Jiří John

HENLEINOVŠTÍ

ORDNEŘI A ZNACIZOVANÍ NĚMCI NA KRASLICKU

21. září 1938 vydalo velitelství armády Československé republiky příkaz, aby jednotky Stráže obrany státu (SOS), složené z příslušníků četnictva, finanční stráže, příslušníků armády a dobrovolníků z místního obyvatelstva, ustoupily z Ašského výběžku a stáhly se postupně na vojenskou obrannou linii Cheb – řeka Ohře –Sokolov. Ústup těchto jednotek byl ale časově rozdělen a v první časové etapě se tyto jednotky stáhly před Františkovy Lázně, kde zaujaly pozici od Házlova směrem na Plesnou s tím, že později by zaujaly pozice na řece Ohři. Tím by se ale odkryla cesta do území kolem Lubů a směrem na Kraslicko a Krušné hory. A proto přišel v zápětí na to i příkaz, aby se tyto jednotky stáhly i z Kraslicka a ustoupily do Sokolova.

A tak z Kraslic byla zahájena evakuace čsl. úřadů a město a okolí začaly vyklízet i jednotky SOS. První oddíl z Hranišné a z Kraslic odešel 21.9.1938 pěšky z Kraslic na nádraží do Rotavy a odjel vlakem do Sokolova, kde ale dostal příkaz odjet do Jindřichovic a zde zaujmout obranné postavení. Vojenskými auty odjel do Jindřichovic, kam byla vyslána i část motobrigády 1. rychlé divize z Karlových Varů s třemi tanky. Mezitím přijela do Jindřichovic i motobrigáda. Vojsko se utábořilo na Dolním náměstí městečka. Obyvatelstvo bylo schované, ale všude byly vyvěšeny prapory s hákovými kříži. Bylo vidět, že zde žijí lidé nepřátelští vůči ČSR. Pak ale přišly okukovat vojáky děti, později přišly na náměstí i ženy a nakonec přišli i muži. Ti ale začali provokovat, provolávali protičeská hesla, zpívali nacistické písně a když viděli, že vojáci nastupují do aut a chystají se na odjezd, začali na ně házet kamení. Vojáci ale vyskákali z aut, odepnuli vojenské opasky a začali provokatéry vyplácet řemeny. Tak to zaznamenal kraslický historik pan Václav Kotěšovec ve svém díle „Kraslická kronika“.

Druhý oddíl SOS pod velením inspektora finanční stráže Františka Hovorky (velitel oddílu por. čs. armády Pergler se nervově zhroutil) se stahoval pěšky ze Stříbrné a z okolí, ale když dorazil do Anenského údolí (poblíže stanice ČSD Rotava), rozhodl se Hovorka po poradě se svými kolegy, že zde zůstanou a vybudují zde obranné postavení. A začali na obou stranách kopat zákopy.

V Kraslicích po odchodu čsl. úřadů, četnictva, policie a jednotek SOS se ujali vlády ve městě henleinovští ordneři. Ti utvořili bojový štáb složený z nejaktivnějších ordnerů. Měli zprávy o tom, že mezi Olovím a Krajkovou a mezi Nejdkem a Šindelovou mají obranná postavení oddíly SOS, ale nevěděli jak vypadá situace na hlavní silnici Kraslice – Jindřichovice. Bylo proto rozhodnuto vyslat ozbrojený průzkumný oddíl. Ten měl k dispozici motocykl s přívěsem a čtyři osobní auta, do kterých ozbrojení ordneři nasedli. Jejich úkolem bylo silnici mezi Kraslicemi a Jindřichovicemi zprůjezdnit, třeba i ozbrojenou akcí.

V Anenském údolí čekala v plné pohotovosti jednotka SOS, když najednou viděli přijíždět osobní auto. Strážmistr Hynek ale řidiče v autu ihned poznal. Byl to antifašista Günzl z Kraslic a s ním jel další demokraticky smýšlející Němec pan Pächer ze Železné Hory u Kraslic. Hned oznámili, že v Kraslicích na náměstí se připravuje ozbrojená jednotka ordnerů, která má zajistit zprůjezdnění silnice do Jindřichovic. V zápětí na to ale do Anenského údolí viděli přijíždět motocykl s přívěsným vozíkem a čtyři auta za sebou. Z příkopu vystoupil strážmistr Hynek a zvolal: „Stůj! Stráž obrany státu“! Z auta však na něj bylo vystřeleno z pušky, takže musel zalehnout do příkopu a zaujmout obranné postavení. Oba antifašisté se hned skryli za své auto. Ordneři si však byli jisti svou přesilou a svým vítězstvím. Začali pálit z pušek do míst, kde se skryl strážmistr Hynek. Najednou z druhé strany údolí začal pálit kulomet a u automobilů vybuchly ruční granáty, vržené členy SOS. To bylo pro ordnery skutečné překvapení, to nečekali. A byli první ranění. Ordner Franz Kühnel ležel u své Pragy-Alfy mrtev, auto Döflera ze Stříbrné bylo rozstříleno a i motorka zásahem ručního granátu byla poškozena. Ranění Dörfler a Miller leželi u aut a velmi naříkali. Zbylí ordneři se ukryli v příkopu a zuřivě stříleli. Ordner Zubek, jinak vrchní školní inspektor z Kraslic, ležel v panické hrůze v příkopu. Jediný ordner Bednar utekl a dostal se až na velitelství do Klingenthalu, kde o střetnutí podal zprávu. Asi po půlhodině neustálého střílení z obou stran se ozval hukot přijíždějících aut. Ordneři se domnívali, že jim přijíždí z Jindřichovic pomoc, ale byli zcela překvapeni, když slyšeli rachot přijíždějících tanků. Byl to desátý pohotovostní oddíl poručíka Küzbergera, který přijížděl z Jindřichovic s cílem obsadit opět Kraslice. Z vojenských nákladních aut začali vyskakovat pěšáci, tank srazil motorku a opřel se o první auto. Z dalších tanků pálily kulomety. Z příkopů začali ordneři vyhazovat své zbraně a vystoupili se zdviženýma rukama. Tím byl celý boj rozhodnut. Vojenské auto odvezlo do sokolovské nemocnice šest těžce zraněných ordnerů. Devět ordnerů bylo zadrženo a putovali autem do sokolovské věznice. Tři ordneři, kteří neměli zbraň se objevili jako náhodní houbaři. Někteří z kraslických četníků je ale znali jako zanícené henleinovce. A tak putovali taktéž do věznice.

Paradoxem bylo, že zasahující vojáci zatkli i dva antifašisty a zařadili je do skupiny zatčených ordnerů. Četník, který je znal, je z této společnosti osvobodil.

Spojená kolona příslušníků SOS spolu s vojáky se dala na pochod do Kraslic, které měla znovu obsadit. Na výpadovce z Kraslic však byla postavena z různých selských vozů mohutná barikáda, která měla zabránit vjezd do města. Když ale lidé na barikádě viděli blížící se tanky, rychle ji opustili. Tanky vjely na barikádu z vozů a uvolnily průjezd na silnici. Do města vpochodovali členové SOS a vojáci rychlé brigády pohotovostního oddílu. Z některých oken ordneři na vojáky stříleli. Sporadická střelba trvala až do půlnoci. Oddíl freikorpsu město za tmy opustil a uprchl do Klingenthalu.

23. září 1938 vyhlásila konečně československá vláda všeobecnou mobilizaci. Jednotky SOS i vojska se opět začaly stahovat z hraničního území Kraslicka. Do Kraslic se vrátil henleinovský freikorps, ordneři opět zaujali své pozice.

Z 29.9. na 30.9. 1938 podepsali zástupci čtyř evropských států v Mnichově dohodu, podle které měla ČSR postoupit německé říši veškeré území s obcemi, kde žilo více než 50 % občanů německé národnosti. Toto rozhodnutí bylo uděláno bez přítomnosti zástupců ČSR, ti čekali kdesi v předsálí, když jim to bylo dáno na vědomí. Kdyby ČSR odmítla tuto „dohodu“, musela by proti Německu bojovat jen sama.

Již 26. září Hitler ve svém projevu v berlínském Sportspalastu označil dr. E. Beneše za svého neústupného odpůrce a prohlásil, že jde o boj na život a na smrt mezi ním a Benešem. I když tehdy musel rezignovat na svou prezidentskou funkci, běh dalších událostí z něj v tomto zápase učinil vítěze.

4. října 1938 přijel do Kraslic na své cestě do Sokolova a do Karlových Varů kancléř Adolf Hitler. Ve středu města na něj čekaly tisíce nadšených soukmenovců, které neodradil ani déšť. Na náměstí byla vztýčena vlajka NSDAP a to za přítomnosti příslušníků freikorpsu, zbraní SS a SA, ale i důstojníků wehrmachtu, který den před tím město obsadil. Silnice, kudy Hitler a jeho kolona projížděla, byla poseta květinami, bylo postaveno několik slavobran, vyzváněly zvony jak na katolickém, tak i evangelickém kostele. Nadšený dav propukl v nepopsatelný jásot. Hitler vystoupil ze svého vozu a po nataženém koberci kráčel ke stolku, kde se podepsal do pamětní knihy města. Několika slovy jej uvítal starosta města. Hitler přijal květiny od dětí a pohladil je po tvářích. Potom pronesl krátkou řeč, v ní zdůraznil: „…Sudety bude vždy chránit německý meč.“ Mnohé oči slzely, mnohá ústa oněměla dojetím. Potom se kolona dala do pohybu a Hitler odjel do Sokolova a dále do Karlových Varů.

8. října se vrátili do Kraslic zatčení ordneři, kteří byli propuštěni z věznice v Plzni-Borech. Byli zde slavnostně přivítáni. Někteří po válce byli znovu zajištěni a souzeni u Mimořádného lidového soudu v Chebu., a to jak za činy z r.1938, ale i za zločiny, které spáchali během druhé světové války.. Vyšetřováno bylo tehdy 63 osob, z toho 6 žen. Dva z nich byli české národnosti, kteří přijali během války říšskoněmeckou příslušnost. Soud vynesl dva rozsudky smrti nad dvěma kraslickými ordnery, kteří vstoupili k SS a oba sloužili u strážních oddílů SS v koncentračních táborech Mauthausen i jinde a měli na svědomí zejména zločiny, jichž se dopustili na vězních v těchto koncentračních táborech. Ze 63 vyšetřovaných nacistů bylo odsouzeno, kromě dvou esesmanů, ještě dalších 16 obžalovaných, kterým tento soud udělil celkem asi 122 roků vězení. Většina z nich však byla v padesátých letech z vězení propuštěna a vysídlena do NSR.

4. prosince 1938 se konaly v zabraném území doplňovací volby do říšského sněmu, v nichž voliči měli zvolit A. Hitlera, K. Henleina a K.H. Franka. V Kraslicích bylo pro A. Hitlera a henleinovce odevzdáno 9.107 hlasů, proti bylo 16 hlasů. V Jindřichovicích byli všichni voliči pro A. Hitlera. V zájmu objektivity je třeba dodat, že velká většina demokraticky smýšlejících občanů z Kraslic a okolí se voleb nezúčastnila. Demokraté již tehdy byli v žalářích v různých místech Německa nebo v koncentračních táborech. Proto pouze jeden hlas byl proti. Ten měla údajně dát hraběnka Žofie Nosticová. Asi tušila, co znamená Hitler a jeho politika. Ve válce jí zahynuli dva synové, jeden byl sestřelen jako letec Luftwafe, v březnu 1945 kdesi ve východním Prusku, druhý zemřel v r. 1947 v zajateckém táboře na Ukrajině.

Po 15. březnu 1939 požádala rodina Fr. Kühnla z Kraslic protektorátní vládu o finanční náhradu za škodu, kterou utrpěla tím, že uvedený zahynul při přestřelce v Anenském údolí. Protektorátní vláda jí vyplatila 9.984 říšských marek. Řezník Riedl z Kraslic dostal za poškození svého domu tankem čsl. armády (z domu bylo stříleno na čsl. vojáky) 6.000 marek. Ebgelbertovi Sandnerovi byly jednotkami SOS zabrány dva autobusy. I ty musela protektorátní vláda zaplatit.

V listopadu 1942 a během roku 1943 byli zatčeni a do věznice Landesgerichtu v Chebu dodány, jak četníci bývalé stanice v Habartově, tak i někteří příslušníci SOS (četníci a příslušníci finanční stráže), kteří se zúčastnili přestřelky v Anenském údolí. Soud byl iniciován především přímo vedoucím tzv. Sudetské župy Konrádem Henleinem, který požadoval trest smrti a doživotní vězení. Obžaloba pozvala některé bývalé ordnery z Anenského údolí a zajímavé je, že právě ten, který měl být korunním svědkem obžaloby, svědčil ve prospěch obžalovaných. Německý soud v Chebu proto příslušníky SOS zprostil obžaloby. Ti ale stejně byli pražským gestapem transportovány do koncentračních táborů. Hle, nacistická spravedlnost!

Před časem jsem četl v časopise Falkenauer Heimatsbrief článek, , kde jakýsi člen landsmanšaftu posuzoval rozsudky býv. Landesgerichtu v Chebu s rozsudky Mimořádného lidového soudu v Chebu. Jeho závěr zněl, že Landesgericht byl lidsky spravedlivý, zatímco Mimořádný lidový soud v Chebu byl plný pomsty a nenávisti vůči všemu německému. Což samozřejmě není pravda, neboť velmi mnoho lidí u tohoto soudu obžalovaných bylo osvobozeno nebo vyvázlo jen s mírnými tresty.

Mnozí lidi z landsmanšaftů jaksi ani neberou na vědomí, kolik etnických Němců ze zabraného území bylo vězněno nejen ve věznicích, ale i v koncentračních táborech, a to bez rozhodnutí soudů, pouze jen na základě rozhodnutí NSDAP, gestapa nebo Sicherhitsdienstu, tedy organizací, které neměly žádnou soudní pravomoc. A to jenom proto, že byli komunisty, sociálními demokraty, Židy nebo jen lidmi, kteří měli pouze jiné názory, jež byly v rozporu s německou nacionálně politickou linií.

A odškodnění pro vyhnané Čechy v r. 1938 z pohraničí? Nedostali žádné! V roce 1945 se vraceli do svých zničených domovů. Museli začít znovu.

A odškodnění pro tzv. sudetské Němce, kteří nesou spoluodpovědnost za zničení Československé republiky? Do počátku osmdesátých let minulého století obdrželi od NSR více než 180 miliard DM. Na nás však přesto požadují další odškodnění, rovněž tak od Polské republiky, přestože ví, že nám jen na reparacích má SRN zaplatit přes 360 miliard předválečných korun. Můžeme proto mluvit o tom, že česko-německé vztahy jsou v poslední době velmi dobré? Kde je spravedlnost?

„Nemocnice“ pro sovětské zajatce v letech 1941 – 1945 v Sokolově

V Sokolově za plotem městského hřbitova, v těsné blízkosti městského sídliště Ovčárna, stojí na volném, zatravněném prostranství asi 30 metrový betonový pylon. Ten byl postaven v 70. letech na místě, kde je hromadný hrob 2.210 spvětských válečných zajatců, všech možných národností, které žily v SSSR. Kromě toho jsou zde pohřbeny vězenkyně z koncentračního tábora ve Svatavě, který byl pobočkou KT Rawensbrück, jenž byl spravován z KT Flossenbürg. Kolik těchto žen je zde v hromadném hrobě pohřbeno nelze přesně zjistit. Od února 1945 v KT Svatava umíralo v průměru asi 5 žen denně. Ale v té době sem přibyly dva vlakové transporty, v nichž bylo asi 80 -100 žen mrtvých, a jeden pěší. Mnoho žen zemřelo vyčerpáním a na různé nemoci. Mrtvé ženy se vozily často i několikrát denně na ruční umrlčí káře a byly vhazovány do hromadného hrobu, jenž byl nepřetržitě otevřen, neboť se zde denně pohřbívalo. Já sám odhaduji, že zde bylo pohřbeno 250 -300 zemřelých vězenkyň.

Kde se v Sokolově vzalo tolik mrtvých sovětských zajatců? Ve městě ani v okolí nebyl žádný velký zajatecký tábor, bylo zde pouze několik desítek pracovních zajateckých komand, jež tvořili zajatci různých národů a národností. Byly nasazeny v průmyslových závodech, ve zdejších dolech. Zprvu zde byla pracovní komanda polských, pak francouzských, jugoslávských, sovětských a později i italských zajatců.

Prvotní úspěšné tažení nacistických armád na území SSSR mělo za následek, že do německého zajetí se dostaly statisíce zajatců. A ti byli přiváženi na území Německa, aby zaplnili mezery za pracovní síly, jež byly povolávány do wehrmachtu. Německo bylo sice signatářem mezinárodních dohod o zacházení s válečnými zajatci, ale vzhledem k tomu, že bylo přesvědčeno o svém konečném vítězství a tak na nějaké konvence nebralo zřetel. Zajatci byli často vydáni na milost a nemilost fanatickým nacistům. Zejména sovětští váleční zajatci se stávali cílem nenávisti těchto lidí.

Na statisícové množství sovětských válečných zajatců, kteří se dostali do německého zajetí, Němci nebyli připraveni. Jejich osud v prvních dnech zajetí byl velmi špatný. Vyprávěl mi Čech, který žil na Sibiři, kam byl vystěhován se svými rodiči v 30. letech, jako další kulacká rodiny, z Ukrajiny. Byl studentem učitelského ústavu v sibiřském městě a jako devatenáctiletý se s celou třídou přihlásil dobrovolně do Rudé armády. V r. 1941 byl mobilizován. Dostal třítýdenní pěchotní výcvik. Jako příslušník sibiřského pluku bránil Moskvu. Do bojových pozic před Moskvou se se svou jednotkou dostal po několika hodinovém pochodu. Ulehli ke spánku. Ráno nad nim stál německý voják s výzvou „Hände hoch“ a mířil na něj puškou. Celý útvar se dostal bez boje do zajetí. Hnali je od Moskvy několik set kilometrů pěšky do Východního Pruska, kde s celým svým útvarem stavěl polní letiště pro armádu.

Po celou dlouhou cestu do zajetí měli jen to, co jim cestou dali lidé z vesnic a měst, kudy procházeli. Na celý den totiž dostávali jako menáž půl šálku slunečnicových semínek, a to i ve Východním Prusku. Z toho si vařili jakousi kaši, kterou ochucovali

různými rostlinami, aby se to dalo vůbec jíst. Neměli žádné ubytování, spali na ohraženém místě na volném prostranství. Když pršelo, byli v mokru. Rána často byla chladná. Chleba nedostávali vůbec, jedenkrát týdně dostávali teplý boršč.

Našemu českému Sibiřanovi se podařilo ještě s jedním kamarádem utéct z tábora. Šli jenom v noci, přes den byli schovaní v křoví. Asi za měsíc je zastavila sovětská vojenská milice. Byli opět v SSSR. Zde je ale postavili před vojenský soud. Měli vysvětlit, jak se dostali bez boje do zajetí. Vojenský prokurátor navrhoval zařazení do trestanecké kolony. Soud však vycházel z toho, že se vrátili do vlasti, aby bojovali, proto je neodsoudil. Tento odstavec píši proto, abych ukázal, jaký byl osud těchto lidí a jak s nimi bylo zacházeno.

***

V měsíci září 1941 byl zřízen ve Falknově, tj. v dnešním Sokolově, v objektech bývalých kasáren čsl. armády ve Vítkovské ulici, asi v 15 přízemních domech, lazaret pro nemocné sovětské válečné zajatce, který dostal název: „Reserve Lazaret Falkenau-Stalag XIII B“. Objekty byly postaveny v r. 1918 jako kasárna rakousko-uherské armády. V prosinci 1918 byly převzaty čsl. armádou a byl zde umístěn dělostřelecký pluk DOSS ALTO až do září 1938, kdy objekty převzal německý wehrmacht. Posádku sem však neumístil. Objekty byly nevyužité. Proto bylo rozhodnuto zde umístit nemocné válečné zajatce z pracovních komand ze severozápadních Čech a ze severovýchodního Bavorska, z části i Saska. V celém objektu byl jeden barák rezervován jako ošetřovna pro vojáky wehrmachtu, kteří ve městě byli na dovolené a potřebovali ošetření.

Na Sokolovsku byla další zajatecká komanda složená ze zajatců jiných národů (Poláci,Francouzi, Jugoslávci, Italové). Když některý z nich onemocněl, byl léčen v civilní nemocnici nebo odvezen do německé vojenské nemocnice. Zajatci z SSSR však byli zařazeni do kategorie politicky nebezpečných. Mohli mít případně nežádoucí vliv na jiné zajatce. A proto bylo rozhodnuto zřídit zajatecký lazaret XIII B jen pro tyto zajatce.

Zajatci sem transportovaní byli převážně léčeni na TBC, na různé vnitřní choroby, jež vyžadovaly případně i chirurgický zákrok (zlomeniny, úrazy atp.). Hlavním lékařem zde byl městský šéflékař dr. Moschl. Dále zde byl ještě jeden lékař německé národnosti, ten byl jeho zástupce. Těch se zde vystřídalo několik , vesměs to byli vojenští lékaři, kteří zde byli jako rekonvalescenti z fronty. Dále zde byli čtyři srbští vojenští lékaři – zajatci z jugoslávské armády. Na těch vlastně ležela celá tíha léčení v tomto lazaretu. Zejména ke konci roku 1944 a v roce 1945 nedostával lazaret vůbec žádné léky. Lékaři byli zoufalí. Pokud to šlo, sami sbírali různé léčivé rostliny, prosili u městských lékárníků (ve městě byly dvě lékárny), aby jim přenechávali léky časově prošlé. Měli i nedostatek obvazového materiálu.

Někdy v r. 1970 jsem měl možnost setkat se s Františkem Glöcknerem z Lomnice –Pastvin, který ke konci války, asi od října 1944, sloužil v objektu. Byl určen pro německý wehrmacht jako pomocný sanitář. Od října 1944 do května 1945 pak sloužil jako voják ve funkci kočího přímo v tomto lazaretu. Jezdil s párem koní a s vozem pro proviant pro kuchyni. Stav nemocných v lazaretu se pohyboval od 300 až 400. Ke konci války, od ledna do května 1945, však zde bylo již 800 až 1000 nemocných. Uvedený svědek vypověděl: „Každý druhý den jsem přivezl 7 až 10 q brambor, jedenkrát týdně jsem jezdil na jatka do Karlových Varů – Rybářů pro koňské maso z nucených porážek. Do pekárny v Sokolově se jezdilo každý den pro 40 – 50 bochníků chleba, později se pro chleba nejezdilo vůbec. Zelenina ani jiné potraviny, jako uzeniny, ovoce, se sem nevozily. Rovněž zde nebyly k dispozici jiné nápoje než voda z vodovodu. Vařil se však zde rovněž bylinkový čaj. S vozem, který byl naložen proviantem, však jsem nikdy nemohl jet sám, vždy od brány museli mne doprovázet dva strážní, jinak by vyhladovělí pacienti proviant rozebrali, než bych jej dovezl do kuchyně.A to bez ohledu, jaké by to pro ně mělo následky. Feldvébl, který měl zásobování na starosti, mi vždy dal strážní doprovod. Léčiv v táboře byl kritický nedostatek a ke konci války nebyla již žádná.

Ke konci války již ani zemřelé nedávali do márnice, která byla v objektu, ale nechávali je na lůžkách do doby, než přijel pohřební vůz. Mnoho zemřelých bylo doslova jen kost a kůže, zcela vyhublí a vyčerpaní.

Dr. Möschla jsem znal z města osobně. Měl pověst lidumila a humanisty. Přesto se domnívám, že jako velitel lazaretu mohl pro zmírnění utrpení těchto ubožáků učinit mnohem více.

Nemocní v lazaretu leželi na lůžkách po dvou nad sebou, později i po třech. Jak se asi lezlo nemocným na třetí postel po žebříku, si nedovedu představit. Úmrtnost zde byla značná, v roce 1942 zde zemřelo 452 zajatců, v r. 1943 za 11 měsíců 588 nemocných, v r. 1944 pak 611 lidí a v r. 1945 jen za tři měsíce 236 lidí. Statistiky z r. 1942 jsou neúplné a chybí rovněž statistika mrtvých z dubna a května 1945. Okresní archiv v Jindřichovicích má ve svých fondech úmrtní listy v počtu 1650 kusů. Ve hřbitovní knize městského hřbitova, kam se zvlášť zapisovali zde zemřelí a ve společném hrobě pochovaní, je uvedeno číslo 2.210 pochovaných zajatců.

Nejsou zde ovšem záznamy o zde pochovaných vězeňkyň z koncentračního tábora Svatava. Ty se zde pochovávaly nelegálně a za tichého souhlasu správy městského hřbitova. Dle dokladů, které jsem si prohlédl, jsem zjistil, že náklady, jež lazaret vyplatil pohřebnímu ústavu činily v r. 1942 6.525 RM, v r. 1943 9.525 RM, v r. 1944 9.119 RM a v r.1945 3.405 RM.

Teprve 2. září 1942 bylo povoleno zřízení zvláštního hřbitova pro sovětské válečné zajatce a to formou společného hrobu.. Povolení vydal úřední lékař ve městě. Na úpravě místa pracovalo celkem 142 sovětských zajatců z pracovního komanda ve městě, a to po dobu 8 dní. Za tuto práci jim bylo vyplaceno celkem 28,40 RM, tj. každému zajatci 20 pfeniků za den.

Pohřeb z lazaretu obstarával civilní pohřební ústav z města. Zemřelého naložili na pohřební vůz v táboře. Nebožtík byl zabalen do papírového slamníku, na kterém v době nemoci ležel a na kterém i zemřel. Umrlčí vůz zajížděl do tábora denně.

Dne 19.11.1941 si stěžuje správa města, že zaměstnanci pohřebního ústavu, ačkoliv jsou za to placeni, nechtějí mrtvé zajatce snášet z auta do hrobu. Proto tuto práci museli vykonávat hřbitovní zaměstnanci sami, ač šlo o otce početných rodin, jimž v důsledku práce s mrtvými z lazaretu, hrozily různé infekční choroby.. Problém byl i v tom, že opotřebované papírové slamníky se při odnášení mrtvol trhaly a mrtvoly vypadávaly ven. Byly většinou nahé, někdy jen v krátkých košilích. Obrátili se proto na správu lazaretu, aby zjednala pořádek. Obec žádala, aby bylo nařízeno pohřebnímu ústavu, aby tuto práci dělali jeho zaměstnanci, kteří jsou za tuto práci placeni.

Společný hrob byla vyhloubená podélná jáma, kde se nebožtíci pokládali vedle sebe a denně se pochovaní zasypávali.

Kolik pacientů se v tomto nemocničním zařízení uzdravilo se mi nepodařilo zjistit. Písemné materiály o průběhu léčení se nezachovaly. V sedmdesátých letech jsem uveřejnil v odbojářském časopisu v Jugoslávii výzvu, aby se přihlásil důstojník – lékař, který v tomto lazaretu působil. Nikdo se však nepřihlásil.

Dle úmrtních listů archivovaných u Krajského archivu v Jindřichovicích jsem zjišťoval i diagnózy nemocí a příčiny úmrtí a zjistil jsem, že převážná příčina úmrtí byla TBC, průjmová onemocnění, marasmus, tyfus, abscesy a celkové vyčerpání. Tedy ty samé příčiny úmrtí, jaké se vyskytovaly ve všech koncentračních táborech. Z toho lze i usuzovat, že tzv. Lazaret XIII B Falkenau byl vlastně likvidačním táborem sovětských válečných zajatců.

Kolik nemocných sovětských válečných zajatců prošlo tímto lazaretem se již nedá zjistit, kniha příchodů a odchodů z tohoto zařízení chybí. 2210 zemřelých a pochovaných sovětských válečných zajatců je uvedených ve hřbitovní knize. V zachovaném šanonu je přibližně 1650 úmrtních listů zemřelých v tomto zařízení.

Odkud sem tito lidé přišli? První nemocní přišli ze zajateckého tábora ve Weidenu v Bavorsku (Stalag XIII B), dále z Hammelsburgu (Stalag XIII C). Přicházeli i nemocní z pracovních komand umístěných na Chebsku, Karlovarsku, Falknovsku, dále též z přilehlých území Bavorska a Saska. Nejvíce nemocných přicházelo z Mostecka, Chomutova, Žatce, Chodova a Ústí nad Labem.

6. května 1945 bylo město osvobozeno armádou USA. Když její příslušníci přišli do lazaretu, byli doslova šokováni. Viděli na nemocničních lůžkách doslova lidské kostry potažené kůží, které na ně otevřenýma očima zírali. Nemohli uvěřit, že něco takového je možné. Šéflékař dr. Möschel byl ihned zatčen. Po propuštění se musel zúčastnit pochovávání válečných zajatců, kteří zde stále umírali. Pokud to šlo – byli někteří nemocní zajatci ihned přemístěni do městské nemocnice. Někteří vyhladovělí nemocní však na své osvobození doplatili životem. Vojáci z USA, z neznalosti důsledků, mnohým poskytli dostatek jídla a tím ji nechtěně přivodili smrt.

Osvobození lazaretu 6. května 1945 se zúčastnil i voják armády USA, Samuel Fuller, který kamerou amatérsky natočil filmový snímek o osvobození tábora a o pohřbu zemřelých válečných zajatců. Jeho amatérský film se mi podařilo získat. Udělal jsem několik kopií, které jsem dal do archivu města Sokolov a do Krajského muzea v Sokolově, aby se tak tyto snímky zachovaly pro budoucí generace.

Co říci závěrem? Německo bylo signatářem mezinárodních smluv o zacházení s válečnými zajatci. Svým podpisem na smlouvách z Haagu a ze Ženevy převzalo veškeré závazky z těchto smluv vyplývajících. Tyto smlouvy však neustála porušovalo, zvláště pokud šlo o zajatce ze sovětské armády.

Na okrese Sokolov bylo několik zajateckých pracovních komand Francouzů. Je znám případ, kdy tito zajatci se vzbouřili. Odmítli nastoupit do práce a zahájili hladovku na protest proti nelidskému zacházení. Nestalo se jim nic. Naopak dosáhli zlepšení jak pracovních podmínek, tak v zacházení s nimi. Kdyby k této situaci došlo u zajatců z SSSR, následovalo by nelidské zacházení a exekuce. Ke konci dubna 1945 bylo město postiženo náletem letadel USA. Na odklizení trosek ve městě byl nasazen oddíl sovětských válečných zajatců. Vyhladovělý válečný zajatec našel kdesi v troskách zasaženého domu sklenici jakési marmelády a tuto z hladu snědl. Byl přistižen dozorcem a za tento čin byl okamžitě a bez soudu pověšen na stromě u městského kostela na náměstí.

Nacistická vrchnost si až do dubna 1945 nepřipouštěla, že by mohla prohrát válku. Pamatuji se, že mnozí přesvědčení nacisté stále věřili v tajnou zbraň. Stále věřili, že se stane nějaký zázrak a oni zvítězí. Samozřejmě vítěze, jak si stále namlouvali, se nikdo nebude ptát na dodržování nějakých mezinárodních smluv. Nacistické Německo válku prohrálo. Řada nejvýznamnějších nacistických pohlavárů skončila před mezinárodním soudem v Norimberku. Desítky tisíc, ba statisíce nacistů, kteří se podíleli na zločinech proti lidskosti , na genocidě, však uniklo spravedlnosti. Nikde a nikomu se za své zločiny nezodpovídaly. Kolik těchto lidí pokojně dožilo svůj život, často jako vážení občané v blahobytu a míru v některém městě v NSR nebo i v dřívější NDR? Kolik tisíc těchto nepotrestaných a nepoučených nacistů stálo u vzniku sudetoněmeckého landsmanšaftu, samozřejmě i jeho extrémní rakouské odnože, a tzv. Svazu vyhnaných, kolik z nich zaujímalo důležité usměrňující funkce v těchto revizionistických protičeských a protipolských organizacích, jejichž činnost již dlouhodobě a soustavně znemožňuje tak potřebné skutečné zlepšení česko – německých, česko – rakouských i polsko – německých vztahů. Kdy notoricky známým rušitelům míru, pokoje a dobrých sousedských vztahů bude konečně již znemožněna jejich rozvratná činnost?

Tímto svým malým příspěvkem nijak neobviňuji celý německý národ. Sám jsem poznal během války, když jsem byl vězněn, spoluvězně německé národnosti, a to jak sociální demokraty, komunisty, tak i kněze, babtisty, kteří odmítli vstoupit do wehrmachtu. Byli vězněni v koncentračních táborech nebo v káznicích. Nezáleží tedy na národnosti, ale na tom, jaký má člověk přístup k druhým lidem. Každý člověk má právo, aby prožil důstojný lidský život, a to může jedině ve světě bez válek, v míru sociálně spravedlivém.

Redakce: J. Skalský Připravil:dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 193. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací .Praha, prosinec 2006. Webová stránka:http:// www..ksl.wz..cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz