Ke sporu o reparace

Tak jsme se dozvěděli od právních expertů Spolkového sněmu, že Polsko nemá nárok na německé válečné reparace. Nezávislá vědecká služba v expertíze uvádí, že jakékoli nároky kvůli německým zločinům spáchaným za 2. světové války ztratily platnost nejpozději smlouvou »dva plus čtyři« o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990. A korunou všemu je pak prohlášení, že potencionální reparační nároky jsou údajně promlčeny.

S uvedenými tvrzeními zásadně nesouhlasíme. Pokud se při jednání o smlouvě „dva plus čtyři“ nemluvilo o reparacích, neznamená to, že reparace uzavřením této smlouvy se ztratily někde v propadlišti minulost. Nikoliv!  Je tomu zcela jinak. Otázka reparací, které Německo mělo a má zaplatit obětem své agrese, zůstala neprojednaná a tedy otevřená. Další jednání o reparacích jsou proto možná a v souladu s principy mezinárodního práva a spravedlnosti i nutná.

Německo, jak jsme přesvědčeni, se nechce znát ke svým reparačním povinnostem nejen vůči Polsku, Řecku, ale také i vůči České republice. Hledá nejrůznější důvody, které by jej z reparační povinnosti vyvázaly. Hledá, nachází a uplatňuje je. Jsou však zcela nedůvěryhodné.

Na příkladě Československa si některé skutečnosti osvětlíme. S Německem jsme o reparacích jednali, po určité časové přestávce, kdy jsme jednoznačně prohlásili, že se svých reparačních nároků nevzdáváme, v 70. letech minulého století. Kancléř W. Brandt  prohlásil, že Německo reparace Československu zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Toto stanovisko zajala postupně řada německých politiků, kancléřů a ministrů, zahraničních věcí. Když jsme někdy brzy po listopadu 1989 chtěli jednat s Německem o reparacích, prohlásil H.-D. Genscher, že Německo má plno práce se sjednocením státu a uskutečněním společných voleb, a žádal nás, abychom jednání o reparacích odložili na pozdější dobu, že poté se rychle dohodneme. Když jsme otázku reparací poté otevřeli, tedy v době, na níž Genscher odkazoval, setkali jsme se na německé straně s mlčením a faktickým odmítnutím o reparacích dále jednat. Co jsme tedy my, tehdy ještě Čechoslováci, udělali, že podle nynějších německých „měřítek“ nemáme na nárok na reparace? Snad jen to, že jsme slibům německých státníků a politiků věřili a jednání dle jejich celkových dispozic, i časových, odkládali. A to není důvod k tomu, aby nám nějací němečtí právní experti nyní kázali o tom, jak naše reparační nároky vůči Německu jsou promlčené. Jak takové jednání z německé strany můžeme charakterizovat? Jako účelové, které se skutečným řešením reparací nemá nic společného. Podle jednoho z našich nejvýznamnějších právních expertů, jímž prof. JUDr. Václav  Pavlíček bezesporu je, můžeme své reparační nároky vůči Německu uplatňovat až do doby jednání o uzavření mírové smlouvy s Německem.

Měli bychom při úvahách o zaplacení reparačních dluhů Německem brát v úvahu i princip mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen zaplatit oběti své agrese všechny škody, které jí agresí vznikly. My, stejně tak Polsko, Řecko, jsme byli oběťmi německé agrese. A můžeme konstatovat, že Německo svou reparační povinnost  dosud nesplnilo. I z tohoto hlediska, nejen tedy podle ustanovení Pařížské reparační dohody, se nám německá „právní“ argumentace zdá silně pochybná, zavádějící.

Pokud by SRN chtěla jednat zcela seriózně, měla by uvést škody, které svou agresí napadeným a okupovaným státům způsobila. Je možné tyto škody určit i podle nároků, které poničené státy vůči Německu nárokovali již v době příprav a konání mezinárodní konference o reparacích, a které byly následně mezinárodně schválené.

Pokud je známá výše škod, které vznikly státům Němci napadeným, je jistě ještě snazší vyhledat, kolik miliard Němci poškozeným státům dosud vyplatili. Předpokládáme, že mezi náhradou vzniklých škod a jejich ´úhradou Němci je značný rozdíl. Je velmi pravděpodobné, že Němci svou povinnost zaplatit reparace splnili je z části a že jsou povinni zaplatit zbývající miliardy. Lze předpokládat, že platit nebudou chtít. Proto mezinárodní společenství by je mělo k doplacení reparací vést v dobrém. Pokud tato cesta nebude schůdná, bude nutné zvážit případně i přijetí sankcí, které by je k zaplacení reparací dovedly. Diplomacie pokud neuspěje, by měla mít pokračování v soudním jednání a vynesení pro Německo závazného rozsudku zaplatit dlužné reparace konkrétním státům v konkrétní výši a ve stanoveném časovém období.

Jen si stále klademe otázku, jak je to možné, že Německo tak bohatý stát, dlouhodobě vedený politickými křesťany, se vyhýbá, slušně řečeno, plnění svých reparačních povinnosti. Z Rusů, kteří v nedávné době zaplatili sovětské dluhy oprávněným státům, aniž byli nějak nuceni, dokonce některým dlužníkům jejich závazky zcela odpustili nebo podstatně snížili, by si Němci mohli vzít v tomto směru příklad.

A položme si i otázku, jak mohou být česko-německé vztahy tak dobré, jako nikdy předtím, když Němci nám odmítají zaplatit reparace? I na Německo se vztahuje povinnost zaplatit nám to, co zničili, ukradli.

J. Skalský