Kosovo se vrací do středu pozornosti

Sedmdesátá léta minulého století se stala pro Jugoslávii přelomovými roky. Dochází k nárůstu albánských uprchlíků a jejich zabydlování v historickém srbském území - Kosovu. Tím byl položen základ pro událost z přelomu tisíciletí. Noví usedlíci na Kosovu si vzhledem k nárůstu počtu původně albánské menšiny počali nárokovat stále více práv, které bylo nemožno i neochotno uspokojovat. Konflikt začal gradovat v roce 1996 v souvislosti se založením Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Tato teroristická organizace přechází od nárokování k otevřeným útokům na územní celistvost země. Hlavním nástrojem UCK se stal ozbrojený boj a cílem etnické čistky. K takovému vývoji nemohla být státní moc nečinně přihlížející a odpovídá podobně, tedy rovněž ozbrojenou silou. Boj s albánskou protivládní UCK přechází v pravidelnou guerillu - střetu pravidelné armády s rádoby partyzánskými oddíly.

Po vstupu USA, NATO a EU dochází k rozhodnému matení pojmů. Tyto mocenské organizace jednoznačně převyšují vojenským potenciálem srbské vojenské síly; ze zištných důvodů se přiklání na proalbánskou stranu.

Srbsko je prohlášeno za stranu zla, konflikt za genocidu. Pod dozorem "okupačních" jednotek, které měly zabránit eskalaci konfliktu, ale etnické čistky na původní srbské obyvatele naopak pokračují. Nyní již koordinovaně a z Kosova utíkají před vyvražděním tisíce lidí. Tito běženci míří do celé Evropy i do České republiky.

Uměle vytvářené důkazy měly cíleně ukázat vinu Srbska a zdůvodnit další mocenské postupy vzpomenutého "trojspolku". Například notoricky známý Račak a umělé důkazy jako hromadné hroby i neprokázané vraždy.

Co bylo cílem

Jednoznačně surovinové zdroje, miliardové zisky, možnost vybudovat na Kosovu největší vojenskou základnu v Evropě (možná i největší na světě) a ovládnout Balkán. Toto vše by bez ovládnutí a pokoření Srbů nebylo možné.

Následující umělé vytvoření tzv. kosovského státu jen neochotně či pod nátlakem uznávaného nic nevyřešilo. Srbové byli vytlačeni na sever území se snahou o jejich definitivní ovládnutí. Vzhledem k tomu, že na konfliktním území převažovaly křesťanské památky a památky mající vztah k srbské historii (bylo to území historicky spojené se srbským národem), převládá v Srbsku nadále přesvědčení, že ”Kosovo je Srbsko”.

Srbové logicky těžce nesou ničení památek a řádění Albánců na obsazeném území. A rozhodně se nejednalo a nejedná o nějaké památky lokálního charakteru. Jedná se o památky UNESCO s celosvětovým významem. Chrámy, kláštery a další památky propadly zkáze i pod dohledem a za asistence jednotek KFOR. Základem se zřejmě pak stává konflikt mezi náboženstvími, kdy právě islám je útočnějším a militantnějším než křesťanství.

Vývoj na Kosovu potvrdil i nový společenský jev, kdy uprchlíci v souvislosti se sílící komunitou požadují stále bezohledněji realizaci svých nároků bez ohledu na hostitele. V celém vývoji na Balkáně, zejména na Kosovu šlo o další věc: o potrestání "jediných" viníků - tedy Srbů. K tomu, aby nebylo pochyb, byl ustaven Mezinárodní soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu.

Ze všech možných i nemožných zločinů byl obviněn prezident Srbska Slobodan Miloševič (zemřel ve vězeni). Jeho vinu halasně rozebíraly všechny "zkorumpované" noviny ve světě. Že byl po letech zproštěn obvinění, informovali jen někteří. (SV informovala obsáhle.)

Do řady politicky zkorumpovaných se zařadila i Česká republika, když se připojila ke schválení bombardování Srbska, i když s některými výhradami či podmínkami, na které nebyl stejně brán zřetel.

Samotný důvod napadení Srbska, tedy genocida Albánců, se nikdy nepotvrdila. Byla to vykonstruovaná lež. Ze Srbů a jejich národa se stali evropští "otloukánci" bez práv a nároků. Zůstávají ale i nadále hrdým samostatným národem. Národem, který se nikdy nesmíří s bezprávím ani s tím, že mu bylo zcizeno či přímo ukradeno výsostné území. Byť byla krádež zjevná.

"Srbské sebevědomí pozvedlo i vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Budou zřejmě žádat o jeho podporu při znovuzískání Velké Albánie na Balkáně." 

Slovanská vzájemnost, č. 7/2017, str. 5