XIII./2

Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA

A METOHIE

Na dokreslení situace z té doby na hranici Albánie s Jugoslávii, lze použít interview bývalého prezidenta Albánie Sali Beriši ze dne 11. srpna 1998, ve kterém kritizuje současnou albánskou vládu a líčí katastrofální situaci v severovýchodní Albánii: „Není tam žádná vláda, je tam anarchie. Politická mafie dnes kontroluje Albánii. Bajram Curri a Tropoë (osady v severní Albánii) jsou pod kontrolou band, spojených s policií. Vládou schválený obchod se zbraněmi pokračuje. Albánie se stala hlavním státem obchodujícím s narkotiky. A Západ, včetně USA, byl hluchý a slepý k těmto obžalobám“.

Pro zajímavost ministerstvo zahraničí Svazové republiky Jugoslávie, (SRJ) ve svém rozsáhlém prohlášení uvádí 12.srpna 1998, že od začátku r. 1998 albánská strana vyprovokovala skoro 100 závažných pohraničních incidentů. Přes jugoslávské protesty, Albánie doposud nejenom že neuspěla (zřejmě nechtěla) v prevenci rozsáhlého pronikání teroristů a zbraní do státního teritoria Jugoslávie, ale ani neodpověděla na pozvání k účasti v práci místních společných komisí, jak byly určeny domluvou ohledně předcházení pohraničním incidentům. Toto představuje vyhýbání se a porušování mezinárodních závazků. A nejednalo se o maličkosti. Jedna z největších band, která se snažila o násilné proniknutí do Jugoslávie, sestávala z tisíce bojovníků KLA (UÇK), s velikým množstvím munice a zbraní. V  boji s pohraničníky a armádními jednotkami byla 18. července 1998 tato tlupa za velikých ztrát rozprášena a zahnána zpět do Albánie. Hodně bojovníků KLA bylo zajato a bylo ukořistěno kolem 100 000 nábojů různého kalibru. Nicméně to vůbec nevadilo, aby představitel KLA 24.července prohlásil v RFI (Radio France International), že KLA čeká jen na pokyn „civilní správy Albánců z Kosova“, aby její jednotky osvobodily (!) Prištinu, což bylo v té době poněkud směšné.

Zatím co UÇK od začátku roku 1998 stále intenzivněji na Kosovu a Metohiji přepadala, ničila a zabíjela, probíhala tam na jaře 1998 veliká akce Ministerstva zdravotnictví Srbska. Ministerstvo zorganizovalo, za pomoci WHO, Světové zdravotnické organizace (World Health Organization), a provedlo vakcinaci proti poliomyelitidě (dětské obrně) kolem 100 000 dětí, včetně všech albánských. Před tím v létech 1995-1996 byla hlášena epidemie této zlé nemoci v samotné sousední Albánii. Část Albánců byla původně proti vakcinaci, na konec i u nich převládl rozum. Vakcinace probíhala uprostřed teroristické činnosti KLA. Podrobnou zprávu o celé akci podala autorovi sama ministryně zdravotnictví Srbska, paní Leposava Milićević, během jeho návštěvy ministerstva. Pokrytecký Západ této krajně významné akci nevěnoval prakticky žádnou pozornost, protože Srbsko muselo být líčeno, zhledem k plánům Západu v této oblasti, v těch nejčernějších barvách.

PŘÍBĚH ALBÁNCE ESSADA-PAŠI TOPTANIHO, PŘÍTELE SRBŮ

Zatímco v roce 1998 na Kosovu a Metohiji UÇK začala původně za skryté a později i neskrývané propagandy Západu a jeho logistické podpory ničit různá zařízení a zabíjet srbské policisty a úředníky, prosrbské Albánce i kosovské Romy, světová veřejnost se díky dobře organizované a Albánci štědře financované propagandě (např. z „praní špinavých peněz“ z celosvětového obchodu drogami) musela domnívat, že co svět světem stojí, Albánci nenáviděli Srby, že byli vždy proti nim, že nenávist je oboustranná, že Srbové vždy Albáncům ubližovali. A při tom pravda byla i jiná. Stačí se podívat na účast některých Albánců v boji proti Turkům, bok po boku se Srby, před „Velikým stěhováním Srbů“ (1690). Neměl by zapadnout do zapomnění Konda-barjaktar (praporečník; významný místní předák), statečný pravoslavný předák Albánců a jeho druhové z plemena Tosků v jižní Albánii, kteří za prvního povstání Srbů proti Turkům bojovali na straně Srbů a vyznamenali se při osvobozování Bělehradu (1806). O Kondovi se zpívaly i srbské lidové junácké písně v „deseterci“, podobně i písně albánských „horalů“, Malisorů, oslavovaly úspěchy Karadjordjovy (dj čti jako dž) v bojích proti Turkům. V té době Srbové, řada černohorských (např. Kuči, Piperové, Drobnjaci) i albánských plemen (např. Klementi, některá plemena horalů) si v tom boji vzájemně pomáhala.

Málokdo si uvědomoval, že za tou představou výše uvedené vzájemné nenávisti, podporované řadou událostí z XX. století, stály nyní i mocné zpravodajské organizace Německa i USA, částečně i Britanie, některých islámských států, jejich neúměrně hypertrofické zpravodajské agentury v Tiraně (německé, americké), při velvyslanectvích, dále hodně přes sto let staré, neutuchající kolonizátorské zájmy Itálie v Albánii. Zdá se, že USA měly koncem XX. století v plánu zajistit budoucí dodávky ropy z Kaspické oblasti přes Černé moře, ropovodem přes poslušné Bulharsko (není divu, že se tak snadno spolu s Rumunskem dostalo do Evropské unie), přes Kosovo a Albánii do Drače (Durrës). Ropa se tak vyhne Bosporu a ruským ropovodům. Jako ochrana té nové cesty „musely“ USA získat bezprostředně v její blízkosti mohutnou základnu na její ochranu. Ta nová základna, s více tisícovou americkou posádkou, je BONDSTEEL, na Kosovu, nedaleko Uroševce (Ferizaje) a Američané ji doslova bleskově vybudovali, jako „malou Ameriku“, podle předem připravených plánu hned po zločinecké NATO agresi proti suverénnímu státu SRJ v roce 1999, kdy 78 dnů letectvo NATO ničilo, zabíjelo a vyvolávalo ekologickou katastrofu v Srbsku, jehož součástí jsou i Kosovo a Metohije. Jednalo se BEZ nadsázky o zločineckou agresi, neschválenou Radou bezpečnosti OSN, na základě smyšlenek západní propagandy, při neuvěřitelném vměšování do záležitostí suverénního státu. A jako vrchol pokrytectví, Tribunál v Haagu, jeho generální prokurátorka Louise Arbour, ještě za agrese, obžalovala prezidenta Miloševiće z válečných zločinů – zřejmě, aby pak veškeré škody za Západem vyvolanou občansko-etnicko-náboženskou válku v někdejší Jugoslávii muselo platit Srbsko. I když bylo zřejmé, že se zločinu agrese v roce 1999 dopustilo NATO, že podle Tribunálem uplatňované „velitelské odpovědnosti“ měl být stíhán jako válečný zločinec jeho generální tajemník Javier Solana, který 24. března 1999 „zmáčkl knoflík“ a zahájil zcela neoprávněných 78 dnů ničení a zabíjení.

Příběh Essada-paši Toptaniho ukazuje na možnost pevných přátelských svazků Albánců a Srbů i za okolností, které toto téměř vylučovaly.

Essad-paši Toptani (*1864 v Tiraně), z bohaté albánské begovské (šlechtické) rodiny, byl důstojníkem turecké armády. Stal se po konci Balkánské osvobozenecké války (1912-1913) a hlavně pak začátkem a v průběhu první světové války, neochvějným spojencem a přítelem Srbska. Ukazuje to na skutečnost, že albánsko-srbské vztahy mohly být dobré, nebýt i obrovského vměšování velmocí (Rakousko-Uherska, Itálie, Turecka, Anglie). A tyto velmoci prosazovaly své sobecké zájmy a přinášely neštěstí pro lid oblasti, kterou chtěly získat. Dějiny té doby dokreslují i velikou prodejnost nemalé části albánských předáků. Ale Essad-paša byl svým způsobem výjimkou. V Niši 4. září 1914 (podle starého, 17.9. dle nového, Gregoriánského kalendáře) dal premiérovi Srbského království Pašićovi svou BESU, své čestné slovo, které dodržel i pro sebe ve velmi těžkých dobách. Věřil za první světové války ve vítězství spojenců a nenechal se koupit Rakousko-Uherskem, aby vpadl Srbům do zad. V době pro Srbsko nejtěžší stál neochvějně po jeho boku a pomáhal, podle svých možností, ustupující srbské armádě a civilistům přes Albánské hory, v kruté zimě 1915-1916, když se nechtěli vzdát. A šel, s částí svých milicí, do spojeneckého exilu v Řecku, když Rakousko-Uhersko obsadilo větší část Albánie. Essad-paša byl veden jako předseda albánské vlády v exilu (Encyclopedia Britannica). I když byla o Essad-pašovi v knize už celá řada zmínek, jeho zajímavá a vůči Srbům čestná role si zaslouží podrobnější informace (citace a údaje jsou z knihy Sreten Draškić: Evropa a albánská otázka 1830-1921, Srpska književna zadruga, Beograd, 2000).

Albánci představovali pro Turecko určitou hráz proti „slovanskému pronikání a ovládání Balkánu“, a jako Muslimové (70-80% Albánců) se pokládali za platnou a osmanskou vládu podporující součást turecké říše, ve které hráli nemalou roli. Řada sultánových ministrů (vezirů), včetně premiérů (velikých vezirů), byli Albánci, stejně tak i mnoho důstojníků turecké armády i sultánova osobní garda. Od konce XIX. století, jak již bylo uvedeno, Albánci se stále více dožadovali určité autonomie v oblastech, kde Albánci převážně žili, vše ale v rámci turecké říše. Pro tyto plány proběhla i nejedna vzpoura Albánců, kteří tyto své snahy jednoznačně ukázali během zasedání tzv. Prizrenské Ligy (1878-81), na začátku podporované cařihradskou Portou (vládou), která na konec ligu vojensky rozehnala, když se její požadavky staly pro Portu příliš neúměrnými. Ta „albánská oblast“, ten „Arnautluk“ (Arnaut je turecky Albánec) měl obsahovat čtyři veliké správní celky Turecka, vilajety, kosovský, skadarský, monastýrský (bitolský) a janinský, ve kterých představovali, podle albánských údajů, Albánci kolem 40% obyvatel. O ostatní obyvatele, nealbánce, a jejich tužby, sami Albánci neprojevovali moc zájmu.

Albánci měli poměrně velikou, a nejednou i bohatou diasporu v Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Švýcarsku, Itálii a dokonce i v USA, které značně podporovaly snahu Albánců po jejich národním sjednocení, obrození (rilindja). V samotném Cařihradu žilo nemálo albánské elity. Známá rumunská spisovatelka Dora d´Istria, albánského původu (jako Elena Gika), propagovala v Evropě albánské snahy. Sám Giuseppe Garibaldi ji nazýval „la mia sorella heroica“ (má hrdinská sestra). Na kongresu „mladoturků“ v Paříži (1902), kteří chtěli liberalizaci režimu v Turecku, bylo i několik Albánců (např.Ismail Kemal). Na kongresu zvítězil liberálnější proud, dožadující se reforem, který vedl princ Sabachuddín.

Na začátku mladoturecké revoluce (1908) a po zavedení ústavy z roku 1876 to vypadalo, že albánská snaha po rozsáhlé autonomii v rámci turecké říše bude mít úspěch. Nicméně se brzy ukázalo, že „mladoturci“, turečtí důstojníci, budou podporovat centralismus, stavěli se proti náhle vznikajícím albánským diskusním „klubům“ a proti Albánci požadované decentralizaci v říši. I proto během voleb v prosinci 1908 mladoturci dělali značné překážky těm albánským poslancům z uvedených čtyřech vilajetů, kteří byli pro decentralizaci v Turecku, pro autonomii pro Albánce. Mezi zvolenými 26 poslanci bylo jich šest, kteří byli národnostně, nacionalisticky, orientováni. Byli to Ismail Kemal z Beratu, Essad Toptani z Drače, Hasan Priština (Beriša) z Prištiny, Mufid Libochova z Gjirokastëru (Argirocastro), Šahin Kolonja z Korči (Korçë) a Nadžib Draga ze Skoplje. Když se vojenská posádka Cařihradu 12.dubna 1909 proti mladoturkům vzbouřila a pokusila se zvrátit výsledky mladoturecké revoluce, vpochodovala do Cařihradu Třetí turecká armáda z Makedonie pod vedením Šefket-paši a definitivně svrhla despotického sultána Abdul Hamida (1876-1909). Důstojník, který se zbraní v ruce přinutil sultána k abdikaci v jeho ložnici v paláci Dolma Bahçe v Cařihradu, byl mladoturecký důstojník Essad-paša. Novým sultánem se stal Mehmed V., který celkem mladoturkům vyhovoval.

Nedlouho před tím proběhl pro Albánce velmi významný kongres (kongres o abecedě) v makedonském Bitolji (Bitola, Monastir) od 14. do 22 .listopadu 1908, který přijal latinku jako oficiální albánskou abecedu, i když mladoturci byli spíš pro zachování arabského písma, které Turecko i nadále tolik odlišovalo od ostatní Evropy. Po úplném obsazení v XV. století oblasti Albánie Turky, po Skanderbegově (Skënderbeu) smrti (1468), proběhla islamizace tamního obyvatelstva, v Albánii bylo zavedeno arabské písmo. V roce 1910 proběhl na stejném místě kongres, který měl utvořit jednotu albánského spisovného jazyka, ve kterém byly dva hlavní dialekty, severních Gegů (jsou i na Kosovu) a jižních Tosků.. Byl vybrán dialekt Tosků, s některými doplňky z dialektu Gegů.

V létech 1909 až 1912 se opakovaly různé vzpoury Albánců proti Turkům, nejednou převážně na Kosovu a Metohiji. Nebyly to ale takové „vzpoury na život a na smrt“, jaké bylo například srbské povstání proti Turkům v roce 1804. Ty vzpoury albánských muslimů byly spíš výrazem určité nespokojenosti, ne ale „na život a na smrt“. Vyjadřovaly různé frustrace z nedostatku albánské autonomie a z nedostatku pokroku sjednocovacích snah, z  tíživé ekonomické situace, bály se přílišné povolnosti režimu vůči křesťanům a ztráty svých privilegií, nechtěly různé novoty. V roce 1910 proběhly dvě „trestné expedice“, vedené generálem Šefket Turgut-pašou a druhá ministrem národní obrany Turecka Mahmutem Šefket-pašou, které „pacifikovaly“ Kosovo a odzbrojovaly tamní Albánce. Tisíce Albánců, včetně obyvatelů hor na severu Albánie (tzv.Malisorové, horalé) a na Kosovu a Metohiji, utekly do Černé Hory, kde jim král Nikola poskytl pomoc. Současně požádal ruského cara, aby zabránil útoku Turecka na Černou Horu a aby pomohl uklidnit situaci, což se z větší části i stalo. Přesto však nepokoje pokračovaly na mnoha místech i dále. Za Balkánské osvobozenecké války (1912-1913) ale většina Albánců, i těch z Kosova a Metohije, podporovala tureckou stranu.

Do té doby nutno zařadit i významnou událost, která měla uklidnit Kosovo. Sultán Mehmed V. osobně navštívil Kosovo, kde generál Šefket Turgut-paša 18. června 1911 vyhlásil příměří a oznámil jménem sultána amnestii pro vzbouřence, kompenzaci některých ztrát při zásahu turecké armády. Problémem v oblasti Kosova a severní Albánie byla i Srby již více roků plánovaná výstavba železnice, která by z Niše byla prodloužena až na tureckou hranici na Kosovu, pak přes Albánii až do přístavu Medua (Medës, San Giovanni de Medua) nedaleko Lezhë na Jadranském moři. Toto vše se všemožně snažilo znemožnit Rakousko-Uhersko , které tu mělo své plány, v rámci projektu novopazarské železnice, podporovaného hrabětem Aloisem Lexym Aehrenthalem, tehdejším ministrem zahraničí monarchie. Úspěšnému Srbsku nesměl být dovolen žádný větší úspěch.

V albánském povstání proti Turecku v roce 1912 se snažil získat na albánskou stranu jeden z jejich vůdců, kosovský Albánec Hasan Priština (Beriša), samotné Rakousko-Uhersko, pak i Bulharsko. Revoluční makedonské straně VMRO nabídl utvoření autonomního albánsko-makedonského státu. Černá Hora dodávala povstalcům zbraně (prý kolem 5 000 pušek). Samotné Srbské království chtělo získat na svou stranu nejvýznamnější albánské předáky Hasana Prištinu, Bajrama Curriho, Isu Boljetina, bohatého šlechtice Riza-bega Kreizije a další. Došlo k setkáním i na poměrně vysoké úrovni. Hasan Priština ale neměl pro toto sbližování zájem. Itálie se držela stranou, protože válčila proti Turecku v severní Africe, na což poukazoval i veliký vezir (premiér) Turecka, Ferid-paša, původem Albánec. Přes všechno toto, samotní Albánci nechtěli zpřetrhat veškeré vazby s Tureckem, vždyť se v Balkánské válce, která propukla ve stejném roce, dali na stranu Turecka. „Bude-li napadeno Turecko, budu na prvním místě Turek a teprve pak Albánec“, řekl kosovsko-albánský předák a osnovatel mnoha různých povstání Isa Boljetini šéfovi srbské rozvědky plukovníkovi Dragutinu Dimitrijevićovi-Apisovi těsně před Balkánskou válkou. Při postupu srbské armády do Kosova se Isa Boljetini s 15 000 dobrovolníky a tamní turecká armáda marně pokusili klást odpor Třetí srbské armádě u Podujeva (severovýchodní Kosovo). Ještě před začátkem Balkánské osvobozenecké války (podzim 1912) se albánský předák Ismail Kemal snažil získat pro albánské cíle Rakousko-Uhersko, které pro něho představovalo jistější oporu nežli Itálie. Hasan Priština jednal v té době v severozápadním Řecku, v Janině (Ioannina), s rakousko-uherským konzulem, který mu tlumočil názor nového ministra zahraničí, hraběte Leopolda Berchtolda, který byl proti řešení problému povstáním, výhledově byl pro vznik samostatné Albánie, politicky bezprostředně vázané na Vídeň.

Při obléhání Janiny v severozápadním Řecku, proti řecké armádě bojovali spolu s tureckým garnizonem albánští dobrovolníci. Velitelem turecké posádky byl Albánec Essad-paša Toptani, který byl brzy na to převelen do strategicky mnohem významnějšího Skadru (Shkodër, Scutari), na černohorském bojišti, jako zástupce velitele, divizního generála Hasana Riza-bega. Po jeho smrti se Essad-paša stal velitelem 25-30 000 tureckých vojáků a 5-6 000 albánských dobrovolníků, které Essad paša s sebou přivedl.

ESSAD-PAŠA STATEČNĚ BRÁNÍ SKADAR

Černá Hora chtěla za každou cenu získat Skadar, z důvodů (1) ekonomických (obchod, výroba různých tovarů, důležitá křižovatka), (2) dějinných (již v XI. století byl sídlem srbských vládců; značná slovanská menšina žila v jeho okolí), (3) strategických. Útok Černohorců na Skadar začal už 9.října 1912, ještě měsíc před zahájením Balkánské války. Útok byl špatně připraven, nebyl úspěšný, Černohorci měli veliké ztráty. Tento neúspěch vyvolal obrat v chování Malisorů, z větší části katolických albánských „horalů“, vůči Černé Hoře. Katolický klér, ovlivňovaný Vídní, přemlouval Albánce, aby se sjednotili v boji proti Černé Hoře. Rakousko-uherští agenti, bohatě vybaveni finančními prostředky, kteří propagovali autonomní vládu Albánie (pochopitelně jako jakýsi protektorát Rakousko-Uherska), tak přerušili spolupráci Malisorů a Černohorců. Na druhé straně ale Rakousko-Uhersko slibovalo Černé Hoře diplomatickou pomoc při získávání Skadru, Černá Hora zato měla předat Lovćen (hora nad Kotorem, vysoká 1749 m) Rakousko-Uhersku a vstoupit s ním do celní unie. Proti tomu ostře vystoupilo Rusko, sama Černá Hora to zamítla.

Dne 3.prosince 1912 bylo v Balkánské válce vyhlášeno příměří, novým velitelem černohorského vojska byl jmenován populární serdar (velitel vyšší jednotky, hlavní velitel) Janko Vukotić. Srbské velení posílilo černohorské jednotky u Skadru 7 500 muži. Rozhovory o míru v Londýně byly neúspěšné a válka 16. prosince začala znova. Už 17. ledna 1913 tři neznámí muži zastřelili ve Skadru velitele Riza-bega a velitelem se stal Essad-Paša. Koncem ledna probíhaly krvavé boje kolem pevnosti, Černohorci ztratili od začátku bojů téměř 40% svého útočícího vojska. Essad-paša a jeho vojsko se úspěšně bránili. Srbské velení poslalo ze Soluně po moři na lodích svého řeckého spojence 30 000 vojáků jako pomoc. Při útoku tureckého křižníku „Hamidija“ na lodě zahynulo kolem 500 srbských vojáků, byly potopeny dvě spojenecké řecké lodě, takže se na konec před Skadrem objevuje jen 17 000 Srbů. Toto vyvolalo ostrý protest Rakousko-Uherska. Mocnosti tvrdě nutily Černou Horu i Srbsko, aby stáhly svá vojska od Skadru…

Ve Skadru byl nepopsatelný hlad, udávalo se, že denně umíralo hlady až 50 vojáků, vojsko se bouřilo, Essad paša musel nechat postřílet 50 vzbouřenců. Dne 12.března měl Essad-paša první setkání s černohorským diplomatem Petrem Plamencem, s který se už dříve znal, za přítomnosti dvou tureckých důstojníků. Plamenac mu nabídl kapitulaci, kterou paša odmítl. Essad-paša nicméně požádal o léky a obvazový materiál, který mu ve větším množství za 2 dny poslala pro jeho vojsko a nemocné civily černohorská královna Milena. Plamenac Essad-pašu upozornil, že velmoci plánují vytvoření samostatné Albánie a že by proto měl být v Tiraně, chce-li si zajistit pro sebe titul knížete Albánie. Essad-paša se setkává se serdarem Vukotićem, a po mnoha peripetiích je na konec podepsána kapitulace posádky 9. dubna 1913. Vzhledem k statečnosti obhájců Skadru, černohorská armáda, a pak i srbská, zajistily odchod Essad-paši i celé posádky se všemi poctami, se zbraněmi. „Můj smutek, že musím vzdát pevnost do jisté míry zmirňuje skutečnost, že město předávám statečné černohorské armádě“, řekl při podpisu Essad-paša. Velitel srbských jednotek generál Petar Bojović, s kterým se Essad-paša se svým ustupujícím vojskem po prve setkal u města Leše (Lezhë), rytířsky poskytl Essad-pašovu vojsku základní stravu na tři dny pro asi 28 000 jeho mužů nizámu (regulární turecká armáda), redifu (vojenská záloha) a albánským dobrovolníkům. Je možné, že toto rytířské chování Srbů a Černohorců mělo vliv na budoucí přátelské postupy Essada-paši vůči Srbům. A pak Černohorci obsadili Skadar, který pod obrovským tlakem velmocí již 14. května museli opustit. Měli ale jednu podmínku: město odevzdají pouze veliteli mezinárodní flotily, britskému admirálovi Cecilovi Burnsovi.

Úpornost Essad-pašovy obrany Skadru umožnila rakousko-uherské diplomacii, že velmoci 23. března 1913 definitivně přiřkly město vznikající Albánii, ať bitva o Skadar dopadne jakkoli. Část albánských historiků tvrdí, a přináší to i Encyclopedia Britannica, že Essad-paša měl pokračovat v boji. I Prozatímní vláda Ismaila Kemala ve Valoně tvrdila, že neměl kapitulovat. Nedává to ale smysl, protože v době kapitulace bylo Tureckem už podepsáno další příměří, a v samotném Skadru byl zoufalý nedostatek potravy a mnoho raněných a po odchodu regulárního tureckého vojska by ho už neměl kdo bránit. Jen těch několik tisíc vyhladovělých albánských dobrovolníků?

VZNIK PROZATÍMNÍ ALBÁNSKÉ VLÁDY 28. LISTOPADU 1912 VE VALONĚ

Jinak vznik „Prozatímní vlády Albánie“ ve Valoně (Vlora) probíhal plně pod režií Rakousko-Uherska a neúnavného albánského předáka a bojovníka za samostatnou Albánii Ismaila Kemala, který za tím účelem cestoval po Evropě. V Budapešti mu bývalý ministr zahraničí mocnářství, protislovansky naladěný hrabě Julius Andrassy, zajistil setkání s tehdejším ministrem zahraničí hrabětem Berchtoldem, který souhlasil s Kemalovým úmyslem vyhlásit ve Valoně samostatnost zcela nového státu, Albánie. Berchtold zajistil pro Kemala a jeho přátele rakousko-uherskou válečnou loď, která je odvezla z Terstu (19. listopadu 1912) do Drače (Durrës). V rakouských tiskárnách byly současně vytištěny plakáty o prohlášení nezávislosti Albánie, které si skupina vzala s sebou. Vicekonzul Rakousko-Uherska v Drači zajistil na Berchtoldův příkaz vlídné přijetí Kemalovy skupiny tureckými úřady. Kemal vyzval albánské předáky, aby se k ní připojili, jako „karavana nezávislosti“, na cestě do Valony, kde dojde k svolání Národního shromáždění a vyhlášení nezávislosti. Národního shromáždění se účastnilo 83 delegátů z Albánie, Kosova a šest ze zahraničí. Tito pak vyhlásili 28. listopadu nezávislost a jmenovali 4. prosince Prozatímní vládu, ve které byl Ismail Kemal premiérem a ministrem zahraničí. I když telegraficky oznámil Turecku a velmocím vznik nového státu, neodpověděl mu nikdo, kromě Turecka, které uvedlo, že Albánie může být pouze vazalským státem Turecka, vedená tureckým princem. Významnou roli v celém uvedeném dění měli i delegáti z rumunské diaspory.

Konference velvyslanců v Londýně nicméně sdělila už 17. prosince, že autonomní Albánie zůstává v rámci Turecka, pod sultánem jako suverénem nebo suzerénem (vrchní pán léna). Stejná konference však 29. července 1913 rozhodla, aby Rakousko-Uhersko a Itálie vypracovaly Statut Albánie, kde mezi jiným bude stát, že její neutralitu zaručují velmoci, že její kníže bude jmenován do půl roku a že organizace její (zatím jako mezinárodní) žandarmerie bude svěřena švédským důstojníkům. Tento den vlastně byl dnem vzniku nového státu, ve kterém vláda sultána byla vyměněna za vládu velmocí. Dnešní Albánie jako státní svátek ale oslavuje 28.listopadu. V červnu 1913 prozatímní vládu posílil vstup populárního Essada-paši do vlády, kde zastával důležité ministerstvo vnitra, i když se koncem dubna Ismail Kemal vyjádřil proti úmyslu Essada-paši stát se knížetem Albánie. Podle Kemala toto místo by neměl obsadit Albánec. Spolu s Essadovým vstupem do vlády se oblast pod svrchovaností Prozatímní vlády rozšířila i na střední Albánii.

Během určování hranic Albánie, Rakousko-Uhersko a Itálie se snažily o co největší Albánii, včetně části severozápadního Řecka. Rusko, jako ochránce Černé Hory a Srbska, požadovalo podstatně menší Albánii. Řecké zájmy mezi velmocemi do určité míry zastupovala Anglie. Sama Prozatímní vláda ve Valoně si do svých požadavků úpravy hranic zařadila i západní Makedonii, včetně Skoplje, Prilepu a Bitolje, Ohridu, části severozápadního Řecka. Jinak Prozatímní vláda z Valony v prosinci 1913 vydala směrnice o administrativním rozdělení Albánie na prefektury, podprefektury a kantony. Vládě se zatím nepodařilo v  tomto údobí organizovat něco, co by bylo možno nazvat „národní armádou“. Vpád albánských geril (viz níže), o kterých věděla, s následným protiúderem srbské armády a jejím vstupem do Albánie, jakož i akce řeckého vojska kolem Janiny a obsazení Gjirokastëru Řeky a jejich postup směrem na Berat, nečinily Prozatímní vládu nijak důvěryhodnou.

VPÁD ALBÁNSKÝCH GERIL DO SRBSKA V ZÁŘÍ 1913, KONEC PROZATÍMNÍ VLÁDY VE VALONĚ V LEDNU 1914

Zcela nečekaně vpadlo začátkem září 1913 z Albánie do balkánskou válkou od Turecka osvobozených krajů Srbska 15-20 000 albánských geril, sestávajících většinou z mužů, kteří utekli před vítěznou srbskou, černohorskou a řeckou armádou do oblasti budoucí Albánie. Gerily byly bohatě financovány rakousko-uherskými agenty. Úspěch geril byl v prvních dnech značný, bylo zajato i kolem dvou set srbských vojáků, dost zbraní. Povstalci dokonce založili Debarskou republiku, obklíčili Prizren, dobyli Ohrid, Djakovicu. Vpád organizovali předáci kosovských Albánců Isa Boljetini, Bajram Curri a Hasan Priština, nespokojeni s uspořádáním hranic podle Londýnské konference velvyslanců. Prozatímní vláda ve Valoně se od toho sice formálně distancovala, i když o tom dobře věděla, vždyť Hasan Priština byl jejím ministrem zemědělství. Její prefekt v Elbasanu dodával gerilám zbraně a munici. Ismail Kemal vedl rozhovory s bulharským premiérem Danevem (Bulharsko bylo v té době poraženo Řeckem a Srbskem, které Bulharsko v létě 1913 zákeřně přepadlo) o politickém a vojenském spojenectví proti Srbsku i Řecku, při využití albánských geril a bulharských komitů (gerilových bojovníků). Někteří bulharští důstojníci z Debru (Debar - město v západní Makedonii) prý dokonce veleli albánské gerile proti Srbům.

Velmi brzy následoval protiúder srbské armády, která rozbila odpor albánských geril (povstalců) a zahnala je zpět. Při protiúderu srbské jednotky pronikly hluboko do Albánie, obsadily Tiranu, dostali se u Drače k moři. Nečekaný příchod jednoho srbského oddílu do Elbasanu tam vyvolal doslova paniku. Úspěch Srbů při rychlé likvidaci vpádu albánských geril rozzuřil protisrbské vojenské kruhy Vídně. Ministr zahraničí Rakousko-Uherska hrabě Berchtold dal Srbsku 18. října 1913 ultimatum, aby do osmi dnů stáhlo svá vojska z Albánie do hranic, určených velvyslanci v Londýně. Císař Vilém II. prohlásil při té příležitosti, jako podporu pro rakousko-uherskou „válečnou stranu“, že „Srbsko musí být pokořeno!“ a vyjádřil naději, že Rakušané budou za několik dnů v Bělehradě. Srbové v těch dnech měli jen morální podporu Čechů a Jihoslovanů ve Vídeňském parlamentu. Tehdy prohlásil slovinský lidovec, poslanec Dr. Janez Krek: „Slovinci nedají vojáků proti Srbům!“ Jak jinak a nepřátelsky proti Srbům se ukázali Slovinci v roce 1991.

Srbský premiér Nikola Pašić, na radu ruského vyslance v Bělehradě Hartviga, toto stažení srbského vojska z Albánie zajistil, k nelibosti protisrbské válečné kliky náčelníka generálního štábu Rakousko-Uherska Conrada von Hötzendorfa, který se „těšil“, že konečně dostane příležitost rozdrtit Srbsko, pokud se nepodřídí ultimátu.

Francie, Rusko a Veliká Britanie pokládaly vládu ve Valoně za rakousko-uherský výtvor, který nemůže zajistit mezinárodní uznání nové Albánie. Jeden francouzský diplomat (Paul Cambon) se vyjádřil, že „ve Valoně neexistuje žádná vláda, že je to pouze lokální uskupení, výlučně rakousko-uherský podnik“. Rakousko-Uhersko se snažilo, spolu s Itálii, zapojit do valonské vlády i vůdce převážně katolického klanu Miriditů (Mirditů) Prenka Bib Dodu, aby se dohodl s ostatními albánskými předáky. V té době (duben 1913) zatím Prenk Bib Doda jednal s Černou Horou a Srbskem o vzniku jakéhosi útvaru (vévodství) Mirditů a obyvatel kraje Dukadjinu v severní části Albánie.

Na podzim 1913 zažila prozatímní vláda ve Valoně významnou porážku, když Mezinárodní kontrolní komise jmenovala Mufid-bega Libochovu (byl ministrem zahraničí vlády ve Valoně) za představitele Albánie, ne ale vlády ve Valoně. Vídeň s tím souhlasila, ale Ismail Kemal s tím nesouhlasil, vzhledem k blízkým begovým vztahům k  Essad-Pašovi, který 12. října utvořil vládu v Drači, spolu s „radou starších“, jako alternativu vlády ve Valoně. Takže Mufid-beg a Essad-paša destabilizovali valonskou vládu, kterou nikdo moc neuznával, už ani Vídeň. Kemal se tehdy už zapletl do diplomatické akce Bulharska (premiér Danev) a Turecka proti Srbsku. Do Valony přijel generální konzul Bulharska Pavlov.

V té době nejistoty až chaosu se do albánských záležitostí náhle zamíchali mladoturci. Vůdcem „mladotureckého puče“ byl turecký důstojník, Albánec Bećir Grebeni. Nejdříve se dva emisaři mladoturků stavili u Essada-paši v Drači, který nesouhlasil s plánovanou akcí, takže Bećir Grebeni a Šejket-beg odešli do Valony, kde Ismail Kemal souhlasil se spojenectvím s mladoturky proti Srbsku a Řecku. Bude-li tato akce podle Kemala úspěšná, pomůže Turecko Albánii získat Kosovo a Çamerii (severozápadní část Řecka). Kemal dále souhlasil, aby turecké vojsko zase přišlo do Albánie, jejímž knížetem by se stal muslimský princ Izet-paša. Když 5. ledna 1914 do Valony lodí přijelo několik tureckých důstojníků a kolem 150 fedainů (bojovníků), holandští důstojníci, kteří veleli albánské žandarmerii, všechny pozatýkali a vyhlásili stav obležení. Za dva dny zatkli Švédové další skupinu tureckých vojáků na jiné lodi a konečně zatkli o několik dnů později i Bećira Grebene. Byl postaven před vojenský soud a odsouzen k smrti. Při soudu se zatčenými vyšly najevo tajné styky předsedy tzv. Prozatímní vlády Ismaile Kemala se spiklenci, takže ho Mezinárodní kontrolní komise přinutila podat demisi dne 22. ledna 1914, kdy předal pravomoci Prozatímní vlády Kontrolní komisi. Tím tato vláda skončila. Velmoci její konec uvítaly, protože získaly čas, aby v klidu vybraly za vládce Albánie německého protestantského knížete, prince Wilhelma z Wiedu, blízkého příbuzného německého císaře Viléma II. a synovce rumunské královny Eleonory, který by v Drači vytvořil jednotnou vládu pro celou Albánii. Pod tlakem velmocí a hlavně Itálie, Essad-paša souhlasil se svoji demisí, 12. února 1914 podepsal protokol o předání své vlády v Drači Mezinárodní kontrolní komisi. Essad-paša měl ale podmínku, že on povede delegaci, která princi z Wiedu nabídne korunu, a že v nové vládě Albánie bude ministrem obrany.

PRINC Z WIEDU JAKO MBRET ALBÁNIE A ESSAD-PAŠA

Mezi uchazeči o vládce Albánie byl i poturčený potomek Skanderbega Abdul Medžid Aladro Kastriot z italských Arbrešů, princové a vévodové z Anglie, Francie, Holandska, Izet paša z Turecka, princ Gika z Rumunska, albánského původu. S jmenováním prince z Wiedu souhlasily jak Rakousko-Uhersko, tak i Itálie. Po jeho volbě mu rakousko-uherské ministerstvo zahraničí zajistilo trvalou přítomnost albánského předáka Ekrem-bega Vlory, který uměl německy, aby prince seznámil s albánskou problematikou. Princ pak navštívil hlavní města a vládce šesti velmocí v Evropě (Anglie, Francie, Itálie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko), přijal ho náčelník generálního štábu Rakousko-Uherska Conrad von Hötzendorf a dokonce i následník trůnu František Ferdinand. Jako „vojenský poradce“ byl princi přidělen zeť Ekrem-bega Vlory Ekrem-beg Libochova Aslan-Pašali.

Pak přišla Essad-pašova veliká role. Essad-paša Toptani se vydal 2. února 1914 na čele delegace Albánců, včetně Albánců z Kosova (Hasan Priština) a z Řeky okupovaného Gjirokastëru a Korči do Německa. Princ uvítal albánskou delegaci 21. února v zámku Neuwied, kde mu Essad-paša nabídl korunu (trůn) a Essad-paša ho v albánštině, ve svém projevu, nazval „MBRET“, tj. národní vladař, suverén a ne pouze kníže. Ve Vídni císař František Josef osobně přijal šéfa delegace Essad-pašu, kterého chválil jako statečného obránce Skadru. Ve vojenské akademii ukazoval Essad-paša na velikých mapách, jak obhajoval Skadar. Před odjezdem do Albánie, princ z Wiedu zažádal velmoci o půjčku 70 miliónů franků. Jen Rakousko-Uhersko a Itálie mu poskytly v hotovosti 10 miliónů franků, „aby měl něco v kapse“.

Rakousko-uherská loď „Taurus“, za doprovodu eskorty válečných lodí velmocí, přivezla 7. března 1914 „mbreta“ Wilhelma do Drače, kde ho přišel na loď uvítat Essad-paša, kterému princ, jako projev zvláštní pocty, předal novou uniformu albánského generála. A už 17. března 1914 byla jmenovaná celonárodní albánská vláda, ve které byl beze sporu nejmocnějším mužem Essad-paša. Premiérem a ministrem zahraničí byl jmenován Turchan-paša Permeti, ministrem vnitra a obrany Essad-paša Toptani. Mezi známými osobnostmi se stal ministrem spravedlnosti a náboženství Mufid-beg Libochova, ministrem veřejných prací Mirdita Prenk Bib Doda, a ministrem pošt a telegrafů Hasan Priština. Velmoci vládu uznaly, jakož i Bulharsko, Rumunsko, Řecko a Srbsko, i když sama Albánie nebyla podle Itálie a Rakousko-Uherska zcela suverénním státem (nemohla si zatím zřizovat svá zahraniční zastoupení), protože ji spravovala Mezinárodní kontrolní komise. Zájmy Rakousko-Uherska zajišťoval sám princ, italské do jisté míry Essad-paša.

Nicméně nepoddajné albánské kmeny od samotného začátku vyvolávaly obavy, zda Albánie bude života schopným jednotným státem, který vlastně „vznikl akcí „shora“, kdy nejdříve byl zřízen stát, pak byla hledána vláda, hlavní město, znak, atd.“ (prof. Hobza v: Jan Šeba „Rusko a Malá dohoda“, Melantrich, Praha, 1936, IV.vydání). Komise pro rozhraničení měla v té době plno práce s jižní hranicí Albánie, kde bylo hodně řecky mluvících obyvatel. Řecko získalo od Turecka většinu ostrovů v Egejském moři, ale podle Komise pro určování hranic (od konce 1913 sídlila ve Florencii) může Řecko „své“ ostrovy obsadit, až odejde z teritoria jižní Albánie, které komise přiřkla Albánii. Řecko s tím sice souhlasilo, ale řečtí obyvatelé severního Epiru (Epeiros) s tím nesouhlasili a tak proklamovali 28.února 1914 v Gjirokastëru Autonomní republiku severní Epir. Na ostrově Korfu byla 17. května uzavřena dohoda, kterou velmoci 1. července garantovaly existenci v Albánii jakési autonomní oblasti (Epiru), s řadou klauzulí, výhodných pro řecké a křesťanské obyvatelstvo. Ale pak už 28. července 1914 vypukla světová válka a události doznaly jiný spád.

SPOR ESSAD-PAŠI A PRINCE Z WIEDU

V květnu 1914, pod vlivem mladoturků, vypukla v centrální Albánii kolem Kavajë a Shijaku vzpoura proti mbretu z Wiedu, protože je křesťan, a kníže Albánie má být podle nich muslim. Mladoturci hlásali, že se má vrátit autonomie pod suverenitou sultána, zase se má soudit podle šarijatského práva. Povstání vedl hadži (ten, kdo vykonal pouť do Mekky) Ćamil Fejza. Mezi princem z Wieda a Essad-pašou došlo k roztržce, princ ho obžaloval ze spiknutí s Itálií, nařídil holandským důstojníkům a jejich mužstvu zaútočit na pašův dům, ve kterém se se svými bodygardy bránil, a dům bombardovat. Když se paša vzdal, byl zatčen. Zdá se, že mnoho Albánců bylo nespokojeno princovým útokem na dům Essad-paši. Tyto události nahrály vzbouřencům, kteří poměrně brzy obsadili celou střední Albánii a těsně sevřeli Drač. Po intervenci Italů byl Essad-paša propuštěn a odešel do Itálie, kde byl uvítán s poctami jako hlava státu.

V době vypuknutí první světové války (28. července 1914) Albánie ještě neměla všude přesně určené hranice. Ve Skadru a okolí vládla mezinárodní komise, místní předák Prenk Bib Doda vládl Mirditům kolem města Oroshi (severní část střední Albánie), v obklíčeném Drači byl princ z Wiedu, centrální Albánii ovládal Ćazim Fejza a jeho mladoturci, ve Valoně působila Mezinárodní kontrolní komise, na jihu byl autonomní severní Epir. Když začala válka, Rakousko-Uhersko požadovalo po princovi z Wiedu (vždyť mu tolik pomohlo k trůnu), aby napadl Srbsko, aby se přidal na stranu centrálních mocností. Vzhledem k proklamované neutralitě Albánie, princ váhal, čímž si popudil Rakousko-Uhersko, které mu přestalo vyplácet slíbené peníze. Prakticky nikdo nezbyl, aby princi pomáhal, chyběly mu peníze, kolem byli nepřátelské kmeny a tak 21.srpna 1914 mbret z Wiedu opustil navždy Albánii na italské válečné lodi. Při tom ale prohlašoval, že se ještě vrátí.

Redakce : J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 201. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2007

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Albánii opustila i Mezinárodní kontrolní komise, protože vlády jejich členů byly mezi sebou ve válečném stavu. Vzbouřenci (mladoturci) vstoupili do Drače, vyvěsili turecké prapory, utvořili novou národní vládu na čele s Mustafou-begem Ndročou z Šijaku, jejich proturecká delegace odešla do Cařihradu a požádala sultána, aby přijal znova Albánii do své říše a aby turecký princ byl jejím vládcem. Turečtina se měla stát oficiálním jazykem země…Vládl chaos. Řada Albánců si tiše přála, aby se vrátila silná osobnost, jakou byl Essad-paša, který byl v té době v emigraci ve Francii.

ESSAD-PAŠA SE OBRACÍ NA SRBSKO, DÁVÁ BESU PREMIÉROVI PAŠIĆOVI

Po uvítání Essada-paši jako hlavy státu v Římě, probíhala jeho jednání s italským ministrem zahraničí markýzem Antoniem di San Giulianim, který mu nabídl, že se stane vládcem (knížetem) Albánie s podmínkou, že umožní Itálii anektovat Valonu se širším okolím, spolu s ostrovem Sazanem. Toto paša neakceptoval, protože to ohrožovalo základní zájmy Albánie, přerušil vyjednávání s italskou vládou a odjel do Paříže. Tam ho po vypuknutí války zaujalo tvrzení Spojenců, že jeden z jejich válečných cílů je zaručení svobody malým národům. Essad-pašovi se to zalíbilo a rozhodl se přiblížit k Spojencům, kontaktovat Srbsko a požádat ho o pomoc pro svůj návrat do Albánie. Srbové se mu zdáli důvěryhodnými pro jejich vynikající vojenské schopnosti, obětavost, férovost i pro jejich veliké vítězství nad mocným Rakousko-Uherskem na Ceru v srpnu 1914, po jeho agresi proti Srbsku v létě 1914. Bylo to první veliké vítězství Spojenců ve válce.

Essad-paša poslal svého tajemníka do Srbska za premiérem Pašićem a sám přijel za ním do Niše začátkem září 1914. Už 4.září 1914 podepsal paša dohodu jménem Albánie a albánského národa, nazývanou Nišská dohoda. Essad-paša dal premiérovi svou BESU, své čestné slovo pro poctivé Albánce posvátné, že dohodu bude vždy dodržovat a svou besu skutečně dodržel, až do své smrti v Paříži 13.června 1920. Už starý premiér pašovi věřil a byl rád, že stále ještě potenciálně mocný paša bude snad moci zajistit bok Srbskému království ve chvílích, kdy Srbské království možná čekaly těžké dny. Pašova besa by znamenala, že propustí bezpečně přes Albánii srbské vojsko, pokud by muselo ustupovat ze Srbska. Už koncem příštího roku 1915 se ukázalo, jak tato dohoda, tato pašova besa, umožnila evakuaci přes Albánii i záchranu statisíců srbských vojáků a civilů, kteří se nechtěli vzdát. Pašić opakovaně říkal, že je Albánie Achillovou patou Srbska. Jinak se sám velmi snažil vylepšit albánsko-srbské vztahy. Ještě před Balkánskou válkou poskytoval řadě albánských předáků ze severní Albánie peníze i zbraně, sám připravil návrh na společenství Albánců a Srbů v kosovském vilajetu, ve kterém by měli Albánci garantovanou svobodu náboženství, použití albánštiny ve školách, soudech a místních správách.

Tento návrh albánští předáci ale nepřijali, protože jim Rakousko-Uhersko slibovalo hory doly, dokonce i utvoření samostatného státu – pochopitelně ale v rangu jakéhosi rakousko-uherského protektorátu. Nezanedbatelnou příčinou bylo i to, že řada albánských předáků, včetně těch z Kosova a Metohije, dostávala od rakousko-uherských diplomatů (konzulů) nemalé úplatky ve zlatých „Napoleónech“. Jak si v únoru 1915 veliký vezír turecké říše a velvyslanec Rakousko-Uherska v Cařihradu hrabě Jan Pallavicini posteskli na účet svých albánských „spojenců“, včetně kosovského Hasana Prištiny. –„Jejich mentalita vylučuje boj za vyšší cíle, pro ně je nejdůležitější osobní cíl, nejčastěji povzbuzován také pomstychtivostí…Proto se účastní v bojích a nepokojích jenom proto, aby něco uloupili…“ Vedoucí generálního konzulátu Rakousko-Uherska ve Skadru Karl Hala napsal v doprovodném dopise k žádosti svého nejhorlivějších „vykonavatele nepokojů na Kosovu“, Hasana Prištiny:-„Pochopitelně, je tu stále refrén: peníze, peníze a zase peníze!“

Jako hlavní ustanovení Nišské dohody uvádí již citovaný Draškić: (1) Dohoda předpokládá společná cla, obranu, společná zastoupení v cizině. (2) Definice hranic provede smíšená albánsko-srbská komise. (3) Albánie nebude klást překážky výstavbě Srbskem plánované Jadranské dráhy. (4) Za průběžné výdaje, ohledně uskutečnění plánu výstavby uvedené železnice, bude Srbsko platit 50 000 dinárů měsíčně. (5) Pokud jedna strana požádá o pomoc, může ta druhá strana získat povolení k přechodu své armády přes teritorium žadatele.Tato klauzule byla využita při vstupu srbské armády do Albánie, když byla poskytována brzy na to pomoc Essad-pašové vládě, podobně i při ústupu srbské armády přes Albánii v zimě 1915-1916. (6) Albánští historici vytýkali Essad-pašovi, že bez schválení parlamentu (vládce ?) oklestil podpisem Nišské dohody albánskou suverenitu. Nicméně sám paša podmínil platnost dohody potvrzením vládce Albánie, až bude zvolen. (7) Paša přebíral odpovědnost za dodržení smlouvy v rámci besy, dané premiérovi Srbského království Nikolovi Pašićovi.

ESSAD-PAŠA SE UJÍMÁ VLÁDY V DRAČI – BOJE S MLADOTURKY

TIRANSKÝ PROTOKOL 28.ČERVNA 1915

Pašić dal k dispozici Essad-pašovi, aby uklidnil mladoturky vyvolané nepokoje v zemi, čtyři tisíce ozbrojených Albánců z Debru, s kterými paša u Piškopeje (Peshkopijë, albánské město severozápadně od makedonského Debru) 13.září 1914 přešel albánskou hranici a dostal se 19.září celkem bez většího odporu do Drače. Po cestě byl slavnostně vítán. Albánský senát den na to vybral Essad-pašu za předsedu vlády a vrchního velitele albánské armády a Mustafa-beg Mdroča, který byl v té době premiérem, se stal podpředsedou.vlády. Začátkem října 1914 pašovu vládu jako legální uznaly spojenecké velmoci a poskytly mu i významnou ekonomickou pomoc – vždyť byl vlastně už od začátku války implicitně na jejich straně. Pravý význam Nišské dohody se ukázal v nejtěžších dnech pro ustupující srbskou armádu a civily přes Albánské hory, kdy byl vůdcem („pánem“) Albánie (její části) Srbům přátelsky nakloněný, odhodlaný a politicky předvídavý Essad-paša. Jen tak mohli Spojenci uskutečnit záchranu srbské armády přes přístavy Medua (San Giovanni de Medua, Medës), Drač a Valona. Nějak kolem té doby porušily neutralitu Essad-pašovy Albánie dva v té době ještě neutrální státy, Itálie a Řecko. Itálie obsadila 30.října 1914 ostrov Sazano nedaleko přístavu Valony, pak v lednu 1915 pro „chaotickou situaci“ i Valonu, ještě stále jako neutrální stát - válku Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku až 23.května 1915, Německu dokonce až 28.srpna 1916. Řecko obsadilo část pobřeží a města Gjirokastër a Premeti ve vnitrozemí. Vzhledem k válečné situaci černohorská armáda obsadila, dle svého sdělení dočasně, 26.června 1915 Skadar, přístav Meduu, oblast kolem řeky Drimu (Drinu). Tím Spojenci uznaná vláda v Drači ztratila kontrolu nad části svého teritoria.

Hned po začátku války chtělo Rakousko-Uhersko udělat z Albánie svého spojence a otevřít na této části srbské hranice novou frontu proti Srbsku. Ale tehdejší albánská vláda Turchan-paši byla proti tomu. Zato Hasan Priština, za bohaté finanční podpory Rakousko-Uherska, koncentroval tlupy Albánců u Piškopeje, v kraji Ljuma, aby vnikly v září 1914 do Nového Srbska (tj.Kosova a Metohije), ve směru na Prizren i jinam. Organizátorem toho byl rytíř August von Krall, bývalý rakousko-uherský konzul v Drači. Von Krall měl k dispozici řadu rakousko-uherských důstojníků, přidělených k různým tlupám Hasana Prištiny (čítaly řádově dohromady 5-6 000 mužů), počínaje na severu Plavem a konče na jihu Tetovem v západní Makedonii. Celá akce ale zkrachovala, pro nedostatečné dodávky munice, pod vlivem srbského vítězství na Ceru, pro neochotu k povstání obyvatel Ljumy, kolem města Kukës, pod vlivem Essada-paši. Z veliké akce se uskutečnil až 9.ledna 1915 pouze přepad tlupy 200 Albánců vedených Hasanem Prištinou na srbskou pohraniční strážnici Žur západně od Prizrenu, při kterém pobili 40 (60 ?) civilů, zajali dva důstojníky a šest vojáků. Téměř obratem srbská armáda tuto tlupu rozehnala a Hasan Priština se sotva zachránil útěkem do kraje Has v severní Albánii. Karl Hala tehdy informoval Vídeň, že je Hasan Priština na útěku, že se Ljuma proti němu zachovala nepřátelsky a že na hranici zavládl zase mír. Tento neúspěch Hasana Prištiny výrazně zvýšil prestiž Essada-paši. V té době Karl Hala, ještě před katastrofou Hasana Prištiny, psal do Vídně Ministerstvu zahraničí, že je nejpříznivější doba pro povstání Albánců v „Novém Srbsku“ (tj.v Kosovu a Metohiji), Bajram Curri by měl dostat 1 000 „Napoleónů“ (dukátů) ve zlatě, Hasan Priština 500, Ahmed Mati 500, atd. Po tomto neúspěchu na nějakou dobu aktivita Vídně v souvislosti s Albánii, Kosovem a Metohiji poklesla, aby zbytečně nedráždila Itálii, která už tak jako tak měla skoro hotovou proti Rakousko-Uherskou tajnou Londýnskou dohodu z jara 1915.

Od začátku své vlády v Drači, byl Essad-paša ve střetu s mladoturky, kteří v březnu 1915 zcela obklíčili Drač a necelý rok před tím během svého povstání přinutili k útěku prince Wilhelma z Wiedu z Albánie. Mladoturci tvrdě od paši vyžadovali, aby ihned začal válku proti Srbsku a aby prohlásil svou poslušnost tureckému sultánovi. Vzbouřenci začali bombardovat Drač. Podle Nišské domluvy požádal paša o okamžitou srbskou pomoc. Už 29.května podle Pašićova rozkazu začalo srbské vojsko za slabého odporu mladoturků vstupovat do Albánie, 4.června obsadilo Elbasan, 11.června Tiranu. Všude byla obnovena původní legální správa Essadovy vlády. Vůdcové vzpoury hadži Ćamil, Musa-efendi (pán) a mufti (po rangu nejstarší muslimský duchovní jedné oblasti) z Tirany byli albánskými úřady popraveni v Drači. Tím skončily snahy některých Albánců po návratu tureckého panství. Brzy potom Spojenci, pod tlakem nového velikého spojence Itálie, přinutili Srbsko, aby stáhlo své vojsko z Albánie, kromě několika strategických bodů kolem hranic.

Ministr zahraničí Srbska Ljuba Jovanović přijel v červnu 1915 do Albánie, aby dojednal prohloubení vzájemných vztahů. Z toho vzešel 28.června Tiranský protokol, který předvídal vznik skutečné unie mezi Albánií a Srbskem, definitivní úpravu hranic, společnou armádu, potenciální volbu Essada-paši za knížete Albánie, příchod srbských odborníků při organizaci žandarmerie, celní správy, vedení státu, urychlená výstavba cesty od hranice do Elbasanu, Drače, Tirany. Byla dojednána i otázka Drače, aby ho podvodem nemohla okupovat Itálie. Schválení protokolu měla potvrdit sněmovna Albánie, včetně volby Essada-paši za knížete. Sám paša si vybral Srbsko jako svou pevnou oporu, s kterou se dostane mezi Spojence, v jejichž vítězství věřil. Itálie, s kterou paša neměl dobré zkušenosti, v době Tiranského protokolu už nebyla neutrální. Jinak před tím, na jaře 1915, Itálie už intenzivně jednala v Londýně ohledně opuštění svých bývalých spojenců, Centrálních mocností (Německo + Rakousko Uhersko). Albánie, kterou Rakousko-Uhersko nechtělo zcela přepustit Itálii, se stala jednou z příčin „zrady“ Itálie, která pokládala Albánii zcela za svou zájmovou sféru. Tajná Londýnská smlouva (13.dubna 1915) rozdělovala Albánii mezi Itálii, Srbsko, Černou Horu a Řecko. Pod italským protektorátem by vznikl malý muslimský stát, bez suverenity, s hlavním městem Dračem. Tím vlastně bylo zrušeno rozhodnutí Konference velvyslanců z Londýna 1913, v rámci hry na kočku a myš mocných se slabšími a zcela slabými..

Albánská plemena Mirditů a Matů (z toho plemena pocházel Ahmed-beg Zogu, soupeř Essada-paši, budoucí prezident až později i král Albánie) se snažila vnést pomoci několika srbských důstojníků, kteří měli poněkud jiné priority nežli premiér Pašić, nesvár mezi Essada-pašu a srbské velení, ale celkem bez úspěchu. A při tom jen o něco později, v zimě 1915-1916 jak příslušníci plemen Mirditů, tak i Matů přepadali, olupovali a zabíjeli Albánií ustupující Srby. Essad-paša a jeho vojsko (milice) ve stejné době zůstali Srbům věrni, pomáhali jim a chránili je dle svých možností.

ESSAD-PAŠA ODMÍTÁ ZRADIT SRBSKOU ARMÁDU A CIVILY

Na podzim 1915 bylo Srbsko napadeno se všech stran Rakousko-Uherskem, mohutnou německou armádou maršála Augusta von Mackensena (samotné Rakousko-Uhersko si vojensky se Srbskem neumělo poradit) a Bulharskem. Bulharsko přepadlo Srbsko bez vyhlášení války 14.října. Na Srbské království tak útočilo přes 500 000 nepřátelských vojáků. Vrchním velitelem toho útoku na Srbsko byl von Mackensen, známý tím, že si velmi vážil statečnosti srbského vojáka. Srbská armáda za bojů, spolu se statisíci civilů, ustupovala směrem na Kosovo, k albánským hranicím, kde jím jedinou naději na záchranu představovaly spojenecké lodě na albánském pobřeží, pokud se podle slibu včas dostaví. Pro zajímavost nutno uvést, že se srbskou armádou ustupoval ve francouzské letce i mladý poručík-letec Milan Rostislav Štefanik, který byl pro nemoc později převezen letadlem z Mitrovici (?) do Brindisi. Vrchní velení srbské armády vydalo 25.listopadu rozkaz k ústupu přes Černou Horu a Albánii k pobřeží Jadranského moře. Před tím armáda zničila nebo zakopala své těžké zbraně. Maršál von Mackensen pokládal 29.listopadu operace proti Srbsku za definitivně skončené. Ale přepočítal se. Ani srbská vláda, ani srbská armáda, ani srbští civilisté nekapitulovali a začali 3.prosince 1915. za krutých podmínek, drsného počasí a sněhu v horách, svoji Golgotu přes albánské hory. Albánský ústup stál životy 70 000 vojáků a na 140 000 civilistů. Maršál von Mackensen netušil, že za necelé tři roky potom, v září 1918, osm divizí jako Fénix znovuzrozené srbské armády (celkem 150 000 mužů, včetně jihoslovanských dobrovolníků) umožní, spolu se spojenci, prolomení Soluňské fronty a že za šest týdnů osvobodí svou vlast.

V té pro Srbsko krajně zlé situaci koncem roku 1915 se jak Rakousko-Uhersko, tak i Bulharsko všemožně snažily koupit si Essada-pašu, aby srbské armádě „vrazil nůž do zad“. Nabízely spousty peněz, zbraní. Turecko, které se 3.listopadu 1914 přidalo k Centrálním mocnostem, vyhlásilo džihád (svatou válku) proti Spojencům a odsoudilo muslima Essada-pašu jako zrádce na smrt. Essad-paša však zůstal pro Srby neochvějným spojencem, i když se i jeho situace stále zhoršovala. Jeho vojsko (milice) chránilo ustupující Srby a pomáhalo jim dle svých možností. Srbská armáda i civilisté ustupovali hlavně třemi cestami:(1) z Peći divokým Rugovským průsmykem přes Andrievicu a Podgoricu do Skadru, (2) z Prizrenu do Ljum Kuli - Kukësu, Spasu, do Skadru, Lezhë a nedalekého přístavu Medua, (3) z Prizrenu do Kukësu, Piškopeji, Debru, Elbasanu a přístavu Drače. Vše to za kruté zimy, bez přístřeší a tepla, bez možnosti nákupu potravy a ošetření, za přepadů různých geril severoalbánských kmenů, které podněcovali a „kupovali“ k proti srbské činnosti rakousko-uherští agenti. Většinou to nebyla partyzánská válka, hlavně se jednalo o loupeže a zabíjení v kraji, kde Essad-pašova albánská správa nebyla dost silná. Zemřely desetitisíce vojáků i civilů následkem zimy, nemocí, hladu, albánské kulky nebo nože.

Zatím co jižní ústupové cesty z Prizrenu (vláda, král, parlament, část armády, civilisté) chránila v bojích prověřená srbská Timocká divize, nejvíc vojska i civilů ustupovalo severní cestou, z Peći. Tuto cestu chtělo rakousko-uherské velení přerušit. Silné 3.armádní seskupení pod velením polního maršála Kövesze (130 000 mužů, 1 000 děl) útočilo na Černou Horu a jihovýchodně za horským masivem Durmitoru, u Mojkovce, mělo přerušit Srbům ústupovou cestu. A tady se jim na pravoslavné Vánoce 7.ledna 1916, postavil serdar Janko Vukotić, se svými početně mnohem slabšími, odhodlanými Černohorci, hladovými, bez dostatku munice.

---„Krvavé jsou šavle a prapory,

Každý má jen moskovanku (tj.ruskou pušku) v ruce,

Nic už nemá, co by bylo třeba,

Snad jedině kus suchého chleba…“

V bitvě u Mojkovce serdar Janko Vukotić rozbil nečekaným protiútokem na Boží hod vánoční údernou sílu Köveszova vojska. Boje v hlubokém sněhu, po horách a průrvách trvaly celý den a ústupová cesta srbským bratrům byla na řadu dnů, do kapitulace Černé Hory, zachována. Lidový černohorský básník, Radovan Bećirović, o bitvě u Mojkovce napsal rozsáhlou epickou báseň v deseterci…

---„Tam si všichni věrnost přísahali,

Mojkovac že nikdy neopustí,

Než zahynou všichni Černohorci…“

Když se uprchlíci a ustupující vojsko dostali do oblasti pod Essad-pašovou kontrolou, dostalo se jim přátelského přijetí. Essad-paša, když se dověděl o obtížích starého a nemocného srbského krále Petra při strastiplném ústupu, po strašlivých cestách a někdy i doslova po „kozích stezkách“, pěšky i na koni, když musel přespávat, jak sám král ve svém deníku píše, v různých „niches à chien“ (psích boudách), okamžitě mu poslal svoje auto k další cestě, když ho už bylo možné použít (Draškić, 2000). Stejně tak byl pozorný i k princi-regentovi Alexandrovi, kterému zajistil nejen auto, jindy podle možností i fiakr, ubytování ve své rezidenci mimo Drač. Když rakousko-uherské ponorky potopily několik albánských menších lodí, přerušil Essad-paša diplomatické styky s Rakousko-Uherskem, takže chargé d´affaires mocnářství i Bulharska museli opustit Drač. V té době paša, podle svých memoárů, vyhlásil dokonce mocnářství i válku. V Drači přivítal francouzské i britské vojenské mise, chystal s nimi obranu Drače. V prostoru Tirana-Drač Essad-pašovy jednotky velmi pomáhali ustupujícím srbským vojskům a civilům, podařilo se jim zmenšit jejich ztráty. Srbské armádě doplnily chybějící pušky, daly jí i několik děl, munici, zajišťovaly zpravodajskou službu o pohybu nepřítele, včetně proti srbských geril.

Zásobovací situace statisíců ustupujícího srbského vojska i civilů na albánském pobřeží se náhle stala zoufalou. Došly potraviny a lidé umírali  hlady. Podle jedné zprávy tak v noci mezi 16. a 17.prosincem 1915 zemřelo hlady 46 vojáků. V přístavu Medua čekalo už tři týdny 3 000 uprchlíků na odsun lodí, bez ubytování, v zimě, o hladu, kosily je nemoci. Ruský poslanec, hrabě Gregorij Trubeckoj tehdy hlásil:-„Je těžko si představit tragičtější obraz nežli ten, který skýtá srbský národ, který se za cenu neuvěřitelných obětí probil k moři a teď u něho trpí hladem, bez přístřeší, bez ohně u kterého by se ohřál, napůl bos a s nejistou budoucností…“ Spojenci (hlavně Italové) podcenili naléhavou žádost srbské vlády z 20.listopadu 1915, ve které vláda žádala, aby spojenci na albánském pobřeží, v Drači a Skadru, připravili pro ustupující armádu a civilisty potřebné zásoby potravy a píce pro jezdectvo.

Ponorky potopily velikou italskou zásobovací loď a Italové odmítli posílat další lodě a proto statisíce uprchlíků trpěly dál hladem, zimou, nemocemi, bez možností evakuace. Princ-regent Alexandr, vždy se svou armádou, se v zoufalé situaci obrátil na ruského cara, který energicky intervenoval u spojenců, aby jejich liknavost (tj. hlavně Italů) nezahubila i ty, kteří přežili ústup přes albánské hory. Díky ostré výtce cara, zásobování se brzy zlepšilo, válečné lodě spojenců hlídaly konvoje z Brindisi, začalo naloďování vojska i uprchlíků v přístavu Medua a Drač. Většina se ale musela probíjet po necestách, po pobřeží dál k Valoně a spojenecké lodi je převážely na řecký ostrov Korfu, který mezitím francouzské vojsko 11.ledna 1916 obsadilo, aby zajistilo pomoc pro neporaženou, ale zbídačenou armádu, aby se obnovila její bojeschopnost. Další ustupující civily i vojsko spojenci převezli do severní Afriky, hlavně do přístavu Bizerty. Nesmrtelnou zásluhu o záchranu Srbů, armády i civilů, získala Francie. I když už přestalo hladovění, na ostrově Korfu zemřelo ještě následkem prožitých strázní a nemocí asi 6 000 srbských vojáků, kteří byli pochováni v „modré hrobce“, v moři, u malého ostrova Vido. V té době bylo Řecko ve válce ještě neutrální, jeho král Konstantin se netajil svými sympatiemi k Německu.

Aby zachovali alespoň neutralitu Řecka, při uvedených sympatiích krále Konstantina k Německu, Spojenci dovolili Řecku, aby v prosinci 1914 okupovalo severní Epir. Když ale Řecko celkem bez odporu předalo Němcům a Bulharům koncem jara 1916 strategicky významnou pevnost Rupel na vchodu do údolí řeky Strumy ve východní Makedonii, znamenalo to pro spojence otevřené nepřátelství řeckého krále a italské vojsko okupovalo severní Epir, včetně Janiny. Došlo k vytvoření jednotné fronty Italů a Francouzů v Albánii. Spojenci si vynutili 12.června 1917 abdikaci germanofilského řeckého krále Konstantina,ve prospěch jeho syna Alexandra. Vlády v Aténách se ujal Eleutherios Venizelos, a už 13.června vyhlásilo Řecko válku Centrálním mocnostem, tj.Trojspolku s Bulharskem. Řecká armáda se vrátila do Epiru, francouzské vojsko obsadilo albánskou kazu (okres) Korču v jihovýchodní Albánii. Jako doklad nejistoty v širším kraji kolem Korči, operovaly tam tři gerilové skupiny, které vystupovaly proti spojencům: (1) skupina royalistů, udržující spolupráci řeckého královského dvora s Německem, Rakousko-Uherskem a Bulharskem, (2) skupina Albánce Salicha Butky, pracující pro Rakousko-Uhersko, (3) skupina Temistokla Djermeniho, která spolupracovala s Bulhary. Nicméně přes všechno toto, vznikla v Korči, pod francouzskou správou, „Autonomní republika Korča“, vedená 14 Albánci, půl muslimy, půl pravoslavnými, s dobrým školstvím v albánštině, s oficiálním Skanderbegovým praporem, doplněným francouzskou trikolorou, která dokonce vydávala i své známky. Republika Korča byla téměř jakýmsi ostrůvkem klidu v chaosu, který převládal v okolí.

KAPITULACE ČERNÉ HORY – RAKOUSKO-UHERSKO OKUPUJE ALBÁNII

Rakousko-Uhersko zaútočilo se všech stran na Černou Horu, jeho vojsko mělo obrovskou převahu (např. v dělostřelectvu 12 : 1) a za těžkých bojů (na bojišti zanechala rakousko-uherská armáda 1 260 mrtvých) obsadilo 10.ledna 1916 Lovćen.. Dne 13.ledna padlo Cetinje. Armáda Černé Hory kapitulovala a odevzdala zbraně, „poprve od bitvy na Kosovu“, dne 17.ledna 1916. Mocnářství obsadilo 23.ledna Skadar, jeho armáda na řece Išmi narazila na zadní voj První srbské armády a některé Essad-pašovy jednotky, které nepřítele odrazily. Obranu Drače pak převzali Italové. Srbské vrchní velení se nalodilo v Drači 5.února a První armáda 7.února 1916. Princ-regent Alexandr ustupoval a zůstal se svou armádou až do poslední chvíle. Poslední srbské jednotky se nalodily ve Valoně 22. až 26.března. Přístav Drač padl 26.února. Rakousko-uherské vojsko se zastavilo na jihu na řece Škumbě. Jeho postup byl pomalý pro úspěšný odpor Italů, zoufale špatné cesty, velikou zimu, nemoce. Albánci rakousko-uherské vojsko zase vítali, některá plemena severní Albánie rychle povstala a přidala se k úspěšnému rakousko-uherskému vojsku, jehož důstojníci organizovali gerilové oddíly Albánců, aby napadaly na Spojence a pochopitelně i na Srby. Proslul v tom místní vůdce albánských geril Sali-beg Butka. Civilním guvernérem Albánie se stal von Krall, bývalý rakousko-uherský konzul v Drači. Do jeho správy vstoupila řada Albánců. Albánie se měla stát autonomním státem, pod protektorátem mocnářství, které mělo za cíl anektovat celé černohorské pobřeží Jadranu. I Bulharsko mělo své okupační plány, včetně možnosti, aby princ Kyrill, druhý syn bulharského cara Ferdinanda z německé dynastie Koburgů, se stal vládcem Albánie. Bulharsko si „upravilo“ hranici v jihovýchodní Albánii, okupovala město Podgradec a tím si „obklíčilo“ a zajistilo i celé Ohridské jezero.

Essad-pasša musel, spolu se srbskou armádou, opustit Albánii a se souhlasem spojenců v roce 1916 vytvořil v Soluni albánskou vládu v exilu, uznávanou spojenci (Francie, Rusko, Řecko, Srbsko). Obnovená a znova vyzbrojená srbská armáda byla během roku 1916 přesunutá z ostrova Korfu a severní Afriky do oblasti Soluně, na tzv. Soluňskou frontu a již v roce 1916 vybojovala řadu významných vítězství a osvobodila některé části Makedonie. Essad-pašova jednotka, kolem 1 000 mužů, se účastnila průlomu Soluňské fronty, kterému velel francouzský generál Franchet d´Espérey. Autor má fotografii Essada-paši v přátelském rozhovoru s princem-regentem Alexandrem, před krytem na Soluňské frontě. Prolomení Soluňské fronty zahájilo 14.září 1918 na 33 kilometrové úseku bombardování 2 000 spojeneckých děl. První zaútočila 15.září obnovená a plná elánu Druhá srbská armáda, pod velením proslaveného vítěze Cerské bitvy, vojvody (maršála) Stepy Stepanoviće (A.Mitrović: „Srbsko v první světové válce“, Srpska književna zadruga, Beograd, 1984). Bělehrad byl osvobozen už 1.listopadu, za šest týdnů po prolomení Soluňské fronty.

Koncem války, věrný spojenec Essad-paša a jeho vláda v exilu, se nesměli vrátit do Albánie, pro absolutní odpor Itálie, která vetovala jeho návratu do vlasti. Itálie nezapomněla, že se jí Essad-paša vzepřel, když jí nechtěl věnovat v době, kdy byl na cestě stát se téměř „pánem Albánie“, část albánského teritoria kolem Valony. Takže vláda Essada-paši v exilu byla stále ještě v Soluni, přes veškerou diplomatickou podporu Srbska a právě vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) když začínala mírová konference v Paříži.

LOUTKOVÁ ALBÁNSKÁ VLÁDA V DRAČI – OSVOBOZENÍ VALONY OD ITALŮ

Těsně před uzavřením příměří 11.listopadu 1918, kontaktoval albánský předák Mufid-beg Libochova velícího italského generála Fereru v Albánii (22.října), ohledně možnosti sestavení vlády autonomní Albánie pod ochranou Itálie, která by na budoucí mírové konferenci zastupovala teritoriální zájmy Albánců. Kosovo i Çameria (Čamerie, severozápadní část Řecka) měly být součástí albánského státu. Protože Itálie ještě okupovala Valonu a Korča byla svéráznou „autonomní republikou“, nová vláda si za sídlo vybrala přístav Drač. Premiérem se stal Turchan-paša Permeti (byl jím i v roce 1914 po příchodu prince z Wiedu), ve vládě byl i vůdce Mirditů Prenk Bib Doda. Ministrem vnitra byl Midhat-beg Frašeri, syn Abdul-bega Frašeriho, spoluorganizátora Prizrenské ligy. Vládu tvořili hlavně velkostatkáři a konzervativní složky. Vláda v Drači (20.srpna 1919) souhlasila s italskou suverenitou (okupací) nad přístavem Valona a také s tím, aby italský vysoký komisař kontroloval činnost vlády v Drači a aby Itálie organizovala albánskou žandarmerii. Albánský trůn by měl obsadit nějaký italský princ. Byla to svým způsobem „kapitulantská“ vláda.

Ztráta Valony a pochybná suverenita Albánie pod vládou v Drači rozhněvala albánské vlastence a i ty, kteří se ve vládě v Drači neúčastnili. Nespokojenci, kterých bylo mnoho, svolali národní kongres (28-31.ledna 1920) ve vnitrozemské Lušnji (Lushnjë), 25 km severně od Fieru a kolem 35 km jihozápadně od Elbasanu. Vláda v Drači se neúspěšně pokoušela kongres rozehnat. Kongres vyžadoval rozpuštění proitalské vlády v Drači, změnu sestavy delegace pro mírovou konferenci v Paříži, etnické a přírodní hranice Albánie. Kongres byl proti jakémukoli mandátu cizí mocnosti nad Albánii a utvořil svou vládu. Ve vládě z Lušnji se objevily zcela nové osoby, jako premiér byl zvolen Sulejman-beg Delvina, ministrem vnitra se stal Ahmed-beg Zogu (Zogoli) a podpředsedou vlády Ešref-beg Frašeri. Energickou akcí ministrů Zogu a Frašeriho se vláda z Lušnje přestěhovala do Tirany, její jednotky vpochodovaly do Skadru, v Drači převzala celý úřednický aparát, energicky vyžadovala odchod italského okupačního vojska z Albánie. Když francouzské jednotky opustily  Korču, jednotky novopečené, energické vlády z Tirany tam vstoupily.

Během roku 1919 po celé Albánii vznikaly Výbory národní obrany s cílem osvobodit Valonu od italské okupace. V první polovině roku 1920 se chystaly na osvobození Valony různé gerilové oddíly, v červnu představovaly kolem 4 000 mužů. Proti sobě měly posádku Valony (kolem 20 000 Italů) a v přístavu italské válečné lodi. Protože Italové neodpověděli na ultimatum „povstalců“, zahájili tito 5.června útok na italskou posádku, které způsobili v mnoho dnů trvajících bojích těžké ztráty. Část italské posádky se vzdala. Proti vojenským posilám z Itálie do Valony bouřlivě vystoupila italská veřejnost. Speciální jednotka pěchoty bersaliérů se odmítla nalodit do Albánie, a tak italské vojsko, nutno říci s ostudou, opustilo Valonu 2.září 1920 a celistvost Albánie byla posílena.

ZÁKEŘNÁ VRAŽDA ESSADA-PAŠI 13.ČERVNA 1920 V PAŘÍŽI

Na jaře 1920 byl Essad-paša v Paříži, kde se snažil o uznání vítěznými Spojenci jako předseda vlády Albánie, proti Sulejmanovi Delvinovi v Tiraně. Essadovi přivrženci založili v Elbasanu v březnu 1920 Albánskou demokratickou stranu, se sídlem v Debru, tedy na teritoriu Království SHS, podporovanou Bělehradem. V dubnu 1920 se podařilo žandarmerii Ahmed-bega Zogu odrazit útok Essadových přívrženců na begovu rodnou obec. V té době měl Essad-paša řadu přívrženců mezi vládnoucí elitou, včetně prefektů a poslanců. Obě soupeřící strany, „essadisti“ i vláda v Tiraně, poslaly své zástupce do Paříže, aby se domluvily o budoucím uspořádání Albánie. K domluvě však nedošlo.

Aby čelila tlaku velitele „essadovců“ Osmana Baliho, vláda v Tiraně jmenovala energického kosovského Albánce Bajrama Curriho velitelem všech svých ozbrojených sil. Přivrženci Essada-paši se 7.června 1920 soustředili v Shijaku, na řece Erzenu, západně od Tirany, a tam vyhlásili pád vlády Sulejmana Delvina. Jednotky Bajrama Curriho okamžitě zahájily operace proti „essadistům“ v Shijaku, Kavajë i jinde, rychlou a energickou akcí je porazily, pozatýkaly jejich 114 vůdců. Osmanovi Bali se podařilo utéci do Království SHS. Současně vláda v Tiraně poslala do Paříže studenta Avni Rustemiho, aby tam zavraždil Essada-pašu. Zrádná vražda se uskutečnila 13.června 1920 před hotelem Continental, ve kterém paša bydlel. Rustemi byl zatčen, bránil se ale, že pašu zabil z chvilkového rozhodnutí, jako „zrádce“ svého národa, ne tedy plánovaně. Rustemi byl francouzskými úřady osvobozen (!). Kdo toto zařídil, zaplatil a kolik to asi stálo ? Měl v tom své prsty „veliký spojenec“, Itálie? Takovým způsobem, politickou vraždou, bylo zlikvidováno celé „essadovské hnutí“. Kdyby nebyl zavražděn, zkušený politik Essad-paša by se jistě vrátil do politiky a překvapil svět… Na zprávu o vraždě velikého přítele srbského národa Essada-paši Toptaniho, Národní shromáždění Království SHS v Bělehradě minutou ticha a vzpomínkovou chůzí vzdalo hold velikému a osvědčenému příteli v nejtěžších dobách pro národ. Mezi četnými předáky Albánců té doby nebylo snad nikoho, kdo i za krajně těžké vlastní situace, tak čestně dodržel své slovo, SVOU BESU, jako Essad.-paša Toptani, který tu BESU dal srbskému premiérovi Pašićovi v září 1914 v Niši. A byl to státník, který věřil ve vítězství Spojenců, který se neprodával jako mnoho jeho albánských vrstevníků, Rakousko-Uhersku, Bulharsku, Turecku a Itálii. Jeho přátelský vztah k Srbům byl skálopevný.

Vraždou Essada-paši nekončily vraždy předáků Albánie. Polovinou roku 1920 zavraždil, prý z krevní msty, předáka Mirditů Prenka Bib Dodu jeho dávný rival Ded Coku. Protože Prenk Bib Doda neměl syna, vedení Mirditů se ujal jeho příbuzný Gjon Mark Gjoni, který navázal v Prizrenu spolupráci s Královstvím SHS, od kterého získal pomoc při vyhlášení Republiky Mirditů. V bojích proti vládnímu vojsku Albánie, pod velením Bajrama Curriho, se účastnili i jednotky „bílého“ generála Wrangela, který po říjnové revoluci a po bojích s bolševiky uprchl do Království SHS. Na začátku povstání Mirditů bylo vypáleno 60 domů povstalců. Konečnou fázi povstání zajistil Ahmed-beg Zogu, když 28.listopadu 1920 vyhlásil amnestii pro Mirdity, zajistil jím dodávky pšenice, slíbil dodržování jejich zvyků – a že nebudou odváděni do albánské armády.

Schopný velitel Bajram Curri si za několik let potom, spolu s Hasanem Prištinou, velmi znepřátelil Ahmed-bega Zogu, který před jeho úklady musel uprchnout do Království SHS, odkud se nicméně brzy vrátil a pak nastala „honička“ na Bajrama Curriho, který byl na útěku zastřelen na jaře 1925. Ahmed-beg Zogu se 1.září 1928 za italské podpory stává „králem všech Albánců“, má ale zájem i o dobré vztahy s Jugoslávií. Další smrtelný nepřítel Ahmed-bega Zogu, věčný buřič Hasan Priština, přežil v roce 1928 Ahmed-begem organizovaný atentát ve Vídni, kde sídlily nejrůznějších proti jihoslovanské teroristické organizace Albánců (za podpory Itálie), Chorvatů (za podpory Itálie, Rakouska a Maďarska), Makedonců (za podpory Bulharska). Králi Zoguovi se podařilo zbavit svého neúnavného nepřítele teprve v srpnu 1933 v Soluni, kdy jeden Albánec do Hasana Prištiny vyprázdnil zásobník své pistole.