Karel Habsburský, císař s kravavýma rukama
Karel se stal koncem roku 1916 císařem Rakouska-Uherska. Téměř dva roky stál v čele státu, který se podílel na agresivní válce po boku císařského Německa. On rozhodoval o vojenských akcí R-U, on posílal do útoků miliony vojáků, kteří na jeho rozkaz zabíjeli nejen „nepřátelské vojáky“, ale také i civilisty. Hromadné popravy např. srbských civilistů, včetně žen, rakousko-uherskými vojáky, popravy zajatých čs.legionářů, kteří byli součástí armád Dohody , jsou zločiny na které nelze zapomenout.
Ale nelze zapomenout ani na podmínky, v nichž žily obyvatelé našich zemí v letech jeho vlády. Hlad, bída, nemoci, předčasná úmrtí mnohých, vojenské represe vůči civilním obyvatelstvu. Za toto vše nesl a nese císař Karel I. plnou odpovědnost. Je však nutné i připomenout, že dal milost některým odsouzeným českým politikům a zachoval jim život.
Ale i po první světové válce Karel I. usiloval, aby se stal opět císařem. Jeho dobrodružství vedla k tomu, že některé státy zvedly varovný prst, mluvily o možnosti mobilizovat či dokonce částečně mobilizovaly, a pohrozily Karlu I., pokud bude ve své snaze pokračovat, užitím síly. Teprve poté se Karel I. vzdal svých plánů, které již již hrozily, že si vyžádají další velkou kravou daň. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že Karel I., svými ambicemi ohrozil mír ve střední Evropě.
Podle našeho názoru císař Karel I. je odpovědný za množství nejrůznějších, a to nejen válečných zločinů. Jakákoliv jeho glorifikace je jen nebezpečnou lží. A že k tomu napomáhá usilovně a dlouhodobě i česká katolická církev je odsouzeníhodné. Její postoje u nás vzbuzují vzpomínky na roli, jíž hrála za první světové války. Katolická církev byla u nás, zvláště její představitelé, vyšší duchovenstvo, silně prohabsburská a prorakouská. Toto zpátečnické směřování katolické církve prolomil až Jan Šrámek a jeho blízcí spolupracovníci, kteří již v létě 1918 se vyslovili pro samostatný československý stát. Katolicko-národní strana v čele s dr. Mořicem Hrubanem českým katolickým vlastencům téměř do poslední chvíle oponovala. Nový svěží demokratický a národní vítr však odvál přežitky minulosti.
Nově ustavená Československá strana lidová za předsednictví Jana Šrámka stála po celou dobu Československé republiky na národní straně. Prováděla příkladnou státotvornou politiku, k níž přivedla i značnou část bývalých prorakouských a dynastických českých katolických konzervativců. Jan Šrámek se zasloužil i o zvolení dr. E. Beneše prezidentem republiky. Jako předseda čs. londýnské vlády stál po celou válečnou dobu věrně po jeho boku.
Po listopadu 1989 však v KDU, též i v naší společnosti, katolickou církev nevyjímaje, sílí tendence minulosti, které jsou v rozporu demokratickými a republikánskými hodnotami, na níž ČSR vznikla. V kostelech a v jejich okolí, na církevní půdě i mimo ní, se vede agitace pro Karla I. Má se stát společným svatým rakouských, českých a jiných katolíků? Má je spojovat a pokud ano, s jakým cííem?
Ať již jsou důvody a cíle této zpátečnické agitace jakékoliv, odmítáme je. Vidíme v nich nejen pokus, jak přepsat dějiny, ale také i určitou snahu o vzkříšení myšlenek na nehodnou a protičeskou rakouskou-uherskou říši, která byla obecně považována za žalář neněmeckých národů a národnostních menšin. Naší budoucností obnovené Rakousko nebo federalizace EU není. Může však být hrobem našeho národa, koncem naší státnosti.
J. Kovář
Text z šířeného letáčku o Karlu I.
„Karel z domu habsburského se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku. Jeho rodiče byli arcivévoda Otto Rakouský a princezna Maria Josefa Saská, sestra posledního saského krále. Císař František Josef I. byl Karlův prastrýc.
Karel byl vědomě vychován v katolické víře a obdržel převážně vojenské, ale také politické vzdělání. Již od dětství byl doprovázen modlitbami společenství věřících (pojmenovaného „Gebetsliga“ - „Liga modlitby“) poté, co jedna stigmatizovaná řeholnice předpověděla jeho velké utrpení a útoky proti jeho osobě. Brzo se v Karlovi rozvinula veliká láska k Nejsvětější svátosti a k Matce Boží. Všechna důležitá rozhodnutí hledal v modlitbě.
21. října 1911 se oženil s princeznou Zitou Bourbonskou, dcerou vévody z Parmy. Během doby více než deseti let jejich šťastného a vzorného manželství byli obdarováni osmi dětmi.
Dne 28. června 1914 se stal Karel po zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda následníkem trůnu Rakousko - Uherska. Uprostřed první světové války se po smrti císaře Františka Josefa stává Karel dne 21. listopadu 1916 rakouským císařem a také českým králem. Dne 30. prosince 1916 byl korunován apoštolským králem Uher.
Posvátnou hodnost panovníka přijal Karel s vědomím osobního povolání od Boha, jako nezadatelný a posvátný úkol, jako následovník Krista a v láskyplném darování - svého vlastního života - pro své národy. Ve všeobecné tradici svého rodu sloužit víře viděl alternativu nacionalismu a jiných fatálních hnutí nastávajícího století, na jehož počátku se měla jeho říše zhroutit.
Karlova vládní činnost byla výrazem katolické sociální nauky. Mimořádné osobní snahy o nastolení míru byly se zřetelem na hroznou válku jeho ústředním zájmem. Za těchto krajně těžkých okolností prosazuje ještě v nejkratší době na tehdejší dobu jedinečnou sociální politiku, obsaženou v zákonech zčásti platných až dodnes. Prakticky jako jediný státník, který byl sám vojákem, znal šedivou tvář fronty z vlastní zkušenosti. Jako vrchní velitel vojsk se proto snažil o humanizaci vojenské taktiky do té míry, jaké to dovolovaly okolnosti. Ve všech těchto snahách mu byla císařovna největší lidskou podporou.
Se svými snahami narážel Karel na neporozumění především u velké části předních společenských, vojenských a politických kruhů, a dokonce byl pomlouván.
Jeho trvale citlivé svědomí a jeho vždy odvážné chování umožnilo, že při vzniku nových poválečných uspořádání nedošlo k občanské válce. Přesto bylo jemu, jeho manželce a jejich dětem upřeno právo na vlast v jeho vlastní zemi a zabrán prakticky veškerý majetek.
Věrný svému královskému slibu a současně i na výslovné přání papeže, který se oprávněně obával vzniku bolševistického zmatku ve střední Evropě, se Karel pokusil po válce opět obnovit jako král svou vládní odpovědnost v Uhrách. Dva pokusy byly nakonec zmařeny vždy zradou a lží jeho přívrženců. Král nechtěl riskovat vznik občanské války. On a královna byli následně uvězněni a posláni do vyhnanství na ostrov Madeira.
Ve vyhnanství žila jeho rodina v naprosté chudobě v provizorním bytu, kde dostal již beztak tělesně zesláblý císař velmi bolestivou nemoc, na kterou nakonec umírá. Obdobným způsobem jako zděděné koruny přijímá nyní z rukou božích vědomě kříž také ve formě vyhnanství’ bolestí onemocnění a smrti, výslovně jako oběť za své národy. Odpouští všem, kteří se proti němu dopustili nepravosti, a umírá 1. dubna 1922 při pohledu na Nejsvětější svátost oltářní.
Mottem jeho života bylo, jak řekl ještě na smrtelné posteli:
„MÝM VEŠKERÝM ÚSILÍM JE VŽDY VE VŠECH VĚCECH POZNAT CO MOŽNO NEJZŘETELNĚJI BOŽÍ VŮLI A PLNIT JI A SICE ZCELA“
MODLITBA
Blahoslavený Císaři Karle, svou těžkou službu panovníka i výzvy, které ti vrhlo do tváře životní utrpení, přijal jsi jako Boží příkaz a ve svém myšlení, rozhodování i jednání jsi vždy vkládal důvěru v Trojjediného Boha.
Prosíme Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru i odvahu, ať neklesáme na mysli ani v postavení lidsky bezvýchodném, ať naopak s vírou jdeme cestou Kristovou.
Vypros nám milost, aby Ježíš učinil naše srdce podle srdce svého. Stůj při nás, abychom cítili s chudými a potřebnými a účinně jim pomáhali, abychom se neohroženě zasazovali o mír v malém i ve světovém dění a abychom v každé situaci vkládali s radostnou nadějí život svůj do rukou Božích, a všichni, jako ty, k Němu došli skrze Krista, Našeho Pána.
Připojte se k úctě blahoslaveného císaře Karla
a staňte se (bez poplatku) členem:
Modlitební ligy císaře Karla za mír mezi národy!
P. Marian Gruber, O. Cist.
Stift, A-2532 Heiligenkreuz (Rakousko) - Internet: www.emperor-charles.org
Vytištěno s povolením Arcibiskupského ordinariátu ve Vídni ze dne 6. 7. 2005, č. K1238/05. Portrét: Michael Fuchs