Karlova universita za německé okupace

PhDr. Václav Vojtíšek,

inspektor archivu university Karlovy

Dávno byla vyslovena pravda, že osud českého národa určuje osud Karlovy university, a že rána vedená proti Karlově universitě vždy zasáhla i náš národní celek. Tato pravda došla plného potvrzení v hrozných letech rozvrácení Československé republiky a duchovního i hmotného znásilnění českého lidu. Karlova universita v čele všech vysokých škol českých byla krutě postižena německou nenávistí i zlovůlí, byla bezohledně a zlomyslně uzavřena a vlastně odsouzena ke zkáze. Stalo se to, aby byl zničen pramen živé vody, jenž z národa bral hojnost a silu, aby je v národě zase rozváděl i jej povznášel.

Již prvé měsíce po mnichovském rozhodnutí vrhly nepříznivé stíny na Karlovu universitu. Hlásil se už německý tlak a podlamoval českou demokracii i volnost, působě i k tomu, aby byla poškozována vysokoškolská samospráva. Bez dotázání Karlovy university i proti ní byly vydávány zákony a nařízení, z nichž vyplývala opatření působící křivdy i ztráty. Mnozí profesoři byli předčasně dáni do výslužby, jiní proti vůli profesorských sborů přikazováni jinam. Dokonce se na německý zákrok stalo, že profesor jazyka a literatury lužicko-srbské byl zbaven práva tento obor čísti a musil převzíti stolici bulharštiny. Činnost university měla být podvázána v duchu nového směru vládního.

Vznikal pocit nejistoty. Nebyl jen v učitelích, byl i ve studentstvu. Ve studentstvu byla snad větší rozdělenost názorová, jež šla hlouběji nežli u učitelů. Projevily se i známky, které znepokojovaly, staly se činy, které byly namířeny proti vlastní české ideologii. Bylo tehdy chmurno ve státě, jehož okleštění a rozpoltění vyvolávalo těžké poruchy a v němž censurní praxe a policejní předpisy brzdily i osvětový ruch, chtějíce jej uváděti na nové cesty - blíže k Němcům a jejich názorům. Do napětí zapadaly i provokace německých studentů, které se z ulic a veřejných místností přenášely i do národní a universitní knihovny. Jejich účel byl jasný.

Den 15. března 1939 přes to přišel jako náhlý úder hromu. Náhlý úder hromu není bouře, spíše připravuje bouři. Vždy však varuje. Okupace Čech a Moravy německými vojsky a zřízení tzv. Protektorátu způsobilo v českých myslích i srdcích rychlou proměnu. Naráz byla překonána nejistota, nastalo sražení do houfu. Čechové až na výjimky věděli, co přišlo, a věděli, co přijde. Počítajíce s tím, že brzy vzejde válka demokratické Evropy, ba celého světa s Velkoněmeckou říší Adolfa Hitlera a že se v ní bude řešiti i věc českého národa a československého státu, chystali se k zápasu.

Karlova universita vešla v nové uspořádání státoprávní celkem zprvu nerušeně. Profesoři konali své povinnosti jako jindy a činnost školská i vědecká si v ničem nezadala. V prvý den vzrušení profesoři mluvili ke znepokojeným žákům slova hoře a hořkosti, ale nechybělo v nich ani povzbuzeni a viry. Mládež je vděčně přijímala, ač jich při svém ryzím vlasteneckém smýšlení nutně nepotřebovala. Německý čin byl příliš drzý a zločinný, jeho vysvětlovaní a zdůvodňování příliš podvodné, než aby se bylo třeba báti trvalosti velkoněmecké stavby, jež připomínala vpravdě stavbu věže babylonské. Avšak bylo třeba za všech okolností zachovali věrnost a čest. To učitelé zdůrazňovali a upozorňovali, že po Velikém pátku přichází slavnost Vzkříšení, a jeho že si třeba zasloužili ryzostí povah a mravní poctivostí niter.

Letní semestr roku 1939 byl vlastně zkušební dobou Němci danou. Je těžko říci, co Němci od Karlovy university a vůbec od vysokých škol českých čekali. Když se však neozval žádný projev Němcům příznivý, naopak když byl Čechy zachováván postoj pevný a nesmlouvavý a když i mládež osvědčovala neústupnost, strojili Karlově universitě úklady. Dalo se to očekávati i za zdánlivého klidu. Mohlo se to tím spíše očekávati, že se mezinárodní spory a rozbroje, vyvolávané a živené německou panovačností, řítily k válečné srážce.

Karlova universita, založená roku 1348 Karlem IV., králem římským a českým, ale jen z moci českého krále pro český stát a národ z podnětu českých stavů, a vybudovaná z českých prostředků, byla odevždy předmětem německé žádostivosti. Český národ musil hájiti své vlastnictví. Dokonce byly doby, kdy český národ byl zatlačován a v universitě panovali Němci, stavíce ji do svých služeb proti zájmům a potřebám Čechů. Proto těžce nesli, když se Čechové hlásili o svá práva, potvrzená činností M. Jana Husa a husitským úsilím duchovním i mravním, úsilím o svobodu svědomí, a když je i prosazovali. Zvláště po státním převratu 28. října 1918 Karlova staroslavná universita Čechů vyvstala jako základ svobody československého národa a jeho státu, zatím co se německá universita v Praze stala hnízdem německé irredenty v Československu. Vždyť od svého zřízení v roce 1882 byla rušitelkou míru i pokoje, v Československu byla pak předbojovnicí velkoněmeckých snah na záhubu československého státu. Proto také byla podle přirozeného i historického práva zbavena souvislosti se starou universitou pražskou, dílem Karlovým, již požadovala protiprávně na úkor českých práv, a měla vydati předností a náležitosti, jichž se byla za Rakouska-Uherska zmocnila přízní vídeňských vlád. To bylo nařízeno zákonem československého Národního shromážděni ze dne 19. února 1920, který hleděl vyřešiti poměr obou universit s největším ohledem na Němce a také z ohledu k Němcům byl jen částečně proveden. Stalo se tak vlastně až roku 1934, přesto však byl Němci prohlašován za zločin, který jejich universitu oloupil o nejsvětější statky všeho německého národa.

Čechové, vnucení do Protektorátu Čechy a Morava, tušili, že Němci na to vše nezapomenou, třeba se honosili tím, že netrestají staré viny a ctí nacionalismus nesoucí se k prospěchu vlastního národa. Honosili se tak, jedním dechem však žádali podřízení českých zájmů vyšším zájmům říšským, a o Karlově universitě dávno soudili, že je to původně universita říšská, německá, první německá.

Německý nástup proti Karlově universitě byl započat vydáním nařízení Adolfa Hitlera v Beyreuthu dne 2. srpna 1939 o převzetí německých vysokých škol v Protektorátu do správy Velkoněmecké říše. Nařízení se odvolávalo na výnos vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu ze 16. března 1939 a vztahovalo se na německou universitu v Praze i na vysoké školy technické v Praze a v Brně. V § 3 výslovně se pravilo: „Všechny státní pozemky používané k účelům vysokých škol německých a také všechna zařízení vysokých škol přecházejí bez zatížení do vlastnictví Říše“; a v § 4 se stanovil den 1. září 1939 dnem převzetí všech těchto vysokých škol. Už z uvedených dvou paragrafů se mohlo soudit, že v nedlouhém čase bude Karlově universitě mnoho vzato a že jí potom - právě nejasnost § 3 to napovídala - bude všechno vzato.

Opravdu v několika dnech později po vydání Hitlerova výnosu dal říšský protektor Neurath rozkaz protektorátnímu ministru školství a národní osvěty, co má Karlova universita odevzdati universitě německé. Vedle jiných věci byly žádány starobylé insignie, žezla rektora university a děkanů čtyř fakult, theologické, filosofické, právnické a lékařské ze století 15., 16. a 17. spolu se stříbrnou pečetí z r. 1348 i s řetězy akademických hodnostářů. Musily býti 31. srpna 1939 předloženy ministru školství a od něho je převzali funkcionáři německé university. Neboť Němci se jimi chtěli chlubiti při veliké slavnosti, která měla býti uspořádána s největším leskem a pýchou, aby bylo světu ohlášeno, že německé vysoké školy pražské, universita i technika, pod ochranou Říše nabývají význačného poslání. Při universitě to dokonce měla býti obnova prý dávných, staletých práv.

Slavnost nebyla konána tak brzy, jak se myslilo. Příčinou bylo, že dnem 1. září 1939 došlo k započetí nepřátelství Německé říše s Polskem a k rozpoutání veliké války. Den zahájení války přinesl českému národu první hromadné persekučni zásahy říšské. Byli vzati rukojmí ze všech vrstev a společenských tříd, hlavně význačných pracovníků politických i osvětových. Mezi nimi byli i vysokoškolští učitelé. A všichni byli rozvezeni do koncentračních táborů, aby tam mnozí léta strádali, trpěli i hynuli.

Za tohoto stavu byl zahájen zimní semestr školního roku 1939 - 40. Školská činnost počala slibně, mládež byla plná života a jarosti - nemohla tušiti, co vše se připravuje. Avšak příkaz říšského protektora chtěl, aby Karlova universita odevzdala pro německou universitu celou budovu starobylého Karolina i s výhradním právem užívati velké auly, a také požadován universitní archiv do r. 1882. To znamenalo, že musí býti Němcům postoupena zakládací listina krále Karla IV. z r. 1348, papežská svolovací listina z r. 1347, nejstarší děkanská kniha filosofické fakulty od r. 1364, nejstarší právnická matrika z r. 1372, opis kutnohorského dekretu z r. 1409, pořízený pro potřeby M. Jana Husa r. 1414, listiny vztahující se na kolej Karlovu, Betlémskou kapli, a při Husovu, i mnohé jiné památky se vzácným stříbrným pečetidlem universitní obce z r. 1348. Zároveň si německá universita osvojila název „Německé university Karlovy, a ten jí byl potvrzen Hitlerovým rozhodnutím, jak to oznámil Neurath, při slavnosti převzetí vysokých škol do správy Říše, připravené na den 4. listopadu 1939. Byla konána ve Stavovském divadle, v sousedství památného Karolina, jehož nemohlo byt použito a jež nebylo proto také zneuctěno, poněvadž se stavení zkoumalo a zabezpečovalo, tehdy ovšem ještě za českého vedení. Slavnost sama byla slavnost velikášství, podvodu, lži, neochvějného přesvědčení o velikém vítězství německém. A při tom se Němci v projevech odvolávali na právo a spravedlnost.

Zatím co válka pokračovala, vrozený český optimismus nepozbýval jistoty. Ať přicházely jakékoliv zprávy s bojišť a ať se jakkoliv vyvíjely válečné události, Češi nepřestali spoléhati na to, že Německo bude poraženo. Tehdy se přiblížil den 28. října r. 1939. Dvacáté výročí památného rána, kdy revoluce naplnila pražské ulice. Jindy to byl svátek svobody, v r. 1939 bylo však nakázáno, že je dnem všedním. Čechové, zvláště mládež, se rozhodli manifestovati. Svátečními oděvy, odznaky, stužkami, květinami, které byly kladeny k hrobu Neznámého vojína na Staroměstském náměstí i u pomníků národních velikánů, aby bylo zřejmé české smýšlení a aby byla zjevná jednota české vůle.

Avšak na to Němci čekali. Provokacemi německých studentů a ordnerů, surovým zakročováním esesáků a gestapáků, kteří strhávali Čechům odznaky a bránili jim v důstojných projevech, docházelo k srážkám i k útokům ozbrojených čet na bezbranný lid, na bezbrannou mládež i děti. Byli zatčení, týraní, ranění. České studentstvo s holýma rukama se bránilo. Došlo k střelbě a německá střela zasáhla MUC. Jana Opletala, posluchače lékařské fakulty a místopředsedu Ústředního sboru samosprávy chovanců studentských kolejí Hlávkových. Byl těžce raněn a po čtrnáctidenním utrpení zemřel dne 11. listopadu ve věku 24 let.

Pohřeb byl konán zrána 15. listopadu 1939. Svazu českého studentstva sám říšský protektor povolil účast a také položení věnce na rakev. Studentstvo přišlo doprovodit druha na poslední cestě i s profesory, a všichni byli velmi rozechvěni. Výrazem duší uražených i raněných při loučení s první zjevnou obětí německého řádění bylo zapění národní hymny „Kde domov můj", k níž se připojila druhá, slovenská část „Nad Tatrou sa blýska“.  Vtom auto německého důstojníka bezohledně vjelo do studentských řad, okamžitě byl vyvolán boj i německá pomsta. Už večer 16. listopadu provedeno na schůzi zatčení studentských pracovníků, v noci zatykaní jednotlivci a k ránu přepadeny ozbrojenými četami studentské koleje. Sám K. H. Frank prý řídil útok, při němž byli ranění i mrtví, sám také prý řídil i vyšetřováni „vůdců“, zatím co několik set zatčených hochů bylo mučeno za zdí tábora v Ruzyni. A již dne 17. listopadu přinesl odpolední rozhlas zprávu, že bylo popraveno 9 vedoucích studentských pracovníků. Jen tajnou cestou bylo vypátráno, že to byli univ. docent dr. Josef Matoušek, archivář archivu země České, JUDr. Jan Klíma, MUC. Jan Černý ze Žamberka, prof. Jan Weinert, František Skorkovský, Josef Adamec, Bedřich Kouba, Václav Šafránek a devátý prý Hitlerův karikaturista Marek Frauwirth. A hned ohlášeno z Hitlerova rozkazu zavření českých vysokých škol na tři léta, a trest byl zdůrazněn i rozvezením zajatých studentů do koncentračních táborů v Německu, kde potom strádali špatnou výživou, těžkou prací i týráním. Mnozí hynuli, jiní, po měsících i po letech propuštění, vraceli se zubožení, nemocní, a přečetní se už nevzpamatovali.

V úředním oznámení o trestech nad vysokými školami se mluvilo o svedení studentstva. Kdo mohli býti viněni, že sváděli mládež, než učitelé. Ku podivu nenastala hromadná persekuce vysokoškolských profesorů českých, jako k ní došlo v Polsku a v jiných státech Němci ve válce obsazených. Způsobil to asi rozruch, který se rozšířil po světě po zprávách o uzavření vysokých škol českých i o pronásledování českého studentstva. Vedle úředních zpráv šly za hranice zprávy tajné a na všech stranách se ozvaly protesty i odsouzení nacistického řádění a zločinné násilnosti. Den 17. listopadu byl prohlášen za mezinárodně platný den českého studentstva, které podstoupilo nerovný boj s německou mocí ve znamení oddanosti k demokracii a svobodě.

Toho se Němci poněkud zalekli, avšak pakli nezasáhli české profesory hromadnou osobní persekucí, těžce je postihli jiným způsobem. Zavření vysokých škol, a zejména Karlovy university, bylo tak provedeno s jasným náznakem, že tyto školy nebudou z vůle Němců otevřeny za tři léta ani za více let, prostě nikdy, pokud Němci budou v Praze vládnouti. Neboť Němci, chtějíce Čechy uvrhnouti v postavení služebného, ba otrockého národa, rozhodli se vzíti mu možnost všeho vyššího vzdělání. Proto rozvraceli osvědčené české školství, proto také chtěli zničiti české vysoké školy, především universitu Karlovu. A nehleděli ani, že podlamují podstatnou část vědecké práce české ve všech složkách.

Budovy vysokých škol obsazené sbory esesáků byly zatím vykradeny a poničeny promyšlenou akcí i sveřepostí jednotlivců, pracujících na vlastní pěst. Zejména některé ústavy vědecké byly připraveny o všechna zařízení, drahocenné přístroje i sbírky byly rozmetány a výsledky práce učitelů i žáků zmařeny. Milionové škody byly způsobeny na majetku veřejném i soukromém. V některých budovách vše zmizelo a tam zůstali esesáci trvale, jinde se esesáci časem odstěhovali, zanechavše po sobě změť, ne-li trosky. Takové budovy byly dány vysokým školám německým, které do nich přenesly své úřady i ústavy a vyučovací činnost. Přitom do svých knihoven a sbírek převzaly, jak se jim hodilo, knihovny a sbírky českých ústavů. Jiné části, zvláště významné přístroje, odvezeny byly do Říše, jiné rozkramařeny i prodávány u antikvářů. Knihy a předměty, kterých vysoké školy německé nepotřebovaly, byly složeny na nepříhodných místech na hromady a rozbírány i do soukromých rukou, přemisťovány a poškozovány. Úřední spisy rektorátů, děkanství a odborů, pokud se zachovaly, vzalo v ochranu ministerstvo školství a národní osvěty a při nich uložilo i novější žezla rektorské a jednotlivých fakult Karlovy university z r. 1882 s řetězy akademických hodnostářů.

Budova právnické fakulty Karlovy university, kde: dosud sídlil její rektorát, byla proměněna a stavebně upravena ve velitelství zbraní SS, z budovy filosofické fakulty se stal dům vysokých škol německých, převrat se stal i v budovách lékařské fakulty a jejích ústavů a klinik - vše hodnotné převzali Němci pro německou universitu, zatím co české profesory odsoudili do svízelného stavu ponížení a ústrků. Profesoři jiných fakult byli posláni do výslužby nebo do příkaznosti s čekatelným. Jen někteří profesoři nelékaři zůstali v aktivitě, připojivše se buď k veřejným ústavům příbuzných oborů nebo se ucházeli ale opravdu jen ojediněle - o pracovní umístěni u Němců.

Karlova universita přestala vlastně existovati. To bylo potvrzeno také tím, že universitní archiv musil býti vydán na rozkaz říšského protektora do rukou německé university. Bylo pouze slíbeno, že universitní archiv, až bude umístěn v obnoveném Karolinu, bude přístupen od případu k případu i vážným českým badatelům, ale výslovně bylo zamítnuto, aby to mohli býti i češti studující. A dne 6. srpna 1940 rektor Karlovy university prof. dr. B. Hrozný i inspektor universitního archivu prof. dr. Václav Vojtíšek byli pozváni na rektorát německé university, kde byl podepsán v přítomnosti vicerektora prof. dr. Hamperla a archiváře prof. dr. Ant. Blaschky protokol, podle kterého universitní archiv přešel naplno v držení university německé.

Profesoři všech vysokých škol českých, uvrženi do těžkých podmínek hmotných, nemohli se uplatňovati ani vědecky. Tisk časopisů i publikací byl omezován, některým osobám byla literární činnost vůbec zakázána nebo znemožněna, ba byli někteří, jejichž práce ani ve vědeckých knihách nesměly býti uváděny nebo jejich jméno připomínáno. A pokud byla možná nějaká práce vědecká, přednášková, popularisační i spolková, vždy byla spojena s nebezpečím. Němci bděli, aby vysokoškolští profesoři neprováděli podzemní akce Říši nepřátelské a pozorovali každé jejich hnutí. Však řada vysokoškolských profesorů pracovala proti Němcům za hranicemi, kam se dostali před válkou, otevřeně nebo později tajně, a byli jiní, kteří měli účast i v politických akcích, které byly odhaleny a gestapem potřeny. Počet uvězněných vysokoškolských profesorů z Prahy i Brna vzrůstal, a přicházely zprávy o ukrutnostech při zatýkání i vyšetřování, souzení a věznění. Zejména po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha r. 1942 došlo k hromadným popravám, které postihly také profesory Karlovy university.

PlniIi-li profesoři svou národní povinnost, plnili ji i akademičtí občané, vědomi si slibu, který skládali při dosaženi hodnosti doktorské, a plnilo ji i studentstvo. Je nepostižitelné a nezměřitelné, co vše prožilo, co dalo, co mu bylo vzato, které mezery v něm byly způsobeny vším tím, do čeho česká mládež byla uvržena. Česká mládež obojího pohlaví, čeští jinoši a české dívky. Mládež, kterou zkoušela přítomnost, aby tím lepší byla její budoucnost. Avšak za jakou cenu měly býti toho všeho dosaženo! Co vše bylo v sázce, a jak bylo důležité, aby se neselhalo; ani v robotárnách, v které Němci proměnili továrny a dílny, ať doma nebo v Říši, ani v koncentračních táborech, ani ve vězeních a káznicích, ani na popravištích. Němci lákali českou mládež a české studentstvo, sváděli je, ale nesvedli a nezavedli. Mládež zůstala věrna.

Vylíčit vše, co ztratily vysoké školy české, co Karlova universita, není vlastně možné. I to by se musilo přičísti, co znamenala předčasná úmrtí nebo dobrovolný odchod. I to by se musilo přičísti, co každý akademický občan nese po hrůzách dlouhých let na svém těle i ve své duši, a co je nesmazatelné, co bylo zničeno při rozvážení sbírek a knihoven seminárních a ústavních z důvodů protiletecké ochrany na různá místa v Čechách a při uchování v staveních ne vždy vyhovujících. A ještě to by se musilo přičísti, co v posledních chvílích Němci vyvezli z Prahy za hranice někam směrem na Inšpruk, když chystali evakuaci vysokých škol pražských i brněnské techniky. Šedesát tun bylo nákladními auty dopraveno na vzdálená místa, neboť v Inšpruku podle Hitlerova nouzového plánu měl býti „Meldekopf" pro vysoké školy německé z Prahy a Brna, a tam se měli sejiti němečtí profesoři i studenti a soustřediti se zvláště při ústavech pro válku důležitých. Tam se mělo pracovati až do - „vítězného" konce.

Mezi zmíněnými šedesáti tunami spisů, přístrojů a knih byly odvezeny i starobylé insignie Karlovy university, stříbrné pečetidlo z r. 1348 a největší vzácnosti z universitního archivu, jež jsou tedy nyní vesměs nezvěstné. Je třeba po nich nyní pátrati, jako je potřebí nyní s velkým úsilím obnoviti universitní fakulty, semináře, ústavy, jejich knihovny i sbírky. Za ztráty dá mnohou náhradu nyní zrušená německá universita a německé instituce, ale mnohé hodnoty jsou ztraceny nenahraditelně, nenapravitelně. A mezi těmito hodnotami musí býti zejména zvlášť zváženy zmařené lidské životy. Starých i mladých. Těch mladých, nadějných, zdravých a zdatných je především žel.

Mluví-li se o ztrátách, které utrpěla za německé okupace a hrůzovlády Karlova universita, musí býti vzpomenuto vedle popraveného univ. doc. dr. Jos. Matouška, vůdce studentstva, řady význačných osobností jiných. Dobrovolně odešel se světa, aby rodinu uchránil strastí, PhDr. Bedřich Mendl, profesor obecných dějin hospodářských a sociálních; popraven byl PhDr. Josef Páta, profesor jazyka a literatury lužicko-srbské, potom jazyka a písemnictví bulharského; zahynul MUDr. Jan Levit, profesor válečné chirurgie, primář chirurgického oddělení Všeobecné veřejné nemocnice hlav. města Prahy, operatér požehnaných rukou. Zahynul PhDr František Záviška, profesor theoretické fysiky, ubit byl RNDr. František Ulrich, profesor experimentální mineralogie. Popraveni byli PhDr. Václav Dolejšek, profesor experimentální fysiky, RNDr Jaroslav Štorkán, profesor zoologie, JUDr. Jan Auerhan, docent anthropogeografie Čechů a Slováků, president Státního úřadu statistického, RNDr Radim Nováček, docent mineralogie. Popraveni byli i MUDr. Hynek Pele, profesor sociálního lékařství, ředitel Státního zdravotního ústavu a ústavu pro sociální lékařství, dále MUDr. Leo Taussig, profesor psychiatrie a neurologie, MUDr. Vladimír Tůma, docent histologie a embryologie, MUDr. Vladimír Bergauer, docent obecné biologie, MUDr. Jan Jesenský, profesor zubního lékařství.

Avšak při tom, co bylo způsobeno Karlově universitě, třeba zdůrazniti, že původci násilí nebyli jen představitelé státní a vládní moci říšské nebo členové gestapa a mužů SS. Byli to v první řadě němečtí profesoři a studenti. Vším, co dvacet let strojili, zneužívajíce vědy i svobody akademické půdy, vším, co od 15. března 1939 konali, vším, jak nejen k řádění mlčeli, ale sami k němu podněcovali a napomáhali. Ti z nich, kteří byli ustanoveni státními komisaři zavřených českých vysokých škol a jejich fakult i odborů, v ničem nešetřili Karlovu universitu a jiné vysoké školy české, slavíce triumf úspěchu nad universitou-protivnicí. Dávali najevo svou povýšenost i moc stejně jako němečtí studenti, ještě horší učitelů. Neštítili se propůjčovati k provokacím, udavačství, a postavili se, muži i ženy, při výsleších zatčených studentů po bok gestapa. Korunovali tak své pražské poslání v minulosti, které dostávalo pokračování v tom, co se dálo. Německá universita v Praze byla vždy východiskem protičeského úsilí velkoněmeckého, k němuž směřovala i německá „vědecká" literatura, jež je podivuhodným dokumentem toho, co vše němečtí vysokoškolští profesoři připravovali a připravili na rozvrácení Československa i na záhubu lidu, jenž jedině byl „pravý a přirozený dědic krásné a bohaté země“.

Dnes Karlova universita s jinými vysokými školami českými vyvstává jako fénix z ohně a půjde k rozkvětu i slávě. Při blízkých oslavách šesti set let svého života před národem i před světem osvědčí, co obětovala při svých zápasech za svobodu, ale také ukáže, jak vysoké položky duchovní i mravní vnesla do obecného kapitálu lidstva. V husitství vedla především velký boj za svobodu svědomí a myšlenkového sebeurčení. Za německé okupace jej znovu podstoupila a zvítězila. A svobodou vysoko se povznese pro obnovený československý stát, pro pokrok lidstva.

Z knihy Šest let okupace Prahy