Kdo se má komu omluvit? Média prezidentu Zemanovi a Ovčáčkovi!

Místo,aby se média omluvila prezidentu Zemanovi a mluvčímu Ovčáčkovi, zahájila proti němu po zveřejnění článku "Dynamický život", kde Peroutka veřejně vyznává v roce 39 obdiv k führerovi, frontální útok. Vytáhli na pomoc poslance KDU Zdechovského, který chce dokonce mluvčího Ovčáčka, za citaci článku odvolat z funkce !!!

Dále vytáhli jakéhosi historika Gromona ze Společnosti F. Peroutky, který tvrdí, že Peroutka po válce uvedl, že prý údajně za tento článek byl zavřen do koncentráku -  a že prý nacistický gestapák údajně při výslechu Peroutkovi četl výňatky z tohoto článku.

Celé toto tvrzení má z hlediska historické kritiky několik fatálních slabin.

 Za první se toto vše zakládá pouze na samotné vypovědi F.Peroutky a nelze je ověřit citací záznamu gestapa.

Za druhé, je třeba přihlédnout k samotné náplni časopisu Přítomnost v té době, kde jsou články tištěny pod vlivem tzv.protektorátního aktivismu, pokud to nechceme nazvat přímo kolaborací. Viz archiv článků.

Za třetí, po osvobození Peroutka sám změnil název časopisu Přítomnost na Dnešek, jakoby se chtěl odříznout od bývalé Přítomnosti.

Konečně za čtvrté, Peroutka po emigraci v tzv. Radě svobodného Československa spolupracoval s agrárníky a národními demokraty, a s nimi zaujímal vstřícné stanovisko k sudetoněmeckým spolkům, což vnímali negativně i Angličané, kteří správně konstatovali, že tím Peroutka jen nahrává komunistické propagandě, operuje se zradou emigrantů se sudety. Viz knihu Opuštění Bojovnici.

Nakonec jen poznámka.

Bláboly o tom, že článek Dynamický život představuje jakýsi jinotaj, nelze přijmout. V protektorátní atmosféře jakékoli velebení führera pro Čechy, kteří nebyli protektorátními aktivisty nebo přímo kolaboranty a zrádci, znamenalo jednoznačnou zradu ČSR a opuštění ideálů masarykovského státu. Tak to vidíme jako členové legionářské obce Brno, a potomci legionářů a odbojářů padlých za ČSR proti Hitlerovi a jeho zločinecké velkoněmecké tlupě.

Jiří Jaroš Nickelli ČSOL Brno I

Příloha: Článek „Dynamický život“, jehož je autorem F. Peroutka. 

Dynamický život

I.

Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdin postavili výše.

Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky před dvaceti lety; ze státu, o jehož míněni se versaillští vítězové po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jiti za ním, ne jemu za nimi; známé tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu jsou sensací světových dě­jin; dosud nikdy nepoznala historie Anglii a Německo v takovém poměru; odčiniv většinu následků poslední německé porážky, připojil na druhé straně Vůdce ně­mecké říše k ní území, jež k ní nepatřila po celý novo­věk; neuložil za to svému národu dosud žádnou větší oběť než ozbrojili se, uskrovni ti v některých vedlej­ších životních příjemnostech a ukázněně jiti za jeho vedením; Bismarck mluvil o územích, za jejichž získáni by neobětoval kosti jediného pomořanského granátníka; Adolf Hitler je získal, neobětovav vskutku kosti jediného německého vojáka; sám Bismarck, tento souhrn německé slávy a státní tvořivosti na konci 19. století, proti němu vypadá jako poněkud vá­havá osobnost; všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utla­čenou po světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a vý­chodní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehléd­nutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůd­ce národa stává se vůdce národů; zbavil západní moc­nosti spojenců a vasalů v této části světa; ministři menších států putují do Německa týmiž cestami a přibližně ve stejných hodnostech, jako to činila jejich knížata ve středověku; po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stoji celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsunovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami.

Toto vše jsou ne úsudky, nýbrž fakta, nezávislá na úsudcích. Jest jistá škola v politice, která se domnívá, že lze něčeho dosáhnout, jestliže se budeme na svět dívat přimhouřenýma očima a vidět napolo. Dávám přednost tomu, vidět jasně obrysy věd — a kéž by­chom to byli vždy dovedli! Přimhouřené oči na západě mohou si klásti pochybovačnou otázku, jaký je sku­tečný poměr německého národa k muži, jenž toto vše pro něj vykonal, a není-li tu možný nějaký snadný rozkol. Jest to otázka lehkomyslná, jaký bývá poměr národa k vůdci, jenž vyplnil jeho denní i noční přání? Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. Nebylo by většího a pro toho, kdo se mu oddá, osudnějšího omylu, než do­mnívat se, že se pohybuje jedinec tam, kde ve sku­tečnosti se pohybuje vůle celého národa. Není ná­hodou, že Nietzscheova filosofie vůle k moci vznikla právě v německém prostředí. Závratný vzestup Hitlerův k moci je vysvětlitelný právě jen tím, že jest nejskutečnějším representantem svého národa, že jeho akce se pohybuji po starobylých stopách německé vůle k moci. Otázka, jaké city chová ně­mecký národ k svému Vůdci, jest do velké míry to­tožná s otázkou, jaké city chová německý národ sám k sobě. Čím vice se to bude v evropské politice vědět, a čím více se bude na to brát zřetel, po tím solidnějších cestách se bude ubírat.

x

Jestliže, jak z každé stránky spisu "Mein Kampf" lze zjistiti, jeho autor se pokládá zejména za kvint- esenci německého způsobu myšlení a cítění, jestliže jest pravda, že Vůdce a německý národ jedno jsou, jaký poměr mohou si k němu vytvořiti členové oněch menšin neněmeckých národů, jichž se stal v poslední době ochráncem, protektorem nebo ně­čím podobným? Jsa velkou postavou německých národních dějin, nemůže býti ovšem zařazen do ná­rodních dějin národů jiných; maje již své první mí­sto ve Walhalle, nemůže býti postaven do Slavína; kdyby se někdo o to nějak pokoušel, hrozná ne­upřímnost tohoto pokusu by se naprosto zajisté zpro­tivila Cechům í Němcům. Zajisté si Vůdce a říšský kancléř sám nepřeje, aby fakt jeho němectví byl ně­jakým způsobem oslabován nebo rozřeďován. Dílo svého života, německý nacionální socialismus, sám pokládá za typický plod německého ducha a ně­mecké historie. Pozdrav Heil Hitler jest německý pozdrav, na který mají právo jen příslušníci němec­kého národa. Který Cech nebo Slovák by jím tak zdravil, tlačí se někam, kam nepatři a odkud bude vyexpedován. Německý nacionální socialismus uzná­vá neprostupnost národních těles; nikdo nemůže bytí Čechem a Němcem zároveň, z čehož vyplývá, že i když oba národy mohou mít společné státní před­stavitele, nemohou mít společné národní hrdiny. Po­něvadž tedy I po 15. březnu 1939 Čech zůstává Čechem a Němec Němcem a poněvadž Vůdce a říšský kancléř není Čech a Češi nejsou Němci, nemůže býti poměr obou národů k osobě Adolfa Hitlera naprosto stejný. Jelikož spojuje Cechy a Němce v jednom státě, ne však v jednom národě, jak ani jinak není možno, poněvadž nelze směšovat dvě přirozenosti, zůstane jedněm vůdcem národním i státním a dru­hým toliko státním. Fakt ten jest, jak vidíme, na­prosto uznáván: Za vůdce českého národa bez od­poru jsou prohlašováni president dr. Hácha a před­seda Národního souručenství Adolf Hrubý. Nikdo se nepokouší o protipřirozené jakési amalgamování. "Mein Kampf" zůstane bibli německého národa, kdežto biblí českého národa jsou spisy jiné. Dal tomu výraz ostatně autor „Mein Kampfu“ sám, když loni na podzim nesvolil k překladu své knihy do češtiny, nějž žádalo horlivě kterési české nakladatelství.

Někteří Češi už dávno, jak víme, se zalíbením po­mýšleli na nápodobu metod, jimiž Vůdce a říšský kancléř povznesl svůj národ z poversailleské bez­mocnosti na nejsilnější moc evropskou. Říkali si, proč že by nemohlo být využito k prospěchu českého ná­roda, co se tak osvědčilo v osudech národa německého. Přehlíželi vždy, zdá se, rozdílnost sil obou národů. Osmdesátimilionový národ německý mohl vzdorovat i celému světu způsobem, o nějž se jistě nemůže po­koušet osmimilionový národ český. Metody, jež ně­mecký Vůdce pro svůj národ zvolil, odpovídají ohrom­ným silám tohoto národa. Klasikové české politické taktiky od dob obrozenských až po dobu nejmoder­nější vždy naopak musili brát ohled na malou naši početnost. Už Palacký řekl, že kdyby nás bylo osm­desát milionů, mohli bychom mluvit jinak, ale jen tehdy. Pozadím německých myšlenek jest německá síla. České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušenosti. Jest pravděpodobná, že meč, jimž jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli. Proto i když byl napsán »Mein Kampf", obsahující vhodnou metodu pro národ velký, členové národa malého budou vždy se musit vracet pro po­učení ke svým vlastním klasíkům, kteří už před desíti­letími promýšleli způsob politické taktiky národa malého. Národní vůdcové mohou vyrůstat jen vždy z vlastní národní půdy. (Dokončení). F. Peroutka