K dějinám ČSL

K dějinám Československé strany lidové

Od Litomyšlského sjezdu k Československé straně lidové

II.

Na památku všech, kteří se zasloužili o šíření

křesťanskosociálních ideálů v minulosti i v době nedávné

Úvodem

My. křesťané, víme, že státy, celá lidská společenství, ale i politické strany mohou žít jen na základech, na kterých vznikly – tedy z věrné a pravdivé živé tradice, ovšem se stále nově koncipovaným programem, který chápe vážně „znamení času“. Má a musí tedy mít prorocký ráz.

Před více než sto lety stál Litomyšl na lidových základech. Měl na mysli lid pod mnohonásobným národnostním, sociálním i politickým tlakem, a přesto Boží lid putující dějinami. Ovšem lid, který na všech svých cestách je vykořisťovaný a proto chce řešit své problémy dneška pohledem k budoucnu.

Litomyšl měl v tehdejším zorném poli lid konzervativní v tom smyslu, že každý člověk je stvořen jako Boží obraz a podoba. Avšak tento lid byl rovněž progresivní ve svých tužbách a konkrétní politické práci, protože každý člověk je nejen určen jako Boží obraz a podoba a proto se má stále více stávat Božím obrazem a podobou. Nebo jak se to dnes jasně formuluje: Boží dar je vždy pro nás úkolem!

Z hloubky dějin a naší živé tradice si přinášíme povědomí, že máme a musíme mít program, který ještě dnes a zde nikdo nenaplnil. Proto je třeba se o to znovu a znovu pokoušet s menším či větším zdarem. Do minula se podívejme jen natolik, nakolik se chceme poučit. Ale dívejme se hlavně do budoucna, jak chápat a naplňovat dnešek. Dnešek má totiž vždy účinný sociální úkol: Cokoli jste učinili pro jednoho z mých bratří či sester, pro mne jste učinili, říká Ježíš.

Nezapomeňme, že i křesťanská strana je určena k této konkrétní službě, jinak mizí až zmizí z povědomí lidu. Strany, které jen konzervují, budou pohlceny. Strany progresivního a prorockého typu porostou. A to je i naše křesťanská naděje, která se promítá do naší politické služby všemu lidu této země.

Jestliže se tzv. konzervativní strana zajišťuje hlavně tradicí, pak je třeba se ptát, zda je to opravdu tradice věrná, pravdivá a živá. Pokud jen nahlédneme do materiálů Litomyšle, zjistíme, že ti, kteří se na tuto tradici dnes „konzervativně“ odvolávají, buď nevědí, co činí anebo klamou sami sebe či druhé.

Mimoděk vyvstává otázka, co se stalo, že téměř po dvoutisíciletí křesťanství je naše společnost tak málo křesťanská i v mnohých z těch, kteří se prezentují jako křesťanští politikové, či dokonce představení různých křesťanských institucí? Zde je nutno si uvědomit, že to, co je dnes zváno křesťanstvím, je už mnohdy pouze pokřivením křesťanského učení. Lidé si ve své pýše a nadutosti znetvořili mnohé z Ježíšových požadavků, včetně nejvyššího zákona lásky. Ježíš se zastával chudých, ponižovaných, bezbranných, nemocných. Na ty „křesťanští představitelé“, ať jde již o církevní hierarchii nebo vůdčí činitele „křesťanských“ politických stran, často vzpomínali a stále vzpomínají slovy, s nimiž jejich skutky však nejsou souladné. „Království Boží“ na zemi již není jejich programem dokonce ani verbálně. Snaží se konzervovat i to, co by mělo být měněno, a to neodkladně a s velkým důrazem. Křesťanské strany prorockého charakteru jakoby by byly již pouze součástí dějin. I dnes se budeme snažit i z těchto důvodů poukázat na křesťansko sociální a původní lidovecké principy, z nichž vyrůstala činnost stran, které vznikaly proto, aby při svém putování dějinami s pochopením pro znamení času přinášely více spravedlnosti sociální, důstojnější lidský život pro všechny a mír vnitřní i vnější, neznající národů „panských“ ani porobených.

Snažme se nyní společně „vzpomínat na minulost“, alespoň na její významnější události, v zájmu přítomnosti a budoucnosti.

Před lidstvem v 19. i následujícím století stály a dosud i v současnosti stojí otázky, především sociální, národní a demokratické povahy, které každá doba se snaží řešit svými prostředky a svým způsobem. V období na přelomu předminulého a minulého věku hluboká sociální nespravedlnost, jejímž důsledkem byla nepředstavitelná bída značné části společnosti, vedla k rozšíření požadavků na zespolečenštění velkých majetků. Podmaněné evropské národy požadovaly rovnost s národy vládnoucími. Elitářské politické strany se postupně, tak jak volební právo získávaly další a další sociální skupiny, transformovaly v masové strany, k jejímž předním demokratickým cílům náleželo dosažení vlády lidu, lidem a pro lid.

Křesťanskosociální strany se ztotožňovaly s uvedeným převažujícím společenským pohybem a s jeho vlastními snahami. Tužby českého národa plně vyjadřovala rezoluce přijatá I. zemským sjezdem Křesťanskosociální strany v Čechách v r. 1896, která zdůraznila, že přední a nejdůležitější vlasteneckou povinností je usilovat o dosažení nedílnosti a samostatnosti zemí Koruny české. Jak velmi málo se o této skutečnosti mluví a píše, přestože jde zcela o jednoznačný výraz lásky k vlasti a touhy po její jednotě a samostatnosti.

Pro strany křesťanskosociálního charakteru bylo důležité vyjasnit vztah mezi politikou a náboženstvím. Tímto problémem se zabýval i sjezd České křesťanskosociální strany, který se konal v roce 1910. ThDr. Rudolf Horský, jeden ze zakladatelů Křesťanskosociální strany v r. 1894, farář u sv. Matěje v Praze, ze sjezdové tribuny za plného souhlasu přítomných delegátů prohlásil: : „Nesmí se však směšovati stanovisko náboženské s politickým … Máme povinnost k svaté víře a podrobujeme se autoritě církve, ale máme také povinnosti k vlasti své a ke svému lidu, abychom dovedli souladně v sobě lásku k víře s láskou k lidu a k vlasti… Nutno, abychom ve věcech politických měli volnou ruku. Volnost tato byla a je nám ponechána.“ (Čech, číslo 86, 29.3.1910)

Tento sjezd současně učinil potřebné kroky k tomu, aby křesťanskosociální strana přestala být považována za stranu čistě katolickou, tedy konfesní stranu, a naopak se stala stranou otevřenou a tak zcela přístupnou i pro jiná křesťanská vyznání.

Tento sjezd však vešel do našich politických dějin též potvrzením programového požadavku „všeobecnému blahu sloužící zařízení, jako: pojišťování, dráhy, doly, hutě atd., buďte postátněna, resp. pozemštěna.“ Takto se sjezd stal historickým v pravém slova smyslu.

Předmětem obzvláštní pozornosti sjezdu byly i další sociální otázky. Požadavek povinně ustavit v každé továrně dělnické výbory, jejich dvě třetiny členů měli volit dělníci tajným hlasováním, zákonná ochrana těchto odborových orgánů i rozsah jejich kompetence a pravomoci měly na každém pracovišti přispět ke zvýšení míry obrany a ochrany práv dělnictva.

V konfliktních situacích mezi dělníky a kapitalisty, které nebylo možné již řešit smírnými prostředky, uznávali křesťanští sociálové právo dělníků na stávku. Záruku jejího zdárného průběhu a úspěchu spatřovali v solidaritě dělnictva. Sjezdová rezoluce tuto zásadu rozváděla slovy: „ Jakmile stávka tímto způsobem začala, zavazuje se veškeré dělnictvo závodu k úplné solidárnosti bez ohledu na to, ke které straně kdo náleží; jsou-li ve stávce i soudruzi naši zúčastněni, nechť soudruzi tito o vzniklé stávce podají zprávu zemskému sboru důvěrníků, který pak věc v úvahu vezme a soudruhy naší strany vyzve k účinné podpoře stávky. Povinností našinců pak jest stávkující seč možno podporovat.“

Rok 1910 se tak stal dějinným mezníkem ve vývoji politického křesťanství. Na mnohé, oč usiloval, co řešil a také prorockým způsobem zcela nově rozhodl, křesťanské strany hledaly a hledají odpověď i v současnosti v souladu kontextem společenského vývoje.

II.

Původně byl „celý národ“ členem Národní strany, která bojovala za národní a jazyková práva, za zřizování českých škol. Součástí Národní strany se staly i Katolicko politické jednoty, jejichž počet v r. 1872 hodně přesáhl dvou set. Náboženství se těšilo plnému respektu, mnozí kněží stáli v čele řady vlasteneckých a hospodářských spolků. Důležité porady a dokonce i tábory lidu byly často zahajovány slavnostní bohoslužbou.

Byl to především důsledek práce celých generací vlasteneckých kněží, kteří veškeré své snahy a úsilí věnovali našemu národu. Kázali česky, psali česky, šířili české knihy mezi věřícími. Chudý český kněz pomáhal dítěti ještě chudšího farníka, aby získal vzdělání a národní uvědomění. Některé zdroje uvádějí, že v našich dějinách působilo na 2500 vlasteneckých kněží. Na tuto skutečnost nemůžeme zapomenout ani dnes. Obnovit vlasteneckou tradici v řadách kněžstva mohou však jen současní kněží sami. Podaří-li se to, pak postavení církví v naší společnosti se může, jak k jejich prospěchu, tak k dobru národa výrazně zlepšit. Příklad polské katolické církve, která byla vždy národní, blízká svým věřícím, to potvrzuje.

Pokud Národní strana, označována později za stranu staročeskou, vedla politiku českého národa, nevytvořily katolicko-konzervativní živly samostatnou politickou stranu, nýbrž spokojily se s tím, že představovaly pouze pravé křídlo staročeské strany. Jakmile však staročeská strana upadala a mladočeské živly ve svém jádře protiklerikální a liberální nabývaly půdy, katoličtí konzervativci začaly uvažovat, zda by neměly utvořit vlastní stranu.

Situace se počala měnit, když Staročeši v Čechách značně byli zeslabeni již prohranými volbami v r. 1891, v nichž jednoznačně zvítězila radikálně národní a liberální strana mladočeská, zatímco na Moravě si Staročeši ještě při volbách do Říšské rady udrželi své pozice. Přesto však při zemských volbách v r. 1896, přes mnohá varování a protesty katolických konzervativců proti liberalismu se ve straně stále viditelněji šířícímu, se spojili se Stránského silně liberální lidovou stranou a do voleb šli s heslem „proti Němcům a klerikálům“. V březnu 1896 vstoupili moravští staročeští poslanci do mladočeského poslaneckého klubu na Říšské radě.

Hlas, tiskový orgán katolického konzervativního proudu, vyslovil již v březnu r. 1896 politování nad tímto krokem. V něm spatřoval nejen pohřbení staročeské strany, nýbrž i zradu myšlenek politického konservatismu a přechod k liberalismu. Liberalismus, který odsoudil již papež Lev XIII. ve své encyklice „Rerum novarum“ jako neslučitelný s křesťanstvím, považovali katoličtí konzervativci za princip pro křesťany za naprosto nepřijatelný, který nejenže není možno tolerovat, ale je povinností křesťanů s ním jakožto protikřesťanským bojovat.

Ústup moravských Staročechů od principů konservatismu a jejich ztotožnění se s liberalismem byl přímou i bezprostřední rozhodující příčinou vzniku Katolicko-národní strany na Moravě, založené 14. září 1896 v Přerově. Jistě není bez zajímavosti, že ustavujícího sjezdu strany se zúčastnil i František Světlík, tehdy ještě seminarista. Nově vzniklá katolická strana se vyslovila pro české státní právo, pro zemskou autonomii, pro federativní přestavbu Rakouska. Zvláštní důraz kladla na ochranu rodiny a na to, že je stranou národní. Zdůrazňovala, že katolické náboženství nevylučuje vlastenectví a byla pro upřímnou spolupráci všech synů národa. Dr. Zdeněk Tobolka ve svých „Politických dějinách čsl. národa“ uvádí k charakteristice této strany: „Strana přejala do svého programu požadavky katolického dělnictva českého, vyslovené v první polovině září 1894 na prvním sjezdu katolického dělnictva českoslovanského v Litomyšli. Tím strana uznala postavení tříd v lidské společnosti ´pokud přispívají k pravému dobru a blahu´, byla pro nedělní a sváteční klid, pro osmihodinovou dobu pracovní v hornictví a desetihodinovou v maloprůmyslu, … byla pro bratrské pokladny hornické, úrazové pojišťování hornictva, všeobecné pojišťování nemocenské, úrazové, starobní. Strana si žádala, aby mzda při řádné práci neklesla tak, aby řádný dělník hynul se svou rodinou nedostatkem…“.(Díl III., str. 106).

Dr. Tobolka dále výslovně uvedl: „Hrot strany byl namířen proti mladočeskému liberalismu, reprezentovanému na Moravě dr. Adolfem Stránským.“ (C.d., díl III., str. 106)

V činnosti Katolicko-národní strany od jejího počátku najdeme lásku k vlasti, zdravé sociální cítění, překračující verbálně její deklarovaný a skutečně prosazovaný programový konservatismus, hodnotovou politiku a nesmiřitelnost s projevy protikřesťanského liberalismu. A ještě jednu trvalou zvláštní vlastnost, kromě dalších, můžeme najít v její politice. Tato strana nikdy nešla proti jiné křesťanské straně, zvláště ne v průběhu volebních kampaní. Naopak hledala a nacházela potřebnou spolupráci u později vzniklé Křesťanskosociální strany moravskoslezské, což vždy bylo k prospěchu cílů sledovaných oběma křesťanskými stranami. Jako příklad i pro současnost může sloužit fakt, že tyto strany dokázaly jít přátelsky vedle sebe a podle potřeby i společně téměř celá dvě desetiletí.

Vzpomeňme si v této souvislosti na vztahy Československé strany lidové a Bendovo Křesťanskodemokratické strany. Vzpomeňme, co všechno musela vytrpět Křesťanskosociální unie od KDU-ČSL, vzpomeňme, kolik pronásledování, zvláště zpočátku, zakusilo vznikající Křesťanskosociální hnutí.

III.

Přestože na Moravě a ve Slezsku početnost a reálná politická síla křesťanského tábora byla daleko větší než v Čechách, křesťanskosociální strana zde vznikla později.

Jan Šrámek byl v roce 1896 byl přítomný na přerovském sjezdu důvěrníků formující se Katolicko-národní strany. Zde se pouze na krátko sešly cesty obou dvou pozdějších představitelů křesťanských stran na Moravě. J. Šrámek do nové strany nevstoupil. Rozhodl se vytvořit modernější politický subjekt s moderním programem křesťanskosociálním, výrazně národním a demokratickým.

Křesťanskosociálně nebyla Morava a Slezsko polem neoraným. Pracovala zde celá řada známých křesťanských sociálů. Již na Litomyšlském sjezdu bylo i několik redaktorů křesťanskosociálního tisku, např. Rudolf Chytil, redaktor „Dělníka“ z Brna, Antonín Ripp, tkadlec a redaktor „Obrany práce“ z Brna, Jan Skalla, soukeník a redaktor „Obrany práce“ z Brna, Prokop Šup, OSB, redaktor „Dělníka“ z Brna.

Na křesťanskosociální činnosti se v té době podíleli i kaplani a další církevní činitelé. Mezi nejznámější samozřejmě patřil Jan Šrámek, kaplan od r. 1893 v Novém Jičíně, Tomáš Kubíček, kaplan z Moravské Ostravy, Šebest Páral, kaplan z Bučovic a také František Světlík, kaplan Vsetínský, který s katechetou Švrčinou založil křesťansko-sociální spolek a místní konzum.

Mezi ranější zapálené křesťanskosociální nadšence patřil i P. Placid J. Mathon, rajhradský benediktin. Hodně propagační práce na Moravě vykonal před svým odjezdem do Čech i Tomáš J. Jiroušek, původně sociální demokrat a později jeden z nejznámějších a nejzasloužilejších křesťanských sociálů.

Ústřední postavou sílícího křesťanskosociálního hnutí na Moravě a ve Slezsku se stal Jan Šrámek. Celý jeho život jej k tomu předurčoval.

Pocházel z velmi chudé rodiny, vyrůstal v tíživých sociálních podmínkách. V prostředí, v němž žil, postupně formovalo jeho vlastenectví.

„Již při přijímací zkoušce do semináře Šrámek odpověděl na německou otázku vzpurnou odpovědí: ´Tomu nerozumím.´A jen dokonalá znalost ostatních předmětů a laskavost vlasteneckého examinátora způsobila, že do semináře byl přijat. Ale ještě jinou zkušenost zažil mladý Šrámek na vlastní kůži. Zkušenost, která se jmenovala chudoba a která byla nerozlučným stínem českého živlu. On sám, syn vdovy po chalupníkovi, poznal ono nebezpečí, pramenící z hospodářské přesily německého elementu, které lámalo charaktery a které hospodářsky oslabované a vykořisťované české obyvatelstvo nakonec odnárodňovalo.“ (P. František Hála, Strážce národní jednoty in: Mandatář národa, sborník k 75. narozeninám J. Šrámka, str. 13, Praha, Universum 1946)

Již v olomouckém semináři se Šrámek začal vážně zajímat o sociální problematiku. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum oslovovala i kněžstvo slovy: „Boží služebníci, napněte všechny síly ducha a horlivosti, vštěpujte všem lidem zásady evangelia. Všemožně pracujte o blaho lidu, hlavně hleďte zachovat v sobě a roznítit v jiných, v nejvyšších i nejnižších, lásku, která je krátkým obsahem přikázání celého evangelia.“

V krátké době poté, tehdejší vyšehradský kanovník Eduard Brynych, pozdější velmi oblíbený královéhradecký biskup, svolal na podzim roku 1891 katolické tovaryšské spolky. Dřívější Šrámkův gymnazijní profesor I. Bečák, předseda katolického tovaryšského spolku v Kroměříži, vzal na sjezd i grygovského bohoslovce, J. Šrámka. Sjezd sdružil významné činitele v tovaryšských organizacích. Byl také první, který zaslal vřelé poděkování papeži Lvu XIII. za vydání tak významné encykliky, jíž Rerum novarum v plném slova smyslu beze sporu byla. Papež Pius XI. ji právem charakterizoval jako Magnu Chartu křesťanské sociální nauky a základ veškeré křesťanské činnosti na sociálním poli. Sjezd přesto Šrámka neuspokojil. „Byl to sjezd utrakvistický a Šrámek už tehdy v národním duchu byl nekompromisní. Byl přesvědčen, že křesťanskou sociální činnost je třeba vyvíjet jen v rámci národního celku jako složku co nejširšího úsilí o pokřesťanštění národního života.“ (Z díla o Janu Šrámkovi, předsedovi Československé strany lidové, zakladateli Kongregace sester Cyrilometodějských, strojopis str. 8, autor mi není znám.) V pořadu ČT2 „Zemřel pod cizím jménem“, odvysílaném dne 2. března 2006, jedna ze sester zmíněné kongregace uvedla, že J. Šrámek se myšlenkám této encykliky nezpronevěřil nikdy za život. Šrámkovu celou životní cestu sociální myšlenky a jejich naplňování ve prospěch obyčejného českého člověka jasně a nepřerušeně vyznačují.

13. února 1893 se P. Jan Šrámek stal kaplanem v Novém Jičíně. O tom, jaká tehdy byla situace moravské větvě českého národa, napsal P. F. Hála ve výše uvedeném díle: „Na rozdíl od království Českého všechna města Moravy byla stále ještě v rukou německého měšťanstva privilegovaného Vídní a jejím dvorem a posilovaného její byrokracií a jejími regimenty.“ S tímto stavem se však již národně uvědomělý kaplan nechtěl smířit. Bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfliktu vášnivého Čecha, jak napsal P. F. Hála, s německými utlačovateli.

Mezi Šrámkovi povinnosti patřila výuka náboženství v první třídě měšťanské chlapecké školy a v přifařených vesnicích. Mši svatou sloužíval v Ústavu donucovací pracovny. Duchovní správu vedl v krajské trestnici.

V Novém Jičíně bylo 36 soukenických továren, největší kloboučnická továrna v Rakousku a veliká státní tabáková továrna. Zaměstnávaly na tisíc českých dělníků a dělnic.

„V novém působišti vidí a slyší znovu a znovu výzvu Lva XIII. z encykliky Rerum novarum. Ujímá se v české menšině těch nejmenších, zanedbávaných a nejvíce utlačovaných – katolických dělníků a dělnic. P. Jan Šrámek je shromažďuje a stará se o ně.

Po tříletém pobytu v Novém Jičíně zakládá Šrámek „Katolický spolek dělnický“ … Ve spolku se četly katolické noviny. Přítomní byli takřka donuceni podávat svými vlastními slovy výklad nebo obsah toho nebo onoho článku. Učili se takto samostatným postojům a ponenáhlu se stávali uvědomělými českými katolíky. … Do vlastního spolku nevstoupil ani jediný z německých kněží, kromě poněkud výjimečného katechety P. Palisy. Ten dokonce i přednášel ve spolku česky…

Několik let po založení katolického spolku dělnického založil Šrámek pro ženy spolek křesťansko-sociální s názvem ´Budoucnost´. Předsedou spolku byl sám, místopředsedkyně byla dělnice z tabákové továrny Marie Blažková, rodem z Valašska. Jednatelkou byla Františka Horáková ze Starého Jičína z téže továrny, pozdější zpravodajka na prvním velehradském sjezdu křesťansko-sociálním.

V novém spolku bývaly přednášky o křesťansko-sociálním hnutím v Rakousku a především v Německu, kde byl založen Katolický svaz žen… Ve spolku se učily i vaření… Po přednáškách se učily národní písně a pořádaly menší divadelní představení… Bytové poměry a mravní hlediska si vynutily zřízení útulny pro české tovární dělnice. Šrámek najal dva byty. Zakoupil nábytek a věci potřebné pro společnou kuchyň… V útulně se dívky učily všemu, co potřebuje žena v malé dělnické domácnosti. Novojičínští němečtí radikálové považovali založení útulny z národního hlediska za věc velmi povážlivou.

Nesnáze a těžkosti, nevybíravé osočování, tupení a hana, kterými jej stíhali němečtí šovinisté v Novém Jičíně až po přímé ohrožení života, se vryly Šrámkovi hluboko do paměti a provázely jej v jeho celoživotní práci. Německý fašismus byl vlastně jen potvrzením jeho zkušeností z Nového Jičína. Šrámek o tom píše v ´Čechoslováku´v roce 1943 v Londýně: ´Vzpomínám dávných bojů o českou Moravu. – Věřte, že boje, které sváděl chudý český kaplan v násilně germanizovaném pomezí, nebyly snadné.´ Zmíněné ohrožení života přimělo Šrámka, že se jednou vracel oklikou do novojičínské fary. Bylo to v únoru. Byla velká zima. Když přecházel potok, probořil se do studené vody a nebezpečně se nachladil. Odjel potom na léčení k moři na dobu dvou měsíců. Tehdy prožil několik týdnů mezi Slovinci. Navázal přátelství s katolickým slovinským vůdcem poslancem Krekem a s dělnickým vůdcem Gostinčarem. Měl příležitost seznámit se s vyspělou katolickou sociální organizací. .. V Novém Jičíně kladl právě základy křesťansko-sociálnímu hnutí v katolickém táboře… P. Jan Šrámek začal propagovat v různých městech Moravy zřizování křesťanských odborových dělnických organizací.“ (C.d., str. 10-14)

Ano, německým šovinistům z Nového Jičína se Šrámek vůbec nelíbil. Mluvili o něm jako o hetzkaplanovi, pronásledovali ho, stěžovali si na něj, takže Šrámek musel opustit Nový Jičín. Byl přeložen. Jeho církevní vrchnost však měla dostatek rozumu a tak Šrámek ze svého nového působiště mohl docházet za svými původními aktivitami.

IV.

Moravští křesťanští sociálové, kteří v té době byli již poměrně početní a měli dokonce i své křesťanskosociální noviny, stále postrádali vlastní moravskoslezskou zemskou organizaci.

Moravští křesťanští sociálové ve své činnosti vycházeli z programových zásad přijatých na Litomyšlském sjezdu v r. 1894. V jeho díle hodlali pokračovat. V roce 1897 se pokoušeli „svolati II. všeobecný křesťansko-sociální sjezd ze všech korunních zemí, ale nepodařilo se to. Potom, když nastaly v Čechách spory v tamní straně, nebylo na to už pomyšlení. Věnovali tedy moravští pracovníci hlavní pozornost domácím věcem.“ (F.M. Žampach, c.d., str. 40)

V letech 1897 a 1898 založili diecézní ústředí katolických spolků pro Olomoucko a Brněnsko. Především z těchto se v roce 1899 postupně vytvářela moravskoslezská křesťanskosociální organizace. 4. dubna 1899 byl ve Vyškově zvolen první zemský výkonný výbor v čele se Šrámkem. Ustavující sjezd křesťanskosociální strany se konal na Velehradě ve dnech 3. a 4. září téhož roku.

Sjezd měl výslovně pracovní ráz. P. Jan Šrámek ve svém úvodním slovu správně předvídal, že nastávající 20. století bude věkem sociálních bojů a oprav společenských. Účinnost tohoto boje spojoval s nutností věnovat se každodenní drobné práci, která v každém hnutí je základem pozdějších velkých úspěchů.

Významné místo ve sjezdovém jednání zaujímala problematika zakládání křesťanských odborových organizací, které měly přispět k rovnováze mezi prací a kapitálem tak, aby na první a rozhodující místo byla postavena práce. Za princip spojující různé odborové organizace byla prohlášena proletářská solidarita. (První moravsko-slezský sjezd křesťanskosociální na Velehradě, vydáno péčí zemského výkonného výboru r. 1900, str. 69)

V tomto smyslu se sjezd obrátil na vládu s rezolucí, aby zřídila „závazná odborová společenstva dělnická, a současně vyzval stoupence strany k zakládání vlastních odborových organizací v souladu s „dělnickou encyklikou sv. Otce, jež dělnická spolčování hájí“.

Otevřená a silná, mnohačetná avšak oprávněná kritika soudobých sociálně ekonomických poměrů zazněla, obdobně jako v Litomyšli, i na tomto sjezdu. Místopředsedkyně sjezdu, Františka Horáková, dělnice z novojičínské tabákové továrny, trpce žalovala: „Vyděračský kapitalismus, aby nabyl lacinějších pracovních sil, odtrhl ženu od rodiny a připoutal ji ke stroji, a muže, živitele, vyhodil na ulici bez práce. Rodina bez matky nemůže prospívati …Dítky pustnou, znemravňují se a celý společenský řád se rozpadá…Má-li být znovu zaveden pořádek, musí vrácena býti žena, aspoň vdaná, opět rodině…“.

Obnova rodiny a tím také i celé společnosti a státu, jejichž řádným základem spořádaná rodina byla, je a bude, se stal programovým požadavkem i moravskoslezské křesťanskosociální strany. Usnesení zakládajícího sjezdu v řadě bodů navazovalo na litomyšlský program a dále ho konkretizovalo.

„Křesťanskosociální strana Šrámkova neměla z počátku velkých politických ambicí. Chtěla napřed se řádně připravit pro zápasy politické a vybudovati si pevnou organizační základnu v lidu. Více také kladla důraz na vlastní sílu, svépomoc, o kterou se pokoušela ve svých organizacích odborových. Teprve potom, až by hnutí zmohutnělo probojovalo se i na půdu parlamentní, chtělo usilovat o zákonné sociální reformy… To se dálo hlavně ve čtyřech programových sjezdech velehradských 3. a 4. září 1899. 26. a 27. srpna 1900, 20. a 21. července 1902 a 21. a 22. srpna 1904.“ (F.M. Žampach, c.d., str. 40)

Dr. Z. Tobolka ve svém výše uvedeném díle charakterizoval nového předsedu Křesťanskosociální strany moravskoslezské následně: „Šrámek vyšel ve své veřejné činnosti z myšlenkové oblasti Františka Sušila, a ze snažení P. Mathona. Šrámek byl menší slabší postavy, pečlivě vyholené tváře, krátce sestříhaných tmavých vlasů, jeho živé modré oči trpěly krátkozrakosti, a proto je kryl brýlemi. Byl to muž klidné povahy, skromný a nenáročný, jemných forem, vždy pln laskavosti a úslužnosti. Byl do úmoru vytrvalý, neobyčejně trpělivý, velice houževnatý, obětavý, energický. Někdy zašel i na pole neústupnosti. Byl vždy opatrný, nemiloval hazardních podniků a nerad mnoho riskoval. Dával vždy bedlivý pozor, aby zbytečně nenarazil. Byl iniciativní, měl dar proplouti bez úrazu nejtěžšími situacemi a uzavírati kompromis. Dovedl odhalovat realitu složek a podle toho se řídil ve svých akcích. Šrámek byl povaha veskrz politická, muž pozitivní politické práce, vždy oportunista. Věděl vždycky, co chce. Neobával se nésti odpovědnost za to, co vykonal. Byl velice obratným taktikem. Politiku dělal ze zájmu o věc a nikoliv ze zištných motivů. Nemohl být viněn z nečestnosti. Jeho srdce bylo dobré a šlechetné. Nemiloval intriky a neliboval si v planých a demagogických slibech. Byl hluboce založený katolík. Katolická církev a její zájmy nalezly v něm ohnivého obhájce. Nikdy nepřestal být vřelým českým vlastencem. Jeho vnitřní přesvědčení mu přikazovalo pracovati pro sociální povznesení katolického dělnictva. Staral se o rozvoj katolického družstevnictví a o dělnickou svépomoc. Organizoval katolické tělocvičné hnutí, které r. 1909 přijalo pojmenování ´Orel´. Šrámek si neliboval ve tvoření velikých literárních děl a brožur. Byl činný v katolické žurnalistice jako dovedný lidový novinář a jako užíravý a vtipný polemik. Uměl organizovat široké vrstvy. Kdykoliv mluvil, mluvil vždy jako kazatel. Mluvíval však jen tehdy, když se mu toho jevila potřeba a kdy mohl něco pověděti.“ (Str. 109-110)

Těžiště činnosti strany Šrámek, zvláště v prvních letech její existence, spatřoval, jak již bylo uvedeno, v drobné a zcela konkrétní práci. Křesťanští sociálové byli činní při zřizování útulen pro dělnice, pracovali na lidovém pojištění, navrhovali výstavbu dělnických bytů a dělnických rodinných domků, organizovali drobné zemědělce, ženské sociální hnutí, odborová sdružení, nákupní družstva.

Již na počátku 20. století křesťanští sociálové začali zakládat i velké organizace. 23.9. 1901 byl na Velehradě založen Katolický spolek českého rolnictva, 21. července následujícího roku Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva, později Sdružení katolické omladiny a Moravskoslezská jednota našich potravních a jiných svépomocných družstev. Vznikaly i další křesťanskosociální noviny, Našinec v Olomouci, v Brně Náš věk aj. Důsledkem těchto úspěšných snah byla větší organizovanost katolického voličstva i vytvoření základu systému jeho ovlivňování v duchu křesťanskosociálním.

V roce 1902 se Šrámek přestěhoval do Brna. Zde také byla vybudována kancelář Zemské organizace křesťanskosociální i ústředí Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva českoslovanského pro Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Rakousy. V Brně se Šrámek dále vzdělával. Poslouchal přednášky národohospodářské, získával i právní znalosti. Pečlivě se připravoval na docenturu praktické křesťanské sociologie, která byla zřízena v roce 1905. V tu dobu již bohoslovci studovali v seminářích sociologii. Týž rok byl Šrámek jmenován docentem.

Své dosavadní teoretické i praktické znalosti si rozšířil studijní cestou do Německa. Zde navštívil ústředí německé křesťanské odborové organizace, katolického svazu žen a také ústřední mezinárodní dům katolických tovaryšů Kolpingových. Adolf Kolping, teprve po vyučení obuvníkem, začal studovat teologii. Byl vysvěcen na kněze. Věnoval se křesťanskosociální činnosti. V době, kdy založil první tovaryšský spolek, který měl člověku v jeho těžkém životním postavení poskytnout i zázemí domova, působil v Kolíně i Karel Marx. Zatímco Kolping usiloval o naléhavé společenské změny křesťanským jednáním člověka, Marx byl přesvědčen o nutnosti revolučních změn společenského řádu.

Docent Šrámek navštívil i jiná německá města. Zúčastnil se tehdy konané mezinárodní konference katolicko-sociální. Seznámil se s celou řadou sociálních pracovníků.

Když ruský car po prohrané s Japonskem byl donucen zříci se absolutismu, zřídit státní dumu vyslovit se pro všeobecné volební právo, zpráva o carském manifestu proběhla Evropou. Na manifestacích ve Vídni, v Praze i v Brně účastníci zpívali Marseillesu a Rudý prapor. V Rakousku požadavek na zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva nabyl velkou sílu. „V Praze stejně jako v jiných městech byly rozšiřovány letáky … Ústupek cara před ruskou revolucí nás volá k činům! Ať žije všeobecné hlasovací právo nebo revoluce!“ (Dr. Z. Tobolka, c.d., str. 387)

V Praze se demonstrace zúčastnilo na 100 000 osob. I v Brně došlo k nepokojům „Konec roku 1905 přinesl také obrovské bouře národní a politické, které započaly 1. října pověstným brněnským Volkstagem a skončily ohromnými demonstracemi pro všeobecné právo volební. Rozpoutané politicko-národní síly nedaly se uklidnit ani policií, ani vojskem. A tak kapitulovala německá většina na zemském sněmu moravském a tak zvaným ´moravským paktem´ předala většinu ve zprávě země Čechům (podíl Čechů na obyvatelstvu tehdy již činil 72,1%- pozn. red.). Nový volební řád zemský, o nějž se zasloužily i obě moravské křesťanské strany, zabezpečoval české majoritě ve sněmu většinu. A stejně tak padl starý volební řád do parlamentu vídeňského. V r. 1906 bylo uzákoněno, s řadou výjimek, všeobecné rovné a tajné volební právo. A dle nových řádů se volilo na podzim 1906 do zemského sněmu, na jaře 1907 do Říšské rady… Oboje volby přinesly spojeným stranám (katolickonárodní a křesťanskosociální – pozn. red.) obrovské vítězství, jakého nikdo nečekal.“ (F.M. Žampach, c.d., str. 42)

Pod dojmem brněnských událostí došlo v Praze již 4.11, a následujícího dne k pouličním bojům. Vojsko a policie napadly rozcházející se demonstranty v ulici Na příkopech. Mnoho lidí bylo raněno. Na následky zranění zemřel sklářský učeň Jan Hubač, v Brně předtím byl smrtelně zraněn dělník F. Pavlíček. Na rozdíl od Moravy k demokratizaci volebních řádů do českého sněmu nedošlo. Jím vzdorovala německá menšina, která se obávala o své výsady. Tak na léta pohřbila i demokratickou volební opravu do českého sněmu.

Podle nového řádu se konaly volby do moravského sněmu již koncem roku 1906. Výsledek byl následující: ze 149 poslanců bylo 60 Němců. Katolické strany, které získaly 25 mandátů, se ve sněmu staly nejsilnější složkou. Poslancem se stal i Šrámek, Hruban, Šamalík, Kadlčák. Volby do Říšské rady, parlamentu Rakouska, v r. 1907 přinesly spojeným katolickým stranám 10 mandátů, tj. celou třetinu ze všech českých mandátů na Moravě. Na Vyškovsku byl zvolen Šrámek, na Brodsku Hruban, na Hradišťsku Stojan. Jedním ze 7 poslanců zvolených za křesťanské strany v Čechách byl Horský. Na Říšské radě pak vytvořily společný klub, jehož předsedou se stal dr. Mořic Hruban.

Z iniciativy tohoto klubu vznikl silný blok Slovanská jednota, který byl významnou složkou rakouského parlamentu. Zastoupeni v něm byli Slovinci i Poláci. Cílem bloku bylo kromě dalšího dosáhnutí podílu na státní moci.

Uvedené volební výsledky byly výsledkem i oné malé, drobné každodenní a dlouhodobé práce, a to nejen výslovně politické, pro obyčejného českého člověka. P. Matěj Pavlík, pozdější první český pravoslavný biskup, napsal v Národních listech: „Katolická strana vykonávala hlavně v horských krajinách pro český lid kus práce trvalé ceny v oboru hospodářském a nelze jí upřít ani zásluhy, že do nejzapadlejších koutů vnesla zájem o politický život a touhu po četbě. Bylo to buditelství, které bylo spojeno s velkými obtížemi a kterého se žádná z jiných stran neujala.“

VI.

O výkonu poslaneckého mandátu docenta j. Šrámka na Říšské radě se zachoval významný dokument. Vyšel ve Vyškově dne 22. května 1911 nákladem volebního výboru, který se snažil, přestože ve volebním obvodě se proti Šrámkovi spojily další české politické strany, výčtem aktivit mimořádně bohaté činnosti kandidáta v průběhu celého volebního období v nejrůznějších oblastech, přesvědčit voliče, že doc. J. Šrámek je nejvhodnějším uchazečem o mandát poslance ŘR i v dalším volebním období. Stovky voličů, údaje uvedené v jmenném seznamu obsahovaly i jejich zaměstnání a bydliště, z okresu vyškovského, slavkovského, bučovského, naléhavě všem voličům doporučovaly , aby 13. června na hlasovací lístek napsali jméno doc. J. Šrámka.

Domnívám se, že uvedený pramen patří k méně známým, pro velkou většinu z nás je zřejmě zcela neznámý, proto budu z něj volně čerpat i citovat, abych čtenáři blíže a důvěryhodně přiblížil činnost poslance ŘR, doc. J. Šrámka, v jeho volebním obvodu i v rakouském parlamentu. „Jan Šrámek byl pilným poslancem a zastáncem voličstva. Nevynechával jako mnozí, zvláště liberální poslanci, schůzi Říšské rady a jejich výborů. Nýbrž vždycky byl přítomen a velmi činný. Byl místopředsedou klubu katolicko-národního a zástupcem tohoto klubu v tak zvané parlamentárce, tj. výkonném výboru zvoleném ze všech českých klubů v ´Českém svazu´ a pak ve ´Slovanské jednotě´ slovanských poslanců na Říšské radě a byl tam horlivě účasten v řízení české a vůbec slovanské politiky v naší říši. Ke zřízení Slovanské jednoty dal právě náš katolicko-národní klub a zvláště poslanec Jan Šrámek první popud, tedy ke spojení všech Slovanů v Rakousku.

Doc. Šrámek byl v Říšské radě zvolen za člena rozpočtového výboru, který je nejdůležitější ze všech výborů Říšské rady. Pak zvláště zvolen do výboru pro sociální pojištění, kdež se o tak toužebně očekávaném starobním a invalidním pojištění radilo a usnášelo. – Byl též zvolen do říšské delegace, která zasedala letos v Budapešti. Čeho se týkala činnost p. poslance Jan Šrámka na Říšské radě? Především hájil křesťanský světový názor! A tak se nutně dostal do sporů i s řadou významných českých poslanců, dokonce i s T.G. Masarykem, tomu např. vyvracel, že není pravda, že katoličtí národovci nejsou své národnosti věrni, a s dr. Soukupem.“

V oboru sociální politiky Šrámek byl na ŘR generálním řečníkem o vládním návrhu na lidové pojištění. „Od počátku usilovně bojoval pro všeobecné pojišťování, tj. ne pouze pro průmyslové dělnictvo, nýbrž i pro zemědělské, a pak i pro všechny samostatné malé rolníky a malé živnostníky.“ Ve Slovanské jednotě prosadil, aby výbor pro pojištění se scházel k nepřetržitým poradám. Sám byl členem užšího výboru pro pojišťování a jedním z jeho referentů. „Jan Šrámek má největší zásluhu, že pojišťovací zákon jest už v tomto výboře celý vypracovaný a připraven pro projednání v plné sněmovně. Jan Šrámek byl v rozpočtovém výboře referentem o činnosti živnostenských inspektorů v Rakousku… Přičiněním Jana Šrámka, místopředsedy katolicko-národního klubu, se stalo, že ty čtyři léta poslancování se tento klub nejvíce o sociální čili společenské opravy staral a že to vůbec byl klub nejsociálnější.“

Jako pokladník Ústřední jednoty raiffeisenek, tedy ne jako poslanec, dopomáhal k tomu, aby byly výhodně koupeny pozemky, dvory, usedlosti i velkostatky a rozprodány mezi členy, rolníky, domkáře i dělníky.

V národohospodářském oboru, když se jednalo o Rakousko-uherské bance, požadoval Šrámek, aby v jejím ředitelství měl svého zástupce i český národ, a aby banka zřizovala své filiálky i v českých krajích, což by umožňovalo dosáhnout na lacinější úvěr nejen německým a židovským továrníkům, ale i podnikatelům českým, malým živnostníkům a družstvům rolnickým a živnostenským.

„Když se na Říšské radě jednalo o sanaci zemských financí všech zemí rakouských, tedy i Moravy, zasáhl poslanec Jan Šrámek účinně do debaty v zájmu postátnění českých středních škol zemských na Moravě a navrhl rezoluci, aby … místo země je vydržoval stát. Tato rezoluce byla přijata a zemský výbor markrabství moravského vyslovil Janu Šrámkovi díky.“

V otázkách národních, českých i slovanských, poslanec Jan Šrámek sám vyjednal a podal rezoluci proti vraždám při uherských volbách na Slovensku, a proti zneužívání našeho vojska při volbách maďarských. Tuto rezoluci sněmovna přijala. Na jeho návrh dále sněmovna zahájila debatu o násilí Maďarů při volbách, která se těšila živému zájmu Evropy.

Při každé příležitosti poslanec Jan Šrámek požadoval zřízení české univerzity v Brně. Vstupoval proti poněmčování na dráhách. Úspěšně se také zasadil, aby nejvyšší správní soud ve Vídni vydával rozsudky v českých sporech česky.

V otázce odzbrojování a světového míru vystupoval poslanec Šrámek zcela jednoznačně. Hlasoval proti novým stamilionovým nákladům na armádu. Zasazoval se o zavedení dvouleté vojenské služby.

Volební leták dále uváděl: „Oni uznávají poslance Jana Šrámka za nejschopnějšího kandidáta, kterého by také volili, kdyby jen nebyl knězem a obhájcem světového názoru křesťanského… Místo ´Proti Vídni a Bienerthovi!´ vydali heslo: ´Proti Římu a katolické církvi!´… Komu záleží na ochraně našeho náboženství, na národním a hospodářském prospěchu českého lidu, ten napiš 13. června na hlasovací lístek: Jan Šrámek…“.

Do Říšské rady, do níž obě katolické strany kandidovaly opět společně, Šrámek nebyl zvolen, ač za svou celkovou činnost, a to nejen v ŘR v předcházejícím volebním období, by si to plně zasloužil. Nedělal, jak jsme viděli, jen velkou politiku, ale stále i onu drobnou, již uznávanou práci ve prospěch obyčejného českého člověka. Ve svém volebním obvodu však narazil na „Pokrokový blok“, v němž se pod vedením dr. Stránského sdružili agrárníci, sociální demokraté a lidoví „pokrokáři“. Jednou z příčin tohoto tažení protiklerikálního byla politika Katolickonárodní strany, v níž „pokrokáři“ spatřovali, zřejmě alespoň částečně oprávněně, obhájkyni zájmů nenárodní vysoké církevní hierarchie, konzervativní nábožensky založené české šlechty a hlavně pak nejvýznamnější českou oporu Habsburků, většinou národa tehdy již chápaných, spolu s rakouskými Němci, jako vytrvalých odpůrců českého emancipačního úsilí. „Katolická hierarchie“ jak píše dr. Josef Doležal ve svém díle „Politická cesta českého katolicismu 1918-1928“, „spoutaná principem autority a legitimity, jakož i německo-šlechtickým původem s dynastií, nebyla dostatečnou oporou ani českému kléru, ani českému lidu na cestě národního i náboženského uvědomění…“. (C.d., str. 7, vydané nákladem Ústředí křesťansko-sociálních dělnických organizací v Čechách, Praha, 1928)

V květnu 1918 J. Šrámek označil obsazení stolců biskupských v Čechách a na Moravě za urážku českého národa. Vyslovil i lítost, že ostatní politické strany ani z čistě národního hlediska nechtěli s delegací katolických stran podniknou společnou akci proti tomu. Ještě o několik let dříve jeden z nejvýznamnějších křesťanských sociálů v Čechách, ThDr. Rudolf Horský, farář u sv. Matěje, nejen odmítl směšování stanoviska náboženského s politickým, ale také poslouchat církevní hierarchii v politických záležitostech. Za blok katolických stran bylo na Moravě do ŘR zvoleno jen 7 poslanců. V Čechách ani jeden, přestože Česká křesťanskosociální strana získala přes 81 000 hlasů. I zde křesťanští sociálové narazili na odpor ostatních politických stran, na politické kompromisy mezi nimi při užších volbách do ŘR. Na zvolení jednoho poslance potřebovaly katolické strany 30 000 hlasů, zatímco sociální demokraté asi 13 500 hlasů, agrárníci dokonce necelých 7 tisíc hlasů.

Uznáním Šrámkových zásluh bylo i jeho zvolení poslancem zemského moravského sněmu, přestože i tyto volby, které se konaly v r. 1913, proběhly opět ve znamení boje tzv. pokrokového bloku proti katolíkům. Značně rozšířený názor, zvláště v Čechách, o rakušáctví některých katolických činitelů, byl tmelem tohoto uskupení a pochopitelně opět velkou volební zátěží pro katolické strany. Protikatolická politika

nejrůznějších „pokrokových bloků“ opět zeslabila kandidující katolické strany a vedla i k početnímu zkreslení reálného rozložení jednotlivých politických sil v národě.

VII.

I na počátku války, dokonce i v dalších válečných letech, „…Konzervativní katolická skupina při každé příležitosti osvědčovala svou věrnost k dynastii a říši. Vůdce národní katolické strany moravské dr. Mořic Hruban zajel na podzim r. 1914 … do Prahy, a pokoušel se, aby pohnul předáky stran před válkou pozitivně pracujících k veřejnému projevu ve směru rakouském, Nedocílil úspěch. Nikdo se nechtěl prohlásit pro Rakousko a Habsburky…“. (Dr. Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 89)

Ještě negativněji hodnotil tehdejší katolickou politiku ve svém díle „Politika českého katolicismu na Moravě, 1918-1938“, prof. PhDr. Miloš Trapl, CSc.: „Katoličtí politikové i církevní hierarchie se svými prohabsburskými činy značně zdiskreditovala v očích českého národa. Různá svěcení válečných praporů (např. olomoucký arcibiskup Bauer), modlitby za vítězství a blaho císařského domu vyvolávaly ještě po letech reminiscence a kritiku katolicismu. Smutně prosluly také prorakouské výroky ústředního listi katolickonárodní strany Hlasu… Loajálnost katolických politiků k habsburské monarchii vytrvala i v letech 1917-1918, kdy se ostatní čeští politikové Rakouska již zřekli..,. Dokonce ještě 21. července 1918 navrhoval dr. Mořic Hruban při audienci u císaře Karla federalizaci říše a považoval ji za uspokojení českých národních snah.“ (Str. 14, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1968)

Na sjezdu křesťanskosociální strany v Brně, konaném ve dnech 20. a 21. května 1918, mluvil J. Šrámek též o období války. Z jeho projevu jasně vyplývá, že černobílé vidění válečné katolické politiky je do určité míry zjednodušené a zřejmě i účelové. I mezi katolickými politiky v tu dobu neexistovala naprostá shoda v hodnocení tragických událostí a postupu proti nim. Pozorně čtěme jeho následující slova. Potvrzují sice v určitých směrech výše uvedená tvrzení, ale současně nám v lepším smyslu přibližují a vysvětlují katolickou politiku oné hrůzné válečné doby.

„Válka přinesla nám perzekuci, která sahala na hrdla stavěla šibenice, křivděno nevinným, strašné tresty vyměřovány. Mnozí si netroufali ani dýchat. Politická delegace českého národa v té době, jako by se ztratila. Nikde ochrany, nikde rady a pomoci. Naši poslanci se sešli tehdy a uvažovali o událostech doby. Z jejich vůle vytrysklo rozhodnutí vyburcovati české strany, aby se přihlásily na obranu českého národa. Byli jsme s drem. Hrubanem o Vánocích 1914 v Praze jednati se stranami o protestu proti všemu, co se dálo a přiměti je, aby jako jeden šik vystoupila česká delegace na obranu práv národa. Jsem přesvědčeni, že kdyby tehdy se to podařilo, nebyly by nejhorší věci nadešly. Nenalezli jsme však porozumění u vůdců národa. Vzniklo heslo: za války se politika nedělá. Perzekuce trvala dále a postihla mnohé z těch, kteří pochopit to nechtěli. Teprve až žaláře byly přeplněny začalo se vyjednávati o semknutí se poslanců v jeden svaz a o ustavení Národního výboru jako nejvyšší instance národní. My ovšem rádi jsme se přihlásili ke společnému šiku a byli jsme z těch, kdož popoháněli sjednocovací práce národa. Není zase naší vinou, že nadšení, s nímž Národní výbor byl uvítán, zmizelo a Národní výbor úkolu nesplnil. Postavili jsme se na základě našich památných státoprávních deklarací a pozdravili jsme veliké dílo vybudování naší samostatnosti. A litovali jsme, že vše zůstalo nerozpracováno, ježto Národní výbor byl v činnosti ochromen. Byli jsme toho názoru, že nutno za války vybudovati to, co vybudovati je možno. Naše hlasy pro politický aktivismus zůstaly oslyšeny.Trvali jsme na jednotném postupu, ač byly propaseny vhodné okamžiky pro uskutečnění našich snah. Svornost národa byla našim vodítkem. Jest vůlí nás všech, abychom zůstali i nadále vjednom šiku národním…

Proti vídeňskému centralismu jsme vystoupili a hájili jsme samosprávu proti nástrahám vlády, jež směřovaly k utužení centralismu a potlačení zemské samosprávy. Dnes možno konstatovat, že tyto útoky na iniciativu moravského zemského sněmu byly z velké části zmařeny.

Naše strana i v době perzekuce podnikala kroky proti absolutismu a pro parlamentarismus. Litujeme, že i část našeho tisku jistou dobu se vyslovovala proti parlamentu. Nemáme důvěry k nynějšímu parlamentu, že by uskutečnil úkolů od něj očekávaných. Dokázal, že lidových otázek řešit neumí. Například v otázce výživy lidu selhal všemi směry, zmocniv vlády ke všemu, co se děje. Přesto, že mnoho od parlamentu jsme si neslibovali, vždy jsme se vyslovovali pro parlament. Kdo sledoval, co jsme podnikali, schválí, že správnou byla zásada: raději parlament slabý, než žádný.

S novým panovníkem přišel i parlament. Tehdy se podařilo přivést české strany k jisté politické činnosti a utvořen jednotný svaz poslanců na Říšské radě a Národní výbor. Doufali jsme, že český lid využije politické moci a že jeho zástupcové položí svůj vliv na váhu, aby nebylo možno přes něj přecházet. Ale Národní výbor zklamal, ale i Český svaz přes lepší přesvědčení většiny, když se jednalo o přestavbu říše, nastolil opět politiku pasivity. Národní výbor se tak odmlčel, že řada členů prohlašovala, že už neexistuje. Ač 6. ledna bylo slíbeno, že bude svolán, nestalo se tak.

Naše postavení bylo za takových poměrů neobyčejně nesnadné. Víme a dnes jsme přesvědčeni, že kdyby celý národ svorně se svými poslanci projevil svoji nevůli a tím, co se dálo, a řekl, že chce nápravu všech křivd, že žádá samostatnost ve svém státu, třebas však nyní za války nelze hned skutečniti všeho, že chce mít zabezpečeny své tužby již ve stávajícím státním útvaru – nebylo možno, aby se stalo vše, co proto národu bylo spácháno. Nesmíme zapomínat, že kolikrát jsme vlastní nedbalostí české politiky ztráceli pozice, které pak draho jsme museli platiti…

Část české delegace nechtěla aktivity z důvodu, že nejsme tak silní, abychom docílili toho, co ve šťastnější době by národ získati mohl. Uznali jsme, že je možno v takové šťastné chvíli (tou bylo míněno vítězství Dohody, které však tehdy bylo ještě velmi pochybné) dosíci lepšího a přáli jsme si toho z vroucího srdce, ale není záruky, že takové momenty přijdou. A teď je nebezpečí, že propaseme vhodné okamžiky, kdy získati co můžeme. Měli jsme zásadu: Berme, co se nám dává, ale jen jako splátku na to, co se nám musí dáti více. Nechtěli jsme hazardovati s budoucností národa. Ve svém celku jsme zachovali vždy národní kázeň a podrobovali jsme se usnesení většiny, která ovšem nese i odpovědnost…“ Šrámek dále mluvil i o katolických mírových aktivitách.

Do našich dějin se sjezd zapsal i následující rezolucí: „Velkostatky buďte zákonem přinuceny k nucenému odprodeji polí za mírnou cenu a na dlouhodobé splátky za tím účelem, aby řady malorolnictva byly co nejvíce rozmnoženy a posíleny.“

Přestože do konání československého, nikoliv již tedy českoslovanského, sjezdu strany křesťanskosociální strany v Brně v květnu 1918, vyznávaly katolické strany v historických zemích českých politiku, kterou určité kruhy označují za zásadně austrofilskou, nebyl jim požadavek, aby habsburská monarchie byla přebudována ve federativní svaz samostatných států národních, nijak dalek. Poté však F.M. Žampach prohlásil, že tento sjezd, který stál v opozici vůči vládě, zahájil novou katolickou politiku za války. Ve výše citovaném díle tento historik uvedl: „Ale politika rakouských vlád i politika dynastie byly tak v zajetí Němců, že český národ dráždila téměř každým dnem a rozdmýchávala odpor i tam, kde s počátku války o něm nebylo řeči. Protičeské činy vlády scelily na konec celý český národ odboji domácím tak, že v létě roku 1918 už bylo jasno, že národ se s Rakouskem i dynastií rozešel. Také v katolických stranách nastal ten přerod. Nebyla to revoluce, bylo to poznání, že s těmi, kdož Rakousko ovládali, a s dynastií, která neměla vůle pro spravedlnosti, kdož jí zůstávali do poslední chvíle věrni, není vůbec rozumná řeč možná, že nechápou nových poměrů, do nichž světová válka musí vyústit.“

Když si připomeneme, že J. Šrámek již v době svého poslaneckého působení v Říšské radě inicioval vytvoření poslaneckého klubu Slovanská jednota, který sdružoval slovanské poslance na ŘR, musíme mu přiznat, že myšlenka slovanské vzájemnosti mu byla blízká. Obdobně v něm vyrostla představa , že katolické strany se musí v zájmu své budoucnosti sjednotit, bez ohledu na tehdy existující rozpory, v jednu politickou stranu. Z iniciativy předsedy J. Šrámka přijal sjezd usnesení o zahájení jednání se stranou katolickonárodní s cílem vybudovat jednotnou národně demokratickou, sociálně reformní lidovou stranu na podkladě křesťanského světového názoru. Dalším vyznamným politickým signálem, směřujícím do budoucnosti, byla ostrá kritika rakušácké hyperloajality Hlasu, ústředního listu katolickonárodní strany. Deník Hlas i týdeník Hlas v tu dobu redigoval František Němeček, který oba listy vedl v duchu výslovně rakouském a dynastickém. Z tohoto důvodu, brzy po převratu, a to 31.12. 1918, musel být zastaven. Proti jeho linii rozhodně vystoupila široká česká veřejnost.

10. září 1918 se sešla společná schůze výkonných výborů, zemských a říšských poslanců strany křesťanskosociální a katolicko národní a redaktorů jejich listů. Jednání střídavě řídil dr. M. Hruban a prof. J. Šrámek. Na ní byl nejen ustaven společný dvanáctičlenný přípravný výbor, nýbrž přijato i usnesení, které kromě dalšího zcela jasně prohlašovalo: „Majíce na paměti zájmy českého národa a jeho budoucnosti … vyslovujeme jednomyslně zásadní souhlas po sjednocení stran katolickonárodní a československé strany křesťanskosociální na Moravě, ve Slezsku a Dolních Rakousích na podkladě křesťanského světového názoru dle zásad národnědemokratických a sociálně reformních. Dožadujeme se svorně s ostatními českými stranami vlastního československého státu skutečně demokratického, jehož si národ náš vlastní silou si dobýti je odhodlán, v němž bude zaručena také plná svoboda pro rozvoj odvěké křesťanské kultury národní a sociální spravedlnost…. Znova co nejdůtklivěji voláme po zakončení strašného krveprolévání a útrap a běd válečných, pod nimiž náš lid už téměř klesá.“ Pokládám za nutné upozornit, že uvedené věty viditelně nesou křesťanskosociální rukopis, zejména pak prof. J. Šrámka.

Národní výbor československý byl ustaven dne 13. července 1918. V den svého ustavení měl 39 členů. Vedle řady již tehdy plně uznávaných politiků stali se jeho členy též dr. M. Hruban, prof. dr. J. Šrámek, prof. dr. Fr. Kordač a Ervin Červinka. Tato skutečnost byla velmi významná pro budoucnost transformujících se katolických politických stran.

Nová strana se již ani v náznaku nevrátila k aktivistické politice. Na společné schůzi Národního výboru a Českého svazu… prohlásil jménem českých katolických stran dne 29. září profesor Šrámek, že aktivistická politika vzhledem na skutky ministerských předsedů Seidlera a Husarka je nemožná, že je nutno jíti proti ní vším úsilím a že československý národ nemůže od Vídně očekávati splnění zásadního a nesmlouvatelného požadavku státní samostatnosti a neodvislosti…

Šrámkovo osvědčení z 29. září bylo i ohlášením nové „Československé strany lidové“. (Z. Tobolka, c.d., díl IV., str. 283) „Zasvěcené osobnosti politické však už nezakrývaly“, jak později napsal P.F. Hála, „že Šrámek v boji za národní a státní samostatnost vedl své věrné po bok svých včerejších protivníků z voleb a dnešních spolubojovníků na téže straně barikády.“

Český politický tábor Šrámka jako prvního katolického politika nejen vzal na vědomí, ale též pochopil jeho význam, založený na velké a dlouholeté autoritě v katolickém uskupení. Životní cesta prof. Šrámka je od té doby spjata s Československou stranou lidovou tak, jako dříve byla spojena se vznikem a rozvojem křesťanskosociální strany. Svou přirozenou i funkční autoritou zásadně ovlivňoval dění nejen v rámci strany, ale později, samozřejmě jen do určité míry, i československou politiku.

Ze zasedání Národního výboru přišel profesor Šrámek na český zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Probíhající ještě rozpornou diskusi ovlivnil svým jednoznačným postojem. Řekl: „Dnes je rozhodnuto, i my jdeme s celým národem za jediným cílem, jímž je náš samostatný československý stát.“ Jeho slova sjezd akceptoval. Československá orientace ve sjednocujících se českých a moravských katolických stran byla již nezpochybnitelná.

Přípravný výbor nové jednotné katolické strany dne 7. října 1918 vydal další prohlášení, jímž oslovoval českou katolickou veřejnost: „V těžké velké době jsme se sešli k poradě společného výboru, abychom jednali o spojení našich stran. Hned v této první schůzi jednomyslně usneseno sjednotit dosavadní naše strany….Nová naše jednotná strana dožaduje se nadšeně s neochvějnou vůlí svorně s ostatními českými stranami československého státu, skutečně demokratického, jehož si národ náš vlastní silou a vlastním významem dle práva historického a přirozeného dobýti jest odhodlán. Tento velký cíl ideál celého našeho národa může býti trvale zabezpečen… jen tehdy, bude-li odvěký základ zdárného rozvoje národního života našeho, křesťanská kultura národa, zachován a zvelebován. To bude předním úkolem naší jednotné strany.

Jako strana nejširších lidových vrstev budeme usilovati, aby veškeren život národa proniknut a ovládán byl ideou pravé demokracie a sociální spravedlnosti. Přičiníme se zvláště, aby pronikavými sociálními reformami zaceleny a zahojeny byly brzy těžké rány, způsobené hroznou válkou a odstraněny nesrovnatelnosti hospodářské a sociální.“

Po nemalých diskusích mezi konzervativním křídlem, prosazujícím do názvu strany slovo katolická nebo alespoň křesťanská, a Šrámkovou skupinou byl již v říjnu, především zásluhou P.F. Světlíka, přijat název Československá strana lidová. (Výsledek tohoto zápasu až po řadě desetiletí zvrátili ti, kteří prosadili nový název strany: Křesťansko demokratická unie – Československá strana lidová. Nová vládnoucí stranická pravice prosadila to, co konzervativní křídlo přes veškeré úsilí nedokázalo naplnit na samém počátku.-pozn. red.). Sídlem ústředních orgánů nově vzniklé Československé strany lidové se stalo Brno. Duší nové strany, jak krásně napsal dr. Z. Tobolka, byl a i v budoucnosti zůstal prof. Jan Šrámek.

I české katolické strany již v říjnu 1918 přijaly název Československá strana lidová. K faktickému propojení obou stran, české i moravské, došlo již 14. listopadu, kdy v Národním shromáždění jejich poslanci vytvořili společný klub. Do tohoto klubu později vstoupili i někteří poslanci ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Československá strana lidová tak nabyla celostátní charakter.

Při vytváření první československé vlády měla ČSL problémy. Dr. K. Kramář, ministerský předseda, si nepřál, aby lidová strana v jeho vládě měla zastoupení. Prof. dr. J. Šrámkovi se podařilo dr. Kramáře přesvědčit, že ČSL je a zůstane státotvornou stranou. Dr. Mořic Hruban se poté stal v první československé vládě ministrem bez resortu. Reminiscence na dřívější politiku katolických stran zazněly, a to ještě mnohem vážněji, již v blízké budoucnosti. (Pokračování)

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako svou 266. publikaci.Praha, leden 2009.

Webová stránka:www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz