Prof. Dr. Rajko Doleček DrSc.                                                       

Vzpomínka na dr. Radovana Karadžiće

Dr. Radovana Karadžiće znám osobně. Strávil jsem s ním, spolu se svoji ženou Dobrou, příjemně celé odpoledne 27.září 1996 při kávě, mezetu (pršuta, sýr) a bosenské rakiji v jeho pracovně v Pale, s půvabnými starými ikonami na stěnách. Navštívil jsem ho jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců, abychom si popovídali o problémech Republiky Srbské (součást Bosny a Hercegoviny, BaH)  z jeho zorného úhlu. Mluvili jsme i o  poezii. Dr.Karadžić je známý básník, napsal více sbírek veršů, získal prestižní literární cenu Jovana Dučiće než se stal prezidentem Republiky Srbské. Dvě knížky svých veršů dal s hezkým věnováním moji paní a mně, jedna z nich obsahuje miloučké verše pro děti  („Jsou tu divy, nejsou tu divy“). Jeho báseň „NADĚJE“(„Časně zrána, ještě před sluncem, na okně se mi ohlásila naděje“) je vytištěna na obalu prvního vydání mé knihy „ŽALUJI“(vyšla srbsky v Bělehradě 1998, v češtině a angličtině v Praze1998,1999,2000). Želidrag Vukčević, vzhledem k politickým událostem na Balkáně, napsal o něm (1995):„Básnictví Radovana Karadžiče je teď, pochopitelně, jinak tónované, nelze mu odebrat tragiku, kterou čas, aniž by se někoho zeptal, rozsypává po našich hlavách a našich rukopisech.“ Na některé otázky z BaH odpovídá Karadžićova kniha „Podivuhodná kronika noci“ (Beograd, 2004).

Požádal jsem dr.Karadžiće o vysvětlení, proč Západ o Republice Srbské a o něm šíří tolik nepravd, někdy až lží. „Je neuvěřitelné, jak nás západní media popsala ve svých zcela jednostranných, tendenčních zprávách, z neznalosti a za peníze“. Jako doklad své velmi smířlivé politiky k bosensko-hercegovským Muslimům nám ukázal svůj květnový apel (1992) Muslimům,  různá nařízení prezidentské kanceláře chránící Muslimy BaH…

„Muslimové a Muslimky,

                Nešťastné trhání Jugoslávie a protiústavní odtržení  Bosny a Hercegoviny (BaH) z Jugoslávie, a k tomu násilnická politika chorvatsko-muslimské koalice, uvrhla nás do nejhorší z občanských válek,  mezi náboženské a mezi etnické.          

                Trhání Jugoslávie přivedlo k transformaci BaH  do tří celků. V srbské BaH bude žít určitý počet  Muslimů a Chorvatů, podobně jako určitý počet Srbů  bude žít  v muslimské a chorvatské BaH. Možná, že právě vy budete žít v muslimské, a možná, že i v srbské BaH. To bude záviset na politické domluvě, ke které na konec musí dojít. Pro tuto chvíli vy jste v srbské BaH a je  zapotřebí, abyste  měli  stejná práva jako Srbové. Mnohé muslimské vesnice vydaly své zbraně a mají plnou ochranu srbské armády a srbských státních orgánů. Protože se jedná o náboženskou válku, my je (Muslimy) nezavazujeme, aby bojovali na naší straně, ale ve všem ostatním jsou si rovni se Srby.. Muslimové se léčí v naších nemocnicích, které jsou tím i jejich nemocnicemi. Muslimky šťastně rodí své děti v nemocnici v Sokolci  (město ve východní Bosně). Potravu si stejně obstarávají Srbové i Muslimové, kteří nebojují proti Srbům. Proč válčíte proti Srbům? Cožpak nemůžete  zachovat mír a počkat na politické řešení?

Proč mají vaše rodiny hladovět,  žít v lesích, kde vás zastihne zima? Kolik ještě zahyne Srbů a Muslimů pro pološílené ideje o islámském státě, který se nikdy neuskuteční, protože to ani Západ nedovolí, protože si Západ  přeje, abyste vy, Muslimové, zmizeli v bojích se Srby a Chorvaty.                    

                Vy jste pokrevně nejbližší Srbům, protože jste vznikli ze Srbů. Copak váš přechod, vlastně přechod vašich předků k jinému náboženství, má z nás udělat nesmiřitelné nepřátele, když jsme vyrostli ze stejného kmene? Vy nemáte nikoho bližšího, nežli Srby. Kdykoli jste povstávali proti Srbům v prospěch někoho třetího, byla to i vaše i srbská katastrofa. To se v tomto století stává už potřetí. Už dost utrpení. Podívejte se, jak klidně žijí Muslimové  v Bijeljině a v Janji (města v severovýchodní Bosně). Oni neválčí proti Srbům a Srbové neválčí proti nim. Po první krizi v Bijeljině extremisté umlkli  a teď Muslimové a Srbové žijí v klidu a hojnosti.

                My si nepřejeme, abychom vás porazili a nad vámi zvítězili, my si přejeme, abychom se s vámi domluvili. Ale to musí být pevná domluva, kterou nepošlapete, když to někdo  ze Záhřebu nebo Sarajeva bude po vás chtít  My si nepřejeme, aby vaše děti hladověly, ale i vy musíte být přátelé svých dětí a začít vyjednávat se srbskými úřady. My  si přejeme, abyste žili v klidu ve svých domech, musíme si ale být jisti, že nás nepřepadnete ze zad. Proto musíte odevzdat zbraně a stát se civilisty, abyste požívali ochranu, která patří  civilistům podle  ženevské konvence. Podle té konvence my vám zajistíme jistotu, abyste zůstali ve svých domech. Podle stejné konvence, my vás propustíme se všemi vašimi věcmi, abyste odešli tam, kam si to přejete, s právem návratu, když skončí válka. Přerušme nepřátelství tak, jak jsme to udělali v Bijeljině. Začněte jednat se srbskými úřady, které mají povinnost, aby vás chránily. Ve vašich žilách teče slovanská, srbská krev. Přerušme nepřátelství a krveprolévání, čím dříve, tím lépe.“

(M.Toholj:„Svatí válečníci“ a  válka v Bosně a Hercegovině“, IGAM, Beograd, 2001).

Karadžič neříkal prázdná slova. Nejznámější muslimský spisovatel Titovy Jugoslávie Meša Selimović o sobě říkal, spolu s mnoha dalšími Muslimy, k nevoli Titových úřadů (Tito „udělal“ z Muslimů BaH národ !)  „Já jsem Srb, muslimské víry“. Totéž  říkal v roce 1914 Muslim Muhamad Mehmedbašić, jeden z atentátníků v Sarajevu. Byl členem organizace „Mladá Bosna“, ve které byli Chorvati, Muslimové, Srbové. Světoznámý filmový režisér,  Muslim Emir Kusturica se pokládá za Srba. „Mé sympatie vůči Srbům jsou vždy přítomny, protože jsou snad jediný národ, který necestuje po světě a nežadoní, aby se stal sluhou druhých.“ V  XIX.století básník z rodu mocných bosenských begů, Muslim Omer-beg  Sulejmanpašić-Despotović (*1870-1914 ?), věnuje své verše SRBSTVÍ  (2001 v Beogradu     vyšly knižně). Jeho přítel, hercegovský  básník Osman Djikić, je „Srbem muslimské víry“.Dodnes je v Bělehradě ulice  Osmana Djikiće.

Obsah těch 3-4 hodin rozhovorů  by zaplnil menší knihu. Ukáži pár základních bodů  diskuse, uvedu poznámky k dnešku. Neuralgickým bodem pro Dr. Karadžiće byl neférový postoj veliké části západních medií i státníků k němu i k Republice Srbské. Vyloženě fandili Chorvatům a Muslimům. Jen bývalý americký prezident James Carter navštívil na Vánoce 1994 Karadžiće v Pale a uvedl, že americká veřejnost není dostatečně seznámena s problémy bosenských Srbů. Zajistil příměří na 4 měsíce, přerušené 20.března Muslimy, po velikých amerických (Clintonových) dodávkách zbraní přes letiště Tuzly „V dnešní občansko-etnicko-náboženské válce  nikdo není zcela bez viny, bez okrvavených rukou, ale důležité je, kdo to všechno začal. My, Srbové, jsme to absolutně nebyli, my jsme nechtěli ve vlastním zájmu rozbít Jugoslávii“, řekl Karadžić. „Proč na Západě nesmějí slyšet i náš názor, informace?“

Prezident Karadžić se narodil v 1945 v Černé Hoře, nedaleko Šavniku, pod masivem Durmitoru, vystudoval lékařství, stal se psychiatrem. Nedaleko Šavniku, v Hercegovině, ve fašistickém Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), ustašovci, Muslimové i Chorvati, masově vyvražďovali Srby (1941-45). Srbové  nechtěli rozbít Jugoslávii, protože jen ona dávala jistotu, že nedojde k jejich masakrům jako za ustašovského Chorvatska. Mimo Srbsko, Kosovo a Metohiji žilo přes 25% Srbů  (Chorvatsko, BaH). Tragedií Jugoslávie, hlavně Srbů, byla skutečnost, že NATO nedodrželo článek (1.) washingtonské zakládající smlouvy (1949), že „se NATO zdrží, ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli  OSN“. A NATO tyto hrozby  a násilí použilo už v BaH (hlavně pak během 78  dnů agrese v 1999 proti Srbsku). NATO a jeho šéfové (USA, Německo, Britanie, Francie,aj.) plně pomáhali propagandou i materiálně   původní secesionisty (Slovince, Chorvaty,  bosensko-hercegovské Muslimy), později i kosovské Albánce. Západ (včetně USA, Evropského společenství, později Unie)pošlapal závěry konference z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států. K očernění Srbů a získání pomoci Západu, vláda v Sarajevu neváhala zabíjet vlastní lidi. Byly to v Sarajevu tři vládou organizované  výbuchy s mnoha mrtvými, za které byli obžalováni, bez vyšetřování, Srbové (27. května 1992 v ulici Vase Miskina; 4. února 1994  na Markale; 28. srpna 1995 Markale II). Přišly drakonické sankce (rezoluce RB 757) proti FRJ Jugoslávii a proti Republice Srbské, kde v r.1995 zabíjely NATO bomby a ochuzený uran. Nic nevadilo, že se ukázalo, že výbuchy organizovala sama  bosenská vláda (L.Doyle: Muslimové masakrují své vlastní lidi – Masakr v bosenské frontě na chleba byl propagandistický trik, řekly OSN“, The Independent, 22.srpna 1992; David Owen: Balkan Odyssey /Victor Gollanz, London, 1995/ „Lidé kolem generála Rosea nikdy neskrývali skutečnost…že právě dostal  informace, které ukazují, že minometný granát nepřišel z oblasti pod kontrolou Srbů, ale z muslimské části města /8.února 1994/“..Toto potvrdil i Yasushi Akashi 6.června 1996; Hugh McManners: Srbové „nejsou vinni“ za masakr – Experti varovali USA, že minomet patřil Bosňanům“ The Sunday Times, 1.října 1995, atd.)

Jak dr. Karadžić  uvedl, ještě před  vyhlášením „nezávislosti“ BaH,  1.března 1992 chorvatsko-muslimští extremisté přepadli srbskou svatbu před starým pravoslavným kostelem v Sarajevu, zabili ženichova otce, těžce zranili kněze. 6.dubna CNN a Sky News hlásily, že  muslimský soused zabil populárního děkana lékařské fakulty, Srba prof. Staroviće. Profesor ale byl jen těžce zraněn, takže přežil, po roce 2000 byl rektorem univerzity , v té době ho navštívil autor s paní a s rektorem ostravské univerzity doc. P.Pánkem. S povzdechem  uvedl Karadžić dilema svých přátel Muslimů, kteří se proti své vůli dostali na  nepřátelskou stranu barikády. Nakonec muslimští přátelé profesorovi Starovićovi umožnili utéct se ženou ze Sarajeva, kde zůstaly  a byly rozkradeny jeho byt a veliká knihovna. Muslimští extremisté vedeni „Jukou“ Prazinou zastřelili 2.května osm neozbrojených srbských vojenských lékařů uprostřed Sarajeva, bez bojové akce. Srbové  (kolem 25%) byli vyhnáni z Mostaru, atd. a

Při  sladké baklavě se  prezident rozpovídal o Kazanech, o začátku kauzy Srebrenica. „Mnohokrát jsme upozorňovali Západ na masakry sarajevských  Srbů, které mrtvé nebo polomrtvé shazovali muslimské bojůvky do hluboké jámy „Kazany“, na hoře Trebević. Bylo jich snad 1 000 až 2 000. Nikdo nám to nevěřil. Vynikala při tom 10. bosenská horská brigáda, vedená Mušanem Topalovićem-Cacou, který rozkrádal ve velkém mezinárodní pomoc, včetně té vaší, české. Víte, prakticky celá šla pro Chorvaty a Muslimy, do kapes lidí jako Caco. My z Republiky Srbské jsme nedostali téměř nic“. Nicméně, v roce 1997 sarajevské  noviny DANI konečně přinesly o těch  masakrech zprávu 7.listopadu 1997, podobně i International Herald Tribune (8.-9.listopadu).

„V srpnu 1995 se 150 000 i více chorvatských  a bosenských (muslimských) vojáků chystalo na západě zničit Republiku Srbská Krajina (RSK). Byli po zuby vyzbrojeni Německem ze skladů  bývalého východního Německa, operaci  plánovali jako žoldáci najatí penzionovaní američtí generálové, za letecké NATO rozvědky a podpory. RSK  měla 20-30 000 málo vyzbrojených mužů. My jsme museli obsadit Srebrenicu ve východní Bosně, která byla jako nůž v naších zádech“. V údajně demilitarizované Srebrenici byla 28. bosenská   divize, pod velením Nasira Oriće, která  během 1992-95 vyloupila a zničila přes 100 srbských vesnic východní Bosny a pobila tam přes 1 000 (2 000?) civilistů. Poslední loupežná výprava proběhla měsíc před pádem Srebrenici 11.července 1995. V roce 1941 žilo ve Srebrenici 50% Srbů a 50% Muslimů, v roce 1991 Srbů jen 29% (po vraždění ustašovci za války), v době pádu Srebrenici už tam nežil jediný Srb. Boje v okolí města trvaly 3 roky, při nich padlo, jak autorovi sdělil generál Mladić, na 1200 Srbů a přes 2000 Muslimů.  Žádné hromadné popravy nebyly po pádu Srebrenici, vojáci měli striktně nařízeno chovat se dle mezinárodního práva. Generál však nevylučoval, že mohlo dojít k popravám zajatých, pokud v nich poznali muže, kteří  vyvražďovali jejich rodiny, vesnice.  K podobným závěrům došla ve své zprávě 18. září 2003 skupina západních odborníků.

„Kauza Srebrenica byla vytvořena (pomohla při tom M. Albrightová), aby se neutralizoval zločin  největší etnické čistky po válce v Evropě při likvidaci Republiky Srbská Krajina začátkem srpna 1995 chorvatskou a bosenskou armádou (operace BOUŘE), vyhnání a oloupení jejich 200-250 000 srbských obyvatel, vraždění tamních civilistů, kteří neuprchli“. Šéf štábu holandské armády Hans Couzy se dostal do sporu s ministrem obrany J. Voorhoevem, který hájil zprávy NATO, zatím co Couzy, podle vojenských informací z terénu, tvrdil, že po pádu Srebrenici tam nedošlo k žádnému masakru Muslimů (Die Welt,12.července 1996). Podobně mluvili i holandští důstojníci, kteří byli  v holandském praporu v Srebrenici.. Nikdo dnes při kauze Srebrenica neuvádí jmenný seznam 3 262 Srbů (vyšel v Sarajevu v 2005, jako Kniha mrtvých Srbů) z okresů Srebrenica a Bratunac, kteří byli zavražděni většinou Orićovými lidmi.v létech 1992-95. Proč se nepokládá část zjištěných mrtvých jako skutečné ztráty v bojích? Podobně jako později v Kosovu, tak i v Srebrenici, chybí mrtvá těla do udávaných vymyšlených počtů 8 000. Pro nedostatek kontrol (např.srbským soudním lékařům nebyl povolen přístup při odkopávání mrtvých), nelze tvrdit, jak a kdy mrtví zemřeli, odkud byli přivezeni.  Nebylo vysvětleno, jak se jména téměř 3 000 údajně mrtvých  objevila na voličských seznamech (1996). V seznamu obětí bylo několik set lidí, kteří už dříve zemřeli. Do světa se stále hlásí neprokázaných 8 000 mrtvých. Je zlé  mluvit takto o mrtvých, protože  v případě Srebrenici nikdo nebyl bez viny, ale těch 8000 neodpovídá pravdě. Vždyť i sám Safer Halilović, velitel bosenského vojska před Rasimem Delićem tvrdil, že se 6 000 jeho vojáků ze Srebrenici probilo srbskými liniemi a bojovalo dál. Tribunal v Haagu obžaloval Karadžiće i Mladiće (1996), že muži byli odvlečeni do blízkého Bratunce a tam  popraveni. Ale proti tomu mluví holandský kapitán M.Schouten,  který zrovna v Bratunci byl a nic podobného neviděl. Jak je možné, že nás propaganda, media – rozhlas, TV, řada politiků stále „krmí“ smyšlenkou o zavražděných 8 000 lidí,mužů, žen i dětí v Srebrenici, když to nebylo prokázáno, když to NENÍ PRAVDA.

Protiústavnost secese BaH byla v tom, že podle ústavy tuto lze změnit  jen po dohodě všech tří konstitutivních národů BaH, tedy Chorvatů, Muslimů, Srbů, což se nestalo. Generál L.MacKenzie, velitel UNPROFOR, napsal o bombardování Sarajeva, že muslimské jednotky umisťovaly dělostřelectvo i v areálu nemocnice Koševo, u škol a různých veřejných budov („Peacekeeper–TheRoad to Sarajevo“,Douglas Mc Intyre, Vancouver/Toronto, 1993), aby zřejmě při jejich poškození mohla vláda v Sarajevu  obžalovat srbské dělostřelce z páchání zločinů. Toto není obhajoba bombardování.     

Mezinárodní trestní tribunál pro válečné zločiny v  Jugoslávii (ICTY) byl založen AD HOC (jen pro tuto příležitost) pod mohutným tlakem USA, rezolucí Rady  bezpečnosti,  RB, OSN 827, 25.května 1993. I když je nezbytné  potrestat viníky za  zbytečná strádání, surovosti a vraždění ve válce (viz např.Norinberský tribunál),je legalita ICTY od samotného začátku sporná, protože RB neměla ve své pravomoci vytvořit si na sobě závislý dceřinný, pobočný („subsdiary“) soud, protože soud nesmí být na nikom závislý (kromě pravdy). ICTY asi mohlo ustavit jen Valné shromáždění OSN. Brazílie, Čína, Japonsko a Mexiko uvedly, že neexistuje právní podklad pro ustavení ICTY, které se stalo prodlouženou rukou zájmů USA. Generál Mladić  mi řekl, že půjde sám do Haagu, jakmile se tam dostaví američtí generálové z Vietnamu. Karadžič si postěžoval, že ICTY je zcela jednostranný, že zavedl „tajné zatykače“ (sealed indictments), neuznává presumpci neviny, neznámo jak určuje kdo  a kdy bude souzen. Někteří srbští vězňové čekali ve vězení na soud  přes 4 roky, šest Srbů  na soudu zemřelo. ICTY je jasně politická instituce, která se stala hlavním nástrojem jak získat nečestnou cestou amnestii  pro ty, kteří  doma i ze zahraničí zničili prosperující, multietnickou Jugoslávii, kteří připravili a spáchali  zločin NATO agrese proti ni. Poslední věta je doplňkem po roce 1999. Flagrantní případ jednostrannosti ICTY popsal C.Thornberry, vedoucí mise OSN v BaH, (Foreign Policy, Fall, 1996) o masakru Srbů  v tzv.„Medacké kapse“ (1993), kterého  se účastnil i Albánec Agim Çeku , nyní významný činitel  quasi –státu Kosovo.  Dva jasní váleční zločinci, Nasir Orić a Kosovan Ramush Haradinaj  byli odsouzeni na 2 roky (Orić)  a dokonce propuštěni na svobodu (Haradinaj). Proto někteří ICTY překřtili na „klokaní soud“, který soudí bez práva a spravedlnosti.

Před rozloučením nám ještě Dr. Karadžić řekl, že byl šokován trapnými výmysly Západu  o „znásilňovacích táborech“, které se na štěstí nikde nenašly. „Kde jsou ty časy, kdy platilo heslo BRATR JE MILÝ, AŤ JE JAKÉKOLI VÍRY!“ Soudit by  se měli nejen prokázaní zločinci, ale i ti mocní, kteří začali a pomáhali při rozbíjení Jugoslávie, odpovědní za hrůzy občansko-etnicko-náboženské války, za nebývalý vzestup mezi etnické nenávisti.

Po13 letech si vzpomínám v dobrém na setkání s prezidentem  Karadžićem  a  přeji mu spravedlivý, nestranný soud. Obávám se ale, že je to při dosavadních praktikách ICTY vlastně nemožné. Kdy bude  spravedlivý soud in memoriam s Izetbegovićem a Tudjmanem?  

Po zatčení Dr. Radovana Karadžiće se objevila záplava komentářů, informací, každý chtěl ukázat, jak tomu všemu dobře rozumí. Nicméně se objevily i  informace, ukazující jen na papouškování „přijaté moudrosti“, jak jí hezky říkají Britové „ the received wisdom“. V TV ukazovali, pochopitelně, i obraz vychrtlého Muslima Fikreta Aliće, který obletěl svět (1993) z utečeneckého (!) tábora Trnopolje, nedaleko Prijedoru, kde ho zachytila britská skupina ITN, vedená Penny Marshallovou, v lovu  na „vyhlazovací tábory smrti“. Filmování osobně povolil R.Karadžić. Podvod kolem  toho znamenal, že za ostnatým drátem byla skupina Penny Marshallové, zatím co  celkem volně se pohybující utečenci byli mimo ostnatý drát kolem skladiště tábora a kolem filmařů. Ten „podvod“ odhalili redaktor T. Deichmann (Němec), Max Hume (Brit) a G.Kinney (Američan), v roce 1997 o tom byl dokonce i film. Nutno přiznat, že se Penny Marshallová brzy omluvila, prý to nebylo ve zlém úmyslu, ale lež už obletěla svět. Od vlády Republiky Srbské, od prezidenta Karadžiče, dostal autor vysoké vyznamenání „NJEGOŠE“.

Redakce: J. Skalský                                                                         Připravil: dr. O. Tuleškov Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 307. publikaci vydanou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Druhé vydání Ostrava, Praha, listopad 2009. Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                           E-mail: Vydavatel@seznam.cz