Kdo byli banderovští hrdlořezové?

Proti komu jsme vlastně bojovali? Kdo byl naším nepřítelem? Jakou měl strategii, taktiku, sílu, výzbroj, výstroj, bojovou hodnotu? Byla pravda, že v jeho řadách byli Italové, Francouzi, Němci a dokonce Slováci?

Na všechny otázky jsme mamě hledali odpovědi. Nakonec v částečných poznatcích získaných v době jejich vpádů na naše území jsme je mohli sotva najít. Proto se také v hlášeních vyšších jednotek mísily takové základní pojmy jako banderovci a vlasovci, velkou neznámou pro nás byla jejich vojenská organizace, nemluvě už o lidech.

Prázdné stránky nám pomáhali zaplňovat až Poláci. Již první kontakty s nimi vrhly trochu světla do tohoto potemnělého pásma. Samozřejmě, ani oni nevěděli všechno. Také skládali z této silně zakonspirované struktury střípek ke střípku. Jenže my jsme ve srovnání s nimi stáli nad mapou s velkými bílými místy a s prázdnýma rukama.

Banderovce jsme nepodceňovali. Nad ledasčíms jsme ale otvírali s údivem oči.

Mnozí z nás si zpočátku zcela přirozeně mysleli: Bandy jsou bandy, jaká že je tam organizace. Spíš anarchie. Každý si dělá, co chce, prim hraje živelnost. A oni zatím měli hlavní vojenský štáb, kterému podléhala velitelství operačních skupin. Sever-Volyň a Polesí. Jih - s Kamenecko-Podolským, Žitomirským, Vinnickým obvodem. Západ - východní Halič se Lvovem, Tamopolem, Stanislawowem, Bukovinou, Zakarpatskou Ukrajinou a jihovýchodní částí Polska. Východ - sever Žitomirského, Kyjevského a Čemigovského obvodu.

Každá operační skupina se dělila na vojenské okruhy. Dohromady jich bylo dvanáct. V operační skupině Západ, která nás zajímala nejvíc, to byly Lisonia, Hoverla, Čierny lišiak, Makivka, Bug a San. Právě tento poslední okruh - číslo římská šest - pokrýval okruhy jihovýchodního Polska na západ od řeky Bug.

Stál přímo proti nám.

V zakierzoňském kraji, jak se mu říkalo.

Jaký význam se mu přikládal, vyplývalo i z toho, že jeho velitelem a současně hlavním velitelem UPA v Polsku byl Miroslav Oniszkiewicz, přezdívaný Orest. Shodně s praktikovanou zásadou spojování vojenských funkcí s politickými byl také členem zemského vedení OUN, kde plnil povinnosti vojenského referenta.

Po vojenské linii podléhal bezprostředně veliteli operační skupiny Západ Vasilu Sidorovi, přezdívanému Szelest. V politických a organizačních otázkách byl jeho představeným Jaroslav Staruch, nebo též Stiah, vedoucí OUN v zakierzoňském kraji. Šéfem štábu Orest byl Ivan Szpontak přezdívaný Železniak.

Okruh San byl rozdělený na tři taktické úseky: Bastion, Daniliv a více než tisícičlenný Lemko s nejsilnějšími prapory - kuřiny, s nejlépe vycvičenými střelci, ukrutnými, bezohlednými a nelítostnými v boji, kteří vraždili lidi bez nejmenších výčitek svědomí.

A těm jsme stáli tváří v tvář právě my.

Operačním terénem Sanu byly polské pohraniční okresy od Przemyšlu a Sanoku, přes Krosno až k Nowému Saczu. Tedy od nejvýchodnějšího výběžku naší hranice zhruba po Starou Ľubovňu. Velitelem tohoto úseku byl Vasil Mizemyj s přezdívkou Ren, jeho zástupce Mykola Savčenko zvaný Bajda.

Ren velel praporu - kuřinu, ve kterém měl sotně Biry, Brodyče, Chryně a Stacha, dohromady čtyři sta dvacet střelců. Kuřin jeho zástupce Bajdy se skládal ze sotní Burlaka se sto dvaceti střelci, Lastiwki s devadesáti střelci, Chromenka se sto dvaceti a Krylači s osmdesáti střelci.

Kromě toho měl úsek Lemko v sestavě samostatně operující stoosmdesátičlennou sotňu Lisy a stočlennou sotňu Smymého.

Jména velitelů připomínám proto, že později jsme s nimi všemi měli, tak či onak, co do činění. Dejme tomu s jistým Szpontakem, přezdívaným Železniak. Pocházel z Užhorodu, vystudoval učitelský ústav, vyučoval ukrajinštinu, za Vološinovy vlády vstoupil do Karpatské siče, během maďarské okupace se přestěhoval do slovenských Veľkých Kapušian, také obsazených Horthym, dal se k Němcům, absolvoval kdejakou jejich školu a kursy, pomáhal jim okupovat Lvov, dostal od nich vysoké policejní funkce, jako mnozí i on odešel do UPA a zakrátko to dotáhl na velitele sotně. Patřil k nejkrvavějším katům Poláků mezi banderovskými veliteli. Zavraždil jedenáct obyvatel Chotyluba, sedmdesát pět občanů Rudky, sedmnáct Cieszanowa a obce vypálil. Na začátku roku 1945 se jeho sotňa přeorganizovala na kuřin. Jen v noci ze 17. na 18. března zničil šestnáct stanic milice, na začátku listopadu zaútočil na četu polské armády a povraždil deset vojáků, později ze zálohy zabil na silnici Rawa - Lubycza čtyřicet jedna vojáků, v květnu 1946 přepadl na nádraží v Uhnowě rotu polské armády, která chránila transport přesídlenců do Sovětského svazu, třicet vojáků povraždil a osmnáct Ukrajinců nechal zaživa uhořet ve vagónech. V listopadu 1947 přeběhl k nám. Ukrýval se v okolí Veľkých Kapušian. Zanedlouho však opatrně vstoupil na scénu a zahájil klamnou operaci. Přihlásil se úřadům jako maďarský voják, který se právě vrátil ze sovětského zajetí. Předložil falešné doklady. Legalizoval se, našel si práci, oženil se, založil rodinu, narodilo se mu dítě. Vzdělaného, svědomitého pracovníka si všimli, nabídli mu místo v zemědělském odboru Okresního národního výboru ve Veľkých Kapušianech. Horlivě agitoval po vesnicích pro vstup do družstev. Byl vynikajícím pracovníkem, a tak ho navrhli do vyšší funkce. Odmítl. To vyvolalo údiv. A pátrání po příčině neobvyklé skromnosti. V životopise byla zjištěna zranitelná místa z válečných časů. Vzbudila podezření. Nejasnosti se konzultovaly se spojenci a Poláci oznámili, že se pravděpodobně jedná o Szpontaka, kterého hledají. Přiznal se již během prvního výslechu. Naše úřady ho v roce 1958, tedy po jedenácti letech od jeho příchodu k nám, vydaly Polsku. Soud v Przemyšlu ho za jeho zločiny odsoudil na smrt. Předseda Státní rady mu však trest změnil na doživotí. (Iwan Szpontak byl propuštěn v roce 1981, vrátil se zpět do Velkých Kapušian, kde v roce 1989 zemřel - pozn. překl.)

V bestiálnosti a životopisné pestrosti Železniaka překonával pouze Chryň, vlastním jménem Stefan Stebelski. Byl bezprostředně proti nám, hned za hranicemi. Byl také učitelem, v roce 1941 ho několik měsíců věznilo gestapo, později se stal příslušníkem divize SS Galizien, ze které utekl do UPA, kde ho jmenovali velitelem sotně. Když jeho jednotka zanedlouho překročila počet dvou set střelců, rozdělili ji na dvě části: jedné velel Chryň, druhé Stách. V Chryňově sotni vládla nejpřísnější disciplína. Střelce, většinou příslušníky bývalých vojenských a policejních jednotek, kriminální živly, esesácké katy, lidi postrádající jakékoliv city, nemilosrdně trestal za sebemenší přestupky, za větší provinění, jako byl pokus o dezerci, narušení subordinace, či váhání vyplnit rozkaz, smrtí. Od rána do večera opilý desperát propadal záchvatům zuřivosti a v tu chvíli se před ním všichni třásli strachy. Byl zákeřný, důvtipný, vynalézavý, vyznačoval se bravurními operacemi. Celou jednu četu oblékl do uniforem polské armády. Pronikal s ní do obcí a měst a tahle kamufláž stála životy desítky vojáků. Jeho běsnění, brutalita, zvěrstva přesahovaly krutost středověké inkvizice. Zajatce osobně mučil, takže umírali ve strašných bolestech, raněné sadisticky páral bajonetem a vnitřnosti věšel po větvích stromů.

Přímo proti Sninskému okresu řádila nej východnější banderovská sotně na polském území. Velel jí Ivan Kozieryňski, přezdívaný Bir, za války zástupce velitele ukrajinské policie v Medyku, kde se vůči polskému obyvatelstvu choval mimořádně krůtě. Jako většina jemu podobných před příchodem fronty zběhl k UPA, jmenovali ho velitelem sotně, ve které měl tři sta esesáků z rozbité divize Galizien. Sotňa se vyznačovala výjimečnou bestialitou. Tak ji znali nejen v celém Zakarpatskú, ale i u nás, kam několikrát pronikla. I když se nenašly důkazy, měl jsem podezření, že vraždy v Nové Sedlici, Uliči i Kolbasově měli na svědomí hrdlořezové právě z jeho sotně.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 274-277

nakladatelství Futura