Komu neobměnili jméno, nemá v politice co dělat

Jistě. Protože obměňujeme jméno, nebo přidělujeme přezdívky jen lidem těm, kteří se – řečeno poeticky – dotkli našeho srdce. To srdce ten dotek ucítilo, zachvělo se, a dalo povel mozku, aby nějakým způsobem zařídil, že ten, kdo se našeho srdce dotkl, dostal možnost do něj i vstoupit. Mozek poslechl a vykonal ten rozkaz zvláštním způsobem. Dal onomu šťastlivci, který tajemné chvění v našem srdci rozehrál, buď přezdívku, anebo mu pozměnil jméno.

Čili: pokud jsme my lidé kohokoli vyznamenali přezdívkou či obměněným jménem, dovolili jsme mu současně – ba se dá říci – že jsme jej k  tomu dokonce  i vyzvali – aby se do našeho srdíčka nastěhoval a tam se i usadil. Což je samozřejmě víc, než že jsme jej přijali za svého či že jsme jej k srdci přivinuli, jak se v podobných situacích též říká. Protože jsme to totiž byli my osobně, kteří jej přezdívkou či obměněným jménem  obdarovali, přistálo na onom obdarovaném cosi z nás samotných, čímž se on stal částí naší a my jsme se stali částí jeho.

Prostě jsme se navzájem propojili, což je chemie velmi dobře známá ze školních let. Který učitel či profesor nás skutečně upoutal, ten do našeho srdce i vstoupil. A už to pak  nebyl profesor zeměpisu Zikmund, ale Liška ryšavá, nikoliv ředitel Živný, ale Živňas, ne profesor  dějepisu Chlápek, ale Chlop, ne učitel matematiky Čech, ale Rýbrcoul, ne profesorka angličtiny Vytopilová, ale Mamka atd.  A nešťastní a nevýznamní –  v našich očích samozřejmě, ale možná nejen v nich – zůstali ti pedagogové, kteří se ze svých  neobměněných jmen směrem k naším srdcím nepohnuli.

A nemyslete si, přátelé, že v politice je to snad jiné, než to bylo ve škole. Omyl, je to naprosto stejné. Co myslíte takový Kraďousek např. Jistě, najdou se rypálkové, kteří si pomyslí:  Kraďousek – sakra, to ho moc lichotivě nepřejmenovali, že?  Ale pozor! Ono totiž to, že jsme vůbec někoho přejmenovali a že jsme tím jeho přejmenováním vyšli vstříc pohnutce v nás jej tou obměnou pojmout do našeho srdce, dát mu v tom srdci jeho vlastní světničku, v té zatopit a uklidit ji, aby mu v ní bylo mile a teploučko, věřte, že to je stokrát a možná i tisíckrát důležitější než to 

j  a  k  jsme jej přejmenovali. To je malichernost, o níž netřeba vést řeč.

A dodejme už jen tolik: Jako ony školní jmenné obměny či přezdívky Chlop, Liška ryšavá či Živňas vyplynuly z citu školáků, vyplynul i Kraďousek z citu - ovšem už lidí dospělých – dychtivých dostat takto přejmenovanou osobu do svého srdce, splynout s ní a stát se přímo její duší i tělem, jak už bylo shora naznačeno.

Samozřejmě stejné je to s dalšími politiky obměněných jmén, jako jsou např. Sralbotka, Schlafenberg, Zadolárek či Zvorálek, Gyzdík, USchovanec a další a další.

A věřte tomu, že i tady je to jako ve škole. Komu neobměnili jméno (přezdívky jsou v politice přece jen zřídkavější,  protože lid by často tápal, kdo se za nimi skrývá), jako by nebyl. I když pravda, řekneme-li Bába z Vysočiny, nebo Zběhlý kněz, nebo Herec tři poloh, taky hned víme, o kom je řeč. Takže pro všechny ty, ať už přejmenované či obdařené přezdívkou, platí jedno společné. Oni jediní to byli, kteří nám srdička rozzvonili a my jsme je do těch srdiček rádi vpustili.

Takže pamatujte: volitelní v říjnových volbách jsou pro nás pouze Kraďousek, Zadolárek, Sralbotka, Schlafenberg, Gyzdík, USchovanec, Zběhlý kněz, Herec tři poloh a Bába z Vysočiny. Oni jsou naše národní rodinné stříbro, čili to nejvzácnější, co nám ze zvonění klíči zbylo.                                                                                                      Lubomír Man