Katem československých hranic Hitlerův státní tajemník Ernst von Weizsäcker

Ing. Čeněk M. Kadlec

Po Versailles, v roce 1937, byly státní hranice s Německem popsány v šesti smlouvách. Ta poslední, Smlouva mezi Republikou československou a Německou říší o úpravě hraničních poměrů (hraniční statut), podepsaná v Berlíně 12. listopadu 1937, obsahovala hraniční dokumentární dílo - Zápisy a patnáct vázaných hraničních atlasů. Pro svoji vynikající hodnotu a ojedinělost byla, i přes její nerealizovanou ratifikaci, využívána jako podklad až do devadesátých let minulého století.

Jak vyplývá z dokumentu Norimberského tribunálu z roku 1946. téměř souběžně s podpisem Smlouvy (5. listopadu 1937) se konala v říšském kancléřství konference. na níž byl předurčen pád československého státu a jeho hranic.

Mnichovská konference - zahájená v poledne 29. září projevem Hitlera, kde stanovil vstoupit do pohraničí již 1. října, což bylo součástí německého plánu, který vypracovali Weizsäcker, Göring a Neurath. Do 10. října mělo být pak odstoupeno pohraniční území spoluobývané s německou menšinou a do tří měsíců území spoluobývané s polskou a maďarskou menšinou.

Hraniční rozhraničovací práce byly dohodnuty v Berlíně již 23. až 26. listopadu, a jejich zahájení bylo stanoveno na 6. prosince, což se nedodrželo. Hraniční čára se vytyčovala nejdříve jako prozatímní. pomocí kolíků; definitivní vyznačení hraničními kameny se odsunulo na jaro 1939. Z došlých hlášení měřických úředníků je patrné, že v průběhu prací ordneři často posunovali kolíky, případně obsazovali československé obce i s převahou českého obyvatelstva, které do záboru nebylo zahrnuto. Počátek roku 1939 již byl předznamenán očekáváním okupace zbytku Česko-Slovenska. Němci se neskrývaně zdravili pozdravem Heim 15. März.

Podle berlínské čáry byla území stanovená k odstoupení rozdělena do pěti pásem. z nichž území čtyř pásem byla stanovena přímo v Mnichově, a německé vojsko je obsadilo do 7. října. Páté pásmo mělo být po plebiscitu vymezeno mezinárodní komisí složenou z velvyslanců v Berlíně do 10. října. Předsedou mezinárodní komise byl jmenován státní tajemník německého ministerstva zahraničí Ernst von Weizsäcker. spolutvůrce cílů mnichovské konference; jako první osoba po Göringovi vyzval Beneše k abdikaci na úřad prezidenta.

Hitler do působnosti mezinárodní komise průběžně zasahoval dalšími příkazy. Tvrdými požadavky byly: aby požadované území bylo vymezeno bez účasti československého zástupce  velvyslance Dr. Vojtěcha Masného, jakož i, že při určování hranic musí být uplatňována německá kritéria opřená o zkreslené údaje stavu obyvatelstva a majetku při sčítání lidu v roce 1910, které proběhlo v atmosféře silné germanizace a vrcholící nacionalistické protičeské politiky Rakouska-Uherska. Přitom tyto údaje neodpovídaly údajům zjištěným při sčítání lidu v roce 1930, ani situaci v roce 1938.

V důsledku tohoto postupu byly od Československa odtrženy oblasti s převahou českého obyvatelstva, včetně výlučně českých oblastí, například část Chodska, severních Čech. severní Moravy. Břeclavska a Jindřichohradecká.

Z jednání mezinárodní komise vzešel "Protokol o stanovení státních hranic mezi republikou Československou a Německou říší", podepsaný 20. listopadu 1938. Její trvání na Hitlerův zásah skončilo již 21. listopadu; sporné otázky pak přešly na nižší úroveň - Československo-německou komisi.

Mnichovským diktátem Československo ztratilo plochu státního území: připojeno bylo - k Německu 28 680 km2; k Polsku 1086 km2; k Maďarsku 11 830 km2; celkem 41 596 km2.

Za chaotické lze považovat zásah do plnění pracovního programu komise nečlenem komise Ing. Seidlem z Říšského trigonometrického úřadu. Požadoval vydání geodetických a spisových údajů do konce roku 1938, což bylo čs. stranou odmítnuto. Geodetický a spisový fond byl pak předán úřadu říšského protektora. Cesta tohoto fondu skončila až v říjnu 1940, transportem do Reichsministerium des Innem v Berlíně. Další požadavek úřadu říšského protektora v září 1941 se vztahoval k operátu československo-rakouských hranic. Na stížnost československé strany pro odcizení dokumentů odpověděl předseda mezinárodní komise Ernst von Weizsäcker - českým lidem nazývaný kat československých hranic - že hraniční dokumenty již splnily svoji úlohu a nebudou české straně již nikdy k potřebě.

Problém navrácení československého hraničního fondu zatím neskončil a přesunul se i do 21. století: po válce bylo straně NDR znemožněno využít fond jako podklad k zaměření hranic - jeho odsunutím do archivu v Mnichově. Na požadavek vrácení hraničního fondu nereagovala ani kancléřka SRN A. Merkelová při své návštěvě Prahy v srpnu 2016. Nepomohl ani premiér ČR.

Československá reprezentace již také myslela na "zadní vrátka"; a projev vstřícnosti k Německu považovala zabránit šeptaným informacím a stížnostem na překračování a narušování berlínské čáry. K tomu ministr vnitra Dr. Fischer svolal na 13. února Konferenci přednostů okresních úřadů a politických expozitur v zemi České a Moravskoslezské, kde přítomné vyzval k potlačování zpráv o tom, jaké je pozadí pozdravu Němců Heim 15. März.

Jak je patrné i ze současnosti, úloha zadních vrátek se přenesla i na dnešní vstřícnost českých delegátů sjezdů vůči Sudetoněmeckému landsmanšaftu (SL).

Stížnosti občanů, ale i vedoucích měřických skupin na narušování berlínské čáry neustávaly. Za této situace se tempo rozhraničovacích prací postupně zvolňovalo, až nakonec byly práce zcela zastaveny.

Po 15. březnu 1939 došlo k novému státoprávnímu uspořádání - protektorátu. Úloha ministerstva vnitra v Praze ve věcech hraničních prací přešla do působnosti Reichsprotektora. Státní hranice se přeměnily na vnitrostátní.

Po zahájení války s Polskem zájem Německa o vnitrostátní hranice poklesl; v důsledku povolání německých zeměměřičů na frontu do wehrmachtu nastaly potíže s plněním měřického plánu. To postihlo zejména čs. stranu, neboť v důsledku toho byli hraničními pracemi pověřeni pouze čeští zeměměřičtí pracovníci hraničního oddělení protektorátního ministerstva vnitra.

Chaos, který na hranicích nastal, vyžadoval po válce redemarkaci, kterou SRN odmítala řešit až do devadesátých let.

Předmnichovské období a sjezd NSDAP v Norimberku (5.-12. září 1938) vyústil v henleinovský puč. Naskýtá se otázka, kam směřuje představa Posseltova Sudetoněmeckého landsmanšaftu o podobném postupu vůči neústupným Čechům a roli české pravice. Pro českého voliče nezbývá než věřit v sílu demokratické nemilitantní většiny v Německu.

Velkým poučením pro českého občana jsou okamžiky, které ho vedly do záhuby: v první světové válce v písni - "...jedeme na Rusy a nevíme proč", a na začátku druhé světové války - odmítnutí nabízené pomoci Sovětského srazu.

Slovanská vzájemnost, prosinec 2017, str. 2