Příloha Křesťanského sociála, leden, únor 2006, ročník 15

Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí

D O H O D A

1. Sdružení POWIERNICTWO POLSKIE se sídlem v Gdyni, Polsko, zastoupené Dorotou Arciszewskou- Mielewczyk, předsedkyní, a Katarzynou Stanulewicz, místopředsedkyní,

a

KRUH OBČANŮ ČESKÉ REPUBLIKY VYHNANÝCH V R. 1938 Z POHRANIČÍ, zastoupený PhDr. Václavem Kuralem, CSc., předsedou, a PhDr. Pavlem Macháčkem, tajemníkem,

uzavírají Dohodu o rozvíjení společných iniciativ v těchto oblastech:

a) zpracovávání a publikování vzdělávacích a informačních materiálů (brožury, knihy, filmy atd.),

b) zpracovávání a prezentace programů a žádostí o uvolnění finančních

prostředků z národních i evropských fondů,

c) formulování stanovisek a posudků v oblasti expanzivní německé politiky v mezinárodních i v národních mediích v PR a ČR,

d) příprava protestních akcí a manifestací a účast na nich,

e) výměna zkušeností ( konference, rozhovory, setkání atd.),

f) jiných, v této Dohodě neuvedených činností, které budou sjednávány mezi zástupci obou stran Dohody.

2. Dohoda je formálním zápisem o vzájemné spolupráci PP a KRUHU, přijímajících jakožto ideovou základnu společné činnosti DEKLARACI, která je integrální součástí této Dohody.

3. Dohoda se uzavírá na dobu neurčitou.

4. V případě, že se jeden ze subjektů Dohody odchýlí od jejích ustanovení, lze spolupráci písemnou formou ihned ukončit.

5. Dohoda je napsána ve dvou exemplářích, po jednom pro každou ze stran.

V Praze dne 9.12. 2005

Dorota Arciszewska-Kielewczyk, PhDr. Václav Kural,CSc.,

předsedkyně předseda

Katarzyna Stanulewicz PhDr. Pavel Macháček

místopředsedkyně tajemník

S P O L E Č N Á D E K L A R A C E

Dne 9.12. 2005 se setkali představitelé POWIERNICTWA POLSKIEGO a KRUHU OBČANŮ VYHNANÝCH V R. 1938 Z POHRANIČÍ a shodli se na těchto zásadách spolupráce:

Nacismus a jím vyvolaná 2. světová válka patří mezi největší katastrofy lidských dějin. Jménem „vyšší“ arijské rasy měly být ze světa fyzicky vyhubeny rasy „nižší“, tj. Židé, Romové a později i Slované. Těm byla určena úloha sluhů Germánů. Důsledkem války byla nejen zhouba 50 milionů lidských životů, ale i nezměrné utrpení dalších desítek milionů lidí. Válka způsobila i nevyčíslitelné materiální škody. Konference vítězných Spojenců v Postupimi rozhodla 2. 8. 1945 o bezpečnější struktuře Evropy, jejíž součástí byl i odsun německých menšin ze států, sousedících na východě s Německem, aby se nemohly opětovně stát záminkou pro neklid, střety nebo dokonce pro vyvolání války ve střední, respektive ve středovýchodní Evropě.

Odsun jistě měl i negativní důsledky pro postižené osoby, to však byl jen zlomek utrpení, způsobeného Německem lidstvu i Evropě. Paradoxní je, že největší odsuny – migraci obyvatel Evropy způsobil Hitler. V každém případě šlo při poválečném odsunu Němců o jednorázovou, politicky, právně i časově ukončenou akci a během doby se postavení odsunutých Němců ve SRN zlepšilo nad životní úroveň obyvatel poválečného Polska i ČSR.

Část německé politiky udělala po skončení 2. světové války seriozní národní sebekritiku, avšak druhá část plánovitě vyvíjela snahy očistit se od odpovědnosti za rozpoutání a teroristické vedení války – což v poslední době narůstá. Mezi nejvíce propagovanými idejemi tohoto cíle patří i pokusy odsoudit transfer jako bezpráví a dosáhnout jeho revize. Je to protiprávní jednání, narušující současné dobré vztahy mezi evropskými státy. Negativní politický vliv landsmanšaftů se projevuje dokonce až v Evropském parlamentu a v některých ústavních orgánech SRN. Proto je nutno tyto celoevropské tendence rázně ukončit.

V této souvislosti odmítáme snahu zřídit v Berlíně Svazem vyhnanců plánované Centrum proti vyhánění, které má být jedním z prvků revize vývoje po 2. světové válce. Současně odmítáme i snahy vysídleneckých organizací zasahovat do vnitřních záležitostí našich států – zejména požadavkem na revizi příslušných postupimských ustanovení a vnitřních dekretů – zákonů ČSR a Polska, týkajících se transferu, stejně jako požadavky na odškodnění vysídlenců.

Podotýkáme také, že válka přinesla utrpení i německému národu, které nepodceňujeme, ale ani on nemůže podceňovat vinu Německa na jejím rozpoutání, způsobu jejího vedení, jakož i na hrůzách německo-nacistického okupačního režimu v Evropě.

Obě naše organizace proto vyzývají novou německou vládu, aby podle svých mezinárodních závazků ukončila negativní činnost organizací, které chtějí zvrátit důsledky 2. světové války.

Vyzýváme rovněž polskou i českou vládu, aby jednak samy ve své pravomoci i prostřednictvím orgánů Evropské unie přispěly k likvidaci těchto nebezpečných činností, ohrožujících bezpečnost v Evropě.

V Praze dne 9. 12. 2005

Dorota Arciszewska-Kielewczyk PhDr. Václav Kural, CSc., předsedkyně PP předseda Kruhu

Konference o česko-německých vztazích po volbě do Spolkového sněmu 18.9.2005,

uspořádaná Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, se konala v Praze dne 9. prosince 2005. S hlavním referátem vystoupil náš vyslanec v SRN ing. Jan Sechter a koreferátem prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc. V diskusi vystoupila i paní Dorota Arcieszewska-Mielewczyk, předsedkyně správní rady Sdružení Powierenictwo polské, senátorka Polské republiky. Vzhledem k tomu, že její projev nebyl v češtině dosud publikován, otiskujeme jej v překladu v plném znění:

Vážení,

jménem Powiernictwa polského chci srdečně poděkovat za pozvání. Naše přítomnost zde je dokladem toho, jak hluboce chápeme potřebu společně se stavět proti německým nárokům, neodůvodněným a hanebným požadavkům plynoucím z Berlína. Chceme se do Polska vrátit bohatší o zkušenosti, s vědomím, že jsme získali nové přátele a věrné spojence v boji za pravdu, silnější a připraveni k zápasu se silami zla, jímž je cizí poctivost a věrnost historickým faktům.

Přátelé!

Již po několik let se od našich západních sousedů ozývají hlasy, které chtějí nově popisovat dějiny té části Evropy, chtějí smazat hranice mezi obětí a katem, a konečně – falšují dějiny – chtějí obrátit role mezi zločincem a jeho obětí. Když jsem před třemi lety v jednom z rozhovorů řekla, že v Německu nyní ožívají démoni minulosti, kteří přinášejí chaos a zmatek, uslyšela jsem názor – pro mne zvláště bolestný, neboť byl vysloven polskými politiky – toto moje hodnocení popírající. Dnes již nikdo nemůže říci, zvláště po vítězných volbách CDU/CSU, že problém neexistuje. On existuje a bude stále více zatěžovat polsko-německé a česko-německé vztahy.

Vážení,

v červnu 2002 Edmund Stoiber, tehdejší kandidát na německého kancléře za CDU/CSU žádal od Polska a Čech zrušení tzv. dekretů sankcionujících vyhnání a vyvlastnění Němců po 2. světové válce, poněvadž – jak tehdy Stoiber řekl – „nelze si představit skutečné usmíření bez zneplatnění těchto dekretů“.

Kancléřský kandidát si za hlavní cíl tehdejšího útoku vybral Prahu, poněvadž „tóny, jež lze slyšet v Praze, nejsou slyšet ve Varšavě“ – řekl tehdy Stoiber. Máme tedy co dělat – jak to vidí, nebo viděl, bavorský premiér – se zlými Čechy a dobrými Poláky (poněvadž Poláci nepřímo nekladou odpor). Chci tedy z tohoto místa panu premiérovi a všem německým politikům, jímž se v noci zdá o Velké Říši říci, že každý útok na právní řád České republiky bychom měli chápat jako útok na právní řád Polské republiky. My nemáme pochybnosti o tom, že jakmile Němci srazí na kolena Čechy, pustí se do Polska. My to známe z historie a nedovolíme, aby se opakovala. Polsko a Čechy by měly v této věci uzavřít strategické spojenectví, jež bude štítem schopným odrazit německé požadavky. Máme-li tu někdo někomu za něco platit, pak já říkám – DÁMY A PÁNOVÉ Z BERLÍNA, PŘIPRAVTE SI PENÍZE!

Bavorský premiér se domnívá, že „dokud jsou dekrety platné, dotud jsou rány otevřené“. My chceme – a říkám to zcela upřímně, podle hlasu svého srdce – aby se ty rány co nejrychleji zahojily. Chceme s důvěrou vzhlížet ke společné budoucnosti ve sjednocené Evropě – Češi, Poláci a Němci v jedné řadě. „Pravda nás osvobodí“ – říkal Jan Pavel II. A toto poselství posílám dnes Němcům, aby ve jménu odpovědnosti za společnou budoucnost Evropy sobě i nám přestali působit bolestivé rány. Čím déle to budou dělat, tím bude proces léčení delší a dražší.

Chtějí-li však němečtí politici licitovat, chtějí vstoupit do ringu a bojovat s námi argumenty, pak musíme být k tomuto zápasu připraveni. A má-li někdo právo na obranu za zbytečné, pak odpovídám, že se mýlí. Nikdo si totiž neváží lidí věčně připravených se klanět a nastavovat tvář. Němci takový postoj považují za slabost.

Na iniciativu typu Centra proti vyhánění v Berlíně musíme odpovědět podobnými iniciativami v našich zemích. I v tom Vás budeme prosit o pomoc a takovou pomoc Vám – v rámci svých možností – rovněž poskytneme. Nic také nestojí na překážku tomu, aby naše organizace přijímaly společné iniciativy, organizovaly manifestace, přijímaly výzvy a proklamace.

Dámy a pánové!

Historie neumírá, je stále živá. 60 let po útěku Němců ze střední a východní Evropy se většina Poláků a více než jedna třetina Čechů stále obává německých požadavků – vyplývá to z výzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění Allensbach. Výzkum byl prováděn mezi Poláky, Čechy a Němci v souvislosti s výstavou na téma vyhnání v „Domě německých dějin“ v Bonnu, jež má být otevřena na počátku prosince letošního roku. 61% Poláků a 38% Čechů považuje za pravděpodobné, že se bude německá vláda domáhat navrácení bývalých německých území nebo odškodnění za ně. Německá krajanská sdružení se těší mimořádně špatné pověsti: 41% Poláků a 39% Čechů je toho názoru, že jejich cílem je znovuzískání ztracených nemovitostí. My tyto obavy vnímáme a snažíme se varovat Němce, kteří se – nepamatující na historické skutečnosti – vydali nebezpečnou cestou.

Chceme zdůraznit mírumilovný postoj Polska a Poláků vůči Němcům, což akcentuje nově zvolený prezident – Lech Kaczyński. V jednom z rozhovorů řekl: „Jsem přítelem a partnerem Němců. Nelze podporovat averze. Nemám nic proti Němcům. Souhlasím však s kancléřem Schroederem, který kdysi řekl, že jako šéf německé vlády má právo hájit německé zájmy. Využívám tohoto práva ve vztahu k sobě a ke své zemi. Přirozeně víme, že v této válce zemřelo také mnoho Němců. Nelze však zapomínat, kdo tuto strašnou válku začal. Kdo byli katani a kdo oběti. Pro naše země by bylo nejlepší, kdyby Centrum vyhnaných nebylo nikdy postaveno. Dnes, 60 let po válce, potřebujeme vztahy založené na důvěře. Velmi doufám, že tento problém vyřešíme společně.“

Na konec bych chtěla potvrdit naděje našeho prezidenta a říci Němcům – neodmítejte nataženou česko-polskou ruku. Jsou příležitosti v životě národů, které se již nemusejí zopakovat. Na prahu sjednocené Evropy nepromrhejme tu šanci, jež před námi – a budoucími generacemi – leží a přináší vizi Evropy bez nenávisti a válek.“

Spolupráce Kruhu s partnerskou organizací v Polsku začala. Jistě si všichni přejeme, aby byla úspěšná. Rovněž si uvědomujeme, že blízká spolupráce České republiky s Polskou republikou v předmětné oblasti zahraniční politiky je nejen žádoucí, ale i nutná. ( –red.)

Z dalších  diskusních příspěvků přednesených na Konferenci o česko-německých vztazích z 9.12.2005

Doc. Dr. M. Bednář, Filosofický ústav AV ČR, : Českoněmecké vztahy po německých parlamentních volbách 18. září 2005

„Je mimo veškerou pochybnost, že výsledkem zářijových parlamentních voleb v Německu je politický pat s fatálním a ekonomickým dopadem na postavení a možnosti Německa v Evropě a ve světě. Co se vlastně v Německu stalo? Došlo k téměř nerozhodnému výsledku souboje křesťansko-demokratického volebního bloku s německou sociální demokracii. Obě politické strany proto i vzhledem k volebním výsledkům menších parlamentních politických stran nemohou vytvořit politicky sourodé koaliční vlády. CDU/CSU nadto již během volební kampaně rezignovala na nezbytné liberalizační reformy německé ekonomiky, poté co se po zcela nedostatečné vysvětlovací kampani setkala s účinnou demagogickou reakcí německé sociální demokracie na svůj poměrně umírněný zájem zavést i v Německu rovnou daň. Jinak řečeno, vyhlídka na uzdravení německé ekonomiky se po zářijových parlamentních volbách rovná nule. To ale znamená, že německá hospodářská recese bude pokračovat, a tak umocňovat podobně nepříznivý ekonomický pohyb, jenž probíhá ve Francii, Itálii a dalších důležitých, zejména kontinentálních členských států Evropské unie.

Obě dvě hlavní politické strany se v zásadě shodují na hospodářské politice vůči svým východním sousedům. Jejím hlavním tématem je stupňování politického nátlaku, v nemalé míře i prostřednictvím rozhodujícího německého vlivu v Evropské unii, na výrazné zvýšení daní zejména v České republice, aby se tak uměle zastavilo přirozené, již delší dobu probíhající stěhování německých, či v Německu sídlících a zdaňovaných firem na Východ.

Určitý typ politického nátlaku, jejž Německo vyvíjí na Českou republiku v souvislosti s výsledky první a druhé světové války, bude zřejmě v nastávajícím německém politickém období i nadále pokračovat. V éře do těchto voleb vládnoucího kabinetu německé sociální demokracie se tento patrný německý tlak projevoval ve dvojí podobě. Jednak šlo o dosud neúspěšnou snahu zapojit Českou republiku do německého, záhy i částečně německo-polského projektu jakési modifikované verze německého Centra proti vyháněním, s nímž přišla předsedkyně německého Svazu vyhnanců Steinbachová. Jeho evropská modifikace měla původně název ´Evropská síť proti vyháněním.´ Letos byl při zapojení Slovenska a Maďarska do tohoto německou vládou iniciovaného a organizovaného projektu změněn jeho název ´Evropská síť vzpomínka a solidarita.´ Jeho organizačním centrem je úřad pověřenkyně spolkové vlády pro kulturu a média, tedy fakticky spolkové ministryně kultury Christiny Weissové. Obdobný projekt se Německo usilovně pokouší prosadit i na půdě Rady Evropy, kde poměrně nedávno narazilo na houževnatý francouzský odpor.

Lze právem očekávat, že tento způsob nátlaku na Českou republiku bude pokračovat rovněž v nadcházejícím německém vládním období za pravděpodobného kancléřství předsedkyně CDU Angely Merkelové, jež bude muset respektovat silný politický vliv německé sociální demokracie. Angela Merkelová se nadto výslovně přiklonila k původnímu projektu Německého centra proti vyháněním, jehož evropanskou, resp. středoevropskou modifikaci je uvedený projekt vládní kulturní pověřenkyně Christiny Weissové, který za českou vládu letos právem výslovně odmítl ministr kultury Pavel Dostál.

Druhá, souběžná verze nepřímého německého politického tlaku v daném revizionistickém směru je snaha přimět Českou republiku k odškodňovacímu, tzv. humanitárnímu gestu nejprve vůči německé menšině žijící v České republice, resp. vůči alespoň některým skupinám odsunutých, původně českých Němců. Výsledkem tohoto několikaletého úsilí byly nejprve nerealizované návrhy místopředsedy sociálně-demokratické, resp. koaliční vlády Petra Mareše. Skutečný efekt tato některými českými politiky nápadně agilně převzatá snaha přinesla až v podobě letošního srpnového omluvného gesta české vlády, adresovaného česko-německým antifašistům, přestože jejich příznivé hodnocení je součástí československé denacifikační legislativy a politování nad některými přehmaty vůči nim implicitně zahrnuje i text Česko-německé deklarace.

Vcelku lze tedy závěrem souhrnně konstatovat, že Česká republika bude po zářijových německých parlamentních volbách vystavena razantně vystupňovanému ekonomickému a setrvale pokračujícímu politickému nátlaku v oblastech, jež jsem konkretizoval v předcházejícím výkladu.“

PhDr. Marie Neudorflová, historička, Masarykův ústav AV ČR,: Několik otázek k plánované omluvě německým antifašistům

„S novou iniciativou ministerského předsedy Jiřího Paroubka omluvit se německým antifašistům za odsun a případné další křivdy na nich spáchané v roce 1945 – 46, by měla být nejdříve zodpovězena řada otázek, na které nebudou snadné odpovědi. Jiří Paroubek uvolnil 30 milionů na výzkum, který má celou záležitost prozkoumat, a objasnit fakta, na jejichž základě se omluva uskuteční. Bylo zdůrazněno, že jakékoli jiné otázky, včetně majetkových nebudou do problému zatahovány.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že jakákoli omluva a vstřícný krok z české strany byl z německé strany, zvláště Landsmanschaftem, nakonec brán jen jako další krok k dalším požadavkům a nátlakům na českou stranu. Je tedy k celé záležitosti nutno přistupovat bez iluze, že tlaky a požadavky ze strany Německa tímto krokem skončí. Svědčí o tom i vyjádření bavorského premiéra Stoibera a paní Merkelové, která již slíbila sudetským Němcům, že ´bezprávnost jejich vyhnání musí být napravena´.

Nejzávažnější chybou Paroubka je, že celá akce se opět jeví jako výsledek tlaků z Německa, a že tento zvyk podřizovat se různým i nelegitimním tlakům se zakoření jako výrazný rys české politiky. Pokud jde o českou historii, tak výzkum týkající se jejích pozitivních stránek a výdobytků je naprosto podceněn a podfinancován. Dokonce se z ´české iniciativy“ (Národní Muzeum) bude nesmyslně rušit unikátní a obsáhlá expozice české historie v Lobkovickém paláci na Hradčanech. Zároveň v Ústí nad Labem na Univerzitě J. E. Purkyně vyškrtli kurs o T. G. Masarykovi, podobně se přestal učit na filosofické fakultě a na fakultě sociálních věd. Zato v Ústí nad Labem budou budovat česko-německé muzeum. To vše již samo o sobě nemůže vzbuzovat ani důvěru české veřejnosti, ani jeho sebeúctu. Konkrétně v záležitosti Paroubkova slibu měl předcházet normální historický výzkum, nepodnícený žádným slibem.

Z českého hlediska je velni důležité si uvědomit všechny roviny a aspekty, které budou souviset se zmíněným výzkumem a plánovanou omluvou. Těch aspektů je mnoho, soustředím se jen na otázky, které se mi zdají nejdůležitější, a o kterých se nemluví.

Kteří antifašisté se budou sledovat a zkoumat – ti, kteří si ponechali po Mnichovu a po německé okupaci československé a české občanství, nebo i ti, co v roce 1938 přjjali říšské? Tato otázka je velmi důležitá, neboť pojem antifašisté, vztahující se na Němce žijící v Československu ještě nemusí zahrnovat loajalitu k Československu, ale jen odpor proti fašismu a německému nacismu.

Toto je velmi důležitá otázka, neboˇpočet antifašistů, kteří důsledně zůstali věrni Československu, i s občanstvím, bylo nepatrné. Velmi často je během okupace skrývali Češi před jejich vlastními lidmi. Osobně znám jeden takový případ sociálního demokrata, který se pohyboval ve válce od české rodiny k české rodině, a často nevěděl ani jejich jména, aby je neohrozil, kdyby byl chycen. Tento člověk žije v Marburgu an der Lahn a pracoval v Herderově Institutu. Byla to odvaha Čechů, která těmto Němcům často zachránila život. A já se ptám, poděkoval někdo konkrétně všem těmto statečným českým lidem? Bude se také o nich dělat výzkum za 30 milionů? Snad tato jejich pomoc, pokud se vůbec dnes dá vystopovat, by měla být brána jako velké plus, ke kterému se vlastně ani žádná omluva nehodí, ale naopak velikého ocenění, kterého se jim již nikdy nedostane.

Ti z těch antifašistů, kteří odešli do Německa, odešli většinou dobrovolně, neboť se hluboce styděli za své soukmenovce, a chápali, že Češi nemohli mít po všech nelidskostech německé okupace, po válce pozitivní pohled na Němce obecně. Na příkladu vůdce sociálních demokratů Jaksche víme, že i většina sociálních demokratů, a to i v exilu, kdy zpočátku spolupracovali s Edvardem Benešem, trvala na uznání Mnichovské dohody, a že Německo ji vlastně nikdy konsistentně neanulovalo. Bude se zkoumat, jaký postoj měli nebo mají němečtí antifašisté k Mnichovu a jak dalece se od roku 1945 až do současnosti angažovali na objektivním vysvětlování německé vládě, historikům a veřejnosti zločinů spáchaných Němci ve střední Evropě od roku 1938 do roku 1945? To znamená, že jednou z otázek nutných zkoumat bude vztah německých antifašistů k Mnichovu a k otázce obnovení Československa tak, jak o něj usiloval Edvard Beneš ve své exilové práci během války.

Také by mě zajímala metoda, jakou se bude zjišťovat, kdo odešel dobrovolně a kdo byl odsunut. Po zkušenostech se šlechtou a jejími restitučními nároky se jeví jako poměrně snadné se označit za antifašistu nebo antinacistu.

Poslední poznámka se týká toho, že by česká veřejnost měla být dokonale informována o celém výzkumu, jeho metodách, názorech, postojích a argumentech odborníků, které se výzkumu a jeho závěrů zúčastní. Dokonce se domnívám, že by měla být vedena určitá veřejná diskuse o celé záležitosti. Dá ´náš´ tisk vlastněný většinou německými koncerny potřebný prostor pro důkladnou a objektivní diskusi, včetně otázek, které budou v centru výzkumu?“

Prof. PhDr. S. Kučerová, CSc., Masarykova universita Brno: Účelové přehodnocování našich dějin

„Dějiny Čechů a Slováků se odvíjejí jako dlouhodobý zápas dvou malých národů o lidskou důstojnost, svébytnost, právo a svobodu. Pohledem na historickou mapu střední Evropy zjistíme, že Češi patří vlastně k posledním slovanským kmenům na Labi. Ostatní Polabští Slované zanikli, stejně jako Slované pobaltští. Zápas o existenci vedli naši předkové s hegemonistickými ambicemi mocných sousedů – s kolísavými výsledky. … Smrtelné nebezpečí hrozilo holé národní existenci dvakrát: v období po Bílé hoře a v době druhé světové války. …

K paradoxům dějin patří, že všeobecná liberalizace společnosti po převratu 1989 nepřinesla jen návrat občanských svobod, včetně svobody slova, ale zároveň i jejich omezení ve prospěch těch, kdo si je – včetně mediálně šířených názorů – mohou zaplatit. Není tajemstvím, že naprostou většinu medií u nás vlastní cizinci, a že i česky píšící a mluvící mediální pracovníci působí ´v cizích službách´. A tak – místo radosti ze svobodného života v demokracii a humanitě, o kterém snili naši předkové, nepřestáváme denně žasnout nad neutuchajícími projevy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které prezentuje většina tisku i televizních kanálů. Mediálně šířené špinění, tupení a pomlouvání naší minulosti, všeho, co ctíme, v co věříme, co milujeme, co je součástí naší identity, je starého data. Provázelo výboj našich sousedů na naše území s cílem naše předky oslabit, zbavit je sebedůvěry a sebeúcty, a naopak legitimovat agresi jako projev ´státotvorného génia´proti rasově méněcenným a nedostačivým. Je politováníhodné, že skupina našich disidentů v odporu proti minulému vládnoucímu režimu hledala a nacházela podporu u skupiny jeho zahraničních nepřátel, a protože jde vesměs o příslušníky vlivných politických a kulturních elit, nestačíme se po Listopadu 1989 divit, jak je v našich dějinách vlastně všechno naopak. (Viz např. knihu Podiven, ´Češi v dějinách´, Praha 1991, 690 stran, kterou nedávno vydala dokonce ´Akademie´) Odcizené i ´opačné´pojetí našich dějin se opírá o odmítavý vztah ke všemu českému, charakteristický pro skupinu Němců, kteří se nesmířili s tím, že byli po druhé světové válce z Československa v rámci denacifikace odsunuti. Říká se jim sudetští Němci. …

Chápe-li spojenecká česká strana jejich odsun jako prevenci i ´odčinění´, pak revanšistická sudetoněmecká ideologie a spolu s ní všichni domácí ´Podivenové´ tvrdí, že nebylo co odčiňovat. Proto to ´přehodnocování´ našich dějin od samého počátku, proto tolik úsilí k vyvracení našich údajných ´mýtů´ - husitského, selského, obrozeneckého, česko-slovenského, sokolského, legionářského, masarykovského …

Obecně vzato, najdeme asi málo témat, která by Češi a tzv. sudetští Němci nehodnotili protikladně. …

Uveďme několik příkladů českého hodnocení dějinných událostí z díla J. Pekaře. Přestože v lecčems protiřečil Palackému i Masarykovi, napsal o husitství: ´Hrdinný a vítězný zápas Čechů husitských za pravdu, tj. za prohloubení a zopravdovění náboženského života, zůstane nejvyšší slávou českých dějin.´O Bílé hoře: ´Stín tohoto dne (8.11.1620) pokryl tři století lítosti nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomuto dni … Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.´A o národním obrození: ´Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého národa byl naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, - od let všeobecného němého poddanství … kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti. …´

Tak tohle všechno jsou podle ´nového´ (tj.podivenovského historiografa) ´mýty a fikce´. Vítězné tažení husitů prý nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, ale projev děsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství. To jiráskovská doba ´temna´prý byla ve srovnání s většinou husitských let ´zlatým věkem´. Pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu. A mluví-li se o zásluhách obrozenců, kteří vrátili ´zubožené a bezprávné etnikum svým dílem v jazykovědě, literatuře, historii, hudbě, vědách a technických oborech mezi evropské národy´, pak prý jde o výroky, které patří na ´smetiště dějin´. … Ostatně celé obrození bylo podle ´nového´ pojetí dějin scestné a zavádějící, a jak soudí horlivý přehodnotitel, dovedlo nás až k ´vyhánění´.

Avšak část odsunutých, kteří se sdružili v Landsmanšaftu, navázali na henleinovskou

Ideologii a vytvořili revanšistický program, to (odsun - pozn. red.) považuje za nepřijatelné bezpráví a zločin všech zločinů. Po dlouhá léta militantně opakuje tvrdě formulované požadavky bez ohledu na správnost, právní a morální přijatelnost. …“