funkcionářem jedné vlastenecké organizace, s níž již spolupracujeme, který již, samozřejmě s našim souhlasem, řadu našich internetových materiálů umístil na webovou stránku, která má návštěvnost i 10 000 čtenářů měsíčně. Něco takového jsme potřebovali. Nemůžeme totiž platit nějakému výdělečnému subjektu za to, že bude dělat reklamu naší webové stránce. Bez takových reklamních aktivit, bychom dlouho zůstali jen téměř neznámou webovou stránku, na níž , kromě již stabilních čtenářů, občas by zabloudil i někdo nový.

Svého času jsme žádal jednoho svého kolegu, historika, který se zabýval i dějinami Československé strany lidové, zda by občas do Křesťanského sociálu nenapsal nějaký článek. Jeho odpověď pro mne byla překvapující. Nevyplatí se to, abych psal pro několik set čtenářů. A také nenapsal, ač je bezdětný a velmi dobře finančně zajištěn. Nyní dr. B. Lukeš, donedávna archivář KDU-ČSL a funkcionář křesťanských odborů, otec pěti malých dětí, s malým platem, z vlastní iniciativy napsal již několik článků a jak předpokládám, bude, pokud mu čas dovolí, psát i nadále a rád. Jeho články však bude časem číst i několik tisíc čtenářů, pokud půjde vše dobře i nadále. Naše tiskoviny i nadále vycházejí v tradiční podobě. Dostávají se tak do rukou lidí, kteří internet nemají a postrádají i přístup k němu, a samozřejmě i do rukou našich již dlouhodobých čtenářů.Ve své práci, s vaší pomocí, o níž prosíme, budeme pokračovat i nadále.

Pokud se sami nevzdáme, neprohrajeme!

Nedávno jsem dostal hezký dopis se smutným koncem. Dlouholetý kolega vzpomínal na dobu naší spolupráce před i po listopadu 1989. Věřil, že to špatné „samet“ odstraní a bude nám lépe. Nyní již tomu nevěří. Je starší než já a nemocný, vdovec, chce rezignovat na další činnost. Mně dodává odvahu, že, vzhledem k svému věku, se můžu dočkat lepších dnů. Chápu jeho uvažování. Myslím si, že však nikdo nesmí rezignovat na společensky prospěšnou činnost, pokud žije. Je řada nejrůznějších možných forem těchto aktivit. Mohu číst náš tisk, půjčovat ho sousedům, diskutovat s nimi, získávat podpisy na petice, ovlivňovat své blízké, psát dopisy, včetně otevřených, politikům, dožadovat se v nich svých lidských a občanských práv, mohu aspoň občas i materiálně podpořit potřebného, mohu slovy i finančně podpořit našeho hnutí atd. To vše mohu. Záleží jen na mně. Dokud to sám nevzdám, neprohrál jsem.

Vážení přátelé, i nadále počítáme s vaší obětavou spolupráci. V současné době máme velkou možnost. Volně se zapojit do hnutí Ne základnám. Program tohoto občanského sdružení se částečně překrývá s našim. Bez problémů se můžeme zapojit i do jejich aktivit. Učiňme tak každý podle svých možností. Téměř 50 občanských zadržení již s iniciativou Ne základnám spolupracuje. Vytváří se zde síla, jíž budou muset i neslyšící politici slyšet a brát ji v úvahu. Tak věci můžeme alespoň trochu posunout k lepšímu. –red.

Vydává ÚV KSH. Uzávěrka tohoto čísla byla 6. března 2007. Kontaktní adresa:dr. O. Tuleškov. Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6, naše webová stránka:www.ksl.wz.cz. , E-mail: Vydavatel@seznam.cz