Kdy můžeme kádrovat umělecká díla a jejich tvůrce?

Vadí, mi když se kádrují sochy, umělecká díla a jejich autoři, říká přední český historik architektury Zdeněk Lukeš.

Sochy, umělecká díla a jejich autory můžeme kritizovat jen tehdy, když mají něco společného s předlistopadovým režimem, nebo, nedej, Bože, s Ruskem. Kolik takových děl bylo odstraněno z míst, kde byly původně instalovány, je nepočítaně. Dokonce byly napadány v době polistopadové památníky, pod nimiž byly hroby našich osvoboditelů, vojáků sovětské armády. Někdy byl jen seškrabán nápis, jindy zmizela rudá hvězda, jinde mizeli pamětní desky.

Abychom byli konkrétnější. Když byla na Loretánském náměstí  v Praze odhalena socha  prezidenta E. Beneše, byla současně instalována pamětní deska na nedaleký dům, kde dlouho žila a dožívala svá léta paní Hana Benešová, manželka prezidenta Beneše. Po určité době pamětní deska zmizela. Nevíme, zda v současnosti již byla na své místo navrácena, či nikoliv.

A ještě jeden odstrašující příklad. Praha delší dobu „hledala“ vhodné místo pro sochu T.G. Masaryka. Ne a ne takové místo najít. Až nakonec přece jen se pro Masaryka něco našlo. Navštěvujeme jej na Hradčanském náměstí. Prezident Beneš a prezident mají k sobě velmi blízko, stejně jako v době, kdy pracovali ve prospěch republiky.  T.G. Masaryk byl na Hradě a ministr E. Beneš v Černínském paláci, kde sídlilo ministerstvo zahraničních věcí, v jehož čele stál.

Při všech těchto a podobných příležitostech jsem neslyšel, kéž bych se mýlil, že by pan Zdeněk Lukeš se proti tomuto vandalismu nějak postavil a nebo dokonce protestoval. Slova kritiky našel, až když se jednalo o sochu válečníka Rüdigera v Jablonci? Na druhé straně velmi procítěně si pochvaloval, že se na „původní místo“  vrátila socha  Františka I.  Kolik takových soch se má ještě vrátit, abychom si vytvořili prostředí, v němž jsme žili za Rakouska-Uherska nebo v době tzv. protektorátu? "Ozdobí" Staroměstské náměstí v Praze opět Mariánský sloup? A kdo chce tento a podobné návraty do minulosti?   Velká většina našich občanů nikoliv.

Když  historik umění mluví o bývalých Sudetech, může chybovat. A v tomto případě pan Zdeněk Lukeš nebyl obezřetný. Sudety jako územně-správní jednotka nikdy neexistovaly a existovat nebudou. Je pravdou, že znacizovaní henleinovci tento termín užívali. Sudety chtěli vytvořit jako samosprávně území, kde by oni sami nerušeně po nacisticky vládli, a to i německým antifašistům, Židům a českým obyvatelům pohraničí. Henleinovcům se nepodařilo uskutečnit tento plán. A sudety pomalu upadly v zapomnění. Nyní již opět někteří pánové, včetně českých ministrů,  mluví o Sudetech. Chtějí tento pojem oživit a vrátit do současnosti. To však není v zájmu republiky ani našeho národa. O to usiluje landsmanšaft již delší dobu. Pokud by nebylo našich kolaborantů, neuspěl by další řadu let, pravděpodobně vůbec ne. Ale v nedávné době začal fantazírovat pan P. Bělobrádek. Sám sebe označil za sudetského Čecha. Oživil pojem geografické Sudety a nadto i termín politické Sudety. Tam, zřejmě z vlastního velikorysého uvážení, zařadil Šumavu a Brno. Má místopředseda vlády ČR takové pravomoci, aby mohl rozhodovat o našem státním území? Samozřejmě že nemá, ale nedbá!

Zásluhy velké o sudety má i pan B. Sobotka. Ten označil tzv. sudetské Němce za naše spojence. Českou veřejnost též upozornil, že tyto spojence nemůžeme brát jako pohrobky nacistů. A tak termín Sudety a sudetští Němci nám tito a další pánové znovu vracejí do našich slovníků a naší mluvy. Činí tak, že jsou nevzdělaní nebo přespříliš oddaní tzv. sudetoněmecké věci?  V tom i onom případě je to tragédie.

J. Kovář