XI/ 2                          

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

NECENZUROVANÉ  OBRAZY  Z KOSOVA  A   METOCHIE

 Na Kosovu se utvořila provinční autonomní byrokracie, zvyšovala se tendence i k ekonomické autarkii, separatistické snahy byly podporovány nejen na Kosovu, objevovaly se postupně i ve Vojvodině (hlavně místní obyvatelé maďarské národnosti), i když tam byla absolutní srbská většina obyvatel. Objevovala se provinční úzkoprsost, spolu s úplným nezájmem o celostátní problémy. Oficiální vedení Srbska bylo (za Tita i prvá  léta po jeho smrti) zcela „poslušné“, vůbec nevyužívalo svých pravomocí, prakticky nikdo se z něho ani nepokusil vetovat některá rozhodnutí, která byla vyloženě proti jejich republice, proti srbskému národu a jeho celistvosti, proti srbskému a vůbec nealbánskému obyvatelstvu Kosova. Jako by nikoho nezajímala etnická čistka Kosova, tamní katastrofální pokles počtu Srbů, Černohorců, nealbánců vůbec, v porovnání s Albánci. A tak se srbský národ, který si za cenu obrovských ztrát znova vydobyl samostatnost od Turků a v bojích proti Rakousko-Uhersku, Německu, Maďarsku, Itálii a Turecké říši znova za Balkánské války, který ztratil ve dvou válkách téměř 2,5 miliónu svých obyvatel, dočkal toho, že stranický výbor aparátčíků mohl rozhodovat, že po čtyřech desetiletích v (Titově) Jugoslávii, jen on nemá právo mít svůj vlastní stát, ve kterém by mohl rozumně rozhodovat.  Nelze si představit větší historickou porážku v době míru.

                B3.) Vyhánění Srbů i Černohorců z Kosova a Metochie je pádným dokladem té historické porážky, připravované a prováděné různými administrativními, politickými a ústavními reformami Titovy Jugoslávie, za pomoci různých politických center v Jugoslávii. Je bezpečně znám proalbánský podíl Chorvatska a obzvláště pak Slovinska na událostech na Kosovu. Kosovo a Metochie, kolébka srbského středověkého státu, začala měnit svou tvářnost s příchodem Turků ve XIV. a XV.století, kdy do zcela nesporně výrazné slovanské většiny Kosova a Metochie začali stále více pronikat „poturčení“ Albánci, jako pomoc okupantům k udržení oblasti pod kontrolou. Nutno zde připomenout, že před tím vztahy slovanské většiny a albánské menšiny v oblasti vůbec nebyly špatné. Po dvou velikých stěhováních Srbů a Černohorců (1690, 1737-39), kteří prchali před násilím tureckého vojska, za různých proti tureckých povstáních v Srbsku i Hercegovině v XIX.století, uprchlo a bylo vyhnáno z Kosova a Metochie kolem 500 000 Srbů a Černohorců, z toho pod terorem Turků i Albánců, jejich předáků (begů i pašů), mezi 1876 až 1912 kolem 150 000.  „První prizrenská albánská kongra (liga, svaz)“ z roku 1878 měla za cíl etnicky č i s t é albánské Kosovo. „Druhá prizrenská liga“ (1943), pod patronací hitlerovského Německa, měla stejný cíl. Za druhé světové války bylo z Kosova a Metochie vyhnáno přes 60 000 (dle některých až 100 000) Srbů a Černohorců (většinu absorbovalo od Němců okupované a devastované Srbsko), 10 – 15 000 jich bylo fyzicky zlikvidováno. Jejich majetků se prakticky zmocnili místní Albánci a Albánci, kteří se přistěhovali z Albánie. Další etnická čistka, která probíhala pod nebývalým tlakem (ale bez masového zabíjení) proti Srbům a Černohorcům během 1968-88, znamenala odchod až 200 000 z nich. Je to vidět i ze smutné skutečnosti, že se tu přes 700 osad stalo etnicky zcela „čistými“ albánskými osadami, bez jediného Srba nebo Černohorce.

                Za druhé světové války na osvobozeném teritoriu ustašovského Chorvatsku, kde žili převážně Srbové (oblast Krajiny), vznikaly srbské kulturní a vzdělávací spolky (Srbové představovali největší část bojovníků v partyzánských jednotkách), z kterých pak po válce v Záhřebu (1948) vznikla srbská Prosvjeta (vzdělávání, osvěta), Centrální knihovna, Muzeum Srbů v Chorvatsku. Vycházel i cyrilicí tištěný časopis „Srpska riječ“ (Srbské slovo). Cyrilice, spolu s latinkou, se používaly ve školách s převahou srbských dětí. Existoval i Výbor Srbů v Chorvatsku, jako garant stejných práv pro Srby. Po roce 1950 však tyto organizace začaly být postupně rušeny, v roce 1980 zanikla jako poslední Prosvjeta. Tím vlastně přestaly existoval všechny oficiální formy národního života Srbů v Chorvatsku. To nebylo ani za Rakousko-Uherska. Postupně byla opuštěna srbochorvatština jako společný jazyk Chorvatů a Srbů (utvořena chorvatskými a srbskými literáty a lingvisty ve Vídni v  r. 1850), chorvatští lingvisté se všemožně snažili co nejvíce odlišit „chorvatský“ jazyk. Toto započalo již za ustašovského Chorvatska, často „násilnou“ tvorbou nových slov. Ta nová „chorvatština“ se stala povinným jazykem pro všechny, srbské obyvatelstvo je tak vystavené účinné metodě asimilace. Lika, Kordun, Banija (oblasti Krajiny) se srbskou většinou byly nejméně rozvinuté části Chorvatska.

 V roce 1910 v Chorvatsku žilo 3 460 600 obyvatel, z toho 611 300 Srbů (17,7%), v roce 1948 (po genocidě v ustašovském Chorvatsku za války) z 3 780 000 bylo 544 000 Srbů (14,5%), v roce 1991 z celkových 4 784 000 bylo jen 582 000 Srbů (12,2%). Podle sčítání lidu v Jugoslávii z r. 1981, žilo 24% Srbů (1 958 000)  mimo Srbskou republiku (užší Srbsko,  Vojvodina,  Kosovo) a přes 40% (tj.3 285 000) m i m o  samotné „užší“ Srbsko.

                B4.) Demokratická tradice občanské společnosti, za kterou Srbsko bojovalo v XIX. století, byla zastíněna nedostatkem objektivní oficiální historiografie Titovy Jugoslávie. Statečná snaha po osvobození Srbů i celé jihoslovanské mládeže z Bosny a Hercegoviny, BaH, jejíž částí byla i MLADÁ BOSNA,  utrpěla stejný osud  tím, že byla umlčena dějepisnými knihami třídní ideologie, jejíž zakladatelé byli rakouští marxisté, zapřísáhlí nepřátelé národně osvobozeneckého hnutí. Mladá Bosna byla organizace srbské, muslimsko-srbské i chorvatské mládeže v BaH za Rakousko-Uherska, která připravila i atentát v Sarajevu v roce 1914 (nebyla to tedy pouze srbská mládež Bosny a Hercegoviny). Pod vlivem vládnoucí ideologie, byly kulturní výdobytky srbského národa odcizeny, očerněny, zapomenuty. Duchovní a kulturní jednota ani jednoho národa Titovy Jugoslávie nebyla tak pošlapána jako srbského národa. Zatím co je kultura i literatura Černohorců, Chorvatů, Makedonců i Slovinců ucelená, je u Srbů rozdrobená. Srbský spisovatel Laza Kostić se stal spisovatelem Vojvodiny, Srbové Petar Kočić a Jovan Dučić spisovateli Bosny a Hercegoviny, bosenský Muslim Meša Selimović měl problémy s Titovými úřady, když sebe nazýval Srbem a srbským spisovatelem muslimského náboženství.

                Zhoršilo se, po počátečním rozmachu, i školství. Střední škola, zaměřená výlučně na budoucí pracovní zaměření, zbankrotovala. Vychází z ní intelektuálně zmrzačená, ochuzená mládež. Nic není tak zhoubné jako představa, že školy mají být striktně ve službě požadavků pracovních sil a druhu zaměstnání, vede to k vytvoření otrocké, primitivní společnosti. Během alespoň dvou desetiletí jsme podporovali průměrnost na všech úrovních společnosti, včetně škol, proti vlastní elitě. Mělo se víc dbát na intelektuální schopnosti, nežli na ideologický profil.

                B5.) Mezinacionální střety za války (1941-45) přechodně úspěšně utlumilo základní heslo Titovy Jugoslávie Bratrství a jednota. Nicméně agresivní nacionalizmus byl znova vytvořen z vrchu, vytvořili ho politici. Nacionalizmus porazil socializmus. Kořenem toho byla ideologie šířená Kominternou a před válkou Komunistickou stranou Jugoslávie (KSJ), která uváděla zcela neopodstatněně srbský národ jako „utlačovatele“, který musí nést v sobě komplex viny. Vznikal stoupající šovinizmus a srbofobie, s následnou rostoucí citlivosti Srbů na tyto projevy. Za méně než 50 let (1914 – 1945) byly dvě generace Srbů vystaveny dvakrát fyzické likvidaci, násilné asimilaci, násilnému pokatoličťování (za ustašovského Chorvatska 1941-45), kulturní genocidě, ideologické indoktrinaci, která neodpovídala duchu národa, nucení zříci se vlastních tradicí, kvůli očerňování a vnucenému komplexu viny.

                Srbsko je dnes státem (jedná se o údobí vzniku Memoranda v osmdesátých letech XX. století), který nemá úřední pravomoci na svém vlastním teritoriu, nemá k dispozici prostředky k zavedení zákona a pořádku, k zajištění osobní bezpečnosti a majetku občanů, k zastavení genocidy na Kosovu, k zastavení exodu Srbů ze svých dávných domovů. Nová ústava (1974) se stala trvalým zdrojem konfliktů mezi samotným Srbskem a jeho provinciemi, protože Srbská republika byla přinucena předat značnou část svých práv svým autonomním provinciím. Agresivní albánský nacionalizmus se nemůže zastavit, pokud Srbsko nepřestane být jedinou republikou, jejíž vnitřní záležitosti jsou řízeny jinými. Proto musí tato ústava být pozměněna a autonomní provincie se musí stát integrální součástí Srbské republiky, při zachování svých autonomních práv, která však nesmí rušit integritu republiky a která uspokojí všeobecné zájmy komunity.

                Potud končí autorem výrazně zkrácený a parafrázovaný text Memoranda SANU, podle původní neúplné verze z  roku 1986, upravované a uveřejněné v  r. 1995 v srbštině, angličtině, franštině a němčině, s odpovědí akademiků Kosty Mihajloviće a Vasilije Krestiće na kritiky. Kromě 16 členů skupiny, která Memorandum připravovala, byli k práci občas přizváni i akademici D.Ćosić, J.Djordjević a Lj.Tadić.                Pro prvořadý význam v Memorandu uvedených faktů pro události nejen v celé Jugoslávii, ale i pro dění na Kosovu, byla tato kapitola včleněna i do „Necenzurovaných obrazů z Kosova a Metochie“.

 

ODEZVA NA MEMORANDUM

             Odezva na „ukradený“, nehotový text Memoranda v roce 1986 byla tvrdá, místy až hysterická. Text si totiž dovolil kritizovat nejen základní tabu, Tita a Kardelje, celý politický systém a roli Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ) v něm, ale i ústavu z roku 1974 Hned se začalo tvrdit, že jeho autoři mají spojení s reakčními centry v zahraničí. Slovinec Stane Dolanc, významný člen předsednictva SKJ šel tak daleko, že požadoval zatykání autorů. Při oslavě stoletého výročí Srbské akademie věd a umění (SANU) v květnu 1987, vedoucí straničtí funkcionáři Jugoslávie i Srbska tuto oslavu bojkotovali. Nicméně se Akademii dostalo význačné podpory západních i jiných států: na oslavu se dostavil prakticky celý diplomatický sbor v Bělehradě – pro diplomaty bylo Memorandum projevem odvahy a kritiky režimu. Memorandum tvrdě napadala media Chorvatska i Slovinska, tamní šovinistická inteligence, vždy připravena vystupovat proti všemu, co přicházelo z Bělehradu. Jím odpovídala ústava z  r. 1974, která vedla zem nenávratně k rozpadu, za mohutné podpory Německa, Rakouska, Itálie i Vatikánu. Základní součástí protisrbské propagandy z té doby se pak stalo tzv. „Chorvatské stanovisko“ (Chorvatské antimemorandum) připravené chorvatskou emigrací v USA, s mocnou podporou její ustašovské části. Prodejné Evropské společenství (později Evropská unie), za pozdější pomoci USA,  pak nejen že nezabránilo, ale podle podivných „zájmů“ Západu a NATO dokonce podpořilo zánik jednoho z mála slušně fungujících multietnických států, Jugoslávie. Podařilo se probudit nacionalistické vášně a krvavou občansko-etnicko-náboženskou válku, podnítit krveprolití na Kosovu a Metochii.

                Jako ukázka toho, kam až může lež proniknout, je francouzská učebnice dějepisu pro maturanty (!) z roku 1993, kterou napsali autoři S. Berstein a P. Milza (nakladatelství Hautier). V glosáři, na str. 330, je následující definice – výmysl autorů: „Etnická čistka – teorie uvedená členy Srbské akademie věd v Bělehradě, která spočívá v etnické homogenizaci teritorií bývalé Jugoslávie obývané Srby a ve vyhánění terorem druhých národností, aby se tím umožnilo závěrečné přivtělení těchto teritorií k Srbsku.“ A při tom při čtení Memoranda nic takového nelze najít ! SANU a Svazová republika Jugoslávie pro tuto lež zažalovaly francouzského nakladatele, nicméně francouzský soud žalobu nepřijal, prý proto, že od vydání učebnice v srpnu 1993 do podání žaloby uběhly více než 3 měsíce.

                Skupina srbských stranických předáků, kteří se dostali k moci po čistce liberálů v srbské komunistické straně v r. 1972, všemožně bojovala proti Memorandu. Vedl je Ivan Stambolić, v té době „ochránce“ málo známého politika Slobodana Miloševiće. Tyto „nepřátele Memoranda“ významně podporovala chorvatská strana. Slovinská propaganda bohatě využila neznalost svých občanů o obsahu Memoranda a přinášela snůšku dezinformací o něm. V roce 1993 pak skupina pěti slovinských „intelektuálů“ napsala v bělehradském časopise Borba lacině propagandisticky a neinteligentně, v rámci poslušnosti k svým západní mentorům, že : „snahy Srbů žit v jednom státě byly přeměněny do zločinu bez precedence v dějinách války a dobývání světa…“Věčný disident s okrvavenýma rukama v Černé Hoře (spolu s Mošem Pijade a Ivanem Milutinovićem), Milovan Djilas, neviděl nic dobrého v Memorandu – on vůbec rád říkával v interview to, co od něho na Západě očekávali. Významný makedonský politik Lazar Koliševski ale do jisté míry podporoval stanovisko SANU, protože „existuje skutečná nadvláda nad Srbskem“, protože se razí heslo „slabé Srbsko – silná Jugoslávie“ (původcem toho hesla byl údajně sám Tito). Za povšimnutí stojí několik vět z deníku (prosinec 1986) slovinského politika Stane Kavčiče, který byl v roce 1972 pro své liberální názory vypuzen z aktivního politického života. „Cítím, že Slovinci nesprávně hodnotí stav Srbska. Slovinské politické vedení uspělo, alespoň pro tuto chvíli, zamlžit zrak Slovincům. A proto Slovinci vidí v Srbsku jen nacionalizmus a unitarizmus – a nic jiného. Je to krátkozraké a nebezpečné. Mnohá srbská tvrzení a požadavky jsou oprávněné…“ Memorandum se dokonce dostalo i před Tribunál pro válečné zločiny v Haagu (ICTY), když ho muslimská vláda v Sarajevu obžalovala jako viníka „Ideologie Velikého Srbska“, údajně pod vlivem „Načertania“ srbského politika Garašanina z roku 1844 (viz tam), čímž ukázala svoji neznalost, o čem se v něm jednalo. A pak použila ještě i nehorázný výmysl (lež), že prý 200 předních bělehradských intelektuálů podepsalo Memorandum, což vůbec nebyla pravda.

                Bývalý italský velvyslanec v Moskvě Sergio Romano řekl o Memorandu v interview v časopise Borba (17. a 18. prosince 1994).: „Pokládám popis politického vývoje v Jugoslávii po ústavě z roku 1974 za velmi bystrou analýzu. Memorandum vidělo Jugoslávii v roce 1986 kritickýma a pesimistickýma očima.  V určitém smyslu lze říci, že to, co se stalo, bylo logickým výsledkem situace, jak ji popsalo Memorandum. V tomto ohledu zde sehrála Akademie věd vysoce intelektuální roli“…Později, v Corriere della Sera, v lednu 1995, po návratu do Itálie, Sergio Romano napsal:…“Slovinsko a Chorvatsko měly určité výhody z tohoto stavu věcí (tj.z ústavy roku 1974), zatím co Srbsko, kterého chtěli tvůrci ústavy úmyslně zredukovat na úroveň zbytku a zbavit ho jeho historické role, bylo znevýhodněno…Jugoslávie (zde Srbsko a jeho autonomní provincie) se stala moderní verzí polského sejmu, ve kterém kterýkoli člen šlechty mohl svým hlasem ochromit rozhodnutí všech ostatních. Stát odumřel, jakmile přestal být nezbytnou součástí mozaiky studené války…“

               

POKUSY O ŘEŠENÍ  OTÁZKY KOSOVA A METOCHIE

             Během roku 1981 si v Srbsku stále více lidí uvědomovalo, že jenom Srbsko nemá svůj skutečný stát, svou republiku v rámci Jugoslávie (SFRJ), že jen Srbsko nefunguje jako jednotná republika, protože se jeho autonomní provincie, hlavně Kosovo, chovají téměř jako samostatné státy, v Kosovu za bezohledného postupu vůči tamním Srbům a Černohorcům. Následkem toho politický vrch Srbska koncem listopadu 1984 informoval vedení Svazu komunistů Jugoslávie, že už nelze více otálet se zastavením dezintegrace Srbska hlavně v souvislosti s Kosovem, protože tato skutečnost znamená i nebezpečný začátek rozpadu samotné Jugoslávie jako celku. Kosovo se politicky, ekonomicky i kulturně vzdalovalo z jugoslávské federace. Toto vše  bylo jednoznačně doprovázeno na všech stranách vzestupem nacionalistických vášní. Neobyčejně stoupal tlak albánské většiny na nealbánce (Srby, Černohorce, Romy, Gorance aj.) na Kosovu, aby byli přinuceni se vystěhovat z provincie. Množily se i vraždy, bylo víc fyzického násilí, případů znásilňování, žhářství. Původně krajně levicové protistátní albánské skupiny přecházely do pozic krajní pravice. Terčem jejich útoků i vražd (nejednou krutých) byli i samotní Albánci, kteří byli pro existenci Jugoslávie, pro setrvání v Srbsku, kteří pracovali v státních podnicích, kteří viděli výrazný pokrok a vzestup životního standardu Albánců na Kosovu a Metochii v porovnání se životem v samotné Albánii. Mnozí si zřejmě uvědomovali, jaký nebývalý pokrok zaznamenalo zdravotnictví na Kosovu, kde se po válce v rámci Jugoslávie a „mateřské republiky“ Srbska nebývale zvýšil průměrný věk (life expectancy) mužů i žen, poklesla kojenecká úmrtnost.

Albánci byli nuceni, na Kosovu i v zahraničí, hlavně od konce osmdesátých let, odvádět něco jako „daň“, pro činnost různých „svých“ organizací, byli nejednou v tomto smyslu i vydíráni. Hlavním terčem nepřátelství Albánců byla JNA (jihoslovanská armáda), bezpečnostní složky, státní úředníci. Odchod Srbů z provincie pokračoval, občané byli stále více frustrovaní, pro neúspěch státu, aby jim zajistil základní jistoty. A při tom si byli vědomi, že za ten stát Srbové tolik obětovali, tolik vytrpěli. Stoupala (často oprávněná) nedůvěra k ostatním republikám Jugoslávie. V polovině osmdesátých let se objevovalo stále více dokumentů, jak „Albánci válčí proti Srbům na Kosovu“, že se jich muselo až 200 000 pod nebývalým tlakem vystěhovat. Číslo bylo možná trochu zveličené, ne ale moc, protože  Srbové i Černohorci stále více ve značných počtech opouštěli provincii, následkem fyzického, kulturního, politického i ekonomického apartheidu, nebo, jak to někteří obrazně nazývají, následkem jakési léta trvající larvovavé „genocidy“. Členové SKJ, kteří do té doby se vším co se dělo jaksi souhlasili, byli vyděšeni.

MILOŠEVIČ JAKO OCHRÁNCE SRBŮ NA KOSOVU

A tady začala stoupat hvězda do té doby poměrně neznámého, ve své dosavadní činnosti v bankovnictví celkem úspěšného člena komunistické strany, Slobodana Miloševiće. V dubnu 1987 se skupina kolem Černohorce Kosty Bulatoviće chystala na rozsáhlou protestní akci v Bělehradě, proti vyhánění Srbů a Černohorců z Kosova. Požádali „prezidenta“ Srbska,  tj. předsedu předsednictva republiky, významného straníka Ivana Stamboliće, který se opakovaně vyjadřoval proti srbskému nacionalizmu, aby osobně přijel na Kosovo, do nevelkého města Kosovo Polje a měl tam uklidňující projev na táboru lidu. Stambolić poslal místo sebe jako zástupce svého „chráněnce“, 46letého Miloševiće. A 24. dubna na Kosovu Polji, kde byl přítomen i energický albánský předák a stranický aparátčík Adem Vllasi, srbští řečníci tvrdě odsuzovali poměry, stálý útlak a násilí Albánců proti nim. Došlo k šarvátkám a připravená místní policie, téměř výlučně Albánci, zaútočila hlava nehlava pendreky na srbský dav. A tady Milošević přerušil shromáždění, vystoupil na řečnickou tribunu a před TV kamerou  pronesl slova, která zelektrizovala nejen místní dav, ale i celý srbský národ: -„Nikdo si nesmí dovolit, aby vás bil!“ Dav Srbů, který byl zvyklý prakticky jen na nepřátelská slova, nejednou i svých vlastních srbských politiků ze  SKJ, začal skandovat „Slobo! Slobo!“ A Milošević pronesl z patra improvizovaný, řečnicky ucelený projev, v rámci obrany svatých a nezadatelných práv Srbů na Kosovu. A tak se, nečekaně, zrodil Slobodan Milošević jako tribun, ochránce srbského národa. Jeho projev přenášely v té chvíli jak bělehradská televize tak i rozhlas.

                Do takto navozené zjitřené situace přišla začátkem září 1987 zpráva, že v jedněch kasárnách v Srbsku jakýsi nepříčetný albánský odvedenec zastřelil čtyři nováčky, mezi nimi i jednoho Srba, než se sám zastřelil (než byl zastřelen ?). To bylo jako přilití oleje do ohně. Pohřbu zastřeleného srbského chlapce se účastnilo na 20 000 lidí. A Miloševićovi se ještě koncem roku podařilo odstranit z vedení srbské komunistické strany svého původního protektora Ivana Stamboliće, zřejmě i vzhledem k jeho postoji vůči kosovským Srbům, protože pro jejich ochranu Stambolić nic nepodnikal a vždy souhlasil, jako vzorný aparátčík se vším, co proti nim nejvyšší stranická hierarchie uskutečňovala. Neviděl, nebo nechtěl vidět, jak byla neustále narušována velmi křehká etnická situace  na Kosovu, jak byla zcela objektivně pošlapávána práva nealbánců na Kosovu, jak se Kosovo nenávratně odtrhávalo od Srbska, Jugoslávie. Nevšímal si prekérní situace Srbů a Černohorců, jejich vyhánění, „plíživé genocidy“ na Kosovu. A tak se Slobodan Milošević stal vůdcem Komunistické strany Srbska, později i jeho předsedou předsednictva a ochráncem nealbánců na Kosovu. Vyvrcholením jeho úspěchu byly grandiózní oslavy 600. výročí  bitvy na Kosovu Poli v roce 1389, na místě bitvy, na Gazimestanu,  které se účastnilo přes milión Srbů z celé Jugoslávie. Hlavní projev měl Milošević, ve kterém nedvojsmyslně ukázal na historická práva Srbů na kolébku svého národa a státnosti, na Kosovo a Metochii, plné památek přítomnosti srbské většiny po dobu mnohem více než  tisíc let.

                Z celkem nenápadného straníka se téměř přes noc stal cílevědomý vůdce. Během roku 1988 byly organizovány masové manifestace v Srbsku i Černé Hoře pro podporu a obranu „srbského Kosova“, proti těm, kteří vyhánějí a chtějí vyhnat odtamtud všechny Srby a Černohorce. Davy manifestovaly z přesvědčení.  Milošević pochopil, jak má, svým způsobem a do jisté míry, za právě dané situace možná oprávněně, hledat řešení kosovské otázky. Zřejmě bylo už pozdě, obzvláště proto, že otázku Kosova začal řešit podle svého nepřátelský Západ, který neváhal během devadesátých let pod clonou dezinformací až otevřených lží pokrytecky a kriminálně zasahovat do vnitřních záležitostí suverénního státu Jugoslávie, proti všem zásadám Helsinského protokolu, proti ustanovením OSN, proti mezinárodnímu právu.

V Černé Hoře i ve Vojvodině se k moci dostali celkem bez obtíží Miloševićovi stoupenci. Noví a energičtí albánští straničtí aparátčíci Azem Vllasi a Kaćuša Jašari byli odvoláni. Jejich odvolání vyvolalo dva dny, 17. a 18. listopadu 1987, masové demonstrace Albánců (horníků, dělníků, studentů a školáků, atd.) na Kosovu, kterých se účastnilo prý až 100 000 lidí. Nicméně stranické vedení provincie přijalo rezignaci výše uvedených dvou politiků. Místo nich se stal vůdcem kosovských komunistů – Albánců,  poměrně nepopulární šéf policie, ministr vnitra provincie Rahman Morina. V těch dnech v Bělehradě proběhly také masové manifestace podporující Miloševiće, kterých se účastnilo na 350 000 lidí. „Každý národ má nějakou lásku, která věčně hřeje jeho srdce – pro Srbsko je to Kosovo“, řekl ve svém projevu Milošević. Mítinky, tábory lidu, manifestace, s milióny účastníků v zemi, ve prospěch kosovských Srbů, Černohorců, nealbánců vůbec, probíhaly v Srbsku, Černé Hoře, Vojvodině během druhé poloviny 1988 a v roce 1989.

                Bylo zřejmé, že Bělehrad chystá výrazné změny ústavy Kosova, která měla do této chvíle za následek téměř vznik albánského státu Kosovo, s drastickými nevýhodami pro tamní nealbánce, s vypuzováním Srbů i Černohorců. Masové protesty Albánců proti těmto chystaným změnám pokračovaly, nejznámější z nich byly opakované stávky a „hladovka“ albánských horníků dolu Trepča, v šachtě „Stari trg“, které se dostalo  veliké mediální publicity v Slovinsku, Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině. Ve Slovinsku, v Lublani, bylo dne 27.února 1989 na proalbánské manifestaci v Cankarjově domě (Dům kultury) prosloveno mnoho proti -srbských projevů a také heslo, že se „na Starom Trgu hájí původní avnojská Jugoslávie“ (AVNOJ – Protifašistická rada osvobození lidu Jugoslávie zasedala na Titově teritoriu v bosenském městě Jajce v  r. 1943, kde vznikla základní koncepce o Titově Jugoslávii po konci války). Prosrbskou manifestaci, o kterou Bělehrad požádal, však slovinská vláda striktně zakázala. Později bylo zjištěno, že hladovka v šachtě „Stari trg“ byla svým způsobem podvod, protože horníci v  podzemí dostávali dostatek potravy postranními chodbami, takže vůbec nehladověli.

KOSOVO ZTRÁCÍ PREROGATIVA STÁTU    

Pod tlakem událostí a oprávněně nespokojených a ohrožených Srbů i jiných nealbánců, Miloševićem vedený režim v Bělehradě zajistil, že parlament Kosova v Prištině odhlasoval 23. března 1989 ve velmi napjaté atmosféře, za účasti řady stranických činitelů ze Srbska, za přítomnosti vojska, řadu pozměňovacích návrhů (amandmanů) ústavy, ale zřejmě bez požadované dvoutřetinové většiny. Amandmány navrátily Srbsku suverenitu i státnost nad celou provincií, která tím ztratila i právo veta na ústavní změny v Srbsku. Nicméně základní prvky autonomie, jak jsou zvyklé na Západě, pro Kosovo zůstaly, tj. zajištění práva na jazyk, náboženství, svoji kulturu, školy, tisk, atd. Takže zprávy o tom, že na Kosovu byla zcela zrušena jeho  autonomie, neodpovídaly pravdě. Faktem ale bylo, že autonomní provincie Kosovo ztratila svá prerogativa státu, její politická autonomie byla výrazně zmenšena, prakticky zrušena. Zase se objevil název Kosovo a Metochie. Podobné změny proběhly i ve Vojvodině.

Reakce po hlasování v parlamentu byla divoká. Několik tisíc Albánců demonstrovalo v Prištině, ještě větší demonstrace byla v Uroševci (v albánštině Ferizaji), další byly v mnoha městech Kosova. Došlo ke krvavých potyčkám demonstrantů s policií, k rabování, žhářství. V městě Podujevu  začaly obě strany na sebe střílet. Oficielně bylo při nepokojích  22 mrtvých demonstrantů s dva policisté. Zraněných bylo přes 200. Tyto počty se během měsíce ještě zvýšily. Mnoho lidí bylo zatčeno. Další nepokoje přišly koncem října 1989, když začal soud s albánským komunistickým předákem Vllasim. Začátkem února 1990 do ulic několika kosovských měst vstoupila armáda,  byl zaveden mimořádný stav. V srážkách policie s demonstranty zahynulo v té době 27, a bylo raněno 54 Albánců. I policie měla ztráty. V té době, během rozsáhlých nepokojů v provincii, požadovaly v ulicích  demonstrující masy Albánců rezignaci Rahmana Moriny, předáka komunistické strany Kosova, a ukončení mimořádného stavu. Morina sice přechodně rezignoval, ale brzy se zase ujal vedení.

                Určité uvolnění nastalo v dubnu 1990, kdy byl zrušen mimořádný stav v provincii, kdy byli  propuštění Adem Vllasi a řada jeho albánských stranických kolegů, spolu se starým protisrbským buřičem, dlouho vězněným Ademem Demaçi. V té době, zřejmě aby se zlepšení napjaté situace neudrželo, byly na Kosovu hlášeny během března a dubna podivné, masové potíže tisíců (!) albánských školních dětí, které vypadaly jako masová otrava, bez jakýchkoli vážných následků. Snad tisíce těchto dětí bylo v té době vyšetřováno a část z nich i hospitalizována, prý pro bolesti v žaludku, bolesti hlavy, zvracení, stavy slabosti. Kromě subjektivních obtíží se nic u nich laboratorně, toxikologicky, nezjistilo, přes rozsáhlé odborné vyšetřování i ze zahraničí. Většina pozorovatelů, domácích i zahraničních, uzavřela, že se jednalo o masovou hysterii.

 Tady by se nezaujatý pozorovatel mohl zeptat  obvyklou otázku při soudním vyšetřování : qui bono? (komu to prospělo ?). Komu prospělo to nové podezření, čí propagandě by to mohlo mít užitek. A tak šeptanda udělala svoje a mezi Albánci se rozšířila fáma, že Srbové tráví albánské děti. Potvrzuje to prý správnost albánského protisrbského postoje. A jako odveta, začaly na řadě míst útoky Albánců na domy místních Srbů, spolu s případy žhářství a rabování. K zajištění míru v provincii, bylo do Kosova vysláno přes 20 000 policistů ze Srbska, protože na značnou část albánských policistů nebylo spolehnutí. Jako protest, rezignovalo kvůli tomu 7 albánských ministrů provinční vlády.

                V červnu 1990 vyšla řada dekretů, které měly zklidnit situaci. Mezi nimi bylo i pozastavení publikace jednoho z albánských časopisů Rilindja, byla dočasně zastavena činnost Albánské akademie věd a umění pro intenzivní šíření propagandy z této instituce. Aby Srbsku zvýšily jeho obtíže, Chorvatsko a Slovinsko odvolaly v dubnu 1990 své „federální“ policisty z Kosova, takže ministerstvo vnitra Srbska muselo převzít veškeré úkoly veřejné i státní bezpečnosti na Kosovu.

Koncem června 1990 se skupina albánských členů parlamentu pokusila zablokovat změnu ústavy, nařízenou Bělehradem. V té době předsedající srbský poslanec kosovského parlamentu proto odložil zasedání na 5. července, ale již 2. července 114 albánských poslanců (ze 123), když se nemohli dostat do uzamčeného parlamentu, zahájilo „zasedání“ venku, na ulici a prohlásilo v připravené rezoluci, že „Kosovo je rovnoprávná a nezávislá entita v rámci jugoslávské federace“. I tady po právní stránce rozhodnutí zřejmě nemělo potřebné dvě třetiny hlasů, aby bylo validní. Jako reakce na toto úřady v Bělehradě rozpustili jak kosovský parlament, tak i vládu, neodvolaly však albánského zástupce ve federálním předsednictvu. V té době albánští političtí předáci začali masově organizovat Albánce do různých politických stran, organizací. V září 1991 organizovali kosovští Albánci t a j n é referendum, zda tamní Albánci souhlasí s prohlášením Kosova za suverénní a nezávislou republiku. Referenda se prý účastnilo 87% voličů, z kterých 99% hlasovalo pro nezávislost a suverenitu Kosova.

Práce albánských aktivistů se v té době rozvíjela ve dvou směrech:

 (1) Tím, že nepřijali realitu nové ústavní situace na Kosovu, kosovští Albánci se sami zcela vyloučili z politického, ekonomického a vzdělávacího systému Srbské republiky, začali zcela ignorovat orgány státní moci a státních institucí. Zorganizovali si své vlastní, i když  nedokonalé, „státní instituce“, jako „stát ve státě“ (školství, politické instituce, sociální a zdravotnické orgány, bezpečnostní i represivní složky). Ve školství používali curriculum škol z Albánie, pro který vždy horovali. Kosovští Albánci  bojkotovali od té doby celostátní volby, bojkotovali sčítání lidu v roce 1991, odmítali nástup s větším nebo menším úspěchem do vojenské prezenční služby Důvodem neúčasti při sčítání lidu byla zřejmě skutečnost, že počty Albánců na Kosovu a Metochii byly zveličovány a pak i obava, že  příliš veliký počet Albánců neměl povolen trvalý pobyt na Kosovu a Metochii, kam se ilegálně přistěhovali z Albánie. A toto by pak mohlo být důvodem k jejich vyhoštění. Nicméně vydávání řidičských průkazů a pasů, vyplácení penzí jinak neuznávanými úřady, kosovští Albánci akceptovali.

 (2) Kosovským Albáncům, díky bohatým zahraničním zdrojům (bohatá diaspora, celosvětový rozsáhlý obchod s drogami, obchod „s bílým masem“, od kosovských Albánců, pracujících v zahraničí jako „gastarbeiteři“, vybíraná „daň“) se podařilo nejen udržet svůj „stát ve státě“, ale i zinternacionalizovat „kosovský problém“. Podařilo se jím „kupovat“ vlivné politické osobnosti. Dokonce jeden z prezidentských kandidátů v USA, neúspěšný Bob Dole, nevybíravě loboval pro albánskou záležitost. Albánci mu otevřeně finančně pomáhali při získávání peněz během jeho prezidentské volební kampaně, například v rámci tzv. „volebního pohoštění“ pro asi 1 000 hostů, kdy za jedno menu (one plate) v hotelu v New Yorku platili, jako poplatek, jako „legální“ dar, rovných 1 000 (jeden tisíc) US dolarů. Ani tisk, ani televize nebyly odmítavé v tomto smyslu, obzvláště když si uvědomily, že je to i politika jejich vlády a že příliš mnoho kapitálu v západních mediích (např. Britanie, USA) patří bohatým islámských státům – a Albánci jsou většinou Muslimové, jen asi kolem 20-25% křesťané (katolíci a pravoslavní). Albánští aktivisté, jako protislužbu, poskytovali své znalosti západním rozvědkám (americké, britské, německé). Kromě Boba Dola pro kosovské Albánce v této době i později velmi lobovali i někteří vlivní členové kongresu USA, senátoři i členové sněmovny reprezentantů (Tom Lantos, Joe Biden, Joseph Lieberman aj.), někteří z nich byli údajně i finančně zainteresovaní. Německé velvyslanectví v Tiraně mělo v devadesátých letech stále se zvyšující nepřiměřeně veliký počet zaměstnanců. (rozvědka, příprava „příštích událostí“). Během devadesátých let si kosovští Albánci „koupili“ spolupráci s PR (Public Relations, propagační agentura) Ruder & Finn Global Public Affairs, z Washingtonu, která za nemalé peníze „pracovala“ i pro chorvatské a bosensko-hercegovské secesionisty. O ne příliš poctivých praktikách této agentury psal ve své knize francouzský TV novinář Jacques Merlino (Není dobré říkat jugoslávské pravdy. A. Michel, Paříž, 1993). V rozhovoru s ředitelem PR agentury J. Harffem,  francouzský novinář podotýká, že se PR agentury zabývají politikou asi tak, jak druzí prodávají prací prášky na prádlo. Příslovečná americká naivita přerůstá až v klišé, s kterým se může nebezpečně manipulovat. Za svůj největší úspěch považoval J.Harff svůj bluf, když získal pochybnými postupy mocné americké židovské lobby na protisrbskou stranu, když se mu podařilo udělat rovnítko mezi Srby a nacisty. „My jsme profesionálové. Měli jsme vykonat práci a my jsme ji vykonali. My nejsme placeni za to, abychom drželi kázání!“ – řekl pan Harff.

                A tak vznikl jakýsi „paralelní kosovský stát“, stále více během desetiletí podporovaný Západem. Anglie měla s tím podporováním albánských záležitostí zkušenosti již od první i druhé světové války, nemluvě už o Itálii. Na Kosovu 24. května 1992 proběhly Albánci dobře organizované tajné volby, a poměrně „umírněný“  Dr.Ibrahim Rugova se stal „prezidentem republiky Kosovo“, ve kterých zvítězilo jeho politické hnutí (prý mělo 700 000 členů ?!) Demokratická Liga Kosova (albánská LDK) a doslova převálcovalo ostatní strany. Ten výraz LIGA tam byl dán zřejmě záměrně, jako vzpomínka na již opakovaně uváděnou Prizrenskou ligu z  roku 1878, jejímž cílem bylo etnicky čisté, albánské Kosovo (jako předstupeň budoucí Veliké Albánie), bez Černohorců, Řeků a Srbů. Profesor Ibrahim Rugova (zemřel v r. 2005) byl odborník na dějiny literatury a estetiky a svoje hnutí založil koncem roku 1989. Narodil se (1944) v městě Istoku na Kosovu, jeho otec byl zámožný obchodník a statkář u albánského Skadru, kterého zastřelily komunistické bojůvky v r. 1945. Rugovova matka pak emigrovala na Kosovo. Za Titovy Jugoslávie Ibrahim studoval na univerzitě v Prištině a pak v Paříži. Někteří si dovolili přirovnávat profesora Rugovu k Mahatmovi Gandhimu, že je prý proti násilí. Ale události brzo na to ukázaly, že toto přirovnání nebylo zcela vhodné.

 Jako doplněk k událostem té doby nutno podotknout, že v nevelkém městě na hranici Kosova a Makedonie, Kačaniku, v tajně vyhlášené (7. září 1989) tzv.„Kačanické ústavě“ bylo i ustanovení, že ostatní zákony (původem ze Srbska a Jugoslávie) mají platnost pouze pokud s nimi souhlasí zákony této nové Kačanické ústavy.

 Samotné Srbsko v té době stanovilo pro své dvě provincie pouze teritoriální autonomii, že tedy již nemají předchozí prerogativa státu, jak jim to poskytovala ústava z roku 1974, která, vzhledem ke stávajícím okolnostem, byla jedním z činitelů, které pomohly vyvolat rozpad Jugoslávie. Účast provincií po zavedení ústavy v roce 1974 při vzniku pro jednotu své „mateřské“ země, Srbska, nezbytných, vitálních zákonů, byla spíš negativní, tj. provincie měly spíš odpudivé, centrifugální tendence. A tak ústavodárná a zákonodárná moc provincií byla zrušena. Místo ústavy dostaly provincie svůj statut. Přes všechno toto nebyl zastaven albánský separatizmus, bylo zřejmě již pozdě a zkušenosti jak sobě vládnout  se „zkušebně“ začaly uplatňovat v paralelní Albánci organizované „Kosovské (albánské) republice“.

Jak uvádí britský historik Noel Malcolm (KOSOVO – Krátké dějiny, 1998), hlavní úkoly pro „prezidenta“ Rugovu a jeho LDK po roce 1990 byly tři (viz i výše uvedené cíle albánských aktivistů): (1) zamezit divokou vzpouru obyvatel, (2) internacionalizovat otázku Kosova, a (3) systematicky odpírat legitimitu srbské vlády tím, že kosovští Albánci budou bojkotovat volby a sčítání lidu, odvody do armády, a že si utvoří základní obrysy svého státního aparátu v „Kosovské republice“. Sám profesor Rugova zahájil intenzivní cestování po Západě, aby si získal sympatie jeho státníků pro samostatné Kosovo. Na začátku získal zatím jen různé rezoluce z OSN a Evropského parlamentu. Během této fáze se zdá, že ještě existoval, alespoň pro veřejnost, na oko, princip nevměšování Západu do vnitřních záležitostí federální republiky Srbska, v stále ještě existující Jugoslávii, která však spěla k zániku, díku nevybíravému tlaku právě sjednoceného Německa a jeho skutečně agresivnímu vměšování do vnitřních záležitostí Jugoslávie, za pomoci Itálie, Maďarska, Rakouska a Vatikánu. Vše to do značné míry navodilo vyvrcholení událostí v holandském Maastrichtu 17. prosince 1991, kdy německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher přinutil prodejné Evropské společenství, (budoucí Evropská unie), k protiprávnímu uznání samostatnosti Chorvatska a Slovinska, čímž nastartoval krvavé události v někdejší Jugoslávii, včetně krveprolití na Kosovu a Metochii.  

O všem tom jistě věděl i papež Jan Pavel II, který se setkal s ministrem Genscherem těsně před Maastrichtem ve Vatikánu 29. listopadu 1991, a nijak tomu krveprolití nezabránil. Možná, že by ještě využitím své nemalé autority tomu mohl zabránit, ale zřejmě nechtěl. Možná, že pro něho Jugoslávie, a obzvláště Srbsko, byly po rozpadu SSSR poslední zbytek komunisty vedených zemí v Evropě. Jako by nevěděl, že komunisty vedenou vládu v Jugoslávii, a obzvláště v Srbsku, této zemi vnutil za války Západ, převážně pod vlivem Winstona Churchilla.

Rugova a jeho spolupracovníci chtěli světu (Západu) ukázat, že je možné i organizační řešení případné samostatnosti Kosova, když tam už existuje údajně fungující jako by „stát ve státě“. Na Kosovu a Metochii tak vzniklo jakési dvojvládí : normální státní správa a albánský kosovský „stát ve státě“, se „svým“ školstvím, zdravotnictvím, bezpečností atd. V té době dvojvládí bylo velmi obtížné udržovat pořádek v této oblasti. Policie sice věděla o „tajných albánských volbách“, ale nebylo možné, bez rizika velkého krveprolití, tomu zabránit.

Redakce: J. Skalský                                                                               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OV KČP  v Praze 10 jako svou 188. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, listopad 2006

Webová stránka: http://www.ksl.cz                  E-mail: Vydavatel@seznam.cz

 

 

 

 

 

Policie nejednou přikročila k různým formám útlaku (zatýkání, výslechy, ne vždy férové zacházení se zatčenými), za stávající situace této formy „občanské neposlušnosti“ a za terorizování, zastrašování kosovskými Albánci („Kosovary“) i té druhé, nealbánské strany. Neklidu na Kosovu velmi „pomohly“ i vznik samostatného a suverénního Chorvatska a Slovinska a nepřátelský, pokrytecký postoj Západu proti Jugoslávii a hlavně pak Srbům. Z Kosova v té době uprchla do Chorvatska tamní nevelká chorvatská (katolická) skupina obyvatel, z enklávy Janjevo (jižně od Prištiny), žijících mnoho set let na Kosovu a Metochii, prý ještě od doby bitvy na Kosovu, jako potomci bojovníků proti Turkům, které tam poslal bosenský král Tvrtko, a snad i dubrovnických obchodníků, kteří přečkali staletí turecké okupace. Možná, že to byli i dávní obyvatelé bohatého a vzkvétajícího hornického města Novo Brdo, na východ od Prištiny, které mělo v době svého rozkvětu ve XIV.století prý až 40 000 obyvatel, včetně Srbů, Řeků, Albánců, Dubrovčanů, Židů, Cincarů (potomků starých Latinů). Poslední zbytky těchto obyvatel uprchly do Chorvatska koncem 90tých let XX.století  za hrůzovlády albánských teroristů z UÇK (Osvobozovací vojsko Kosova).

Nespravedlivé mezinárodní ekonomické sankce, vyhlášené Radou bezpečnosti OSN 30.května 1992 (rezoluce 757) proti Srbsku a Černé Hoře, následkem údajného Srby uskutečněného atentátu s mnoha mrtvými v Sarajevě, v ulici Vase Mikina (27.května 1992), byly vlastně podvodem. Protože jak se později ukázalo, organizovala atentát sama muslimská vláda (viz např. článek L.Doyla ze dne 22.srpna 1992 v londýnském Independentu:  „Muslimové masakrují své vlastní lidi – Masakr ve frontě na chleba v Bosně byl propagandistický tah, sdělila OSN“). Sankce tvrdě dolehly i na Kosovo a Metochii, stoupala inflace. Srbsko však mělo výhodu výkonného zemědělství, takže hladomor nenastal, i když Srbsko muselo živit mnoho set tisíc uprchlíků z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, později i z Kosova a Metochie. Několik tisíc uprchlých Srbů bylo umístěno na Kosovu, jejich počet však dosáhl skoro 20 000 po Západem sponzorované chorvatsko-muslimské ofenzivě „Bouře“ v srpnu 1995, která vyhnala z jejich pradávných domovů v Krajině na 200 000 Srbů.  V té době na Kosovu působila dobročinná organizace „Matka Tereza“ (matka Tereza byla katolická Albánka z Makedonie), která např. v roce 1993 dodávala potravu pro 50 000 albánských rodin (odhadem pro 250 000 duší).

V Daytonské smlouvě, která v prosinci 1995 přinesla zastavení občansko-etnicko-náboženské války a rozdělila Bosnu a Hercegovinu na muslimsko-chorvatskou a srbskou část (entitu), nebyla prakticky zmínka o Kosovu a Albáncích. Smlouva v té době zvýšila prestiž prezidenta Miloševiće. Západní diplomaté mu byli vděčni (!) za jeho mírotvornou činnost, byl jimi uznáván jako konstruktivní síla v oblasti, bez které by vznikla nestabilita. Ale za pár roků ho nicméně čekal kriminál v Haagu a za dalších pár roků i smrt během soudu v Tribunálu ICTY v Haagu, protože se nechtěl stát slouhou zájmů USA, NATO, Evropské unie. Při své obhajobě, včetně událostí na Kosovu, se mu podařilo Tribunál zesměšnit, ukázat podvody a nekompetenci Tribunálem použitých svědků. V souvislosti s Daytonem byla nicméně v Radě bezpečnosti i zmínka o Kosovu, a to že uvolnění sankcí proti „malé Jugoslávii“ (Srbsko + Černá Hora) bude záviset i od vyřešení otázky „lidských práv“ na Kosovu. Ale už v té době se chystaly plány pro budoucí „válku“ na Kosovu a Metochii. Proč by jinak mělo německé velvyslanectví v Tiraně tak předimenzovaný zpravodajský personál.

Během let, kdy se rodila ilegální „Kosovská republika“, kdy pokračovaly demonstrace a stávky, kdy stoupalo nepřátelství mezi etniky, kdy plně pokračovala „válka dělohy“ kosovských Albánců, kdy ale ještě UCK („Osvobozovací armáda Kosova“) hromadně nevraždila srbské a černohorské policisty a úředníky, jakož i pro-jugoslávské, pro-srbské Albánce, mnoho Srbů a Černohorců stále opouštělo Kosovo a Metochiu. Současně s tím odcházelo nicméně do zahraničí, za lepšími výdělky a větší bezpečností, i mnoho Albánců. Jak uvádí Noel Malcolm (1998), jejich počet v roce 1993 dosáhl prý 368 000 (odcházeli hlavně do Německa, Švýcarska, kde ostatně Albánci představovali a dosud představují suverénní pány obchodu s drogami). Je zajímavé, jak řada západních autorů, včetně Noela Malcolma, a pochopitelně Albánců samotných, trvale informuje o etnické čistce Albánců na Kosovu a Metochii, a při tom jejich počty tam stále stoupají (←stálý příliv přistěhovalců z Albánie i odjinud, ← trvající „válka dělohy“). A při tom nealbánské obyvatelstvo představuje stále menší procento obyvatel této oblasti. Tady je zcela jasné a jednoznačné, kdo koho „etnicky čistí“ a kdo koho z domova vyhání.

Je smutné toto všechno psát, protože je v tom příliš mnoho lidského utrpení, zármutků, frustrací, příliš mnoho lidí zahynulo, často za příšerných okolností. A  nelze zcela jednoznačně za všechno obvinit jen jednu stranu. Je ale přesto spravedlivé konstatovat, jak správně vyhodnotil situaci na Kosovu, Metochii a Makedonii ve své knize „Slovanské problémy“ (1928) prezident T.G.Masaryk : -„Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu – takovým způsobem bylo Staré Srbsko ALBANIZOVÁNO…“