Když se H. Seehofer loučil s funkcí bavorského premiéra…

Bohužel ani nevzpomenul na to, jak došlo k přímým jednáním mezi vedením tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a vládou ČR. Co bylo za oponou? Byl to především on, kdo naléhal na naše vládní představitele, a to opakovaně, aby přistoupili k těmto jednáním. Za ně se „přimlouval“ již u premiéra P. Nečase a poté zřejmě i u Sobotky. Nevíme s jistotou, u koho dalšího ještě. Když jeho tlak na čs. vládní činitele neuspěl, vstoupila do hry i paní kancléřka SRN, Angela Merkelová. Byla na státní návštěvě Prahy v květnu 2012. Servala u nás pouze několik hodin, ale přesto si našla čas, aby se P. Nečasovi, tehdejšímu předsedovi české vlády, zmínila jak horoucně a dlouhodobě  SL  sní o takových jednáních.  A Petr Nečas „podlehl“, jak jinak, tomuto přání. Přestože měl jiné problémy, začal s přípravou na „výlet“ dop Bavor.

Jak to vše víme? Samozřejmě nás, i celou čs. veřejnost, o tom neinformoval ani P. Nečas a ani následně pan B. Sobotka, natožpak čs. tisk. Nenašel se též žádný zvídavý český investigativní novinář, který by nám řekl pravdu o tom, co se děje a k čemu má dojít.  Našli jsme si potřebné informace v projevu B. Posselta na jednom setkání SL. Na 63. sjezdu SL, který se konal v Norimberku ve dnech 26.-28.5. 2012 předseda landsmanšaftu prohlásil: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“

A hned v únoru 2013 zavítal P. Nečas, kterému již v té době se v republice leccos nepříjemně sypalo, do Mnichova v čele velké delegace. Před zemským bavorským sněmem přednesl „velkou řeč“, v Mnichově přijatou s aplausem ve stoje, v republice považovanou za podlézavou a vrcholně falešnou. Co však pan Nečas zřejmě nestihl, byla přímá jednání s „reprezentací“ SL. Byl to však on první, kdo oslovil přítomné landsmany jako milé krajany. To bylo pro ně jako mana z nebe. Nemohli se dotleskat.

Co nestačil Nečas, završila vláda B. Sobotky. Opět použiji volně slova B. Posselta. Vláda B. Sobotky začala tam, kde skončila vláda P. Nečase. Ani Nečas, který po svém bavorském entrée se musel brzy s ostudou poroučet, ani B. Sobotka neměli nic o přitulení landsmanů k české hrudi ve volebním programu a ani tedy neměli k tomuto kroku mandát  od voličů. A přesto jednali. Byl to především Sobotka a Bělobrádek, kteří byli ve vládní české delegaci, která přijela opět, kam jinam než do Mnichova, a nato došlo i k prvnímu jednání této čs. delegace s B. Posseltem a některými dalšími členy vedení SL. Čs. vláda se nejen pozemšťovala jednáním s bavorskou vládou, jejím partnerem byla spolková vláda německá, nikoliv bavorská zemská, ale také spolkovatěla. SL neměl a nemá žádnou mezinárodněprávní subjektivitu a tudíž nemůže být subjektem mezinárodněprávních vztahů. Říkejte to však neslyšícím!

Musíme znovu připomenout velké zásluhy o „sudetoněmeckou věc“, jež získal D. Herman, P. Bělobrádek a také i skromná ministryně sociálna, paní M. Marksová. Bohužel dřívější zásluhy pana D. Hermana překryla péče, jíž pan Herman musel věnoval, byl to jeho vládní úkol, koupi prasečáku v Letech. Někdo se holt obětovat musel.

A  tak i vláda B. Sobotky odešla do minulosti s velkou ostudou. Viditelně ji představoval výprask od voličů, co ČSSD a KDU dostaly. Takže můžeme vůbec mluvit o nějakých zásluhách této vlády?  Nebo spíše se stydět za některé její kroky? Ještě zdaleka nevíme, jak jsem přesvědčen, co všechno se dělo za oponou, jíž spustili naši sudetomilové a landsmani, abychom o jejich jednání věděli co nejméně. Takže si musíme s hodnocením raději počkat. Časem i nepříjemné věci vyplavou.

Jedno však víme určitě. Pan H. Seehofer a paní A. Merkelová naprosto nepřijatelným způsobem zasahovali do našich vnitřních záležitostí. Ovšem je otázkou, jak se v Německu dívají na princip mezinárodního práva, který jednoznačně vyžaduje, aby státy nezasahovaly do vnitřních záležitostí druhých států. Vzpomínám si na červnové vystoupení v roce 2016 pana M. Rotha, náměstka ministra zahraničních věcí SRN. Exprezident Václav Klaus o něm píše:  

„Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth. Řada jeho výroků je k pousmání – problémy jsou natolik komplexní, že „musíme Evropě dát čas“. Nechápu, kdo má dát Evropě čas (kdo je ono my), a nechápu, jak je možné mluvit o Evropě jako o subjektu, kterému je třeba dát čas. Evropa pana Rotha neslyší. A odpovídat neumí.

Podstatné je však něco jiného. V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí.

Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?“ (Václav Klaus, 8. 6. 2016)

Myslíme si přesto, že Německo nemá monopol na vytváření a rušení principů mezinárodního práva a že mezinárodní právo a jeho zásady existují nezávisle na něm.

J. Skalský