Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

Kosovo, Makedonie, Srbsko

Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohije

Posledních 20 let ukázalo špinavou roli Západu (USA, NATO, prodejná EU) při zničení prosperující, multietnické Jugoslávie. Bylo to na jaře 1999 během gangsterské agrese NATO proti „malé“ Jugoslávii (tj. Srbska a Černé Hory) bez mandátu OSN, na základě výmyslů, s rozsáhlým ničením, zabíjením, ekologickou katastrofou, při oloupení Srbska o jeho ikonu státnosti a pravoslaví, Kosova a Metohiji (Kosmet). Byla to deprimující doba, kdy na Západě, kterému lidé příliš věřili, dezinformovali až lhali prezidenti, premiéři, ministři, generálové, různí politici, značná část médií, i když si mnoho politiků a část médií zachovali tvář, protože hájili skutečnou demokracii, pravdu a kritizovali nepoctivou hru součastníků.

Kohlovo sjednocené Německo a jeho ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher zahájili ničení Jugoslávie. Byla to pomsta za porážku ve dvou válkách, kterých se významně zúčastnili Srbové proti Německu a původně i proti Rakousko-Uhersku? Vrcholem německého úspěchu bylo získání tvrdé podpory USA, hlavně prezidenta Clintona  a jeho ministryně zahraničí M. Albrightové, britského premiéra T. Blaira a mnoho jiných k zcela protiprávnímu, kriminálnímu postupu nejen proti „malé“ Jugoslávii, ale i proti Srbům v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině (BaH), na Kosovu a Metohiji. USA, Anglie, Francie, spojenci Srbska i Jugoslávie za dvou světových válek, náhle udělali ze Srbů ty zlé. Jejich přáteli a chráněnci se stali ti, kteří bojovali do konce na straně nacistů a fašistů: Chorvati z Nezávislého státu Chorvatska, část Muslimů z BaH, Albánci z Kosmetu. Papež Jan Pavel II. vůbec nevyužil své morální autority k zastavení zabíjení a kriminálního postupu Západu proti Jugoslávii a Srbům. Politika Bushe ml. zde nebyla o nic lepší než Clintonova.

V roce 1993 byl ilegálně vytvořen v Haagu ICTY, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, významný instrument k prosazování USA cílů během občansko-etnicko-náboženské války v Jugoslávii, ve které nikdo nebyl bez viny. ICTY byl zaměřen téměř výlučně proti Srbům a jejich zájmům.Pro jeho zcela jednostranná, právně zcela pochybná rozhodnutí, se na Západě pro mnohé stal „klokaním soudem“. O ICTY napsal britský novinář John Laughland: „Je to tribunál darebáků s předem domluvenými postupy“ (The Times, 17. června 1999). USA i Západ podporovaly jednoznačně, často protiprávně, cíle Chorvatů, Muslimů z BaH, Albánců z Kosmetu. Západ proti Srbům uměle vytvořil ze záplavy dezinformací kauzu Srebrenica (BaH), pak i kauzu Račak (Kosmet) jako rozbušku pro chystanou agresi.Teprve v roce 2008 vyšlo definitivně najevo, jak nebývalý tlak na finskou patoložku Helenu Ranta vyvinul W. Walker, americký „šéf“ ověřovatel OBSE (Organizace pro bezpečnost a  spolupráci v Evropě), představitel agresivní „diplomacie dělových člunů“, i finské ministerstvo zahraničí. Měla ve své zprávě (ne ale podle práva) přesvědčivěji obžalovat Srby, napsal to v její biografii Kaius Niemi. Odpovídá to i jejímu původnímu tvrzení, že „nemůže napsat co by chtěla po pravdě“.

Jinak viz kapitolu „Podvodem utvořená kauza Račak“ z této knihy. ICTY používá při souzení srbských velitelů princip „velitelské odpovědnosti“ za veškeré případné zločiny podřízených, takže je i VIP Evropské unie Javier Solana válečný zločinec par excellence. Jako generální tajemník, „velitel“ NATO, „zmáčknul knoflík“ 24. března 1999, kterým NATO zahájilo zločinecký zásah, bez mandátu Rady bezpečnosti (RB) OSN, proti „malé“ Jugoslávii.  ICTY propustil bez trestu kosovsko-albánského zabijáka Ramushe Haradinaje. Kosovští Albánci Agim Ceku a Hashim Thaci nebyli od ICTY dokonce ani obžalováni. Velitel 28. muslimské divize ze Srebrenici a prokázaný zabiják Nasir Orič byl uvězněn jen na dva roky (!), ale byl za další zločineckou činnost po dvou letech zatčen znovu. Generál Rasim Delič, velitel bosensko-muslimské armády, obžalovaný za četné válečné zločiny proti Srbům a Chorvatům, byl koncem léta 2008 odsouzen jen na tři roky – prý pro nedostatek dalších důkazů. A při tom byl i velitelem jemu tak milých „svatých válečníků“ (mudžaheddínů), kteří za zvláštních obřadů stínali své srbské (na začátku i chorvatské) zajatce (např. na vrchu Berber u Konjice).

Západ (ICTY) opomenul odsoudit v květnu a srpnu největší etnickou čistku v Evropě od konce války v r. 1945, která vyhnala na 250 000 Srbů v rámci operací „Blesk“ a „Bouře“, z jejich pradávných sídlišť v Krajině v Chorvatsku, za rozsáhlého ničení, loupení a zabíjení. Akci provedla Německem ilegálně vyzbrojená chorvatsko-muslimská armáda. Plánovali ji američtí penzionovaní generálové, se svolením prezidenta Clintona. Zatím kvůli tomu nikoho neodsoudili. Odsoudili ale předáka Krajinských Srbů M. Martiče.

Když srbská armáda a policie po 10. červnu opustily Kosmet, po dohodě v Kačaníku, vynucené 78 dny zničujícího bombardování, rezoluce RB OSN č.1244 uváděla, že Kosovo a Metohije jsou nadále součástí Jugoslávie, Srbska. Kosmet okupovalo NATO (KFOR), které mělo také chránit Nealbánce před UCK („Osvobozenecké vojsko Kosova“), ale málo chránilo.

Došlo k rozsáhlému vraždění Srbů, Romů, Srbsku loajálních Albánců (pokud včas neutekli do Srbska), spolu s únosy, znásilňováním, ničením a vypuzováním z domovů. Za dva roky bylo vyloupeno, pobořeno a vypáleno na 100 starobylých srbských klášterů a chrámů, kolem 40 000 domů, aby se uprchlíci neměli kam vrátit. Z Kosmetu uprchlo, teror UCK vyhnal, na 250 000 Srbů (z kterých se nikdo nevrací), Romů, malou kolonii Chorvatů, poslední zbytky Židů. Během dvou let bylo povražděno kolem 3 000 Srbů. Za pár týdnů po příchodu KFOR „zmizelo“ 562 Srbů a Romů od 2 do 87 let (existuje seznam). Jejich těla nebyla nalezena. Možná tito nezvěstní patří k těm, o kterých psala bývalá prokurátorka ICTY Carla del Ponte v knize: „Lov; Já a váleční zločinci“ (2008), že je UCK odvléklo do Albánie (1999), zavraždilo, některé jejich orgány prodalo pro transplantace. Podle švýcarského deníku Tagesanzeiger (26. září 2008), vydělal na tom „premiér“ Kosova, H. Thaci, 4 miliony německých marek. V říjnu 2008 Srbsko žádalo Albánii o intenzivní vyšetřování.

Svět jen málo reagoval na „kosovskou křišťálovou noc“ 17.-19. března 2004. Za přítomnosti 17 000 vojáků KFOR a 4000 policistů UNMIKu tu Albánci zavraždili 19 Srbů a Romů, přes 300 poranili, 4 000 vyhnali z domovů, kterých přes 1000 vyloupili, pobořili. Znesvětili až zničili dalších skoro 50 srbských chrámů a klášterů za zbabělé nečinnosti německých a francouzských jednotek KFOR v Prizrenu, u kláštera Devič. Američtí okupanti ve své obrovské základně „Bondsteel“ (byla zřejmě jejich cílem na Kosmetu), nehnuli prstem, aby někomu pomohli před běsnící chátrou. Bylo zraněno 35 švédských, českých, slovenských a finských vojáků KFOR, kteří ubránili srbsko-romskou enklávu kolem starobylého kláštera Gračanici před divokými útoky kosovských Albánců.    

Česká republika sice nebyla mezi prvními, kdo uznal samoprohlášenou suverenitu Kosova (17. února 2008), přece jen to udělala 21. května 2008, proti vůli veliké většiny obyvatel. Porušila tím nejen rezoluci RB OSN č. 1244, že Kosovo je součástí Srbska, ale i dávné bratrské vztahy Čechů a Srbů. Hlavním viníkem byl ministr zahraničí K. Schwarzenberg, v něm jako by ožil mrtvý upír rakousko-uherské nepřátelské konfrontace proti Srbsku. Ministři Schwarzenberg i Vondra se stali hanbou české diplomacie. Prezident Klaus byl tvrdě proti uznání Kosova.

Západ použil proti Srbsku další špinavou hru, s hlavním aktérem bývalým finským prezidentem Marti Ahtisaarim, který měl být prostředníkem mezi Srbskem a Albánci z Kosmetu. Jeho postoj byl jednoznačně proalbánský. Dokonce se vyjádřil, že „dobře tak Srbům“ za jejich strádání. Pak se omluvil, že to tak nemyslel. Zprávy německé zpravodajské služby – Bundesnachrichtendienst (BND) prý uváděly možnost, že Ahtisaariho výrazně finančně zainteresovala albánská mafie. Opakovaně telefonoval s Bexhet Pacolim, albánským multimilionářem, žijícím ve Švýcarsku. Prý dostal za svou „pomoc“ kosovským Albáncům pro získání nezávislosti na 40 milionů eur (viz např. „Skandalózní Nobelova cena“ v pařížských Balkáne-infos čís. 137, listopad 2008). Původní článek vyšel 21. června v časopise Focus (Banja Luka) „Albánská mafie si koupila Ahtisaariho“. Skutečně je divné, že dřívější obhájce, jako prezident Finska, zájmu padlých finských SSmanů (zajištění hřbitovů), Ahtisaari dostal Nobelovu cenu za mír.

Mají ještě Srbové, Romové, Goranci, a tajně Srbsku loajální Albánci z Kosmetu, naději na lepší zítřek?  Kdo Srbům, Nealbáncům (např. Romůn) a pravoslavné církvi vrátí uloupený majetek, uloupenou půdu, byty (Západ přece dbá, jedná-li se o majetek)? Musí vydržet nynější zlá bezpráví, musí ale setrvat v zemi svých předků, mít více dětí. Současně jim musí pomáhat jejich mateřská zem. Srbsko, morálně i materiálně za stálého, informování USA i Evropská unie o zločinech a veřejné loupeži, kterou utrpěli Srbové a ti ostatní od chráněnců USA a EU, kosovských Albánců.

Budou muset najít (měli už dávno) schopnou PR agenturu k propagaci svých zájmů. Dále to jsou návštěvy, dodávky knih, učebních pomůcek, zlepšení zdravotnictví, penze ze Srbska, přirovnání k zoufalé situaci Čechů, vyhnaných nacisty ze Sudet v letech 1938-1939, která zprvu vypadala také beznadějně.

Musí se soustavně vytvářet příznivé veřejné mínění v zahraničí, poukazovat na kriminalitu nynějšího vedení Kosova, na jeho nesoběstačnost jako státu (pašování drog by nemělo být základem ekonomie), snažit se vylepšit poměry mezi etniky Kosmetu, poukázat jak se Albáncům slušně žije v užším Srbsku a že byly v dějinách i nejedny přátelské vztahy Srbů a Albánců a že i dnes mnoho Albánců polotajně (ve strachu před militantními Albánci) udržuje slušné styky se Srby na Kosmetu. Dále by se mělo trvale pranýřovat sobecké vměšování velmocí do Balkánu a vyzdvihnout heslo srbského politika Ilji Garašanina (1812-1874) BALKÁN  BALKÁNSKÝM  NÁRODŮM. Je nutno věřit a snažit se, aby srbská provincie Kosovo a Metohije nebyla pro Srbsko navždy ztracena. Její návrat do Srbska, v přijatelné formě pro všechny, by měl být cílem politiky Srbska, spolu se sjednocením Srbů z Bosny a Hercegoviny a Černé Hory v jednom státě, v Srbsku.

( Závěr)

Problémy s Albánci v Makedonii

Začátky významné albánské kolonizace Kosova a Metohije (Starého Srbska) a Makedonie (Jižního Srbska) probíhají od XVI. století, ale masovější kolonizace nastává teprve od konce XVII. století, jak už bylo zmiňováno v souvislosti s příchodem Turků, se stále se opakujícími válečnými událostmi, s Prvním velkým stěhováním Srbů (1690) přes řeky Sávu a Dunaj. Je absolutně nesprávné tvrdit, že je oblast Starého Srbska  (Kosova a Metohije, Kosmet) a severozápadní Makedonie prapůvodní albánskou zemí, kterou by albánský lid v celku a úplně vlastnil během nejméně posledních 200 let. Nesmí se také zapomínat, že turecká říše přestěhovala (např. v XIX. století) do těchto oblastí islamizované Albánce, jako svou bezpečnou hráz proti slovanskému, křesťanskému etniku. Významným dokladem o počátcích významné albánské kolonizace Kosmetu je i skutečnost, že se tam nacházejí jen dvě albánské památky první kategorie a ty pocházejí teprve ze XVI. století, obě jsou v Djakovici, kde začínalo významné albánské pronikání do Kosmetu. Jsou to Stara čaršija (tržnice) a Hadum džamija (Kleštěncova mešita, cit. B. Krstič: Kosovo – mezi historickým a etnickým právem, Beograd, 1994). Památek po Turcích je mnohem více.

Další významný doklad o Kosovu a Metohiji, jako o kolébce Srbů a jejich státnosti je turecká katastrální kniha (defter) pro oblast srbského šlechtice Vuka Brankoviče z roku 1455, jejíž originál je v Cařihradu v archivech Turecké republiky. Defter je napsaný arabským písmem, jeho překlad byl pořízen v Sarajevu (1964) v redakci Hazima Šabanoviče. Vukova oblast představovala kolem 58% dnešního území Kosova a Metohije, tj. skoro 6 000 km2. V těchto katastrálních knihách jsou jména měst a geografické názvy srbské, spolu s nimi jsou uvedena jména všech 14 662 hlav rodiny (jmen domácností), z toho je 14 644 jmen hlav rodin (hospodářů) srbských. Na základě defteru byly určovány výše daní a dalších povinností vůči sultánovi. Všechna jména 693 měst (osad) byla srbská a tak zůstala až do r. 1999 (cit. dle Kosovo i Metohja – Srbska Reč, příloha 14, 1997).

Penetrace Albánců na východ dosáhla nejdále (přes 200 km) od „samotné“ Albánie v době, kdy Srbsko na Berlínském kongresu získalo svoji suverenitu, po úspěšných válkách černohorsko-rusko-srbských proti Turecku (1876-78), kdy se Albánci dostávají téměř k Niši, do kraje Toplica vedle stejnojmenné řeky, k městu Lekovac, kolem Vranje, do Horní Moravy (Gornja Morava) a na jihovýchod od Kosova, kdy „obsadili“ kraj kolem Preševa, Medvedje a Bujanovce, kolem řeky Pčinji, do oblasti Tetova, Gostivaru a Kičeva v západní a severozápadní Makedonii, do kopců Jablanici, šířili se k Vardaru, do plodného kraje Tikneš, do východní Makedonie, pak na severozápad až do Sandžaku, mezi Srbskem a Černou Horou, kde se setkávají s bosenskými Muslimy, původem Srby. Cílem albánské exploze byla zřejmě celá Makedonie a celé Srbsko, snad i západní Bulharsko.Hranice albánského šíření kolem makedonských jezer byla celkem stabilizovaná od XIV.-XV. století do XIX. století.  

Srbský antropolog a geograf světového jména Jovan Cvijič (1865-1927) sledoval od konce XIX. a začátku XX. století  jihoslovanský prostor v souvislosti s velikými migracemi obyvatel dinarské oblasti počínaje XIV. stoletím, většinou Rašanů, lidu srbského středověkého státu Raška, nazvaného podle hradu Ras (severozápadně od Nového Pazaru, v jihozápadním Srbsku). „Ani v jednom kraji, ať už etnicky homogenním nebo heterogenním, nelze očekávat vysoké procento původních obyvatel, starousedlíků“, napsal Cvijič. Slovanské (srbské) obyvatelstvo se pod tlakem začalo vystěhovávat z oblasti, kde žilo kolem Ljubu a Piškopeje (Peshkopi) v dnešní Albánii, z kraje kolem řeky Černý Drim (Drin), který vytéká z Ohridského jezera a teče na sever. Také odcházelo od Elbasanu (pastevecké plemeno Mijaků), dokonce i z Malesie na severu, na východ od Starého Srbska, do kraje Gornja Morava (jihovýchodně od Kosova), na jihovýchod do dnešní Makedonie, do plodného Pologu (mezi městem Gostivar  a Tetovo). Do Gornje Morave se podle ústního podání přestěhovali Srbové od Prilepu (město v jihozápadní Makedonii, kde sídlil v XIV. století národní hrdina Kralevic Marko). V té době v Pologu nebylo ani Turků, ani Albánců.

Velká migrace pravoslavných Albánců, Tosků, začala od XIV. století na jih do řeckého Epiru, albánsky nazývaného Cameria. Jovan Cvijič po první světové válce uváděl zde 250 000 Albánců. Ovšem i v Albánii bylo přítomno řecké obyvatelstvo. Spontánní i plánovaná asimilace a denacionalizace probíhaly na obou stranách. Další migrační proudy Albánců zasáhly už jihoslovanské obyvatelstvo, jako „proudy“ ze Škumbie (podle řeky Shkumbini), z Dukadjinu, z Malisoru. První „proud“ vycházel z obyvatel střední Albánie, zasahoval do oblasti severně od Strugy a Ohridu. Mnohem mohutnější Dukadjinský „proud“ se vztahoval na Albánce z širokého povodí řeky Drimu, z kraje Mata (podle řeky Mati) a Lurja, byli v něm katoličtí Miridité, kteří v novém kraji většinou přijali islám. Dostali se do kraje kolem Prizrenu  v Metohiji, ale až i k Lískovci v Srbsku. Třetí „proud“ byl ze severu, jednalo se o malisorská horská plemena, většinou srbsko-albánského původu, žijící v oblasti Prokletých hor (Prokletije), mezi Skadarským jezerem a Metohiji, která se usídlila nejen na Kosovu a Metohiji, ale i kolem horního Limu, hlavně plemeno Klementů (osady Plav, Gusinje), kolem horního Ibru (Rožáj, Ribariči), k Jadranu (kolem Ulcinje). Albánská kolonizace Makedonie významně proběhla z oblasti Prizrenu, směrem na jih a jihovýchod od horského masivu Šar Planina přes srbskou „župu“ (kraj) Opolje, na jih od Prizrenu, kde proběhla rozsáhlá islamizace a albanizace srbského obyvatelstva koncem XVI. století pod tlakem Kukli-bega. Část Srbů odešla z kraje, část se albanizovala, přetavila se do jedné etnické skupiny, zřejmě zlákána privilegovaným postavením islamizovaných Albánců. Proto je v župě Opolje celkem málo zbytků po křesťanské kultuře. Po upevnění se v kraji kolem Prizrenu, pokračuje albánský průlom do plodného Pologu v severozápadní Makedonii. Nejdříve to byly přepady albánských fisů (rodů) ve formě velikých lupičských band (taify), prý až 300 mužů silných, se svými předáky (barjaktary), kteří jako by připravovali terén pro vlny přistěhovalců, jak o tom píší turecké zdroje z konce XVI. století. Proto se horstva mezi plodným Pologem a Metohiji nazývala „lupičské hory“ (aramijské planine). Vpády těchto lupičských band, aramijů, kdy jejich lup znamenal prý i více než tisíc ovcí, vepřů, krav, dále boje s lupiči a pak přistěhování Albánců, velmi etnicky pozměnily obyvatelstvo Pologu, kde je dnes úplná etnická změna, absolutní albánská většina (města Tetovo, Gostivar). Téměř dvě století trvala ta albánská „invaze“ muslimů, s maximem v XIX. století. Jakousi kompenzaci představoval příchod křesťanského obyvatelstva z Albánie, Srbska, Makedonie, které bylo z části pod nebývalým tlakem až terorem místních albánských pašů islamizováno a albanizováno (někteří nazývali, jak uvedeno, islamizované a albanizované Srby Arnautaši, podle tureckého slova pro Albánce Arnauti). Do začátku XIX. století v Pologu žila křesťanská většina Slovanů (Makedonců), … „dnes jsou Makedonci v části vesnic Pologu zredukováni  na vzpomínky, které blednou“, jak napsal Jovan Trifunovski, makedonský badatel v tomto kraji. Téměř 90% Albánců z Pologu pochází ze severní Albánie, většina se sem dostala ve třech „vlnách“ v XVIII.-XIX. století, kdy Pologem vládl Albánec Abdurachman paša, kdy se sem přistěhovalo kolem 50% albánských rodů. A tak probíhala albanizace řady oblastí Makedonie. K tomu nutno dodat i obrovskou porodnost Albánců, takže pojem dříve uváděné „války dělohy“ zde platí dodnes. Do Skopského pole (Skopsko polje), úrodné oblasti kolem Skopje, se Albánci dostávali teprve v první polovině XIX. století, když tu vládl Albánec Hamzi-paše, který podporoval příchod islamizovaných Albánců z Albánie, kteří pronikali do vesnic za terorizování křesťanských obyvatel. Všichni Albánci ze Skopského pole jsou přistěhovalci. Proto opakujeme, že měl plnou pravdu T.G. Masaryk, když napsal ve svých Slovanských problémech (1928): „Albánci oloupili Srby (i Makedonce) o jejich půdu. Tak bylo Staré Srbsko (i část Makedonie) albanizováno…“.

Po NATO agresi proti FRJ v r. 1999, po okupaci po 10. červnu 1999 Kosova a Metohije vojskem NATO a dalšími, rozpoutala kosovsko-albánská teroristická organizace UCK, převlečená za vydatné pomoci Francouze Bernarda Kouchnera do ozbrojeného TMK (Kosovský ochranný korpus) nebývalou vlnu násilí až vražd proti nealbánským obyvatelům (Srbům, Romům, Gorancům atd.), jejich kulturním památkám (chrámy, kláštery, hřbitovy), ale i proti loajálním, prosrbským Albáncům. Tito byli, pokud včas neutekli do Srbska, obvykle surově zavražděni. To vše toleroval výrazně protisrbský „vládce“ Kosmetu, B. Kouchner, první vysoký představitel OSN, po okupaci Kosmetu.  Ti vysocí představitelé, kteří po něm následovali, nebyli o moc lepší.

Nealbánské obyvatelstvo, pokud neuprchlo (Srbové, Romové, Garanci, etničtí Turci, malá kolonie Chorvatů, Židé) bylo zahnáno do vyslovených ghett, kde živořilo (a dosud živoří) bez škol, bez zdravotnické služby, bez možnosti cestování, bez práce a příjmů, plně závislé na ochraně jednotek KFOR. Jen severní oblast Kosova, kde žila srbská většina, se měla poněkud lépe. Srbové si tam zatím (léto 2008) zachovali určitou samosprávu. Tamní Srbové dobře vycházeli s česko-slovenskou jednotkou KFOR. Ale i konvoje z ghett, chráněné jednotkami KFOR, byly napadány militantními Albánci kamením, zápalnými láhvemi (molotovovými koktejly), někdy i střelbou. Vláda z Bělehradu, za pomoci KFOR, se snažila a snaží zajistit alespoň minimum pro život nezbytných potřeb pro obyvatele ghett. Většina kosovských Albánců, hlavně pak ti militantní, byla povzbuzena úspěchem na Kosovu a Metohiji, kde díky NATO agresi a pomoci Západu, jugoslávská armáda a policie musely opustit tuto srbskou provincii. Začala se rýsovat vidina samostatného Kosova, povzbuzována stále, přímo i nepřímo, Západem. Albánci v Makedonii, která se mírnou cestou odtrhla 17. září 1991 od Jugoslávie a vyhlásila svou nezávislost, představují asi ¼ (podle Albánců až 1/3 a prý i více) jejich obyvatel. Vítězství násilí na Kosmetu makedonské Albánce jen povzbudilo. Makedonie má podle sčítání lidu (1991) dva miliony obyvatel, při rozloze 24 700 km2. Podobně jako v Srbsku počty Albánců se v Makedonii stále zvyšovaly (vysoká porodnost, přistěhovalci). Jejich militantní část chtěla jednoznačně zvýšit různá práva albánské menšiny, která tak jak tak už byla značná, možná v pozadí s vizí Veliké Albánie. V makedonské vládě byly opakovaně přítomní i zástupci albánských stran.

Krvavé nepokoje v Makedonii, mezi Albánci a slovanskými Makedonci, začaly na severu v prvních měsících roku 2001, za ostrého vystupování vůdce albánských guerill Ali Ahmetiho, kterého vláda odsoudila, že pod jeho velením bylo zabito přes 20 policistů a vojáků makedonské armády.  Zabíjení začalo v mnoha částech Makedonie, město Tetovo a Gostivar s velikou albánskou většinou byla opakovaně zaplavena červenými vlajkami Albánie s černou orlicí. Objevily se tisíce uprchlíků, většina prchala do vládou kontrolovaných oblastí, do FRJ, Jugoslávie, ale i do Albánci kontrolovaných měst. Koncem května pak byla ohrožena existence samotné vlády, když předáci dvou albánských stran podepsali prohlášení s Ali Ahmetim, požadující větší práva pro Albánce, ale s výhledem možného odzbrojeni guerill, z kterých značná část plně ozbrojená přešla do Makedonie z Kosova a Metohije. Makedonští Albánci vyžadují přesnější stanovení práv, lepší možnosti pro zaměstnání, lepší vzdělání, větší zastoupení ve veřejných službách, větší veřejné použití albánštiny a konečně i právo veta v parlamentu. Veliké znepokojení s krvavými událostmi vyjádřila Evropská unie (EU), takže se do Skopje osobně opakovaně dostavil i Javier Solana jako kdysi „ministr zahraničí EU“, bývalý generální sekretář NATO, který zahájil 24. března 1999 NATO agresi proti Jugoslávii. Přišel i George Robertson, generální sekretář NATO po Solanovi,  známý svými dezinformacemi, ještě jako ministr obrany Velké Britanie, během agrese proti FRJ. Prezident Makedonie Boris Trajkovski požadoval, aby albánští politici odvolali to, co podepsali s Ahmetim, což oni odmítli. Nakonec se uskutečnil přechodný kompromis: dva albánští politici Arben Džaferi (Xhaferi) a Imer Imeri se distancovali od sporné smlouvy s Ahmetim, ale zase neodsoudili to, co podepsali. George Robertson, jako by neměl dostatečně okrvavené ruce z doby kosovské MATO agrese, použil již často opakovanou slovní hříčku anglosaských politiků, že není místo za jednacím stolem pro ty, kteří dávali přednost kulkám (bullets) místo hlasovacím lístkům (ballots) a používají násilí k dosažení politických cílů – jako by právě on a jemu podobní ze Západu nepoužívali krajní násilí na Kosovu a Metohiji a místo hlasovacích lístků používali kulky, třeba i ve formě kazetových bomb. Předák albánské Strany demokratického pokroku Zehir Bektashi mluvil o navržených kompromisech, že to jsou jen koncepty, které nelze hned ani přijmout, ani odmítnout.

Takže rok 2001 představoval zase ten sud prachu bez iluzí, připravený k výbuchu, na Balkánu. Jen krajně energický postoj USA a EU vůči rebelům, ale i vůči vládě Makedonie, zastavil na čas vypuknutí občansko-etnicko-náboženské války a vnucoval účastníkům kompromis. Ale možnost ozbrojeného konfliktu trvá, jeho možnost se však velmi přiblížila, protože příklady táhnou, když kosovští Albánci, se záplavou retoriky, 17. února 2008 jednostranně vyhlásili quasi-stát Kosovo za samostatný a do srpna ho uznaly, ke zklamání jeho amerických a EU sponzorů, pouze 43 států, ale bez Brasilie, Číny,Indie,Mexika, Ruska atd. Premiér quasi-státu Kosova Thaci se v době vyhlášení samostatnosti chlubil, že kolem 100 států chce Kosovo uznat. Jistě mu to „otcové“ republiky Kosovo, USA, Britanie, Francie, Německa atd., předem slíbili. Vláda České republiky, podvodem také quasi-stát Kosovo, 21. května uznala na výjezdním zasedání v Teplicích. Sice jako poslední z poslušné EU dvacítky, které Kosovo uznaly. Ale zato jako jedna z prvních otevřela v Prištině budovu budoucího velvyslanectví, zatím bez velvyslance. Náš prezident Václav Klaus s jmenováním velvyslance nijak nespěchá, protože je odpůrcem uznání quasi-státu Kosovo, pro jeho ilegalitu vzhledem k rezoluci RB 1244, vzhledem ke kriminální minulosti jeho vládců, k absolutní ekonomické nesoběstačnosti, k vysoké kriminalitě a šedivé ekonomii  s ní vázané (pašování drog). Za uznání Kosova českou vládou se v květnu, při osobním setkání s odcházejícím srbským velvyslancem, náš prezident de facto omluvil.

Pozorovatelé dění v Kosovu a Metohiji viděli nízkou účast voličů během posledních voleb. Účast byla 45 až něco nad 50%, což jistě nevyjadřuje nějaké nadšení. To, co lze vidět na TV a co lze číst v tisku o různých manifestacích a shromážděních, neukazuje povšechnou náladu lidí, kteří kolem sebe vidí, jak o tom píší i četní dopisovatelé, velikou korupci, vysokou kriminalitu, nedostatek právní jistoty, obrovské sociální rozdíly, více než 50% nezaměstnanost, bezperspektivnost mládeže. Příliš mnoho lidí žije z toho, co jim posílají pilní albánští gastarbeiteři ze zahraničí. Možná, že mnoho lidí ví, jak jsou části Kosova zamořené ochuzeným uranem, který shazovala NATO letadla během 78 dnů agrese, obzvláště kolem Prizrenu, Uroševce, Djakovici, i když tam žila výrazná albánská většina. Možná, že se dozvěděli, jak se v Srbsku (1999) a Bosně (1995) po použití ochuzeného uranu během NATO agrese v poslední době zvýšil výskyt leukemií, zhoubných nádorů i malformací plodů.  

„Křišťálová noc“ – na Kosovu a Metohiji, 17.-18. března 2004

V nacistickém Německu proběhl 9. listopadu 1938 pogrom proti Židům, doprovázený ničením a loupením židovského majetku, obchodů, útoky na Židy, byli i mrtví. Mnoho Židů bylo zatčeno – začala v plném rozsahu fungovat instituce „koncentračních táborů“. Hořely domy Židů i synagogy. Byl to šok pro celý svět. Nacismus ukázal svoji tvář. Ničila zfanatizovaná nacistická chátra, ne chudina. Událost dostala jméno „křišťálová noc“.

Něco podobného, stejně hrůzného, se stalo na Kosovu a Metohiji ve dnech 17. a 18. března 2007, kde k něčemu podobnému nemělo dojít, vždyť podle rezoluce RB OSN č. 1244 odpovídaly KFOR a UNMIK za bezpečnost Nealbánců, za jejich bezpečný návrat domů, ze mezietnický mír. A celá řada nepoctivých nebo zcela povrchních pozorovatelů říkala, že se bezpečnostní situace na Kosmetu za těch téměř pěti let (1999-2004) od NATO agrese nápadně zlepšila. A při tom utiskování Nealbánců pokračovalo stejnou měrou za únosů, loupení, vyhánění z domovů, znásilňování až vražd, ničení a poškozování sakrálních památek. V týdnech po odchodu jugoslávské armády a policie se na Kosmetu přes 500 lidí stalo nezvěstnými. Možná, že to byli lidé, o kterých psala Carla del Ponteová, bývalá hlavní prokurátorka ICTY v Haagu ve své knize „Lov; Já a váleční zločinci“ (2008), kteří byli odvlečeni do Albánie, tam zabiti a jejich orgány pak prodány jako transplantáty. V Praze byla 8. července 2008 čtena jména těch 562 „nezvěstných“ během pietního obřadu, za tichého doprovodu reprodukované pravoslavné mše.

Rok po okupaci Kosova a Metohije vojsky NATO generální tajemník OSN, Kofi Annan, ostře odsoudil vzestup počtu útoků na Srby na Kosovu. Připustil poprvé, že to nejsou izolované vraždy v rámci pomsty, ale že je to součást zorganizované kampaně (The Guardian, 10. června 2000). Dále řekl, že mezinárodní společenství neinternovalo na Kosovu, aby z něho udělalo útočiště pro pomstu a zločin.

V noci mezi 17. a 18. březnem 2004 začala další fáze vyhánění zbývajících Srbů i Romů z Kosmetu. Údajným podnětem k tomu bylo utopení dvou (později se ukázalo, že asi tří) albánských chlapců v rozvodněné řece Ibar u Kosovské Mitrovici, které podle Albánců prý do řeky zahnali Srbové. Nicméně mluvčí OSN (UNMIK) Derek Chappell situaci popsal zcela jinak. Podle něho čtyři albánští chlapci chtěli přeplavat řeku a dostat se do srbské části města. Dva strhl proud a utopili se. Třetí byl nezvěstný a zdá se, že se také utopil. Čtvrtý se zachránil a podle Chappelle řekl svým rodičům, že je nikdo do řeky nehnal, že šlo o nehodu. Albánské davy, jako by čekaly na povel, hned začaly organizovaně (!) na více místech Kosmetu útočit na srbské enklávy (ghetta), rabovat a vypalovat srbské i romské domy, surově bít a dokonce zabíjet vyhnané obyvatele. Začaly ničit a vypalovat další srbské církevní památky. Pokusy vojáků KFOR zadržet běsnící davy, mnohdy zcela nedostatečné, nebo dokonce nepřítomné, neměly velký úspěch.  Proč se ochrany olupovaných, vyháněných, bitých i zabíjených Romů i Srbů neujali  Američané ze své základny Bondsteel nedaleko Uroševce, pro kterou možná celou „kosovskou operaci“ podnikli? Jen se tiše bavili ve svém perimetru a nehnuli ani prstem na obranu těch, které do neštěstí svoji činností přivedli. Během tří dnů bylo zabito 19 Srbů a Romů, přes 300 zraněných (podle některých až dokonce 900, hlavně následkem surového bití). Kolem 4000 Srbů a Romů bylo vyhnáno ze svých domovů, vypleněných a vypálených, aby se už neměli kam vrátit. Záchranu našli pak v uprchlických táborech střežených  od KFOR. Vyhořela malá srbská nemocnice v osadě Kosovo Polje. V městě Obilič žilo před NATO agresí kolem 8 000 Srbů, po etnické čistce v březnu 2004 tam už nezůstal ani jeden. Bylo hlášeno, že se vypalování srbských domů účastnili údajně i albánští policisté quasi republiky Kosovo.

Obzvláště trapně a zbaběle se zachovaly německé jednotky KFOR v Prizrenu, pro Srby posvátném městě, které bylo za císaře Dušana Nemanjiče (1331-1355), spolu se Skopljem, císařským městem říše, s přečetnými památkami z té doby. Německá jednotka nečinně přihlížela, jak albánská chátra ničí vše srbské, co ještě v Prizrenu zbylo. To, co Turci nezničili za 600 let své vlády, to zničila albánská chátra během dvou dnů. Byl zapálen chrám Bohorodičky Ljevišské ze XIV. století (památka UNESCO), vypáleny a zničeny byly kostely (chrámy) sv. Spásy, sv. mučedníka Georgie (Jiřího), sv. Mikuláše, sv. Kuzmy a Damijana, sv. Pantelejmona, sv. Neděle, většina ze XIV. století. Byl vypálen i obnovovaný klášter sv. Apoštolů z doby Dušanovy. Zničeno bylo sídlo pravoslavného vladyky  rašsko-prizrenského Artemije i bohoslovecká škola sv. Cyrila a Metoděje z roku 1870. Před tím vladyka Artemije dostal písemnou záruku, že němečtí vojáci KFOR budou katedrálu sv. Jiří (Georgie) bránit. Velící generál německé jednotky Holger Kammerhof prohlásil, že jeho jednotka postupovala podle pravidel, která ji zavazují chránit životy lidí, ale ne budovy. „Než začali (Albánci) házet molotovovy koktejly na srbský klášter, poslali vzkaz německým vojákům KFOR, že jim nezkřiví ani vlásek, jestliže se budou držet stranou. V opačném případě budou také předmětem útoku“ (tak to popsal M. Zaremba, novinář švédských novin Dagens Nyheter). Do příchodu NATO okupantů v červnu 1999 žilo v Prizrenu kolem 9 500 Srbů, koncem roku 1999 něco přes 100 (ostatní byli vyhnáni, uprchli), po 24. březnu už žádný.Podobně se zachovaly francouzské jednotky KFOR, které měly chránit ženský klášter Devič z XV. století, v centrálním Kosovu, nedaleko města Srbova. Klášter byl vyloupen a zcela zničen. Francouzi nezachránili ani blízkou srbskou osadu, která byla vypleněna a  vypálena. I na dalších místech Kosmetu se jednotky KFOR během běsnění albánské chátry zavřely do svých základen, jako by se nic nedělo, jako by neměly koho bránit.

Zcela jinak jednala statečná švédská jednotka KFOR pod velením podplukovníka Hanse Hekansona, ve které byl i prapor Čechů a Slováků, Finů a Maďarů, která chránila srbsko-romskou enklávu kolem překrásného, starobylého kláštera Gračanica ze XIV. století (památka UNESCO). V enklávě žije několik desítek tisíc lidí, většinou Srbů a několik stovek Romů. Přes zuřivé útoky Albánců byl klášter i v enklávě žijící lidé uchráněni, během bojů bylo zraněno 35 vojáků KFOR. Ale blízká osada Čaglavica byla davem devastována. Kdyby se podobně statečně zachovala německá jednotka v Prizrenu a francouzská v okolí kláštera Devič, byly by tamní starobylé památky uchovány a německá a francouzská jednotka by si nezasloužila takovou hanbu za zbabělost. A co kdyby se statečně zachovali i Američané z Bondsteelu – bohužel se nezachovali nijak. Opovrhli strádáním lidí.

Redakce: J. Skalský                                                                      Připravil: dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 267. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací.Ostrava, Praha, leden 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                                  E-mail: Vydavatel@seznam.cz