Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc.
IX./
2.
NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA
A METOCHIE
KOSOVO A METICHIA PO
DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE
Jak ukázaly události konce války na Kosovu a Metochii, vzpoura ballistů
a podporujících skupin, v sobě
nesly do budoucna výbušnou nálož, která může znova vybuchnout, pokud se pro to
vytvoří výhodná situace. Po sérii porážek, „bojovníci“ za Velikou Albánii
přijali novou taktiku. Členové albánského „Národního frontu“, ballisti (Balli
Kombëtar), různí vulnetari, členové
různých milicí, příslušníci kosovského pluku, redzimentu, kolaboranti s italskými
fašisty a německými nacisty, ti všichni začali mít zájem o činnost v nových
mocenských strukturách Titovy Jugoslávie, začali vstupovat do stranických
organizací, do armády, a příliš mnoho z nich, aniž by to bylo někomu
podezřelé, bylo úspěšných ve svém snažení. Snad jen ti, jejichž skutky byly do
nebe volající, neměli úspěch. Nová vláda jako by chtěla kosovsko-metochijským
Albáncům ukázat co nejvíce dobré vůle, 16. března 1945 vydala dočasné usnesení, kterým zakazovala
návrat z KosMetu vyhnaným Černohorcům i Srbům, kolonistům i
starousedlíkům, kteří byli zadržováni před vstupem do oblasti (např.u města
Kuršumlija).
Bylo to
uveřejněno v Služebních Novinách Demokratické Federativní Jugoslávie v pátek
16.března 1945, číslo 13, pod titulem “Dočasný
zákaz návratu kolonistů do jejich předchozích
míst pobytu“. Rozhodnutí podepsal pověřenec pro vnitřní záležitosti Vláda
Zečević. Na titulní stránce novin byla obvyklá formule: Smrt fašizmu - svoboda lidu. Toto vyvolalo bouři nevole, takže 3. srpna
1945 vyšla úprava toho usnesení, jako zákon o revizi přidělené půdy, s provedením
úpravy do 1. září toho roku. Revize se vztahovala na celkových 11 168 vystěhovaleckých rodin, z kterých
7 397 opustilo (bylo vyhnáno Albánci 1941-44) své majetky. Celkem
4 829 rodinám bylo přiznáno právo na plný návrat majetku (pozemků apod.),
5 744 rodinám jen částečně. Přidělenou půdu pozbylo 595 rodin. Z celkového
fondu pro přistěhovalce bylo odebráno 15 786 hektarů. Během přidělování a odebírání
půdy významnou roli sehrály místní úřady, představované většinou Albánci.
Do určeného termínu návratu (září 1947)
se na KosMet nevrátilo 1 638 rodin dřívějších kolonistů. Během 1945-46 se
do Vojvodiny (Banat, Bačka) z KosMetu přistěhovaly 2 064 rodiny. Toto
vše znamenalo citelné oslabení slovanského etnika Kosova a Metochie, k jehož
„rozředění“ posloužilo i řádově kolem 100 000 přistěhovalců z Albánie
za války, kteří nebyli přinuceni zem opustit. Jak již bylo zmíněno, Tito-Broz
měl před očima „Balkánskou federaci“, tj. Albánii , Bulharsko a Jugoslávii, byl
v přátelských vztazích s vůdcem albánských komunistů Enverem Hodžou
(do roztržky se Stalinem v r. 1948), takže hranice mezi Jugoslávii a
Albánii byla stále zcela „propustná“ pro přistěhovalce z Albánie, snad
50-60 000, ale možná i mnohem více, během let 1945-48. Sama válkou těžce
postižená, Jugoslávie výrazně ekonomicky i vojensky podporovala Albánii,
albánskou armádu cvičili důstojníci a poddůstojníci vítězné jihoslovanské „Titovy-Brozovy“
armády.
Pod vlivem významné ideologické
i materiální pomoci KPJ (Komunistické strany /partije/ Jugoslávie) ještě za války albánské národně osvobozenecké
frontě, tato se stále více oddělovala od kolaborantských albánských nacionalistických
skupin, které představovaly vládu „Veliké Albánie“, spřáteleného státu“
nacistického Německa, tj. od royalistů (Legalitet), ballistů (Balli Kombëtar) a
„Nezávislých nacionalistů“. Nicméně i sám Enver Hodža, jakkoli v přátelských
vztazích s Titem, přece jen setrvával, zdá se, na vizích etnické Albánie,
když prohlásil: „My nejsme ani pro
„velikou“, ani pro „malou“ Albánii, ale pouze pro Albánii, která jako země a
národ představuje etnický celek.“
Po stránce formální, samotné Srbsko
se stalo federální jednotkou DFJ (Demokratické Federativní Jugoslávie) až během
Velikého antifašistického národněosvobozeneckého shromáždění Srbska (9.-12. listopad
1944). V té době ještě nebyl prodiskutován status Kosova a Metochie, který
byl projednán až na ASNO (Antifašistické shromáždění národního osvobození)
Srbska 7. dubna 1945. Po prohlášení dvou představitelů „Rady národního
osvobození“ Kosova a Metochie, Albánce Mehmeda Hodži a Dušana Mugoše, že si: „…národy Kosova a Metochii přejí, aby se
připojili k federálnímu a bratrskému Srbsku,“ bylo rozhodnuto, že oblast Kosova a Metochie
bude začleněna do Srbska. Ihned po skončení stále ještě
existující Vojenské správy, bude organizováno shromáždění kosovsko-metochijské
oblasti, které i po stránce formální rozhodne o připojení k federálnímu
Srbsku.
S uspokojením
bylo konstatováno, že Šiptaři (Albánci) Kosova a Metochie budou v plné
míře požívat svých národnostních práv a že budou mít všechny možnosti pro svůj
politický, ekonomický a kulturní rozvoj. Toto mělo, podle oficiálních zdrojů, „konečně zlikvidovat politiku vzájemného
vyhlazování“ a mělo mít kladný vliv
„na rozvoj demokratického ducha v šiptarském
obyvatelstvu Kosova a Metochie“, a
také mělo konečně vyřešit agrární otázku „v
prospěch místního šiptarského a srbského obyvatelstva a kolonistů“. A tak
se „Oblastní rada lidu“ Kosova a
Metochii sešla, po ukončení mandátu Vojenské správy, po určitém zklidnění v oblasti,
10. července 1945 v Prizrenu. Jugoslávie
byla prohlášena za skutečnou domovinu
Srbů, Šiptarů a Černohorců z KosMetu, a bylo podtrženo, že „připojení Kosova a Metochie k federálnímu
Srbsku nejvíce odpovídá politickým, kulturním a ostatním zájmům Šiptarů,
Srbů a Černohorců z KosMetu“. Používání
slova „Šiptar“, ve smyslu Albánec, nebylo v té době vůbec pokládáno za pejorativní,
protože si tak říkali a dosud říkají samotní Albánci. Rezoluce v Prizrenu
prohlásila za neplatné rozhodnutí konference v Bujanu (31.12.1943 –
2.1.1944) o sjednocení Kosova a Metochie s Albánií. Výše uvedená rada
představovala něco přes 2 200 členů komunistické strany Kosova a Metochie,
z kterých byli přítomni 142, z toho bylo údajně 33 Albánců.
Kosovo
a Metochie se staly autonomní oblastí 1. září 1945,
se všemi autonomními právy, zatím co otázky státnosti byly v kompetenci
federální republiky Srbska. Takže všichni občané bez rozdílu národnosti, rasy,
náboženství a pohlaví, mají stejná práva a stejné povinnosti, tj. mají plnou
rovnoprávnost jako občané Srbska, tedy Demokratické federativní Jugoslávie.
Jazyky všech národností Oblasti jsou si rovnoprávné, všichni občané mají právo učit
se ve své mateřštině. Oblastní národní shromáždění je povinno přinášet taková
rozhodnutí, která by dodržovala zákony, chránila práva občanů, usměrňovala
ekonomický a kulturní život.
Voleb 11. listopadu 1945 se
účastnilo na Kosovu a Metochii skoro 97% voličů, v samotném Srbsku 77%.
Pro kandidáty Narodní fronty hlasovalo v Srbsku něco přes 88%, na KosMetu
skoro 97% těch, kteří se zúčastnili voleb. Tyto „volby“ daly plný mandát
Komunistické straně Jugoslávie, aby podle svého rozhodla o formě vlády v zemi.
Právě zvolené Ústavodárné shromáždění zrušilo monarchii a 29. listopadu 1945 vyhlásilo republiku, 31. ledna 1946 byla přijata nová ústava, ve které bylo zakotveno,
že kosovsko-metochijská oblast je
součástí Lidové republiky Srbska. Ústava samotného Srbska byla přijata 17. ledna
1947, statuty KosMetu a Vojvodiny v květnu 1948.
Vztahy mezi Jugoslávií a Albánií se od začátku 1945 vyvíjely velmi
přátelsky. V Bělehradě byla 20. února 1945 podepsána Smlouva o spojenectví a vzájemné pomoci, s cílem, aby „spolu s ostatními Spojenými národy
prodloužily vedení války do konečného vítězství nad Německem“ (válka totiž
skončila až 8.května 1945). Smlouva zajišťovala všestrannou ekonomickou,
politickou, kulturní a vojenskou spolupráci. Albánská vláda celkem uspěla v tom,
že na KosMetu většinou zůstali ti Albánci, kteří se tam během války „dostěhovali“
a nebyli obžalováni z válečných zločinů. Ale i v těch dobách srdečné
spolupráce, otázka Kosova a Metochie, hlavně z albánské strany, zůstávala
stále jako utajovaný, podvědomý rušivý faktor. Přesto ale během pobytu Envera
Hodži v Bělehradě (26. červen–2. červenec 1946) byla uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, a Smlouva o ekonomické spolupráci, téhož roku doplněna i o celní unii. Tyto smlouvy však
„neotevřely“ otázku Kosova a Metochie, neboť v té době Moskva (setkání
Molotov /ministr zahraničí SSSR/- Kardelj /Slovinec, ideolog strany, nejbližší
Titův spolupracovník/ - Enver Hodža) prohlásila, -„že mezi SSSR a Albánií stojí Jugoslávie, a že Albánie má na prvním
místě uskutečnit co nejtěsnější vztahy s Jugoslávií“. Enver Hodža
dokonce na prosincovém plénu strany (1946) prohlašoval: „Je v našem zájmu žádat o Kosovo? To není pokrokové. Ne, za této situace se musíme naopak snažit
zajistit, aby se Kosovarové (tzn. albánští obyvatelé Kosova) stali bratry s Jugoslávci.“ Tyto
„líbánky“ mezi Titovou Jugoslávii a Hodžovou Albánií však netrvaly dlouho. Nicméně
ještě po návštěvě Envera Hodži u Stalina (1947) zůstávaly vzájemné vztahy velmi
dobré, takže Enver Hodža v prosinci 1947 tvrdil členům Albánského politbyra,
že „se Jugoslávie musí popularizovat mezi
Albánci“. Katastrofálně pak poklesly styky po zhoršení vztahů Stalin – Tito
v roce 1948, Albánie se stala baštou protijugoslávské politiky Moskvy
(některé citace jsou z knihy Noel Malcolm: KOSOVO, A Short History. London,
1998). Moskva stále více nelibě nesla přítomnost jugoslávských civilních i
vojenských „odborníků, poradců“ v Albánii, kteří už v polovině roku
1948 Albánii museli opustit. V červenci 1948 albánská vláda zrušila 27
hospodářských, politických a kulturních smluv s Jugoslávií. A od léta 1948
začaly četné pohraniční incidenty mezi Albánií a Jugoslávií. Problém Kosova a
Metochie a možnosti jejich připojení k Albánii vybuchl jako sopka. Albánie
se plně přihlásila ke komunizmu sovětského modelu.
Etnická změna Kosova a Metochie v neprospěch Srbů
a Černohorců začala za II. světové
války znova vyhnáním řádově kolem 100 000 Srbů a Černohorců a povražděním
kolem 10 000. Za války se do této oblasti přistěhovaly z Albánie
desetitisíce Albánců (snad až řádově 100 000), kteří většinou nějakým
způsobem získali majetky vyhnaných. První roky po válce, přes „propustnou“
hranici se do Kosova a Metochie přistěhovaly další desetitisíce Albánců, které
nikdo nevracel zpět – vždyť se v jedné době očekával vznik Stalinem (i
Titem) podporované již zmiňované Balkánské federace (Albánie, Bulharsko a Jugoslávie), spojení Albánie a
Jugoslávie, což rok 1948 provždy odvál. I v době konfrontace Kominformy (v
té době prosovětské organizace, do jisté míry nástupce Kominterny) s Titovou
Jugoslávií, příliv dalších Albánců z Albánie do Kosova a Metochie neustal,
jednalo se zase o tisíce Albánců, kteří se ilegálně přestěhovávali „za svými
příbuznými“ do KosMetu. Titův režim, ještě za „líbánků“ s Enverem Hodžou, celkem
tvrdě vystoupil 16.března 1945 „prozatímním
dekretem“ proti za války vyhnaným
Srbům a Černohorcům, kolonistům, kteří se hned po vyhrané válce chtěli vrátit domů,
ke svým majetkům na KosMetu. Prostě jim návrat zakázal. Toto vyvolalo
pochopitelně velikou nevoli v Srbsku, takže dekret byl už za dva týdny odvolán, což vyvolalo
značné pobouření zase mezi Albánci na KosMetu a pocity obav mezi tamními
aparátčíky, administrátory. A tak se na konec udělal kompromis, ale až v srpnu
1945, kdy vyšel nový zákon , který povolil návrat řadě kolonistů za určitých
podmínek, ale menšině z nich nepovolil návrat, některým jen s odkladem,
jiné nechal přestěhovat do plodné Vojvodiny, na místa po odsunutých Němcích a
Maďarech. Výsledkem bylo, že se několik tisíců Srbů a Černohorců prostě na
KosMet nevrátilo, někteří naopak z KosMetu odešli, např. do Vojvodiny
kolem 10 300 osob. A tak etnická
změna pokračovala, i když se na konec přece jen část Srbů a Černohorců vrátila.
Autor si pamatuje na rozhořčení, které tato špinavá hra s vyhnanými
kolonisty vyvolalo zcela oprávněně v Srbsku. Byli to lidé, kteří přišli za
„Veliké Albánie“ o všechno, nejednou byli svědky vraždy svých milých, a teď
zjistili, že významní kolaboranti s fašisty a později nacisty, zastávají i
přední místa ve stranických organizacích. A mohli to třebas být právě ti, kvůli
kterým byli vyhnáni ze svého majetku.
V roce 1948, podle sčítání lidu, žilo v Srbsku
532 011 Albánců, v roce 1961 to už bylo 699 772, v roce
1971 984 761, v 1981 1 303 034 a konečně v 1991 už
1 674 353 (poslední číslo je odhad, protože Albánci bojkotovali toto sčítání
lidu). Ve stejné době žilo na KosMetu (1953) 29% Srbů a Černohorců, v 1961
27%, v 1971 kolem 20%, v 1981 kolem 15% a konečně v 1991 pouhých
12%. Během 1961-1981 se z KosMetu, pod neustálým, stupňujícím se tlakem až
násilím Albánců, vystěhovalo kolem 115 000 Srbů a Černohorců. Během XX. století
se „v albánském moři“ téměř utopila celá
řada etnik této oblasti. Ilegálně přistěhovaní Albánci neměli žádné doklady o
tom, že trvale žijí na KosMetu, proto jejich krajní odpor v pozdějších
létech k jakémukoli slídění o místech jejich trvalého bydliště, od kdy
jsou na KosMetu. Kromě velikého přírůstku tamních Albánců následkem přistěhování se z Albánie, růst jejich počtu souvisel i s jejich
neuvěřitelnou porodností, v té době nejvyšší v Evropě. Toto
zaplavení rychle se množícími Albánci teritoria, které jim v historii od
raného středověku nepatřilo, a postupné vypuzení tamních slovanských obyvatel, nazývají
někteří celkem vtipně i „válkou dělohy“.
Zde je opět vhodné citovat z knihy „Slovanské otázky“ T.G.Masaryka (1928):
-„Takový
byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim
jejich půdu: takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“ Dokladem
skutečné existence „války dělohy“ u Albánců, žijících v Jugoslávii (SFRJ),
je i průměrný věk obyvatel. Zatím co
v SFRJ v roce 1981 byl průměrný věk
mužů 31,8 roků a žen 34,1, u obyvatel Kosova a Metochie (tedy veliké většiny Albánců) to bylo pro muže
23,9 a pro ženy 24,5 roků !
Když v roce 1912-1913 Srbské
království po vítězství za Balkánské války osvobodilo oblast Kosova a Metochie,
získalo svým způsobem politicky, kulturně
i ekonomicky zcela zaostalou až devastovanou
oblast následkem 500leté turecké poroby, kde „nejednou loupež představovala
uznávaný (tolerovaný) způsob obživy“. Koncem 1918, když tato oblast připadla vítěznému
Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců), získalo království tuto krajně
zaostalou oblast, která do XIV.-XV.století
byla na vysoké kulturní, ekonomické i politické úrovni, zcela na úrovni tehdejší
vyspělé části Evropy, jak o tom svědčí záplava kulturních památek, klášterů,
chrámů, kostelů, s freskami, které přežily mnoho staletí loupení,
vypalování a zabíjení během tureckého panství a panství poturčených Albánců. A
která přežila i četné války mezi Tureckem a Rakouskem, opakovaná povstání proti
Turkům a jejich kolaborantům a strašlivé represálie tureckých okupantů.
Kolikrát si jen v krutých bojích, za ničení, požárů celého města a
vraždění, Bělehrad vyměnil během XVI. - XVIII. století své pány, Turky a
rakouská vojska. Kolikrát jen rakouská vojska, z různých důvodů, v XVII.
a XVIII. století, celkem nečekaně opustila své spojence, povstalé Srby, někdy i
albánské křesťany, které k povstání podnítila a pak je přenechala na milost
a nemilost Turkům. Zatím co u nás v Praze probíhala slavná rudolfínská
doba a Wolfgang Amadeus Mozart slavil své triumfy, v Srbsku, včetně Kosova
a Metochie, byli lidé naráženi na kůl, kláštery vypalovány, ženy i děti
prodávány do otroctví, potulovaly se a loupily tam tlupy neregulárních
tureckých vojsk, spolu s islamizovanými Albánci…
Během Království SHS
a Jugoslávie (Království „trvalo“ pouze 23 roky) tato oblast nedoznala patřičný
rozkvět, i když sama skutečnost téměř zajištěné bezpečnosti v těchto
krajích znamenala už značný pokrok, porovnáme-li toto s chaotickou
bezpečnostní situací, kterou zdědilo Království SHS a Jugoslávie, a před tím na
krátkou dobu i Srbské království, po turecké říši, s těžko ovladatelnou
albánskou populací. Ale i po 20 letech po I. světové válce se odtud občas
hlásily přepady band albánských kačaků. Začaly první pokusy industrializace,
slibně se rozvíjelo dolování rud, britský kapitál ovládl významný důlní komplex
Trepča. Část místních Albánců měla zájem o svou emancipaci, větší část se ale zpátečnicky
tvrdě stavěla proti, jako by se bála nějakého podvodu. Postavení albánských
žen na KosMetu bylo téměř na půl otrocké, absolutním pánem domu byl muž.
Žena hlavně rodila děti a pracovala doma i na poli, sloužila svému muži. Vzhledem
k rozšířené krevní mstě, ženy nejednou vykonávaly mimo dům vyloženě těžké mužské
práce na poli, v lese, zatím co muži zůstávali pod ochranou svých domů,
aby je někde „nezasáhla kulka mstitele“. Kdo projížděl KosMetem před válkou
potvrdí, že domy Albánců byly nejednou téměř tvrze, celkem bez oken „na ulici“.
Školství nebylo prioritou. Ve veřejných školách byla běžná srbština.
Po II. světové válce,
podobně jako po Balkánské (1912-13) a po I. světové válce (1914-18) představoval
KosMet oblast mnoha problémů, z kterých největší byla zaostalost a
mezietnické napětí až nenávist. Tamní Albánci, jejich značná část, se nemohli
vžít do situace, kdy oni nebyli už ti, kteří představovali do jisté míry moc
osmanské říše nad potlačovaným slovanským etnikem, které muselo snášet jejich
svévoli. I když nutno přiznat, že osmanská říše nejednou ubližovala i jinak
poslušnému albánskému etniku, takže se i Albánci nejednou bouřili proti turecké
svrchovanosti, ale pouze do určité meze. Osmanskou říši přece jen pokládali za
svého ochránce a sebe za jakýsi „protislovanský val“ na Balkáně. Toto využívala
i turecká správa, když nejednou přestěhovávala Albánce do srbských etnických
teritorií, jako pevnou ochranu svých hranic. Velikou zásluhu za tuto jakousi
soudržnost mezi Albánci a Turky představovalo i společné náboženství, Islám,
které vyznávalo 75-80% Albánců v osmanské říši. V této oblasti
znamenalo nejednou významnou brzdu pokroku, „poevropštění“ (v kladném smyslu
toho slova) celé oblasti.
Na Kosovu a Metochii
se jednalo o převážně zemědělskou oblast, ve které 4/5 obyvatel živilo
zemědělství ne příliš vysoké úrovně, průmysl byl zcela v plenkách, zcela
chyběly nutné kádry pro rozvoj a chod průmyslu. Negramotnost doznávala hrozivé
meze. Byla tu ale strategicky velmi významná železnice. Po tvrdých začátcích po
roce 1945 došlo na KosMetu poměrně rychle k významné industrializaci a urbanizaci,
k rozmachu školství i zdravotnictví, mnoho lidí opustilo vesnice a přešlo
do měst. Během 40 let (1947-87) se hrubý společenský produkt zvýšil sedminásobně,
hrubý příjem na osobu se ztrojnásobil, počet zaměstnaných se zešestinásobil (z
38 000 na 227 000), počet zemědělského obyvatelstva se snížil z 81%
na 25%, celková účast zemědělství na hospodářství klesla z 58% na 24%
(údaje dle „Země živých“, 2004). Předpokládaná
délka života (life expectancy) kosovských Albánců, díky rychlému rozvoji
zdravotnictví, stoupla z průměrných 45 (!) let u žen a 49 let u mužů (1952-54) na téměř neuvěřitelných 71 u žen a 68 u mužů
(1982-84). Byl to doklad nápadně
zlepšených zdravotních i jiných podmínek pro albánské ženy (i muže) v Jugoslávii.
KosMet doznal procentuálně nejvyšší
růst životní úrovně z celé Jugoslávie, ale vzhledem ke krajní počáteční zaostalosti,
krajně nízké průměrné životní úrovni, zůstávaly Kosovo a Metochie velmi daleko pod celostátním průměrem životní
úrovně, kterou také kazila obrovská natalita (porodnost), albánské rodiny se 6
– 7 i více dětmi nebyly výjimkou, ale spíš pravidlem. Patřilo to téměř k folkloru,
k historické nutnosti, protože
vysoká úmrtnost kojenců a malých dětí, krevní msta a nejednou i
podvýživa decimovaly v minulých stoletích rody. Bylo nutno mít hodně dětí,
aby „alespoň někdo přežil“, aby rod pokračoval, aby měl kdo pracovat…V roce
1981 měla průměrná jugoslávská rodina 3,6 členů, albánská z Kosova a
Metochie 6,9. Zatím co v samotném Srbsku mělo jen 6,1% manželství 3 děti a
více, u Albánců to bylo 51,6%. Aby se zdvojnásobil počet obyvatel samotného
Srbska, bylo by zapotřebí 278 roků, u Albánců jen 29 (!!) let. Katastrofické
scénáře z roku 2006 říkají, že v roce 2048 hlavním městem Veliké
Albánie bude sám Bělehrad, pokud obrovská natalita Albánců nebude nějak
zastavena a bude pokračovat stejným tempem!
V investicích
bylo možná chybou, že se investovalo hlavně do odvětví, která vyžadují veliké
finanční prostředky, s pozdní návratností (energetika, doly, chemický
průmysl). Produktivita práce byla nízká, chyběly kádry zkušených pracovníků.
Zdroje federace (Jugoslávie), z tzv. Fondů federace, do roku 1970 šly ze
30% do KosMetu. V osmdesátých létech dokonce až 45% Fondů federace bylo
investováno do KosMetu, samotné
federální Srbsko při tom investovalo do oblasti miliardové částky v US
dolarech. Během Titovy Jugoslávie to bylo řádově denně kolem jednoho miliónu US dolarů.
Jugoslávie investovala po roce 1945 obrovské
prostředky do školství a zdravotnictví této
autonomní oblasti. Na KosMetu po konci války bylo kolem 84% analfabetů, z toho
90% Albánců. I když byli slovanští obyvatelé výrazně utlačovaní, gramotnost
mezi byla přece jen o něco vyšší, nebrzdily ji zcela zpátečnické názory značné
části islamizovaných Albánců, na čem měla jistě nemalou vinu turecká správa Do
škol docházelo jen 32% školou povinných dětí (7 – 11 letí). Správa oblasti
potřebovala akutně albánsky mluvící gramotné lidi, kteří uměli číst a psát,
nejen pro správu oblasti, ale i do škol jako učitele. V prvních létech
přátelských vztahů s Hodžovou Albánií, do roztržky se Stalinem, byli
přijímáni učitelé z Albánie (do roku 1950), používali se učebnice z Albánie.
Později toto bylo zneužíváno v rámci propagandy „Veliké Albánie“, kdy
například dějiny Kosova a Metochii byly uváděny zcela jednostranně, podle
albánských představ, i když to často vůbec neodpovídalo historickým
skutečnostem. Za 2 roky se naučilo číst a psát přes 100 000 Albánců. Bylo
otevřeno 243 nových základních škol, později v padesátých létech bylo těch
škol už skoro 550, koncem 80tých let (kdy začínal už neklid v provincii)
bylo škol přes 1 000. Povinná školní docházka se prodloužila ze 4 na 8
let. Zatím co v 1946 bylo v oblasti necelých 33 000 žáků
základních škol, koncem osmdesátých let jich bylo už skoro 350 000 a
středoškoláků přes 84 000, z původních 4 370 po roce 1946 .Byla
otevřena řada knihoven, muzeí, vzniklo divadlo oblasti. Nejednou správa musela
používat donucovací prostředky, aby albánští rodiče posílali své děti do škol,
kde výuka probíhala také v albánštině
– podle počtu dětí té které národnosti. V roce 1981 bylo v Svazové
autonomní provincii (SAP) Kosovo 199 000 analfabetů, což představovalo
17,6 % obyvatel. Mnohem hůře na tom byly ženy (26,4%), než muži (9,4%).
Jugoslávie (SFRJ) měla v té době 22 425 000 obyvatel, z toho
v celé zemi 1 730 000 Albánců (7,7 % obyvatel).
Rok 1970 byl velikým dnem pro
kulturu KosMetu. V Prištině byla v roce
1970 ZALOŽENA UNIVERZITA, ve
které bylo na začátku 8 587 albánských studentů. Za 15 let měla už
univerzita přes 37 000 studentů, z toho bylo na 29 000 Albánců. V mnohém
byla univerzita doslova přepychově vybavena, měla na svou dobu fantastickou
knihovnu, autor se o tom přesvědčil při své cestě s rodinou autem přes
„Staré Srbsko“ (tj. Kosovo a Metochii) na Jadran. Uvádí se, že během 1971-81
pozvali kosovští Albánci z Tirany postupně na 240 různých učitelů na univerzitu
v Prištině. Nicméně se Univerzita v Prištině brzy stala významnou
konkurencí samotné Tiraně, její „intelektuální elitě“. Provincie měla i svou Akademii věd a umění. Na prištinské
univerzitě za 20 let promovalo přes 10 000 studentů, v provincii (z autonomní oblasti se KosMet stal autonomní
provincií v r. 1963) existoval
i Ústav pro albanologii a dalších 21 vědeckých ústavů. Nutno zde připomenout,
že „provincie“ znamená „o něco více“ nežli „oblast“, jak byl původně KosMet
označen. V osmdesátých létech vycházelo v provincii 29 deníků a
časopisů, z toho 23 v albánštině, vysílaly dvě rozhlasové stanice s celodenním
programem (73% relací bylo v albánštině), existoval i TV program (kolem
80% programů v albánštině). Přes všechny tyto mílové kroky emancipace Albánců
z KosMetu, kteří měli mnohem vyšší životní úroveň nežli jejich soukmenovci
ze samotné Albánie, představa „Veliké Albánie“, jako cíl pro který nutno
bojovat, byla stále více přítomna v provincii.
Rakouský časopis Die Neue Kronen Zeitung uveřejnil 10. a
17. října 1998 dva články Paula Fliedera, údajného „odborníka na albánské
záležitosti“. V jednom píše, že albánští Albánci pokládají kosovské
Albánce za poněkud „praštěné“, fanatické a kriminální. Zatím co kosovští
Albánci bagatelizují Albánce z Albánie pro jejich chudobu,
chaotické poměry v jejich zemi a, pochopitelně, pro jejich kriminalitu.
V té době se udávalo, pro stát Albánii, podle pana Fliedera průměrných 20
vražd denně. Sjednocená „Veliká Albánie“ je přijatelná pouze prý jako fantazmagorie
pro některé nacionalistické politiky. Autor tvrdí, v souvislosti
s možností vzniku nezávislého Kosova, že „si svět nemůže dovolit existenci další Albánie“. Ohledně UCK píše,
že je toto „Osvobozenecké vojsko Kosova“ stále více prostoupeno kriminální
společenskou spodinou, chátrou (Verbrecherabschaum), sestávající z
„cizích“ Albánců z mnoha částí Evropy, kteří doufají, že jim Nezávislé
Kosovo poskytne všechno, co si přejí a co má už albánská a italská mafie
v jižní Albánii: bezpečný útulek bez rušivého vlivu policie a soudů…“
.Do
určité míry velikou chybou albánských
studentů Univerzity v Prištině byla skutečnost, že si poměrně nejvíce
vybírali humanitní studijní obory: filozofii, dějiny, lingvistiku, literaturu
apod., a to převážně v albánštině. Univerzita chrlila Albánce s akademickými
tituly, kteří byli v praxi nepoužitelní mimo Kosovo a Metochii. V té
době měli kosovští Albánci na 1 000 obyvatel 19 vysokoškoláků, což bylo
podstatně víc, než jugoslávský průměr (14,1). V té době v Československu
to bylo 10,9 ! Kdo by ve Slovinsku nebo Chorvatsku zaměstnal Albánce se
základní i docela dobrou znalostí literatury nebo filozofie, když to ovládal prakticky jen v albánštině? Slovinsko i
Chorvatsko jsou zde uvedeny zcela záměrně, protože tyto dvě federální republiky
vystupovaly stále více protisrbsky a proalbánsky, od sedmdesátých let XX. století.
Proto se stále více stávalo, že Albánec,
i dobře erudovaný novopečený absolvent univerzity v Prištině, šel pást ovce, nebo odjel do Německa, nebo
Švédska, Švýcarska a podobně, jako zahraniční dělník, „gastarbeiter“, nejednou pro ty nejhorší práce, často jen nevelký
počet absolventů se uchytil ve své profesi. A tato frustrace, zklamání z toho,
že se nemohl uplatnit, byly podhoubím pro nespokojenost, probouzely se staré
sny o albánském státě, ve kterém by všechno bylo lepší, z kterého by
konečně zmizeli nenávidění Srbové i Černohorci, Romové i Řekové. Oživovaly se
vzpomínky na I. Prizrenskou Ligu („kongru“)
z roku 1878, i na II. Prizrenskou („německou“) Ligu z roku 1943.
Pilní gastarbeiteři posílali své těžce vydělané peníze domů, za které si jejich
rodiny vykupovaly, často pod nevybíravým tlakem, ale za slušné peníze, za
valuty, hlavně US dolary, majetky srbských a černohorských obyvatel oblasti, jako
první fáze veliké etnické čistky, která se po desetiletí nemilosrdně
uskutečňovala. Peníze na vykupování majetků, a na přípravu etnicky čistého, tj.
albánského Kosova a Metochie, dodávaly i islámské státy, velmi úspěšně se
rozvíjející obchod narkomafie kosovských
i makedonských Albánců s drogami, i samotná albánská Státní bezpečnost Sigurimi
za Envera Hodži. Jako příklad nebývalé „úspěšnosti“ albánské drogové mafie je
Švýcarsko, kde se tato stala prakticky
monopolem na obchod s drogami. V devadesátých létech představovala
údajně téměř 90% veškerého obchodu drogami ve Švýcarsku.
Metody k přinucenému
vystěhovávání Srbů a Černohorců byly velmi nevybíravé. Intenzivně začaly až po zrušení centrální
státní bezpečnosti, po pádu Rankoviće v roce 1966, obzvláště pak po ústavě
z roku 1974. Začínaly celkem slušným přemlouváním a přecházely do hrozeb, pak
se objevilo poškozování majetků (pálení stodol, oslepování dobytka apod.), znemožňování
obchodu, útoky na slovanské i romské obyvatele (děti, ženy, i muže), surové
ubližování jedincům. Na místních úřadech a na milici (policii) prakticky nebylo
odvolání, protože v nich většinu představovali Albánci. Nejednou docházelo
i k únosům děvčat, mladých žen. Proti usnesení Nejvyššího soudu
v Prištině, zcela ovládaného albánskými právníky, nebylo po ústavních
změnách (1971) a nové ústavě (1974) odvolání. Bělehradský Nejvyšší soud n e m ě
l žádnou pravomoc v autonomní provincii Kosovo.
Ovšem
prvních dvacet let po konci války, kdy už poměrně hodně Kosovarů
(kosovsko-metochijských Albánců) vstoupilo do Komunistické strany, kdy řada z nich
získala různá i velmi vlivná postavení ve správě provincie, přece jen jejich
ambice na utvoření Kosovské republiky byly přitlumeny. Hlavní zásluhu na tom
měl aparát Státní bezpečnosti UDBA
(Uprava državne bezbednosti – Správa státní bezpečnosti), vedený všemocnou
rukou ministra vnitra, Srba Aleksandra
Rankoviće, druhého člověka po Titovi v zemi, podle ústavy z r.
1963 viceprezidenta, designovaného Titova nástupce, v době, kdy se FNRJ (Federativní lidová republika
Jugoslávie) změnila na SFRJ (Socialistická
federativní republika Jugoslávie). V té době byla státní bezpečnost
centralizována, nebyla vystavena riziku pouze republikových správ, které by,
každá z nich, mohly využívat bezpečnost ve svůj prospěch, případně i v rámci
pozdějších plánů na odtržení, secesi, jak se, bohužel, poměrně brzy, po roce
1966, po pádu Rankoviće, jednoznačně ukázalo. Do roku 1966 byly zastoupeny
albánské kádry v kosovské UDBĚ údajně pouhými 13%. Řada Albánců, i když to
byla menšina, v té době začala spolupracovat se svými srbsko-černohorskými
sousedy, protože viděla vzestup své životní úrovně v porovnání se samotnou
Albánií, kde životní úroveň byla podstatně nižší, nežli v Titově
Jugoslávii.
Autonomní (ještě) oblastí, poněkud otřásl v roce
1956 tzv. Prizrenský proces, ve
kterém UDBA pozatýkala řadu Albánců pro údajnou špionáž. Agenti se měli dostat
do Kosova a Metochie už po roce 1950, vyslala je tam prý albánská vláda a
některé albánské organizace na Západě, v USA. Mezi podezřelými bylo i
několik prominentních členů Jugoslávské ligy (dříve strany) komunistů, významní
náboženští činitelé, šajchové (předáci) některých řádů dervišů (členů muslimských
náboženských sekt s typickými náboženskými obřady). Bylo zatčeno a
odsouzeno devět mužů, mezi nimi i významný straník Nijazi Maljoku, editor
kosovsko-albánského časopisu Rilindja.
Po odstranění Rankoviće (1966), byli všichni prohlášeni za nevinné a
propuštěni. Ještě před tím byla zlikvidována pro-tiranská skupina Albánců
z „Revolučního hnutí pro sjednocení s Albánií“, v roce 1964 byla
zatčena řada jejich členů, včetně jejich předáka Adema Demaçi, který hrál významnou roli i v událostech na
Kosovu a Metochii v létech 1998-99. Mnozí Albánci – muslimové, nelibě nesli
akce Titova režimu proti islámu, jakým byly např. zrušení v soudech islámského
šeriatského práva (pro západní právo prakticky nepřijatelného), základních
náboženských škol (mekteb), dervišských
řádů. V prvních 10-15 létech bylo zaměstnáno více Srbů a Černohorců, více
jich zastávalo vedoucí místa, nežli samotní Albánci. Vyplývalo to hlavně i z toho,
že bylo velmi málo erudovaných Albánců, jejich produktivita práce byla
povšechně, na začátku, nižší, obrazně řečeno „nebyli zvyklí pracovat“. Toto
všechno bylo dědictvím staletí pod tureckou nadvládou, i když samotní Albánci
byli přece jenom v turecké říši poněkud „privilegovaní“. Zdá se, že většina
dnešních Albánců, muslimů z Kosova a Metochie, nepatří mezi příliš
fundamentalisticky laděné muslimy, méně dodržují přísná pravidla Islámu.
Události kolem 1. července 1966 znamenaly významný
obrat v dějinách SFRJ a není možná daleko pravdy, že datum 1.července 1966
předznamenal i závažné ohrožení a konec existence státu. Toho dne totiž na
plenárním zasedání vedení strany, na ostrově Brioni, v luxusním Titově
sídle, byl zcela nečekaně zbaven všech
svých funkcí Srb Aleksandr Ranković. Prý proto, že se Státní bezpečnost
dopouštěla řady přehmatů, že odposlouchávala i samotného Tita-Broze v jeho
ložnici, že omezovala samosprávu republik i provincií, atd. Událost byla
dokladem frakčních bojů v komunistické straně. Proti Srbovi Rankovićovi,
který se netajil svým jihoslovanským smýšlením a vyloženě protiseparatistickým
tendencím některých členů strany v Chorvatsku, Slovinsku, na KosMetu, údajně
vystupovali mocný ideolog strany a Titův
nejbližší spolupracovník, Slovinec Eduard Kardelj, Chorvat Vladimír Bakarić,
mnohaletý agent NKVD a pak KGB, Chorvat Ivan Krajačić, zvaný Steva, i Srb Petar
Srambolić, vždy poslušný toho, co říkal Tito. Ranković a jeho spolupracovníci
nebyli postaveni před soud, a pokud byli zatčeni, byli osvobozeni, protože se
Tito a protirankovićovská skupina zřejmě obávali toho, že by během soudu byl
odhalen frakční boj ve straně, neopodstatněnost řady obžalob a pak i
skutečnost, že Ranković jednal v zájmu strany při použití svého
potlačovatelského aparátu – a že všichni straničtí bossové o tom stále věděli. Původně
byli zatčeni i vysocí představitelé strany i bývalí členové vlády, Srbové
Svetislav Stefanović a Vojin Lukić. Aby odvolání a pád Rankoviće nevyvolaly
nepříznivou odezvu v Srbsku, kde byl Ranković přes všechny jeho původní
negativní stránky jako šéfa potlačovatelského aparátu, pokládán za dobrého
Jihoslovana i Srba, který bránil utlačované Srby na Kosovu, byl na místo
viceprezidenta vybrán velmi populární srbský komunista a významný partyzánský
velitel Koča Popović.
Nečekaný pád Rankoviće a jeho skupiny
znamenal z bezpečnostního hlediska pro SFRJ
katastrofu, i když oficiálně měla znamenat demokratizaci vlády. Byla
zlikvidována perfektně fungující bezpečnostní služba, jejíž postupy, brzy po
převzetí moci v létech 1944-45 byly surové, ale během času se přece jen
poněkud „zmírňovaly“, sit venia verbo,
promiňte to slovo. Po roce 1966 bezpečnostní služba se stále více delegovala do
té které federální republiky a provincie, chyběla centrální moc, která by
zajišťovala centrálně bezpečnostní zájmy státu. Na Kosovu a Metochii odchod
Rankovićovy garnitury zcela rozbil bezpečnostní aparát, který zajišťoval jakýs
takýs klid v provincii, chránil nealbánské obyvatele a projugoslávské
Albánce. Bezpečnostního aparátu se poměrně brzy zmocnili samotní Albánci, kteří
získali seznamy agentů Rankovićovy bezpečnosti (včetně Albánců), z kterých
to mnozí zaplatili životem. Kontrola bezpečnosti v Chorvatsku se dostala
postupně ze značné části do rukou chorvatských nacionál-komunistů, kteří
postupně začali připravovat zánik státu, secesi Chorvatska. Podobná situace byla
i ve Slovinsku, i když vůdce budoucí secese Slovinska byl významný komunistický
ideolog Milan Kučan. Kučan se narodil stejného roku jako Slobodan Milošević
(1941). Jeho matka byla, podobně jako několik desítek tisíc Slovinců, vyhnána v roce
1941 z Němci okupovaného Slovinska do okupovaného, zbídačeného Srbska.
Jeho otec zahynul v boji s Němci. Komisařství pro uprchlíky
okupovaného Srbska se staralo i o vyhnané Slovince, tedy i o matku a malého
Milana Kučana. Sám Milan Kučan se velmi „zasloužil“ o rozbití Jugoslávie
(SFRJ), velmi „pomohl“ odsouzení Srbska, které jemu a jeho matce umožnilo
přežít hroznou dobu okupace Srbska nacistickou armádou.
Tito po prve (jaro 1967) navštívil Kosovo a
Metochii, a začal kritizovat tamní poměry, uváděl, že v továrnách mají
Srbové privilegované postavení, i když prý Albánci mají stejné nebo dokonce
lepší kvalifikace. Nedlouho potom byl název
Kosovo a Metochie pozměněn na pouhé Kosovo. Kosovští Albánci neměli rádi
název „Metochia“ (Metohija), protože
připomínal pojem „metoh“, církevní
majetek, jako věčnou připomínku dávného srbského pravoslaví v této oblasti.
Přestala se používat i zkratka „KosMet“ (Kosmet) pro Kosovo a Metochii, kterou
kosovští Albánci také neradi slyšeli. Název „Šiptar“ pro Albánce se přestal
užívat v roce 1968, protože má prý pejorativní význam, i když si samotní
Albánci tak říkali („shqiptar“).
Podle změny (amandmanu) ústavy z roku 1963 , provincie Kosovo patří nejen federálnímu
Srbsku, ale i celkové federální struktuře Jugoslávie (SFRJ). Takže se Kosovo (i
Vojvodina) časem stalo i federální strukturou, s pravomocemi, které se
téměř rovnaly pravomocem federálních republik. V roce 1986-87 byl
představitel kosovských Albánců Sinan Hasani dokonce rotujícím prezidentem
Jugoslávie (SFRJ).
KATASTROFÁLNÍ NÁSLEDKY ÚSTAVY Z ROKU 1974
PRO JUGOSLÁVII
Ústavní amandmany z roku
1971 a hlavně pak nová ústava z roku 1974 daly autonomním provinciím
Kosovu a Vojvodině téměř status federálních republik, s řadou práv v oblasti
ekonomiky (včetně smluv se zahraničními partnery), částečně i zahraničních
vztahů. Každá republika i autonomní provincie mohly časem téměř podle chuti
uzavírat různé obchodní smlouvy, nakupovat různé zboží i provozy, aniž by to musely
schválit centrální úřady federace, které však nesly zodpovědnost za placení
dluhů. Toto zcela „konfederativní“ uspořádání se časem prohlubovalo, vymykalo
se z rukou, a bylo jednou z příčin
narůstajícího státního dluhu, do té doby udržovaného v přijatelných mezích. Neúprosný
chod dějin ukázal, že tolik vychvalovaná, „svobodomyslná“ ústava z roku
1974 přinesla Jugoslávii (SFRJ) poměrně brzy zkázu, rozpad federace, vše za
pomoci nepřátelského zahraničí, kterému na počátku „vévodilo“ Německo i
Rakousko (likvidující výsledky smluv z dávné Versailles, následky porážky
z II. světové války, ve které Jugoslávie, převážně Srbsko, sehrály tak
důležitou úlohu), včetně Itálie a Maďarska. Každá republika, každá provincie,
postupovaly pak podle svých, nejednou možno říci egoistických zájmů.
Podle
některých informací (např. Hlas kanadských Srbů – Voice of Canadian Serbs ze
dne 26.ledna 2006) byl Tito proti této ústavě z roku 1974, i když ho
Kardelj přemlouval, aby se jí nebál. Nechal ji proto podepsat chorvatským
komunistickým předákem Mikou Špiljkem. Sám to neudělal. Je to pravda nebo apokryf? Pochází to údajně
ze stenografického záznamu Titova projevu ze dne 21. prosince 1979 pro nejvyšší
vojenské kádry v Karadjordjevu ve Vojvodině, který se vztahoval hlavně na
dění na Kosovu. A bylo to nedlouho před Titovou smrtí v r. 1980. Tito tam
dále uvedl, že většina Albánců během války (1941-45) plně s okupanty
(nejdříve Italy, pak Němci) spolupracovala, přes všechny výzvy, aby tuto
spolupráci ukončili. „To, co se dnes děje na Kosovu (tj. v roce 1979) ,
není pouze protijugoslávská činnost, je to protistátní aktivita, proti které by
se mělo energicky vystoupit“, řekl prý tehdy Tito. Mluvil o albánských
předácích Mahmudovi Bakalim, Fadiljovi Hodžovi a Sinanu Hasani, kteří jsou za
tím. Bál se ohnivé nacionalistické bouře na Kosovu…
Obě
autonomní provincie, Kosovo i Vojvodina, se staly plnoprávními federálními
jednotkami, ovšem ne ještě republikami. Zde je nutno ukázat na rozdílné pojmy národ
a národnost.
Republiky byly správní jednotky „patřící“ státotvornému, konstitutivnímu,
stát tvořícímu, národu. V Chorvatské
republice byly dva státotvorné národy, Chorvati a Srbové, než tzv. „vánoční
ústava“ (22. prosince 1990) vyhlásila Chorvatsko „za národní stát Chorvatů“ a
tím zbavila Srby, žijící na území Chorvatska, jejich statutu konstitutivního
národa a udělala z nich národnostní menšinu, se ztrátou řady práv. V Chorvatsku
žilo v roce 1981 75,1% Chorvatů, 11,5% Srbů a 8,2% „Jihoslovanů“ (v
Chorvatsku to byli většinou Srbové). V Bosně a Hercegovině, BaH (do
protiústavní secese v dubnu 1992) byly dokonce tři konstitutivní národy,
Chorvati, Muslimové a Srbové. Srbové z toho představovali (1981) 32%,
Muslimové 39,5%, Chorvati 18,4% a „Jihoslované“ 7,9% populace. Jako Jihoslované
se většinou hlásili Srbové, a asi 1/3 „Jihoslovanů“ tvořili Muslimové. V ústavě
BaH byla klauzule, že ústavní změny mohou být provedeny, pokud s nimi
budou souhlasit tři konstitutivní složky. Proto také ta neústavnost secese BaH,
protože byla zcela opomíjena srbská konstitutivní složka.
A při
tom republiky měly podle ústavy, ovšem podle určitých předepsaných postupů,
právo na secesi. Zatím co národnosti
představují národ, který má j i n d e svůj stát a jehož část žije v hranicích
federativního státu jako národnost (např. kosovští Albánci žijí v Jugoslávii,
a při tom Albánci mají svůj stát; Maďaři mají svůj stát a několik set tisíc
jich žije ve Vojvodině; Rumuni mají svůj stát, ale jako národnost také žijí ve
Vojvodině). Toto rozdělení na národy a
národnosti bylo podle usnesení Titova komunisty vedeného hnutí národního
osvobození z roku 1943 v bosenském městě Jajce, podle
doktríny z SSSR. Trochu zmatku vnáší skutečnost, že srbské slovo „narod“ znamená vlastně „lid“, ale může
mít stejný význam jako české slovo „národ“. V českém smyslu „národ“ se
srbsky může říci i „nacija“. V chorvatštině,
někdy i v srbštině, se slovo „lid“ překládá slovem „puk“ a „lidový“ se řekne podle toho „pučki“, ale i „narodni“.
Možno
říci, že Srbové časem v celku nelibě nesli „rozdělení“ Srbska na Srbsko
samotné a na dvě v něm existující oblasti, později provincie, Kosovo a Vojvodinu.
Kosovo a Metochie byly po právu nazývány „svatou srbskou zemí“,
vzhledem k historickým událostem mnoha staletí, od raného středověku, pro koncentraci
pravoslavných klášterů, chrámů i skromných kostelů, vystavených během XIII,
XIV, atd. století, pro četné historické památky, vzhledem k slovanským
toponymům (místním názvům), a protože tato oblast byla jádrem srbského státu,
do jeho zániku pod údery osmanské agrese do Evropy v XV.století. A jak
napsal v T.G.Masaryk, kterého
znova citujeme („Slovanské problémy“, Praha, 1928): -„Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu: takovým způsobem
bylo Staré Srbsko albanizováno…“Zatím co Kosovo mělo
již dříve uvedené rozdělení podle obyvatelstva, ve Vojvodině žilo (1981) 54,4%
Srbů, 18,9% Maďarů, 2,1% Černohorců, 8,2% „Jihoslovanů“ (hlavně se i zde tak
deklarovali Srbové), 3,4% Slováků. Vzhledem k vystěhování určité části
Maďarů do Maďarska během událostí v devadesátých létech, kleslo procento
Maďarů ve Vojvodině o několik málo procent.. Albánců bylo zatím ve Vojvodině
jen kolem 0,2%. Srbové, zřejmě právem, vyčítali Chorvatovi Josipu
Brozovi-Titovi v této souvislosti protisrbské postoje. Důležitou roli v tom
sehrály problémy kolem Kosova. Titův režim, a pevná Titova ruka, bohužel ne
vždy spravedlivá, byly cítit všude.
Titovi
bylo vyčítáno, že svými postupy zajistil stále se zvyšující přítomnost Albánců
na Kosovu, v jeho správě, v trvající etnické čistce, které
nezabránil, této provincie od Srbů a Černohorců. Po odstranění Rankoviće,
výrazně se zvýšil tlak albánských politiků na
federální vládu. V únoru 1967 „přeskočila“ albánská delegace Provinčního
výboru Svazu komunistů Kosova svou „mateřskou“ republikovou vládu
v Bělehradě a vedla o svých požadavcích rozhovory se samotným Josipem Brozem-Titem a
Eduardem Kardeljem, aby se upravily vztahy autonomní provincie Kosovo dané
ústavou z roku 1963, a aby autonomní provincie Kosovo dostala
ústavně-právní postavení republiky, aby se stala (spolu s autonomní
provincií Vojvodina) „konstitutivním elementem federace“ a tím se do jisté míry
osamostatnila ve svém vztahu se Srbskou republikou, kam podle ústavy patří. Albánští
představitelé žádali, aby „i národnosti“ (viz dříve) měly právo na sebeurčení,
protože jejich nynější autonomie je okleštěná, hybridní. Požadovali, aby
pravomoci federální republiky (tj.Srbska) odpovídaly pouze za společné zájmy,
zatím co by parlament provincie zajišťoval všechny její specifické potřeby:
vzdělávání, kulturu, soudnictví, použití jazyků, daně a příjmy, použití zákonů,
atd.
Proti
této, ve své zásadě protisrbské politice, se na zasedání Ústředního výboru
komunistické strany v roce 1968 ostře postavil známý srbský spisovatel a
významný člen komunistické strany Srbska, Dobrica
Ćosić (u nás vyšel kromě jiného i jeho poutavý román „Čas smrti“, z doby
I. světové války). Pro tuto kritiku byl ještě téhož roku vyloučen
z Ústředního výboru. Jinak byl Dobrica Ćosić během kratší doby (1992-93) i
prezidentem Srbska. V roce 2004 vyšla Ćosićova kniha „KOSOVO“, ve které
registruje z první ruky řadu základních událostí od roku 1968, kdy
vystoupil, jak uvedeno, na Ústředním výboru. Na obalu knihy je citováno několik
jeho myšlenek, ovlivněných událostmi na Kosovu i velmi protisrbským
vystupováním Západu během rozbití prosperujícího státu Jugoslávie.
„Táži se: zda-li Amerika a Evropa, zaslepené svými
krátkodobými zájmy, skutečně mají v úmyslu definitivně historicky porazit
srbský národ, aby ho natolik zmrzačily a frustrovaly, aby ztratil svou
identitu, obrovské kulturní dědictví, étos, důstojnost? Proč? Protože se stále
ještě nechová jako vazal…“
„Pokud Turci na Kosovu v roce 1389
vyhráli bitvu na bojišti, Srbové ji vyhráli duchovně. I Turci i Srbové tu bitvu
během doby ale prohráli. Odpovědnost za budoucnost ukládá dnes Srbům i
Albáncům, aby staletí trvající bitvu o Kosovo nerozhodovali na bojišti, ale za
zeleným stolem: dohodou, uznáváním práv jedněch i druhých, a aby pomstu
vyměnili za spolupráci. To je jediná možnost, aby i Albánci i Srbové zůstali
jako vítězové na Kosovu…“
Rozprava
o nutnosti změn ústavy začala být prioritou albánských politiků na Kosovu.
Jejich předák Fadilj Hodža požadoval
(Provinční výbor ústředního výboru svazu komunistů Srbska pro Kosovo a
Metochii, 23.dubna 1968), aby se provincie stala „kategorií federace“,
vystoupil proti použití „Metochie“ v názvu provincie, navrhoval, aby
prapor státu Albánie byl používán jako oficiální prapor provincie. V té době už všude bylo slyšet
heslo „Kosovo-republika“. A proti všem těmto akcím, včetně slibům samotného
Tita, tvrdě zasáhl již uvedený projev Dobrici Ćosiće (29.května 1968).
Redakce: J.
Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP
v Praze 10 jako svou 176. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých
organizací. Praha, květen 2006.
Webová stránka: Křesťanskosociální listy wz.cz
E-mail: Vydavatel@
seznam.cz