Košický vládní program

byl vyhlášen vládou Národní fronty Čechů a Slováků dne 5. dubna 1945.  Vláda byla složena především ze zástupců politických stran, které se účastnily protiněmeckého odboje.  Proto bylo pochopitelné, že ve vládě zasedali představitelé sociální demokracie, národních socialistů, lidovců, komunistů, a to i slovenských, a představitelé slovenské demokratické strany.

Ve vládě nebyly politické strany, které se kompromitovaly kolaborací s Němci, tedy především agrární strana.

Podle vládního programu se Československo mělo stát  jednotným státem dvou rovnoprávných národů – Čechů a Slováků.

Nová vláda podporovala válečné úsilí, směřující k osvobození republiky. Program obsahoval rozhodnutí potrestat provinilé příslušníky německé a maďarské menšiny, a stejně tak české a slovenské zrádce a kolaboranty

Strany, které se staly součástí nového stranicko-politického systému Československa, samozřejmě projevovaly zájem o funkcionáře a členy neobnovených politických stran. Bývalí agrárníci se dokonce obrátili na prezidenta dr. E. Beneše s prosbou, aby jim pomohl vybrat stranu, do které by mohli vstoupit. Řada z nich uvažovala o národně socialistické nebo o lidové straně. Tehdy Beneš některým jejich představitelům výslovně zdůraznil, že se nemají obávat slova socialistická v názvu strany národně socialistické. Šrámek a strana lidová byli dle soudu pana prezidenta socialističtější než národní socialisté. Politické strany, do kterých vstoupili členové neobnovených politických stran, měly s nimi později i určité těžkosti.

V Československé straně lidové zejména noví členové vytvořili skupinu, v čele které stála dr. Helena Koželuhová. Věci se brzy zostřily do té míry, že vedení ČSL rozhodlo o vyloučení dr. Koželuhové ze strany s odůvodněním, že usilovala o změnu sociálně-reformní ČSL ve stranu liberální.  Rozhodnutí vedení strany bylo přijato téměř jednomyslně.

O charakter strany bojovali i sociální demokraté. Nové jejich vedení nastoupilo centristický kurz.

Jednota v rozporech byla vlastní celému stranicko-politickému systému až do února 1948. Přes vznikající nové a nové problémy Československá republika dosáhla řadu úspěchů, na které mnozí z nás rádi vzpomínají. K čemu docházelo? T. G. Masaryk i E. Beneš  usilovali již dříve o naplnění humanitní demokracie. Tedy takové demokracie, která by přerostla z oblasti politické do oblasti hospodářské a sociální.  A právě k takovémuto pojetí demokracie tehdejší vývoj tendoval. Vytvoření dvou antagonistických světových soustav hrozilo později světovým konfliktem. Svět se připravoval na válku. Sny o humanitní demokracii byly odsunuty. Velká škoda. I ideály o tzv. třetí cestě, spojené s Pražským jarem v r. 1968 a Alexandrem Dubečkem, jsme brzy dosnili. Ani v současnosti humanitní demokracie nemá šanci. Vytrácí se pomalu ale jistě i demokracie z oblasti politické. V sociální oblasti rostou protivy mezi bohatstvím a chudobou. Proces koncentrace bohatství v rukou nepatrné menšiny dále pokračuje. Kam až můžeme dospět? Opět mnozí hledají a nalézají nepřítele. Zbrojíme a múzy opět mlčí. Pravda je opět první obětí nečestných válkychtivých mocipánů. Pokud se náhodou múzy nebo nezávislý myslitelé, hájící mír, sociální spravedlnost, ozvou, jsou znovu a znovu umlčováni nikoliv vlídně a přátelsky argumenty v demokratické diskusi, ale nenávistně, často s mocenskou silou. Kam s agresivní nenávistí, jež je balena do líbivých slov o humanitě a demokracii, o federalizaci Evropy, o světové vládě, můžeme až dojít?  Žijeme v divné době, kdy i někteří představitelé tzv. křesťanských stran štvou do války proti Rusku, do války jaderné. Do světové jaderné války, která bude mít stamilióny obětí, v tom lepším případě, v tom krajním, pak může zhynout veškerý život na Zemi. Lidé, kteří přežijí válečný konflikt, budou pomalu umírat v děsné jaderné zimě. Slunce již neuvidí. Mohou  snít v posledních hodinách svého žití sen o důstojném lidském životě. Víme však, že lidská práva mohou mít jen živí lidé, nikoliv mrtví, které již nikdo ani nepohřbí.

A nyní zpět ke Košickému vládnímu programu. Měl jistě své i větší chyby, ale se  současnými nedostatky jsou zcela nesouměřitelné. S lítostí můžeme konstatovat, že naši dědové a otcové se zabývali onačejšími věcmi, než je válka a smrt. Připravovali mír, připravovali změnu celou společnosti tak, aby každý člověk mohl důstojně prožít svůj život. A u těchto velkých vizí, plánů byli i tehdy křesťanští politici z  Československé strany lidové, kteří se zúčastnili odboje, kteří milovali svou vlast, Československou republiku, pro níž i mnozí trpěli, jiní dokonce položili své životy. Ty dnešní „křesťanské politiky“, u kterých postrádáme, jak jejich sociálně-reformní rozměr, tak lásku k vlasti, i zažité křesťanství nemůžeme s nimi vůbec porovnávat.    Neměli bychom se i my, všichni, bez rozdílu stranické příslušnosti, konečně  zabývat tvůrčími otázkami a nikoliv destrukcí.

Ne válce! Mír a rozvoj všem!

J. Skalský