Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom,
že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného,
že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného,
a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba
jít, ale kam se jde.
J. A. Komenský
I. Stav světa
V důsledku geopolitických změn v Evropě se v 90. letech staly universálními principy ekonomiky světa mechanismus trhu a konkurence. Transformace ekonomik v bývalých komunistických zemích se stala součástí globalizačních procesů. Boj ideologických systémů a bipolaritu nahradila bezohledná konkurence, úsilí o jediné globální impérium i nová seskupování nejmocnějších, nová dělení a nové bariéry. Dochází k prudkému rozvoji vědeckých poznatků, komunikačních a informačních technologií, mikroelektroniky a bezdrátové telekomunikace. Zahušťuje se celosvětová komunikační multimediální síť informačních superdálnic. Počítače, internet, e-mail, mobilní telefony umožňují takřka neomezenou globální komunikaci každého s každým. Informatizace je jednou z komponent globalizace. Roste význam investic do informačních technologií, nejnovější informace mají strategický význam, rychlost je ukazatelem informační vyspělosti společnosti a funkční gramotnosti jedince.
Hesla jako industrializace, modernizace, vědecko-technická revoluce, jež nás provázela v minulosti, v 90. letech ztratila motivační význam a byla vystřídána heslem globalizace. Nový historický trend, označený termínem globalizace, se vyznačuje rychle postupujícím ekonomickým propojováním nejen blízkých regionů a států, ale i vzdálených oblastí celých kontinentů.
Přívrženci globalizace ji oceňují jako prostředek vyrovnávání a zvyšování sociálně ekonomické úrovně různých zemí světa. Ale nechybějí ani odpůrci, kteří poukazují na globální koncentraci všech dosavadních protiřečení současné euro-americké civilizace. První problémy globálního charakteru zaznamenalo Valné shromáždění OSN roku 1968 v podobě celosvětové krize životního prostředí člověka. Globalizace se stala předmětem věd o budoucnosti, futurologie a rezolutiky. (Z lat. resolvo, -ere, -solvi, -solutum = otevřít, rozvázat; např. vocem atque ora resolvat = otvírá ústa a hlas k věštění.) Protiřečivost globalizace dnes charakterizují mnoho četné problémy rázu přírodně sociálního, sociálně politického a sociokulturního.
Nemůžeme si zastírat, že by na náš život v novém století a tisíciletí nepadly temné stíny. Roztržka mezi člověkem a přírodou se alarmujícím způsobem promítá do života existujících civilizací na celé planetě.
Lidé stojí tváří v tvář důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu, nerovnoměrného globálního zabezpečení potravy, nedostatku vody, hrozivému úbytku deštných pralesů, znečištění oceánů, nepředvídaným následkům demografických změn, geopolitických zvratů a migrací velkých skupin obyvatelstva, přibývajícímu ozbrojenému násilí.1)
Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější.
Tradiční struktury vlád a vládních institucí se potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Běžné politické praktiky, archaické a disfunkční způsoby řízení a navíc - vlády v morální krizi - nedokáží čelit rostoucí síle „zákonů džungle", bezpráví, v kterém vládnou ti, kteří mají nepředstavitelné bohatství a moc. Mezinárodní práva jsou účelově znesvěcována, církve žehnají i bratrovražedným bojům.
Ve velkých městských aglomeracích se prudce zhoršuje kvalita životního prostředí a narůstají problémy s kriminalitou, drogami a prostitucí.
Humanisté si ve svých vizích budoucnosti lidstva představovali sjednocený svět jako kulturní domov pro všechny. Současná reálná prognóza tzv. globalizace uvažuje zespolečenštěné teritorium jen jako ekonomicko-výrobně-spotřební prostor. Globální svět této prognózy je zbaven humanistického kulturního dědictví lidstva a ohromuje jen šířícím se kvantem nerozumu, nevědomosti a krutosti v globálním měřítku.
Můžeme hovořit o globální krizi lidskosti a o trojici faktorů, které dekulturaci vyvolávají. Jsou to vzájemně spjaté faktory ekologické, ekonomické a etické. V zájmu chamtivé a nenasytné nadspotřeby 20 % nejbohatších obyvatel Země je potlačeno vědomí příslušnosti lidského rodu k přírodě, je potlačeno vědomí vzájemnosti a spolupatřičnosti lidí navzájem, je potlačena životní potřeba jednoty mezi lidmi.
Lidská společenství ztrácejí motivaci k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit, a jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi, bez ohledu na to, jaký je jejich původ.
Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvatel se stále zvětšuje. V roce 1960 měli nejbohatší lidé příjmy 30x vyšší než nejchudší, r. 1980 již 45x vyšší, r. 1990 60x vyšší, r. 2000 75x. Dnes se hovoří o společnosti nevyčíslitelné nesouměrnosti. Počet emigrantů, které vyhání z domovů hlad a bída, přesáhl již miliardu a stále roste. Svět je stále více ovládán obchodními smlouvami, prioritami světových obchodních organizací, zištnými ekonomickými zájmy mezinárodních korporací, které za svou činnost neodpovídají nikomu a ničemu, s výjimkou vlastního zisku.
Nedostatek odpovědnosti a hrabivost i neomezené sobectví maskují vládnoucí elity vyhlašováním pseudoušlechtilých pohnutek a cílů, pokryteckou charitou a selektivní ochranou lidských práva svobod. Vedeni svými ekonomicko-politickými zájmy neváhají použít na kterémkoli místě planety ničivých zbraní - pro laika jen těžko představitelné destruktivní účinnosti. A oporou je jim bezzásadové, ale všemocné působení masmédií, zvláště tisku a televize, které dovedou zdůvodnit kdykoli cokoli, a ještě podat přesvědčivě nafilmované scény a výjevy jako „mediální krytí akce" .
Morálnímu marasmu v horních patrech společnosti odpovídá přirozeně i marasmus v suterénu: zločinnost je tu bezostyšná, vulgární a každodennÍ.
Lidstvo strádá nedostatkem globální vize; to, co se předvádí na velkém jevišti světa, je jen potvrzením globální prázdnoty, ztráty jistot, zpochybnění hodnot a vítězství marnosti v současné civilizaci.
K společným problémům lidstva globalizujícího se světa přistupují ještě v každé zemi její specifické problémy. Nepřekonaná rezidua historie vedou národy k nehumánnímu závodění o prvenství, k intoleranci, k enormním nákladům na zbrojení, oživují imperiální hegemonismus, revanšismus, vyvolávají strach u sousedů.
Je obtížné orientovat se v složitých projevech a důsledcích globalizačních procesů. Co je pro jedny svobodné rozhodnutí a cesta k získání prospěchu, je pro druhé (a jejich počet stále roste) naopak nepřízní osudu a ztrátou šancí. Závažný pokus o usměrnění bezbřehé globalizace podnikla v červnu 1992 v brazilském Riu de Janeiru konference OSN. Valné shromáždění tehdy naléhavě doporučilo prosadit v historicky krátké době koncepci trvale udržitelného života. Potřeby současné generace by se měly uspokojovat takovým způsobem a takovou měrou, která by neohrozila uspokojování potřeb budoucích generací. Lidský život by se měl zkvalitňovat v rámci únosného ekosystému.Bylo by velmi nebezpečné, kdyby byl další vývoj ponechán jen živelnému ekonomickému vývoji, a kdyby nové civilizační projekty a nové hodnotové orientace měla determinovat jen - dnes tak preferovaná - ekonomie. Optimální perspektivu lidstva lze odvodit jen od odpovědných analýz globalizačních procesů dominantní světové civilizace a od radikální změny kursu dosavadního směřování vývoje.
Klasická sociologie analyzovala řadu faktorů, které se podílejí na fungování společnosti, její stabilitě, dynamice i vývoji. Různé směry a školy se orientovaly přednostně na některé faktory geograficko-biologické, politicko-ideologické, sociálně psychické nebo kulturní povahy. Mezi uvedenými směry existoval i směr ekonomický, představovaný především K.Marxem a B.Engelsem. Oficiální věda jej odmítla jako jednostranný a materialistický. Sama společenská realita však v následujícím období paradoxně prioritu ekonomického faktoru potvrdila. Narůstající bohatství a vlastnický individualismus po 2. světové válce postupně uvolnily až posléze zrušily provázanost do té doby alespoň relativně samostatných sfér společenského života. Ekonomie se stala ve všech sférách, nevyjímaje ani školství, zdravotnictví, umění, sport atd. určující a dominantní. Nadřazenost ekonomie v poslední třetině 20. stol. vedla i k tomu, že se ekonomickým zájmům podřídily i právní zákony. Kapitánům mezinárodních toků kapitálu a zboží, bankéřům, lichvářům a spekulantům se podařilo odbourat regulační opatření z dob presidenta Roosevelta a nastolit neoliberální doktrínu ničím neomezované maximalizace zisku.
Rázem stoupla důležitost finančních trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství na národní i mezinárodní úrovni. Tak řečená globalizace se stala financializací.2)
Co na tom, že enormní finanční kapitál je z větší části fiktivní. Počátkem 90. let byl podíl spekulativních investic ve světové ekonomice opačný než počátkem 70. let: 85% prostředků směřovalo do oblasti spekulativní, jen 15% do reálné ekonomiky. Počátkem 21. století připadal na 1 dolar reálných investic 39 dolarů spekulativních. Vlády světa se předhánějí v úsilí získat investice, investoři pokládají společnost za náhodný svazek aktiva smluvních závazků, které jsou tu proto, aby se realizoval zisk a maximalizoval přínos pro akcionáře. Pod finanční nadvládou jsou lidé degradováni na „produkty" profesní přípravy z hlediska marketingové konkurenceschopnosti z jedné strany, na „lidské zdroje" určené k „vytěžení" v rolích pracovních sil, konzumentů, klientů, spotřebitelů a platičů ze strany druhé. Neexistuje respekt k důstojnosti autentického člověka, svobodného a nezávislého na systému daní a plateb, reklam a půjček, úvěrů a splátek. Ostatně „globální třída" pokládá ze přirozené, že i „splasklé bubliny" finančních podvodů zaplatí neprivilegovaní svými úsporami, svou prací, svým odříkáním.
Zhoubné bujení lichvy a finančních spekulací patří k největším hrozbám rozkladu současné civilizace.
II. Futurologické scénáře
Překročením určitých hranic spěje materiální civilizace k devastaci nejen přírody, ale i kultury. Tvůrčí sebeuvědomění a sebevyjádření, úsilí postihnout smysl věcí, plnost života, uchopit vztah člověka k světu ve světle významů pravdivostních, etických či estetických, filozofie a umění, intelektuální rozvoj, citové bohatství, vzdělanost, duchovní tvorba – všechno podléhá destrukci, dekonstrukci, dekompozici, dehonestaci, relativizaci a zbezvýznamnění. Čeho se současný Midas dotkne, všechno se promění v peníze. Všechno ostatní je obtížné závaží minulosti, které je zapotřebí rázně odhodit.
Jak se promítají nové sociokulturní vlivy života v područí finančního ekonomismu do představ západoevropské mládeže, ukazuje skupina scénářů, sestavených na základě výpovědí mladých respondentů na otázku: „Jakou podobu bude mít západní společnost v blízké budoucnosti, čím bude charakteristická? 3)
1.Společnost volného času
„Ukončit školu a žít! Konečně žít, užívat si! Vždyť práci udělají stroje za nás!" V pozadí naivně kýčovité představy blaženého světa nicnedělání stojí všudypřítomná reklama, parky volného času, masový sport, počítačový průmysl, herny, fitcentra a akvadromy, turismus, sexbyznys, baviči a fittrenéři - ti všichni chtějí profitovat z lidského volna (leisure time). Odevšad doléhá: bav se, neměj starost, zaháněj nudu, buď šťasten, dopřej si, užívej si! A tak se k obrazu společnosti volného času formuje typ člověka poživačného, požitkářského, požívajícího a užívajícího - Homo otiosus. Člověk nečinný, člověk zahálky, zbavený možnosti osvědčit prací a dílem svou lidskou zralost, je odsouzen k věčnému dětství: Homo infantilis - věčně nenasycený kojenec.
2. Společnost komputerová
„Můj počítač je bodem v gigantickém internetu, který mi nabízí všechno, co si jen mohu přát“. Volný čas se podobá výkladní skříni, počítač se jeví jako řídící centrála společnosti, která chce jen jedno: komunikaci pro komunikaci, komunikovat kvůli komunikování. Vládnou multimédia. Souhra různých nosičů informací a síťových systémů. Na informačních drahách se hemží novinky, data, loga, ceny; texty, obrazy, grafika, filmy, hudba, všechny znakové systémy zvou až do noci k nákupům, ke kybernetickému sexu, k telehrám, ke konzumu různých hudebních druhů a žánrů. A za tím vším – neviditelné božstvo – nejbohatší podnikatel světa, Bill Gates, zakladatel Microsoftu; a gigantománie veletrhů, obrovské obraty a obrovská hospodářská moc firem jako IBM, E-mail, On-line, Apple, Bertelsmann, CeBIT, Newbic, Telekom aj. V zábavě společnosti volného času zbylo ještě něco ze zakoušení reálné skutečnosti. Tady se však prostírá jen virtuální realita a její nositel, Homo elektronicus, hledí na elektronickou potopu s bezmyšlenkovitým optimismem.
3. Společnost médiová
Z komputerové společnosti se vyděluje varianta médiová. Zatímco u počítače jde ještě o intelektuální aktivitu různého zaměření, zde vládne pasivní zábava. Životní styl určují dokonalé audiovizuální prostředky. Televize nabízí člověku, aby hověl své touze po pohodlí. Může se kochat a dát unášet iluzemi, které televize donekonečna produkuje. Může je kombinovat s dalšími požitky, jako je Cola a Chipsy. „Telekracie" či „mediokratura" otupuje bezbřehým proudem zábavy a zpravodajstvím, které je záměrně utvářeno na základě pečlivé volby a prezentuje informace podle míry zajímavosti (senzačnosti) a usměrnění (manipulace). Médiový člověk odkládá své knihy a sešity, přestává číst a psát, nemůže se odtrhnout od pohyblivých a barevných obrázků. Se šťastným pocitem, že „všechno vidíme a jsme všemi viděni", neuvědomuje si, jak velice nás Orwellův „velký bratr" hlídá. Přes mediální informovanost a znalosti všech celebrit se tu formuje jako nový typ člověka - Homo illiteratus, člověk nevzdělaný.
4. Společnost fundamentalistická
Zpochybnění tradičních autorit a přibývající anomie (absence nezbytného řádu) ve světě médií vyvolává pocit chaosu a ztráty smyslu. Mnozí lidé hledají cestu z tísně nejistoty a zmatku a utíkají se k různým skupinám, sektám, náboženstvím a rituálům. Ty nabízejí spásu, pocit zakotvení a bezpečí, jejich uzavřené ideologie mají na všechny znepokojivé otázky jednoduchou odpověď, jednou provždy danou a platnou. Zbaveni pochybností lidé pak absolutizují své víry a pověry, symboly a hesla, vžívají se do role držitelů jediné nezpochybnitelné pravdy a cítí se povoláni střežit ji. Jinověrci vzbuzují nedůvěru, nelibost až nenávist. A opět se šíří fanatismus, intolerance, šovinismus. A opět se formuje staronový typ člověka - Homo dogmaticus, dogmatik, fanatik.
5. Společnost krizová
Tváří v tvář různým ohrožením a rizikům žije člověk ve strachu o své bezpečí, o své zdraví, o svůj život, o své blízké, a svůj majetek. Všude kolem něj číhá násilí, terorismus, kriminalita, epidemie, AIDS nevyléčitelné nemoci, hlad, bída, opuštěnost, osamělost, bezvýchodnost. Vyspělá euroamerická civilizace se podobá ostrovu, ke kterému se – možná - blíží bouře. A co když nespokojení za plotem ohrozí hostinu bohatých a budou žádat vodu a chléb? A přitom populace bílých ubývá, bílých dětí se rodí stále méně. Přibývá nové lidské podoby, množí se člověk úzkostný - Homo anxius. Neurotik a jeho průvodce - psychoterapeut .
6. Společnost katastrofická
Lidé mohou dospět k názoru, že napáchané škody a ztráty světa jsou již nenapravitelné, hodnoty nevratné, neobnovitelné. Prognózy pokračující devastace a degradace života mohou vést k cynismu. Život v blízkosti katastrof velkého rozsahu, ať již sociálních, ekologických, válečných či nukleárních vyvolává nové barbarství. „Po nás potopa", je výrok zoufalce, který se chová jako desperát. Homo desperatus, jak víme z literatury a dějin, se snadno stává radikálem, který neuznává ani autority ani zákony ani morálku.
Připraven na katastrofu, srozuměn s ní a odhodlán vytěžit z očekávání jejího příchodu maximum („zakázaného ovoce“), svými neodpovědnými postoji a činy příchod katastrofy uspišuje.
Uvedené scénáře nemají vést k odmítání volného času, počítačů nebo televize. Mají jen varovat před jejich zneužíváním. Nechceme se smířit s lidskou omezeností, globálními krizemi a katastrofami. Chceme hájit právo člověka na sebezáchovu a seberozvoj, na harmonické spolubytí a spolužití s přírodou i kulturou, jež byly narušeny. Jsme proti tomu, aby globální trh výrobků, výtvorů a idejí byl ovládán jedinou snahou využít a zpeněžit cokoli, třeba jakýkoli prchavý, ano i zvrácený motiv na úkor uspokojení skutečných potřeb milionů lidí na všech kontinentech. Odmítáme, aby nuda a přesycenost stimulovala stále nové pseudopotřeby pro nabízenou nadprodukci a nadspotřebu.
III. Za nové paradigma společenského vývoje
Globální krize je zároveň globální výzvou k jinému způsobu života. Kriteriální bázi pro přijetí nebo odmítnutí té nebo oné možné vize budoucnosti poskytuje kultura jakožto soubor hodnot, vytvořených prací a rozmanitou tvořivou činností lidstva v procesu celého jeho vývoje. „Hodnota je to, co má být chtěno, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění", říká filosof (F. Krejčí) a vybízí nás, abychom bedlivě posuzovali (hodnotili), co je a co není pro další život člověka žádoucí.
Z hlediska skutečných kulturních hodnot, zdůvodněných antropologicky a kulturně historicky je zřejmo, že futurologické vize možného dalšího společenského vývoje „samospádem" (samopohybem společenských, ponejvíce ekonomických sil) zbavují dosavadní dějiny lidstva smyslu. Jsou-li volný čas, počítače a média jednostranně komercializovány a využívány nikoli k niternému obohacení člověka a jeho kultury, ale k manipulaci a redukci lidské osobnosti na nekritického konzumenta, pak civilizační pokrok protiřečí dosavadnímu kulturnímu vývoji. Neposkytuje podmínky ani pro uchování již získaných lidských tvořivých sil, tím méně pak pro další zušlechťování lidskosti. Redukovaného člověka lze snadno „obsloužit", pobavit a připravit o peníze, ovšem za cenu zprimitivnění, zhrubnutí, všeobecného poklesu kulturních nároků, vkusu, taktu a svědomí. Člověk infantilní, nevzdělaný, poživačný, dogmatický, elektronický, úzkostný i zoufalý, jak byli odvozeni z možných životních stylů budoucnosti, znamenají ochuzení, degradaci dosavadní humanizace lidského života a velmi pesimistické vyústění dosavadních dějin člověka.
Kultura, která tu jest, svými symboly, vzory, příklady kladnými i odstrašujícími, příkazy a zákazy, idejemi, normami a ideály ukazuje, co je a co není hodnotou, co je a co není eufunkční pro rozvoj lidského individua, lidského společenství, lidských kulturních statků. 4)
Evropští myslitelé se shodují v názoru, že prostředí pro zdravý duševní i tělesný život člověka poskytuje jen společnost humanistická. Vize takové společnosti stojí za to, aby se lidé pro ni angažovali a aby byla inspirací i pro výchovu v 21. století.
Evropská idea humanismu je dědictvím řecko-římské antiky, která rozvíjela filosofii, etiku i estetiku, vědu i umění na základě pochopení člověka jako nejvyšší hodnoty, vyjádřila úctu k lidské bytosti a k jejím oprávněným potřebám.
K řecko-římským tradicím postupně přibyly vlivy židovsko-křesťanské a přínos dalších významných hnutí, směrů a proudů, v nichž se člověk v proměnách času vždy znovu snažil najít to, co je nejdůležitější a nejcennější, na čem má v lidském životě nejvíce záležet. Patří sem zvláště programové ideje reformace, renesance, osvícenství, romantismu, moderny. Ideu humanismu prezentují kulturní dějiny přes hranice času, přes hranice zemí, států, režimů. Přes různost přístupů, zdůvodnění, vyznění a závěrů je všemu humanismu společná láska k člověku a obrana člověka před útlakem, nesvobodou, ztrátou autentické podstaty, odcizením, zvěcněním, degradací.
Bankovní trezory ani nejnovější výtvory High-technics dosavadní zkázonosné směřování civilizace nezastaví. Je na lidech, aby je zvrátili tím, že se vrátí sami k sobě, překonají své odcizení a učiní svou lidskou podstatu smyslem společenské změny. Humanita je víc než efektivita, prosperita, konkurenceschopnost. Bylo řečeno, že dějiny jsou zápasem o lidskou svobodu. Ale svoboda sebeurčení a seberozvoje není myslitelná bez odpovědnosti, tj. schopnosti sebeohraničení a sebeomezení. Svobodný člověk uvědoměle přijímá meze materiálního růstu, za nimiž se otvírá neomezený prostor pro růst duchovní.
Princip sebeomezení není v naší kultuře nic nového. Od nepaměti tu existuje možnost volby mezi hmotným blahobytem a bohatstvím ducha. Tomu druhému je tradičně připisována vyšší hodnota.
Připomeňme alespoň osudovou volbu životní cesty na počátku heroických činu Héraklových. Podle mýtické tradice héroa, který se právě vydal do světa, oslovily na rozcestí dvě alegorické bytosti, Hédoné (Rozkoš) a Areté (Statečnost). Ta první mu nabídla cestu pohodlí a požitku: jiní budou pracovat, ale on si bude po libosti užívat a dopřávat. Ta druhá ho však varovala: „Nic, co je dobré, nedávají bozi lidem bez práce. Chceš-Ii vyniknout, musíš pracovat více než ostatní a odepřít si, co si oni neodpírají. Moje cesta není lehká. Ale na jejím konci je dílo a sláva, nikoli prázdný měch od vypitého vína."
O „cestě" mluví i Kristus ve svém „Horském kázání": „Vejděte těsnou branou: neboť široká. a prostorná je cesta, vedoucí k záhubě, a mnozí kráčejí po ní. Ale těsná je brána a úzká je cesta vedoucí do života a málo je těch, kteří ji nalézají." A hlava katolické církve - papež Jan Pavel II. - po bezmála 2000 letech: „Vstup postkomunistických zemí do Evropy byl špatně pochopen. Ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot a podporovaný propagandou, je falešný fetiš. Komunismus měl úspěch právě jako reakce na bezuzdný kapitalismus."
Filosof (E. Fromm) doporučuje být (rozuměj, lidskou osobností) jako nesrovnatelně cennější než mít (moc a peníze). Politolog (Zb. Brzezinski) mluví o dnešku jako o historické výzvě vytvořit společnost, která se bude řídit společenskými kritérii a položí důraz na sebeomezování jedince. Historikové (každý svým způsobem) ukazují, jak lidstvo přežilo tisíciletí v bídě a námaze, ale jak ani jediná civilizace nepřežila svůj blahobyt.
Nutnost respektovat „meze růstu" velí změnit kurs dosavadního civilizačního usilování, především ve sféře motivační. Přestat se orientovat na zisk a spotřebu věcí, přestat měřit úspěch tím, co si mohu pořídit, jak nás to učí reklama, televize: stále rychlejší auto, stále přepychovější vilu, stále větší bazén, stále luxusnější jachtu. Zkušenost tisíciletí ukazuje, že i nejvybranější a nejnákladnější věci poskytují uspokojení jen pomíjivé, nedávají trvalou satisfakci potřebě smyslu a jsou dosažitelné jen nepatrnému počtu lidí na Zemi. Přitom však nepřiměřeně zatěžují již tak vážně narušenou přírodní rovnováhu.
Materiální růst narazil na své hranice. Duchovní růst je bez hranice. Nedává tato skutečnost člověku nové možnosti dosud nevyužité neomezené kreativity? Všichni, každý po svém, se mohou účastnit tvorby nového životního slohu, nové kalokagathie, rovnováhy mezi hmotou a duchem, přírodou a kulturou, dynamičností a řádem, matematikou a citem, nejpokročilejší technikou a jemnou vnitřní kulturou, mezi novými vymoženostmi a vynálezy a mezi životní moudrostí starých filosofů.
V průběhu lidských dějin se zformovala řada antropologických určení. Bohatství lidských potencí je nevyčerpatelné. Člověk je již od dob antiky uznáván jako Homo sapiens, bytost rozumu, hledání, projektování, analýzy a vědy. Aristoteles upozornil, že je také Zóon politikon, tvor společenský, bytost touhy po svobodě, rovnosti i solidaritě, spravedlnosti, vzájemnosti i svébytnosti. Evoluční teorie odhalila, že člověk je Homo faber, používá a konstruuje nástroje. A. Smith věnoval pozornost tomu, že člověk je Homo oeconomicus, činitel výroby, řemesla a obchodu. Člověk byl identifikován i jako Homo aestheticus a ethicus, bytost se smyslem pro krásu a umění, pro dobro a příkazy svědomí. A další dodávali, že člověk je bytost, která myslí, objevuje, tvoří, pracuje, hraje si, užívá symboly (Homo cogitans, investigans, creator, laborans, ludens, symbolicus).
Nově se objevuje, Homo oecologicus, člověk péče o místní i globální podmínky pro lidské zdraví ve zdravé přírodě, člověk angažovaný proti možné ekocidě.
Hlavní nebezpečí přítomné doby působí skutečnost, že se od ostatních typů lidství odtrhl typ ekonomický a konzumní.
Jednostranný ekonomismus, který uzurpoval moc nad světem, způsobil odvrat od orientace sociocentrické a normocentrické k orientaci egocentrické, zredukoval smysl života na výrobu, obchod a konzum, vyvolal touhu po neomezeném zisku a s ní typ člověka lačného, nenasytného a bezohledného (Homo rapax), umožnil existenci rozvracečům, ničitelům a zabijákům (Homo destructor, mortifer, bellator). Mocní chamtivci dnes jako kdysi vyvolávají konflikty a vedou války, pěstují hostilitu mezi lidmi a mezi národy, působí ekologické pohromy a zvyšují globální nebezpečí zániku. Člověk (Homo humanus) je povolán k tomu, aby demokratickým způsobem čelil všem ohrožením a jednostrannostem ekonomismu, všem zvrácenostem, jako je kult peněz, násilí, brutalita a destrukce.
Na životní cestě každého jedince se formuje z vrozených dispozic i ze souboru vnějších činitelů (včetně výchovných vlivů) základní antropologická orientace. Humanistická společnost období globalizace - sama pluralitní - umožní rozvoj nejrůznějších lidských typů v rámci obecně lidského modelu.
Neznamená princip sebeomezení konzumních tendencí člověka vlastně nikoli újmu, ale naopak veliký zisk tím, že dává neomezený prostor pro uplatnění nejrůznějších lidských typů a nejrůznějších forem jejich kreativity v nejrůznějších sférách a oborech? Není to blahodárné rozšíření prostoru pro seberozvoj člověka?
Krize? Nezaměstnanost? To že není dostatek pracovních míst v platících podnicích neznamená, že není na světě dost pracovních úkolů. Vždyť miliony lidí hynou hladem, epidemiemi, strádají v nedostatku a negramotnosti, v bojích a válkách, ale i v bezvýchodnosti, nudě, přesycenosti a znechucení. Zbožnění vysoké materiální životní úrovně vneslo do lidského života falešná kritéria hodnocení a zneuznalo to, co činí člověka člověkem: jeho vnitřní statky, jeho duchovní kulturu. Místo nich honba za úspěchem, hmotný zisk, universální prodejnost a koupitelnost, vulgární materialismus, konzumentský hedonismus, praxe nečestností, korupcí, teroru a zločinu. Vnitřní prázdnota života, který se nežije, ale „užívá", vyvolává potřebu stále silnějších a rafinovanějších dráždidel, stále intenzivnějšího ohlušování a otupování. Není to ovšem nic nového.
„Řím s jeho gigantománií, nedostatkem společných duchovních hodnot, nerovnováhou mezi bohatstvím a chudobou, přesyceností z požitkářství, hladem po zábavě a po vyražení, ale i po vysvobození, Řím s jeho individualismem, s jeho masovou psychózou, není to předobraz naší vlastní velkoměstské civilizace?" 5)
Závěrem: Jestliže paradigma novověku od dob renesance vystihoval princip rozumu /Ratio/, paradigmatem dneška se stává Hybris, slovo, kterým řecká mytologie označovala překročení lidské míry, narušení všech řádů. Děje se tak z chtivosti, chamtivosti, zpupnosti, pýchy, svévole a nevázanosti. Řecká tragédie ukazovala, jak lidskou rouhavou Hybris stíhá Spravedlnost utrpením - také bez míry. Svět potřebuje nové, vysvobozující paradigma, všelidskou dohodu o všeobecně platném morálním řádu na celé planetě - to, čím byl odedávna Éthos.
Literatura. poznámky:
1) Globální protiřečení:
A) přírodně sociální (devastace přírody v planetárním měřítku ekologické havárie a katastrofy celosvětového dopadu, nevratné vytěžení přírodních zdrojů, nadměrný a nerovnoměrný populační růst, propastný rozdíl demografie blahobytných a rozvojových zemi, oslabení rodiny, oblasti trvalého hladomoru);
B) sociálně politická (neomezený profit a diktát nadnárodních korporací, hegemonismus, použití síly, agrese, intervence, oslabení národních států, celosvětová uniformita výrobků a spotřeby, vyřazení národních a regionálních specifik, únik mozků);
C) sociokulturní (globální byznys s kulturním průmyslem pokleslé úrovně, růst hrubosti a brutality v mezilidských vztazích, nekontrolované bujení organizovaného zločinu, kriminality, prostituce, pornografie, narkomanie, návrat dříve překonaných nemocí, demoralizující vliv mediálně prezentovaných vzorů; multimédia (vč. internetu) šíří zhoubné ideologie fašIsmu, okultismu, satanismu, New Age, obskurantismu všeho druhu; náročné konkurenční prostředí a otevřená i skrytá agresivita působí psychický tlak, frustrace, stresy, přibývá civilizačních chorob).
A. Tokárová, Globalizácia a jej sociálny rozmer. Sborník, FF FU, Prešov, 1999. S. 102-117
J. Keller, Tři sociální světy. Přednáška 2010.
2. L.Karlík, Nejen o monetarismu. Iluze a realita. Praha 1999
I. Wallerstein, Globalizace není nová. 2002
I.Vaško, Příčiny a důsledky financializace, tvasko@quick.cz
3. R. Winkel, Wohin treibt Europa? 12. EFSO, Stams, Tirol, 1996
4. Kultura je souvislost s veškerým dosavadním dílem lidským a nesmí se ztrácet. Musíme vědět, jaké poznatky, jaké zkušenosti, jaké hodnoty lidstvo vytvořilo - a už je neztratit, už nesejít pod ně. Hájit kulturu ve svých šancích je stejně vážný boj jako hnát šturmem a dobývat nových pozic. Lidský duch by byl na scestí, kdyby chtěl jen mašírovat v čele, ale nedovedl udržet, co už bylo vybojováno. Na břehu dnů. Praha 1966
5. V.Sorensen, O Senekovi, Praha 1976.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením a Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 333. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, duben 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz