Kdy nám Německo zaplatí reparace?

Řecko a Polsko již natahují ruce.

Náš pan ministr zahraničních věcí, dr. L. Zaorálek, má však jinčí starosti než uhánět Němce, aby konečně reparace zaplatili. Má v úmyslu, jak se sám vyjádřil, vyhrát volby do Poslanecké sněmovny PČR.

A tak se snaží. I když snad všichni víme, zřejmě kromě právě jeho, že ČSSD volby nevyhraje. Možná, a to jen při velkém štěstí, bude jen zdaleka dýchat vítězné straně na záda. S menším štěstím získá bronzovou pozici.

Ale pan ministr Zaorálek na takové předpovědi nedbá. A tak je chvíli tady, pak zase tam a potom jinde. Má rozběháno. Svá moudra uplatnil i v Národním divadle a dnes bude diskutovat v tvrdé konkurenci s představiteli dalších stran.

A prosím Vás, jak na něj nyní můžete požadovat, aby se staral o reparace. Samo toto téma je pro něj nežádoucí. A když si vezmete, že Němci jsou povinnou stranou, tak potom raději, jak asi soudí pan ministr, o reparacích vůbec nemluvit. Jinak by z toho koukal velký průšvih. Pan ministr patří k těm politikům, kteří do únavy opakovali a opakují, jak česko-německé vztahy jsou dobré, jako nikdy před tím. A do toho někdo na něm snad chce, aby s pravdou o reparacích šel ven a vůči Německu, kde jsou u vlády též sociální demokraté, natáhl ruku alespoň na nějakou předběžnou zálohu na reparace.

Pan ministr Zaorálek, když ta reparační mánie se dostala navenek a vůči Německu padají stamiliardové, ba i biliónové požadavky, by měl po pravdě vyjasnit naši reparační pozici a připojit se k Řecku a Polsku, které dobře ví, co Německo jim na reparacích dluhuje.

Pokud jde o naše reparační nároky vůči Německu, tak jsou zpravidla uváděny ve výši asi 360 miliard předválečných Kč, tj. více než 3 biliony současných korun. Německo nám z této částky, jak se také zpravidla uvádí, zaplatilo pouhé čtyři desetiny procenta.

A tak můžeme být vlastně rádi, že nám alespoň něco zaplatilo.

Když k nám mluví z MZV ČR o reparacích obvykle slyšíme, že nejsou na pořadu dne, že naše nároky je již pozdě uplatňovat a korunou všech těchto bájných rčení je, že jsme se jich vzdali. Když se zeptáme, kdy a kdo, jaký ústavní orgán, se našich reparačních nároků vůči Německu vzdal a jakou právní formou, nedozvíme se nic bližšího. Připadá nám jako kdyby naše ministerstvo zahraničních věcí hájilo spíše zájmy německé než naše. Jak to je tedy?

Již léta pan profesor JUDr. Václav Pavlíček nám v podstatě říká, že máme na reparace nárok a že nejpozději jej musíme uplatnit do doby konání mírové konference.  A tak vzniká otázka, proč ČR své reparační nároky vůči Německu neuplatňuje? Německo je již dávno sjednocené a poté nám mělo reparace zaplatit, jak slibovali němečtí kancléři a ministři zahraničních věcí SRN. Posledním slibovatelem byl pan ministr H.-D. Genscher. Ten dokonce prosil o další strpení do doby konání všeněmeckých voleb. I tyto volby jsou dávno pryč. Německo poté, když jsme měli na nás tolik žádané strpení, přestalo s nám i o reparacích jednat. Od té doby  je to stále stejné.

Tak pane ministře Zaorálku, pokud skutečně chcete u české veřejnosti předvolebně bodovat, podívejte se na reparace, samozřejmě na ty, co nám má Německo zaplatit, a jednejte ve prospěch republiky a českého národa. Jistě není v našem zájmu, abychom reparace pominuli  a hráli dále hru na dobré vztahy.

Němci by si měli uvědomit, že Rusové již zaplatili všechny dluhy ze sovětské éry. Nikdo je k tomu nemusel silou lámat. Splnili svou povinnost naprosto samozřejmě. Možná, že bychom Němcům měli doporučit, aby se od Rusů naučili, jak splácet dluhy.

J. Skalský