Koncepce Heydricha

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Směrodatná koncepce R. Heydricha v Praze do r. 1942

(Studijní materiál)

Nejprve stručná informace. Reinhard Heydrich, narozen 7. března 1904 v Halle nad Sálou, zemřel následkem atentátu v Praze 4.6.1942. V dorůstajícím věku toužil stát se důstojníkem námořnictva, což se mu podařilo, ale v roce 1930 byl propuštěn pro poškození důstojnické cti, nedodržel manželský slib. Později, v době Adolfa Hitlera vykládal, že ho vyštvali důstojníci židovského původu, což nebyla pravda. Jeho nová milenka byla již členkou nacistického hnutí a podnítila ho ke vstupu do NSDAP. Z armády si přinesl znalosti spojovacího důstojníka, ale vyrobil si osobní legendu, že byl zpravodajským důstojníkem. Upoutal tím i Adolfa Hitlera, kterému lichotil a ten využil jeho ambiciózního nadbíhání a pověřil ho zpravodajskou aktivitou uvnitř nacistického hnutí. Pro Hitlera měl nesmírnou výhodu, byl aktivní s organizačním talentem a bezohledný. Navíc byl ve straně relativně krátkou dobu a neměl osobní a kamarádské styky se staršími členy nacistických organizací. Do NSDAP se dostal v r. 1931 a organizoval dovedně Bezpečnostní službu (SD) útvarů SS. V roce 1936 se stal šéfem bezpečnostní policie a SD. Oficiálně jeho bezprostředním nadřízeným se stal H. Himmler. Ideologickým otázkám nevěnoval přílišnou pozornost, ale stal se dovedným technikem moci.

Ve spolupráci s Göringem se pustil do řešení židovské otázky. Intenzivně se věnoval perzekuci Židů od července 1941. Stal se organizátorem konference ve Vannsee (20. ledna 1942), kde se řešilo vyhlazení miliónů Židů. V hodnosti obergrupenführera nastoupil na místo zastupujícího říšského protektora v Praze (27.9.1941), aby na jedné straně potlačil rostoucí ilegální hnutí, na druhé straně, aby připravil germanizaci českých lidí a českomoravského prostoru. Usiloval také o zvýšení válečné produkce ve prospěch nacistického státu. Podporoval aktivní kolaboraci. Čs. exilová vláda v Londýně s podporou britské rozvědky organizovala na něho atentát (27.5.1942). Teror a perzekuci proti Čechům rozpoutal Heydrich ihned po příchodu do Prahy. Osm dní po realizování atentátu podlehl. V odvetu byly vypáleny Lidice a Ležáky. V Lidicích byli popraveni muži, v Ležákách muži i ženy.

Bezpečnostní služba (SD – Sicherheitsdienst) vznikla v roce 1931 a když se Hitler zmocnil vlády rychle rostl její význam. R. Heydrich by bez této organizace by zdaleka nedosáhl na směrodatné místo v nacistické struktuře moci. Od SD získával Hitler a určující články nacistického hnutí informace o náladách obyvatelstva, o opozici, o chování významných osobností a především o tom, jak jsou plněny příkazy vůdce. Pečlivě byla sledována církev a zaznamenán i její odpor k akci „Prameny života“, kde se podporovalo mimomanželské rození dětí. V roce 1939 si SD podřídilo bezpečnostní policii (Sipo) a vznikl nadřazený a řídící orgán Hlavní úřad říšské bezpečnosti. V roce 1944 SD kontrolovala i zpravodajskou službu abwehru – tedy vojenskou zpravodajskou organizaci.

Od března 1939 SD vytváří své struktury na území Čech a Moravy a v Praze je ustavena Ústředna bezpečnostní služby pro Čechy a Moravu. Organizační síť byla doplněna o pobočky (venkovská sídla) v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Moravské Ostravě, Plzni a nějaký čas také v Pardubicích, Jičíně, Jihlavě, Kladně, Klatovech, Kolíně Mělníku, Olomouci, Táboře a ve Zlíně. SD neměla exekutivní moc, byla utajovaná i před německou veřejností, shromažďovala jen informace, vyhodnocovala je a konkrétní případy předávala gestapu. Tím ho i kontrolovala. Také v protektorátu SD vytvořila širokou síť spolupracovníků s odborným i vysokoškolským vzděláním. Početní stav spolupracovníků SD v českomoravském prostoru se pohyboval okolo 300 osob. Počet konfidentů nebyl znám, odhadoval se na 1200, další informátory řídilo gestapo, vojenská zpravodajská služba a okupační policie.

Mezinárodní soud v Norimberku charakterizoval bezpečnostní službu za zločineckou organizaci.

Bez této organizace by také heydrichiáda nepřinesla tak drastické výsledky.

SD patřila k té perzekuční složce, která doporučovala vyhlášení stanného práva. Poprvé bylo vyhlášeno 8. června 1939, kdy byl v Kladně zastřelen poddůstojník okupační pořádkové policie. Další stanné právo vyhlásil R. Heydrich, v literatuře občas označované jako první, ihned po nástupu do úřadu zastupujícího protektora od 28. září 1941. Ukončeno bylo 20. ledna 1942 a protektorátní administrativa byla plně podřízena okupantům. Po atentátu na Heydricha vstupuje v platnost třetí stanné právo, opět v literatuře označované jako druhé, platné od 27. května 1942.

Stanný soud v Praze za čtyři měsíce poslal na smrt 247 osob a dalších 1 343 poslaly do koncentračních táborů. Stanný soud v Brně rozhodl o popravě 239 osob a do koncentračních táborů předal 789 lidí. To byly výsledky stanných soudů v době od 28. září 1941 do 20. ledna 1942.

V Praze bylo odsouzeno od 28.5. do 24. června 1942 k smrti 381 mužů a 67 žen, za pouhé schvalování atentátu to bylo 197 osob. Stanný soud v Brně na smrt poslal 208 mužů a 39 žen, za verbální schvalování atentátu 34. K tomu je nutné připočítat 173 lidických mužů, jimiž se stanné soudy vůbec nezabývaly. Výrazně se zhoršila situace v koncentračních táborech, kde mstící stráže SS formou šikanování připravily o život stovky českých vězňů a nacistická pomsta postihla také Židy z Čech a Moravy. Zde máme jen odhady. Přesná čísla však známe z Ležák. Ležácká tragedie si vyžádala životy 22 mužů, 21 žen a 11 dětí. V zájmu objektivity lze také poznamenat, že němečtí letci katolického i evangelického vyznání z pardubického letiště odmítli účast na vraždění a likvidaci Ležák, ale tragedii pochopitelně nemohli zabránit. Dětské životy známe i z Lidic. 82 dětí bylo zavražděno plynem.

Stanné soudy tragicky ukončily s definitivní platností období Heydrichova působení v protektorátě. Jeho koncepce sledovala několik cílů:

1) Vynutit si dobrovolně, ale i násilnou formou větší podíl na produkci a výrobě pro nacistické Německo v době války.

2) Pro poválečné potřeby připravit germanizaci a likvidaci českého národa.

3) Vyvolat a upevnit kolaborantskou politiku. Nežádal pouhý „háchovský“ souhlas, ale aktivní zapojení podle vzoru Emanuela Moravce.

4) Efektivní využití protektorátní administrativy. O vládu autonomního typu nešlo. Rozhodující záležitosti, taktiku i strategii určoval Heydrich.

5) Občas se v německé literatuře najde tvrzení, že Heydrich podporoval protektorátní správu. Ve skutečnosti si získával širší prostor pro manipulaci. Důsledně prosazoval zásadu, že říšský občan s trvalým bydlištěm v Čechách a na Moravě má také právo protektorátního občana. Byl to mazaný tah. Němci byli zaměstnáni v protektorátních úřadech, organizacích, institucích apod. a jsou placeni z peněz protektorátních poplatníků daní. Ovšem vždy na vedoucích místech. Tam, kde šéfem byl Němec, se musela zavést němčina i jako povinný jazyk vnitřního úřadování. Platilo to i pro české zaměstnance. Germanizace touto cestou byla placena z českých peněz. Dokonce i jeden ministr tzv. protektorátní vlády byl Němec jako poleno.

5) Heydrich dovedně používal zásady sociální demagogie, zejména vůči dělníkům, které propagoval jako „spolehlivý prvek“ ve prospěch říše.

6) Dovedl reagovat i na změnu situace na frontě (1941/1942).

7) Dovedně organizoval i správu z příkazu říše. Příprava této záležitosti byla v jeho rukou. Kolaborantské složky protektorátní administrativy směly a i musely vykonávat určitou agendu nejen pro Čechy, ale i pro Němce. V dalších letech tato akce byla přesněji definována a měla ušetřit německé síly a jejich odeslání na frontu.

Správa z příkazu říše byla šikovnou formou germanizace. Pod německým a nacistickým vedením dokonce plnila pro Němce úkoly dříve patřící pod pravomoc oberlandrátů. Okresní hejtmané mohli být a byli Němci, vyjadřovalo se to i značením „německy vedené úřední místo“. Byla to konkurence protektorátní administrativy okamžitě schopná převzít funkci protektorátních úřadů.

Správa z příkazu říše na přesně stanoveném úseku s definovanou pravomocí se realizovala např. na ministerstvu vnitra, školství, kultury a osvěty, na ministerstvu práce, zemědělství, dopravy a techniky. Záhy se z této úpravy stala rozhodující složka protektorátního politicko – mocenského systému a s perspektivní nadějí, že čeští odborníci za „věrné služby“ získají právo na poněmčení a nebudou vyhlazeni.

8) Heydrich dovedně využíval českých kolaborantských organizací, např. Kuratoria pro výchovu mládeže, Vlajky v úloze nátlakové skupiny na protektorátní vládu, Svazu pro zemědělství a lesnictví a Svazu pro spolupráci s Němci. Významnou manipulovanou organizací byla Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ). Rafinovaně využíval novinářský aktiv.

Z dobrovolných kolaborantských organizací přišlo do služeb gestapa a SD mnoho konfidentů.. Svými aktivitami na sebe upoutala pozornost i Árijská fronta s protižidovským programem.

Heydrich také nechal připravit plány na kolaborantské využití vládního vojska, realizoval je později K.H. Frank, též na zneužití protektorátního četnictva a policie.

Mnoho věcí bylo klamných, propagandisticky promyšlených, ale skutečné záměry rasově zacílené okupační strategie vyjadřuje v plném rozsahu řeč zastupujícího říšského protektora k nacistickým aktivistům. Proto věnujme i této směrodatné směrnici pozornost.

Heydrichova řeč k vedoucím německým činitelům a příležitosti nastoupení Úřadu zastupujícího říšského protektora, Praha 2.10.1941. Tento překlad má za předlohu fotokopii originálu, uchovaného v Institut für Zeitgeschichte, Mnichov; na četných místech jsou textové úpravy, pravděpodobně Heydrichovo vlastní rukou…

Praha 2. říjen 1941

„Příkaz, který jsem obdržel pro tento úkol, zní: musím jednoznačně s neoblomnou tvrdostí přivést obyvatelstvo této země, pokud jsou Češi, k poznání, že se nemohou vyhnout té skutečnosti, že jsou příslušníky Říše a jako takoví dluží Říši poslušnost. Němce musím přesvědčit, že tato část Říše je skutečně částí Říše. Říše jim poskytuje ochranu a svěřuje jim vedoucí roli.

Tato politická linie, určená Vůdcem, je v souladu s dosavadní politikou státního sekretáře Franka. To je předpokladem pro další mou přirozeně lidskou, služební a přátelskou spolupráci s přítelem Frankem.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou částí SS) jsou úderným oddílem strany pro vnitropolitické zabezpečení prostoru a vůbec nacionálně socialistické ideologie. To znamená, že kráčíme vždy o krok před většinou národa, že jsme zvlášť dobře ozbrojeni a připraveni k činu a že také víme, jak bojovat. Tedy jednáme jako výkonný orgán, vědomi Vůdcova poslání i poslání Říše, poslání, jež vede přes Velkoněmeckou říši k říši Velkogermánské. Vůdce mi dal na cestu tato slova: uvědomte si, že kdykoliv vidím jednotu Říše ohroženou, vždy se obrátím na jednoho z vůdců SS, aby ji chránil.

Mluvil jsem o úkolech SS. Rád bych je shrnul tímto rčením: „Nepřátelé všech nepřátel a ochránci všeho, co je německé“, jež platí zejména pro tento prostor. Slova „nepřátelé všech nepřátel“ – jsou základním příkazem pro naše policejní a bezpečnostní úkoly v užším a širším smyslu; vidím v nich nejen náš úkol zatýkat, předvádět k odsouzení a být na stráži, ale také systematicky pátrat po stopách nepřátelského vlivu a také našich vlastních poklesků. Druhá část tohoto úkolu – „ochránci všeho německého“ – je dána úkolem, kterým Vůdce pověřil říšského vedoucího SS, když ho jmenoval říšským komisařem pro upevnění němectví. Když jsme převzal tento úkol v Protektorátu, tyto dva pilíře jsou základem mého poslání.

Promiňte, když teď trochu odbočím. Činím tak, abych postavil problematiku tohoto prostoru do širší souvislosti.

Předpokladem pro úspěšné vedení této války, pro obsazení potřebných prostorů a pro ustavení Velkoněmecké a Velkogermánské říše bylo vnitropolitické zajištění staré Říše. Vůdce nás vedl k obsazení širých prostorů v Evropě, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a pro její vítězné ukončení. Musí nám být jasno v jedné věci, totiž že obsazení těchto prostorů, v každém případě alespoň jejich velkých částí, není přechodné, nýbrž trvalé (při čemž forma poměru těchto území k nám není důležitá). To znamená, že budoucnost Říše po skončení války bude záviset na schopnosti Říše a jejích lidí tyto prostory udržet, ovládat a popřípadě je zapojit do Říše. Bude tedy záležet také na tom, jak budeme schopni s lidmi v těchto prostorách zacházet, jak budeme schopni je vést a zejména jak budeme schopni je s námi sloučit.

Musíme zde rozeznávat tři veliké skupiny. První tvoří prostory obývané germánskými lidmi, s nimiž máme společnou krev a tedy i společný charakter. Jsou to lidé, kteří jsou jaksi k nepoznání vlivem špatného politického vedení a vlivem Židů a kteří musí být pozvolna vedeni zpět k základním prvkům současného smýšlení. Tyto prostory jsou Norsko, Holandsko, Flandry a ve vzdálenější budoucnosti Dánsko a Švédsko. To jsou ony prostory, které jsou osídleny Germány a které, v tom si zde musíme udělat jasno, budou patřit k nám, ať už ve formě federativní nebo jako správní župy. Je nabíledni, že k těmto lidem musíme se chovat zcela jinak než vůdči jinorasovým, slovanským a podobným národům. S Germánem se musí zacházet tvrdě, ale spravedlivě.

Druhou skupinu tvoří východní prostory, které jsou z části osídleny Slovany. V těchto územích se dobrota považuje za slabost. Slovan vlastně ani nechce, aby se s ním nakládalo jako s rovnoprávným, a je zvyklý na to, že vrchnost s ním příliš neobcuje. To jsou tedy prostory na Východě (až po Ural), které si podržíme a do nichž zavedeme německou nadvládu.

Pak přijde velkopolský prostor, který musíme postupně úplně poněmčit.

Nyní, když vidíte celkový obraz, vám bude zcela jasné, že nesmíme nadlouho ponechat tento česko – moravský prostor ve stavu, který by Čechy opravňoval nazývat jej prostorem českým.

Rád bych se ještě zmínil o něčem, co vám bude, doufám, již známo. Musí nám totiž být úplně jasné, že v německých dějinách Čechy a Morava byly srdcem Říše. Tyto země v dobrých dobách byly výspou němectví a v dobách kolonizace stráží na naší východní hranici. Konečně také, a to je doloženo vývojem v oblasti kultury, byly v dobách dobrých vždy pevností a, jak řekl Bismarck, „citadelou Evropy“. To se také potvrdilo tím, že první říšská univerzita byla založena v Praze, před univerzitami v Krakově a ve Vídni. Když se trochu zamyslíte, bude vám nade vše jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny.

Po dobu německých dějin, o které zde mluvím, se však z tohoto prostoru také vedla většina ran dýkou do zad Říše. Ať už to byl Marbod, který v Čechách předcházel cherubskému Arménovi, nebo slovanští apoštolové Cyril a Metoděj, kteří se ve shodě s myšlením východní církve snažili odtrhnout toto území, anebo defenestrace na Pražském hradě, která byla nepřímým začátkem třicetileté války. V přítomné době je zde pokus ohrozit Říši ilegálním odbojovým hnutím a vpadnout nám do zad v našem rozhodujícím osudovém boji proti bolševismu.

Jak již jsem řekl, žijeme uprostřed událostí, které vedou přímo k další ráně dýkou do našich zad. V posledních týdnech jsme byli svědky sabotáží teroristickými skupinami, zničení sklizně a zpomalování pracovního tempa. To vše je inspirováno londýnskou propagandou a protektorátní vláda to trpí i podporuje. V posledních týdnech se situace zhoršila natolik, že jednota Říše je nebezpečně ohrožena. Začalo to vřít pod povrchem natolik, že jsme si řekli: tady se musí rychle a pořádně zakročit. Ale rád bych ještě dodal, že za tento stav nejsou zodpovědni jenom naši protivníci; vinni jsme také my, Němci. Ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že zde jde o prostor, v kterém se svádí boj a v kterém každý Němec musí dát stranou všeliké kompetenční spory a musí bojovat a zvítězit v zájmu Němectva. Každý zde žijící čelný Němec se musí pokládat za Vůdcova politického vojáka, musí jasně vidět hlavní úkoly, totiž zajištění tohoto prostoru a potírání každého náznaku české samostatnosti. Při jednání s jednotlivci si musí vždy být vědom, že Čech je Slovan a že Čech pokládá každou laskavost za slabost.

Nesmíme si namlouvat, což, bohužel, mnozí Němci zde často činí, že se nacházíme v německém prostoru, který se v ničem neliší od Říše, a že tedy může být spravován stejným způsobem; to prostě vůbec nejde. Z německého hlediska je správa tohoto prostoru prostě jen prostředkem a metodou k jeho definitivnímu ovládnutí. V žádném případě nejde o správní aparát, který by se dal srovnávat se správním zřízením v Říši, kde se uplatňuje ve prospěch německého člověka. Němci v tom to prostoru musí být vedeni myšlenkou, že v této době, z důležitých válečných a taktických důvodů, nesmíme v jistých věcech vydráždit Čechy až do nepříčetnosti; z určitých taktických důvodů musíme být sice tvrdí, ale přitom musíme být opatrní, abychom je nezahnali do slepé uličky, z které nemají jiného východiska než se vzbouřit.

Ale naše zásadní směrnice, totiž že tento prostor se musí jednou státi prostorem německým a že Čech v něm koneckonců nemá nic co ztratit, musí při všem tom jednání zůstat nevyslovena. To jsou věci, které rozdělují mé poslání ve dvě veliké a jasné etapy. První je můj bezprostřední úkol, úkol po dobu války; druhý je příprava dalekosáhlého konečného cíle. První úkol je dán potřebami války. Tedy musím mít v tomto prostoru klid, aby dělník, český dělník, pracoval naplno pro německé vedení války. K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl na plnou hubu -, aby mohl konat svou práci. Přitom ale musíme dávat pozor, aby Čech nezneužil způsobem, jež je mu vlastní, našich nesnází k tomu, aby si získal osobní výhody a národní výsady. Tento první úkol předpokládá, že nejdříve ukážeme Čechům, kdo je zde pánem, aby si dobře uvědomili, že zde diktuje německý zájem a že Říše je zde rozhodujícím činitelem. Říše je zde skutečným pánem domu a nestrpí, aby se ní žertovalo. To znamená, že nesmí být ani jediného Němce, který by Čechovi něco prominul, jak se to stává v Říši v případě Židů. Nesmí být jediného Němce, který by řekl, že ten či onen Čech je slušný člověk. S tím jsme měli problém v Říši při řešení židovské otázky. Musíme si podržet svůj základní postoj a vytvořit proti Češstvu jednotnou frontu, neboť Čech si najde zadní dvířka, kterými by rád proklouzl. Zda ten či onen Čech je slušný chlapík, budeme moci rozhodnout, až když se budeme zabývat dlouhodobým, konečným řešením našeho úkolu zde, totiž otázku poněmčení.

Očekávám, že pochopíte, že při jednání s Čechy jsou nutné některé taktické předpoklady. Například když předám tisku nějaké nařízení, musí je otisknout, aniž by cekli. Přesto se budu s těmito Čechy společensky stýkat, při čemž si ovšem musím dávat pozor, abych nepřekročil určité meze, a musím si vždy říkat, dej si pozor, vždyť jsou to Češi! Rozumíte? Při taktické nutnosti stýkat se s Čechy, kteří jsou nám užiteční, musíme si vždy uvědomit: Jsou to ale Češi!

Je podstatné, abychom se vší důsledností věnovali pozornost věcem, které toho vyžadují. Nemá smysl, abychom s obuškem v ruce a se vší námahou a policejné mocí přinucovali Čechy k práci, když se jim nedostane toho, čeho potřebují k udržení potřebné fyzické síly. Na návrh státního sekretáře Franka konala se u Vůdce porada, ke které byl pozván státní sekretář Backe. Výsledkem asi bude – ale to si prosím nechte pro sebe, neboť toho se musí využít propagačně -, že zvýšíme českým dělníkům příděl tuku na 400 gramů, což není pakatel.

Nyní několik slov o propagandě. Podle mého mínění musíme vždy zdůrazňovat památku svatého Václava. Když Češi slaví svatého Václava, musíme ho představit ne jako světce Čechů, ale jako muže, který došel k poznání, že český národ může existovat jen v německém prostoru. Toho musíme psychologicky správně využít. Když Češi oslavují svatého Václava, tedy vlastně dokazují, že on měl pravdu. To je něco, čeho se dá historicky využít.

Musíme alespoň po dobu války Čechům ujasnit jednu věc: Máš-li nás rád nebo ne, pomyslíš-li na vlastní státní nezávislost nebo ne, musíš si alespoň uvědomit, že každá myšlenka na odpor a vzpouru ti bude na škodu. Hlavní věcí je, aby se choval klidně, neboť k definitivnímu záboru tohoto prostoru potřebujeme klid a pokoj. Tedy základní pravidlo a také naše taktika musí být jasné. A každý Němec, který se neřídí tímto základním pravidlem, které nemůže být jiné než nacionálně socialistické, musí být odstraněn. Kdo v taktickém zacházení s Čechy povolí, nemá zde uplatnění, takoví Němci nemají zde co hledat.

Nyní, pánové, ještě několik myšlenek o konečném řešení, jež si, prosím, nechte také pro sebe. Chci je s vámi sdílet, abyste se nedopustili žádných chyb při plnění úkolu bezprostředního.

Pánové, konečné řešení musí zajistit:

Za prvé: Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německým živlem. Tento prostor je srdcem Říše a my nedopustíme, jak nás varují dějiny, aby z tohoto prostoru byla nadále vrážena dýka do našich zad. K definitivnímu poněmčení nehodlám říci: „použijeme starých metod k poněmčení této české sebranky“; nýbrž docela věcně: „začneme tím, co se dá dělat zakukleně již dnes“. K rozhodnutí, kdo se hodí k poněmčení, potřebuji rasovou inventuru.

Máme zde různé lidi. Někteří vykazují dobrou rasovou kvalitu a dobré smýšlení. S těmi to bude jednoduché, můžeme je poněmčit. Ale na druhé straně jsou zde rasově podřadné živly, které navíc vykazují špatné smýšlení. Tyhle musíme dostat ven. Na Východě je hodně místa. Mezi těmi póly se nachází střední vrstva, kterou musíme dokonale prozkoumat. Jde o lidi rasově podřadné, ale s dobrým smýšlením; pak lidé sice rasově přijatelní, ale se špatným smýšlením. S těmi prvními budeme asi muset naložit tak, že je nasadíme někde v Říši, nebo vůbec někde, ale přitom se postaráme o to, aby už neměli děti, neboť v tomto prostoru je nemíníme dále vyvíjet. Pak zbývá ona skupina, jež je rasově přijatelná, ale myšlenkově nám nepřátelská. Ti jsou nejnebezpečnější, neboť jde o rasově zdravou vrstvu vůdců. Musíme si dobře promyslet, co s nimi. Můžeme se pokusit některé z nich přesídlit do Říše, do čistě německého prostředí, tam je poněmčit a převychovat. Když to nepůjde, musíme je postavit ke zdi. Kdybych je vyvezl na Východ, vytvořili by tam vrstvu vůdců, která by pak brojila proti našim zájmům.

A ještě několik slov o věcech policejně – politických. Všimli jste si, že jsem v posledních třech dnech začal pěkně rychlým tempem. Mou zásadou přitom bylo skutečně odstranit a zničit odbojové skupiny a organizace. Chtěl bych poznamenat, že jsme policejním šetřením došli k názoru, že tyto organizace byly mnohem vyspělejší a účinnější, než můžeme z propagačních důvodů v tisku připustit. Když mluvím v tisku o odbojových skupinách a o jednotlivých pachatelích, činím tak jenom proto, abych vštěpil českému národu myšlenku: neztotožňuj se s nimi! Jinak bych musel postupovat proti celému národu, což se v této době nehodí našemu krátkodobému úkolu vyhrát válku. To je jedna věc.

Druhá věc je likvidace a odstranění oné vrstvy vůdců, kteří by se v českém národě časem mohli stát nebezpečnými. S tím úzce souvisí naše podpora Háchy a celé české vlády. Nesmíme dopustit, aby tvrdým zacházením státní prezident nebo vláda si řekli, že už toho mají dost, a odstoupili. To by v zahraničí nedělalo dobrý dojem a nebylo by ani jinak účelné. To se nám podařilo a vláda neodstoupila, spíše se obávala, že ji odvoláme. Ovšem je samozřejmé, že dojde ke změnám. Další věc bude, že dělníky a pro nás skutečně důležité pracovníky jistým způsobem uklidníme. Můžeme to provést různými propagačními opičkami, drobnými zprávami o otázkách a kontrole, při čemž bych rád zcela upřímně dodal, že mnohé česko – moravské svazy by skutečně měly být podrobeny kontrole a vyšetřování. Když něco neklape, má na tom vinu česká správa. Z toho důvodu v důležitých věcech nikdy nepřevezmeme zodpovědnost za určité úseky; raději je přenecháme Čechům, ať si to sami vylížou. Pak můžeme prohlašovat, že vše dobré je darem Říše vzpurnému obyvatelstvu. Když budeme prakticky tímto způsobem postupovat, podaří se nám přežít válku a můžeme v tichu již teď plánovat a klást základy pro konečné řešení.

V závěru vás nabádám, abyste uvážili, že jsem zde mohl vše jen načrtnout. Proto si vše dobře promyslete. Rád bych ještě zdůraznil, abyste si uvědomili, že každý Čech se bude snažit využít každého ústupku k svému prospěchu. Dobrým příkladem je odsouzení ministerského předsedy Eliáše (ostatně dr. Thierack, předseda Lidového soudu, během vyšetřování a odsouzení udělal kus mistrné práce, zvláště svou fantastickou důkladností, politickou šikovností a porozuměním, a musím dodat, přes všechnu námahu Ministerstva spravedlnosti). Tento příklad nám ukazuje, jak Čech dovede využít každé příležitosti, přičemž se kryje zdánlivou pokorou. Sotva byl vynesen rozsudek, hned se objevil nemocný pan Hácha (toho času zase churavý); plačtivě se pokoušel vyvolat v nás pocit lítosti, abychom Eliáše omilostnili. Chtěl vlastně mluvit v rozhlase, aby uklidnil obyvatelstvo, ale teď už prý toho není schopen, dokud nepřestaneme s rozsudky smrti. Ty jejich hanebné způsoby. Odmítl jsem a řekl jsem mu, aby se nejdříve staral o své= zdraví. Když mu za několik dní bude lépe, budu se snažit, aby bylo těch rozsudků méně, ale to bude záležet na českém národě.

V duchu lidskosti a dobroty ve vlastním prostředí a v duchu kamarádství a lidského porozumění uvnitř naší německé společnosti musíme s neoblomnou tvrdostí zaručit, aby tento prostor se s konečnou platností stal prostorem německým.

V tom to smyslu prosím o vaši spolupráci a zároveň vás prosím, abyste se mnou mysleli na našeho Vůdce, jemuž vděčíme za naši práci, možnost tvoření a za vše, co máme. Adolf Hitler – Sieg Heil!“

Použitý zdroj:

Čelovský,B.: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Ostrava, Sfinga 1995.

Chronologický přehled

Dne 13.31939 J. Tiso a F. Durčanský vyjednávali v Berlíně a žádali A,. Hitlera o podporu slovenského státu. Hitler to požadoval přímo kategoricky, aby se tak stalo dříve než obsadí Čechy a Moravu, aby mohl rozpad ČSR vysvětlit jako záležitost Čechů a Slováků, kteří nechtějí žít ve společném státě. Vyhrožoval, že jen on může zabránit Maďarsku, aby neobsadilo celé Slovensko. R. Heydrich měl již pohotově připravené informace SD o politických směrech a proudech na Slovensku.

14.3. prezident Emil Hácha odjel k jednáním do Berlína. Heydrich měl již k dispozici informace z českého politického tábora, stejně jako o něco dříve získal zpravodajské informace o Němcích v českém pohraničí. Hitler to vysoce cenil. Záhy SD zasahovala i do personálních otázek Sudetoněmecké strany, převáděné do řad NSDAP.

14.3.1939 nacistická armáda vpadla na Ostravsko a u Místku se čs. vojáci postavili na krátký odpor. Útok na Ostravsku byl také součástí nátlaku na prezidenta E. Háchu, který 15.3.1939 se podřídil nacistické mocnosti. Do světa nacisté vypouštěli informace, že Hácha požádal o ochranu, aby znemožnil státní převrat připravovaný komunisty. Ti o ničem nevěděli, ale Heydrich doporučil okamžité zatýkání členů KSČ. V akci Gitter za pomoci gestapa a protektorátních četníků bylo zatčeno 4376 osob, včetně německých antifašistů, aby se tvrzení o pokusu o převrat stalo uvěřitelné. R. Gajda se nabízel ke spolupráci s nacisty, ale Heydrich ho nedoporučil. Akce Gitter není dosud zpracována pro Moravu, znají se čísla jen pro Čechy.

16.3.1939 výnos A. Hitlera v Praze o zřízení protektorátu. Vzorem se stala dohoda mezi Francií a Tuniskem v r. 1881. Heydrich organizuje agenturní střediska SD v Čechách a na Moravě.

18.3.1939 A. Hitler jmenoval nejvyšším okupačním úředníkem šlechtice K. von Neuratha. Heydrichova SD ho sledovala.

21.3.1939 Nařízení němčinu uvést do nadřazené pozice úředního jazyka.

15.3.-15.4.1939 okupace Čech a Moravy měla charakter vojenské diktatury. 1.10.1940 byla zrušena celní hranice mezi protektorátem a Německem. R. Heydrich prosazoval zásadu, že „říšský“ Němec má i práva občana protektorátu, tedy může být na místě českého úředníka. Symbolické potvrzení se stalo jmenování říšského Němce W.B. Bertsche protektorátním ministrem hospodářství.

1.9.1939 za spoluiniciativy R. Heydricha bylo zatčeno na počátku války proti Polsku, Velké Británii a Francii 3000 rukojmí z představitelů inteligence, včetně kněží. Měli být zastřeleni v případě českého povstání.

28.10.1939 protinacistická demonstrace, po střelbě do lidu zemřeli dělník V. Sedláček, na kterého se zapomíná, a J. Opletal, vysokoškolský student. Heydrichova SD doporučilo přísně tajný pohřeb V. Sedláčka a ponechala volnou ruku pořadatelům pohřbu J. Opletala. Předvídala demonstrace, studentské demonstrace tak nevadily, bylo možno zavřít české vysoké školy. Demonstrace dělníků byly nežádoucí, stávky by ohrozili válečnou výrobu. Proto jeden pohřeb byl utajený, Opletalův veřejnosti přístupný. Heydrichova SD v té době pátrala, zda nejsou v protektorátu rozšiřovány protinacistické letáky, vydané Sdružením českých katolíků v USA. Patrně šlo o jejich opisy.

15.11.1939 pohřeb J. Opletala, demonstrace.

17.11.1939 nacisté uzavírají české vysoké školy, zastřelí 9 studentů, jmenovaných předtím do čela studentského hnutí protektorátní vládou a dalších 1200 vysokoškoláků je deportováno do koncentračního tábora. SD sbírá ohlasy na tyto události a několika studentům z kolaborantských rodin je dovoleno studovat v Německu (Berlín, Drážďany, Lipsko.

30.12.1939 Heydrichova SD pronikla na Slovensko a měla svého agenta v Ústředně státní bezpečnosti. R. Heydrich byl záhy nejlépe informovaným nacistickým funkcionářem o situaci v bývalé ČSR. I to mělo vliv na jeho pozdější jmenování za zastupujícího říšského protektora.

31.8.1940 Neurath a K.H.Frank předložili Hitlerovi návrh na likvidaci českého národa (poněmčení prostoru i obyvatelstva). O poněmčování pokusy v názvu obcí, měst a zeměpisných útvarů se dnes snaží němečtí revanšisté.

23.1.1941 začalo vysílání českých pracujících na práce do Německa, odesláno postupně 425 000 osob, i nedělnického původu.

27.9.1941 dosavadní protektor nezvládl úkoly v protektorátu, byl odeslán na zdravotní dovolenou a zastupujícím říšským protektorem se stal R. Heydrich. Ten 28.9. vyhlásil stanné právo.

16.10.1941 první transport židovského obyvatelstva do Lodže a 24.11. 1941 i do Terezína. Terezínem prošlo 138 861 Židů a za války likvidovali nacisté 77 292 českých Židů.

28.12.1941 přistál výsadek Antropoid, pověřený atentátem na Heydricha. Současně přistála i skupina Silver A a Silver B se zpravodajskými úkoly.

27.5.1942 J. Gabčík (Slovák) a J. Kubiš realizovali atentát na R. Heydricha.

4.6.1942 novým zastupujícím říšským protektorem se stal K. Daluege.

10.6.1942 vyhlazení Lidic, 5.8.1942 vyhlazení Ležák.

5.8.1942 britská vláda odvolala svůj podpis pod mnichovskou diktátem. 29.9.1942 tak učinila Francie ústy generála de Gaulla. 26.10. 1942 USA uznaly československou vládu v exilu.

5.4.1943 nacisté popravují Čechy na Pankráci. Do 26.4.1945 tu bylo popraveno 1 075 vlastenců.

Redakce: J. Skalský Připravil:dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 222. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen2007.

Webová stránka: www.ksl.wz.cz E-mail:Vydavatel@seznam.cz