X/2

Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc.                  

NECENZUROVANÉ OBRAZY Z KOSOVA A METOCHIE

 

ÚSTAVNÍ DODATKY  I – XLII , ÚSTAVA Z ROKU 1974 A BOUŘE NA KOSOVU

Ještě před novou ústavou SFRJ z  r.1974, byly odhlasovány doplňky, změny, tzv. „amandmány“ (amender – francouzsky změniti, zlepšiti), k původní ústavě: 18. dubna 1967 I. – VI., 26. prosince 1968 VII. – XIX.. V nich byly provincie (Vojvodina a Kosova a Metochia) v mnohém vyrovnány s právy a povinnostmi federální socialistické republiky (SR) Srbska, převzaly odpovědnost za celý společenský vývoj. Získaly politickou, soudní a  finanční autonomii, staraly se o národní obranu i státní bezpečnost. Národnosti začaly získávat prerogativa národů federace (viz výše).Doplněk VII uváděl skutečnost, že autonomní provincie, obrazně řečeno, patří jak k SR Srbsku,   tak i k celkové federaci (tj.celé SFRJ), čímž bylo Srbsko vlastně „ochuzeno“. Jako jediné tím pádem nemělo přesně určené, „co mu patří“, nemohlo stricto sensu hospodařit podle svého ve své republice. Ostatní republiky tyto problémy neměly, protože žádné provincie jím nepatřily. XVIII. doplněk definoval autonomní provincie jako „socio-politická“ společenství, což je výraz, který se používal při definici federálních republik.      

Přes veliké pokroky a významný růst životní úrovně v provincii Kosovo, přes první změny ústavy z roku 1967, na Kosovu a Metochii se mezi velikou částí Albánců vzmáhaly proti srbské a proti jihoslovanské nálady, i když část kosovských Albánců chápala, jakou výhodu mělo Kosovo a Metochie, že jsou součástí SFRJ (Jugoslávie), Srbska. Brzy došlo na potvrzení slov Dobrici Ćosiće, který varoval na Ústředním výboru komunistické strany Srbska v květnu 1968 před „albanocentrizmem“, poukazoval na nebezpečí pro kosovské Srby i Černohorce, jehož následkem bylo jejich zvyšující se stěhování (vlastně útěk, vyhánění) z provincie, pod tlakem, často zcela nevybíravým, albánské většiny. Den před slavností „dne praporu“ (státní svátek sousedního státu Albánie, 28.listopadu) došlo na Kosovu a Metochii 27. listopadu 1968 k masovým demonstracím Albánců, na kterých byly vzneseny tyto základní požadavky: (1) prohlášení Kosova za republiku albánské národnosti, (2) albánská národnost měla dostat status konstitutivního národa, s možností využití práva na sebeurčení, a tedy vlastně i na případnou secesi, (3) Kosovo mělo dostat místo svého pouhého statutu v rámci SR Srbska vlastní ústavu, (4) použití praporu státu Albánie jako praporu pro provincii Kosovo.

Tyto požadavky byly uváděny  stranickými aktivy (Albánci věděli, proč se aktivně zapojovali do práce komunistické strany) prakticky ve všech městech Kosova i Metochie (Djakovica, Peć, Priština, Kosovská Mitrovica atd.). Demonstrace byly velmi divoké, účastnily se jich desetitisíce Albánců. V ulicích Prištiny se musely objevit i tanky, aby uklidnily situaci. Demonstranti provolávali slávu albánskému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi a Albánii, požadovali, aby se Kosovo stalo republikou, Kosovo i Metochie, spolu s části Černé Hory, Srbska i Makedonie by se měly připojit k Albánii. Tyto „kontrarevoluční excesy“ (výraz vládních kruhů)  byly potlačeny, místo Kosovo a Metochie se začalo říkat jen Kosovo (bylo to přání Albánců), místo Šiptaři se mělo říkat už jen Albánci. Přes velmi nízkou životní úroveň v samotné Albánii se tato stala jakýmsi vzorem, všechno jihoslovanské a srbské bylo à priori špatné, přes obrovský pokrok, který provincie doznala ve školství, zdravotnictví, průmyslu, výstavbě infrastruktury, atd. Zesílilo pronásledování nealbánců, vykupování jejich majetků, často pod hrozbami. Objevily se megalomanické tendence v souvislosti s albánskými dějinami a nacionalizmem. Samo Srbsko, do kterého provincie Kosovo patřila, muselo v řadě situací, při uvádění různých vlastních zákonů, usnesení, žádat (!) souhlas svých provincií, zatím co tyto (Kosovo a Vojvodina) mohly přinášet řadu rozhodnutí, do kterých „jejich“ republika (Srbsko) nemohla nijak zasáhnout. Vše toto bylo z větší části zakotveno i v změněné ústavě Srbska (29. ledna 1969). Samo Kosovo pak získalo svůj ústavní zákon 24. února 1969.

Další dodatky (XX. – XLII.) k ústavě Jugoslávie (SFRJ) byly přijaty 30. června 1971. Podle nich mohly provincie spolurozhodovat o  práci celé Federace (tj.SFRJ,  Jugoslávie), kde získaly i své zastoupení. Těmito změnami získaly autonomní oblasti (provincie) významné prvky státnosti, i když byly formálně zařazeny do SR (Socialistické republiky) Srbska.  Nová ústava SFRJ byla přijata 21. února 1974 (prý „nejdemokratičtější“ na světě), s následným přijetím Ústavy SR Srbska (25.února) a Kosova (27.února). Autonomní oblasti (provincie) dostaly status konstitutivního elementu federace, čímž získaly významné znaky státnosti: samostatné ústavy, prezidentství, ústavní soudy, aj. Vše toto narušilo status Srbska jako federální jednotky, protože byl odstraněn princip o politicko-teritoriální autonomii, místo kterého se provincie staly konstitutivními elementy federace. Takže se původní kompetence orgánů SR Srbska zredukovaly na „užší Srbsko“ samotné. Úřady republiky neměly kompetence pro použití ve správních a soudních záležitostech provincií. Toto vše umožňovalo albánským separatistům, při jejich interpretaci ústavy, aby věci upravovali ve smyslu politického, ekonomického, kulturního a duchovního vzdalování provincie od Srbska. Republiky SFRJ Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko získaly příliš mnoho ekonomické i politické volnosti, každá se individuálně starala o ekonomiku, bezpečnostní aparát, mohla uzavírat různé smlouvy.

Přijetí ústavy z roku 1974 bylo předzvěstí konce Jugoslávie, neobyčejně usnadnilo práci všem těm, kteří chtěli rozbít Jugoslávii, secesionistům v zemi a jejich patronům ze zahraničí. Byla to pro ně přihrávka na smeč. Ve své knize KOSOVO (2004) Dobrica Ćosić uvádí jako „začátky prvních pochybností“ o „jugoslávském“ postoji albánských (kosovských) komunistů, ve formě  anekdotického dialogu mezi Srbem Ćosićem a Albáncem Fadiljem Hodžou, předsedou výkonného výboru komunistické strany Kosova a Metochie v březnu 1963, v kanceláři Slobodana Peneziće-Krcuna, předsedy výkonného výboru Srbska. Oba jsou trochu nachmelení a „národnostně“ žertují. Ćosić: „Přiznej mi, Fadilji, že vy, Šiptaři, máte takový plán: zůstanete v Jugoslávii dokud se neindustrializujete, neurbanizujete a nevzděláte. A pak, jako pokrokový a demokratický sever, osvobodíte a sjednotíte zaostalý a nedemokratický jih, Albánii. Vy se teď připravujete přeměnit Kosovo na Piemont „veliké“ Albánie a uskutečnit cíl Prizrenské Ligy“. Fadilj Hodža vyskočil z křesla, objal mě a řekl: „Gedžo, brácho, jak nás ty dobře chápeš!“

Předsednictvo Srbska, které se ústavou z r. 1974 dostalo do neudržitelné pozice, zažádalo 16. ledna 1975 o revizi ústavy, doprovázenou přísně tajným elaborátem, nazvaným „Modrá kniha“. Nicméně sám Josip Tito-Broz a stranická elita, plni obav z otevření „srbské otázky“, toto nedovolili. Ve stejné době však „ta druhá strana“ intenzivně pokračovala ve svých plánech do bližšího i vzdálenějšího budoucna, na uskutečňování příprav k připojení Kosova a Metochie k Albánii, případně k jeho samostatnosti jako Republika Kosova. Různé ilegální organizace („Rudá národní fronta“, „Marxisticko-Leninistická strana Albánců“, „Skupiny Marxistů-Leninistů Kosova“, atd.) sely neklid mezi masami, hlavně mladých, Albánců. Přicházely na řadu masové demonstrace, následované později ozbrojeným odporem, terorizmem, s cílem odtržením Kosova a Metochie od Srbska, od Jugoslávie.

 

NEKLIDNÝ ROK POVSTÁNÍ 1981 – NIČENÍ KULTURNÍCH PAMÁTEK SRBŮ JAKO „FOLKLOR“ (VELIKÉ ?) ČÁSTI KOSOVSKÝCH ALBÁNCŮ

Přišel čas, kdy Kosovarové (tj. kosovští Albánci) začali během demonstrací provolávat hesla „Kosovo – Republika“, „Kosovo-Kosovarům“, „Jsme Albánci, ne Jihoslované“, „Jsme děti Skender bega, vojsko Envera Hodži“, „Sjednocení s Albánií“ Je skutečností, že se řada Albánců později vlastně distancovala a styděla za provolávání slávy stalinistickému režimu Envera Hodži a jeho Albánii. Vymlouvali se, že to prý byli provokace agentů Tirany. Masový neklid mezi Albánci, jejich masové demonstrace, propukly (11.03.1981), za necelý rok po smrti Tita (1980), kterého kosovští Albánci, vzhledem k jeho některým protisrbským postojům v souvislosti s Kosovem, pokládali za svého „ochránce“. Albánští politici, díky ústavě z roku 1974 a postupné izolaci od Srbska, mohli celkem v poklidu připravovat vznik Republiky Kosova, následované podle budoucích plánů odtržením Kosova a Metochie od Srbska, z Jugoslávie. Přes všechno toto, Kosovo a Metochie dostávaly od federace (Jugoslávie) a hlavně pak od SR Srbska i nadále veliké finanční prostředky pro hospodářský rozvoj provincie, pro její infrastrukturu. Ze samotné provincie pocházelo jen 8% prostředků, ze Srbska  a federace 65% (!), 27% představovaly domácí a zahraniční půjčky (Země živých, 2004). Samotné SR Srbsko „investovalo“ do Kosova a Metochie v průběhu let hodně přes 10 miliard US dolarů.

Začátkem roku 1981 vzpoura zachvátila téměř celou oblast Kosova a Metochie, desetitisíce Albánců demonstrovaly po městech, docházelo ke krvavým potýčkám až k vyložené ozbrojené vzpouře (1.-3.dubna 1981). Základní dezinformace z té doby praví, že vše vlastně začalo jaksi nevinně, téměř nepříjemnou náhodou (jako by to nebylo dlouho pečlivě připravované), když v univerzitní kantýně jeden student našel švába v polévce, hodil podnos s jídlem na podlahu, následovali ho další studenti, a brzy jich demonstrovalo přes 500 na ulici. Davy se rozrostly na 3-4000, objevila se policie, některé studenty zatkla – a tak to prý začalo. Toto přinutilo předsednictvo SFRJ k prohlášení „krizové situace na teritoriu Socialistické autonomní provincie (SAP) Kosovo“, dokonce k vyhlášení mimořádného stavu v oblasti města Prištiny. Stranické orgány Srbska i Jugoslávie označily události za kontrarevoluční, které ohrožují celistvost Jugoslávie. Členové komunistické strany v Bělehradě i Prištině sváděli vše na chuligány, na práci Enver Hodžových agentů z Tirany. I albánští komunističtí předáci z Kosova a Metochie Fadilj Hodža a Mahmud Bakalli v té době tvrdě odsuzovali albánský šovinizmus, separatizmus a údajné pletky agentů Tirany. Jiní kritizovali (např. Albánec Sinan Hasani, místopředseda federálního shromáždění v Bělehradě) kariérizmus a nepotizmus vládnoucí hierarchie (tč.hlavně Albánců) v provincii. Mezi kritiky, kteří se přiblížili podstatě věcí, byl i Srb Tihomir Vlaškalić (člen Ústředního výboru), který velmi kritizoval špatné přístupy k ekonomii v provincii, kdy přílišná podpora těžkého průmyslu na účet zemědělství a lehkého průmyslu měla za následek i značnou nezaměstnanost, pomalý návrat investic. Také kritizoval přehnané počty studentů vysokých škol, kteří nenajdou uplatnění, kteří vlastně představovali jakýsi pojistný ventil proti nezaměstnanosti mládeže. Noel Malcolm (KOSOVO, 1998, str.337) udává, že z přibližně 1 500 000 obyvatel, mělo pouze 178 000 zaměstnání v státem vedených podnicích (civilní správa, školy, nemocnice, továrny apod.) a z toho měli tato zaměstnání ve 30% Srbové a Černohorci, kteří představovali 15% obyvatel. I když s druhé strany univerzita v Prištině a jiné školy nestačily dosud dodat dostatečné počty vyškolených Albánců pro všechna povolání, přesto však počty jejich vedoucích pracovníků v provincii byly veliké. Korupce mezi těmito vládnoucími kruhy byla značná.

V té době se svým způsobem vyhrotila i intelektuální „válka“ mezi kosovskými Albánci a Srby o tom, čí „nacionalizmus“ víc poškozuje provincii. Ve Slovinsku vyšla kniha albánských autorů z Kosova, kteří vyzdvihovali srbské omyly a chyby, přestupky v této oblasti. Kniha vyvolala v Srbsku pobouření. Kniha srbského autora Dimitrije Bogdanoviće (Kniha o Kosovu) z poloviny 80tých let obžalovávala Kosovary (Albánce z Kosova a Metochie), že je jejich cílem etnicky čisté albánské Kosovo. Události konce 90tých let a pak první roky XXI.století daly Bogdanovićovi za pravdu. Začaly se stále více objevovat zprávy o albánském násilí proti Srbům a Černohorcům. Veliké pozdvižení vyvolal případ srbského zemědělce z Gnjilane (albánsky Gjilan) Djordje Martinoviće z jara 1885, který byl dovezen v těžkém stavu do nemocnice v Prištině, s rozbitou pivní lahví v konečníku, kterou mu tam násilím vpravili dle jeho slov dva maskovaní Albánci. Případ vyvolal veliký rozruch v celém Srbsku i na Kosovu, vyšla o tom (1986) dokonce i kniha „Případ Martinović“ (Slučaj Martinović), byla o tom i debata ve federálním shromáždění. Množily se i zprávy, že Albánci znásilňují srbské ženy a dívky, dokonce i staré ženy. Psal o tom i populární teolog, pozdější vladyka (pravoslavný biskup) zahumsko-hercegovský Atanasije Jevtić, významný intelektuál pravoslavné církve, který přednášel i na bohoslovecké fakultě v Soluni. Autor toto s ním diskutoval při návštěvě kláštera Tvrdoš (rané XVI.století), nedaleko hercegovského Trebinje. Vladyka Atanasije obnovil klášter, prakticky zničený chorvatskými ustašovci za II. světové války a znova poškozený za nedávné občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii. Znásilňování do té doby nebylo nijak časté na Kosovu a Metochii a zvýšilo se asi spolu se stoupajícím nepokojem v provincii. Velikou odezvu měla i „petice 2016“, kterou organizoval Kosta Bulatović, známou podle uvedeného počtu podpisů. Petice žádala ochranu srbského obyvatelstva na Kosovu a Metochii, uváděla ale i velmi významný údaj o tom, že se do této provincie od 1941 zcela ilegálně přistěhovalo na 300 000 Albánců z Albánie i odjinud, kteří by tuto oblast měli opustit a vrátit se odkud přišli. Že se nejedná o zcela smyšlené údaje ukazuje i skutečnost, že se Albánci této oblasti vehementně bránili různým procedurám, jako je trvalý pobyt, odkud přišli apod. Předseda srbské komunistické strany Ivan Stambolić kvůli tomu speciálně zajel na Kosovo a tvrdil, že tvůrci těchto zpráv pochází z Bělehradu, z tamních nacionalistických uskupení. Ivan Stambolić patřil do skupiny politiků, kteří se vším, co řekl Tito, bezvýhradně souhlasili. K zvýšení toho neklidu jako výbuch přišly zprávy o Memorandu, které v té době začala chystat SANU (Srbská Akademie Věd a Umění).

Mezi demonstrující začátkem r. 1981 se zapojovala stále více albánská mládež, gymnazisti, kteří se například účastnili, z celé provincie, nepokojů 1.dubna v Prištině, kde  jedno z vedoucích hesel bylo „Ať žije Adem Demaçi!“ Demaçi byl známý bojovník za secesi Kosova a Metochie, který byl opakovaně proto žalářován. Demonstrace podpořilo i dělnictvo (albánské !). Jedno z hesel na demonstracích bylo: „Pro koho pracuje důl Trepča?“ Nepokoje se rozšířily na větší část provincie, do měst Vučitrn, Podujevo, Gnjilane, Uroševac (albánsky Ferizaj), Djakovica atd. Podle oficiálních údajů bylo zabito devět demonstrantů a jeden policista. Albánská šeptanda uváděla přes 1000 mrtvých, čemuž nevěří ani Noel Malcolm ve své proalbánsky tendenční Krátké historii Kosova (1998). Podle oficiálních zdrojů bylo do června toho roku odsouzeno 479 organizátorů a účastníků demonstrací a jiných nepokojů.  Neuvěřitelnou schopnost vymýšlet si potvrdili kosovští Albánci v roce 1998 a 1999, během bojů jihoslovanské armády a policie s albánskou teroristickou organizací UCK, kdy albánské dezinformace v řadě případů ještě zveličila západní media a, bohužel, i řada předních  vládních činitelů USA, Veliké Britanie, Německa, Francie apod. Pohazovalo se tam nejen s pojmem genocida, ale i s desetitisíci a statisíci údajně mrtvých a nezvěstných, což byla obrovská lež, jak ukázala i řada těch západních medií, která neváhala říci pravdu. Tak například známý americký novinář Alexander Cockburn demaskoval západní i albánské dezinformace až flagrantní lži v článku „Kde jsou důkazy o genocidě kosovských Albánců?“ (Los Angeles Times, 29.října 1999). Článek podobného významu vyšel i v prestižním The Wall Street Journal (31.prosince 1999) od autorů D.Pearla (později zavražděného v Pákistánu) a R.Blocka „Válka na Kosovu byla krutá, trpká, nemilosrdná; Genocida to ale nebyla. S podtitulkem Pohádky o masových surovostech procházely často s málo důkazů – Nebyly žádné mrtvoly v důlní šachtě.“ Poslední věta neguje albánský výmysl, který převzalo i NATO, o 700 mrtvolách Albánců, pohozených údajně Srby do šachet dolů Trepča. Nepřítomnost těch mrtvých na konec potvrdila i komise ICTY (Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu), vedená Kelly Moorovou (12.října 1999).

Při potlačování nepokojů v provincii Kosovo, vyvstala nečekaná situace. Kdo bude tyto nepokoje tlumit, kdo bude zabraňovat při násilnických demonstracích, aby nepřesáhly určitou nebezpečnou mez. Většinu policie na Kosovu představovali Albánci (menšina z nich asi skutečně nepřála nepokojům) a proto tyto nebylo bezpečné použít a pak jich také nebyl dostatek při masových nepokojích roku 1981. Policie z užšího Srbska („mateřské republiky“ provincie Kosovo) neměla právo podle nové ústavy (1974) na Kosovu zasahovat. Takže jedinou možností byla federální policie (Slovinsko i Chorvatsko se původně zdráhaly tuto poslat) a hlavně pak armáda, federální JNA (Jugoslovenska narodna armija – Jihoslovanská lidová armáda), která včas zasáhla. Po uklidnění nepokojů přišla čistka v řadách komunistické strany provincie. Svá významná místa museli opustit jak Mahmut Bakalli, tak i Džavid Nimani, a celkem asi 500 příslušníků strany. Do vedoucí role ve straně se dostal snaživý, mladý Albánský straník Azem Vllasi, který si dovolil kritizovat rozsah čistky. Vllasi se stal v budoucnu vedoucím straníkem Kosova, který začal jednat se Slobodanem Miloševićem, jehož politická hvězda v těch neklidných dobách, po několika létech, začala nečekaně stoupat.

Během let četných politických zvratů, z kterých byla většina v neprospěch kosovských Srbů a nealbánců (např. tamních Romů), neúprosně pokračovalo vystěhovávání pod nevybíravým albánským tlakem Srbů z Kosova (během 1961-81 přes 42% všech Srbů), podobně i Černohorců (během 1961-81 přes 63%). Ve své,  albánské názory podporující monografii „KOSOVO“ (1998), Noel Malcolm připouští vystěhování kolem 100 000 Srbů z Kosova a Metochie (dost jich bylo podle něho z ekonomických příčin) v létech 1961-81. Snahy po zastavení tohoto jevu byly neúspěšné. V noci na 16. března 1981 albánská chátra napadla jedno z nejposvátnějších míst pravoslavných Srbů, patriarchát v Peći z XIII. století. Byl vypálen a vypleněn jeho konak, ubytovna, místo pro hosty, kanceláře, knihovna apod. Autor sám viděl vypálený konak při své cestě s rodinou přes Staré Srbsko (tj.Kosovo a Metochii) na Jadran, při jedné ze svých návštěv starobylého sídla patriarchy, při ústí drsného Rugovského průsmyku, odkud stoupá makadamová (prašná) cesta na horu Čakor (1849 m) a dál do Černé Hory. Pravoslavný patriarcha srbský je současně arcibiskupem pećským.

Ničení srbských pravoslavných památek, kterými jsou pradávná centra srbského státu Kosovo a Metochie doslova přeplněna, patří a patřilo od určité doby (začátek XX.století) téměř k jakémusi „folkloru“ části (většině ?) kosovských Albánců, hlavně v dobách, kdy bylo tamní srbské a černohorské obyvatelstvo svým způsobem bezbranné, jednoznačně ohrožené. Ukázaly to obě světové války, první (1914-18) i druhá (1941-45), a je doprovázející okupace rakousko-uherská, německá a bulharská, pak italská a německá. Motiv ničení srbských památek byl zřejmý: odstranit co možná nejrychleji vše to, co připomíná velikou minulost a dávnou většinovou přítomnost Srbů v této oblasti. A snad i to, že albánsko-srbské vztahy nebyly vždy špatné, že se zhoršovaly po islamizaci většiny Albánců, kdy si turečtí okupanti „kupovali“ řadu albánských předáků, kterým dávali honosné tituly beg a paša, kteří se pak stali výkonnou pákou proti slovanskému obyvatelstvu oblasti, někdy i proti svým soukmenovcům, Albáncům katolíkům a Albáncům pravoslavným, kterých byla v té době snad 1/5 až  1/4 .

Nicméně i bouře kosovských Albánců v 1981 znamenaly značné škody pro srbsko-pravoslavné památky. Obzvláště špinavý postup albánské chátry lze zaznamenat po okupaci vojsky NATO Kosova a Metochie, po 78 dnech zločineckého bombardování zbytků Jugoslávie (hlavně Srbska) v roce 1999 a pak v dalších létech okupace a bezvládí, bez dostatečné ochrany Srbů, Romů i jiných nealbánců v jejich enklávách, ghettech. Obzvláště zlá situace pro nealbánce vznikla během 17.-18. března v roce 2004, jako kulminace zločinů nad Srby, kdy německé jednotky KFOR nechaly díky své zbabělosti a zřejmě i trapným povelům zničit bez jakéhokoli svého zásahu albánskou chátrou poslední zbytky srbské přítomnosti v kdysi „císařském“ Prizrenu a v jeho okolí, kde byl kromě jiných církevních památek vypálen i starobylý půvabný chrám (autor ho navštívil koncem 70tých let) Bohorodičky Levišské, ze začátku XIV.století, s freskami ještě z XII.století, dále zničeno biskupské sídlo vladyky rašsko-prizrenského Artemije a řada jiných památek, které přežily i staletí turecké okupace. Podobně zbaběle se na jiných místech zachovaly dánské, francouzské nárdní jednotky.

Jako další strašnou skutečnost lze uvést, že v roce 1981 žilo v Prizrenu 8197 Srbů a v roce 1999 ještě celkem 8300, v roce 2002 (po 3 letech NATO okupace a „udržování pořádku“) to bylo už jen 65 a v roce 2006 prakticky žádný Srb už v Prizrenu nežil. Podobná situace je i v městě Peć, nedaleko kterého je již uvedená patriaršije (v roce 1999 tu žilo 9100 Srbů), v Uroševci (v roce 1999 tu žilo 5300 Srbů), v Istoku (v roce 1999 celkem 1557 Srbů), kde dnes už žádní Srbové nejsou. Ve dnech 17. až 18. (19.) března 2004, v této „křišťálové noci pro kosovské Srby a Romy“, bylo zničeno, celkem za nečinnosti KFOR, na 35 kostelů, chrámů, klášterů, církevních památek. Takže tyto počty  zničených starodávných památek pravoslavných Srbů, po zločinecké NATO agresi (24.březen 1999) a za NATO okupace od června 1999, doznaly  150. Ze svých domovů bylo za této „křišťálové noci“ vyhnáno a jejich domy byly vyloupeny a zničeny (aby se neměli kam vrátit) na 4000 Srbů a Romů. Nutno pochválit chování českých i slovenských členů KFOR, Řeků i Italů, kteří se snažili napadané a vyháněné Srby chránit. Za první světové války bylo zavražděno v této oblasti 22 pravoslavných kněží, řádových bratrů, včetně metropolity Vićentije. Jeden z kněží, Vićentije Simić, byl například oběšen v Kosovské Mitrovici, spolu s dvanácti srbskými předáky ze Soćanici. Za druhé světové války, během italsko-německé okupace, za „Veliké Albánie“, bylo zde zavražděno 24 pravoslavných kněží, řádových bratrů a jedna řádová sestra. Ve stejné době bylo tu zničeno, vyloupeno, vypáleno 26 klášterů, kostelů  Kosova a Metochie, včetně památek starých přes 500 let.

Znova se objevila snaha, aby Srbsko se svými dvěma autonomními provinciemi začalo zase fungovat jako jednotný celek, aby si vlády provincií (hlavně té kosovské) nedělaly co chtějí. Nicméně tato snaha SR Srbska nenalezla pochopení u ostatních republik federace, které by potřebovala v rámci uchování „jednoty republik při těchto vitálních rozhodnutích“. Bylo veřejným tajemstvím, že federální republiky Slovinsko i Chorvatsko měly až příliš mnoho „pochopení“ pro bouřící se kosovské Albánce, které politicky i jinak podporovaly - vždyť i ony (část jejich vedení) chystaly secesi. Za dalších několik roků se stávalo jasným, že případné odtržení provincie Kosova od Srbska a činnosti s tím spojené, znamenají významný přípravný  proces pro dezintegraci celé Jugoslávie, započatý Chorvatskou a Slovinskou republikou, za mohutného přispění Kohlova Německa, Rakouska, částečně i Vatikánu, prodejného Evropského společenství, a pak za masivního zásahu USA. Nikdo by zde neměl zapomenout prvořadou roli ministra zahraničí Spolkového Německa Hanse-Dietricha Genschera (zločince proti míru číslo1), který v Maastrichu 17.prosince 1991. doslova dokopal prodejné Evropské společenství (budoucí Unii) k předčasnému a protiprávnímu uznání svrchovanosti a samostatnosti Chorvatska a Slovinska, což pak roztočilo spirálu násilí a ničení v někdejší Jugoslávii, včetně krveprolití v Bosně a Hercegovině.

 

MEMORANDUM SRBSKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ (SANU)

V polovině osmdesátých let, jako odezvu na neklidnou situaci na Kosovu a Metochii, na zhoršování postavení Srbska a Srbů v Jugoslávii povšechně, skupina 16 členů Srbské akademie věd a umění (SANU) začala připravovat své Memorandum.  Vedení skupiny se ujal akademik Antonije Isaković, který autorovi při jedné pozdější návštěvě vysvětlil, proč se správně srbsky šťastný říká srećan a ne sretan. Tvrzení Noela Malcolma (1998), že práci kolem Memoranda připravoval Ćosić, neodpovídá pravdě. Zatím co se text Memoranda stále upravoval a doplňoval, na jeho autory zapůsobilo krajně nepříznivě, když se ještě nehotové Memorandum, bez jejich svolení, dostalo do tisku. Dne 24. září 1986 populární bělehradský večerník „Večernje Novosti“ uveřejnil jeho ostrou kritiku. Memorandum nebylo chystáno tajně, ale krádež jeho neúplné, nedokončené kopie měla za následek závažnou odezvu doma i v zahraničí. Ti, kteří tvrdí, že Memorandum oficiálně vyšlo v roce 1986, ukazují svoji základní neznalost, protože Memorandum v úplné verzi vyšlo teprve v  roce 1995. Jeho anglické vydání, které vlastní autor, má 45 stránek po 43 řádcích. V úvodu je uvedeno, že SANU se cítí povolaná v této kritické době sdělit své mínění o stavu společnosti a Jugoslávie, jakož i o nejasné a obtížné situaci srbského národa, která se dostala do popředí poměrně nedávnými událostmi.

Memorandum má dvě části: A.) Krize jugoslávské ekonomie a společnosti, B.) Stav Srbska a srbského národa. Každá z těchto částí má po pěti tematických celcích. Líčí, jak se v zemi jako každodenní jevy hlásí lhostejnost a nezodpovědnost, korupce a protekcionářství, nedostatek právní jistoty, byrokratická panovitost, podvádění zákona, stoupající vzájemná nedůvěra, hrubý individuální skupinový egoizmus. Část údajů, jako parafráze původního textu, byla již uveřejněna v IX. a X. sešitu práce „Necenzurované obrazy z dějin jihoslovanských bratrů“ (listopad 2003).

A1.) Ekonomická krize v Jugoslávii trvá již 5 let, její konec je v nedohlednu. Roční růst HDP (1981-85) klesl v průměru na 0,5%, země se zadlužila, ztratila svou ekonomickou nezávislost. „Hodní strýčkové“ ze Západu, kteří zemi téměř vnucovali půjčky v době, když hrála významného činitele, „trojského koně“, ve Východním bloku, chtěli najednou své peníze. Decentralizace (viz např. ústavu z roku 1974) neodpoutala ekonomii od byrokratizace, degenerovala ji naopak na dezintegraci podle teritoriálních hranic a typů ekonomie. Jednotný trh Jugoslávie se rozbil na osm ekonomických oblastí, které se mermomocí snaží o autarkii, soběstačnost. Každá z nich nakupuje co nejvíc pro sebe, za dluhy odpovídá přece federální vláda. Větší ekonomické celky byly rozbity na menší jednotky. Po roce veliké prosperity (1965) se návratnost investic začala zmenšovat, došlo k fragmentaci kapitálových investic, následkem snah ekonomií republik i provincií po autarkii. Vznikla nadbytečná kapacita výrobního průmyslu, při částečně nedostatečné výrobě surovin a energie. Zhoršily to vysoké ceny ropy po roce 1973 (ropní krize).

Stále se prohlubující ekonomická patologie byla následkem 40 let, během kterých se princip efektivity, zisku, nestal závazným a špatné výsledky nebyly následovány ekonomickými postihy. Ztráty se kryly z veřejných fondů, byl nízký stupeň amortizace, tolerovaly se špatné výrobky, růst reálných mezd léta převyšoval produktivitu práce, zvyšovalo se zadlužení v zahraničí, udržovala se nepřiměřená byrokracie. Jugoslávie příliš mnoho vyvážela do zemí, které nebyly schopny toto zaplatit. Za zahraniční půjčky se kupovaly laciné předměty každodenní osobní spotřeby, na škodu domácího průmyslu. Lid stále víc žil NAD svými reálnými možnostmi. Pokles produktivity práce a ekonomie byly hlavními příčinami krize ekonomie.

A2.) Proběhlo více roků, nežli se vůbec začalo mluvit o ekonomické krizi. Snažilo se zabránit tomu, aby za ekonomickou počínající krizi byla svalována vina na vedení země v rukách SKJ, Svazu komunistů Jugoslávie. Stabilizační program, který navrhla vlády, se prostě nikdy neuskutečnil, pro nepřekonatelné překážky následkem rozporů zájmů mezi republikami, provinciemi, průmyslovými skupinami, federální správou. Stabilizační program vypadal spíš jako propagandistický tah, který měl ukázat, že se něco děje. Na přední místo se dostávala snaha o podřízení ekonomického vývoje a výkonnosti snahám o posílení a uchování polycentrizmu a monopolu moci, jako výraz symbiózy nacionalizmu, separatizmu a neomezeného hladu po moci. Tvrzení, že dělnické samosprávy nejlépe fungují v tzv. Základních organizacích sdružených pracujících (OOUR), se snažilo jen opodstatnit to, aby neměly přístup do základních oblastí makroekonomiky, ve kterých se rozhoduje o životně důležitých záležitostech společnosti. Podle toho tolik vychvalovaná dělnická samospráva byla jen pouhým zastíráním skutečnosti a ne sloupem společnosti.

A3.) Rozpad jugoslávské ekonomie do oddělených ekonomických úseků a teritorií představoval vyložený anachronizmus, který přeměnil federální stát do určité formy konfederace, uzákoněné již ústavou z roku 1974. Potvrzení přívlastku státnosti republikám i provinciím za současného praktického vymizení koordinační funkce federální vlády široce otevřelo dveře místním zájmům na úkor celku. Etnické zájmy dostaly přednost před zájmy třídními. Autonomní provincie Vojvodina a Kosovo kladly více důraz na svůj status konstitutivního elementu federace, nežli na skutečnost, že představují nedílnou součást republiky Srbska. Základní potřebou Jugoslávie nebyla prázdná slova, ale demokratizace myšlení lidu a vzájemných společenských vztahů. Svaz komunistů Jugoslávie byl páteří celého politického systému, měl absolutní monopol moci, splynul vlastně se státem. Svaz dosud žije ze slávy své revoluční minulosti, vznikl z něho z větší části soukromý svaz, s hierarchickou strukturou funkcionářů, kteří úspěšně setrvávají na svých lukrativních místech, díky loajalitě k představeným a neochvějné poslušnosti. Pro řadu nedostatků celého systému, náprava musí začít přehodnocením Ústavy, bez předsudků nebo ideologické dvojsmyslnosti. To je nezbytné nejen pro slabost politického systému, ale i pro základní ekonomické nedostatky Ústavy, nedokonalé definice. Ústava Jugoslávie je jednou z nejdelších na světě, má příliš dlouhé věty.

A4.) Společnost Jugoslávie zapadla do závažné morální krize, následkem ideologické krize, při selhání ideologického programu revoluce, po odklonu od přijatých socialistických cílů a zásad, pro rozpory mezi slovy a skutky politického vedení, nedokonalý právní řád, nedokonalé a závislé soudnictví, pro pánovitost a privilegovanost byrokracie, morální konformizmus a odměňování kariérizmu, nedostatek otevřené a svobodné kritiky základních směrů vývoje, idejí, lidí na významných místech. Prostě chybí demokratické veřejné mínění, které by působilo jako účinné svědomí společnosti. Všude je vidět snahu přivlastňovat si společenský majetek. Zpronevěra a korupce se staly běžným způsobem, jak si doplnit svůj rozpočet. Stalo se přijatým názorem, že není možné zajistit si slušnou životní úroveň poctivou prací. Nezaměstnanost katastrofálně demoralizovala. Plně se rozvinula mentalita konzumní společnosti. Eroze systému hodnot měla za následek sklon ke kýčovitosti v literatuře, filmu, hudbě, zábavě.

A5.) Jugoslávská společnost si klade dvě otázky: (a) co se stalo s plánem vybudovat novou společnost, pro kterou bylo obětováno tolik životů, (b) kde jsme dnes ve vztahu k moderní evropské civilizaci. Tyto otázky jsou na místě k vysvětlení protikladů poválečného rozvoje, kdy po údobí nadšení a impozantního ekonomického růstu, postupné demokratizace a intelektuální emancipace (když úspěšný boj proti stalinizmu mobilizoval významné společenské síly), následovala údobí sociálních sporů koncem 60tých let, obnovení autoritářství začátkem 70tých, ztráta stability a strukturálních proporcí, ekonomická stagnace a nástup duchovní dezorientace na závěr.

Nový společenský plán dával volnost skupinovému a národnímu (etnickému) egoizmu, vedl k nesmiřitelnému konfliktu se všemi uznávanými morálními hodnotami minulosti, k demoralizaci mas. Po úspěšných létech 1953-65, dostaly zájmy jednotlivců a skupin přednost před zájmy celku, vznikla nová střední třída, zrodila se převaha zájmů nejrozvinutějších republik (Slovinsko, Chorvatsko), uhájil se monopol moci politiků. Objevily se mocné faktory ze zahraničí, tlaky mocností, podporující autoritářství, ale současně vnucující zemi technologickou a ekonomickou závislost.

Suverenita lidu je neslučitelná s monopolem moci, ať už je to velkokapitál nebo byrokratický stát. Nelze ji docílit bez svobodných voleb, bez možnosti odvolání významných úředníků, bez veřejné kontroly jejich práce, bez rozdělení pravomocí (zákonodárné, výkonné, soudní), bez nepřítomnosti byrokratických privilegií. Řešení nacionální otázky v Jugoslávii bylo původně vzorové (viz základní heslo Bratrství a Jednota), jako model federace více národů, ve které byl princip jednotného státu a státní politiky úspěšně spojen s principem politické a kulturní autonomie národů a etnických menšin. Během posledních dvou desetiletí byl princip jednoty oslaben a zastíněn principem autonomie národů, která se v praxi změnila do s u v e r e n i t y federálních jednotek, tj. republik, které pravidlem nejsou etnicky homogenní (celkem s výjimkou Slovinska). Nicméně všechny národy si nebyly rovny: srbskému národu nebylo dáno právo mít svůj stát v tom smyslu.

Veliká část srbského národa, která žije v jiných republikách (téměř 25% !), nemá právo si v některé z nich (např. v Chorvatsku) zakládat své politické a kulturní organizace, posilovat svou kulturní tradici s mateřskou zemí, používat svůj jazyk a písmo (cyrilici). Neustávající pronásledování a vypuzování Srbů z Kosova a Metochie drasticky ukazuje, že výše uvedené principy, které chrání autonomii jedné menšiny (etnické Albánce), se nevztahuje na menšiny, žijící v této menšině (Srby, Černohorce, Romy, etnické Turky, tzv. Gorance, žijící na Kosovu a Metochii)…Uspokojivou odpověď nelze dát i na další otázky, jako jsou lidská práva povšechně a efektivita systému.

Výstup Jugoslávie z nynější krize se neobejde bez politické demokratizace a „infuze“ svěží krve, bez skutečného sebeurčení a rovnosti pro všechny národy Jugoslávie, počítaje v to i Srby, bez plného uskutečňování lidských, občanských i ekonomických práv, a bez důsledného vedení politického systému Jugoslávie a rozvojové politiky.

B1.) Řada problémů, týkajících se srbského národa, se vztahuje i na ostatní národy Jugoslávie. Srbský národ je nicméně postižen i dalším soužením. Je to dlouhodobé zaostávání ekonomického rozvoje Srbska, neuspořádané legální vztahy v rámci Jugoslávie a provincií, a genocida (Srbů, Černohorců, později i nealbánců) na Kosovu a Metochii. Zaostávání ekonomie Srbska vyplynulo z trvale nižších investic na jednoho obyvatele Srbska, v porovnání s průměrem v Jugoslávii. A při tom návratnost investic v Srbsku byla vždy vysoká, za údobí 1978-83 nejvyšší v Jugoslávii. Jinak během celého poválečného údobí bylo Srbsko vystaveno neférovým podmínkám obchodu, např. trvale nízká cena elektrického proudu, který Srbsko dodávalo ostatním republikám, nízké ceny (určované celostátně) jeho zemědělských produktů a surovin, při stoupajících cenách průmyslových výrobků. Dále to byly rozsáhlé příspěvky Srbska do Federálního fondu rozvoje hospodářsky nerozvinutých oblastí (např.Kosovo a Metochie). Vzhledem k nedostatku kapitálu pro investice v Srbsku, nejrozvinutější republiky (Slovinsko, Chorvatsko) investovaly svůj kapitál do Srbska (zemědělství, potravinářský průmysl, maloobchod, bankovnictví), kde levně kupovaly a draze prodávaly.

Protisrbské stavy Kominterny před druhou světovou válkou a její teorie o srbské hegemonii a ekonomické dominaci, i když nepravdivé, byly převzaty buržoazními separatistickými stranami Království Jugoslávie. A při tom Srbsko nebylo vůbec ekonomicky privilegováno, pro svůj převážně agrární charakter ekonomie, se zaostáváním průmyslového vývoje. V Království Jugoslávie doznalo nejvyšší hospodářský pokrok Slovinsko, částečně i Chorvatsko. Lidé zcela zapomněli, že to bylo vyvoláno tím, že Srbsko bylo za první světové války (1914-18) zcela zpustošeno, že ztratilo téměř 1/3 svého obyvatelstva, zatím co Slovinsko a Chorvatsko přečkaly války bez větších válečných operací. Do jisté míry podobná situace byla i za druhé světové války, obzvláště ve Slovinsku. V Chorvatsku byly v té době nejvíce zpustošeny kraje obývané srbskou absolutní nebo relativní většinou.

Během první poválečné pětiletky Titovy Jugoslávie, válkou těžce poznamenanému okupovanému Srbsku byl přiřčen nejnižší stupeň industrializace. Kromě toho byly ze Srbska přesidlovány významné průmyslové podniky, částečně zřejmě ze strachu před možným útokem ze strany SSSR a jeho spojenců za Stalinova života. Do „nepoškozeného“ Slovinska byla tak přesídlena výroba nákladních automobilů, původně PRAGA RN v licenci, dále byly ze Srbska přestěhovány výroba letadel, některých zbraní. Pozastavení pětiletky 1961-65, která vyzdvihovala pro Srbsko velmi výhodné zvýšení produkce surovin i energie, se událo následkem nechutě části republik, investovat do méně vyvinutých oblastí, bohatých na přírodní zdroje. 

                I když to vůbec nebyla pravda a byla to jen pustá propaganda, pro předválečnou Komunistickou stranu Jugoslávie (KSJ) byla ekonomická hegemonie srbského národa jasná. K dosažení své vlastní nezávislosti,  se organizovaly v Chorvatsku i Slovinsku ještě před válkou (1941-45) vlastní komunistické strany, zatím co v Srbsku až po válce, zřejmě pod heslem, že vlastní komunistická strana se nehodí „pro národ utlačovatelů“. Tím získali komunistické strany Chorvatska i Slovinska rozhodující hlas v ústředním výboru KSJ, čemuž později pomáhal i osvědčený tandem Tito (Chorvat) a Kardelj (Slovinec). Kardelj byl vůdčí osobností při tvorbě všech ústav, včetně té, pro Jugoslávii tak neblahé z roku 1974, která však plně odpovídala ambicím Chorvatska i Slovinska, které za ní stály – zřejmě v rámci svých snah po odchodu ze svazku Jugoslávie, po secesi. Zatím co si Slovinsko a Chorvatsko upevňovaly svou ekonomickou i politickou dominaci, na Srby se hrnuly baráže obžalob, že jsou „utlačovatelé“, „centralisté“, „policajti země“. Stačí se podívat na růst ročních příjmů  na hlavu, na růst kapitálových investic na hlavu a na další ukazatele, z kterých jasně vyplynou zřejmé v ý h o d y Slovinska i Chorvatska.

                Srbská republika (Srbsko) dávala značné příspěvky pro rozvoj tří nedostatečně rozvinutých republik (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie), pro provincii Kosovo, kolem p o l o v i n y svých kapitálových úspor, což ji přivádělo téměř na úroveň hospodářsky málo rozvinutých republik. Udivující při tom je malá snaha a přílišná poslušnost Titovi tehdejší srbské vládnoucí elity, že nevyužila svých značných možností, aby ten nepříznivý stav zvrátila, a která nezabránila ani diskriminaci ekonomů, sociologů, filozofů a spisovatelů Srbska, kteří včas varovali před společensky škodlivými fenomény a neblahými následky  špatných rozhodnutí

B2.) Ústava z roku 1974 rozdělila Srbskou republiku na tři části: (a) Srbská republika, Srbsko samotné, (b) autonomní provincie Kosovo, a (c) autonomní provincie Vojvodina. Autonomní provincie se prakticky dostaly na stejnou úroveň s ostatními republikami Jugoslávie, s výjimkou toho, že nebyly definovány jako státy, a že neměly stejný počet představitelů v různých orgánech federální vlády. Nicméně však mohly zasahovat do vnitřních záležitostí samotného Srbska společným republikovým shromážděním, zatím co jejich v l a s t n í shromáždění byla zcela autonomní. Výkonná rada (vláda), jako odnož shromáždění Srbské republiky byla vlastně vládou p o u z e Srbska samotného.        

                Srbská republika měla následkem toho zcela svázané ruce i v záležitostech životně důležitých pro srbský národ, pokud žil např. v autonomní provincii Kosovo, takže formálně nemohla zasáhnout proti etnické čistce Srbů z Kosova, která pod nevybíravým tlakem albánské většiny tam probíhala. Pro postižené Srby z Kosova (a Metochie) nebylo odvolání. Nejvyšší soudní instance pro ně byl Nejvyšší soud v hlavním městě Kosova, v Prištině, ne v Bělehradě.

Redakce: J. Skalský                                                                                    Připravil: dr. O. Tuleškov

……………………………………………………………………………………………………………........

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 182. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha,  2006-08-27

Webová stránka: http://www.ksl.cz                       E-mail: Vydavatel@seznam.cz